Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

čtvrtek 12. prosince 2019

Putim 2019

ČESKÉ ZEMĚ – LÉTO

Původně jsem tady chtěl shrnout své letošní dojmy z letní návštěvy tří míst v Česku. Ale pak jsem si uvědomil, že ta místa spojuje ještě něco jiného. Asi totiž není úplně náhodné, že jsou to některá z míst, kde se narodili, žili nebo žijí lidé mně blízcí. Všichni mí předci, na které dosáhne můj rodokmen začínající někdy po třicetileté válce, se narodili v poměrně malé části jižních Čech vymezené Českými Budějovicemi, Táborem, Blatnou a Vacovem. A trvalo dobře 250 let, než se příbuzní začali rozbíhat do kraje. Někteří do velkých měst Plzně, Prahy a Brna, jiní do okolních zemí jako Německo a Rakousko, jeden z prastrýců zabrousil na čas dokonce do Ruska a další až do Spojených států. Ale to, že jsem letos v létě některá z těch míst v Česku navštívil, je ovšem náhodná shoda okolností. Nicméně je to jedno město „historické“ a dvě, kam „rodina“ přišla až ve století dvacátém.

Putim


Tak začněme od té historie. Do Putimi přišel můj prapraděd Vojtěch Roučka v roce 1856, když prodal mlýn v Žáru u Čkyně a za 12 000 zlatých koupil lepší a na větší řece Blanici nedaleko okresního města Písku. Tento Vojtěch I. se narodil roku 1817 ženě Pavla Roučky, mlynáře ze Lčovic. Praděd, rovněž Vojtěch se narodil ještě v Žáru, děd Vojtěch III. v Putimi. 
Ten první Vojtěch si v Putimi vybudoval za 21 let poměrně prestižní postavení, vdal dcery Annu i Rozálii do místních statků a vybavil je slušným věnem, takže o Rozálii, která se stala ženou Jana Pixy, se píše, že „díky tomuto sňatku došlo k značnému zvelebení statku, včetně nákupu kvalitních polí.“
Hlavní postavou však byl Vojtěch Roučka II., který převzal mlýn v roce 1877, když jeho otec v květnu, nedlouho po 60. narozeninách, náhle zemřel. Vojtěchovi II. bylo teprve 23 let a hlavně to byl svobodný mládenec. Odborně byl bezpochyby připraven, ale jeho prvním úkolem bylo co nejrychleji se oženit a nevěstu našel poměrně brzo.
Byla to mladičká a drobná Marie Jiranová, dcera rolníka z nedalekých Skal, které v lednu 1878, kdy se odehrála svatba, bylo 17 let a 3 měsíce. A novomanželé nelenili, protože již v listopadu se narodil první potomek a v průběhu dalších 18 let jich bylo devět. Vojtěch si počínal svižně nejen jako ploditel, ale i jako hospodář. Už v roce 1885, to mu bylo 31 roků, kupuje protější statek i s polnostmi, loukami a kusem lesa.
A roku 1882 se do mlýna narodil prvorozený syn Vojtěch III., což byl můj děd.
Tehdejší učitel na putimské škole Josef Koch sepsal v roce 1929 „Dějiny osady Putimě,“ kde mimo jiné říká: „Milou vzpomínkou jest mi doba, kdy v Putimi jsem jako podučitel (jak nám tehdáž říkali) a r. 1882-1890 působil a kdy i mezi jinými milými mně osobnostmi často stýkal jsem se se všeobecně váženým panem Vojtěchem Roučkou a jeho rodinou. Bylo tehdáž ještě obyčejem, že v kostele provozovala se slavná církevní hudba a zpěv, při čemž rád nám pan mlynář svým zpěvem vypomáhal.“

Později tvrdě bojoval s konkurencí a zcela inovoval technologii mletí a také s berním úřadem, kterému pravidelně dokazoval, že jen náhodou neumírá hlady.
Když v roce 1922 Vojtěch II. zemřel, převzal mlýn jeho syn Jaroslav I. (nar. 1888), který s rozhledem správného hospodáře instaloval Francisovu turbinu, rozšířil mlýnská složení, pořídil auta, začal budovat pekárnu a navíc byl podporovatelem Sokola, za což ho Sokolové před sletem odměnili děkovným průvodem ke mlýnu.
Další předání však zhatil střet s budováním socialismu. Vlastně ne tak docela, synovec Jaroslav II. (syn Tomáše nar. 1889) ho v souladu s tvrzením o božích mlýnech převzal, ale se 40letým zpožděním a jistým nedostatkem. V rámci restituce totiž nedostal od státu zpátky mlýn, ale jeho vykradenou trosku. Tu se svým synem Jaroslavem III., dnešním majitelem, a  jeho ženou opět zvelebil a tak je radost do Putimi přijíždět. Zvlášť když víte, že i ty obnovené křížky kolem obce jsou jejich práce, stejně jako rozkvetlé truhlíky na starém železném mostě a kdo ví co ještě.
A protože o Putimi mi vyprávěla matka, ledacos jsem slyšel od jejího bratrance Jaroslava II., a také si o obci přečetl, pochopil při vytváření rodokmenu a nakonec sám viděl, stala se postupně jedním z míst, se kterými k sobě patříme. Jestli ona to ví si nejsem jist, já určitě.
Takhle vypadal mlýn v 80. letech:
A takhle dnes:
... a statek byl za mlýnem
Jenomže když patříte k domu, patříte i k obci. Támhle je stodola, les, který děd Vojtěch s tatínkem prořezával, a támhle žil Cimbura, který mu napravoval nohu, když spadl s pavlače. A setkáváte se s dalšími jmény, která jste v mládí slýchal, s kostelem sv. Vavřince, na který se také může vztahovat píseň: „A ty svatý Vavřinečku, stojíš na pěkným kopečku… „
a kolem něj hroby s dalšími jmény jako třeba toto:
A proto nemůžu vynechat ani literární stopy mých předků. Spisovatel Jindřich Šimon Baar vypráví  ve svém románu Jan Cimbura o Roučkovi toto: Povím ti, Cimburo, něco. Tuhle šel náš rychtář Pískem — jde kolem krajského úřadu — když v tom někdo zaklepá na okno. ,Rychtáři` -- povídá mu kdosi — ,máme tu něco pro vás — abych to nemusil balit a psát adresu, vezměte si to s sebou' — a podal mu oknem svazeček papírů. Rychtář je strčil do kapsy, doma je pročetl, vyřídil, podepsal, pečeť přirazil na to a o trhu zas je vzal do Písku s sebou. V Písku potkal se s panem purkmistrem. Podali si ruce a jdou spolu okolo úřadu. ,Počkejte trochu,' — povídá náš rychtář a hůlkou zaklepal na okno. ,Pane kolego — copak to děláte?' lekl se purkmistr — ,Ouřaduju´ povídá náš Rouček a tahá z kapsy papíry. Okno se vtom otevřelo a z něho se sladce usmíval pan komisař. Myslil, že purkmistr klepá, aby šel s ním na skleničku vína. ,Kein Wein,' povídá mu náš rychtář — ,ale spisy tuhle nesu a odevzdávám v pořádku,' a položil je nití svázané na okno. ‚To sist ne Frechheit, Keckheit, Trägheit,' láteřil komisař, jak jen Němci umí — až se lidé zastavovali pod oknem na chodníku. Křičel, aby šel rychtář do expeditu, zaklepal na dveře, jak se sluší a patří. ,A co,' povídá Rouček já jsem putimský rychtář — tudy jsem spisy dostal a tudy je vracím a s Pánem Bohem — trh nečeká a já tam mám hnízdo podsvinčat na prodej,' a odešel. Takový je náš rychtář," ukončil Černoch.
Zdá se, že si spisovatel ledacos přibásnil, ale povídání o svatbě Cimburova syna Jana a Roučkovic Rozárky, sestry mého praděda, už chybu nemá.
„Pověz nám nejprve, která je tvoje nevěsta?“ optal se otec přísně. „Znáte ji dobře – není z kraje dálného, ani ze města, v Putimi s námi zůstává stejně – je to Rozárka v Roučkovic mlejně.“ „Roučkovic Rozárka“ jako by tou novinou překvapeni, zvolali všichni ve světnici současně. „Toť milá a hodná děvečka,“ řekla matka…
Odpoledne přistěhovala se Rozárka. Jel si pro ni mladý hospodář jako pro kněžnu. Čtyři koně měl zapraženy v žebřiňáku, namazané postroje se na nich leskly jako nové, mosazné přesky, misky a kroužky vyleštěné svítily a třpytily se v jarním sluníčku jako z ryzího zlata. Peřinami vystlaly u Roučků vůz mladé ženy, nasedaly naň, mladý sedlák postavil se jako jedle ve voze a vzal opratě do ruky.
Takže takhle nějak to opravdu bylo, když můj praděd vdával sestru mého děda.
A byla by neodpustitelná chyba zapomenout na další literární postavu, která Putim proslavila po celém světě a před několika lety byla zvěčněna u kamenného mostu coby kamenem dohodil od mlýna:
Dobrý voják Švejk Josef
A to o čem se nikde nepíše jsem zažil letos, když jsem přišel do jednoho z venku krásného statku a tam v otevřené kůlně stály jako zjevení madony. Byly to sice jen sádrové repliky určené kamsi na výstavu, ale krásně uzavírají mé dojmy z Putimi a dávají jí další rozměr.
---------------
A když je řeč o Putimi, zapomenout nesmím ani na blízký Písek ležící už na řece Otavě. Děd Vojtěch se tam koncem 90. let 19. století v obchodu nedaleko kostela vyučil kupcem

Tady v Janáčkově ulici č. 47 strávil v Donátovic obchodě 4 roky 
a jiný příbuzný, Petr, tam v Prácheňském muzeu nedávno vystavoval své fotografie a před lety dokonce o městě natočil film.
A také, když jsem jako malý kluk začal číst celá slova, mi přišla mi ruky knížka Junáci na Otavě. A ti strávili dobrodružné léto v prácheňském kraji, lovili perlorodky, rýžovali zlato, zkoumali tajemný hrad Rábí a já to prožíval s nimi. Přitom Písek byl svého času dokonce hlavním městem Prácheňského kraje.
A hlavně do Písku zasadil Fráňa Šrámek téměř impresionisticky laděný romantický příběh hry Měsíc nad řekou. Podle kterého natočil Václav Krška v 50. letech film, který budil v pubertálních duších fantazii téměř odvážnou.
A také je tam Putimská brána, kde panenky volaly študente... a která se tak krásně zpívá po pár sklenicích vína. A když už jsme u těch sklenic, tak jakousi vzdálenou a mladičkou sestřenku kdysi přivezlo z oslavy v Písku auto do Blatné, což způsobilo rodinný poprask. Chápete to?
A celkem nedávno tam Matěj lámal osobní rekordy:
---------------

No tak tohle mi nakonec vyšlo z toho letního výletu do jižních Čech. Ale který kraj není krásný, když tam máte hluboko zapuštěné kořeny. Ostatně ty další jsou v necelých 30 km na východ vzdálené Blatné a o něco dál a opačným směrem ležícím Táboře.

neděle 8. prosince 2019

Listopadové drobky

Tady jsou moje poznámky k převážně listopadovým událostem:

Karel Schwarzenberg mluvil o krásné atmosféře v Čimelickém kostele
1. prosince
A proto je žádoucí občanská společnost, protože žádná partaj ten pocit sounáležitosti dát neumí. Aspoň já si nedokážu představit, že nějaký Zeman nebo Babiš by zahnali mé chmůry a nakazili mne radostí ze života.

Babiš před časem mluvil o tom, jak ho Paříž inspirovala k myšlence postavit v Praze úřednické městečko
1. prosince
Až se zas Bureš bude chvástat tím, že je velký Babiš budovatel a pro úřednické městečko se inspiroval v Paříži: Muzeum d´Orsay je první z řady staveb nazývaných "Velké projekty Françoise Mitterranda". Patří mezi ně také Parc de la Villette s Cité des sciences et de l'industrie a Cité de la musique, Grande Arche de La Défense (1989), Grand Louvre (1993), Institut du monde arabe (1987), Opéra Bastille (1989), Ministerstva ekonomiky a financí (1988), Francouzská národní knihovna (1996). 

V ruské TV1 se pustili do starosty Řeporyj, který oznámil přání postavit památník Rusům z Vlasovovy ROA bojujím u Praha v květnu 1945 proti Wehrmachtu
2. prosince
Pěkná partička, jen co je pravda, jednomu je z nich na blití. Vrací mi to vzpomínky na dětství, kdy jsem místo výuky ruštiny, která u mě vyvolávala nauzeu, navštěvoval lékaře.

30. listopadu
To je opravdu povedená taškařice. Konečně jasný důkaz toho, že Rusové mají v evropských Řeporyjích nepřítele a musí zbrojit a zbrojit a zbrojit.

Vláda chce rozprodat zásoby kovů
30. listopadu 
Mně to pořád nejde na rozum. Co byste asi řekli, kdybych zdědil něco domácích pokladů, na jejichž pořízení si mí předkové utrhli od huby, a rozhodl se, že je prožeru. Asi že jsem vůl. A Babiš, když našel ve skladišti cenné kovy, tak je hodlá jen tak prošustrovat v zájmu své popularity. A co prodá napřesrok, třeba nás do rosatomského otroctví? Šlechtici tvrdí, že rodinný majetek pouze spravují, aby ho předali svým potomkům.

29. listopadu
Wow, konečně stát dělá něco pro občany. A co takhle prodávat výnosné posty? Ministr za 10 milionů, náměstek 5 atd. S touto inovativní myšlenkou přišel svého času Zeman, ale kauzu bamberský kšeft nedotáhl dokonce. Dnes, kdy už nikdo nelže, protože jen vyslovuje odlišný názor a ústava to výslovně nezakazuje, by se to mohlo povést.

Čínští křesťané
28. listopadu
Tak před muslimama nás soudruzi B+Z zachránili a teď nám sem cpou soudy křesťany. A my všichni čeští vlastenci přitom věříme na Radegast. Nechte nám naši víru 

Schůzka se spolužáky
 28. listopadu
Sešel jsem se s pár přáteli z mládí. Někteří se neuctivě vyjadřovali k prezidentovi a premiérovi, jeden hlasitý příznivec MZ radši nepřišel, další takový utekl, někteří tajemně mlčeli, Alzheimera však popírali. Pár šťastlivců tvrdilo, že podzim života je vlastně jeho jarem, opačný názor se nevyskytl, kdo si to má taky ksakru pamatovat. Pokud jde o VKml, jeho tuplované křiváctví vesměs odpuzuje. Zatímco to myšlenkové snad lze čistě teoreticky vydávat za alternativní pravdu, ono fyzické je coby alternativní krása všeobecně odmítáno, tak hluboko jsme ještě neklesli.

Ještě k Letné
25. listopadu
Přečetl jsem si docela rozsáhlý komentář k "Letné." Tedy celý a ne jen výběr podle nálady a musím konstatovat, že nejen jeho autor, ale i zpravodajové CNN z počátku týdne sice prezentují více méně pravdivý výčet fakt, ale jejich závěry jsou mylné. Navíc je z toho cítit názor, že když se lidi nebáli jít na Letnou, tak máme pohodovou demokracii a Babiš je pevně proevropský a pro NATO, takže se až tak moc neděje, zvlášť, když byl demokraticky zvolen. Zajímavé je, že jedním ze zdrojů autorových názorů byl Petr Brod.

Ruští komunisté 
24. listopadu
To je teda síla: "Před námi jsou nejsvětlejší ideály spravedlnosti a vedou nás geniální myšlenky Marxe a Engelse! Jsme inspirování velikými vítězstvím našeho tisíciletého státu! Půjdeme vpřed pod praporem bolševické strany, Rudým praporem velkého Října, praporem Lenina a Stalina, pod praporem vítězů!" Takhle se před pár týdny vyznal ze své víry předseda ruských komunistů a českomoravští jsou z toho odvázaní. Nic se nenaučili, nijak se nepoučili, stále sní o kroucení krků.

Mizerové s poškozeným charakterem 
22. listopadu
Jeden deník zvaný DeníkN oslavil rok existence a dneska jsem v něm četl o výměně bytů. Tedy jen na chvíli. Vy třeba odjedete na pár dní do Francie, spíte tam v cizím bytě, zatímco jeho majitel přebývá ve vašem. V době postfaktické a v globalizovaném světě plném lží a úskoků najednou taková důvěra? Jo a funguje to. Nejspíš proto, že lidé jsou v zásadě pořád stejní. Někteří si důvěřují a mají se rádi, jiní organizují masakry a pomlouvají. Bylo, jest a bude. Jen mizerové s poškozeným charakterem jako Okamura, Filip či Zeman se snaží profitovat z kalení vody. Ostatně i ve starověkém Římě byly politické vraždy na denním pořádku. Takže nepodléhejte panice a zkuste si v rámci psychohygieny občas vzpomenout aspoň na jedno přikázání. Třeba nepokradeš a nepromluvíš křivého svědectví. (O smilnění zas jindy).

Výročí čečenské války
22. listopadu
11. prosince uplyne 25 let od začátku první čečenské války. O tom, co zůstalo v paměti Čečenců různého věku, povolání a občanství, žijících v Čečně i Evropě, vypráví velký film mimořádné novinářky a osobnosti Anny Nemzer. Bude k vidění onoho 11. prosince na tvrain.ru. Její krátký film o Beslanu z letošního srpna je k vidění na youtube. Sotva si lze představit, jakým rizikům jsou tito lidé vystaveni a jakou skvělou práci odevzdávají (a někdy i životy). Tam nás chce dotáhnou inžinýr Zeman?

Mladí kohouti

Na české politické scéně dnes dosluhují tři nejvyšší ústavní činitelé, kteří v sobě nesou stigma členství v KSČ, dva z nich dokonce již 50 let staré, a ti zanedlouho doslouží tak, jako mnoho dalších, co do politiky vstoupili před 30 lety. Dnes je zhruba třetina obyvatel narozených po roce 1989 a dospělosti dosahuje každoročně zhruba 100 000 mladých lidí a stejný počet starých odchází. A tak není divu, že vznikají seskupení, která se snaží oslovit především mladé lidi. Jako první to byli Piráti, o něco později vznikla platforma Praha sobě vedená Janem Čižinským, v posledních letech pak iniciativa Milion chvilek pro demokracii. A tak lze na té mladší straně politického spektra očekávat jisté napětí.

Zdá se mi proto logické, že 26letý nedostudovaný filosof a teolog Mikuláš Minář a jeho parta Milion Chvilek trochu vzali vítr z plachet Pirátům, kteří se 10 let prezentují jako poněkud elitářští sice, ale autentičtí představitelé těch mladých a progresivních. A najednou přijde parta lidí, kteří staví do popředí hodnoty jako etika a morálka a jdou za ní statisíce, zatímco Piráti ve stejné době řeší osobní problémy místopředsedy Jakuba Michálka a v IT hlasování to zajímá pár stovek lidí. A navíc nová předsedkyně TOP09 se k výzvám z Letné hlasitě hlásí, a už vůbec nemluvím o možnosti, že Chvilky vytvoří vlastní politickou stranu.

Takže co teď, to přece musí být frustrující? A tak 30letý místopředseda, absolvent elitního Keplerova gymnázia, studijních pobytů v Anglii a USA, práv a teoretické fyziky na UK zřejmě ve stavu jakési osobní krize nevidí nic lepšího, než vcelku nejapně zaútočit na TOP09 a jejího zakladatele. Říká o sobě, že je otevřený a tvrdý. Jaká ale může být budoucnost takového člověka s kulhající sociální inteligencí v politice? „Winston Churchill řekl: Když otevřeme hádky mezi minulostí a současností, ztratíme budoucnost.“

Zdá se mi, že tato událost má pro budoucnost české politiky větší význam, než tragikomické Babišovy kauzy.

úterý 3. prosince 2019

Vůdcové nebo krysaři?

Tohle není žádná hlubokomyslná úvaha, nýbrž pár poznámek které jsem si napsal k událostem proběhnuvším v listopadu. Tady jsou, o jaké události šlo, zkuste doplnit sami:

Pokud chceme chránit principy svobody a demokracie, pak musíme chránit svobodu slova ve svobodných médiích. Základní svobodou je svoboda volby, pokud ji ztratíme, pak se ocitáme v modelu, který si naše země prožila ve druhé polovině 20. století se všemi důsledky z toho plynoucími, což je nyní zcela zjevné. Moc prostě chutná, a absolutní moc chutná absolutně. Mlčící (absentující) elity posilují nejen kuráž šedé zóny, ale zároveň zvyšují falešný bačův pocit o jeho výlučnosti, nedotknutelnosti a neporazitelnosti. Vidíme to každý den v produkci jeho plošné propagandy. Orwell a Ortega y Gasset ožívají po 70, respektive po 90 letech.
-------------------
Unavuje mne neustálé mudrování sociologů, politologů a jiných -ologů o tom, co hýbe masami, které odvádí od reálného řešení problémů. Ostatně expert Marx na tom vybudoval své zavádějící teorie. Jako kdyby se za posledních pár tisíc let podstata člověka nějak extra změnila a osoba krysaře byla bezvýznamná. Jsou Burešové jen davem vláčení zoufalci nebo je dav, horou lží vyděšený a drogou falešných slibů zpitomělý, smýkán jimi? Stačí se rozhlédnout po tu- i cizozemsku. I kdyby se vysázelo 10 milionů stromků, nepohne to s nimi ani o milimetr. Včera, dnes a zítra.
-------------------
Zavelel vůdce a oni si vzpomněli, koho že to vlastně milují nejvíc. Jemu je všechno hned jasné, zatímco ti demokrati pořád diskutují. Asi neví. Navíc my se chvástáme, ale zrušení poddanství u nás vstoupilo v platnost jen o 12 let dříve než v Rusku.
-------------------
Státní pohřeb AB nevyšel. K uctění všech, kdo loajálně drží hubu a krok a případně se ohnou, se mu nedostavilo kýžených 300 000, tedy víc než nepokořených na Letnou, ale pouhých 40 000 stejně loajálních. I ty však musel blbeček Kremlík ponížit. A dnes si vláda užívala svatovítskou katedrálu. Koho zneužijí příště?
-------------------
Bezpečná budoucnost v IF - skvělí Petr Kolář, gen. Petr Pavel, Eva Romancovová. "V liberální demokracii se musí věřit, když by to bylo nezbytné, budu kandidovat, dezinformační centrum bylo ochromeno." Připadá mi ale málo apelovat na "drobnou práci" tváří v tvář bezskrupulózní chobotnici. Hergot, partaje opatrně našlapujou, cítím skepsi i u těch dosud nejpřesvědčenějších. Chybí lidi jako Navalnyj nebo Ljubov Sobol.
-------------------
Česká justice konečně narovnala páteř. Poté, co zjistila, že Babiš je sice lump, ale nejsou pro to dukazy a take ze neni zcela jasne, zda mluvi s vlastni zenou, ktere sveril veskery svuj majetek, došla k závěru, že prezident se nijak nezpronevěřuje svému posláni, když lze jako když tiskne. Oporu má v lidu a v Babišově fanklubu. Jsem rád, že pravda zvítězila. Krást se může i sprosťačit.
-------------------
"Naprosto nechutná a odporná je hysterická kampaň, kterou de facto ke svému zviditelnění spustila ta soldateska, která tu teď zaujímá vedoucí pozice, počínaje vládou a konče tím trapným představitelem katolické církve, kterému jsou proti srsti papežovy požadavky na skromnost," říká Honzák.
-------------------
AB prokázal svou péči o českého občana tím, že mu zajistil EET. Kdo to má? V další etapě mu postaví úřednické městečko Hřib neHřib. Je připraven ho třeba zarýt do země, v krajním případě koupí opuštěný ostrov a ministerstva budou stát tam. Později se k nim přestěhuje zbytek republiky. Na Andreje nikdo nemá, on dokáže vylít i prázdný hrnek.
-------------------
Soudní rozhodnutí v kauze Peroutka čtěte pozorně. Není to rozsudek o tom, že prezident nelhal. Rozsudkem je toliko konstatováno, že prezident beztrestně lhát může.

pondělí 2. prosince 2019

Kdo za to může?

Stále znovu se vracejí spory o to, kdo může za jistý morální marasmus, který zažívá česká politická scéna. Politologové a sociologové preferují lid a vysvětlují skutečnost složitými zobecňujícími úvahami o jeho roli, což není žádná novinka, viz revoluční Francie a s touto vizí pracoval kdysi i Marx, který na ní dokázal postavit zhoubnou a vražednou teorii třídního boje.

Vidím to trochu jinak, ale zkusím být stručný. Prosazování určitých ideí nediferencovaným lidem je nesmysl. Národní společenství jistě není nepopsaný list, nese pozitivní i negativní otisky minulosti. Ale má-li se dát masa lidí do pohybu, vždycky musí přijít někdo, kdo s podporou nikoli lidu, ale lidí myšlenky formuluje a prosazuje. A tito zástupci mohou být povahy různé a formulovat rozdílné programy. Od velmi liberálních, chceme-li demokratických, až po velmi konzervativní s rozhodující rolí jedinečného vůdce. Příkladů je bezpočet. Mají-li však vůdcové dosáhnout cíle hnutí, samozřejmě musí mít podporu dostatečně velikou.

Lidé sice mají na jedné straně stejná práva, ale současně ne všichni stejné možnosti. Gaussova křivka rozložení inteligence tady platí jako zákon. Jistá část populace není prostě disponována, ať již geneticky nebo osobní zkušeností k tomu, aby prohlédla triky těch jedinců, pro něž je hlavní motorem moc, nezřídka podepřená vědomím, že oni jsou ti vyvolení. Tedy těch, kteří jsou k dosažení svých cílů schopni a ochotni použít bez zábran všech dostupných prostředků, mezi něž patři na prvním místě lži o situaci, ve které se společenství nachází, o svých cílech a s tím související pomluvy konkurentů. Tyto prostředky pak nezřídka používají ještě dřív než vstoupí do politiky, aby získali pozornost a důvěru lidí. Teprve poté se "nabídnou," že nešvary vyřeší. Někdy se ovšem takovou složitou cestou nezdržují a k moci se dostanou silou. Ti kdo to neprohlédnou, se stávají jejich nástroji a obětmi a někteří tomu říkají vůle lidu. Známý psychiatr dr. Honzák tvrdí, že 2/3 občanů se bez vůdce neobejdou.

Jedinci, kteří onu primitivnost prohlédnou, nemají jako jednotlivci sílu se jim postavit, od toho jsou tady v prvé řadě demokratické politické strany, pokud ovšem neselžou, což se stává, když se z pohodlnosti nebo neschopnosti chovají, jako kdyby nešlo o uzurpování moci, ale o demokratickou diskusi. Tím ovšem otevírají pohodlnou cestu lidem, jimž demokracie slouží jen jako prostředek k totalitnímu vládnutí. Mám-li být konkrétní, byly to například demokratické strany lidová a sociálnědemokratická, kdo pustil Andreje Babiše do vlády. A byly to i ostatní strany, které nebily na poplach, nešly včas do ostrého střetu a nedokázaly proud demagogie, lží a polopravd zastavit.

Ani dnes ne, když na Babišovy invektivy reaguje předseda ODS slovy o tom, že by měl vážit, proč ho lidé nemají rádi. Co tím chtěl říct, chtěl mu pomoct?

Ano, nakonec rozhoduje volič, ale na toho musí působit politické strany. A ty demokratické selhávají.  Dalo by se říct, že v nich selhaly elity. Nejspíš na to nemají a vyklízí pozice.

Proto se tady objevili ti mladíci a slečny, kteří dostali již podruhé téměř 300 000 lidí na Letenskou pláň. 3 % populace, ze kterých si prezident hloupě utahuje, že jsou to pouhá 3 % populace. Buď se demokratické strany probudí nebo je tihle lidé dříve nebo později právem smetou.

neděle 1. prosince 2019

Velkorysost Titova

V lepších rodinách jsou svatby, křtiny a korunovace příležitostí ukázat se. V době, kdy strašlivá třicetiletá válka přešla ve zdobné baroko, v tom obzvlášť vynikl francouzský král Ludvík XIV., ale zahanbit se nedal ani jeho bratranec a císař Leopold I. Rakouský, pro jehož svatbu napsal italský skladatel Marc Antonio Cesti operu Il pomo d´oro, která se v roce 1668 hrála dva dny. Leopoldův syn, císař Karel VI. byl v roce 1723 korunován českým králem a k této mimořádné slávě napsal císařský dvorní skladatel Johann Joseph Fux šestihodinovou operu Costanza e fortezza. Takže když byl v roce 1791 v Praze korunován Leopold II., vnuk předcházejícího Leopolda a syn Marie Terezie, bylo odkud čerpat inspiraci.

České stavy tehdy korunovaci uvítaly, neboť se chystaly s novým králem dohodnout na odstranění údajných křivd na nich "spáchaných" Leopoldovým předchůdcem, bratrem a reformátorem Josefem II. A tak se rozhodly přispět k oslavám korunovační operou. Najaly si k tomu impresaria Stavovského divadla, který, když mu nevyšel dvorní skladatel Salieri, se obrátil na Mozarta. Ten sice připravoval pro Emanuela Schikanedera a jeho předměstské divadlo ve Vídni Kouzelnou flétnu, ale neodolal, možná proto, že nabídka honoráře byla dvojnásobná proti běžným cenám a Stavovské divadlo také bylo jiný level. Zadarmo to nebylo také proto, že času bylo zatraceně málo a Mozart tak vstoupil do pomyslné soutěže v rychlopsaní oper, když zakázku dokončil za 18 dní. O 25 let později trvalo neméně slavnému Gioacchino Rossini napsání Lazebníka sevillského o jeden, možná 6 dní déle. V zájmu spravedlnosti je třeba dodat, že Mozart si pomohl externí subdodávkou secco recitativů, jichž se ujal skladatelův žák Franz Xaver Süssmayr. Někteří znalci ovšem tvrdí, že měl (možná) operu v šuplíku již delší dobu.

Libreto nesměla být žádná taškařice, ale poctivá opera seria, pro niž byla vybrána příhoda zasazená do 1. století a jejíž zápletka byla ověřena praxí. Původní libreto napsal v roce 1734 vídeňský dvorní básník Pietro Metastasio a za necelých 60 let do pražské objednávky bylo podkladem pro 40 oper, mnohé z nich skladatelů zvučných jmen. Titus byl historická osoba, která vládla koncem prvního století př. n.l. a nebyl to žádný beránek, neboť ještě jako vojenský velitel se zasloužil o dobytí Jeruzaléma a zničení druhého chrámu.

Nicméně děj opery začíná až po jeho nástupu na římský trůn a jde o zamotanou historii plnou lásky, touhy po moci, nenávisti, zločinu a omylů. Sesto, který byl přemluven krutou Vitellií k zapálení Říma a nepovedené vraždě Tita, je odsouzen k smrti, stejně tak i iniciátorka pomsty. Nakonec však císař usoudí, že bude lepší, když bude vzpomínán ne jako příliš pomstychtivý, ale naopak nepřiměřeně soucitný a odsouzence těsně před jejich předhozením divokým šelmám omilostní. (V historickém příběhu se však nakonec vykašle na všechny proradné Římanky a ožení se s židovskou dívkou Berenice.)

Mozartova verze trvá s přestávkou téměř 3 hodiny a při provedení ve Stavovském divadle dne 6. září  1791 se údajně nelíbila císařově ženě (žádný důkaz však neexistuje) a když se slovy "německé svinstvo" odešla, opustil divadlo i císař. 

Opera se přesto těší relativně vysoké popularitě, a když se pražské Národní divadlo rozhodlo uvést ve Stavovském divadle všechny tři Mozartovy opery související s Prahou, tak u příležitosti 230. výročí  premiéry dirigoval Placido Domingo v říjnu 2017 Dona Giovanniho, v únoru 2018 proběhla premiéra Figarovy svatby a posléze v květnu 2018 uvedl Marc Minkowski Titovu velkorysost, bohužel jen v koncertním provedení. Čímž jsem doklopýtal k představení v Divadle na Vídeňce.

Operní divadlo postavené v roce 1801 je vlastně nejstarší ve Vídni a může se pochlubit premiérami řady Bethovenových skladeb včetně opery Fidelio. Později bylo řadu desetiletí nejprve průkopníkem a poté udržovatelem slávy operety. A posléze od 250. výročí Mozartova narození dostalo do vínku  prezentovat jako stagionová scéna současné špičkové režiséry a zajímavé inscenace především oper barokních, Mozartových a současných, což v zásadě dodržuje a uvedení La clemenza di Tito to potvrzuje.

Tato opera ovšem nenabízí moc prostoru k efektnímu inscenování a ani její "aktualizace" by nedávala velký smysl, protože je nadčasová. Značná část děje je statická a je to vlastně složitý příběh, kde se někdy divák obtížně orientuje v ději. O to větší důraz je pak třeba klást na hudební složku inscenace. Mozartova hudba to ovšem zpěvákům i dirigentovi usnadňuje. Režisér Sam Brown se sice vzdal římských reálií a současně nesáhl ani po zjednodušující aktualizaci, takže řešení této rovnice nutně vedlo k pojetí děje jako řady vzájemně se proplétajících psychologických studií.

Zatímco režijní fígle mnohdy odsouvají do pozadí hudební podstatu inscenovaných oper, v Brownově pojetí zhmotněném ve scéně Alexe Lowde tvůrci tomuto lákadlu nepodlehli. Divadelně zkušenější designér vytvořil z prosklených kovových rámů klec připomínající proměnný prostor tak jednoduchý, že bez dalšího by měl nakročeno ke polokoncertnímu provedení. Onu vyváženou divadelní dimenzi pak inscenaci dodává videoprojekce, která vytváří atmosféru a dokresluje detaily nejen děje, ale i nitra duší jednotlivých postav.

Našeptávačka Vittelia a palič Sixtus
Publius, Sesto jako vězeň a Titus
Nakonec všechno dobře dopadlo a radují se zpěváci i publikum
Mohu-li posuzovat výkony účinkujících, potom neustálý pohyb všeobecně kladl slušné nároky na jejich fyzickou kondici. Všechny role byly obsazeny kvalitními zpěváky minimálně "evropského" formátu, někteří se do divadla na Vídeňce vrací. Mne osobně zaujala především Nicole Chevalier jako Vitellia, jinak univerzální diva berlínské Komické opery a Jeremy Ovenden v roli Tita, která je jeho specializací. Z obou kontratenorů (Sesto a Annio) mne více zaujal ten prvý, i když korejskoamerický představitel Annia je znám jako vynikající zpěvák mimo jiné z Luksovy a Radokovy Arsildy. Nad rámec libreta byla přidána postava Berenice, která nezpívala, pouze tančila. Logika tohoto kroku spočívá v tom, že s touto židovskou královnou měl skutečný Titus poměr a stála svým způsobem mimo římské intriky, což ji do jisté míry osvobozovala, ale zas ne tak moc, protože při nástupu na trůn se jí musel Titus vzdát.

Orchestr Concentus musicus Wien, který v roce 1953 založil a pak 62 let vedl Nicolaus Harnoncourt (1929-2016), specializující se na barokní muziku hrál přiměřeně komorně, což zrovna této opeře zřetelně prospívá a bezpochyby by neškodilo ani jiným mozartovským produkcím. Stejně jako by velkorysost slušela i jiným vládcům.

Takže shrnuto a podtrženo stálo za to do Vídně zajet. A nebylo by od věci, kdyby se Národní divadlo k této opeře vrátilo dřív než po 40leté pauze jako v případě posledního nastudování, které se hrálo v letech 2006 až 2010.


Theater an der Wien
19. října 2019

Wolfgang Amadeus Mozart
La Clemenza di Tito
Libreto:  Pietro Metastasio

Hudební nastudování               Stefan Gottfried
Režie                                               Sam Brown
Scéna                                              Alex Lowde
Choreografie                                   Stina Quagebeur
Světla                                              Jean Kalman
Video                                              Tabea Rothfuchs

Osoby a obsazení
TITUS                                            Jeremy Ovenden
VITELLIA                                     Nicole Chevalier
SERVILIA                                     Mari Eriksmoen
SESTO                                           David Hansen
ANNIO                                          Kangmin Justin Kim
PUBLIO                                        Jonathan Lemalu
BERENICE                                   Stina Quagebeur

Orchestr                                        Concentus Musicus Wien
Sbor                                              Arnold Schoenberg Chor (sbormistr. Erwin Ortner)               

pátek 29. listopadu 2019

Listopadové majstrštyky

BAROKNÍ OPERA

Po 300 letech, která Vivaldiho opera Arsilda strávila v archivu, ji oživili Václav Luks a režisér David Radok spolu se sólisty a sborem Collegium Vocale 1704. Premiéra se konala 7. března 2017 v Národním divadle Bratislava a na youtube je k dispozici nahrávka.


Pražské podiové provedení o 2 1/2 roku později bylo malou náplastí na to, že scénická verze díky neochotě Národního divadla Prahu minula. Dirigent Luks ji tentokrát alespoň doprovodil zasvěceným slovním výkladem.


Podiová verze byla ochuzena nejen a kongeniální herecký režijní rozměr, ale i o sbory. Přes určité změny v obsazení sólových rolí byl pražský výsledek přijat s nadšením. Hlavní změna spočívala v obsazení role Lisei Anetou Petrasovou. Vzhledem k tomu, že ke změně došlo na poslední chvíli a zpěvačka měla s operou zkušenost pouze jako členka sboru,  bylo převzetí role samo o sobě hrdinský čin. Po troše počáteční nervozity, kdy spíš deklamovala než zpívala, se jí však zhostila se ctí. Hlavní postavou se však stal kontratenor Kangmin Justin Kim, jehož plný a dramatický hlas převyšoval zbytek sólistů. Kdybych neměl v paměti uloženo bratislavské představení, byl bych asi nadšen a nic by mi nechybělo.

Rudolfinum, Praha, Česká republika
12. 11. 2019 – 19.30 hod

A. Vivaldi — Arsilda, regina di Ponto RV 700
Giovanni Andrea Sechi | edice partitury

Mireille Lebel | Arsilda
Aneta Petrasová | Lisea
Lisandro Abadie | Cisardo
Fernando Guimarães | Tamese
Kangmin Justin Kim | Barzane
Lenka Máčiková | Mirinda
Helena Hozová | Nicandro

Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704
Václav Luks | dirigent


ZPĚV

Ve středu 20. listopadu se v pražské Smetanově síni potřetí představila 34letá Jihoafričanka Pretty Yende pocházející z nevelkého města 350 km od Johannesburgu. Tam zpívala v kostelním sboru, v letech 2009-11 absolvovala akademii La Scala a svou mezinárodní kariéru spustila vítězstvím v Operalii před 8 lety. V Metropolitní opeře debutovala v lednu 2013, o rok později zpívala poprvé v Praze (resp. na youtube.) Letos tedy přijela už potřetí, a to po čerstvém říjnovém úspěchu v Paříži, kde se představila jako skvělá Violetta (A alternovala ji tam neméně skvělá 31letá Češka Zuzana Marková.)


Přestože již před oněmi pěti roky byla vynikající, dnes je zřejmě na vrcholu po všech stránkách uměleckého projevu a pro mne osobně to byl jeden z nejlepších recitálů, ne-li vůbec nejlepší z těch, které jsem měl možnost vidět.

Dramaturgie pražského koncertu byla poněkud překvapivá, protože zpěvačka představila široký repertoár od písní přes operetu až po operní arie. Zatímco populární árie je zárukou úspěchu i při průměrném podání, skutečný zážitek z písně dokáže zprostředkovat pouze skutečný mistr. Z celé řady špičkových zpěváků mne skutečně zaujali jen Kathleen Battle (Frühlingsstimmen, Karajan a Wiener  Philharmoniker 1987 - viz youtube), Matthias Goerne (Rudolfinum 2014, Chlapcův kouzelný roh s ČF a Manfredem Honeckem) a nyní tedy Pretty Yende. Což neznamená, že to ostatní bylo z čistě pěveckého hlediska slabší. Co Pretty Yende dokáže v operním oboru je vidět na ukázce shora. A v přídavku předvedla svou exhibiční interpretaci "Una voce poco fa." Chtělo by to slyšet ji v živém představení. Šance je v březnu jako Manon v Paříži nebo v květnu v Mnichově coby Adinu.


Nespravedlivé by bylo nezmínit klavíristu Michela D´Elia, který byl ne doprovazečem, ale hudebním partnerem zpěvačky, aniž by ji zastiňoval.

Smetanova síň Praha
20. 11. 2019

Pretty Yende - zpěv
Michele D´Elia - klavír

Program

ROBERT SCHUMANN (1810–1856)
Der Nussbaum, op. 25/3
Mein Schöner Stern, op. 101/4
Widmung, op. 25/1
Schmetterling, op. 79/1
Loreley, op. 53/2
Aufträge, op. 77/5
Waldesgespräch, op. 39/3

GAETANO DONIZETTI (1797–1848)
Barcarolle
La conocchia
Le crépuscule
z cyklu Nuits d'été à Pausilippe

Que n'avons nous des ailes (Lucia)
Lucia di Lammermoor, 1. dějství

PAOLO TOSTI (1846–1916)
Aprile
Ideale
Malià

RICHARD STRAUSS (1864–1949)
Zueignung, op. 10/1
Kling!, op. 48/3
Allerseelen, op. 10/8
Ständchen, op. 17/2
Ich schwebe, op. 48/2
Cäcilie, op. 27/2

JOHANN STRAUSS II (1825–1899)
Klänge der Heimat (Rosalinde)
Netopýr, 2. dějství


KLAVÍR

Užívám si jízdy, dokud mi v tom auto, doktoři či rudozelená frakce radnice nezabrání. A tak jsem dojel do Rudolfina, kde ruskobritskoizraelský žid spolu s Beethovenem a Steinwayem & Sons předvedl tu lepší část lidství. Stále žasnu, kde tihle lidé berou sílu 100x do roka ze sebe vyrvat spolu s tóny i duši. Přitom nad tím vším jakoby stojí politici, z nichž mnozí vyluzují jen bezduché falešné popěvky.

Tři přídavky z Beethovenovy dílny (dvě bagately a variace) klavírista uváděl srozumitelnou češtinou. Což nebyla zvláštní pocta publiku, protože jeho žena, se kterou se 10. března přede dvěma lety oženil na Staroměstské radnici, je sice Arménka, ale s českým občanstvím a od roku 2002 žije v Praze, v době svatby se svými čtyřmi potomky, a když budete mít štěstí, můžete ho někde na Starém Městě nebo na Malé Straně potkat. Jeho jméno je Jevgenij Kissin, žije v Praze a je to člověk skutečně mimořádný nejen jako klavírista, ale také skladatel, spisovatel, žid a světoobčan.

Pokud jde o koncert, trvalo nějakou dobu, než hra přeskočilo na level, kdy už dávno nejde o tóny, byť by byly sebekrásnější, ale inspiraci k myšlenkám, které do skladeb vkládat Beethovenův genius, pomalu vstupující do romantického světa. Stačí zamyslet se nad názvy sonát.



Rudolfinum, Praha, Česká republika
23. 11. 2019 – 19.30 hod

Jevgenij Kissin – Klavírní recitál
Ludwig van Beethoven

Sonáta č. 8 c moll op. 13 „Patetická“
15 variací a fuga na vlastní téma Es dur op. 35 „Eroica“
Sonáta č. 17 d moll op. 31 č. 2 „Bouře“
Sonáta č. 21 C dur op. 53 „Valdštejnská“

Jevgenij KISSIN | klavír

pátek 22. listopadu 2019

Hlavní je nekrást

Jeden deník zvaný DeníkN oslavil rok existence a dneska jsem v něm četl o výměně bytů. Tedy jen na chvíli. Vy třeba odjedete na pár dní do Francie, spíte tam v cizím bytě, zatímco jeho majitel přebývá ve vašem. V době postfaktické a v globalizovaném světě plném lží a úskoků najednou taková důvěra? Jo a funguje to. Nejspíš proto, že lidé jsou v zásadě pořád stejní. Někteří si důvěřují a mají se rádi, jiní organizují masakry a pomlouvají. Bylo, jest a bude. Jen mizerové s poškozeným charakterem jako Okamura, Filip či Zeman se snaží profitovat z kalení vody. Ostatně i ve starověkém Římě byly politické vraždy na denním pořádku. Takže zapomeňte na politology a sociology, kteří sofistikovaně zatracují člověka, nepodléhejte panice a zkuste si v rámci psychohygieny občas vzpomenout aspoň na jedno přikázání. Třeba nepokradeš a nepromluvíš křivého svědectví. 

Pokud jde o smilnění, je to poněkud složitější, vzpomeňme na vzdálené a přesto blízké příbuzné člověka, šimpanze bonobo. Wikipedie vědecky nezaujatě tvrdí, že: "Pohlavní styk hraje ve společnosti bonobů hlavní roli. Užívají ho jako pozdrav, při řešení sporů, k usmiřování a jako výměnné zboží za potravu. Vedle lidí jsou jedinými primáty, kteří praktikují všechny z následujících sexuálních aktivit: genitální sex (nejčastěji ve vztahu samice–samice, dále samec–samice a samec–samec), francouzský polibek, vzájemnou masturbaci a orální sex. Veškeré sexuální aktivity provádějí jak uvnitř nejbližší rodiny, tak mimo ni."

Tahle genetická zátěž trochu komplikuje ušlechtilé snahy církve i hnutí MeeToo. Ale evidentně nemá nic společného s globalizací a sociálními sítěmi. Takže nepodléhejme panice, pokud vás někdo neotráví novičokem,  život jde dál. A pamatujte si, že hlavní je nekrást.

čtvrtek 21. listopadu 2019

Bipedie

Být vědcem není žádná sranda. Fosilie dávných lidoopů objevené v Německu nabízí nová vodítka k časovému zařazení lidského bipedalismu (krásný slovo, skoro jako dvojkolo). Nálezy kostí paží, holení a stehen od čtyř jedinců - stejně jako kosti obratlů a kotníků, datované kamsi před 11,6 milionů let, naznačují, že lidoop jménem Danuvius guggenmosi, mohl chodit vzpřímeně. Pokud by to byla pravda, šlo by o jedny z prvních důkazů bipedalismu mezi lidskými předky, o nichž se dosud předpokládalo, že se asi před 7 miliony let odštěpili od linie, která zahrnuje dodnes žijící šimpanzy bonobos a šimpanzy učenlivé. Před tímto nálezem jsou nejčasnější náznaky bipedalismu pozorovatelné právě u fosilií starých 6 až 7 milionů let. Ale ne každý je o nových závěrech přesvědčen a vědci se stále potřebují ujistit, kam D. guggenmosi v rodokmenu primátů zařadit.

A zase ty Němci. Ale na Benešovy dekrety nám šahat nebudou, jak by řekl Míla Rozner.
Ovšem z hlediska genderového jsou v této souvislosti zajímavé také přepestré sexuální praktiky v Kongu žijících bonobů, kteří mají s lidmi společných 98,4 % DNA. Pokud je tajně neodkoukali od moderního člověka, jsou zřejmě obrazem toho, jak to vypadalo v Sodomě a kam může člověka přivést doba postfaktická, která už dnes pracuje se čtyřiceti genderovými typy. Tato rozmanitosti a z ní vyplývající přirozená nejistota při sexuálním sebezařazení našich potomků by mohly vést až k vyhynutí člověka jako druhu. Pokud ovšem nedojde k ne nepravděpodobné genderové krizi a následující revoluci, která pod heslem všechna moc nadsamcům/nadsamicím logicky přivede k moci tyto genderové extremisty.

sobota 16. listopadu 2019

Nechápavý tatar?

Nic proti Tatarům. Ale obešel jsem dnes odpoledne celou Letenskou pláň a byla plná, bylo tam víc lidí než v červnu. A všichni, se kterými jsem počítal nebo které jsem tam tušil, ať už ze Žďáru, Haagu nebo Prahy. I ten nerudný dědek s holemi tam přišel, aby nadával Kryštofovi (10) za to, že nesl vlajku ve svůj největší den. Babiš tuhle sílu musí vzít na vědomí a IT žvásty jeho poskoků, co okamžitě šíří všemožné bludy včetně těch, za které byl jejich guru odsouzen k omluvě, jsou směšné. To jsou ti, které uplácí koblihami i společnými penězi, ale to končí, už došly, musí propouštět, prodávat zásoby, danit už není koho a bude hůř. A idea, o kterou jde těm nespokojeným, z něj dnes žádná neleze, jen hloupé posmívání jako opsané od prostoduchého třídního siláka spoléhajícího na ještě větší a submisivní prosťáčky. Dneska akorát jak velkohokynář vysvětloval v BBC (proč?) neschopné objasnit podstatu problému, že je pragmatik a zemi přinesl 10 mld. € daní navíc. Mluví jak nechápavý tatar. Tohle nemůže vyhrát, i kdyby si pořídil ještě jednu obskurní blondýnu v kabátě dražším, než má Trumpová. Nebo jsou opoziční politici ochotni pořád jen žvatlat o svobodě, demokracii a právu a přitom se všeho vzdát jako Cameron v Anglii?

Podle mne je ten skvělý a opravdu poněkud překvapivý dnešek hlavně mementem pro politiky a především opoziční, že je tady velká a morální síla, o kterou se můžou opřít, ale pokud se nevzchopí a nezačnou se chovat jako zodpovědní vůdci, bude schopna převzít jejich pozice, o kterých si mnozí z nich myslí, nebo se tak alespoň chovají, že je mají přidělené od pánaboha, aby vyseděli demokracii.

Nebe jako vymetené a spousta vlajek a hesel



Mnoho lidí se na pláň nevešlo a tak zaplnili i kus přilehlých Letenských sadů
Představy o východiscích byly různé.
Od radikální likvidace hlav té neototalitní postkomunistické obludy 
až po systémový návrat o dalších 100 let zpátky.






čtvrtek 14. listopadu 2019

Operní premiéry v prosinci

Významné operní premiéry v prosinci podle měsíčníku Opera (London). Hlavní událostí bude bezpochyby zahájení sezóny 7. prosince v La Scale, které bude ČT art vysílat ze záznamu ve 20.20, zatímco italská veřejnoprávní Rai v přímém přenosu od 18 hodin. Představení bude snímat 14 UHD kamer, 60 mikrofonů se zvukem Dolby Digital a na přenosu bude pracovat 50 lidí jako kameramani, zvukaři a pracovníci režie. Ale tak čtyři další představení by stálo za to navštívit.

1.    Opera Frankfurt - Gabriel Fauré: Pénélope
režie Corinna Tetzel, dirigent Joana Mallwitz, hlavní role Paula Murrihy

1.    Opera Gothenburg - Richard Wagner: Die Walküre
režie Stephen Langridge, dirigent Evan Rogister, hlavní role Anders Lorentzson, Annalena Persson, Elisabet Strid a Brenden Gunnell

3.    Muziektheater Amsterdam - Gioacchino Rossini: La Cenerentola
režie Laurent Pelly, dirigent Daniele Rustioni, hlavní role Isabel Leonard a Lawrence Brownlee

4.    Pinchgut Opera, City Recital Hall Sydney - Antonio Vivaldi: Farnace
režie Mark Gaal, dirigent Erin Helyard, hlavní role Christopher Lowrey

7.    Milan, La Scala - Giacomo Puccini: Tosca (zahájení sezóny)
režie Davide Livermore, dirigent Riccardo Chailly, hlavní role Anna Netrebko, Francesco Meli a Luca Salsi.

8.    Wiener Staatsoper - Olga Neuwirth (*1968): Orlando
režie Polly Graham, dirigent Matthias Pintscher a Kate Lindsey v hlavní roli

8.    Opernhaus Zurich - Gaetano Donizetti: Don Pasquale
režie Christof Loy, dirigent Enrique Mazzola, hlavní role Johannes Martin Kränzle, Julie Fuchs, Mingjie Lei a Konstantin Shushakov

10.  Teatro Costanzi Rome - Giuseppe Verdi: Les Vêpres siciliennes
režie Valentina Carrasco, dirigent Daniele Gatti, hlavní role Roberta Mantegna, John Osborn, Michele Pertusi a Roberto Frontali

12.  Opera House Antwerp - Antonín Dvořák: Rusalka
režie Alan Lucien Øyen, dirigent Šlekytė, hlavní role Pumeza Matshikiza Giedrė

13.  Grand Théâtre Geneva -  Jean-Philipp Rameaua: Les Indes galantes
režie Lydia Steier, dirigent Leonardo García Alarcón, hlavní role Kristina Mkhitaryan

15.  Theater an der Wien, Vienna - Stanisław Moniuszko: Halka
režie Mariusz Treliński, dirigent Łukasz Borowicz, hlavní role Corinne Winters a Piotr Beczała

18.  Opernhaus Düsseldorf -  Vincenzo Bellini: I puritani
režie Rolando Villazón, dirigent Antonino Fogliani, roli Elviry zpívá Adela Zaharia

21.  Nationaltheater Munich - Hans Abrahamsen (*1952): The Snow Queen
režie Andreas Kriegenburg, dirigent Cornelius Meister, hlavní role Barbara Hannigan, Katarina Dalayman a Peter Rose

středa 13. listopadu 2019

Klimtova nejen vila

Vídeň byla po staletí jednou z kulturních metropolí Evropy a tak umělci, kteří měli štěstí, jsou dnes připomínáni domy a byty, kde žili. Nejznámější jsou místa připomínající jména Mozart, Beethoven, Haydn nebo Schubert, ale jednou z hlavních ikon přelomu 19. a 20. století byl Gustav Klimt. Když v centru Vídně nastoupíte do metra č. 4 směrem na Hietzing a vystoupíte na třetí zastávce za Schönbrunnem, po asi 10 minutách loudavé chůze mezi převážně elegantními vilkami, nezřídka sídly diplomatických zastoupení, můžete vejít do zahrady, ve které stojí dvoupodlažní objekt zvaný Klimtova vila.

"Klimtova vila"
Toto označení však lze akceptovat jen se značnou básnickou licencí. Objekt totiž Klimtovi nikdy nepatřil. Pronajal si ho od výrobce nábytku Josefa Hermanna, v čemž měl prsty Klimtův přítel a malíř Felix Hart, jinak nastávající Hermannovy dcery. Po úpravách zahrady i přízemního domu tam pak Klimt žil od roku 1912 až do své smrti o 6 let později.

Jak domek v té době vypadal, je vidět na obrázku níže.

Klimtův ateliér v roce 1913, dnešní venkovní schodiště je na druhé straně
Klimt v něm mimo jiné vytvořil 35 velkých pláten, z nichž dnes nejznámější je portrét Adele Bloch Bauer II, který po pozdní restituci vydražila americká moderátorka Oprah Winfrey, která ho v roce 2016 prodala neznámému Číňanovi za 150 mil. dolarů (se ziskem 62 mil.).

Adele Bloch Bauer II. (1912)
Ovšem Klimt v únoru 1918 umírá a když v roce 1922 zemřel i Josef Hermann, kupuje objekt Ernestina Werner, později Klein, a v roce 1923 ho přestavuje do zhruba dnešní podoby. Původní malý dům s ateliérem je patrovou vilou obestavěn.


Židovští majitelé však museli po anšlusu prchnout do Anglie. Dům se zahradou byl nejprve arizován (čti ukraden, vyrabován atp.), v roce 1939 prodán nežidovskému zájemci, po válce rodinou Klein restituován a nakonec prodán Rakouské republice, jež v něm zřídila školu. Později ho ale chtěla prodat mimo jiné ruským developerům, nicméně místní občanská iniciativa koncem 90. let dosáhla toho, že ve vile byl zřízen Klimtův památník, který byl otevřen v roce 2012.

Rekonstrukce Klimtova ateliéru
Klimtův salón
V 1. patře je malý koncertní sál, vzadu kopie Adele Bloch Bauer II.,
na stěně vlevo kopie dalších obrazů, které zde vznikly. Venkovní schodiště je vpravo.
V dalších přízemních prostorách je jednak expozice pojednávající o Klimtovi a další, která popisuje drsné zkušenosti řady židovských rodin s ukradením jejich majetku a jeho složitou restitucí. Myslím, že je to poučné především proto, že spoluvina části Rakušanů na těchto zvěrstvech je nezpochybnitelná. Stejně jako vina některých Čechů na komunistických zvrácenostech. Je však třeba podotknout, že tam moc Rakušanů a ani Čechů nepřijde. A ti co přijdou, mají jasno. Tak či tak.

Zpátky do centra města je to asi 6 km. A i cestou je toho dost k vidění. Přímo na sever od Klimtovy vily se asi po 15 minutách dojde k velkému vídeňskému hřbitovu Baumgarten, ale hroby a památníky celebrit jsou jinde, tady je ze známějších jmen pohřben jen bratr Gustava Klimta, což zas až tak velká celebrita není. Spíš je zajímavý drb, že o mladou vdovu se Gustav všestranně staral stejně jako o její slavnější sestru  Emilie Flöge, která kvůli jeho partnerské nespolehlivosti přišla o nervy.

Pokud tam přesto půjdete, po návratu dolů můžete nastoupit do metra a za několik málo minut přijedete k rozsáhlému areálu císařského zámku Schönbrunn. Ale pozor, jen to nejjednodušší obejití  zámeckého areálu trvá tak 3/4 hodiny. Klimt s tím tentokrát neměl nic společného.

A když vyjdete ven a půjdete pěšky pár set metrů, překvapí vás na jednom z domů Schönbrunner Strasse pamětní deska bolševického vraha světového formátu J.V. Stalina, kde se konstatuje, že zde v lednu 1913 psal významné dílo "Marxismus a národnostní otázka." A na cedulce dole je dosti komicky dodáno, že je to tam na paměť Stalinových obětí.


To vás asi dlouho nezdrží, ale dáte-li se od metra na sever, po chvíli dojdete k technickému muzeu, u kterého končí 4 km dlouhá Mariahilfer Strasse. Já bych však ani po ní nešel a vrátil bych se k metru a po asi sedmi minutách jízdy vystoupil na Kettenbrückegasse, přímo uprostřed bizarního blešáku, kde můžete koupit snad všechno, co vůbec nepotřebujete a ani EET se tam nekoná. Jakým podvodem tedy to Rakousko tak zbohatlo?


tři kusy za 5 €, no nechte to tam.
Říčka Wien, hezky česky Vídeňka, se tam noří do 2 km dlouhého podzemního potrubí, ze kterého se vynoří v městském parku neboli Stadtpark. My stojíme na plošině nad oním kanálem, vlevo jsou domy postavené Otto Wagnerem, jimž věčnou slávu zajistilo majolikové obložení a zlaté ornamenty navržené Klimtovým kolegou Kolomanem Moserem.


Dáme-li se naopak vpravo, přijdeme k domu, kde zemřel Franz Schubert. Pokud není středa odpoledne, do památečního umrlcova bytu se stejně nedostanete, takže nejlepší je jít rovně. Vlevo vás doprovází ulice Linke Wienzeile, vpravo Rechte Wienzeile a vy z blešáku vplujete středem na Naschmarkt, kde se ve svérázných stáncích a exotických hospůdkách můžete najíst a napít.

Naschmarkt
Na jeho konci na vás přátelsky shlíží zlatá kopule stavby Secession čili Secese, chrámu oněch skvělých mužů z přelomu století v čele s kým jiným než bouřlivákem Gustavem Klimtem.


A když je váš hotel blízko, jste tak akorát zralí se po šesti kilometrech v nohách uvést do horizonální polohy, abyste byli večer fit na představení v Theater an der Wien.

úterý 12. listopadu 2019

Dürer podruhé

O Albrechtu Dürerovi (1471-1528) jsem psal již v souvislosti se srpnovou italskou cestou a návštěvu jeho domu v Norimberku jsem označil jako předehru k výstavě ve vídeňské Albertině. Tak se také stalo. Nehodlám proto popsat vše, ale pouze to, co mne nejvíc zaujalo.


Mezi vyhledávané důkazy uměleckých schopností tohoto mnichovského mistra patří 4 autoportréty. Dva jsou vyvedeny v barvě, ten třetí, vlastně co do data vzniku první, je kresba třináctiletého Albrechta. A ještě je tady jeden autoportrét - akt z roku 1521:

Albrecht Dürer: Autoportréty (1484 a 1521)

Kresba, grafika, knižní ilustrace a tisk, to vše byly do 35 let jeho hlavní nástroje vyjádření a obživy. Sem patří i tři nesmírně populární kresby s přírodními náměty. Ptačí křídlo, Zajíc a Trs trávy vznikly na samém počátku 16. století a jsou dokladem jednak mimořádné pozorovací schopnosti a úžasně detailní, takřka mikroskopické zpracování dokazuje až neuvěřitelnou kreslířskou zručnost. Zvláště uvědomíme-li si, že první dva jsou velké zhruba 20 x 20 cm a tráva 40 x 30 cm. 


   

Svá první učednická léta strávil putováním po spíše severní Evropě, ale když se ve 23 letech vrátil domů, byl bohatě oženěn a možná díky věnu vyrazil na svou první cestu do Itálie (1494-6).

Hrad v Trentu (akvarel, 1495)
Jak jsem již psal, Dürer znal důkladně bibli a jak v kresbách, tak i v malbě často zobrazoval biblické náměty. Jednou z prvních velkých maleb byla Růžencová slavnost, kterou si objednalo společenství německých obchodníků v Benátkách jako oltářní obraz pro tamější německý kostel sv. Bartoloměje. Namalován byl za pět měsíců v roce 1506 během jeho druhé cesty do Itálie a k jeho pověsti vynikajícího kreslíře přidal i uznání jako skvělý malíř. Mnoho let po Dürerově smrti se stala jeho díla vyhledávanými a Rudolfovi II. se po dlouhém vyjednávání s kostelem sv. Bartoloměje podařilo získat do své sbírky právě Růžencovou slavnost. Její cena 900 dukátů byla enormní, za tuhle hromádku zlata by bylo možné pořídit několik slušných domů v Praze. Tam ji přinesli v roce 1606 čtyři nosiči přes Alpy a museli si máknout, protože je namalovaná na dřevěné desce 192 x 162 cm. Do Prahy však dospěl obraz poškozený již v Benátkách a jeho přesuny za 30leté války jeho stavu nepomohly. Nejspíš díky tomu v Praze zůstal a koncem 18. století byl prodán za symbolickou cenu 1 dukátu, aby o něco později skončil ve Strahovském klášteře a v roce 1930 v Národní galerii. V Benátkách byla pořízena kopie a další vznikla v letech 1606-1612 v Praze. Ta byla samozřejmě v dobrém stavu a skončila ve Vídni, dnes v Uměleckohistorickém muzeu. Místní experti tvrdí, že je vlastně hodnotnější než originál, jehož opakované restaurace ho nevrátily do původního stavu. Ať jakkoli, ta druhá Dürerova cesta do Itálie byla úspěšná nejen díky malířově publicitě, ale i komerčně. Dürer po návratu zaplatil všechny dluhy a ještě koupil od tchána dnešní Albrecht-Dürer-Haus. A vídeňská kopie zdobila výstavu v Albertině.   

Růžencová slavnost, kopie (1606-12, KHM)
V každém případě však mnozí odborníci považují Růžencovou slavnost za přelomové dílo definitivně stvrzující příchod renesanční malby na sever od Alp. Vedle zmíněného bezprostředního finančního úspěch otevřela Durerovi i cestu k novým lukrativním a prestižním zakázkám, třeba od Fridricha III. Saského (jehož dvorním malířem ovšem byl Lucas Cranach st.)

Utrpení deseti tisíc křesťanů (1508) - objednávka Fridricha III.
Nejvýznamnějším Dürerovým zákazníkem však byl od roku 1512 sám Maxmilian I. Habsburský, císař Svaté říše římské a římsko-německý král. A malíř byl naopak největším umělcem ve službách tohoto mocí posedlého megalomana, který aby zvěčnil slávu svou a habsburského rodu, objednal několik velkých projektů kombinujících dřevoryt a tisk. Roku 1515 císař přiznal Dürerovi roční rentu 100 zlatých. Zajímavé je, že místo věčně prázdné císařské kasy mu byla vyplácena správci Norimberka jako "odečitatelná položka" od daní odváděných císaři.

Ten největší Maxmiliánův projekt, který byl dokončen ještě za císařova života, byl 3 m široký a 3,7 m vysoký tisk Velký triumfální oblouk, složený ze 192 dřevorytů. Byl to vlastně císařský propagační materiál, který byl dokončen ještě za Maxmilianova života a byl vystaven ve významných místech císařství.

Vítězný oblouk (dřevoryt/tisk, 1918)
Druhým velikým projektem byl Triumfální průvod plánovaný jako 54 m dlouhý obraz císaře, jeho vojska a dvora tvořený téměř 140 dřevoryty, který měl zdobit významné sály císařství jako nástěnný vlys. Dürer ovšem byl především jakýmsi superviserem a sám vytvořil jen menší část předloh. Z nich nejdůležitější je centrální Velký triumfální kočár vezoucí císaře, což si vyžádalo 8 dřevorytů. Menší kolorovaná kresba kočáru, stejně jako předlohy všech dřevorytů jsou v majetku Albertiny:


Ovšem i v době vrcholu své slávy Dürer maloval i menší a také civilní obrazy a pracoval i na dřevorytech a tiscích.
Marie a dítě s hruškou (1912)
V roce 1520 cestoval Dürer na korunovaci Maxmilianova následovníka Karla V. do Cách a později do Nizozemska kde m.j. hledal zastání u Maxmilianovy sestry a věnoval jí jeden z obrazů zemřelého císaře, kterého portrétoval ještě krátce před smrtí v Norimberku. Jí se však nelíbil. Cílem tohoto snažení bylo dosáhnout potvrzení slibu, že Maxmilianova renta bude vyplácena doživotně, což se nakonec podařilo. V Antverpách, kam přijížděly lodě se zbožím z nejrůznějších exotických krajin, sice získal nové kontakty, také živé modely pro kresbu lva a nosorožce, ale především nemoc nesoucí znaky malárie. Ta  ho sužovala do konce života a na ní také v roce 1528 zemřel.

Zůstalo po něm více než 1100 kreseb, 34 akvarelů, 108 mědirytů a leptů, kolem 246 dřevořezů a 188 maleb, pověst mimořádného umělce, v jistém smyslu tvůrce epochy, a také dům a 7000 zlatých, což z vdovy učinilo relativně bohatou osobu. Díky šíři znalostí a dovedností je přirovnáván k Leonardu da Vinci, jeho obdivovatelé však tvrdí, že s nimi dokázal zacházet mnohem systematičtěji a díky tomu je lepší, neboť napsal také knihy jako Matematika pro dospělé, Poznámky z cest do Benátek a Nizozemí, Jak psát správně písmena, Uvedení do měřictví, Nauka o opevňování nebo Čtyři knihy o lidských proporcích. Některé z nich jsou dostupné třeba stránkách projektu Guttenberg. Pokud by někdo chtěl tyto dva pány porovnat na vlastní oči, má k tomu až do 6. ledna 2020 vynikající příležitost, neboť v pařížském Louvru probíhá při příležitosti 500 let uplynuvších od všeumělovy smrti paralelní výstava Leonardo da Vinci. 

Dürerova sláva však s jeho smrtí nezhasla, spíš naopak. A tak Maxmiliánův prapravnuk Rudolf II. horlivě hromadil jeho výtvory a kromě Růžencové slavnosti získal velký soubor tisků, který byl později převezen do Vídně, kde posléze vytvořil základ albertinské sbírky s téměř 140 díly, která je podle jejích správců největší na světě. A Albertinum tohoto bohatství využilo nejen letos, ale například v roce 2012, kdy uspořádalo výstavu Císař Maxmilian I. a Dürerova doba.

Toto je samozřejmě jen subjektivní pohled na vyčerpávající výstavu (i fyzicky) s přihlédnutím k běhu Dürerova života. Zbytek je možné osobně a podrobně posoudit v různých galeriích, a vedle Albertiny jsou významné i sbírky v Drážďanech nebo Berlíně. 

Ještě pár obrázků z výstavy: