Salome - operní libreto (cz)

S A L O M E

Autor: Richard Strauss podle stejnojmenné divadelní hry Oscara Wilda. Tento český překlad Karla Kovařovice byl poprvé použit v inscenaci ND Praha premiérované v roce 1923.

OSOBY

Herodes (tenor). Herodias (mezzosoprán). Salome (soprán). Jochanaan (baryton). Narraboth (tenor). Herodiadino páže (alt). Pět židů (čtyři tenoři a bas). Dva nazarenšti (tenor, bas). Dva vojáci, Kappadočan (basy). Otrok.

Velká terasa v paláci Herodesově, sousedící s hodovnou. Několik vojáků opírá se o zá­bradlí. Na právo mohutné schodiště, na levo v pozadí stará cisterna s okrajem ze zeleného bronzu. Měsíc svítí velice jasně.

První scéna

Narraboth. Jak krásná je princezna Salome v dnešní noc!

Páže. Hleď, tvář měsíce vypadá tak divně. Jak ženy zjev, jenž stoupá z hrobu tmy!

Narraboth. Je velmi zvláštní. Podobu má kněžny mladé, jejíž nožky jak holoubci bílé jsou. Jakoby tančil, se zdá.

Páže. Podobu má ženy mrtvé. Tak zvolna slouží se v dál! (Hluk v hodovně.)

První voják. Jaký to povyk? Co to za di­vokou zvěř je, jež tam vyje?

Druhý voják. Toť židé! (Suše.) Jsou vždy takoví. Ti hádky o svou víru vedou jen.

První voják. Mně k smíchu to připadá hádky vést pro takové věci!

Narraboth (vřele). Jak krásná je princezna Salome dnešní večer!

Páže (neklidně). Díváš se na ni jen. Ji stále jen vidíš. Je nebezpečno na lidi takto se dívati. Strašného cos může se stát!

Narraboth. Jak krásná jest v dnešní večer!

První voják. Dnes tetrarcha mrzut jest!

Druhý voják. Ba chmurně vypadá!

První voják. Kam as hledí?

Druhý voják. Já nevím!

Narraboth. Jak tvář její bledá jest! Nikdy neviděl jsem tak bledou tvář. Být zdá se mi stínem sněhobílé růže, v zrcadle stříbrném skvoucí.

Páže (velmi neklidně). Nedívej se na ni! Hledíš na ni stále! Hrůza, co má se stát!

Hlas Jochanaanův (z cisterny). Však přijde kdosi po mně, silnější nežli já. Já nejsem hoden, bych na jeho nohou řeménků rozvázal. Až přijde On, zpustošená města hned počnou zas jásat. Až přijde On, zornice slepců zas spatří dne světlo. Až přijde On, pak otevře sluch se všech hluchých.

Druhý voják. Kaž, by přestal.

První voják. Ó muž to svatý jest. Mluví stále pošetilé řeči! On mírný jest. Každý den, v který jídlo dávám jemu, vzdává mi dík.

Kappadočan. Kdo je to?

První voják. Prorok, je.

Kappadočan. Jaké má jméno?

První voják. Jochanaan!

Kappadočan. Odkud přišel?

První voják. Přišel z pouště. Zástup učedníků vždy tam poslouchal jej.

Kappadočan. O čem hovoří?

První voják. Je bez smyslu všechno to, co on dí.

Kappadočan. Mohu jej zřít?

První voják. Ne, Tetrarcha dal přísný zákaz!

Narraboth (velmi vzrušen). Naše princezna vstává! Opouští stůl hostů! Jak hoří jí tvář! Sem přichází.

Páže. Proč na ní zříš?

Narraboth. Hle, již blíží se k nám.

Páže. Ach, ustaň již, proč na ni zříš?

Narraboth. Jde k nám jak zbloudilé holou­bátko.

Druhá scéna

Salome (vystoupí vzrušena). Já nechci zůstat! Mně nelze zůstat! Proč jen zří tetrarcha na mne podivně tak krtčíma očima zpod třaslavých šeredných víček? Toť je zvláštní, že se manžel mé matky tak na mne dívá. Jak svěží je zde vzduch. Dýši zde volně. Tam jerusalémští se židé hádají, jistě navzájem se pro své pošetilé obřady dnes rozsápají. Nemluvní, lstní Egypťané, tam zas Říman, nemotorný, hrubý, který jen stále kleje! Ó jak jsou muži římští hnusní!

Páže (k Narrabothovi). Hrůza, co má se stát! Proč se díváš na ni tak?

Salome. Je dobře hledět na měsíc, jenž vypadá jak stříbrný kvítek, cudně tak. Ano, má krásu cudné panny, jež čistou zůstala!

Hlas Jochanaanův. Slyšte, již Pán mocný vchází, člověka syn jest blízek!

Salome. Kdo je to, jehož hlas zazněl ted?

Druhý voják. Prorok k nám to mluví.

Salome. Ach, prorok ten, z něhož tetrarcha náš má strach.

Druhý voják. Já nevím o tom nic, princezno. Však prorok to byl Jochanaan, jenž volal zde.

Narraboth (ku Salome). Je libo vám, nosítka bych dal přinésti vaše, princezno? V zahradě noc tak krásná!

Salome. On dí strašlivé věcí o mé vlastní matce, pravda?

Druhý voják. Nelze rozumět, co on dí, prin­cezno.

Salome. Stále jen hrozně tak o ní promlouvá.

Otrok (vstoupí). Princezno, tetrarcha vás žádá, byste se k hostům vrátila.

Salome (pevně). Já nechci se vrátit. (Otrok odejde.) Rci, zda-li je stár již prorok ten?

Narraboth (naléhavě). Princezno, bylo by lépe zas vrátiti se! Mne nechte se vrátit s vámi!

Salome (povýšeně). Rci, je onen prorok stár či mlád?

První voják. On, princezno, je zcela mlád.

Hlas Jochanaanův. Jásání nech, zemi ty judská, že již hůl toho, jenž tě bil, je zlo­mena! Neb hadí símě to kleté baziliška vám zplodí, a jeho plémě zas ptáčata pozří.

Salome. Jak podivný hlas to! Já chtěla bych s ním mluvit!

Druhý voják. Princezno, tetrarcha náš ne­strpí, by mluvil s ním někdo z nás. Nejvyššímu knězi dokonce kázal nemluvit s ním!

Salome. Však já přeji si s ním mluvit.

Druhý voják. To není možné, princezno!

Salome (stále pevněji). Já chci teď s ním mluvit! Již přiveďte proroka k nám!

Druhý voják. To nelze nám, princezno!

Salome (přistoupí k okraji cisterny a hledí dolů). Jak temno tam dole jest. Musí hrozno býti v takové černé propasti žíti... Je to jak v hrobě být… (Divoce.) Což hluchými jste? Veďte sem proroka k nám! Já spatřit chci jej!

První voják. Princezno, nám nemožno je provésti přání tvé!

Salome (spatří Narrabotha). Ach!

Páže. Ó, co čeká nás? Já vím, děs a hrůza čeká nás.

Salome (přistoupí k Narrabothovi, mluví tiše a živě). Pro mne to učiní Narraboth, to vím! Vždy přála já ti svou přízeň. To pro mne učiníš! Chci pouze vidět jej, toho zvláštního tak světce. I lid již tolik vypravoval si o něm. Tetrarcha, myslím, před ním strach že má.

Narraboth. Nám všem tetracha výslovně to kázal, by nikdo příklop nenadzdvihoval ze studny té!

Salome (velmi prudce). Pro mne to učiní Narraboth, a zítra, až v nosítkách mne cestou kol té brány, kde lze modly nakoupit, ty zřít budeš, (velmi tiše) v místě tom z ruky malý kvítek pro tě na zem pustím, tak něžný, malý kvítek.

Narraboth. Princezno, já nesmím, já nesmím!

Salome (určitě). To pro mne učiní Narra­both. Ty víš, učiní to přec pro mne! A ráno pak zpod mušelínového závoje oči své k tobě zvednu. Narraboth můj zachytí pohled, možná, že úsměv můj též uzříš! Na mne hleď, Narrabothe, na mne hleď! Ach, ty dobře víš, že sám učiníš, co na tobě žádám! To dobře víš! (Silně.) Já vím, to učiníš!

Narraboth (pokyne vojákovi). Ven pusťte proroka z cisterny. Princezna Salome spatřit chce jej!

Salome. Ach! (Prorok vychází z cisterny.)

Třetí scéna

(Salome noří se v jeho pohled, pomalu před ním ustupuje)

Jochanaan (pevně). Kde je ten, jehož číše plna je hříchů? Kde je ten, jenž zemře náhle v svém stříbrném plášti skvělém, před tváří lidu všeho v bídě své! Nechať sem přijde, by můj varovný hlas s hrůzou slyšel, jenž volá v poušti, a v domech královských mocný ohlas probouzí.

Salome. Kdo tím míněn?

Narraboth. Nikdo z nás to neví, princezno!

Jochanaan. Kde ta dlí, jež se vzdala těm pohledům hříšným, která stála před barev­nými obrazy mužů, která v chaldejskou zemi své slala posly?

Salome (bezzvučne). On mluví o mé matce.

Narraboth (pevně). Ne, ne, princezno!

Salome (matně). Ach tak jest, mou matku míní.

Jochanaan. Kde mešká, jež asyrským vzdala se vůdcům též? Kde ta dlí, která se mladí­kům z Egypta ochotně poddala, již se v jemné přízi drahými šperky chlubně skvějí, jejichž ze zlata štíty, jejichž těla jak obrů? Nuž ať se vzchopí, sem s ní z lůžka chtíčů, z lůžka krvesmilného, by slyšela slova toho, jenž volá, který připravuje cesty Páně, by z hříchů svých se zkroušeně kála. Však nechce-li káti se již, hned ať sem přijde, neboť má v ruce své důtky trestu sám!

Salome. Jak je hrozný! On je vskutku hrozný!

Narraboth. Vzdalte se, princezno, já prosím vás!

Salome. Jeho oči jsou tak hrozné a pří­šerné! Jsou podobny černým jamám, v kte­rých draci hnízdí! Jak jezera se tmí, v nichž bludné světlo luny jiskří! Zda snad promluví ještě jedenkrát?

Narraboth (stále vzrušeněji). Jděte zpět, princezno, já prosím vás, jděte zpět!

Salome. Je ztráven žárem svým! On sochám ze sloni se podobá. Tak jest a jak cudný je as! A chlad z něho čiší, chlad to sochy jest. Jej z blízka bych zříti chtěla teď!

Narraboth. Ne, ne, princezno!

Salome. Jej musím z blízka teď zřít!

Narraboth. Princezno, princezno…

Jochanaan. Proč žena ta na mne hledí? Nechci, by ty oči hleděly na mne. Proč hledí tak na mne jen svým okem svítícím, pod těmi kluzkými víčky? Já nevím, kdo to jest. Já nechci vědět, kdo to jest. Hned pryč s ní! Já k ní mluvit nehodlám!

Salome. Já jsem Salome, Herodiady dcera jsem, a princezna judejská.

Jochanaan. Ha, zpět, dcero babylonská! Blíž nesmíš ty k vyvolenci Páně! Tvoje matka zemi veškeru zhyzdila vínem svých chtíčů. Její hříšné skutky pomstu žádají.

Salome. Mluv dál, Jochanaane, slova tvá, ach, jak hudba zní mi v duši vábně.

Narraboth. Princezno! Princezno! Prin­cezno!

Salome. Mluv dál, mluv dál, Jochanaane, a řekni, co činit mám?

Jochanaan. Dcero hříchů, ode mne odstup! Svou tvář si závojem svým kajícně teď zastři, popelem posyp hlavu svou, dej se na cestu pouští, syna člověka vyhledej!

Salome. Kdo to je, syn člověka? Je krásný tak jak ty, Jochanaane?

Jochanaan. Mne zanech již! Já zaslechl šumění křídel anděla, jenž zkázu věští!

Salome. Jochanaane!

Narraboth. Princezno, já prosím, jděte zpět!

Salome. Jochanaane! Já miluji to tělo tvé, Jochanaane! Neb bílé je jako lilie, jež kvete v louce, dosud srpem netknuté! Tvé tělo plá jako sníh z temene hor Judejských. Ni kvě­tiny záhonů arabské královny nesvítí tak krá­sou svou, ani květiny záhonů královských, ani soumraku stopa na listech stromů, ani půvaby luny v moři spící. Nic na světě neplane tak krásou svou. (Něžně.) Kéž se dotknout smím, ach, krásy tvé.

Jochanaan. Jdi zpět, dcero neřestí! Skrze ženu vkročil hřích na tento svět. Mne v klidu nech! Mně odporný hlas tvůj! Naslouchám já jenom, mluví-li Pán, jenom Bůh můj.

Salome. Tělo tvé jest ohyzdné. Jak malo­mocné tělo hnus budí můj. Zdi bíle natřené rovno jest, kde zmije si našly skrýš. Zeď obílená to jest, kde si štír staví hnízdo své. Jak hrob obílený zdá se být, jenž odporných pln věcí. Jak je hrozné, jak hrůzné jest mi! Ale vlas miluji tvůj, Jochanaane. Vlas tvůj je jak hrozny vína, jak keř černých hroznů révy edomské, zralé. Tvůj vlas je jako cedry, jak cedry, jež rodí Libanon, v jejichž stínu svůj dravci úkryt mají. Ni dlouhé tmavé noci, kdy se luna zatmí, kdy se hvězdám stýská, černé nejsou, jak vlas tvůj! I hvozdů ticho… Nic v světě není tak černé, jak vlas tvůj! Kéž se vlasu dotknu tvého.

Jochanaan. Jdi zpět, dcero sodomská! Mne v pokoji nech! Měj v úctě boží ten čistý chrám Pána mého!

Salome. Tvůj vlas je strašný. Je nečistotou ztuhlý. Tak zle ti tvoji hlavu svírá, jak z trní koruna. Vždyť to hadů černých uzel, kol šíje otočených. Tvůj vlas ráda nemám. (S největ­ším utrpením.) Tvoje ústa žádám teď, Jochanaane. Tvoje ústa žádám teď, Jochanaane. Tvá ústa jsou jak purpurový vlys na věži ze sloni! Jak granátové jablko, stříbrným no­žem rozříznuté. Není květ jablek granátových ze zahrad tyrských červenější než ústa tvá. Ni rudé to hlaholení trubek, které příchod králů hlásí, před nímž chvěje se v hrůze zrádce, se nerdí tak, jako ústa tvá. Tvá ústa jsou rudější než nohy mužů, kteří v kádí šlapou vína hrozny. Rudější jsou nežli holoubat nohy, již v chrámech hnízda mají. Tvá ústa jsou jak korálů trs v moři ponořený, jako purpur, skrytý v moabských dolech, jak nach rudý královský. (Bez sebe.) Nic v světě tom ústům tvým se nevyrovná! Ó nech mne líbat ústa svá!

Jochanaan (tiše, v nehlasné hrůze). Nikdy, dcero neřesti, dcero hříchu… Nikdy!

Salome. Chci jen ústa tvá líbat, Jochanaane! Chci jen ústa tvá líbat!

Narraboth (v největší úzkosti a zoufalství). Princezno, princezno, jež kyticí z vonné myrty jsi, jako ptáče nad vše ptáčata, s ním nemluv řeč takou, nedívej se na něho již! Tu trý­zeň nelze snášet…

Salome. Chci jen ústa tvá líbat, Jochanaane. Chci jen ústa tvá líbat.

(Narraboth probodne se a padne mrtev mezi Salome a Jochanaana.)

Salome. Nech mne ústa tvá líbat, Jochanaane.

Jochanaan. Nejímá tě hrůza, dcero hříšné mateře?

Salome. Nech mne ústa tvá líbat, Jochanaane!

Jochanaan. Slyš, dcero hanby, jen jeden žije, jenž tě spasit může, jej hledej! Jen jej! (S největší vřelostí) Jej najdeš v malém člunu na vodách, jenž galilejských tam káže svým učedníkům. Nuž klekni tam, na kraji vod, vzývej jej a vzývej jej jeho jménem. K tobě když přijde, a on přijde ke všem, kdož jej vzývá, tu poklekni u jeho nohou, aby tvých těžkých hříchů tě sprostil.

Salome (jako zoufalá). Nech mne ústa tvá líbat, Jochanaane!

Jochanaan. Kletá buď, dcero ty hříšná, krvesmílné matky, kletá buď!

Salome. Nech mne ústa tvá líbat, Jochanaane!

Jochanaan. Já nechci tě vidět. Prokleta buď Salome. Prokleta buď!

Čtvrtá scéna

Herodes (vstoupí s průvodem). Kde je Sa­lome? Kde princezna mešká? Aj, proč k hostině nevrátila se, jak jsem přece nařídil jí? Ach, zde mešká.

Herodias. Nedívej se na ni! Stále hledíš na níijen!

Herodes. Jak je podivný dnes měsíc! Není-liž to podivné přec? Vyhlíží jako žena šílená, jež shání všude milence…, vínem opojena též mezi mračny bloudí…

Herodias. Ne, měsíc prostě to je, to je všechno. Již vraťme se domů.

Herodes. Zde chci zůstati. Manasse, sem koberce dej hned! Zažehni pochodně! Chci ještě víno s hosty svými píti. Ach, noha uklouzla mi. Já se tu v krvi brodím, to znamení je špatné! Proč je tu ta krev? A co ten mrtvý? Kdo je tato mrtvola? Kdo je zde ten mrtvý? Ať jej nezřím již!

První voják. Tot náš setník, pane, slyš!

Herodes. Přece já nekázal vám, abyste skláli jej!

První voják. On, pane, sám se zabil, sám.

Herodes. Tot věru divné, ten mladý Syřan krasavcem byl. Teď si vzpomínám, já zřel jeho unylý pohled, když jen Salome spatřil. Pryč ihned s ním! (Odtáhnou mrtvolu.) Je tu zima. Jak fičí tu... Necítíš též?

Herodias (suše). Nefičí nic!

Herodes. Já ale dím, že fičí zas. Ve vzduchu znít slyším cosi, jako křídel to mocný šumot... Zda slyšíte?

Herodias. Nic neslyším!

Herodes. Ted zmlklo to už také. Ale dřív slyšel jsem to přec, to větrů vání bylo. Teď zas je ticho. Slyš! Slyšíte zas? Ten mohutný křídel šumot…

Herodias. Churav jsi, již vraťme se domů.

Herodes. Jsem zcela zdráv. Ale dcera tvá na smrt jístě stůně. Jí jsem nezřel nikdy bledou tak.

Herodias. Já řekla jsem ti již, bys nehleděl na ni.

Herodes. Víno žádám! (Přinesou víno.) Salome, pojď, mně připij teď skvostnou vína tu číš. César sám mi je poslal sem. Ponoř svoje malé rtíky v ně hned. Malé červené své rtíky, pak vyprázdnit sám chci číši.

Salome. Žíznivá nejsem, tetrarcho.

Herodes. Poslyš jen její odpověď, tvojí dcery zdárné!

Herodias. Pravdu má, proč teď zříš stále na ní jen?

Herodes. Sem ovoce dejte! (Přinesou ovoce.) Salome, pojď, se mnou jez plody ty sladké! Když tvé se zoubky něžně vtisknou v sladký ovoce lem, zřím to tak rád. Ukousni kousek jen, jenom málo, jen kousni sem, sám co tu zbude pak, snísti chci!

Salome. Hladova nejsem, tetrarcho.

Herodes (k Herodiadě), Jen hleď, jakou dceři svojí výchovu dala jsi!

Herodias. Moje dcera a já původu královského jsme. Tvůj otec hlídal velbloudy, tvůj otec kradl též, nadto loupil otec tvůj.

Herodes. Salome, pojď, posaď se sem. Zde matky tvé je trůn, na něj sedni vedle mne!

Salome. Znavena nejsem, tetrarcho.

Herodias. Jak, hle, si tebe váží!

Herodes. Teď však - Co chtěl jsem to jen? Já zapoměl jsem zcela. Ach! Ach! Již si vzpomínám -

Hlas Jochanaanův. Slyš, již čas onen nastal, jejž já jsem hlásal vám ten den.

Herodias. Kaž, ať mlčí! Jak mne tupí stále!

Herodes. Proti vám nikdy nemluví. Mimo to přece je velký prorok sám.

Herodias. Já nevěřím, že je prorok. Ale ty úzkost před ním máš!

Herodes. Já, já nemám strach před nikým.

Herodias. Já pravím však, úzkost máš před ním! Aj, proč nechceš vydat jej těm židům zde, kteří dlouho již po něm křičí?

První žid. Aj, opravdu, bylo by lépe, kdyby rukám našim byl vydán!

Herodes. Již dost o tom! Já řekl přec, že ho nedám v ruce vaše: Vždyť je to svatý muž. Ba je to muž, jenž Boha viděl.

První žid. To k smíchu jest. Od proroka Eliáše už nikdo nezřel jej. Po něm již nikdo ho nikdy nezřel tváří v tvář. V nynější době Bůh se skrývá, Všem je ukryt. Proto tak velké rány zem naši bědnou stihly, velké rány.

Druhý žid. Však neví to nikdo, zdali viděl Eliáš Boha opravdu. Je také možno, že to pouhý stín byl Boha, co on zřel.

Třetí žid. Bůh neskrývá se v žádné době. Jej vidět lze v každou dobu a to na všech místech. Bůh skryt je ve zlu právě tak jako v dobru.

Čtvrtý žid. Mluviti tak bys neměl, toť lživá je nauka, jež přišla k nám sem až z Alexandrie. Ale pohani jsou tam.

Pátý žid. Říci to nelze, jak Bůh jedná. Jeho cesty nezná nikdo. My proto musíme hlavu svou před jeho vůlí skloniti, neb silný je Bůh.

První žid. Ty mluvíš pravdu. Tak jest, Bůh je hrozný. Ale co muže toho se týče, nikdy nespatřil jej. Od dob Eliášových nikdy nikdo nezřel jej, On poslední byl, jenž Boha spatřil tváří v tvář. Teď v naší době Bůh se skrývá, On se skrývá. Proto tak velké rány zem naší bědnou stíhly. On poslední byl, jenž Boha spatřil tváří v tvář…

Druhý žid. Však neví to nikdo, zdali viděl Eliáš Boha opravdu. Je také možno, že to pouhý stín byl Boha, co on zřel. Však neví to nikdo, zdali Eliaš též vskutku Boha uviděl. Bůh je hrozný, on silné rozdrtí v prach, ba silné jako slabé, neb proň si rovni jsou. Je také možno...

Třetí žid. Bůh neskrývá se v žádné době. Jej vidět lze v každou dobu. Bůh skryt je ve zlu, právě tak jako v dobru. Bůh neskrývá se v žádné době. Jej vidět lze v každou dobu a to na všech místech. Bůh skryt je ve zlu, právě tak jako v dobru…

Čtvrtý žid (ke třetímu). Mluviti tak bys neměl. Tot lživá nauka, jež přišla k nám sem z Alexandrie. Ale pohané jsou tam! Ba nejsou ani obřezáni. Nelze to říci, jak Bůh jedná neb silný je Bůh. On silné jako slabé v prach stejně drtí, drtí v prach.

Pátý žid. Říci to nelze, jak Bůh jedná. Jeho cesty nezná nikdo. Možná je, že co nám se někdy zdá dobrým, to zlé jest, a co zase někdy zlým zdá se, že dobré jest. Nic o ničem nevíme, nic nevíme…

Herodias (k Herodesovi, pevně). Kaž, ať jsou tiší, ten spor nudí mne.

Herodes. Tak vyprávět jsem často slyšel. Jochanaan, že je v pravdě Eliáš, váš to prorok.

První žid. Nemožná věc, od dob dávných proroka Eliáše jíž více než tři sta let uplynulo.

První nazarenský. Jsem si tím jist, že on je sám prorok Eliáš.

První žid. Nemožná věc, od dob dávných proroka Eliáše jíž více než tři sta let uplynulo.

Druhý, třetí, čtvrtý a pátý žid. Nikterak není prorokem Eliášem.

Herodias. Kaž, ať jsou tiši!

Hlas, Jochanaanův. Slyšte, již den se blíží, to Páně den, a já na horách slyším kroky toho, jenž světa bude vykupitel!

Herodes. Co má to býti světa vykupitel?

První nazarenský (nadšeně). Mesiáš, že již se zjevil.

První žid (křičí). Dosud Mesiáš nezjevil se!

První nazarenský. On již se zjevil a zázraky teď koná velké. Tak jednou svatbě v Galileji vodu proměnil v sladké víno. A uzdravil malomocné v Kafarnau.

Druhý nazarenský. Jen dotknutím pouhým!

První nazarenský. A slepce uzdravoval. Ba lidé jej zřeli na hoře jedné, jak s anděli dlel.

Herodias. Oho! Já nevěřím v ty divy, už mnoho jich vídala jsem!

První nazarenský. A Jairovu dceru z mrtvých vzkřísil k životu zas!

Herodes (polekán). Jak, on že křísí mrtvé?

První a druhý nazarenský. Tak jest. K životu je křísí!

Herodes. Nesmí křísit je, nechci to. Byla by hrozné, kdyby mrtvé křísil z hrobu. Kde as ten muž teď dlí?

První nazarenský. On, pane, všude jest, ale těžko jej někde nalézt.

Herodes. Ten muž nalezen být musí.

Druhý nazarenský. On prý zas v Samarii tou dobou dlí.

První nazarenský. On před nedávnem opustil Samarii a myslím, že chvíle té prodlévá, kde na blízku Jerusalem.

Herodes. Jíž dost: nikdy nesvolím, by křísil zase mrtvé! Je hrozno pomyslet, že by mrtvi zpět zas přišli.

Hlas Jochanaanův. Ó kletba vilné ženě té, té dceři neřesti, tak praví Pán a náš Bůh: Však se velký zástup lidu proti ní shlukne, kamení si vezmou všichni, zabijí ji pak!

Herodias (rozrušena). Dej rozkaz, mlčet má již! Toť vskutku hanebné jest.

Hlas Jochanaanův. A vůdcové vojsk veškerých tu ženu probodnou meči, a svými štíty rozdrtí její údy.

Herodias. Ať již ztichne, ať již ztichne!

Hlas Jochanaanův. Tak bude, že již bezbožnost všechnu zničím v té zemí, naučím pak všecky hříšné ženy, dál aby nechodily cestami hříchu.

Herodias. Slyš jen, kterak hanobí mne, ty sneseš to, aby urážel tvojí ženu?

Herodes. On přec jméno tvé nevyřknul.

Hlas Jochanaanův (velmi slavnostně). Den vzejde pak, kdy slunce ztemní, rouchu jsouc podobno kajících. Měsíc zrudne jak lidská krev, hvězdy s oblohy k zemi padati všechny budou jak fíky, jež vichřice setřásá. Den vzejde pak, kdy se králové chvět budou v bázni.

Herodias. Ha, ha! Aj prorok ten tlachá jako opilec… Ale ja tento zvuk jeho hlasu nechci snášet, mně protivný je hlas ten. Dej rozkaz, by již ztichnul.

Herodes. Tanči teď, Salome.

Herodias (pevně). Já nechci, aby tančila!

Salome (klidně). Já nemám chuti teď zde tančit, tetrarcho!

Herodes. Salome, dcero Herodiady, tančí teď!

Salome. Já nechci tančit, tetrarcho!

Herodias. Jen viz, jak tě poslouchá!

Hlas Jochanaanův. On bude trůnit v slávě svojí a bude oděn v pestrý šarlat a purpur. Anděl Páně však jej k zemi náhle srazí a v pospas pak dán bude červům zemským.

Herodes. Salome, Salome, tanči teď, tak snažně lkám. Smutno je mi dnešní noc, nu tanči jen, Salome, tanči jen! Pro mne-li chceš tančit, pak ode mne si žádej, (důtklivě) co jen chceš.

Salome (vstane). Opravdu chceš mi všechno dáti zač tebe budu žádat, tetrarcho?

Herodias. Dcero má, tančit nesmíš!

Herodes. Všechno, všechno, co jen si budeš přát, ti dám, i byť to byla půle království.

Salome. Chceš přísahat, tetrarcho?

Herodes. To přísahám, Salome.

Salome. Ty zapřisáhnout se chceš mi, a čím?

Herodes. Životem vlastním, korunou svojí, ba svými bohy. Ó, Salome, Salome, tanči jen!

Herodias. Dcero má, tančit nesmíš!

Salome. Tys přísahu slavnou složil, tetrarcho.

Herodes. To pravda je, já přísahal jsem.

Herodias. Tančit nesmíš, dcero má!

Herodes. I byť to byla půle království. Budeš krásnou přec královnou, ba tak nádhernou, (Otřese se.) Ach, je tu zima. Ten vítr ledový slyším náhle... A proč ve vzduchu slyším teď toto šumění křídel? Ach! To zdá se být jakoby ohromný a černý pták zde nad terasou se teď vznášel. Proč as nelze vidět jej, toho ptáka? Jak ten šum hrozně víří. Mrazivý vítr to je. Ale ne, není mrazný, horký jest. Vodu hned mi na ruce lejte, sníh mi jísti dejte, můj plášť mi sejměte. Hned, hned můj plášť mi sejměte! Však ne, nechci! Věnec můj dolů! Jeho růže mne tak pálí! (Strhne věnec růží s hlavy a mrští jím na stůl.) Ach! Teď mohu dýchat. Teď jsem zas šťasten! (Matně) Zatančíš mi nyní, Salome?

Herodias. Já tomu nechci, nesmí tančit, Salome. Teď tančit já budu. (Otrokyně přinesou masti a sedm závojů a zují Salome sandály.)

Hlas Jochanaanův. Kdo to z Edomu přichází, kdo je ten, z Bosry jenž jde sem, jehož šat je purpurem zbarven, jenž v celé kráse oděvu svého září, jenž mocně v své velké pýše kráčí, proč je tvůj šat zbarveni šarlatem tím?

Herodias. Mne dožene hlas muže toho k šílenství. (Stále pevněji.) Já nechci, aby tančila dcera má, když tu zní slova ta zlolajná. Teď nesmí tančit dcera má, když ty stále jen na ni tak hledíš. A zkrátka dím: teď nesmí tančit dcera má!

Herodes. Klidně seď, ženo má, moje královno. Nic není to platno, nepůjdu odtud dřív, než uzřím ji tančit. Tančí, Salome, pro mne jen.

Herodias. Dcero má, tančit nesmíš!

Salome. Hotova jsem, tetrarcho!

Tanec Salome.

Hudebníci počnou divoký tanec. Salome, zprvu ještě nehybná, vysoko se vzpřímí a dá i hudebníkům znamení, načež divoký rythmus hned se ztlumí a přejde v mírnou ukolébavku. Salome tančí pak sedmizávojový tanec.

Zdá se, že na okamžik umdlévá, než trhne sebou jakoby byla vymrštěna. Stane na okažik visionářsky směrem k cisterně, v níž je Jochanaan vězněn; pak se vrhne Herodesovi k nohám.

Herodes. Ach, krásně! Nádherně! Nádherně! (K Herodiadě.) Hle, jak tvá dcera tančit zná, tvoje dcera! Pojď sem, Salome, pojď sem, svou odměnu máš dostat. A věru, královská má býti! Chci rád ti všecko dáti, srdce tvé co ždá. Co chceš jen míti? Mluv!

Salome (sladce). Já žádám, aby mi teď na míse stříbrné hned…

Herodes (se smíchem). Na míse stříbrné hned, nu ovšem, na míse stříbrné hned… Rozkošná je, ne? Copak, rci jen, na míse stříbrné chceš ještě míti, ó mluv jen, krásná Salome, ty, jež krásnější, než všechny dcery judejské? Co ještě se má na míse stříbrné ti přinést? Kéž to zvím! Ať cokoliv to, ty všechno máš míti. Moje poklady jsou také tvé. Co je to, co bys ráda měla, Salome?

Salome (vstane, směje se). Chci hlavu Jochanaana.

Herodes (vyskočí). Ne, ne!

Herodias. Ach! To dobře máš, moje dcero! To dobře máš!

Herodes. Ne, ne, Salome, to nemůže být, co míti chceš! Neposlouchej hlasu svojí matky! Vždy tobě radu špatnou dá! Nedbej na ni nic.

Salome. Já nedbám nic na to, co má matka říká. Jen z vlastní vůle své hlavu chci míti Jochanaanovu na míse stříbrné teď darem. Ty slavně jsi přísahal přec, to pamatuj!

Herodes (prudce). To vím, že u bohů svých přísahal jsem. To dobře vím, že u svých bohů přísahal jsem slavně. Ale zaklínám tě přec Salome, jen jiného cos chtěj ode mne. Chtěj třeba i půli mého království. Já chci ti ji dáti. Nežádej však ode mne to, co tvoje rty žádat chtěly.

Salome (silně). Žádám od tebe teď jen hlavu Jochanaana.

Herodes. Ne, ne, tu nechci tobě dáti!

Salome. Tys přísahu slavnou složil, Herode!

Herodias. Ba, tys přísahu slavnou složil. Všichni slyšeli jí přec.

Herodes. Mlč, ženo, s tebou nemluvím já.

Herodias. Moje dcera je v právu, pravdu má, když hlavu Jachanaana mít si žadá. On potupou zlou mne zhanobil tak. Vidíš přec, jak miluje matku svou. Dcero má, buď jen pevna, pevna buď! On přísahu slavnou složil!

Herodes. Mlč, zticha teď buď! Salome, snažně k tobě lkám: nebuď vzdorna! Víš, že tebe jsem měl vždy rád, ty víš! Možná, já tebe měl přespříliš rád. Nežadej tedy na mně věci té. Vždyt na lidskou hlavu, která sťata byla, je přec hnusný pohled. Slyš, co teď pravím! Já vzácný smaragd skryt mám! To nejkrásnější je smaragd, jejž já znám. Pověz, zda chtěla bys jej? Jen řekni, že chceš a budeš jej míti, ten vzácný smaragd.

Salome. Žádám hlavu jen Jochanaanovu.

Herodes. Neslyšíš mne, neslyšíš mne. Dej říci si přece, Salome!

Salome. Chci hlavu Jochanaana!

Herodes. Tím slovem jen mne hodláš mučit, že jsem se tak na tebe díval. Tvoje krása mámila mne! Ó! Ó! Chci pít! Sem víno. Salome, Salome, zůstaňme přáteli přec pospolu! Jen rozvaž! Ach! Co chtěl jsem říci? Co jen!... Ach! Již vím to opět!... Salome, přec znáš moje bílé pávy, moje krásné bílé pávy, kteří v stínu zahrad mých hnízdí skrytě… Ty tobě dám, všechny chci ti dáti. V světě nenajdeš nikde krále, jenž měl by pávy ty. Já též jen sto mám jich. Ale všechny chci tobě dáti. (Vyprázdní číši.)

Salome. Mně hlavu dej Jochanaanovu!

Herodias. Dobře tak, moje dcero! (K Herodesovi.) A ty, jak jsi ubohý se svými pávy.

Herodes. Nech nás! Jak sůva houkáš protivně. Jak mi křik tvůj protivný! Dost, pravím již! Salome, zda víš, co chceš činit! Vždyť možná, že jej k nám sám bůh sem poslal. Je jistě světec on. A ruka boží zvolila jej. Vždyť nechceš přec snad mému neštěstí, Salome? Poslouchej přec!

Salome. Mně hlavu dej Jochanaanovu.

Herodes (vyjede). Ach! Ty nechceš na mne dbáti. Buď klidna, Salome! Já, viz jen, jsem klidný. Slyš mne: (tiše a přítulně) zde nablízku šperky mám já uschované, tak tajně, nikdy ani matka tvá jich nezřela. Tam náhrdelník je, jenž perlami stkví se a svítí topasy, jak zraky tigrů. A jiné rudé, jako holubic lesních zrak, a zeleně žhoucí, jak kočičí zrak. Opály též jsou tam, z nichž jiskry srší plamene chladným jako led. A chci ti je všechny dáti, všechny! Vždy též chrisolithy mám tam, a beryly, chrysoprasy a rubíny. Též mnohý sardonyx a jacinth převzácný a z chalcedonu kamy. To všechno chci dát jen tobě, všechno to, ba více ještě. Vždyť vzácný mám krystal též v němž žádná dosud se neshlédla žena. Mám v malé perleťové skřínce uschovaný tyrkys skvostný a mocný: čí skráně jím se ozdobí, ten věci zří, jež jsou skryty všem. Jsou to vzácné poklady věru. Chceš snad ještě něco, Salome? Všechno, co budeš chtít, chci tobě dáti - jen jedno ne: jen nesmíš život toho světce žádat. Když chceš, dám ti plášť třeba nejvyššího kněze. Ba, velíš-li, dám též záclonu Nejsvětějšího…

Židé. Och, och, och!

Salome (zuřivě). Mně hlavu dej Jochanaanovu!

Herodes (sklesne zoufale na své křeslo, matně). Čeho si žadá, nuž dejte jí! Ona je v pravdě dcera matky své!

(Herodias stáhne tetrarchovi s prstu prsten smrti a dá jej prvnímu vojákovi, který jej hned podá katovi).

Herodes. Kdo mi s ruky vzal můj. prsten? (Kat vstoupí do cisterny.) Já přece prsten měl na pravé ruce své. Kdo mi vypil víno moje? Měl jsem víno ve své číši. V ní bylo víno přec. A někdo ji až na dno vypil. (Tiše.) Oh! Cos zlého stihne někoho z nás jistě.

Herodias. Dobře činila dcera má!

Herodes. Věřím pevně, že stihne cos zlého nás!

Salome (naslouchaje u cisterny). Mně nelze nic odtud slyšet. Nic neslyším. Proč jen nekřičí ten muž? Ach! Kdyby tak mne chtěl někdo zabít, začla bych křičet a tomu se bránit, to netrpěla já bych... Jen tni jej v ráz. Naamane, jej tni, já to chci... Ne, neslyším nic. (Táhle.) To věru je strašlivé ticho. Ach! Mně zdá se, že cos k zemi teď padlo. Já slyšela cos padnout. To jistě byl meč katův. On má strach, ach ten otrok! On jistě meč z ruky pustil! On bojí se dát ránu. Jak zbaběle váhá, hloupý otrok. Pošlu vojsko tam! (K pážeti.) Blíže pojď, byl přítel tvůj tento mrtvý zde? Nuž slyš, co já ti dím: je jistě mrtvol těch málo. K vojínům teď zajdi a poruč jim, dolů by sestoupili, aby mi dali, čeho si žádám, co mi tetrarcha též přislíbil, co mé jest. (Páže ustoupí, Salome se obrátí k vojákům.) Jen sem, jenom rázně, hned sem v cisternu sestupte dolů, mně dejte sem hlavu jeho! (Křičí.) Mne slyš, mne slyš, přec dej vojákům rozkaz přinést mi sem hlavu Jochanaanovu! (Ohromná černá ruka, ruka katova, vynoří se z cisterny a drží na stříbrném štítu Jochanaanovu hlavu, Salome ji uchopí. Herodes zahalí obličej svým pláštěm. Herodias se ovívá a směje se. Nazarenští klesnou na kolena a počnou se modliti.) Ach! Nenechals mne, bych ústa tvá líbat mohla, Jochanaane! Aj, teď však je budu líbat! V ta ústa zuby svými se zarýt chci, jak vkousla bych se chtivě v plod sládnoucí. Ach, chci ústa tvá líbat, ústa tvá, Jochanaane! To přec dobře víš. Řekla jsem to já? Ba, to řekla jsem já. Ach! Ach! Chci ústa tvá líbat… Ale proč jen na mne nehledíš, Jochanaane? Oči tvé přec, jež tak hrozné byly, v nichž byl jen vztek, zloba pouze, zavřeny jsou teď. Proč zavřeny, ach, jsou teď? Otevři ty oči a zvedni svoje víčka, Jochanaane! Proč tvář mou zřít nechceš již? Máš strach přede mnou, strach přede mnou, že již v tvář mou nic nehledíš? A ten tvůj jazyk teď nemluví, Jochanaane, i ta rudá zmije, jež na mne stříkla trpký jed svůj. Toť přec zvláštní, že? Čím je to, že tato rudá zmije teď ztichla již? Ty děl slova zlá jsi proti mně, proti mně, Salome, z Herodiady zrozené, a princezně judejské. A teď já zdráva jsem, tebe sklála smrt. Hlava tvá ta jest navždy má! Teď smím si hrát s ní, jak jen chci. Já mohu ji psům svým dát v kořist, nebo ptactvu v plen dát. Co psi mí pak zanechají, to mohou ptáci si v plen pak urvat… Ach! Ach! Jochanaane, Jochanaane, krásný byls. Jak sloup ze sloni tvé tělo stříbrných na nohách stálo. Zahradou kvetlo plnou ptáků, v světle bílých lilií. Bělejší zář nemoh' svět nikdy zřít. Černější noc tvůj než vlas zda kdo zřel. Kdes moh' v světě zřít tak červeň plát, jak v tvých rtech. A hlas tvůj byl obětí zápalnou a čarovná píseň zněla mi, když zrak můj setkal se s tvým… (Pohroužena do zraku Jochanaanovy hlavy.) Proč zrak tvůj mne nechtěl nikdy zřít, Jochanaane? Tys pevně oči svoje zastřel si páskou temnou, bys spatřit moh' Boha svého. Nuž! Ty Boha jsi svého zřel, Jochanaane, ale mne, mne, mne's nemoh' nikdy zřít. Kdybys byl zřel mou tvář, tu byl bys láskou vzplál! Já žízním po tvojí kráse. Mne láká to tělo tvé. Nic žízeň neztiší mou, nic mou lačnou žádost... Co činit mám teď, Jochanaane? Ani příboj, ni vln divý příval nedovedou horoucí mou žádost shasit. Ó proč jen nechtěl jsi mne zřít? Kdybys byl tvář mou jen zřel, ó byl bys láskou vzplál. To dobře vím, ty byl bys láskou vzplál. Tajemství lidské té lásky je hlubší: než smrti věčný náš spanek...

Herodes (tiše k Herodiadě). Jak hnusným netvorem je tvoje dcera. Já pravím ti, že hnusný netvor je to.

Herodias (silně). Její čin jenom schvaluji. Teď zůstat chci zde ještě.

Herodes (povstane). Ach! To bratrova žena dí. (Slaběji.) Pojď, zde já na tom místě zůstat nechci. (Pevně.) Pojď, pravím ti! Jistě stane hrozného se cos. My do paláce se ukryjeme, Herodias, mne jímá strach, já se chvějí… (Měsíc zmizí. Herodes zabouří.) Manasse, Issachare, Ozio, shasnout pochodně. Pryč luny zář, pryč hvězdy dejte! Co as stihne nyní nás! (Otroci shasnou pochodně Hvězdy zmizí, Velký mrak táhne se kolem měsíce a zcela jej zahalí. Jeviště se úplně zatmí. Tetrarcha vykročí na schodiště.)

Salome (matně). Ach! Teď zlíbala jsem ústa tvá, Jochanaane! Ach! Já zlíbala je teď, ústa tvá, však byla příchuť hořká tak v tvých ústech chladných. Byla to krve chuť? Ne! Byla to spíše chuť tvé lásky… Lid říká, že vždy láska hořce chutná. Co však mně s tím? Co s tím? Já měla ústa tvá přec jen, Jochanaane. Přec líbala jsem já ústa tvá! (Měsíc opětně prorazí a osvětlí Salome.)

Herodes (otočí se). Již zabte ženu tu!

(Vojáci vrhnou se na Salome a pohřbí ji pod svými štíty.)

Opona rychle padá.