Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pátek 30. června 2017

Tajemství různosti

Národní divadlo moravskoslezské jde důsledně za svým cílem předvést v roce 2024 celé operní dílo Bedřicha Smetany. A tak po loňských Braniborech v Čechách nastudovalo v pořadí poslední Smetanovu operu Tajemství. Podle odborníků je to zřejmě nejdokonalejší libreto Elišky Krásnohorské a současně stavebně nejdokonalejší Smetanova opera s řadou propracovaných ansámblů, založená na variační práci s pouhými dvěma základními motivy. Premiéra proběhla v září 1878 a opera byla přijata velmi vřele, i když to mohlo být lepší. A co je platné, že z hlediska muzikologického je Tajemství možná nejkvalitnější, když děj se v první polovině líně vleče. Faktem proto je, že kriteria publika a muzikologů se nemusí shodovat, což je asi důvodem toho, že je současně operou nejméně hranou.

Tvůrci inscenace: režisér Tomáš Studený, dramaturg Eva Mikulášková
a dirigent Jakub Klecker
V ouvertuře festivalového provedení Tajemství v Litomyšli, což je povídání v zámecké konírně před představením, si ostravský hudební ředitel a šéfdirigent Klecker posteskl, že není snadné kvalitně obsadit role, protože český operní svět je jeden velký operní ansámbl, takže se lze domlouvat s kýmkoli, ale přednost má stejně divadlo, u kterého je dotyčný zpěvák v angažmá. A protože ostravská opera jich má pouze 6, původní představu se daří naplnit tak z 20 %. A měl pravdu, přičemž situace byla opačná než u Lazebníka sevillského. Tam mi úplně nesedělo režijní pojetí, zatímco obsazení hlavních rolí bylo vynikající. U Tajemství se mi líbila režie i scéna, ale pěvecké provedení bylo z větší části slabší až podprůměrné. Třeba Skřivánek. Což ovšem neznamená, že celek by se mi nelíbil, nebo že bych dokonce odešel. Navíc, když vyjde počasí, má zámecké nádvoří jednu obrovskou výhodu. Zatímco v kamenných divadlech vzduch postupně houstne, ohřívá se a uspává, tady se s postupující nocí příjemně ochlazuje, obsah kyslíku neklesá a pozornost publika stoupá.


Sbor a sólisté poté, co pravda a láska zvítězila
Ono je ale jistě záslužné, že na sebe divadlo vzalo tak veliký a trochu nevděčný úkol nastudovat kompletního Smetanu. Jeho dílo je hodnota prověřená a plné evropské sály při Mé vlasti, kterou nastudoval Daniel Barenboim, to jen potvrzují. A těžko může být sebevědomý Evropan někdo, kdo není sebevědomý Čech nebo Němec. A mít vedle sebe příklad jiného Čecha, který se v konkurenci jiných dokázal prosadit, to není žádná berlička.

Navíc síla společenství není v tom, že všichni budou nosit stejné košile a poslouchat jednu melodii, nýbrž v různosti. Ať už se to týká organizace s 500 mil. obyvatel jako je Evropská unie nebo, jak mi to připomnělo včerejší otevření rekonstruované Werichovy vily, dvojice bavící masu lidí a současně ovlivňující jejich světonázor. A ta kapka české různosti má evidentně svou váhu.

středa 28. června 2017

Vchází sám veliký lazebník Figaro

Jaromír Nohavica, dnes již zkušený přebásňovatel operních libret a populární bard v jedné osobě, vytvořil své šesté dílo v tomto oboru, a to český text k opeře oper - Rossiniho Lazebníkovi sevillskému.

Režisér Ondřej Havelka představení pojal jako taškařici na druhou, když i tak komický text doplnil dalšími veselými situacemi. Nic proti srandě, má zkušenost však říká, že čeho je moc, toho je příliš, a můj mozek je přeplněn. Vedení divadla však zjevně počítá s tím, že inscenace bude zařazena do programu zájezdů a přitáhne do divadla nové a méně chápavé publikum z vesnic. Nejsem si jist, že věci fungují až tak přímočaře, a že ti méně chápaví jsou právě na vsích. Osobně jsem znával jednoho, jehož intelektuálním maximem byla lóže v Karlíně, Orfeus v podsvětí a tuplák piva pod židlí. Byl z Prahy a na operu si nikdy netroufl.

Ouvertura - zleva: dramaturg festivalu Vojtěch Stříteský, dirigent Marko Ivanovič,
dramaturg ostravského divadla Eva Mikulášková, režisér představení Ondřej Havelka
Co však bylo na ostravské produkci naprosto famózní a stalo by se ozdobou jakékoli inscenace v divadle s mnohem větším rozpočtem, bylo jednak perfektní nastudování režisérova pojetí (bez ohledu na to, jak moc mne ono pojetí oslovuje), ale především zpěv i herní projev dvojice Figaro a Rosina. Opravdu jsem už dlouho neslyšel tak strhující a suverénní výkon. A zdaleka nemám na mysli jen Ostravu.

A pokud jde o Nohavicovo přebásnění libreta, je obdivuhodné. Je ovšem otázka, zda nešlo o marnou snahu, protože valná část publika zpěvákům stejně nerozumí, takže čte titulky, a originální text má k hudbě daleko blíže.

Ale tohle jsou detaily, protože Svatopluk Sem a Veronika Holbová byli úplně jiná dimenze. A opera není ani o libretu, ani o kulisách, ale v první řadě o muzice. Což mi připomíná, že i Marko Ivanovič operu umí.

otočný domeček, univerzální scéna
druhá strana domečku a děkovačka
zleva: Basilio, Berta, hrabě Almaviva, Rosina, Bartolo

Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský!!!
23. 6. 2017
21:00, Zámecké nádvoří
Komická opera o dvou dějstvích, kterou při příležitosti 200. výročí prvního provedení opery přebásnil do češtiny Jaromír Nohavica
Provedení v češtině, české a anglické titulky
Soubor opery Národního divadla moravskoslezského Ostrava 

Realizační tým
Hudební nastudování Marko Ivanović
Dirigent                        Marko Ivanović
Režie                        Ondřej Havelka
Scéna                       Martin Černý
Videoprojekce               Otakar Mlčoch
Kostýmy                       Eva Kotková
Pohybová spolupráce Jiří BILBO Reidinger
Sbormistr              Jurij Galatenko
Dramaturgie              Eva Mikulášková
Autor mluvených dialogů Ondřej Havelka
České přebásnění      Jaromír Nohavica

Obsazení
Hrabě Almaviva                    Ondřej Koplík
Bartolo, doktor                   Miloš Horák
Rosina, Bartolova schovanka   Veronika Holbová
Figaro, lazebník                   Svatopluk Sem
Basilio, učitel hudby           Martin Gurbal
Fiorello, Almavivův sluha   Jakub Kettner
Ambrož, Bartolův sluha          Tomasz Suchanek
Berta, služebná                  Eva Dřízgová-Jirušová
Oficír                                  Erik Ondruš
Notář                                 Jiří Dvořák

Baborákova litomyšlská synfonietta

Že je Baborák vynikající sólový hráč na lesní roh jsem si několikrát potvrdil, ostatně vypovídá o tom i skutečnost, že ho mezi pedagogy své Barenboim-Said Academy uvádí sám veliký Daniel Barenboim. O důvod víc jít na symfonický koncert v rámci Smetanovy Litomyšle, kde diriguje 3 velké hity symfonické literatury.

Jako obvykle předcházela koncertu ouvertura v zámecké jízdárně, kde dirigent s notnou dávkou humoru uvedl program jednotlivých skladeb, jemuž - zvláště u Berlioze - evidentně věřil. Druhá neobvyklá situace nastala, když přišel na podium, pozdravil publikum a požádal, aby jako projev úcty k autorům netleskali při pauzách mezi větami, protože skladba je celek a tleskání ruší. To není od věci, protože na festivalových koncertech, kam se často dostane náhodné publikum ze sponzorských kruhů nebo turisté, to není zcela neobvyklé. Letos při Pražském jaru tak tleskači úplně rozbili Zelenkovo "Gesù al Calvario".

Orchestr Česká synfonietta nepředstavuje stálý soubor, ale rozhodně nejde o typický "kdo má čas" ansámbl, naopak mezi hráči bylo vidět řadu tváře známých z velkých pražských těles i vynikajících komorních souborů.

Julian Steckel se děkuje, vedle něj "mladý" Vilímec a z druhé strany Markéta Vokáčová z České filharmonie,
vzadu nad orchestrem "mladý" Sváťa Čech z FOKu  atd.
Musím otevřeně říct, že mne koncert jednak velice zaujal, jednat překvapil. To zaujetí vycházelo z absolutního nasazení všech muzikantů a způsobu hry, který mne "bere" u těch největších orchestrů. A tím překvapením bylo dirigentovo příjemně nepatetické pojetí, které nechalo znít zvláště Berlioze jinak než je zvykem, bez nánosu patosu a romantických klišé, jako kdyby skutečně vyprávěl příběh, který v preludiu popsal slovy. Úspěch byl obrovský a zasloužený. A to nejen celku, ale i některých hráčů, jmenovitě Svatopluka Čecha (mimochodem synovce onoho známého sprosťáka a politického amatéra), za kterým snad jezdí fanklub. Před časem jsem byl svědkem toho, jak se dirigenta Mácala dotklo když zjistil, že křik a potlesk nepatřil jemu, ale bubeníkovi vzadu za orchestrem.

Baborák, sám talent, který se v 18 letech stal bez konkurzu sólohornistou České filharmonie a později prošel několika vynikajícími orchestry, což završil 10 lety v Berlínské filharmonii na pozici prvního hornisty. Jsou dirigenti, kteří se na tuto roli od mládí systematicky připravují, a pak takoví, kteří jsou natolik vnímaví a kriticky muzikální, že je na řízení orchestru připraví spolupráce se skvělými dirigenty. Je zřejmé, že Radek Baborák patří k těm druhým a díky tomu, že je mu pouhých 41 let, soudím, a věřím, že oprávněně, že ho a o něm ještě mnoho uslyšíme.

Smetanova Litomyšl 2017
Fantastická Česká Sinfonietta
Dirigent: Radek Baborák
Julian Steckel (violoncello)
Česká Sinfonietta
25. června 2017 Zámecké nádvoří Litomyšl

program:
Ludwig van Beethoven: Egmont, orchestrální předehra op. 84
Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104
          =přestávka=
Hector Berlioz: Fantastická symfonie op. 14 „Epizoda ze života umělcova”

Osmkrát Litomyšl nehudební

To, že festival Smetanova Litomyšl má vedle hudebního programu i výtvarnou složku, platí již 17 let. Nejsou to obvykle mohutné expozice prezentující celoživotní dílo či výtvarný styl, ale spíše menší soubory, i když... Ano je tady a dokonce trvale instalovaná výstava plastik Olbrama Zoubka (nar. 1926), který zemřel před 14 dny a s Litomyšlí je mnohonásobně spojen. Především ho sem přivedla jeho po mnoho let hlavní obživná profese restaurátorství. Celých 17 let od roku 1974 zde v létě pracoval (tedy ne sám) na restauraci 8000 psaníčkových i figurálních sgrafit renesančního pláště zámku. A ta léta ve městě mu přinesla také druhou ženu a městu naopak plastiky jako koupající se děti a ženy v klášterní zahradě nebo plastiky na náměstí. A hlavně je v zámeckém sklepení umístěna rozsáhlá sbírka jeho soch od nefigurálních začátků až po plastiky z pozdních let. A nesmírně cenné je, že téměř 30 plastik, resp. jejich souborů je z audioguidu doprovázeno osobním výkladem sochařovým. Asi každý má Zoubkovy sochy někde uloženy v paměti, u mne třeba je to posmrtná maska Jana Palacha na budově filosofické fakulty, žena se zlatými vlasy v hale banky, do které léta chodím, nebo Pomník obětem komunismu na Petříně. A jaksi symbolicky je ve stejných prostorách umístěno Srdce pro Václava Havla vytvořené z vosku svící posbíraných z pietních míst vzniklých po smrti zemřelého prezidenta.


chodba se vzkazy a srdce pro Václava Havla

-------------------------

Asi nejvýznamnější krátkodobou výstavou je ta, která je umístěna v zámeckém pivovaru a nese název Generation ONE - první generace české postmoderny. Jde až na výjimky (Kurt Gebauer a Jindřich Zeithammel) o plastiky autorů, kteří začínali tvořit v 50. letech a potýkali se jednak se samotnou tvorbou, jež se rozloučila s klasickou postavou a hledala své nové cesty a současně se potýkala jednak s esteticky, jednak ideologicky motivovaným odmítáním. Na výstavě je prezentována tvorba těchto výtvarníků: Otto Gutfreund, Karel Malich, Alena Kučerová, Jiří Hilmar, Kurt Gebauer, Eva Kmentová, Jiří Bielecki, Jan Koblasa, Vladimír Janoušek, Věra Janoušková, Karel Nepraš, Stanislav Kolíbal, František Kyncl, Jindřich Zeithamml, Aleš Veselý, Federico Díaz.



Stanislav Kolíbal (*1925)
Trojcestí (1967), barvený hliník

-------------------------

Snad nejkrásnější z dočasných výstav je ta, která ukazuje 18 obrazů Jana Zrzavého, opět jakýsi krátký průmět jeho tvorbou. Ovšem připomínají spoustu souvislostí počínaje potkáváním mužíčka s hůlkou na Malé Straně, přes jeho přátelství s Bohuslavem Martinů v době společného pobytu na Montmartru, v zahradních chatách na pařížském předměstí a setkání s jeho ženou na sklonku života

Bohuslav Martinů, jeho žena Charlotte a Jan Zrzavý
A také vyprávění profesora Dvořáka o pravidelném setkávání se Zrzavým a jeho pobytech v kapucínském klášteře v Benátkách, kde odpoledne sedával u Floriana na náměstí San Marco, ze kterých vytěžil mnoho námětů pro své obrazy. Možná nejpůvabnější na výstavě je modrá Piazzetta v noci

takhle nějak vypadá Piazzetta v noci (ale není to ta pravá)
Řada obrazů však má hluboký duševní obsah, který spolu se Zrzavého jedinečnou malířskou zkratkou a barevnou fantazií vytváří nezaměnitelný dojem.

Hosté Abrahamovi (Andělská návštěva) 1911-12

-------------------------

Další malou expozicí je výstava drobných grafik Jiřího Boudy (1934-2015). A opět známé jméno. Jeho babička byla sestrou loutkářů a sochařů Suchardů, jejichž stopa je dodnes otisknuta do Říše loutek, kterou už nějakých 90. let navštěvují pražské děti, malířský rukopis jeho otce Cyrila Boudy znají čtenáři dětských knížek dodnes a ani Jiří Bouda není neznámý. Jednak žil v tajemné vile na úpatí Petřína, restauroval Langweilův model Prahy a vytvořil řadu grafik, pár s pražskými + hudebními + mozartovskými motivy mám doma. A také jsem ho slyšel  nadšeně vyprávět o slavné, přes 900 let staré a 70 metrů dlouhé výšivce z Bayeux.



ukázka z výstavy, těch mašinek tam ale moc není

-------------------------

Rozsahem nejmenší, ale ne nejméně zajímavá je výstava v kryptě Piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže. Představuje ji jediný exponát multitalentové absolventky pražské AVU Magdy Jetelové (1946) která žije v Německu. Ten exponát nese označení "the essential is no more visible" a dokazuje to, že podstatným rysem jejích instalací není vnější fyzická podoba, ale obsah, myšlenka, která je sama o sobě mnohovrstevná. Truhla, říkejme tomu tak, je před otevřením chráněna čtyřmi nápisy:

the essential is no more visible
únik časových zón
roztavení geografie
recyklace moci


Autorka k tomu říká: "Pro mne je to zpráva. Něco, čeho si má člověk vážit. Nejdůležitější texty. Zpráva o světě v kontextu zlata a peněz. Vzpomínka na něco hrozně důležitého. Vzpomínka na historii. Síla vyprázdněnosti."

Zdá se, že si musí každý zájemce vytvořit svůj vlastní soubor myšlenek inspirovaný jak těmito na první pohled nesrozumitelnými slovy, tak i exponátem samotným.

-------------------------

Což ovšem není ani zdaleka všechno. Tak jen krátce dvě výstavy fotografií:

V přízemí zámku je to "Zákulisí festivalu"




-------------------------

A na zámecké zahradě je výstava "Ruku v ruce" Jiřího Šreita, ukazující záběry z denního stacionáře Litomyšl, který provozuje obecně prospěšná společnost Ruku v ruce, a navštěvuje ho 20 osob s mentálním či kombinovaným postižením a seniorů.




-------------------------

A málem bych zapomněl na expozici v Regionálním muzeu v Litomyšli, která nese název Imaginárium v Litomyšli - živá výstava divadelních, loutkových a výtvarných ostrostřelců. Mezi kurátory a pořadateli se vpředu objevují jména bratří Formanů a ukazují zcela jinou stránku výtvarných počinů než ztvárňování hlubokých myšlenek. Vše co tam je vidět, je určeno spíš k zábavě velkých i malých.

střelecký terč "Mládí a stáří v lásce" (1808)

Námořnické pexeso

A to je vše co jsem stihl vidět, nikoli celá nabídka. Člověk žasne, co dokáže město s 10 000 obyvatel každoročně nabídnout. Je to snad tím, že je pravicové nebo je to zázrak







Hudební střípky - červen 2017/2

Nestárnoucí v Paříži žijící italská sopranistka (podle potřeby i mezzo) Anna Caterina Antonacci (56) se letos dvakrát představila v jednoaktové opeře Francise Poulenca Lidský hlas na libreto Jeana Cocteau.

Lidský hlas v San Francisku
... a v rodné Bologni
Kromě toho zpívala v Barceloně a Valencii Charlotte v Massenetově Wertherovi. V Barceloně zpíval Werthera Piotr Beczala, o kterém kritiky psaly v superlativech, hlas Antonacci přes jisté výhrady označily za "pozoruhodný nástroj, teplý, expresivní a krásně tvarovaný."



----------------------

Bachtrack Opera Awards 2017 v kategorii nejlepší mužský zpěvák získal  Lawrence Brownlee za roli Ernesta v Donizettiho opeře Don Pasquale, kterou hrála na začátku sezóny opera v San Franciscu.

Lawrence Brownlee jako Ernesto 
K hlasování o ceně pro nejlepší představitelku ženské role Bachtrack předkládá tyto zpěvačky:
  • Anita Rachvelishvili (Samson et Dalila, Opéra de Paris)
  • Anna Netrebko (Il trovatore, Vienna State Opera)
  • Ermonela Jaho (Madama Butterfly, Royal Opera, London)
  • Gaëlle Arquez (Xerxes, Oper Frankfurt)
  • Joyce DiDonato (Semiramide, Bayerische Staatsoper, Munich)
  • Karita Mattila (Jenůfa, Metropolitan Opera, New York)

----------------------

Rambert Dance Company uvolnila záznam nekonvenční baletní inscenace oratoria Josepha Haydn Stvoření. Dílo bylo nastudováno v roce 2016 v souvislosti s 90. výročím vzniku společnosti. Dame Marie Rambert (1888–1982), která se narodila ve Varšavě, spolupracovala před 1. světovou válkou v Paříží s Ďagilevovým Ruským baletem a po ní založila v roce 1919 baletní školu sídlící v Londýně a o 7 let později i taneční soubor.



----------------------

V uplynulém týdnu se v Covent Garden konala premiéra Verdiho Otella. Ve středu 28. června bude představení přenášeno do vybraných kin.

Giuseppe Verdi: Otello
Royal Opera House - Covent Garden
21. června - 15. července 2017

Režie           Keith Warner
Dirigent       Antonio Pappano
Scéna           Boris Kudlička

Otello               Jonas Kaufmann / Gregory Kunde
Iago                  Željko Lučić / Marco Vratogna
Cassio              Frédéric Antoun
Lodovico         In Sung Sim
Montano          Simon Shibambu
Desdemona      Dorothea Röschmann / Maria Agresta
Emilia             Kai Rüütel
Roderigo         Thomas Atkins


Jonas Kaufmann jako Otello

----------------------

pondělí 26. června 2017

Italové v Gemaldegalerie

Nedaleko od berlínského Potsdamer Platz, přímo proti Berliner Philharmonie stojí rozsáhlá stavba Gemäldegalerie Berlin, což je sbírka děl starých mistrů německé státní galerie, pro mne nejlákavější z mnoha stálých sbírek ve městě. Zatímco budova je poměrně nová a stávající expozice byla otevřena před 19 lety, sbírka byla systematicky budována od počátku 19. století. Za 2. světové války byla řada obrazů ztracena, po ní byla sbírka rozdělena a z části odvezena do SSSR a teprve v 90. letech minulého století byla znovu spojena. Dnes se hlavní expozice nachází v přízemí, kde nádherně nasvícená centrální část je obklopena téměř 60 sály a kabinety. Ty jsou jednak průchozí, jednak je do nich vstup z oné centrální haly, a jsou tématicky rozděleny do 10 okruhů, pokrývajících evropské malířství 13. – 18. století.

Hned na začátku je vpravo gotická a renesanční malba a postupně se prochází dalšími oblastmi, až se na konci dostanete k Rembrandtovi. Ovšem když takto zhlédnete polovinu ze zhruba 900 vystavených děl, hlava odmítá vstřebávat další dojmy, a když přijdete na konec těch sálů vlevo od haly, bzučí jako včelín. Tentokrát jsem proto začal právě tam, v sálech věnovaných konci gotiky a renesanci v Itálii. uměním italské renesance, která obsahuje desítky obrazů malířů pracujících především v 15. a na počátku 16. století v medicejské Florencii, kolébce renesance, a v bohatých Benátkách.

Antonio del Pollaiuolo (1431-1498): Mladá žena z profilu
Siena - Lippo Memmi (c. 1291 – 1356)
Florencie/Řím - dominikánský mnich Fra Angelico (1387-1455),
Florencie/Benátky/Řím - Gentile da Fabriano (asi 1370 - 1427)

Florencie - Masaccio (1401-1428), Domenica Veneziano (1410-1461), Fra Fillipo Lippi (1406-1469) - madony, jeho žák Sandro Botticelli (1444-1510) a syn Filippino Lippi (1457-1504), Andrea del Verrocchio (1435-1448), Antonio del Pollaiuolo (1431-1498), Piero del Pollaiuolo (1441-1496), Domenico Ghirlandaio (1449-1494), Piero di Cosimo (1462-1522)

Benátky - Antonio Vivarini (?-1480) - přechod od gotiky k renesanci a jeho mladší bratr Bartolomeo Vivarini (1432-1499), Giovanni Bellini (1430-1516), jeho starší bratr Gentile (1429-1507) a Andrea Mantegna (1431-1506), Cima da Conegliano (c. 1459 – c. 1517),

Benátky a Německo/Belgie/Holandsko - Jacopo de Barbari (1460/70-1516)


A po nich přichází slavní Benátčané Tizian, Tintoretto a Veronese posléze Caravaggio (1571-1610), ale to už jsme někde úplně jinde.

čtvrtek 22. června 2017

Faust a Češi v Berlíně

Skoro to vypadá na novou tradici, že koncem sezóny je v berlínské Staatsoper premiéra opery, kterou hudebně nastuduje a diriguje Simon Rattle, hlavní roli zpívá Magdaléna Kožená a menší Jan Martiník. Vloni to byla Julietta Bohuslava Martinů, letos Berliozovo Faustovo prokletí.

Téma Fausta, jeho smlouvy s ďáblem a jejích důsledků přitahovalo již od středověku autory nejrůznějších žánrů.

„Fausta vzal ďas. Vy znáte jeho pád.
Ďábelský osud měl. Vám, moudrým lidem, 
zbývá jen úžas nad silami zla,
jimž podlehne i nejsmělejší duch,
když zkouší to, co zakazuje Bůh“. 
(Christopher Marlow: Doktor Faust, asi 1592)

JW Goetha Faust zaměstnával prakticky celý život. Z jeho divadelní hry také vycházejí libreta tří oper 19. století, z nichž první bylo Faustovo prokletí Hectora Berlioze, jež mělo premiéru v roce 1846. Už tehdy se skladatel dostal do palby kritiky jako prznitel Goetha. Ve svých pamětech to Berlioz komentoval stručně: "Patriotismus! Modlářství! Kreténismus!"

Olympijské hry 1936
Režisér Terry Gilliam (1940) je především znám jako člen skupiny Monthy Pyton. Vytvořil však i řadu filmů, ale první operu mu až v roce 2011 svěřila English National Opera v Londýně a bylo to právě Faustovo prokletí. A tato inscenace byla letos přenesena do Schillerova divadla, kde snad již poslední sezónu čeká Staatsoper na rekonstrukci své domovské historické scény na Unter den Linden. Ovšem ona to tak docela opera není, spíš oratorium s řadou kantát, takže zpěv obstarávají sbory což není pro inscenování zrovna nejpohodlnější. Často je proto hrána pouze v pódiovém provedení. Jako třeba v březnu v pražském Národním divadle.

zleva: Faust, Marguerite, Mefistofeles
Gilliam  pro ENO operu výrazně aktualizoval a i když začíná na idylické scéně inspirované německým romantickým malířem Casparem Davidem Friedrichsem, hlavní děj posunul do první poloviny 20. století, kde se chystá při Rákócziho pochodu první světová válka, pak soupeří komunismus s nacismem, bolševici vraždí a Hitlerovi pacholci dílo zkázy dovršují. Z Markéty se stane židovka, která je odvlečena do koncentračního tábora a skončí na hromadě mrtvol, odkud teprve její duše stoupá k nebesům.

Po šesti letech od londýnské premiéry je svět trochu jinde. A tak je možné inscenaci aktualizovaně vnímat jako obraz toho, jak zhoubné je spojit se s totalitním zlem. I když to zlo může být zpočátku nenápadné, dočasná výhoda končí tragedií.

Protagonisty byli dirigent Simon Rattle, Florian Boesch jako Mefistofeles, Charles Castronovo jako Faust, Markétka Magdaleny Kožené a Brander Jana Martiníka. Rattle vedl orchestr k plastickému projevu s respektem ke zpěvákům, takže snad ani jednou se nestalo, aby hlas zanikl.




Řekl bych, že všichni sólisté byli výborní a to nejen pěvecky, snad nejvýrazněji Florian Boesch a Magdaléna Kožená. Hned jak představení skončilo, někde vzadu se chvíli ozývalo skupinové bučení, ale jinak návštěvníci tleskali a křičeli bravo, starší paní vedle mne dokonce "Výborně, Kožená!"

Ovšem nahlédnutím do divadelního programu lze zjistit, že žádné do třetice se konat nebude. Simon Rattle příští rok u Berliner Philharmoniker po 16 letech končí, nic netrvá věčně. Ani ta sedmiletá rekonstrukce na Unter den Linden. První představení se tam uskuteční 3. října, nebude to však opera, ale Scény z Goethova Fausta pro sóla, sbor a orchestr Roberta Schumanna, po nich bude následovat pár dalších koncertů a práce budou pokračovat. Definitivně se divadlo otevře slavnostním koncertem 7. prosince, v den 275. výročí prvního představení.

Staatsoper Berlin im Schiller Theater
pátek 9. června 2017

Hector Berlioz: La damnation de Faust 

Hudební nastudování - Sir Simon Rattle. 
Režie - Terry Gilliam
Režijní spolupráce - Leah Hausman
Scéna: Hildegard Bechtler
Kostýmy: Katrina Lindsay
Světla: Peter Mumford
Video: Finn Ross
Nastudování sborů: Martin Wright

Obsazení:
MARGUERITE - Magdalena Kožená
FAUST - Charles Castronovo
MÉPHISTOPHÉLÈS - Florian Boesch
BRANDER - Jan Martiník
Hlasy z nebe - Anna Charim a Miho Kinoshita

STAATSKAPELLE BERLIN
STAATSOPERNCHOR
KINDERCHOR DER STAATSOPER UNTER DEN LINDEN

úterý 20. června 2017

Světoví zpěváci z Cardiffu

O víkendu skončil 18. ročník jednoho z nejprestižnějších pěveckých klání - BBC Cardiff Singer of the World, kde se soutěží vedle hlavní operní kategorie také v oboru píseň. Mezi významné vítěze v minulosti patřili například Karita Mattila hned při premiéře v roce 1983, později pak Bryn Terfel, Dmitri Hvorostovsky, Anja Hartenos, Christopher Maltman a před 8 lety tehdy 26letý Jan Martiník.

V letošním ročníku zvítězila v obou kategoriích sympatická, ryšavá a úsměvná 31letá skotská mezzosopranistka Catriona Morison, která je momentálně v angažmá ve Wuppertalu.



Tady přebírá z rukou Dame Kiri Te Kanawa cenu za vítězství v kategorii píseň


V prvním cardiffském operním koncertu zpívala následující árie:

Where shall I fly? - Hercules, Handel
Werther, Werther! … Qui m’aurait dit la place - Werther, Massenet
Sein wir wieder gut - Ariadne auf Naxos, R Strauss

A tady je záznam Werthera:


V nedělním finále hlavní soutěže zpívala:

Oh patria! ... Di tanti palpiti - Tancredi, Rossini
Wie du warst! - Die Rosenkavalier, R Strauss
Oh! La pitoyable aventure! - L'heure espagnole, Ravel
Thy hand, Belinda ... When I am laid in earth - Dido and Aeneas, Purcell

Její zpěv byl vynikající, stejně jako přirozeně působící herecký projev.




Spoluvítězem v písňové kategorii se stal 29letý mongolský barytonista Ariunbaatar Ganbaatar, který již před dvěma roky získal první cenu na Mezinárodní Čajkovského soutěži v Moskvě. Takhle tam zazpíval Figara.

Z Česka se mezi dvacítku vybraných zpěváků ze 400 zájemců nedostal nikdo, ale ve finále se přece jen jeden Čech objevil. Byl to dirigent Tomáš Hanus, který je hudebním ředitelem Welsh National Opera.

Osobnosti

Nejsme všichni z jednoho těsta. Ten umí to a ten zas tohle, a někdo skoro nic. A proto to není dav, ale výjimeční jedinci, kdo tvoří z jednotlivců národ. To ti pozitivní. Jsou ovšem i takoví, co dokáží udělat z národa hyeny. Nebo z jeho části.

To ovšem neplatí jen pro jazykově a společnou historií propojené skupiny, ale pro všechny obory lidského konání. Co to chce? Myšlenku, vůli, komunikaci. Nebýt myšlenky Karla IV., kdo ví, jak by dnes vypadala Praha. Nebýt myšlenky Masarykovy, kdo ví, jak by dnes vypadala země česká.

Jenomže jsou myšlenky a myšlenky. Nějaký Hitler téměř vyvraždil Židy, díky Stalinovým myšlenkám zemřely miliony lidí hlady a Gottwald kroutil krkem buržoustům. Ti všichni měli myšlenku, vůli a komunikovali lépe než jejich protivníci. Všimněte si, že všichni tito "velikáni" lžou. Druhá věc je, že lidi uhranou a ti jim věří.

Je chybou demokratických politiků, kteří mnohem lépe než voliči vědí, kdo se dere k moci, že se chovají jako "gentlemani", že neodmítnou lidi jako Zeman nebo Babiš již v počátku, přestože historie jasně ukazuje, že se nezmění a že jsou to právě oni, kdo se jednou nabyté moci nehodlají vzdát a i když o ni nakonec stejně přijdou, je to drahé pro ně i pro rozhodující masu voličů. Karel Schwarzenberg se třeba nechal zcela beztrestně ostouzet Zemanem ve volební kampani a nijak se neohradil, aby se neušpinil. Výsledkem je aktivizace lůzy a ostudné, stejně jako nebezpečné zásahy do zahraniční politiky země. Podobně bezpochyby věděli o charakteru Andreje Babiše a bez odporu ho nechali vstoupit do politiky.

Barenboim otevírá Barenboim-Said Academy
Mariam C. Said (vdova) a Daniel Barenboim
Naštěstí existují ony pozitivní osobnosti a to nejen v politice. Jednou z nich je bezpochyby dirigent, klavírista, pedagog, hudební organizátor a... Daniel Barenboim. Psal jsem o něm vícekrát jako o muzikantovi, tentokrát jsem měl možnost vidět a uvědomit si dosah jeho činnosti organizačně pedagogické, která ovšem, ač on popírá záměr, zasahuje i do oblasti politiky.


O minulém víkendu jsem brouzdal Berlínem a dorazil k bývalému skladišti divadla na Französische Strasse, za kterým se konečně začíná vylupovat rekonstruovaná Staatsoper Unter den Linden. Daniel Barenboim tady dokázal něco téměř nemožného. Než se celá velká rekonstrukce divadla doloudala ke svému konci, vymyslel projekt, sehnal peníze a dosáhl toho, že ze skladiště se stala zčásti hudební akademie, zčásti koncertní sál. A ta hudební akademie není ledajaká. Naplňuje myšlenku, s níž před 18 lety spolu s americko-palestinským literárním vědcem Edwardem W. Saidem zakládali ve Výmaru West-Eastern Divan Orchestra. Spojit mladé nadané muzikanty z Blízkého Východu, severní Afriky, ale v podstatě z celého světa a umožnit jim studovat a intenzivně provozovat hudbu a vzdělávat se v humanitních oborech.



Jak jsem stoje mezi dvěma prosklenými vstupními portály nahlížel dovnitř, slyším ženský hlas. Vycházel z recepce a za chvíli se přidal i mužský a lákali nás, abychom si prohlédli foyer a ochozy v 1. a 2. patře, kde jsou nainstalovány panely s textem a fotografie.

vstupní hala s vestavěným schodištěm
a "přiznanou" původní ocelovou konstrukcí


gobelin na stěně proti vchodu

Výstava Hudba utopie

ukazuje cestu jak West-Eastern Divan Orchestra, tak dovršení myšlenky která vedla k jeho vzniku vybudováním Akademie.

Barenboim-Said Akademie

je umístěna v levé části budovy a mezi 30 pedagogy je na příklad profesor politických věd Michael Naumann nebo český hornista Radek Baborák. Čtyřletý bakalářský diplom lze v postgraduálním studiu doplnit titulem umělec. Akademie je projektována pro 90 posluchačů.

vstup do akademie
Sál Pierra Bouleze

Víceúčelový variabilní sál v pravé části objektu, který navrhl věhlasný architekt Frank Gehry, je umístěn v pravé části budovy a pojme až 684 návštěvníků.


Frank Gehry o Boulezově sálu

Je domovem Boulez Ensamble, komorního souboru vytvářeného hudebníky West-Eastern Divan Orchestra a Staatskapelle Berlin, studenty Barenboim-Said Akademie a hosty pod vedením Daniela Barenboima. Jeho Schubertovské koncerty příští týden jsou sice beznadějně vyprodány, ale pár lístků na vánoční koncert Daniela Barenboima a Marthy Argerich pro děti by se možná sehnat dalo.

Barenboim řekl, že "Akademie představuje snahu dosáhnout míru prostřednictvím hudby... Ale není to projekt politický, nýbrž humanistický... Studenti by se měli stát nejen profesionálními muzikanty, ale také vyslanci míru."

Pokud to platí, je skvělé, že zhruba ve stejné době jako v tomto berlínském sále byl zahájen provoz i v hamburské Elbphilharmonie (tři sály pro 2100, 550 a 170 míst) a v drážďanském Kulturpalast bylo vybudováno nové sídlo pro Dresdner Philharmonie s 1800 míst. Koncem minulého roku dostala novou scénu také drážďanská Staatsoperette a Berlínská Staatsoper se na podzim vrátí do rekonstruovaného divadla na Unter den Linden.

Skoro by se chtělo uronit slzu a politovat se jak v Čechách kultura trpí. Ale před pár lety dostala nové operní divadlo Plzeň, rozbíhá se rekonstrukce Státní opery v Praze a Janáčkova divadla v Brně a nadějně vypadá i stavba nového brněnského koncertního sálu. A v Karlíně stojí Fórum. A dá-li Bůh, tak se rozhoupáním magistrátu k výběru místa pro nový koncertní sál v Praze (u stanice metra Vltavská) pohne i tento dluh české kultuře. Mohl by se jmenovat třeba sál Jiřího Bělohlávka.


pondělí 19. června 2017

Bělohlávkův štafetový kolík

Všichni to cítili skoro dva roky, ale málokdo si chtěl připustit, že Jiří Bělohlávek je smrtelně nemocný. Až 1. června, v samotném závěru Pražského jara, udeřila zpráva, že jeho prezident a umělecký ředitel České filharmonie už není.

Byl jsem pak na třech koncertech, kde se jeho památka uctívala, všude se stála minuta ticha, jen při preludiu jednoho z koncertů se "tam nahoru" tleskalo. Brzy bylo rozhodnuto, že na počest svého šéfa zahraje Česká filharmonie jeho oblíbenou skladbu, Dvořákovu Stabat mater.

Zhruba před 10 let jsem začal vnímat pár mladých českých muzikantů, u kterých bylo možno očekávat, že je čeká slušná kariéra. Byli to mimo jiné dirigent Jakub Hrůša, zpěváci Kateřina Kněžíková, Jan Martiník, Adam Plachetka a jistě i pár dalších.

Jakub Hrůša, nejúspěšnější Bělohlávkův žák, dirigoval Stabat Mater s velkým úspěchem v pařížské královské katedrále Saint-Denis před 3 roky. Jiří Bělohlávek ji dirigoval ještě koncem dubna v Rotterdamu a jako sólisty si m.j. vybral Kateřinu Kněžíkovou a Jana Martiníka. A dnes se v Rudolfinu sešli všichni tři.

Koncert k uctění památky Jiřího Bělohlávka začal trochu stroze, s Hrůšou za dirigentským pultem hrál orchestr skladbu pokud vím poprvé, ale postupem času se napětí uvolnilo a závěr zněl naprosto velkolepě, jen bylo třeba přivřít oči a nenechat se rozptylovat nasvícením sálu kvůli televiznímu přenosu.

Poslední verše
Tělo zemře, Ty však Panno,
Dej, ať je mi nebe přáno,
Kéž Bůh přijme duši mou.
Amen

byly pro mnohé, včetně účinkujících, příliš silné a tak neudrželi slzy. Po dlouhé pauze začal ještě delší potlesk, sólisté položili květiny na dirigentský pult a mnohokrát se vraceli. Potlesk pokračoval i po odchodu všech účinkujících a patřil i Jiřímu Bělohlávkovi. Vrátil se aspoň Jakub Hrůša.



Byla to rozhodně neradostná událost, ale současně z ní byl cítit záblesk optimismu. Ti Bělohlávkovi žáci a sólisté za 10 let dozráli a jsou schopni převzít štafetu.

A v listopadu bude Jakub Hrůša dirigovat Stabat Mater v Berliner Philharmonie, přičemž basový part bude zpívat Jan Martiník. Život jde dál, show pokračuje,


Koncert k uctění památky Jiřího Bělohlávka
Rudolfinum — Dvořákova síň

ne 18. 6. 2017 / 18.00

Program
Antonín Dvořák
Stabat Mater op. 58

Interpreti
Kateřina Kněžíková - soprán
Kateřina Jalovcová - mezzosoprán
Pavel Černoch - tenor
Jan Martiník - bas
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek - sbormistr
Jakub Hrůša - dirigent
Česká filharmonie

úterý 13. června 2017

Mimořádné Pražské jaro

Pražské jaro 2017 začalo jako obvykle 12. května ve Smetanově síni. Je to neuvěřitelných 72 let, z nichž ve většině (až na tři) zahajovala festival Má vlast, skladba napsaná hluchým Bedřichem Smetanou, kterou si pustilo 16 milionů návštěvníků youtube. Neskutečné číslo. Není v silách lidského jedince navštívit všechny koncerty a tak po řadě to, co se stihnout dalo. Ale aby česká duše nezpychla, tak BBC Proms jsou v tomto ohledu ještě mnohem náročnější.


1. koncert
 pátek 12. května 2017 - zahájení, přenos v České televizi

Bedřich Smetana: Má vlast
Vídeňští filharmonici
Daniel Barenboim - dirigent

Zcela mimořádný koncert především tím, že Daniel Barenboim se na něj dlouhodobě připravoval a nejprve se "svým" orchestrem berlínské Staatsoper a pak s Vídeňskými filharmoniky skladbu odehrál v prosinci a květnu na řadě koncertů. Přitom ohromné soustředění a zaujetí orchestru a samozřejmě i jeho výkon svědčí o tom, že dirigent směřoval provedení Mé vlasti k vyvrcholení v Praze, a v dohlédnutelné minulosti to byl vedle Kubelíka v roce 1990 nejpozoruhodnější počin festivalu. A určitě to nebylo náhodou. Pro Kubelíka, který již s dirigentskou kariérou skončil, představoval tento návrat do Čech a k orchestru obrovskou satisfakci po více než 40 letech odloučení od vlasti. A Barenboim jako by v Mé vlasti našel chybějící kámen do mozaiky své filosofie vlastenectví a nacionalismu a sblížení lidí. K němu se již řadu let snaží přispívat mimo jiné založením a vedením orchestru West-Eastern Divan Orchestra a v prosinci otevřením Barenboim-Said Academy v Berlíně.


2. koncert
pondělí 15. května 2017



Program:
Jan Dismas Zelenka: Gesù al Calvario ZWV 62 (1735)

interpreti
ENSEMBLE INÉGAL
Adam Viktora - umělecký vedoucí
Gabriela Eibenová - soprán
Lenka Cafourková - soprán
Franz Vitzthum - kontratenor
Benno Schachtner - kontratenor
Markéta Cukrová - alt

Zelenkovo velkopáteční oratorium z roku 1735 zní nádherně a je skvělé, že v Česku existuje tolik výborných barokních ansámblů. Volba Zelenkovy skladby nebyla náhodná, protože Adam Viktora je znalcem a propagátorem Zelenkovy hudby. Vynikající byli oba němečtí kontratenoři, zvláště Benno Schachter, ale i domácí zpěvačky v čele s Gabrielou Eibenovou, která je spoluzakladatelkou souboru. Bohužel, jak už se zvláště při festivalech často stává, publikum tleskalo po každé árii, což zcela narušilo atmosféru oratoria.


3. koncert
čtvrtek 18. května 2017
Smetanova síň 20.00

interpreti
Česká filharmonie
Kristjan Järvi - dirigent
Lukáš Vondráček - klavír

program
Arvo Pärt: Labutí píseň
Sergej Rachmaninov: Klavírní koncert č. 4 g moll op. 40
Richard Strauss: Sinfonia domestica op. 53

Rachmaninov napsal 4. koncert ovlivněn Gershwinen a jazzem vůbec v roce 1926 a jeho charakter je pro toho, kdo zná jeho předcházející koncerty poněkud překvapivý. Klavírní part je nesmírně náročný, ale vzhledem k tomu, že romantických pasáží je v něm minimum a nahrazeny jsou velkým počtem témat s ostrými přechody mezi nimi, je posluchačky méně vděčný. Sólista večera Lukáš Vondráček, který se ve skladbě představil, vyhrál jinou Rachmaninovou skladbou – klavírním koncertem č. 3 d moll Soutěž královny Alžběty v Bruselu a i v Praze hrál skvěle. Ostatně klavírista a dirigent Vladimír Ashkenazy, který ho v době, kdy byl šéfdirigentem České filharmonie, "objevil", o něm prohlásil, že "Takový klavírista se rodí jednou za třicet let."

Labutí píseň na úvod připomínala spíše etudu a variace na stupnice a pořád jsem čekal, kdy to rozjede a on místo toho přišel konec. Richard Strauss - 3/4 hodiny domácího štěstí bez přerušení je moc. Alpská symfonie mne oslovila mnohem víc.


4. koncert
pátek 19. května 2017
Pocta Karlu Ančerlovi
Obecní dům - Smetanova síň 20.00

interpreti
Toronto Symphony Orchestra
Peter Oundjian - dirigent
Maxim Vengerov - housle

program
Oskar Moravec: Karnevalová předehra
Johannes Brahms: Houslový koncert D dur, op. 77
             Allegro non troppo (22 min.)
             Adagio (9 min.)
            Allegro giocoso, ma non troppo vivace (8 min.)
Antonín Dvořák: Symfonie č. 7 d moll op. 70

Pocta Karlu Ančerlovi byl koncert nazván proto, že tento skvělý český dirigent (1908-1973) a dlouholetý šéf České filharmonie působil po emigraci v roce 1969 u torontského orchestru jako šéfdirigent, na kterého se zřejmě dodnes vzpomíná.

První skladba večera bylo svěží dílko z roku 1945, jasné a radostné. Autor Oskar Moravec (1917-2007) byl Čech, který se ve 23 letech trvale usadil v Torontu.

V Brahmsově koncertu z roku 1878 vynikl bezchybný a suverénní Maxim Vengerov zvláště kadencí v závěru 1. věty. Koncert ovšem není typickou sólistickou exhibicí a má spíš symfonický charakter s mimořádně vysokými technickými nároky na houslistu. Ten je osobnost s nesmírně širokým záběrem, i když vystupováním trochu připomínal primáše.

Peter Oundjian a Maxim Vengerov (vpravo)
Dvořákova symfonie byla zahrána s velkým nasazením, i když já slyším louky u Nelahozevsi trochu jinak. Poněkud mi skladbě vadí odkládané finále 4. věty. Ovšem krásné. V této souvislosti se říká, že Antonín Dvořák prohlásil o Schubertovi, že "mu nestačí, že mouchu zabije, on ji musí ještě rozmáznout." Asi věděl, o čem mluví.

Obecně byla u obou velkých skladeb akcentována spíš dramatičnost na úkor romantismu. Což je ovšem věc pojetí, které zvolí dirigent a není to žádné minus, jen konstatování. Orchestr hrál v každém případě výborně.


5. koncert
úterý 23. května 2017, 21.30
Rudolfinum - Dvořákova síň

NOKTURNO I. ALEXANDER LONQUICH

program
Franz Schubert: Sonáta a moll D 845
Robert Schumann: Tance Davidovců op. 6

interpreti
Alexander Lonquich - klavír
rezidenční umělec festivalu

Německý rodák Alexander Lonquich studoval hru na klavír u Paula Badury-Skody, Andrzeje Jasinského a Ilonky Deckers-Küszler. Mezinárodní věhlas mu v roce 1977 přineslo vítězství v prestižní Alessandro Casagrande Piano Competition, po němž v pouhých šestnácti letech vystoupil jako sólista s řadou předních evropských orchestrů. Během své kariéry zavítal do nejvýznamnějších koncertních síní nejen Evropy, ale také Severní Ameriky, Asie a Austrálie. V jeho repertoáru dominuje dílo W. A. Mozarta, za jehož interpretaci bývá často vyzdvihován. Pro své nokturno si však vybral skladby romantických autorů, které zahrál s naprostou jistotou.


6. koncert 
čtvrtek 25. května 2017, 20.00
Rudolfinum - Dvořákova síň

ORCHESTRA OF THE AGE OF ENLIGHTENMENT & WILLIAM CHRISTIE

interpreti
Orchestra of the Age of Enlightenment

William Christie - dirigent

program
André Campra: Les Fêtes Vénitiennes, suita
Johann Caspar Ferdinand Fischer: Le Journal du Printemps, suita g moll op. 1/7
Johann Sebastian Bach: Orchestrální suita č. 4 D dur BWV 1069
Jean-Philippe Rameau: Les Indes galantes, suita
Johann Sebastian Bach: Orchestrální suita č. 3 D dur BWV 1068

Samosprávný komorní orchestr s dobovými nástroji, který ovšem spolupracuje s těmi nejlepšími dirigenty a sólisty. Jedním z nich je i William Christie, Američan s francouzským občanstvím, který m.j. založil jiný dobový orchestr - Les Arts Florissants. Vedle barokního repertoáru - baroko je krása, romantismus krása a myšlenka, současná hudba občas myšlenka bez krásy (někdy ani to ne) - dokáže orchestr hrát i Berlioze, Verdiho, Wagnera či Mahlera a je spojen i s operním festivalem v Glyndebourne. Již více než 10 let pořádají v rámci projektu The Night Shift (Noční směna) neformální koncerty klasické hudby, kde je dovoleno pít, povídat, tleskat dle libosti. V Rudolfinu hrál orchestr skvěle, ale až příliš profesorsky, možná proto, že se nepilo. Jestli to je příliš subjektivní názor, lze posoudit z kompletní nahrávky, kterou Český rozhlas umístil na youtube:




7. koncert
pondělí 29. května 2017, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň

Sacconi quartet & Wihanovo kvarteto


Sacconi Quartet
Ben Hancox - housle
Hannah Dawson - housle
Robin Ashwell - viola
Cara Berridge - violoncello

Wihanovo kvarteto
Leoš Čepický - housle
Jan Schulmeister - housle
Jakub Čepický - viola
Matěj Štěpánek - violoncello

program
Felix Mendelssohn Bartholdy: Smyčcový oktet Es dur op. 20
Dmitrij Šostakovič: Dva kusy pro smyčcový oktet op. 11
George Enescu: Smyčcový oktet C dur op. 7

Anglické Sacconiho kvarteto se právem považuje za žáky českého Wihanova kvarteta, protože to v Anglii působí dlouhodobě a nejen koncertně, ale i pedagogicky. Nádherná komorní hudba napsaná třemi mladíky. Pro mne nejpůsobivější a svým způsobem objevný byl Šostakovič.

Sacconi Quartet

8. koncert
středa 31. května 2017, 20.00
Obecní dům, Smetanova síň

Orchestre de Paris
Thomas Hengelbrock, Kate Lindsey

program
Maurice Ravel: Daphnis et Chloé, suita č. 2
Joseph Canteloube: Písně z Auvergne (výběr)
Modest Petrovič Musorgskij / Maurice Ravel: Obrázky z výstavy

interpreti
Thomas Hengelbrock - dirigent
Kate Lindsey - mezzosoprán

Orchestre de Paris

Tak na tenhle koncert jsem šel kvůli dirigentovi Hengelbrockovi a zpěvačce Kate Lindsay. Tu jsem viděl v přenosech z MET a naposledy ze záznamu loňské Cosi fan tutte v Aix-en-Provence a vždycky mi připadala skvělá, pročež nechápu, že ji v MET zřetelně přeskočila Isabel Leonard. Možná že v sobě nemá dost nátury přirozeně exhibovat.

Kate Lindsey ve Smetanově síni
A potom ty písně z Auvergne, ústřední část skladatelovy rozsáhlé sbírky francouzských lidových písní vydaných v letech 1939-44. Lindsay představila 7 písní z této sbírky procítěně pěvecky a střídmě leč přesvědčivě herecky.


---------------------------
V pořadí druhou nejvýznamnější, byť smutným vrcholem festivalu byla zpráva, že nad ránem 1. června zemřel prezident festivalu Pražské jaro a šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek, když rakovina byla silnější než jeho organismus. Navíc bez velké publicity zemřela o dva dny dříve také další osobnost pohybující se v pražském hudebním světě - Antonín Dvořák III., vnuk skladatele Antonína Dvořáka.
---------------------------

9. koncert 
čtvrtek 1. června 2017, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň

Camerata Salzburg
Alexander Lonquich

program
Igor Stravinskij: Pulcinella
Wolfgang Amadeus Mozart: Klavírní koncert F dur KV 459
Igor Stravinskij: Danses Concertantes

Wolfgang Amadeus Mozart: Klavírní koncert G dur KV 453


Koncert byl poznamenám smrtí prezidenta Pražského jara Jiřího Bělohlávka. Nad vchodem do Rudolfina visela černá vlajka a ředitel festivalu Jiří Bělor požádal o minutu ticha.

Orchestr hrál přesto s radostí, krásnou neoklasicistní baletní hudbu i Mozartovy koncerty, které prochází k duši jak nůž máslem.

dirigent a klavírista Alexander Lonquich
-----------------------

Čímž pro mne skončil 72. ročník festivalu, který bude díky oněm dvěma vyčnívajícím událostem ještě dlouho vzpomínán.




čtvrtek 8. června 2017

Putinovy úspěchy?

V začátku Putinova prezidentování byla vyhlášena velkorysá koncepce rozvoje země, která se opírala o těžbu ropy a zemního plynu a jejich zpracování v domácích podnicích a produkci elektrické energie v jaderných elektrárnách určené na export, případně budování jaderných elektráren ve vzdálenějších oblastech. Viditelným cílem pak mělo být dostižení Portugalska v roce 2015. Nepodařilo se. V prvním období, zhruba do roku 2008, však rostl HDP tempem kolem 7 % ročně a to díky předcházejícím, někdy drastickým, změnám v postsovětských 90. letech, Putinovým liberálním daňovým reformám a dramatickému růstu cen ropy a zemního plynu. Od té doby však ekonomika roste v průměru řádově pomaleji díky krizi 2008, sankcím vyvolaným agresivní zahraniční a vojenskou politikou a prudkému poklesu cen ropy, která je zdrojem min. 30 % HDP. Protože rozhodování o významnějších záležitostech země je v rukou jedné osoby - prezidenta, spoléhá se na jeho programy rozvoje, které mají přinést kýženou prosperitu. V současné době už asi na čtvrtém nebo pátém programu pracují dvě skupiny ekonomů. Ta první je tzv. Stolypinský klub a její recept spočívá v zaplavení ekonomiky penězi získanými dluhopisy od ruských občanů. Druhý projekt zpracoval bývalý Putinův a Medveděvův dlouholetý ministr financí Kudrin, který se této funkce v roce 2011 vzdal pro nesouhlas s rostoucími náklady na obranu. Svůj program předal koncem května, zveřejněn však byl jen 32stránkový výtah, který sice navrhuje relativně logické kroky, nemluví však o vytvoření podmínek pro jejich realizaci reformami v oblasti politické, sociální a zahraničně politické.

VV Putin, který se v posledních letech soustřeďuje spíše na zahraniční politiku, se v polovině května účastnil velkolepého jednání v Pekingu  a při focení se dmul pýchou po pravici čínského prezidenta. Z Evropské unie se na vysoké úrovni předvedli jen český prezident Miloš Zeman a maďarský premiér Viktor Orbán. Všichni se tam na foru Belt and Road nadchli pro čínskou novou Hedvábnou stezku do Evropy jako zdroj jejich prosperity. Je ovšem třeba říci, že Číně jde v prvé řadě o vlastní prosperitu, takže zklamání v zemích podél "cesty" není nepravděpodobné.

Putin samozřejmě nebyl při jednáních NATO, EU a G7 v Bruselu a na Sicílii ve dnech 25. až 27. května, což si vynahradil na Sanktpeterburském mezinárodním ekonomickém fóru ve dnech 1. až 3. června. Tam Rusko předvádí své domnělé i skutečné úspěchy již od 2. poloviny 90. let, od roku 2005 pak jako prezidentský podnik. Zatímco v minulých letech byla ve středu zájmu "reforma", letos byly centrálním bodem digitalizace ekonomiky, bitcoiny, technologie blockchain atd. A to dokonce do té míry, že Putin prohlásil něco v tom smyslu, že to je ta správná cesta, která je důležitější než reformy. Řekl bych, že pokud to myslí vážně, je to cesta do pekel. Ostatně ony ani reformy nejsou řešením, jak ukazuje posledních 17 let Putinovy vlády.

Je zde ovšem ještě druhá možnost. Na domácí ruské půdě se pomalu rozjíždí předvolební prezidentský rituál, poněkud komický, uvážíme-li vysokou popularitu Putina a to, že mocenská vertikála má dost sil na to, aby v případě potřeby volební výsledky zfalšovala. Přesto dělá vše pro to, aby zkomplikovala cestu nezávislému kandidátovi Navalnému, takže proběhl soud, kde byl opakovaně odsouzen za starý "trestný čin", aby v případě, že se pro to Kreml rozhodne, byl důvod ho k volbám nepřipustit. Navalnyj se ovšem chová neohroženě a vypustil 50minutový film poukazující na zkorumpovanost ministerského předsedy a bývalého prezidenta Medveděva a především zorganizoval protestní akce po celém Rusku s velkou účastí mladých lidí. Uvážíme-li, že ruská ekonomika již řadu let stagnuje a v posledních dvou letech klesá i životní úroveň obyvatel, že vojensko-vlastenecká témata již nejsou tak samonosná jako po anexi Krymu, a že reformy, byť navrhované prokremelskými liberály, nejsou u samotného Putina příliš populární, není divu, že Kreml hledal něco nového, převratného, čím by národ ohromil. A našel. S velikou slávou oznámil, že digitalizace ekonomiky je to, co katapultuje Rusko vpřed. Jak prosté.

Je jedno, že se neinvestuje a technologie zaostávají, je jedno, že ruská zahraniční politika je překážkou vstupu zahraničního kapitálu a moderních technologií, je jedno, že odečteme-li podíl ropy a plynu, je stav ekonomiky na úrovni průměrné rozvojové země. je jedno, že odvrácením od západu se z Ruska může stát jen přívěsek 10x větší Číny a digítalizace sotva může přinést dramatický skok. To vše mi připadá jako píšťalka zhrzeného krysaře, která vábí lidi do propasti.


Hudební střípky - červen 2017

  • Ve Frankfurtu byla představena studie proveditelnosti rekonstrukce jeho operního divadla. Autoři studie předložili 3 varianty. První, předpokládající jen částečné omezení provozu, by trvala 12 let při nákladech okolo 860 mil. €. Stejné náklady by představovala rekonstrukce při úplném uzavření divadla na dobu 8 roků. Zbourání stávajícího a vybudování nového divadla by bylo nejrychlejší. Zabralo by 6 let při nákladech cca 890 mil. €. Nyní je na politicích, aby rozhodli, která z variant se bude dál připravovat.
  • Dirigent Semyon Bychkov, který s obrovským úspěchem dirigoval ve středu 7. června v Praze na posledním koncertu řady A České filharmonie Čajkovského Francesca da Rimini, uvedl stejnou skladbu koncem minulého týdne dvakrát s Mnichovskými filharmoniky. Druhou skladbou večera byla shodou okolností Mahlerova 5. symfonie, kterou s nemenším úspěchem dirigoval na svém posledním vystoupení s Českou filharmonií Jiří Bělohlávek.
  • Valery Gergiev dostavěl v rekreační oblasti St. Peterburgu Repino vlastní koncertní sál pro 100 až možná 300 návštěvníků. Náklady stavby jsou zhruba 2-2,5 mil. dolarů. Na pozemku o rozloze 9500 m2 kdysi stála dača Maxima Gorkého, později tam bylo rekreační zařízení odborů a v roce 2005 byl dán Gergievovi do dlouhodobého pronájmu. Počátkem června představil Gergiev sál Putinovi. Údajně zde mají probíhat již letos akce festivalu Bílé noci. Další objekty jako administrativní budova a vila pro hosty jsou zřejmě v dezolátním stavu. Malý problém je, že místo je vzdáleno hodinu jízdy od centra města. Chybí také obehnání pozemku vysokým plotem a vyasfaltování asi 200 m cesty od pobřežní komunikace.



  • V Bruselu se konala v rámci prestižní Queen Elisabeth Competition poprvé soutěž violoncellistů. Koncerty 12 finalistů probíhaly od 29. května do 3. června a doprovod zajišťovali Bruselští filharmonici se svým šéfem Stéphane Denéve (V březnu okouzlil spolu s Gautier Capuçonem Prahu.). Porota, v níž zasedali m.j. Truls Mork, Mischa Maisky, Gautier Capuçon či Natalia Gutman, rozhodla, že cenu královny Matildy a 25000 € obdrží 26letý Francouz Victor Julien-Laferrière, který v roce 2012 zvítězil v soutěži Pražského jara. Připomeňme, že před 5 lety postoupil do finále soutěže houslistů koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček a vloni v soutěži klavíristů tam zvítězil Lukáš Vondráček.
  • Od sezóny 2019-2020 bude stát v čele St. Louis Symphony shora zmíněný Stéphane Denéve. V této roli vystřídá Davida Robertsona, který vedl orchestr 13 let a vloni v prosinci překvapil Rudolfinum Messiaenovou symfonií Turangalîla.
  • 2. června proběhl v Krasnojarsku koncert Dmitrije Chvorostovského. V jedné z kritik autor píše: CH. vyšel na scénu se svěšeným ramenem a kulhal. Má změněný hlas a problémy s dikcí. Na konci řekl: "Já jsem se musel vrátit, protože vás mám rád a protože toto je mé rodné město." a zaslzel. "Na shledanou... na shledanou!"
  • To, že 31. května zemřel umělecký ředitel a šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek, je všeobecně známé. Málokdo však ví, že o dva dny dříve zemřel Antonín Dvořák, vnuk slavného českého skladatele téhož jména. Avšak zatímco po Jiřím Bělohlávkovi se bude těžko hledat nástupce, po Antonínu Dvořákovi III. zůstávají čtvrtý a pátý.