Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

sobota 30. dubna 2016

Zubin Mehta - příliš mladý na 80

Zubin Mehta, americký dirigent s indickými kořeny a občanstvím je něco jako kníže mezi světovými dirigenty. Dirigování studoval ve Vídni u Hanse Swarovského a z té doby ho pojí osobní přátelství s Danielem Barenboimem a již nežijícím Claudiem Abado.

Od roku 1961 je Mehta součástí světového hudebního cirkusu. Byl hudebním ředitelem Montrealského symfonického orchestru (1961-67), Los Angeles Philharmonic (1962-78), New York Philharmonic Orchestra (1978-91), Bavorské státní opery (1998-2003). Vedle toho dirigoval i v ostatních velkých operních domech a od roku 1985 je hudebním poradcem a šéfdirigentem letního hudebního festivalu ve Florencii. Ale především je neodmyslitelně spojen s Izraelskou filharmonií. Orchestr, shodou okolností stejně starý jako je on, poprvé dirigoval v roce 1961, v roce 1969 byl jmenován hudebním "poradcem", osm let nato hudebním ředitelem a v roce 1981 dokonce doživotním a čestným.

Mehta opakovaně vystupoval i na Pražském jaru (1962, 63, 65, 70, 72 a 2006) a Dvořákově Praze (2012 a 14). Záznam posledního koncertu je k dispozici na serveru České televize.

Zubin Mehta je podobně jako třeba Barenboim angažovaným světoobčanem, za což se mu dostalo bezpočet poct v podobě čestných doktorátů, čestných občanství, čestných dirigenství a spousty dalších.

Oslava jeho 80. narozenin se během dubna tohoto roku odehrála na třech místech vždy třemi koncerty. To první místo byl sál Charlese Bronfmana v Tel-Avivu, kde ve dnech 11. až 13. dubna hrál s Izraelskou filharmonií a ... ostatně to říká sám:


Druhou serii koncertů ve dnech 17.. 18. a 20. dubna uspořádala Hudební nadace Mehli Mehty v Bombaji (Mumbai) opět se sólisty, tentokrát jimi byli Pinchas Zuckerman, Denis Matsujev, Amanda Forsyth, Maria Katzarava a Andrea Bocelli. Záznam prostředního z koncertů je od 29. dubna volně dostupný na medici.tv.

Zubin Mehta, Bombaj 18. dubna 2016
Denis Matsujev
Pinchas Zukerman a Amanda Forsyth
Program koncertu je čistě "vídeňský" a romantický:
- Johann Strauss ml.: Die Fledermaus, předehra
- Johannes Brahms: Double Concerto
     Pinchas Zukerman, housle
     Amanda Forsyth, violoncello
- Concerto no. 1 in B Flat minor
     Denis Matsujev, piano

A konečně v den svých 80. narozenin, v pátek 29. dubna 2016, dirigoval Mehta ve vídeňském Musikvereinu v beethovenovském koncertu Vídeňské filharmoniky, s nimiž poprvé vystoupil před 55 lety:
- Předehra Leonora č. 3, op. 72a
- Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c-Moll, op. 37
- Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 7 A-Dur, op. 92
A ke klavíru nemohl usednout nikdo jiný než Daniel Barenboim. Když Mehta vstoupil do sálu, orchestr zazpíval "Happy Birthday" a po skončení nebraly volání "bravo" a bouřlivý potlesk konce.

29. dubna 2016, Musikverein Wien
Další dva koncerty v sobotu odpoledne a v neděli před polednem budou mít na programu Schumannův klavírní koncert a Brucknerovu 7. symfonii. Výtěžek koncertů bude rozdělen mezi Mehtovu a Barenboimovu nadaci a Amnesty International.

Skvělá organizace oslav v místě nejcennějších úspěchů, v místě narození a v místě mládí a prvních úspěchů a skvěle promyšlená dramaturgie. A především obdivuhodná energie a životní síla.

Happy Birthday!

čtvrtek 28. dubna 2016

Honeckovo české finále

V tomto týdnu diriguje Manfred Honeck, Rakušan z Vorarlbergska a do roku 2020 umělecký ředitel Pittsburgh Symphony Orchestra, poslední abonentní koncert České filharmonie v pozici hlavního hostujícího dirigenta, kterou zastával v letech 2008-11 a znovu 2013-16. Během svého působení absolvoval každoročně 3-4 koncerty (ovšem každý třikrát) a kromě světového repertoáru hrál i Dvořákovy skladby Stabat Mater a Novosvětskou, sám upravil vybrané pasáže z Janáčkovy Její pastorkyně do podoby suity a v této sezóně dirigoval vánoční koncert, Bokovo oratorium a jsem přesvědčen, že poslední koncert byl dílem promyšlené dramaturgie, když ke dvěma českým mistrům světového formátu připojil Beethovenovu 7. symfonii.

Manfred Honeck
Martinů zazněl v Rudolfinu během krátké doby podruhé, a shodou okolností to v obou případech byly kompozice, které odrážely drsnou dobu koncem 30. a počátkem 40. let minulého století, kdy byla ohrožena sama existence země a ta se promítlo i do Památníku Lidicím. osmiminutové skladbě psané ve Spojených státech. Skladba, ve které je slyšet ozvěny svatováclavského chorálu i Beethovenovy Osudové, měla premiéru 28. října 1943 v Carnegie Hall, kde ji hrála Newyorská filharmonie. Tento týden v Praze po ní následoval úžasný Dvořákův houslový koncert, kde sólový part hrála Anne-Sophie Mutter, s níž a Berlínskými filharmoniky Honeck skladbu před několika lety nahrál pro Deutsche Grammophon.

   

Řekl bych, že očekávání tohoto vystoupení byla až příliš vysoká. Houslistka odvedla perfektní výkon, ale bylo v něm víc virtuozity a méně citu, než by si člověk přál... prostě nebyl to Josef Suk. A během 1. věty se zdálo, že Mutter není tak docela v pohodě. Jenomže ten gejzír melodií nepohodu přemohl a nakonec skladba vyzněla skvěle.

Ještě víc pak posluchače vtáhla finální Beethovenova symfonie, apoteóza tance, jásající hudba, kterou Honeck stejně jásavě a s obrovskou energií provedl a viditelně k tomu strhl i orchestr, což bylo třeba na tvářích obou koncertních mistrů zřetelně vidět.  Byl to skvěle povedený koncert v beznadějně vyprodaném Rudolfinu, a je škoda, že v příští sezóně už Manfreda Honecka uvidíme pouze jednou.

Bez stálého hostujícího dirigenta přebírá plné břemeno, tedy 8 ze 14 abonentních koncertů, šéfdirigent Bělohlávek. Dva koncerty s Čajkovského skladbami bude dirigovat Bychkov, který na hlavního hostujícího dirigenta (možná proti očekávání) nekývl, a chce zůstat u projektu záznamů Čajkovského symfonických skladeb,  a další koncert povede Hrůša, jemuž ve větším angažmá nejspíš brání smlouva s Bamberskými symfoniky. Není ovšem důvod pochybovat o tom, že generální ředitel David Mareček a umělecký ředitel Jiří Bělohlávek tuto situaci bez problémů zvládnou.

Program
Bohuslav MARTINŮ: Památník Lidicím H296 
Antonín DVOŘÁK: Houslový koncert a moll op. 53
Ludwig van BEETHOVEN: Symfonie č. 7 A dur op. 92

Interpreti
Anne-Sophie MUTTER – housle
Manfred HONECK – dirigent

středa 27. dubna 2016

La Scala v Obecním domě

Na podium Smetanovy síně nastoupila v pátek 15. dubna parta muzikantů, z nichž nemálo splňovalo české představy o notorických sňatkových podvodnících. Byla to totiž italská Filarmonica della Scala a po ní nakráčel na podium jihokorejský dirigent Myung-Whun Chung.

Šlo jako obvykle u koncertů pořádaných agenturou Nachtigall Artists o kombinaci dvou aspektů večera. Že totiž koncert je skvělý a současně je třeba se smířit s mizerným sponzorským publikem, které se občas chová tak, jako kdyby šlo o jejich večírek, který muzikanti doprovázejí. Proto ještě před začátkem popíjí ve vyhrazených salóncích, poté se v družné zábavě pomalu přesouvají do sálu s nastoupeným orchestrem, dirigent čeká až si všechno řeknou a usednou a nakonec si během produkce sdělují své dojmy. A titíž lidé poté, co dozní skladba, jako první vyskočí a freneticky tleskají. Je to buranské a vadí mi to.

Mozartova symfonie č. 40 je z těch tří posledních, které psal v létě 1788, když se v nepříliš dobré finanční situaci vystěhoval z centra Vídně a úplně přesně se neví, co se s nimi stalo. V každém případě je to zralá, krásná a radostná muzika. Naposled jsem ji v tomto místě slyšel zahranou Vídeňskými filharmoniky s Danielem Barenboimem při Pražském jaru 2012. Je to skladba, která potěší, ale nešokuje, Mozartovy problémy z ní nejsou slyšet ani náhodou.

Mahlerova 5. symfonie vznikala za úplně obrácení situace a je to šťastná skladba, i když začíná trauermaršem. Když se uvolněně zaposloucháte, slyšíte jakoby svůj vlastní život. Je to vlastně muzika bytostně středoevropská, svými lidovými tématy stírá hranice území a autor reprezentuje její židovsko-křesťanský duševní základ. Možná proto je tak krásná. A také vznikala v Mahlerových  nejlepších letech, v létě 1902 v jeho novém letním sídle, když v březnu se oženil s o 18 let mladší lvicí vídeňských salonů a v listopadu se jim narodila první dcera. V den premiéry v Kolíně n. Rýnem 18. října 1904 píše manželce Almě: "Včerejší generální zkouška dopadla velmi dobře! Provedení znamenité. Obecenstvo ohromně soustředěné a pozorné, i když v prvních větách zdrženlivé! Po Scherzu se dokonce několikrát ozval sykot. Adagietto a Rondo, myslím, že prorazilo. Walter a Berliner[1, 2], ti oba věrní, přijeli." A s tím Adagiettem měl pravdu.

hrob Leonarda Bernsteina na greenwoodském hřbitově v newyorském Brooklynu;
někde dole je partitura Mahlerovy 5. symfonie
Filarmonica della Scala je podobně jako Vídeňští filharmonici nebo Staatskapelle Dresden orchestr operního divadla, a stejně jako tato tělesa má pro provozování koncertní činnosti formální samostatnost. Z uvedených orchestrů je nejmladší, vznikla až roku 1982, ale patří mezi špičková symfonická tělesa, která řídí nejlepší dirigenti a v únoru na scéně La Scaly hráli Dvořákovu 8. symfonii pod taktovkou Jakuba Hrůši. Jejich čas je vzácný, a tak tentokrát hráli ve čtvrtek v Budapešti, v pátek v Praze, v sobotu ve španělském Oviedu a v pondělí v Milánu. Jihokorejský dirigent Myung-Whun Chung, který dirigoval celý večer zpaměti, ke skvělému vyznění koncertu přispěl mírou vrchovatou.

V hudebním životopise Myung-Whun Chunga je událost, která potvrzuje, že šedá je teorie a zelený strom života. V závěru 80. let končila se zpožděním a dramaticky překročenými náklady stavba Opera Bastille v Paříži, a protože se změnila politická orientace vlády, byl na Daniela Barenboima, který už měl podepsanou smlouvu jako šéf divadla, vznesen požadavek, aby ulehčil jeho obtížnou finanční situaci a souhlasil se snížením platu na polovinu. Ten samozřejmě nesouhlasil a jediný Chung, tehdy ještě mladý a nepříliš známý byl ochoten vedení opery převzít. Byl kvůli tomu tvrdě kritizován, ale v roce 1992 byl odměněn řádem Čestné legie a odešel až po dalším střídání vlády. Dnes je ovšem uznávaným dirigentem, mimo jiné též hlavním hostujícím dirigentem drážďanské Staatskapelle a Mahlerovu 5. symfonii s ní bude hrát v říjnu. Takže ač puristé tvrdí, že politika do umění nepatří, jen zřídka to platí v praxi.

Filarmonica della Scala
Myung-Whun Chung – dirigent

W.A. Mozart: Symfonie č. 40 g moll, KV 550
Gusta Mahler: Symfonie č. 5 

[1] Bruno Walter (1876-1962), dirigent a Mahlerův spolupracovník,
[2] Arnold Berliner (1862-1942), fyzik

úterý 26. dubna 2016

Perestrojka 2?

Ve společnostech s převažujícími demokratickými tradicemi a instituty se moc obvykle mění poměrně plynule a stejně tak se mění i pravidla jejího fungování v ekonomické oblasti. V zemích s totalitním režimem plynulé změny nenastávají, leda k horšímu. Není ovšem pravda, že by problémy nebyly známy, ale jejich řešení se omezuje na hlasité volání po reformách, které mají pohnout kormidlem, aby se loď nekymácela ve stojatých vodách, ale plula v rychlých proudech. To se ovšem podaří jen velmi zřídka. A za celý až zbytečně dlouhý život jsem si nevšiml, že by se to podařilo dlouhodobě, protože totalitní systém nemůže zrušit svou podstatu, která je příčinou jeho stagnace.

Československé volání po reformách v roce 1968 ukončily statisíce zelených mužiků na tancích, krizi 80. let v tzv. táboře míru a socialismu nevyřešily reformy, přestože se po nich hlasitě volalo, ale až pád celé konstrukce.

Současné Rusko se po rozpadu totalitního SSSR zmítalo 8 let v obrovských potížích, které zdědilo po zhroutivším se komunistickém režimu, aby následujících 8 let vcelku úspěšně "vstávalo z kolen" díky tomu, že začaly působit tržní mechanismy, stoupat ceny hlavních ruských exportních komodit - ropy a zemního plynu, a po nástupu Putina k moci byly provedeny liberální ekonomické reformy. Současně se však okruh lidí kolem Putina a především on sám postupně opevňoval ve svých pozicích a charakter moci se měnil na totalitní a tato tendence je zvláště zřetelná po roce 2011, kdy země začala stagnovat. To spolu s agresivní zahraniční politikou, která vedla k sankcím ze strany "západu", a prudkým poklesem cen energetických surovin přináší zemi značné hospodářské potíže a obavy z budoucího vývoje.

 Ani politické špičky se nijak zvlášť netají tím, že stagnace trvající už 7 let vyžaduje nějakou změnu. Nejvíc jsou slyšet dva bývalí Putinovi spolubojovníci nejprve v St. Peterburgu a později ve vládě, kteří z ní sice odešli, ale stále zůstávají v popředí veřejného života.

Tím prvním je 55letý Alexej Kudrin, který byl 11 let úspěšným ministrem financí v ruské vládě a když roku 2011 na protest proti rostoucím zbrojním nákladům skončil, založil Výbor občanských iniciativ. Druhým je 52letý Herman Gref, do roku 2007 ministr ekonomického rozvoje, od té doby úspěšný prezident největší ruské banky Sberbank. 

Kudrin a Gref (vpravo)
Oba tito liberální ekonomové mluví o problémech a jejich příčinách na ruské poměry značně otevřeně a jsou slyšet i na všech velkých mezinárodních fórech v Rusku. Jsou to však natolik výrazné osobnosti, že netvoří tandem, ale každý přichází s vlastními návrhy. Grefa zaštiťuje ministerský předseda Medveděv, Kudrina prezident Putin. Medveděv přichází s projektem komise pro zdokonalení systému státní správy, v jejímž čele má stát Putin, on má být jeho zástupcem. Koncepci vypracoval Gref a jedná se v podstatě o změnu systému práce vlády, kde, jak ve veřejném dopise prezidentovi Medveděv konstatuje, si ministři dělají co chtějí, navíc je jejich práce "ručně" řízena z Kremlu, a že by neměli rozhodovat o věcech, které řeší sám trh. Cílem projektu je dosáhnout větší operativnosti snížením počtu ministerstev a jiných přímo řízených organizací a přechodem od plnění dílčích úkolů k projektovému řízení. V souvislosti s tím zahajuje v současné době 80 náměstků ministrů studium na univerzitě Sberbank.

Kudrin s manželkou
Prezident naopak oznámil, že Kudrin souhlasí s tím, stát se místopředsedou Centra strategických studií při prezidentské administrativě, což Kudrin potvrdil a 20. dubna přednesl programový projev na konferenci Vysoké školy ekonomické v Moskvě.

KUDRINŮV PROJEV
Je pro mne trochu neobvyklé mluvit o hodnotách, institutech a důvěře: jsem spíš makroekonom. Ale moje zkušenost, už více než dvacetiletá, z modernizačních reforem i jednotlivých přeměn mne vede k tomu, že se stále více přikláním k názoru, že hodnoty a instituty jsou velmi důležité a podstatně ovlivňují výsledky našich reforem. Nebudeme-li věnovat této otázce pozornost, nerozšíříme hranice našich možností, našich výsledků, naší efektivnosti. Chápeme, že současná úroveň rozvoje soudního systému, vzájemné působení justičních orgánů a společnosti, moci a společnosti, efektivnost moci a její schopnost se organizovat se staly zásadní překážkou dalšího rozvoje.

Co je třeba? Kdo má říct: "Pojďme se změnit!"? Kdo má říct: "Tady je plán. Pojďme podle něj reorganizovat státní instituty!"? Mí kolegové již připravili program reforem státní správy s nejlepšími příklady, které jsou vzaty z různých zemí a uznávány jako nejlepší. Ale jak to vzít a přenést? Co tomu brání? Vidíme tady demokratické instituty, kulturní instituty, zájmy, které chrání určitá praxe - praxe měkkého autoritarismu. A my chceme posoudit, proč jsou takové, kde se vzaly.

Rusko bylo příkladem složitých, velmi rozporných reforem, které byly škodlivé a nepřinesly požadované výsledky a v minulém desetiletí možná dokonce vyvolaly nedůvěru k reformám. Částečně tomu tak je. V Rusku - ještě v SSSR - byla v polovině 60. let velmi významná potřeba provést nové reformy. To elity chápaly a směřovaly k nim. Já si vzpomínám, že jako student jsem ty práce, ty projekty četl, včetně těch, které nesly jméno jednoho z profesorů - Liebermanna, který o tom aktivně psal. Byla dokonce snaha nazvat toto období libermanizací sovětské ekonomiky. Po reformách byla velmi vysoká poptávka a dokonce byly v tomto směru uskutečněny některé kroky. Potom se všechno zastavilo a my jsme mnoho let stagnovali.

Copak sovětští lidé, Rusové nejsou zralí na demokratizaci? Jsou snad v důsledku kulturních problémů, hodnot, na tyto reformy nepřipraveni? V totalitních společnostech jsou jistě i další důvody, které podstatně přispívají k odložení reforem. A připusťme, že jedním z takových institutů, který se stal klíčovým, je KGB a cenzura. Já mohu mluvit jako člověk, který v těchto podmínkách žil. Pracoval jsem v Akademii věd a naše práce o nezbytnosti konkurence v ekonomice jednoduše zakazovali. Z mých prací muselo být slov konkurence vyškrtnuto. Nepovolovalo se.

Až v roce 1988 (to datum si přesně pamatuji) nám to začali povolovat - psát slovo konkurence, která mohla být v sovětské ekonomice. Ovšem existovala tvrdá kolektivní odpovědnost, která nepřipouštěla nové ideje a nápady, které se lišily od hlavní linie tehdejšího vedení - KSSS. Tyto instituty v zásadě přežily začátek reforem a přivedly ruskou (tehdy sovětskou) ekonomiku k takovému oslabení, až křiklavé neefektivnosti, která vedla ke kolapsu Sovětského svazu, rozpadu plánovaného systému řízení.

V Gajdarově práci "Smrt imperia" je velmi dobře ukázáno, je se během dvou let před rokem 1990 rozpadal jeden z těchto institutů za druhým, protože už nemohly existovat: finanční instituty, instituty peněžně-úvěrové politiky, vyvažování rozpočtových systémů. Protože plánovací systém na jedné straně říkal, že musíme zvýšit životní úroveň, platy, a na druhé straně zvýšit těžbu ropy, což tehdy byl zdroj příjmů. Mně se líbí příklad, kdy existovaly dvě vzájemně si odporující rozhodnutí Gosplanu, co se zdálo být nemožným: v jednom případě se dodatečné zdroje směřovaly na nákup zařízení, aby se zvýšila těžba nafty, a ve druhém se měly tytéž prostředky využít k nákupu oleje a jiných potravin, nutných k tomu, aby u nás nestály fronty v obchodech a zmizel lístkový systém.

V čem je problém? Nebyli jsme jako země s určitými hodnotami a kulturou na tyto věci připraveni? V tomto smyslu si myslím, že jsme k jednotlivým reformám, včetně trhu, připraveni už dávno. Tady připomenu, že reformátoři 90. let přišli už k rozvalinám, kdy volba nebyla možná. Já jsem na příklad pracoval jako vedoucí finanční správy Petrohradu. Peníze nebyly, zásobování potravinami a jiným zbožím se zhroutilo. Svolal jsem ředitele, sestavili jsme dlouhé seznamy zboží a jezdili po oblastech, abychom ho vyměnili za potraviny. Tenkrát nás nezajímalo sestavení plánu reforem, protože jsme potřebovali peníze. Liberalizace cen proběhla spontánně, nečekaně. Ale přesto jsme během dvou tří let získali devizy, které bylo možno použít. I když v třetím roce byla inflace 400 %, tak v pátém-šestém roce byla v rozmezí 20-40 %.

Uvedu ještě dva příklady. Podle některých udajů přinesla privatizace nulový výsledek. Snažím se představit si, co by bylo, kdybychom odložili privatizaci o 10 let a pokusili se vybudovat ten systém v podmínkách státní ekonomiky. Myslím, že koncem 90. let i dnes bychom měli výsledků méně.

Západ uznal Rusko jako tržní ekonomiku v letech 2003-2004. OECD, USA a Evropská unie uznaly, že v Rusku existují základy tržní ekonomiky, že konečně funguje. Dnes je ruské tržní ekonomice 12-13 let. My dnes chceme použít všechny požadavky na ruskou tržní ekonomiku a porovnat ji s vedoucími světovými ekonomikami, které mají instituty velmi silné. Myslím si, že jsme prošli grandiózní cestu. A dnes, když srovnáme současný stav se situací před 25 lety, kdy reformy začínaly, je dnešek celkově spíš úspěšný. I když na této cestě bylo tolik peripetií, tolik problémů, tolik rozporů.

A vidím dnes nějaký požadavek naší doby? Myslím si, že elita a zvláště byznys a ta střední vrstva, která se objevila, a nyní to cítí i pracující - my všichni chápeme, že instituce soudního systému, státní správy, efektivnost regulace vzdělávacích systémů a zdravotnictví, policie, jsou neuspokojivé. S tím my všichni souhlasíme. Chápeme, co to znamená, přijít do státního zdravotnického zařízení. Známe nedostatky vzdělávacího systému. Víme jak pracuje policie, i když základní funkce plní.

Poslední výzkumy Ústavu problémů aplikace práva, který vznikl na objednávku Výboru občanských iniciativ, ukazuje, že 99 % kauz, které se dostanou k soudu, končí obviněním a 57 % rozhodnutí se přijímá ve zvláštním režimu poté, co odsouzený přizná vinu. To je strašné, a my všichni to chápeme. Tento systém neuspokojuje současné úkoly rozvoje ekonomiky.

Celkově lze říct, že všechny instituty, které vznikly, přivedou náš systém na dlouhou dobu ke stagnaci, pokud je nereformujeme. Jsem přesvědčen, že dnes stojíme na prahu nových společenských hnutí nebo centralizovaných reforem a celkově naše kultura a instituty umožňují pochopit a mít jakési základní požadavky na přestavbu. Jestli to bude proces na 5 nebo 7 let nedokážu říct. Ale celkově stojíme na začátku změn, které nazrály.

Vidím, že v těchto reformách je role politického systému, politických vůdců, politiky a politických hnutí větší než moudrého a dobrého plánu, který připraví ekonomové. Ti řeknou: "Ano, abychom se dostali na vysoká tempa růstu, abychom byli úspěšnou modernizovanou zemí, je nutné to a to." A bezpodmínečně narazí jak na stěnu na omezení politického charakteru. Nebudeme to my, kdo udělá volbu, ale ona politická hnutí si mezi sebou budou vyjasňovat, co dnes budeme dělat. Tisknout peníze, aby bylo na mzdy, nebo zvyšovat efektivnost, produktivitu. Proto je v krátkodobých úkolech role politického vůdce, politiky často mnohem větší než kultury. Ale souhrnně si stejně myslím, že naše mentalita, naše kultura o sobě dají vědět. Já myslím, že je solidní základy pro úspěšné reformy.

Putin se samopalem
Nad tím vším vyvstává otázka, jaká je naděje, že změny proběhnou a budou úspěšné. Osobně se domnívám, že je obtížné si představit, že lidé, kteří budují totalitní moc, se změní a moci se dobrovolně vzdají ve prospěch rozsáhlých reforem. Putin svou moc v posledních letech zcela jednoznačně opřel a spojil se silovými strukturami - armádou, ministerstvem vnitra, tajnými službami, což fixuje systém vládnutí a brzdí rozsah reforem, jakmile začnou sahat mimo oblast ekonomiky. Lze si představit, že po 15 letech upevňování osobní moci si Putin osobně podřídil 400 000 členů Národní gardy proto, aby bránili reformy před konzervativními "siloviky"? A bez toho, bez povolení státních opratí a pout a uvolnění lidské tvořivé síly je jejich význam velmi omezený, což ostatně říká i Kudrin. V anketě serveru slon.ru se k úspěchu reforem postavily 2/3 respondentů skepticky.




















pondělí 25. dubna 2016

PKF, Martinů a otec zakladatel

Po úspěšné londýnské Jenůfě v pondělí 18. dubna se v neděli 24. dubna Jiří Bělohlávek představil s PKF, kterou před více než 20 lety vybudoval, od roku 2005 je však jen jejím čestným uměleckým ředitelem a prezidentem Nadace PKF. V každé sezóně pak oddiriguje minimálně jeden koncert, toto byl ten letošní. Nešlo o žádnou vzrušující exhibici, ale poctivou soustředěnou muzikantskou práci, kterou zvlášť po druhé skladbě publikum ocenilo dlouhým potleskem.

Mozartova skladba pro malý dechový orchestr, to byla procházka Vídní z roku 1784. Při této hudbě člověk může plout prostorem a časem, protože jde o čisté l´art pour l´art. Hudba pro krásu a radost z ní, nic víc a nic míň.

A po přestávce naopak o 150 let mladší skladba pro 2 smyčcové orchestry, která je dramatická a naléhavá, jindy lyrická a vyvolává úplně jiné vzpomínky na to, co všechno se v tom roce přihodilo ve světě a u Martinů osobně, a do skladby se muselo nějak promítnout. Velká premiéra Julietty v Národním divadle, anexe Rakouska, cesta s Kaprálovou do Londýna, všesokolský slet v Praze, pobyt s Kaprálovou na Vysočině, klid na psaní skladby u  Paula Sachera ve Švýcarsku, mobilizace a v den dokončení skladby podpis Mnichovské smlouvy. Je to ovšem silně individuální. Někdo to tam vidět nemůže, jiný nechce, já to tam včera slyšel od prvních tónů. A není to výmysl, Martinů sám své myšlenky a pocity ze září 1938 popsal. A úspěch hned při prvním provedení v únoru 1940 v Basileji to dokládá. Arthur Honneger, který byl tehdy mezi posluchači, ho připisoval formě, čistě hudebním prvkům, ale ty samy o sobě nic neznamenají, pokud nejsou poháněny silnou myšlenkou, emocí. Což je možná hlavní problém sofistikované počítačové hudby, která dokáže oslovit jen velmi malý okruh posluchačů.

V lednu letošního roku dirigoval dvojkoncert v Paříži Jakub Hrůša s Orchestre Philharmonique de Radio France. Škoda, že neexistuje záznam, porovnání přístupu učitele a žáka by bylo zajímavé. Ale jinak existuje dlouhá řada nahrávek se jmény jako Charles Mackerras, Rafael Kubelík, Jiří Bělohlávek, a na Hrůšu bezpochyby dojde též.

I na youtube je umístěno několik nahrávek. Ta, kterou uskutečnil v roce 1982 Charles Mackerras se SOČR, je spojena s obrazem Smutný den od Toyen.  Neřekl bych, že vystihuje zcela atmosféru skladby, ale atmosféru doby jejího vzniku určitě.

Toyen: Smutný den
Rudolfinum
24. dubna 2016,19:30

Wolfgang Amadeus Mozart: Serenáda č. 10 B dur, KV 361 „Gran Partita“
Bohuslav Martinů: Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H. 271

Účinkující
Jiří Bělohlávek - dirigent
Jan Bartoš - klavír
Pavel Rehberger - tympány
PKF

sobota 23. dubna 2016

Hrůša podruhé, tentokrát z empory

Od středy 6. dubna do pátku 8. dubna si Jakub Hrůša odskočil z frankfurtské opery do Prahy, tentokrát konečně k dirigování řádného abonentního koncertu České filharmonie. Na programu byl tradiční tahák pro publikum, Čajkovského klavírní koncert b moll, a po přestávce Straussova Alpská symfonie.

Protože jsem se kvůli Charlesi Aznavourovi vzdal své středeční abonentky, sledoval jsem vše až ve čtvrtek z empory a bylo co. Hrůša svým cestováním po světě za orchestry a operními domy nejzvučnějších jmén, což je ale jen vnější projev uznání jeho kvalit, dozrál v dirigenta, který skvěle komunikuje s orchestrem, dokonce bych řekl i s jednotlivými hráči, což mu umožňuje nenuceně jim vnutit svůj styl, jeho gesta se zkoncentrovala, což mu dovoluje působit místy až lehounce ležérním dojmem. A orchestr, pokud je dobrý jako PKF nebo ČF, na něj dokáže reagovat. Druhým projevem uznání kvalit je to, že nepotřebuje pracovat s orchestry méně kvalitními, aby se uživil, a nemá na to ani čas. A do toho všeho se tentokrát možná promítlo i to, že pár dní po koncertu se stal Jakub Hrůša podruhé otcem.


Vlastně jsem si dopřával ten luxus sledovat zblízka jeho práci, možná na úkor výborného uzbeckého klavíristy Behzoga Abduraimova, který hrál s ČF v Praze poprvé v říjnu 2014, ale ještě předtím v září pod taktovkou Jiřího Bělohlávka hráli v Itálii společně právě Čajkovského koncert a to hned čtyřikrát. Ovšem je pochybné posuzovat klavírní koncert podle poslechu z empory, kam zvuk nástroje proniká přes masu orchestru.


Možná proto mne mnohem víc zaujala virtuozita, se kterou byl proveden Straussův všestranně náročný opus. Říkám-li všestranně, mám na mysli hráče, dirigenta i posluchače. Je to proud 55 minut hudby bez oddechu, které sice skladatel dal do vínku výklad, ale to je vlastně jen jakési jeho lešení, s jehož pomocí skladbu budoval. O tom, že téma uvedené v názvu bylo pro skladatele velmi osobní, svědčí i to, že na něm pracoval celých 16 let a uzavřel jím serii svých 10 symfonických básní. Alespoň první z nich měly filosofický rozměr, ostatně studiem filosofie Strauss zahájil své vysokoškolské vzdělávání. Prostředky, jimiž působí na posluchače, jsou ovšem jiné, a především díky nim je skladba stravitelná. Ta obrovská zvukomalebnost je dána i rozsahem nástrojů, pro které je dílo mistrně instrumentováno. 

Díky tomu, že mezi koncertem Charlese Aznavoura a České filharmonie uplynulo jen pár hodin, jsem rozdíl mezi těmito hudebními styly vnímal velmi ostře. Populární hudba je až na výjimky spojena s textem a lidským hlasem a je založena na rytmické složce. Popisnost tohoto charakteru mi v klasické hudbě připadá zbytečná, je to jakési nadbíhání posluchači a současně podceňování jeho i hudby, protože primárně působí jinými prostředky, bezprostředně hudebními. Operu beru na milost. Ostatní formy na vědomí.

Poslední Collegium sezóny

A současně poslední v Pražské křižovatce. Na programu opět Händel, a to celý večer, ale především dvě kantáty, které jako 22letý mladík složil během svého prvního roku v Itálii, tedy 1707. Ovšem v tomto období psal kantáty jako na běžícím pásu, přičemž v Itálii měl tehdy pojem kantáta jiný obsah, než který je obvyklý dnes. Takže přestože se skladby nazývají kantáty, zpěvák je jen jeden a jde o serii arii a recitativů, jakoby segment z nějaké opery. V našem případě tím zpěvákem byla italská zpěvačka Raffaella Milanesi, která se v Praze v posledních letech představila jednak v inscenaci Myslivečkovy Olympiade, jednak v koncertu v roce 2014. V obou případech pod taktovkou Václava Lukse.

Raffaella Milanesi a Simona Houda-Šaturová v Olympiade
První kantáta je výsek z příběhu rytíře Ronalda, na kterého opuštěná čarodějka Armida svolává pomstu živlů, aby mu posléze odpustila. Druhá pak zachycuje moment, kdy Afroditina kněžka Hero zoufající nad smrtí svého milence Leandra, který utonul v rozbouřených vodách Helespontu, se sama vrhá do vln a zahyne. Silně emocionální projev Milanesi dodal oběma příběhům naléhavosti. V první kantátě lze zaznamenat hudební motivy, které zazněly o 4 roky později v opeře Rinaldo, kterou stále ještě mladík Händel dobyl ve svých 26 letech Londýn. (A Luks s Collegiem ji nastudovali v roce 2009 a úspěšně prováděli v Praze i jinde, včetně Versailles).

Raffaella Milanesi u sv. Anny
Oběma kantátám předcházely orchestrální Concerto grosso. Jako první zazněl pětivětý koncert d moll op. 3 č. 5 z let 1715-18 (publikován byl až roku 1734), když k positivu usedl Václav Luks. Druhý pak byl z roku 1734.

Po vlastním koncertu zazněly ještě dva přídavky, což mi v případě dramaturgicky zřetelně postaveného pořadu trochu vadí, když už to publiku nelze odmítnout, mohla stylověji zaznít třeba árie "Lascia ch'io pianga" z Rinalda.

Tímto koncertem se uzavřela kapitola jednoročního působení Collegia 1704 ve sv. Anně, která sice nabízí úžasnou atmosféru, ale praktické to z řady důvodů není (počet míst, vytápění, zázemí atd). A pravděpodobně i úvodního zasvěceného vyprávění Václava Lukse, i když on sám tvrdí, že nic není ztraceno. Ale než začne nová sezóna dvojkoncertů v Rudolfinu a třetího v Drážďanech, soubor teď čeká několik exkluzivních prezentací v Berliner Philharmonie, salcburském dómu, amsterodamském Concertgebouw atd. Což se dobře čte, když člověk ví, že tuto kvalitu má 8x před sebou  i v příští sezóně.

kostel sv. Anny – Pražská křižovatka, Praha, Česká republika
21. 04. 2016 – 19.30 h

Raffaella Milanesi – soprán
Collegium 1704 
Václav Luks – dirigent

Ouvertura ke koncertu s Václavem Luksem 
"Dramatický Händel", 18.30 h

G. F. Händel
Concerto grosso d moll op. 3 č. 5 HWV 316
(Largo) – Allegro – Adagio – Allegro ma non troppo – Allegro

„Armida abbandonata“ HWV 105

Concerto grosso a moll op. 6 č. 4 HWV 322
Larghetto affetuoso - Allegro - Largo e piano - Allegro

„Donna, che in ciel" HWV 233

„Ero e Leandro“ HWV 150

pátek 22. dubna 2016

Ještě jedna Turandot

Mám rád Pucciniho hudbu, ne však orientální témata, která byla a nejen v hudbě, od konce 19. století ve světě umění módní. A současně ačkoli nejsem vyznavačem režisérského pojetí inscenací, natolik jsem vstřebal estetiku minimalistického uchopení opery, že popisná až naturalistické scéna mi připadá jako anachronismus. Vpád tohoto pojetí na světová jeviště se datuje od počátku 90. let, tedy konce Berlínské stěny, který umožnil, aby na západě a po celém světě volně působili tvůrci odchovaní postbrechtovskými divadelníky. Proto stačí podívat se na datum premiéry a způsob provedení je možné odhadnout. Co je starší než 20 let a vyšlo z dílny průměrného režiséra a výtvarníka, je obvykle nesnesitelně stařičká inscenace.



Takže když jsem šel na Turandot z roku 1995, kterou jsem nedlouho předtím viděl v přímém přenosu z MET v Zeffirelliho inscenaci, která je ještě o pár let starší, věděl jsem, do čeho jdu. Ping, Pang a Pong na jakýchsi invalidních vozících působili poněkud trapně, představitelé hlavních postav se zjevně šetřili a rozjeli to až ve druhé polovině představení a navíc k sobě nepasovali fyzicky. Jako z pohádky krátký, široká a... Skutečně dobře zpívali až v závěru. Nejlepším dojmem tak působila Liu vždy dobré Vykopalové. Přesto návštěvy nelituji, není nad živou operu, není třeba cítit pokaždé mrazení v zádech.

Giacommo Puccini: Turandot
Autor libreta: Giuseppe Adami, Renato Simoni
Dirigent: Richard Hein
Režie: Václav Věžník
Scéna: Ladislav Vychodil
Kostýmy: Josef Jelínek
Sbormistr: Adolf Melichar
Choreografie: Otto Šanda
Premiéra: 15. září 1995

představení 8. dubna ve Státní opeře Praha

Dirigent: Richard Hein
Orchestr Státní opery
Sbor Státní opery

Turandot: Anda-Louise Bogza
Kalaf: Michal Lehotský
Timur: Oleg Korotkov
Liu: Pavla Vykopalová
Císař Altoum: Lubomír Havlák
Ping: Jiří Hájek
Pang: Richard Samek
Pong: Martin Šrejma
Mandarin: Miloš Horák
Perský princ: Lubomír Havlák

středa 20. dubna 2016

Donizettiho královny

Caetano Donizetti napsal za svůj nepříliš dlouhý život celkem 71 oper, z nichž nejoblíbenější jsou opery buffa Don Pasquale a Nápoj lásky,  ale mnohé z nich jsou dramata až tragédie, jež mají jako základ libreta náměty z britské historie.

Tři z nich se pak týkají tragických osudů královen. Děj Anny Boleny (1830) je zasazen do poloviny 16. století, konkrétně roku 1536, kdy se chce anglický král Jindřich VIII. zbavit této své druhé manželky, královny a matky jejich dcery Alžběty a přivede ji až na popraviště. Druhá opera Maria Stuarda (1835) se odehrává o 50 let později, kdy stárnoucí Alžběta, už jako královna Alžběta I., nechá popravit svou královskou sokyni a vzdálenou příbuznou, katolickou skotskou královnu Marii Stuardovnu.  Libreto vychází ze stejnojmenné hry Friedricha Schillera. Děj třetí opery, Roberto Devereux (1837), je pak zasazen do roku 1601, kdy zestárlá královna Alžběta I. nechá popravit svého favorita, mladého ambiciózního šlechtice a generála Roberta Devereux za zradu. A pak se řekne zlatá doba alžbětinské renesance.

Metropolitní opera se rozhodla přivést na svou scénu všechna tři tato díla a jejich režii svěřila celosvětově uznávanému skotskému režisérovi Davidu McVicarovi. Anna Boleno měla premiéru v roce 2011 a hlavní roli zpívala Anna Netrebko. V prosinci 2012 se konala premiéra Marie Stuarda a v hlavní roli oslnila Joyce DiDonato. Obě inscenace byly také krátce po premiéře zařazeny do projektu Met: Live in HD.


Konečně v letošním roce došlo na premiéru třetí opery - Roberto Devereux, kde McVicar nejen režíroval, ale navrhl i scénu. V hlavní roli královny Alžběty zpívala Sondra Radvanovsky, která v předcházejících měsících v MET vystoupila i jako Anna Bolena a Marie Stuarda. Další hlavní role zpívali Elina Garanča, Matthew Polenzani a Mariusz Kwiecień, tedy čtveřice zpěváků z operní extraligy, z nichž každý by byl ozdobou a tahákem jakéhokoli představení. Hudebního nastudování se ujal Maurizio Benini, který nastudoval i Marie Stuardu.
 


K představení lze především říct, že všichni účinkující předvedli vrcholné výkony, přestože partitura na ně klade mimořádné požadavky a není mnoho zpěváků, kteří takové role "utáhnou". Nad ostatní vynikala Sondra Radvanovsky, jejíž part byl jednak nejrozsáhlejší, jednak její projev byl mimořádně dramatický. Svým způsobem provedení operu převýšilo. Dokonce bych řekl, že Radvanovsky z představení díky tomu poněkud "trčela", což někdo může, podle mne mylně, považovat za její minus. Mimochodem svůj talent Sondra Radvanovsky předvedla, a velmi úspěšně, před 5 lety v Praze. Velký výkon podal i Polenzani. Přesto z hlediska hlasové kultury bych na první místo zařadil Elinu Garanča a hned za ní Kwieciene.

Když si člověk pustí tuto ukázku musí litovat, že nesedí v divadle

McVicarova scéna měla svou logiku, vlastně se vše odehrávala v tmavých palácových prostorách a na balkonech, kde se pohyboval sbor, což bylo funkční, ale nijak zvlášť působivé. Hudební nastudování však bylo bezchybné.

Gaetano Donizetti:
Roberto Devereux
Dirigent: Maurizio Benini
Režisér: David McVicar
Scéna: David McVicar
Kostýmy: Moritz Junge
Světelný design: Paule Constable
Sbormistr: Donald Palumbo
Choreograf: Leah Hausman
The Metropolitan Opera Orchestra a Chorus
Premiéra 24. března 2016 Metropolitan Opera House New York

Live: Met in HD 16. 4. 2016
Roberto Devereux – Matthew Polenzani
Elisabetta – Sondra Radvanovsky
Sara – Elīna Garanča
Duke of Nottingham – Mariusz Kwiecień
Lord Cecil – Brian Downen
Gualtiero – Christopher Job
A Page – Yohan Yi
A Servant of Nottingham – Paul Corona

úterý 19. dubna 2016

Ach jo, zase ty ruské reformy

Předseda ruské vlády vystoupil 19. dubna 2016 ve státní dumě. Konstatoval, že pokles cen ropy je pro ruskou ekonomiku tvrdým šokem. "V roce 2015 zlevnila nafta za půl roku prakticky na polovinu.  To je bezprecedentní záležitost. Tak prudkému snížení ceny exportu se rychle nedokáže přizpůsobit žádná ekonomika."


Dmitrij Medveděv v Dumě
Mezi dalšími problémy, se kterými se ruská ekonomika setkala, připomněl sankční tlaky: "Rusko je dále odříznuto od značné části mezinárodních zdrojů úvěrů a trhu moderních technologií." Premiér také připomněl nestabilitu a obtížnou předvídatelnost chování globálních trhů, které se "stále více podřizují zákonům politiky." Hlavní výzvou však podle Medveděva jsou strukturální problémy samotné ruské ekonomiky.

Předseda vlády také poukázal na pozitivní momenty: "My jsme nejen obstáli. ale jsme schopni se pohybovat vpřed a začali jsme vytvářet předobraz ruské ekonomiky příštího desetiletí."

Když mluvil o nevyhnutelnosti hlubokých strukturálních reforem, Medveděv podtrhl, že "reformy nebudou prováděny na účet lidí." Domnívá se, že dnes je nezbytné přijímat vyvážená řešení: "Dnes nemáme právo na chyby. Na příliš tvrdá a příliš emocionální řešení. Lidé a ekonomika mohou vydržet pouze určitou rychlost a určitou hloubku reforem."

Předseda vlády jmenoval pět směrů, kterými je třeba vytvářet "modernější a na lidi orientovanou ekonomiku," bez kterých je perspektivní rozvoj "prakticky nemožný". Jsou to optimalizace rozpočtové politiky, podpora nesurovinového exportu a náhrady exportu, zlepšení pracovního prostředí, zlepšení kvality samotného státu a rozvoj sociální sféry.

Tato slova, pokud byla míněna vážně, ukazují na skutečnou neschopnost současných politických špiček Ruska řešit nepříznivou situaci, kterou do značné míry samy vyvolaly. I když klást na první místo optimalizaci rozpočtu je absurdní (není-li tím míněno omezení zbrojních výdajů), je současně jasné, že základní podmínkou pro zvýšení exportu jsou moderní technologie, které, jak Medveděv správně konstatuje, Rusko nemá. I kdyby se podařilo odbourat všechny bariéry ve vnějších vztazích, je převedení ekonomiky na vyšší úroveň drahou záležitostí, přičemž pouhý "hardware" nestačí. Ale samo dosavadní chování Putinovy vlády už vedlo k výraznému tlaku na životní úroveň a jak konstatují vládní agentury, výdaje na potraviny se vrátily na úroveň roku 2009, tedy jsou vyšší než 50 % příjmů. Kde tedy vzít zdroje na modernizaci, když rezervy na horší časy byly použity na zmírnění dopadů nepříznivých faktorů, od mezinárodních zdrojů se Rusko odřízlo, a přes vysokou obecnou podporu Putina není obyvatelstvo ochotno poskytnout státu své úspory? Navíc Putin trvá na dalším zbrojení snad mimo jiné v naději, že bude samospasitelným zdrojem modernizace. což jakékoli optimalizaci rozpočtu brání. Ale klíčovým problémem je, že tuhá centralizace a úspěšné reformy si navzájem odporují. Domnívám se, že současná politika vehnala Rusko do pasti, ze které je v nejlepším případě jediné východisko - pomalé skomírání.

Hudební drby - duben 2016

  • Americká mezzosopranistka Joyce DiDonato zpívala 11. dubna ve velkém sále amsterodamského Concertgebouw. Hned jak vstoupila, prohlásila, že Benátky jsou nic proti Amsterodamu a získala přízeň obecenstva dřív než začala zpívat. V květnu bude zpívat v Barceloně Romea v Belliniho "I Capuleti e i Montecchi" a v červnu v Londýně Charlotte ve Wertherovi.
  • Charlotte bude zpívat v Evropě také Isabel Leonard, a to v prosinci v Bologni a následovat bude 5 představení v MET vedle Vittoria Grigola v roli Werthera. V Evropě se však Leonard objeví ještě v listopadu, a to jako Rosina ve dvou představeních Lazebníka sevillského ve Vídeňské státní opeře.

Isabel Leonard
  • Od 7. března do 1. dubna byla na programu pařížské opery v Palais Garnier inscenace Čajkovského jednoaktové opery Jolanta s baletem Louskáčel téhož skladatele ve druhé části večera. Režie obou kusů byla dílem Dmitri Tcherniakova. Roli Jolanty ztvárnila Sonya Yoncheva, kritika říká že jinak než Netrebko, ale opět skvěle. V Praze Byla Jolanta ke slyšení před 4 roky v koncertním provedení s Netrebko v listopadu 2012, tatáž zpívala v Jolantu v inscenaci Poláka Trelinského počátkem minulého roku v MET a pražské Národní divadlo ji uvedlo vloni v říjnu s Danou Burešovou v hlavní roli. Yoncheva v Praze dávala recitál vloni v červnu.
  • Jakub Hrůša dirigoval v březnu a dubnu sedm představení Pucciniho Trittico ve frankfurtské opeře. Některé kritiky označily jeho výkon za famózní.
  • Národní divadlo Praha vypsalo pro příští sezónu abonentní řadu Světové operní hvězdy. Ty jsou čtyři: Yusif Eyvazov, Piotr Beczala, Dmytro Popov a Julia Novikova, kteří budou zpívat hlavní role v operách Andrea Chéniér, Rusalka, Slavík a La traviata. Bezpochyby skutečnou hvězdou první velikosti je Beczala, Julia Novikova po úspěšných letech 2011 a 2012 poněkud ustoupila do pozadí, letos má na př. od prosince do června naplánováno pouze 15 vystoupení. Zbývající dva pánové jsou shodou okolností partnery úspěšnějších zpěvaček a mají za sebou i vystoupení na velkých scénách včetně MET. Ayvazov je manželem Anny Netrebko a jeho hvězda stoupá od jejich sblížení, Popov žije s Mariou Rebeka a jeho kariéra je nezávislá. Ceny vstupenek jsou v přepočtu na jedno představení mezi 70 a 22 €, jednotlivé vstupenky budou bezpochyby dražší. Nezdá se, že o předplatné by byl mimořádný zájem.
  • Ředitel Metropolitní opery Peter Gelb v minulém týdnu oznámil, že po 40 letech ve funkci hudebního ředitele odejde koncem června z této funkce. Důvodem jsou zdravotní problémy, které ho již několik let provázejí. Sotva si lze představit, že někdo překoná jeho 2551 představení, která v MET oddirigoval. Nástupce bude oznámen během několika měsíců, nejčastěji se spekuluje o Yannick Nézet-Séguinovi.

neděle 17. dubna 2016

Aznavour a 47 let zpoždění

Prahou už projel kde kdo. Od Rolling Stones, které dohromady vidělo v Česku živě snad 300 000 lidí, až po Luciana Pavarottiho, který zpíval v roce 2005 "jen" pro 10 000 diváků v O2 aréně.

Edith Piaf a Charles Aznavour - 50. léta
Ten, komu se však Praha dosud do itineráře nevešla, byl Charles Aznavour. Vlastně vešla, ale místo koncertu šel v lednu 1969 na pohřeb Jana Palacha. A počkal si dalších 47 let až na první skutečně jarní dny letošního roku, na úterý 6. dubna. Není moc těch, do jejichž vystoupení jsem ochoten investovat skoro 200 €. A ještě méně je zpěváků popu a v Kongresovém centru navíc. Když o tom tak přemýšlím, z těch, kdo žijí, mne napadá právě jen Aznavour. Pro někoho zpěvák, který byl v anketě CNN a internetového deníku Time Online v roce 1998 zvolen za největšího umělce 20. století na celém světě! Hlasovalo pro něj 18 % respondentů, předčil i Elvise Presleyho nebo Boba Dylana a poté, co zemřel Frank Sinatra je Charles Aznavour považován za posledního z tzv. „Velkých“. Pro jiného je to epocha s mnoha průsečíky. Arménská genocida, migrační krize po 1. světové válce. veliká éra francouzského šansonu s jemu blízkou Edith Piaf v čele, jeho arménské návraty, jeho 10 let trvající rozlučková koncertní turné.

Tohle všechno plus mé pařížské cesty během téměř 50 let mi probíhalo hlavou. Sobotní ráno, kdy jsem otevřel francouzské okno hotelového pokoje a z Rue Lepic tam vtrhla nefalšovaná harmonika, noční cibulačka v Au Pied de Cochon u staré tržnice, maketa scény pražského Dona Giovanniho v muzeu Palais Garniere... to vše tam bylo.

Proto se na takové koncerty nechodí ani tak za uměním, jako spíš za těmi vzpomínkami, za jeho charisma, za atmosférou. Protože i když je obdivuhodné, že Aznavour v téměř 92 letech utáhne 90 minut bez přestávky, ta nejlepší léta má přece jenom za sebou.

Edith Piaf a Charles Aznavour - 50. léta
V Praze ovšem přesto nepůsobil dojmem zpěváka žijícího a tvořícího v nastaveném čase, ale jako osobnost stále především tvůrčí. Škoda, že nebyly k dispozici české překlady textů, které jsou zvláště v Aznavourově případě nedílnou součástí písní. Koncert velmi aktuálně otevřela jeho známá píseň Les Émigrants, další program tvořily nové skladby hlavně z posledního alba Encore, které vydal před dvěma lety, ale došlo i na slavné hity jako třeba She. Následovaly další, například Desormais, Commeils disent, Ave Maria a se svou dcerou Katiou zazpíval duet Je voyage. Nejpřesvědčivější byl v jemnějších baladických skladbách s doprovodem piana, jako byla balada Sa jeunesse nebo Avec un brin de nostalgie z loňského alba Encores. A zcela přesvědčivý byl i v nadžezlém Il faut savoir a v hravém, jazzem stříknutém a mírně vulgárním Mes emmerdés. A úplně nakonec zazpíval další ze svých hitů La Bohéme a tady je aspoň dodatečně český překlad

LA BOHÉME
Povím Vám o době
kterou méně než dvacetiletí
nemohou znát
Montmartre v tomto čase
věšel šeříky
až pod naše okna
A i když náš skromně zařízený byt  
který nám sloužil jako hnízdečko
nepůsobil příliš sympaticky
Právě tam jsme se poznali
Já, který řval hladem
A ty která jsi ležela nahá

Bohémka, bohémka
Je třeba říci, že jsme byli šťastní
Bohémka, bohémka
Nejedli jsme jeden bez druhého

V sousedních kavárnách
Jsme byli někým
Ti, co čekali na slávu
a dobře tak i na bídu
s prázdným žaludkem
Nepřestávali jsme věřit
A když nějaké bistro
proti dobrému teplému jídlu
vzali jsme plátno
recitovali jsme verše
Seskupení kolem mísy
jsme zapomněli na zimu

Bohémka, bohémka
Chtělo by dodat, že jsi byla krásná
Bohémka, bohémka
A všichni jsme byli nadaní
Často se mi stávalo,
že před mým stojanem
jsem strávil probdělé noci
Znovu se dotýkal na obrazu
linie ňader
ladných křivek boků
A nebylo rána
kdybychom se nakonec neposadili
nad krémovou kávu
Vyčerpaní, ale okouzlení
Bylo by třeba, abychom se milovali
a milovali i život

Bohémka, bohémka
Chtělo by říci, že nám bylo dvacet let
Bohémka, bohémka
A žili jsme z ovzduší času

Když namátkou jednoho dne
odcházím na výlet
na mou starou adresu
Už nepoznávám
ani zdi ani ulice
které viděli mé mládí
Na vršku schodů
hledám ateliér
Ale nic nepřetrvalo
Ve svém novém dekoru
se Montmartre zdá být smutným
a šeříky jsou mrtvé

Bohémka, bohémka
Byli jsme mladí, byli jsme blázni
Bohémka, bohémka
A už není co říct

 Publikum bylo evidentně nadšené a zahrnulo ho ovacemi vestoje a dívky i ženy téměř přezrálé ho zahrnuly spoustou rudých růží. Co na to říct? Snad jen díky, pane Aznavour.

závěr koncertu v Praze
Ten kdo se na koncert nedostal, si může poslechnout jeho dvojče ze záznamu Aznavourova pařížského vystoupení v závěru minulého roku: 


Aznavour byl pro uměleckou kariéru předurčen už rodinným prostředím. Jeho rodiče přišli do Francie po 1. světové válce z Arménie a živili se jako herci a muzikanti, posléze provozovali malou restauraci v Quartier Latin. On sám byl 3x ženatý (někdo tvrdí že pětkrát), ale jeho život nebyl permanentním skandálem, jak bývalo v branži zvykem. Potomci z různých manželství, kterých je dohromady šest, s ním jsou pracovně spojeni. Dcera Khatia je navíc členem jeho zájezdového týmu a kromě doprovodu s ním už 13 let zpívá píseň Je voyage z roku 2003. Ta je nedílnou součástí rozlučkového turné, které začalo  roku 2006 v Německu, pokračovalo anglojazyčným okruhem, jehož první koncert proběhl v Montrealu a pokračuje dodnes, přestože zpěvák koncem května oslaví 92. narozeniny. V červnu ho čekají 3 vystoupení v Japonsku během 4 dnů. Aznavour za svou osmdesátiletou kariéru složil přes 1000 písní a nahrál 51 studiových alb a 20 koncertních, jichž prodal celkem víc než 100 milionů. Takže nejen díky dlouhému životu proto obdržel mnoho cen a vyznamenání, je jednou z největších žijících osobností světové hudby  a vypadá to, že je nezdolný.

Není však jen zpěvákem. Hrál ve více než 60 filmech, asi nejznámější roli ztvárnil ve snímku Francoise Truffauta Střílejte na pianistu. Ostatně jeden z těch filmů se natáčel v Praze. Náhodou jsem šel kolem, u zdi tam seděl na židličce takový malý človíček, tichý a sám. Odkud ho znám, říkám si. Až když jsem se po chvíli vracel, došlo mi, že je to on. Zdá se, že jsme opravdu v Evropě, napadlo mne. Navíc napsal řadu vzpomínkových knih. A také muzikál o Toulouse-Lautrecovi či hudbu k filmům

A jak se na Arména sluší, je také zdatným podnikatelem. Syn Nicholas vede hudební vydavatelství Editions Raoul Breton v Paříži, které otec spoluvlastní, syn Charles se stará o vydavatelství Melodium Music SA ve Švýcarsku. Vedle toho Aznavour vlastní i několik nemovitostí v různých částech světa, mimo jiné v kanadském Montrealu, kde vlastně jeho kariéra odstartovala.

Aznavour však vstupuje i do politiky. Od roku 1995 je vyslancem UNESCO pro Arménii a v roce 2009 se stal arménským velvyslancem OSN ve Švýcarsku, kde žije. A nakonec Arménie. Malá křesťanská země ležící ve vnitrozemí mezi Gruzií, Tureckem, Íránem a Ázerbájdžánem. Země s bohatou a především v minulém století tragickou historií. Mnoho Arménů žije v diaspoře. A ve Francii vždy angažovaně vystupoval proti krajně pravicovému nacionalismu v podání Národní fronty Jean-Marie Le Pena a jeho dcery Marie.  

A ještě krátce k tomu pražskému koncertu. Krátce před začátkem obsadil balkónovou lóži vpravo od pódia prezident Zeman a jeho doprovod. Mluvčí Ovčáček vše dokumentoval a rychle umístil na facebook fotografie s konstatováním, že Aznavour je velký umělec a šlo o mimořádný umělecký zážitek. (Možná by se měl také někdy vypravit na Pražské jaro.) Přestože nikdo nejevil o tuto delegaci zájem, prezident mával do publika. Ovšem hned první píseň ho mohla vyvést z konceptu. Jmenuje se Les émigrants a pojednává o složitém životě lidí, kteří opustili svou zemi. Hradní křídlo však zřejmě není ve francouzštině honěné, tudíž to nevědělo, jinak by zážitek nebyl tak umělecky silný.

Ale my dole jsme snad přece jen stále v Evropě.

Aznavour a dolních 10 milionů dole, Hrad nahoře

středa 6. dubna 2016

Pomatený rytíř bolševické lži Okamura

Vypadá to, že existuje jakási historická konstanta sumující vnitřní a vnější nespokojenost, která řeže české dějiny na ±20leté úseky. V tomto smyslu je doba přezrálá. Však také česko-slovenský mesiáš Babiš hlásá, že všechno bolo špatně, a český prorok Zeman dělá všechno pro to, aby bylo jinak. Dějinám se ovšem dostává vydatné pomoci i od nespokojených slovanských strážců gosudarstvennoj bezopasnosti z východu, pro něž představa, že se svými 3 % světového HDP, resp. 2 % světového obchodu a populace zůstanou marginální součástí světa, je stejně nesnesitelná jako smrtelný hřích pro praktikujícího křesťana.



Počínaje březnem 2014 se stále více vyhrocuje rozpor mezi jednoznačně proputinskými politiky a publicisty a těmi ostatními. Situace připomíná válku a kdo se chce angažovat, nemůže zůstat stranou, musí být buď pro a nebo proti. Je zřejmé, že politická situace ve světě zhoustla a je pozoruhodné, že na malé zemi uprostřed Evropy se to projevuje snad nejvýrazněji. Zdá se, že nikde jinde se politická scéna nerozštěpila tak jako v Česku. Prezident republiky se modlí směrem k Moskvě a Pekingu a odtahuje se od USA a EU, zatímco předseda vlády volá ve Washingtonu po posílení euroatlantické spolupráce.

V úterý 5. dubna se v parlamentu konal seminář Mýty o Rusku. "Odbornou" stránku tohoto podniku zajišťoval Institut slovanských strategických studií, jinak neregistrovaná ruská vlivová agentura bez stanov. I to se může dostat do parlamentu. Záštitu převzali komunistická poslankyně Soňa Marková, dále Tomio Okamura a dva jemu blízcí poslanci Jaroslav Holík a Radim Fiala. Dále Oskar Krejčí, Zdeněk Zbořil a Martin Koller podezíraní ze spolupráce s StB, také Andor Šándor, Jan Petránek, či agenti z Ruska. Na veřejnost dosud pronikl pouze jeden projev, a to Tomio Okamury. Je to zřejmě vzorek toho, jak se na semináři mluvilo, pozoruhodné čtení, které by bylo ještě nedávno šokující, dnes je to jen jakási přihláška do klubu. Stojí za to se s ním seznámit:

"...je třeba analyzovat a přepsat obecně přijímanou historii od počátku 20. století až po dnešek. Celé století od revoluce roku 1917 až po současnost je tvořené neuvěřitelně manipulační propagandou západních zemí proti Sovětskému Rusku a později Ruské federaci. V čem byl problém? Carská říše byla ve skutečnosti polokolonií ovládanou francouzským, anglickým a německým kapitálem. Anglo-francouzské společnosti a akcionáři ovládali 72 % produkce ruského uhlí, železa a oceli a 50 % nafty. Už roku 1906 po velkých protižidovských pogromech páchaných černosotněnci s carskou tajnou policií vystoupil velký Francouz a spisovatel Anatole France a veřejně odsoudil francouzské finančníky, kteří investovali do carského režimu...

Když Sověti znárodnili velké podniky, zasáhli západní země na tom nejcitlivějším a nejintimnějším místě - na penězích. To rozhodlo o nesmiřitelném boji se Sověty, to vedlo k jejich ostrakizaci a vedlo to také k takovému vývoji, jaký byl. Sověti uzavřeli mír s Němci a na jednu stranu naplnili naděje a touhy desítek miliónů lidí, na druhou stranu to znamenalo intervenci států Dohody USA, Británie, Francie a dalších menších států a počátek krvavé kontrarevoluční občanské války. V roce 1919 naplno propukla ruská občanská válka, jedna z nejtemnějších etap ruských dějin, při níž zahynulo téměř 10 miliónů lidí. Revoluce a následně občanská a intervenční válka ukázala nejen potřebu palných zbraní, ale také propagandy. Už v zimě na přelomu let 1917-18 poslali američtí jestřábi do Ruska Edgara Sissona, redaktora Chicago Tribune, aby ruské pobočce Výboru pro veřejné informace pomohl v jejím úsilí obnovit ruské nadšení pro válečné záležitosti Dohody. V únoru 1918 Sisson koupil od protibolševického novináře fotografie padělaných dokumentů, které měly dokazovat, že přední bolševičtí vůdci včetně Lenina a Lva Trockého jsou placení agenti německého generálního štábu. Tohle falešné obvinění mělo hlavně přesvědčit amerického prezidenta Wilsona, aby se přidal na protisovětskou stranu. Mýtus o tom, že Lenin byl německý agent, se traduje dodnes...

Na Krymu se zpočátku situace vyhrotila takovým způsobem, že francouzští vojáci pod pohrůžkou zajetí a zabití svých důstojníků vymohli příměří mezi Francií a sovětským Ruskem. Situace na Sibiři byla velice špatná. Českoslovenští legionáři po stovkách přecházeli do rudé armády  - legiemi v Rusku prošlo 71 tisíc mužů a z toho přes 10 000 vstoupilo do Rudé armády. Tím nejznámějším legionářem byl legendární spisovatel Jaroslav Hašek. A také on sám zažil na vlastní kůži sílu protiruské propagandy.

Vojáci dohody i českoslovenští legionáři byli ustavičně jednostranně masírovaní zločiny bolševiků. Přitom během protibolševické  diktatury Centrální rady v Kyjevě bylo popraveno 70 000 Židů a komunistů. Kozáci vyplenili celé židovské vesnice a mnoho židovských dívek bylo znásilněno. Dalších 100 000 bylo povražděno během petljurovské diktatury Ukrajinské lidové republiky, ať již šlo o komunisty nebo Židy. Zločiny bělogvardějců a dalších nelze vyjmenovat - bolševici byli na odstřel pro každou z armád, která operovala v Rusku. Zločinů se dopouštěli i bolševici - například Partyzánské rudé oddíly bolševického anarchisty Trjapicyna společně s pravidelnými jednotkami Rudé armády pod velením milenky Trjapicyna, eserky Lebeděvové, zmasakrovali v Nikolahjevsku bělogvardějsky smýšlející obyvatelstvo. Ale to, co propaganda vynechala je, že viníci byli následně za zločiny proti lidu popraveni na přímý rozkaz Lenina.

Co z toho všeho se tehdy dostalo do povědomí Evropanů?... když se zaboříte do studia historie a začnete odstraňovat nánosy propagandy, zjistíte ke svému strašnému údivu, že vše bylo a je jinak. Americký režisér Oliver Stone v cyklu Americké století jako první ukázal, že sovětský vpád do Afghánistánu si nevymyslel  Brežněv, ale byla důsledkem cílené letité práce části americké administrativy a Zbigniewa Brzezinského, který se na kameru vychloubal, že připravil Rusům jejich vlastní Vietnam. Je dobré tuhle část historie nastudovat, protože přímé důsledky neseme i dnes. Byli to Američané, kteří tehdy v Afghánistánu doslova stvořili a zbraněmi a radikální islamistickou ideologií vyzbrojili muslimské boží bojovníky, s nimiž se potýká západní svět dodnes. Tak jako režisér Oliver Stone natočil naprosto nekorektní dokument o poválečných dějinách USA, tak je třeba, aby historici začali zcela znovu a nekorektně - tedy objektivně - popisovat dějiny posledního století. Na minulém semináři tady pan Hynek Kmoníček řekl jednu velmi zajímavou větu. Ptejme se, co víme a proč to víme. V tom pan Kmoníček vydefinoval podstatu všeho, o čem se i dnes budeme bavit - proč víme to, co víme - a proč víme jen to, co je třeba. Odpověď známe - lépe se s lidmi manipuluje, když mají jen ty správné informace a nemají ty nesprávné. Aby mocenské lobby prosadily své zájmy, je ideální líčit svět černobíle - rozdělit ho na ty hodné a na ty zlé, které musíme sejmout. Je to primitivní, ale po staletí to funguje. A tak jsou dnes mírotvorcem USA s největším rozpočtem světa na zbrojení, země, která má vojenské základny po celé planetě a země, která má za sebou stovky válek a konfliktů včetně dosazování a financování nejkrvavějších zrůd, jako byl třeba Pinochet a nechci příliš šokovat, ale také Hitlera, kterého díky bělogvardějské lobby financovali američtí finančníci v čele s legendárním Henry Fordem.

Na Evropu se valí statisíce migrantů infiltrovaných islamistickými teroristy, ale Severoatlantická aliance místo obrany před islámskou invazí straší Ruskem. Při vědomí desetiletí lží a podvádění se zdá, že jakýkoli boj a odpor je marný. Dovolte mi být optimista. Poslední léta a měsíce lhaní o Rusku a dalších tématech dosáhlo nových vrcholů, ale zároveň se díky internetu objevila možnost paralelních zdrojů informací. A konfrontace s pravdou láme vaz mainstreamové propagandě. Česká republika nemá a nesmí mít v Rusku nepřítele. Aby tomu tak nebylo, je třeba slušnost z obou stran. Smutné je, že v této chvíli, po více než dvaceti letech urputné protiruské propagandy, je míč na naší straně. My jako politici můžeme pomoci hlavně v tom, že se pokusíme například pro média nastavit nějaká jasná pravidla – například, že lhát nebo zkreslovat fakta se nesmí. Média po léta obviňují politiky, že je chtějí ovládat. Musím říct, že většině politiků zprava zleva by dnes stačilo, kdyby média jen přestala lhát. Bohužel požadovat to po nich, postavit se mediální lobby, chce velkou odvahu a znamená to čelit jejich nenávisti. 

Máme připravený koncept, který po vzoru západních zemí stanoví jednak závazný etický kodex pro média a zároveň na vládě i politicích nezávislý orgán, který by řešil jeho porušování... jak jinak bojovat se zlovolnými mýty, než hledat a prosazovat systém, který je nedovolí vytvářet."

Bilance českých zemí ve 20. století ovšem nebyla až tak zlá. Třikrát to skončilo špatně, třikrát dobře. Ta naše "vítězství" ovšem byla vždy malou součástí vítězství velkého, na kterém jsme se podíleli jen malou měrou. Někdo říká, že to, co se dnes ve světě děje, není válka. Ale přečtení tohoto svěžího dílka špinavé propagandy, které navíc zaznělo na půdě parlamentu, ukazuje, že opak je pravdou, že zní znovu hlasy lži a nenávisti, které válkám předcházejí. A psychopati moci spolu s parazity bez morálky se přidávají na stranu lži.

To co vidíme, je snaha znovu zvrátit kroky této země, která se 1200 let vyvíjí v rámci západního křesťanského konceptu, zpátky k úrovni a metodám panujícím ve východní části kontinentu. A přispět tak k mocenské dominanci východní části Evropy nad její západní částí, protože morální, technologickou a organizační dominanci získat nemůže. Vlastně nic nenormálního, tak nějak svět funguje po tisíciletí. Jenomže události roku 500 před Kristem netrápí skoro nikoho, zatímco události dnešní štvou mnohé. Bohužel víc se zdá být těch, kteří nechápou. I v tomto případě však platí, že nelze čekat na spásu a pomoc je třeba hledat především na konci své vlastní paže. Neboli „člověče snaž se a pánbůh ti pomůže“.


úterý 5. dubna 2016

Vymykající se Bok

Člověk se stále učí. Nedávno jsem konstatoval, že nejlepší preludium má před koncerty svého Collegia Václav Luks, ale preludium 9. března před koncertem České filharmonie bylo neméně skvělé. Je ovšem pravda, že Luks má smůlu v tom, že si nemůže přivést na podium Bacha nebo Zelenku, jejichž díla hraje, protože ti už dávno opustili svět. Naopak ČF si žijícího Miloše Boka (*1968) pozvat může, protože své dílo nejen napsal, ale se sbory a sólisty i připravil k provedení a při světové premiéře byl samozřejmě přítomen osobně. A mluvil o sobě a evidentně si padl do oka s dirigentem, se kterým ho zřejmě spojuje podobný pohled na svět a víru a z toho vyplývající počet potomků (6+7).

Ty dvě večerní skladby dělí skoro 230 let a představují na jedné straně dílo svobodného zednáře v době vlády osvíceného panovníka a na druhé straně náboženské vyznání hluboce věřícího katolíka v době vlády... nejspíš neosvíceného hulváta. Bokův život je dnes něčím zcela se vymykajícím době. A asi byl vždycky, protože svou Missu solemnis napsal v 17 letech a provedl o rok později, dokonce kvůli ní odložil maturitu. A Apokalypsa v Kamenické strání je první polovinou třetí části oratorní trilogie, když první - Skřítkové z Křinického údolí - vznikla v roce 1993 a druhá - Svatá Zdislava - v roce 2001.

Miloš Bok
Je třeba říci, že Bokova 48minutová skladba je dílo pozoruhodné, impozantní, jehož duši sice zná jen skladatel, ale ta se na posluchače řítí s neuvěřitelnou naléhavostí. Orchestr, dětský sbor, varhany, smíšený sbor, sólisté, jako nepřetržitý proud nedávající posluchači příležitost k oddechu. Což by si možná občas zasloužil. Podobně jako v jiných případech monumentálních skladeb je Rudolfinum pro produkce tohoto typu trochu těsné. Skladba rozhodně nesplňuje nároky kladené na současnou hudbu vypočítanou komputery, na druhé straně však je sympaticky otevřená a trochu naivní, stejně jako třeba katolický pop. Nepředstírá žádné formální výboje, které jsou nezřídka poslouchatelné jen s vysokou dávkou otrlosti a sebezapření. A rozhodně není ve skladbě ani formální dokonalost Mozartovy symfonie. Za což všechno se nejspíš stane snadným terčem moudrých kritiků. Vlastně se obtížně věří, že něco podobného ve Střední Evropě na počátku 21. století vzniklo. Jenomže mně osobně je takto angažovaná skladba sympatičtější než některé opěvované formální experimenty určené úzkému okruhu vyznavačů nějaké sekty, ve kterých posluchač hudbu sotva hledá a cit je hluboko zašifrován do dizonujících zvuků.

Česká filharmonie
Rudolfinum 9. března 2016

Wolfgang Amadeus MOZART: Symfonie č. 39 Es dur KV 543 
Miloš BOK: Apokalypsa v Kamenické Stráni

Liana SASS – soprán
Jana HROCHOVÁ – mezzosoprán
Miloslav PELIKÁN – tenor
Jozef BENCI – bas
Pražský filharmonický sbor
Lukáš VASILEK – sbormistr
Kühnův dětský sbor
Jiří CHVÁLA – sbormistr
Manfred HONECK – dirigent

pondělí 4. dubna 2016

Návrat na jeden večer po 23 letech

Kdo by neznal okouzlující Karajanovu sopranistku z z jeho prvního a současně posledního novoročního koncertu ve vídeňském Musikvereinu 1. ledna 1987, americkou divu Kathleen Battle.


Tato univerzální a půvabná zpěvačka byla velkou hvězdou Metropolitní opery od roku 1977 do počátku roku 1994, kdy ji ředitel Volpe vyhodil pro neprofesionální jednání při zkouškách. Nezachránilo ji ani přátelství s uměleckým ředitelem Jamesem Levinem, který ji pro MET objevil. Personál prý jejímu uvolnění tleskal. Od té doby už v žádné opeře nezpívala, ale koncertovala a podílela se na celé řadě projektů. Mezi její oblíbený repertoár vždy patřily spirituály. Ty, vedle klasické hudby, zpívala i v roce 1987 v Salzburgu doprovázena Levinem, a za záznam získala jednu z celkem pěti cen Grammy, které za své nahrávky dostala.


Letos 13. listopadu se na jeden večer do Metropolitní opery vrátí s pořadem “Underground Railroad: A Spiritual Journey.” Ať už se před těmi 22 lety stalo cokoli, přejme jí to. Pomůže však toto gesto Metropolitní zadržet úbytek návštěvníků?

Hudební dozvuky Londýna

Kousek od mého hotelu v londýnské čtvrti Mayfair bylo a stále je Händelovo muzeum. Tam skladatel bydlel od roku 1723 až do své smrti roku 1759 a v roce 1741 zde mezi 22. srpnem a 14. září složil své nejslavnější dílo, oratorium Mesiáš. 259 stránek partitury za 24 dní! Skladba pak měla premiéru 13. dubna 1742 v Dublinu, a naslouchalo jí 700 lidí. A další generace jí díky hudbě, ale i textu, naslouchají dodnes, což je jev značně vzácný.


A pár kroků od Händelova domu je kostel farnosti St. George´s Hanover Square, který byl postaven v době, kdy se tam Händel přistěhoval. Stal se jeho neformálním poradcem v hudebních záležitostech a dnes tam každoročně probíhá jarní Händelův festival. Ten letošní odstartoval 4. dubna.

Händelem také začaly mé hudební Velikonoce a to v Royal Albert Hall, ale Händel to nebyl. Spíš něco jako Händel, ale byly tam také jiné skladby. Prostě klasická hudba jako impozantní estráda, takové trochu pokleslé finále BBC Proms, ostatně píši o tom jinde.

Naštěstí jsem den po návratu do Prahy, na Šedivé úterý, slyšel Händela tak, jak já si ho představuji, a to právě ve zmíněném Mesiášovi v podání Collegia 1704, Collegia 1704 Vocale a sólistů. To vše vedené taktovkou a celým tělem i duší Václava Lukse. Přesto bych vyzvedl výkon sopranistky Marie-Sophie Pollak. Bylo to inspirující jako všechno, co toto seskupení v posledních letech tvoří. A hudebníci díky neutuchajícímu nadšení návštěvníků potěšili nejen je, ale bezpochyby i sami sebe tím, že si zopakovali jásající Hallelujah.

zleva: Raffaele Pe, Marie-Sophie Pollak a Václav Luks
G. F. Händel: Mesiáš HWV 56
Rudolfinum, Praha, Česká republika
22. 03. 2016 – 19.30 h 

Marie-Sophie Pollak – soprán 
Raffaele Pe – kontratenor 
Krystian Adam – tenor 
Krešimir Stražanac – bas
Collegium 1704, Collegium Vocale 1704 
Václav Luks – dirigent

A další den, na Škaredou středu, se předvelikonoční doba naplnila Dvořákovým oratoriem Stabat Mater v podání České filharmonie s dirigentem Jiřím Bělohlávkem. A hráli ho i na Zelený čtvrtek a Velký pátek.

Antonín DVOŘÁK: Stabat Mater op. 58
Rudolfinum, Praha, Česká republika
23. 03. 2016 – 19.30 h 

Česká filharmonie 
Eri NAKAMURA – soprán
Elisabeth KULMAN – mezzosoprán
Michael SPYRES – tenor
Jongmin PARK – bas
Pražský filharmonický sbor 
Lukáš VASILEK – sbormistr
Jiří BĚLOHLÁVEK – dirigent

zleva: Eri Nakamura, Elisabeth Kulman, Jiří Bělohlávek, Michael Spyres a Jongmin Park
Provedení bylo excelentní, i když nepřítomnost některých klíčových hudebníků překvapila. Jiří Bělohlávek jakoby po sedmdesátce vnímal skladby niterněji, což se přenáší i na orchestr. Sbor byl tradičně dokonalý a ze sólistů upoutali především Michael Spyres a Elisabeth Kulman. Ta o skladbě, sobě, koncertu a Praze řekla toto:


A aby toho nebylo dost, tak FOK dával ve stejný den jako Česká filharmonie v Rudolfinu Dvořákovo Stabat Mater ve Smetanově síni Obecního domu. Ten ho ovšem v posledních 25 letech hrál v tomto období mnohokrát, s různými sólisty, sbory a dirigenty, i před různým publikem, včetně budoucího papeže Benedikt XVI.

A tak si myslím, že to snad s naším duchovnem nebude tak špatné, jak se někdy zdá a rádo tvrdí.

neděle 3. dubna 2016

Další Pucciniho mrtvá kráska v MET

V sobotu 2. dubna 2016 se uskutečnil další přenos Pucciniho díla z Metropolitní opery, dokonce třetí v řadě a se stejným obsazením hlavních rolí jako předcházející tragedie Manon Lescaut. Madama Butterfly je napsána na jednoduchý, ale opět tragický příběh, který měl několik literárních podob a také jednoaktovou hru, jejíž zhlédnutí bylo pro Pucciniho bezprostředním impulzem k objednání libreta a napsání opery, jež měla premiéru v roce 1904 v milánské La Scale. Pak následovalo několik úprav a teprve pátá verze z roku 1907 je ta dnes standardní.

Samotný příběh je v podstatě velice prostý a v době vzniku opery to bylo vlastně drama ze současnosti ozvláštněné exotickým prostředím, ve kterém se odehrávalo. V Metropolitní opeře je tato inscenace od roku 1907 šestá a její premiéra v roce 2006 otevírala první sezónu Petera Gelba jako generálního ředitele. Její přenos byl do projektu Live in HD zařazen již v roce 2009, kdy hlavní role zpívali Patricia Racette a Marcello Giordani.

Čo Čo San - Kristine Opolais a Pinkerton - Roberto Alagna
Opera je charakteristická především souborem Pucciniho nádherných melodií a několika vrcholně dramatickými scénami. Tato inscenace má jednoduchou scénu s posuvnými stěnami a potomka Čo Čo San a Pinkertona nehraje živé dítě, ale loutka. V hlavních rolích zpívali nová hvězda MET Kristine Opolais a stálice Roberto Alagna. Přestože oba byli výborní, pro mne vyšel o něco lépe Alagna se svým typicky expresivním projevem. Opolais je sice všeobecně chválena a jistě zpívá krásně, leč její hlas je na 15letou dívenku možná poněkud přezrálý. Zifchak a Croft jsou s rolemi srostlí a zpívali už premiéru před 10 lety.

zleva: dirigent Chichon, Opolasis, Alagna
Domnívám se, že v případě této inscenace a především její scénografie je působivější pohled z jeviště než v detailních záběrech kamery. Nejsou tam na př. vidět černě oblečení a zahalení vodiči loutky a minimalistická scéna je koncipována pro pohled z větší vzdálenosti. Předcházející přenos (Manon Lescaut) byl možná právě díky bohatší scéně uvěřitelnější. Přiznávám se však, že nejsem velikým příznivcem exotických témat a prostředí.


Opera sama je pravděpodobně díky hudbě velmi oblíbená, i když méně než Bohéma, a patří mezi 10 nejhranějších oper vůbec. Inspirovala také k různým úpravám a filmovým verzím. Autoři slavného muzikálu Les Miserables napsali "vietnamskou" muzikálovou verzi příběhu, která měla roku 1989 premiéru v Londýně. Tato inscenace je koprodukce s English National Opera a Litevskou státní operou.

Giacomo Puccini: MADAMA BUTTERFLY 
Libreto: Giuseppe Giacosa/Luigi Illica

Čo Čo San.............Kristine Opolais
Pinkerton...............Roberto Alagna
Suzuki..................Maria Zifchak
Sharpless...............Dwayne Croft
Goro....................Tony Stevenson
Bonze...................Stefan Szkafarowsky
Jamadori................Yunpeng Wang
Kate Pinkerton..........Edyta Kulczak
Komisař............David Crawford

Dirigent...............Karel Mark Chichon

Režie..............Anthony Minghella 
Choreografie...........Carolyn Choa 
Scéna...........Michael Levine 
Kostýmy........Han Feng 
Světelný design.......Peter Mumford 
Loutky................Blind Summit Theatre
TV režisér.............Gary Halvorson