Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

sobota 22. března 2014

Parádní Wertherovo umírání

Stávají se někdy zvláštní věci. Třeba když kultura a umění postaví zrcadlo událostem veskrze politickým. A tak zatímco před 14 dny se MET brodila podivnými dějinami Ruska v Borodinově Knížeti Igorovi, snad poslední z velkých "národních" oper 19. století, v sobotu 15. března se zase Massenet ryl v duši jednotlivce v Utrpení mladého Werthera. Massenet psal opery i operety na nejrůznější témata od byzantského Egypta až po současnost, a Utrpení mladého Werthera vycházelo z románu Johanna Wolfganga von Goethe, který se díky němu stal ve 25 letech známý po celé Evropě. Nemálo romantických mladíků si však z románového hrdiny vzalo vzor.

Werther je jednou ze 3 Massenetových oper - dále jsou to Manon a Thais, které se celkem pravidelně objevují na operních scénách i dnes, ovšem nejsou to kasovní trháky a la Traviata. Shodou okolností všechny už byly v rámci MET in HD přenášeny. Thais s Fleming a Hampsonem, Manon s Netrebko, a teď tedy Werther s Jonasem Kaufmannem a Sophie Koch (oba ročník 1969). V posledních letech se v rolích Werthera a Charlotte na velkých scénách vedle obou neyorských představitelů uplatnili především Roberto Alagna, Ronaldo Villazon či Marcello Alvarez, resp. Elina Garanča, Susan Graham a Karine Deshayes.

Režisérem představení je 70letý Angličan Richard Eyre, na jehož kontě jsou mnohé činoherní, televizní, muzikálové atd. inscenace, z oper především Traviata v Londýnském ROH (1994) a Carmen v MET (2010). Jeho pojetí je přesně na té hraně mezi nudnou popisností a minimalistickou zvůli, která mi vyhovuje. Navíc je scéna doprovázena filmovými projekcemi, které vytvářejí atmosféru roční doby, a celé to spíš posiluje vnímání příběhu a hudby, než aby na sebe strhávalo pozornost.


Spolu s Kaufmannem/Wertherem a Koch/Charlotte, kteří se pro mne nejen hlasově, ale i celkovým projevem dokonale hodí na tyto vášněmi nabité role preromantické předlohy, i další 2 role (Charlottina mladší sestra Sophie - Lisette Oropesa a Charlottin manžel Albert - David Bižić) byly vystavěny zcela v intencích příběhu. Shrnu-li celkový dojem, musím říct, že šlo o jednu z nejúspěšnějších inscenací MET v poslední době. A Elina Garanča, která měla Charlotte původně zpívat, může klidně kojit svého druhého potomka, škoda nastala veškerá žádná.





Jonas Kaufmann - interview: 1. část, 2. část

 pro srovnání vídeňská inscenace s Marcello Alvarezem a Elinou Garanča z roku 2005.

pátek 21. března 2014

Železné ladies ruské žurnalistiky

V Rusku jsou již 15 let postupně zašlapávána do země nezávislá media. Přesto existují minimálně desítky skvělých novinářů, mezi nimiž vynikají dvě ženy.

Valerije Novodvorská (1950) byla naprosto nekompromisní kritik SSSR, za což se v souvislosti s invazí do Československa dostala už v roce 1969 poprvé do kriminálu a podle sovětského zvyku i na psychiatrii. Je politicky činná, ale především je neobyčejně otevřený a odvážný kritik dnešních poměrů v Rusku.

Julia Latynina (1966) je novinář s širokým odborným záběrem, autor 20 knih různých žánrů a fundovaný kritik současného Ruska. Mnoho let sděluje své komentáře každou sobotu v pořadu "Kod dostupa" posluchačům radia Echo Moskvy a přispívá do řady, především internetových medií.

"... Jestliže se sociopat nachází na vrcholu společenské pyramidy, jeho názor se stává obecně přijímanou vírou nebo ideologií. Nedochází k žádnému krachu sociopata, ale dříve nebo později zkrachuje společnost, v jejímž čele stojí. 


Bohužel, především proto, že jednání sociopata ovládá neomezená zlá vůle, založená na víře v to, že tuto zlou vůli může vždy připsat okolí, sociopat se vždy prohlašuje za nevinnou oběť, obklopenou ze všech stran úklady nepřátel.



V tomto smyslu nakonec Vladimir Putin našel novou národní ideu Ruska. Je to jeho palestinizace...



V románu "1984" popsal George Orwell svět globálního totalitarismu: svět, který je rozdělen mezi 3 stejně odporné totalitní státy. Ale po krachu SSSR se ukázal svět uspořádaný úplně jinak. Je svobodný svět - veliká řeka otevřené ekonomiky do níž může libovolný stát, malý nebo velký, demokratický nebo autoritářský, svobodně vplout. A existují od tohoto světa izolované zátoky, ve kterých vládci posilují svou moc noříce své poddané stále hlouběji do bahna paranoi a chudoby, přičemž onu bídu vysvětlují intrikami vnějších nepřátel.



Takových zemí je na světě, bohužel, velký počet. Jak jsem již řekla, je to značná část afrických, arabských a latinskoamerických zemí. Nyní se k tomuto spolku připojilo Rusko."




...To, co jsme viděli 18. března nebyla jen nestydatá a netaktní hostina banditů k zblití. Bylo to nejen strašné, ale i směšné. Gogolovy Bláznovy zápisky. Vzpomínáte? Činovník Popriščin se zbláznil a navrhoval ostatním bláznům, aby zachránili měsíc, který může spadnout na zemi. A blázni čile lezli na postele a lovili měsíc, nikdo neodmítl... Vám Gogol nikoho nepřipomíná? Vždyť ti, kdo chtějí rozkrást Krym, nadšeně křičeli o záchraně Rusů na Krymu. Je to totéž jako zachraňovat měsíc, protože ani Rusové, ani měsíc záchranu nepotřebují...  


Obama má hrozné zpoždění při seznamování s výzvami doby. Fašismus dosud poznával jen z učebnic. A tady je názorná pomůcka v podobě velké země. Fašismus - to není ani Hitler, to je Křišťálová noc č. 2 z 18. na 19. března. Jsou to mandelinky s pruhovanými stuhami**, tlupy na "putinzích"***, permanentní Norimberk. Ne v době procesu. ale sjezdu NSDAP v roce 1933...

-------------------------
* Krymoder - Krym+maroder (rabující voják, spekulant, prospěchář)
**symbolem ruského nacionalismu je oranžovo-černá stuha podle řádu sv. Jiří, mučedníka a vítěze
*** puting - putin+míting


čtvrtek 20. března 2014

Kágébákův Rubikon

Jsou dny světlé a dny prašivé. K těm druhým rozhodně patří ty poslední. Jejich dosavadním vrcholem byl včerejšek, úterý 18. března 2014 s neuvěřitelným vystoupením ruského prezidenta před poslanci ruské Dumy. (Alexandr Mitrofanov na tweetu: "Goebbels hořce pláče v hrobě, že už není hlavní symbol.") Určitě jsou tací, kterým se tím zhroutil svět. Já měl to štěstí, že jsem byl včera i dnes v Rudolfinu.

A musím říct, že co je to jeden kariérní kágébák, který zneužil touhy ruských lidí po slušném životě k provozování politiky v duchu těch nejhorších ruských tradic, proti kráse zpěvu, muzice, kterou vytvořili skladatelé 18. století a předvedla Američanka Vivica Genaux s Luxovým Collegiem 1704. Co jsou ty jeho odporné lži proti Beethovenovu 5. klavírnímu koncertu, ze kterého přímo vyzařuje lidský majestát. Co jsou intriky toho psychopata moci proti umění klavíristy Jevgenije Sudbina, shodou okolností také Rusa původem z Petrohradu, jenž onomu koncertu vdechnul duši, která nikoho neponižuje, neuráží a nezabíjí.

Ten člověk, který od samého počátku jen všemi způsoby nabaloval moc a odstraňoval potenciální oponenty, nakonec musí skončit špatně, protože překročil Rubikon, za kterým není cesta zpátky do normálního života. Aniž by si to připouštěl, jeho poslední činy jsou důsledkem osobní prohry. Místo, aby přivedl Rusko mezi civilizované země vycházející se svými sousedy a pokročilou vědu uplatňující ve prospěch občanů, vrátil ho zpátky na dráhu, kterou se od této naděje vzdaluje. Je z něj znovu země nepřátelská, řinčící zbraněmi, zapouzdřená ve strachu z vnitřního i vnějšího nepřítele.

neděle 16. března 2014

Čtení jen pro otrlé

Alexandr Prochanov: Směr Krym
Izvestija, 16.3.2014, 19:01

Krym je jako drahocenná perleťová lastura mezi úchvatnými zelenými vodami. Přilož k ní ucho a uslyšíš tajemnou hudbu ruských dějin. Ale to je básnický obraz, za kterým je vidět tvrdý zápas kontinentů, zemí, politických systémů a ideologických modelů.

Referendum skončilo, Krym se rychle bliží k Rusku. Čím rychlejší je toto přibližování, tím víc jsou vidět jeho následky. Rusko vstupuje do postkrymské fáze svých dějin. Na Rusko se valí nestydatý proud informačních útoků.  Jsou připraveny ekonomické sankce, které přeruší obchodní kanály spojující východ se západem. Američané se chystají odpálit ropnou bombu, která vrhne na trh obrovské množství nafty, která má srazit ceny uhlovodíků a podříznout ekonomiku Ruska.

Rusko odstřihávají od řady politických organizací a mezinárodních politických procesů. Nevyhnutelné jsou podvratné operace proti Rusku v jeho jednotlivých oblastech, v Povolží a na Kavkaze. Pátá kolona v ruské ekonomice a kultuře bude zapojena do nekonečných zvláštních operací. Nejspíš se z nebe a za hřmění, jako ohromný plát železa začne spouštět opona. A studená válka natahuje k hrdlu Ruska své promodralé ruce.

Jak má země reagovat na něžnosti těchto kostnatých prstů? V podmínkách nejtvrdšího tlaku na Rusko nás čeká duchovní mobilizace. Končí časy pokojných zábav, lehkomyslné ironie, liberálního žvanění o svobodě a liberální skepse ve vztahu k ruskému státu. Stát znovu vyjadřuje národní vůli a osud národa. Konzolidace lidu kolem státu a víra v něj dávají spásnou sílu uprostřed hrozeb a neštěstí tohoto světa, stanou se obsahem života společnosti v mnoha jeho projevech. Před námi je práce, sice opožděná, ale nevyhnutelná, na přeměně společnosti. Poděkujme Krymu s jeho lázněmi a sevastopolskou základnou.

Nyní, v postkrymském obdobím, je změna nevyhnutelná. Při svém nedávném rozhovoru s novináři Putin poukázal na deformace a bolavá místa současného Ruska, které v mnohém připomínají sousední Ukrajinu, a vedly by ke katastrofě. Rusko musí změnit styl života oligarchů, a donutit boháče, aby pracovali ve prospěch země, aby do Ruska vrátili kapitál a investovali ho do ruských závodů, silnic a zemědělské výroby.

Musíme rozbít ten ohavný stroj, jenž vznikl za Gajdara, který jako pumpa vysává z Ruska všechny jeho zdroje a petrodolary. Vyměňuje je za cenné papíry Ameriky a tak sponzoruje americkou ekonomiku, budování amerických letadlových lodí a ponorek, a nových systémů kosmických zbraní namířených na Rusko.

Před námi je úkol skončit s korupcí. A amnestie Serdjukova, to je poslední pardón pro rozkradače národního bohatství. Před námi je dlouho očekávaný prudký vzestup, který přeroste ve druhou industrializaci Ruska, v dlouho očekávané budování nových moderních provozů, které nás zbaví diktatury uhlovodíků. Urychlený vývoj zbraní bude odpovědí na vstup 6. americké flotily do Černého moře.

A konečně země, ruská pole, ruské zemědělství. Gigantický celonárodní projekt, zajišťující Rusku vlastní potraviny. Obnovení rozpadlého agrokomplexu, přesídlení lidí z ohavných nabobtnalých megapolisů na nekonečné plochy ladem ležící ruské země.

To všechno bude doprovázeno ideologickou výstavbou, kdy ideologie ruského státu, která se stydlivě skrývala ve stínu, znovu vyjde na světlo boží a projeví se v činech probuzeného národa přijímajícího výzvy doby. Ruský faktor, mohutný výbuch energie, který se objevil v průběhu krymské kampaně, tento faktor zajistí Rusku organizaci, tvořivost, stoicismus, schopnost překonávat nepřekonatelné historické potíže, vítězit v těch nejsložitějších dějinných srážkách.

Konec báchorek, kterými nás krmili 20 let. Podle nich Rusko nemá nepřátele. Rusko má nepřátele za hranicemi i uvnitř země. A jestli se nepřítel nevzdá, polejou ho "zeljonkoj".

Ale stejně uprostřed hrozeb a nebezpečí, uprostřed konfliktů a bitev, které vyvolala ukrajinská krize, je Krym boží dar, je to ruský zázrak, kterému Puškin zasvětil své nádherné verše:

        Uprostřed zelených vln narážejících na Tauridu
        já v ranní záři viděl Nereidu"

 Nechť historici, kteří budou psát dějiny Ruska v 1. třetině 21. století, podrobně vypráví o nepřekonatelném politikovi té doby, jehož jméno je Putin Tauridský.

http://izvestia.ru/news/567564#ixzz2w903qMeD

pátek 14. března 2014

Třeskutě aktuální Igor z New Yorku

Nemohlo být vhodnější datum pro vysílání opery Kníže Igor Alexandra Porfirjeviče Borodina (1833-1887) z Metropolitní opery v New Yorku do celého světa v rámci projektu MET in HD než počátek března 2014. Ten přes 800 let starý příběh, jeden z pilířů ruské historie, písemnictví a národní opery, se ve světle rusko-ukrajinské konfrontace stal náhle krutě aktuálním. Téma opery vychází z letopisu "Slovo o pluku Igorově", který je oficiálně považován za první písemnou památku týkající se ruské historie. Jde o konec 12. století. Jeho původnost je stejně jako u českých "rukopisů" částí odborné veřejnosti zpochybňována, avšak žádný Masaryk se nenašel.

V prologu opery se Igor chystá vytáhnout do války a nechá si tuto expedici požehnat lidem a knězi. Všichni vojáci jsou oblečeni do ruských uniforem z 20. století.



A v sobotu 1. března, kdy se opera šířila do tisíců sálů po celém světě, pár hodin před začátkem, schválila horní komora ruského parlamentu prezidentu Putinovi vyslání ruské armády na Ukrajinu. Navíc bylo 150 000 vojáků v bojové pohotovosti na západě Ruska. Nebyl jsem asi jediný, kdo si uvědomoval mimořádně emotivní charakter této chvíle. Je ovšem třeba říci, že Igor bitvu prohrál, a když se vrátil do svého zničeného města Putivl, začal jeho obnovu vlastnoruční fyzickou prací, ke které se postupně přidával i jeho lid.

Ale vraťme se k opeře. Borodin byl především chemik a lékař, jehož existence nebyla na hudbě nijak závislá. Proto si mohl dovolit psát operu 18 let, přičemž když zemřel, bylo to stále jen torzo, které dokončili jeho přátelé Rimskij-Korsakov a Glazunov. Premiéra se konala 3 roky po autorově smrti v petrohradském Mariinském divadle a úspěch byl veliký. Přesto se však nehraje často, v tomto smyslu je něco jako Smetanova Libuše.

Režisérem představení je 44letý Rus Dmitrij Čerňjakov, jeden z nevyhledávanějších operních režisérů současnosti. A nejkontraverznějších. "Je to šílenec se spoustou energie a nápadů", řekl o něm představitel Igora Abrazakov. A slavná zpěvačka Galina Višněvská po premiéře "jeho" Evžena Oněgina v moskevském Velkém divadle (2006) prohlásila, že do něj už nikdy nevkročí a zrušila oslavu svých 80. narozenin, která tam byla plánována.

Po prologu následovala bitva, ve které ovšem Igor krutě prohrál a byl zajat. Drsné záběry se však odehrávaly nikoli na scéně, ale jako jeho sen byly promítány obrazy skutečné války. Snad nejatraktivnější bylo navazující 1. jednání, kde je slyšet m.j. slavnou Igorovu arii "Dajte mne svobodu" a Polovecké tance. Scéna je jednoduchá. Mírně šikmá plocha posetá 12 000 květy rudých vlčích máků.


To může symbolizovat cokoli nebo také nic, mně se vybavovala normandská pláž, kterou vždy v červnu pokryjí mladí lidé vlčími máky na památku a počest těch, kdo tam položili život za svobodu při vylodění v roce 1944.

Ve 2. jednání se přes řádění Igorova švagra a jeho zpacifikování vlastní sestrou a Igorovou manželkou Jaroslavnou dostaneme až k útoku na město, kam se ve 3. jednání neočekávaně vrací zmučený Igor, aby začal s jeho obnovou.


Vedle uvedených postav Igora, Jaroslavny a knížete Galického skvěle zazpívaných dvěma ruskými basisty Ildrazem Abdrazakovem a Michailem Petrenko a pozoruhodnou ukrajinskou sopranistkou Oksanou Dyka, jsou významné i role chána Končaka (Slovák Štefan Kocán), jeho dcery Končakovny (Gruzínka Anita Rachvelishvili) a Igorova syna z 1. manželství Vladimira (Rus Sergey Semishkur), který kvůli lásce k ní zradí svého otce. Skvělé byly i sbory, které mají v této opeře mimořádně veliký prostor. A na úspěch inscenace měl bezpochyby vliv dirigent Gianandrea Noseda. Ten nahradil plánovaného Valery Gergieva, který měl v únoru závazek vůči Putinovi a vlasti na olympiádě v Soči. Noseda má ovšem Gergievovu školu, protože byl v Mariinském divadle 10 let hlavním hostujícím dirigentem.

Neodvažuji se říct, kdo z nich byl lepší a kdo horší, podle mne byli všichni skvělí a rozhovory o přestávkách ukázaly, že nejen jako zpěváci. Překvapilo jen to, že někteří z nich, ač lidé, kteří se roky pohybují po celém světě, spoléhali často na překladatelku.

Co dodat závěrem? Snad jen popřát Rusům, aby jejich vůdce neudělal stejně tragickou chybu jako Igor. Jak to dopadne možná uvidíme za pár dní. Jak je to ale všechno složité dokládá skutečnost, že místa, kde se ony události odehrávají, před 800 lety i dnes, leží na území dnešní Ukrajiny.

Alexander Borodin:
Prince Igor

Dirigent: Gianandrea Noseda
Režie: Dmitri Tcherniakov
Scéna: Dmitri Tcherniakov
Kostýmy: Elena Zaitseva
Světla: Gleb Filshtinsky
Choreografie: Itzik Galili
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
(koprodukce Metropolitan Opera New York / De Nederlandse Opera Amsterdam)
Premiéra 6. února 2014 Metropolitan Opera House New York
(Met: Live in HD 1. 3. 2014)

Prince Igor – Ildar Abdrazakov (bas)
Yaroslavna – Oksana Dyka (soprán)
Vladimir – Sergey Semishkur (tenor)
Prince Galitzky – Mikhail Petrenko (bas)
Khan Konchak – Štefan Kocán (bas)
Konchakovna – Anita Rachvelishvili (mezzosoprán)
Skula – Vladimir Ognovenko
Yeroshka – Andrey Popov
Ovlur – Mikhail Vekua 
Nurse – Barbara Dever
Maiden – Kiri Deonarine


úterý 11. března 2014

Carmen aus Dresden

Nedávno jsem se tady zmínil o Verdiho Traviatě jako nejoblíbenější opeře vůbec. V závěsu za ní je podle statistik opera George Bizeta Carmen. Srdcervoucí příběh cikánky, která zmámí zkušeného setníka tak, že když ho opustí kvůli toreadorovi, v návalu hormonů žárlivosti ji probodne. Téma poněkud odradilo publikum Komické opery, kam v té době spíš vyrážely mladé dámy lovit ženichy, a tohle se k tomu moc nehodilo. Není však pravda, že autor zdrcený neúspěchem kvůli tomu zemřel. On zas tak neúspěšný nebyl, když v den premiéry se stal rytířem Čestné legie, a ještě před smrtí podepsal smlouvu o provozování opery ve Vídni.

Ostatně na čestném místě v muzeu Pařížské opery visí obraz první Carmen, zpěvačky Célestine Galli-Marié, v životní velikosti, který vznikl pár let po premiéře 3. března 1875 a jen sotva ho lze přehlédnout.

Henri Lucien Doucet: Carmen (1884)
Od té doby je Carmen operním trhákem a v porovnání s kriminálními zvrácenostmi, jež předkládají divákům tvůrci TV seriálů, je to romantický příběh. Proto ho také režiséři, zvláště evropští, zkrášlují různými, obvykle nesmyslnými domyšlenostmi. V posledních zhruba 5 letech bylo možné vidět přenosy nebo záznamy Carmen z milánské La Scaly, Metropolitní opery v New Yorku, londýnské Royal Opera House i Pařížské opery. Protože klíčovou postavou je ona cíkánka Carmen, soustřeďme se na ní. V milánské inscenaci představil Daniel Barenboim naprosto nezkušenou Gruzínku Rachvelishvili vedle Jonase Kaufmana. Na roli s takovou pověstí působila poněkud stydlivě, ale zvítězila, a dnes je v operní extralize Carmen číslo 1. V New Yorku byla Carmen Eliny Garanča krásná, nádherně zpívala, dělala co mohla, aby vypadala jako holka s širokým srdcem, ale co naplat, je to dáma, ze které ta volnost mravů nečiší. Její protějšek Alagna byl rozhodně přesvědčivější. To úplně jiná, a podle mne ideální byla inscenace londýnská, kde Anna Caterina Antonacci předvedla Carmen snů. I vloni v Paříži byla skvělá, ač ji režie stylizovala jako blondýnu a la Marylin Monroe. Bohužel dnes je jí už 53 let, a přece jenom jí dá ta vášnivá mladá cikánka dost práce.

Tento zdlouhavý úvod měl navodit atmosféru k tomu, abych popsal živou Carmen, kterou jsem 22. února viděl v drážďanské Semperově opeře. Rozhodl jsem se tak proto, že Dona José zpíval jeden ze světových představitelů této role - 50letý Ital ze Sicilie Marcello Giordani a pak jsem byl také zvědavý, co s Carmen udělá operní dům, který jaksi z principu vyrábí pouze "progresivní" inscenace. Výsledek byl poněkud překvapivý. Giordani, který před časem doživotně vzdal v MET Berliozovy Trojany a byl za to trochu pošpiněn, byl po trochu nepřesvědčivém začátku naprosto skvělý. Před přestávkou se sice jako jediný sólista nezúčastnil celkem nezvyklé děkovačky, ale po představení byl až rozverně šťastný. Carmen výborně zpívala 32letá stálice drážďanského souboru, Egypťanka Gala el Hadidi (do finále letošní soutěže v Cardiffu však nepostoupila),

Gaba el Hadidi
Micaelu pěvecky i typově výborná Kanaďanka Emily Dorn a Escamilla Korejec Ilhun Jung. Dirigoval Španěl Josep Caballé-Domenech.

Emily Dorn jako Micaela
Obsazení nemohlo být více mezinárodní. Německou, přímo saskou reputaci tak zachraňovali režisér a scénograf, oba rodilí Drážďaňané. A to bylo skutečné překvapení, protože ani režijní pojetí, ani scéna, ačkoli mne nenadchly, nešly za hranici přijatelné aktualizace. A současně nevybočily z celkového dojmu, který jsem si o Semperoper vytvořil z předchozích návštěv, že totiž její představení jsou lehce šedivá. Vojáci připomínali členy Lidových milicí v letních uniformách a klíčovým prvkem scénografie byl obrovský válec ve středu scény, který se podle potřeby otvíral a představoval fabriku, tavernu nebo arénu. Takže ano, stálo to za to, ale žádné vzrušení, mražení v zádech, natožpak slzení se nekonalo. Carmen a Drážďany to prostě nejde tak úplně dohromady. I když, tak s Anke Vondung, která zpívala premiéru...

Zajímavé je také to, že odpoledne před představením mohou návštěvnící absolvovat prohlídku divadla. A k těm návštěvníkům - jsou jako všude, lejou do sebe šampaňské a oblečení jsou od smokingu po kostkovanou košili přes džíny. Málokdy se však vidí dáma s miniaturním kloboučkem nad uchem doprovázena osobou na vysokých podpatcích, podle některých znaků mužem. Co mne však zaujalo je, že v divadle bylo poměrně mnoho párů středního věku a mladších. A samozřejmě méně cizinců než třeba v Praze. Podobně jako v Národním divadle probíhají v Semperoper opravy interiérů za provozu a navíc je tam víc teplo než je příjemné, ale to asi jak komu. Celkově je úroveň divadla podstatně vyšší než současných pražských scén a obávám se, že to není dáno jen tím, že jeho rozpočet je podstatně vyšší. A do Drážďan je to z Prahy blíž než do Brna a jen o málo dál než do Plzně.


Semperova opera Drážďany
22. února 2014

George Bizet
Carmen

Musical Director: Josep Caballé-Domenech 
Staging: Axel Köhler 
Set Design: Arne Walther 
Costume Design: Henrike Bromber 
Choreography: Katrin Wolfram 
Lighting Design: Fabio Antoci 
Choir: Pablo Assante 
Kinderchor: Andreas Heinze 
Dramaturgy: Nora Schmid

Casting 22 Feb 2014
Don José: Marcello Giordani 
Carmen: Gala El Hadidi 
Micaëla: Emily Dorn 
Escamillo: Ilhun Jung 
Zuniga: Masashi Mori 
Frasquita: Vanessa Goikoetea 
Mercédès: Julia Mintzer 
Dancairo: Simeon Esper 
Moralès: Julian Arsenault 
Remendado: Timothy Oliver 
Lillas Pastia: Michael Auenmüller

Staatskapelle Dresden

sobota 8. března 2014

Helene Grimaud na třetí pokus

Ty předcházející 2 ohlášené pražské koncerty se v minulých letech jaksi nekonaly. Proto možná získala její pověst mimořádné klavíristky jakýsi přílepek potížistka, což jako marketingový prvek není špatné a všechny 3 koncerty (5.-7. března) s Českou filharmoníí a Jiřím Bělohlávkem byly vyprodány. A to se moc neví o tom, že je též globálním ochráncem vlků až tak, že založila Wolf Conservation Centre.


Nicméně řekl bych, že by byly vyprodány i bez toho. A soudě podle ohlasu, byly skvělé všechny, i když já byl jen u prvního.


Ovšem s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, jak klavíristka tvrdí, si padli do oka už dříve. Minimálně při loňském UK turné, kde hráli Beethovenův 5. klavírní koncert. Dvě turné s Českou filharmonií však Helene Grimaud absolvovala již v roce 2000 a 2002.

 Helene Grimaud (nar. 1969) působí dojmem snové éterické osůbky, ale když sedne k pianu, dokáže dodat svému projevu i vášnivou razanci, kterou by člověk čekal spíš od zamilovaného dřevorubce. A díky této výrazové šíři je její projev bohatší než třeba obou v poslední době zmiňovaných a skvělých mladých klavíristek -Yuji Wang a Khatii Buniatishvili. A připomíná trochu Daniela Barenboima. Ostatně byl to právě on, kdo ji v 17 letech představil na koncertním podiu.

Zatímco některé kritiky loňských společných koncertů v Anglii a Edinburghu mluvily o jistém nesouladu mezi orchestrem a klavíristkou, ten středeční měl všechny znaky ne tak častého jevu, kdy skvělý sólista nebo dirigent dokáže rozhýbat Českou filharmonii k vysoce nadstandardnímu výkonu. A účinkující si toho byli bezpochyby vědomi, takže když dohráli, vrhla se klavíristka dirigentovi kolem krku, zatímco on jí líbal ruce. Obě. V neděli 9. března odpoledne se bude koncert opakovat v Berlíně, ve velkém sále Berlínské filharmonie.

Česká filharmonie /Hélène Grimaud
Hélène Grimaud (klavír)
Dirigent: Jiří Bělohlávek 
Andrea Rysová (flétna)
Vladislav Borovka (hoboj)
František Bláha (klarinet)
Tomáš Fratiš (fagot)
Jana Boušková (harfa)
Česká filharmonie
5., 6. a 7. března 2014 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Paul Hindemith: Koncert pro dechové nástroje, harfu a orchestr
Franz Schubert: Symfonie č. 7 h moll D 759 „Nedokončená“
=přestávka=
Johannes Brahms: Klavírní koncert č. 1 d moll op. 15
přídavek:
Klavírní transkripce Intermezza z Gluckova Orfea 

čtvrtek 6. března 2014

Eto uzhe bylo

Napsal Andrej Zubov, profesor historie na MGIMO, elitní ruské diplomatické škole.
Přátelé. Jsme na prahu. Nikoli na prahu připojení nového subjektu k Ruské federaci. Jsme na pokraji úplného zničení systému mezinárodních smluv, ekonomického chaosu a politické diktatury. Jsme na pokraji války s naším nejbližším, spřízněným národem Ukrajiny, prudkého zhoršení vztahů s Evropou a Amerikou, na pokraji studené, a možná horké války s nimi.
Koneckonců, to už tady bylo. Rakousko. Začátek března 1938. Nacisté chtějí rozšířit svou říši na úkor jiného německého státu. Lidé po tom ani příliš netouží – nikdo je neutlačuje, nikdo nediskriminuje. Ale myšlenka velkoněmecké říše zamotala hlavu radikálům – místním nacistům. Aby ukončil spory o osudu Rakouska, vyhlašuje kancléř Kurt Alois Josef Johann von Schuschnigg na 13. března referendum. Ale nacisté v Berlíně a ve Vídni s tím nesouhlasí. Co když lidé budou proti anšlusu? Kancléř Schuschnigg je tak donucen 10. března odstoupit. Místo něj prezident jmenuje vůdce místních nacistů Arthura Seyss-Inquarta, a německé divize mezitím již vstupují do rakouských měst na pozvání nového kancléře, který se to dozvěděl z novin. Rakouská armáda kapituluje. Lidé buď nadšeně vítají hitlerovce, nebo jsou podráždění a zalezlí doma, případně urychleně emigrují do Švýcarska. Rakouský kardinál Innitzer anšlus vítá a žehná mu… 
Zatýkání začalo 13. března. Kancléř Schuschnigg byl zatčen o den dříve. Plebiscit se konal 10. dubna. V Německu hlasovalo pro sjednocení s Rakouskem 99,08 %, v samotném Rakousku, které se stalo Ostmarkou německé říše, 99,75 %. Prvního října 1938 se s Německem spojili pokrevní bratři z českých Sudet. Dvaadvacátého března 1939 pak region litevské Klaipedy, který se tak během jediného dne proměnil v německý Memel. Ve všech těchto zemích skutečně žili převážně Němci, po celou dobu se mnozí z nich opravdu chtěli spojit s Hitlerovou říší. Všude se toto spojení odehrávalo za zvuků fanfár, s velkou slávou a výkřiky radosti jásajícího davu, opilého šovinistickým šílenstvím, a s tichým souhlasem Západu.
"Nesmíme klamat, a zejména nesmíme dávat falešnou naději malým slabým státům a slibovat jim ochranu Ligy národů a příslušné kroky z naší strany," řekl Neville Chamberlain v britském parlamentu 22. února 1938. "Protože víme, že nic takového nelze provést."
A něco zcela jiného říkal Adolf Hitler 23. března 1939 z balkonu na Divadelním náměstí v právě připojeném Memelu. Dvě hodiny předtím teatrálně vplul na palubě nejnovější bitevní lodi Deutschland do přístavu Memel. "… Němci nebudou nikomu na světě dělat nic špatného, ale bylo nutné zastavit utrpení, kterému byli Němci podrobeni po dobu 20 let od celého světa…Memelské Němce už jednou Německo ponechalo napospas osudu, když se smířilo s hanbou a potupou. Dnes se memelští Němci… opět stanou občany mocné říše, rozhodnuti převzít svůj vlastní osud do vlastních rukou, i když se to nebude líbit polovině světa."
A všechno se jevilo tak zářivé. A sláva Hitlera byla na vrcholu. A svět stál v úžasu před Velkým Německem. Připojení zemí a území k Říši proběhlo bez jediného výstřelu, bez kapky krve – není Führer geniální politik?
O šest let později bylo Německo poraženo, miliony jeho synů byly zabity, miliony jeho dcer zneuctěny, jeho města srovnána se zemí, jeho kulturní hodnoty, nahromaděné v průběhu staletí, se obrátily v prach. Od Německa byly odděleny 2/5 a zbývající část rozdělena na okupační zóny obsazené vítěznými mocnostmi. A hanba, hanba, hanba pokryla hlavy Němců. A přitom to všechno začalo tak zářivě!
Přátelé. Historie se opakuje. Na Krymu opravdu žijí Rusové. Ale cožpak je tam někdo utlačoval, byli tam snad občany druhé kategorie, bez nároku na jazyk a pravoslavnou víru? Před kým je musí chránit vojáci ruské armády? Kdo je napadl? Vstup cizích vojsk na území jiného státu bez jeho souhlasu – je agrese. Obsazení parlamentu osobami v uniformách neoznačených – to je nehoráznost. Jakákoliv rozhodnutí krymského parlamentu jsou za těchto okolností fraškou. Napřed obsadili parlament, premiéra nahradili proruským a pak tento nový premiér požádal Rusko o pomoc, když pomocníci již jsou zde a již celý den ovládají poloostrov… Jako vejce vejci podobné anšlusu v roce 1938. A dokonce i referendum – plebiscit – proběhne až za měsíc, pod ochranou spřátelených bajonetů. Tam – 10. dubna, zde – 30. března.
Propočítala ruská vláda rizika tohoto neuvěřitelného dobrodružství? Jsem si jistý, že ne. Stejně jako je svého času neodhadl Adolf Aloizovič. Kdyby je uvážil, nemusel by v dubnu 1945 zoufale pobíhat po bunkru pod dopadajícími ruskými bombami a nemusel by sežrat ampuli s jedem.
Pokud se Západ nebude chovat jako Chamberlain a Daladier v roce 1938 a zavede úplné embargo na nákup ruské energie a zmrazí ruské vklady ve svých bankách? Ruská ekonomika, která je i tak v agonii, se zhroutí do tří měsíců. A pak se začnou dít v Rusku věci, ve srovnání s nimiž bude vypadat Majdan jako procházka rajskou zahradou.
A pokud krymští Tataři, kteří jsou kategoricky proti ruské vládě, kteří si pamatují, co s nimi tato vláda provedla v roce 1944 a že je nepustila domů až do roku 1988… a když se krymští Tataři začnou domáhat ochrany svých zájmů u svých souvěrců a pokrevních bratrů v Turecku? Koneckonců Turecko neleží za třemi moři, ale přímo na protějším břehu Černého moře… A Krym drželi Turci déle než Rusko – čtyři století. Turci – to není Chamberlain nebo Daladier. Ti v červenci 1974, aby chránili své soukmenovce, obsadili 40 % území Kypru, ignorují všechny protesty a stále podporují tzv. Tureckou republiku severního Kypru, kterou neuznává nikdo kromě nich. Možná že někdo by chtěl mít Tureckou republiku jižní Krym? Ale v případě, že se horké hlavy krymských Tatarů rozhodnou bojovat, rádi se k nim přidají muslimští radikálové z celého světa, a to zejména ze severního Kavkazu a Povolží. Nepřineseme si tu bouřku ze zpustošených krymských letovisek do našeho ruského domu? Cožpak nám nestačí naši vlastní teroristé?
A konečně, získáme-li Krym, rozervaný vnitřními rozpory, ztratíme navždy lid Ukrajiny – Ukrajinci neodpustí Rusům takovou zradu nikdy. Myslíte si, že přeháním? Že čas všechno zahladí? Doufáte marně, drazí ruští šovinisté. Na konci XIX. století se Srbové a Chorvati považovali za jeden národ, jen rozdělený hranicemi, náboženstvím a abecedou. Oni usilovali o jednotu – kolik knih o tom napsali. A byly to moudré a dobré knihy. A teď na světě najdete jen málo národů, které se vzájemně nenávidí tak jako Srbové a Chorvati. Kolik krve bylo mezi nimi prolito, a to všechno kvůli nějakým kouskům území, městečkům a údolím, v nichž by mohli žít spolu šťastně a spokojeně. Mohli by, ale nedokázali to. Chamtivost udělala z bratrů nepřátele. A cožpak se to nestává i v každodenním životě? Stojí za to přijít o bratry navždy, kvůli nesmyslným ambicím? Samozřejmě že nevyhnutelné bude i rozdělení ruské církve. Její ukrajinská část se od Moskvy odštěpí navždy.
Ale v ještě děsivější porážku se pro Kreml obrátí úspěšné připojení Krymu. Pokud vše proběhne snadno, pak se zítra k Rusku budou chtít připojit oblasti obývané Rusy v Kazachstánu, posléze také Jižní Osetie, Abcházie a severní Kyrgyzstán. Po Rakousku následovaly Sudety, po Sudetech Memel, pak Polsko, po Polsku Francie, po Francii – Rusko. Všechno to vzešlo z nepatrných krůčků…
Přátelé. Musíme se zastavit a vzpamatovat se. Naši politici zatahují naše lidi do hrozného, děsivého dobrodružství. Historická zkušenost nám říká, že nic neprojde jen tak. Neměli bychom se nechat manipulovat, jak se nechali svého času Němci manipulovat sliby Goebbelse a Hitlera. V zájmu míru v naší zemi, v zájmu jeho skutečného obrození, pro mír a přátelství na území historického Ruska, které je nyní rozděleno do mnoha států, řekněme ne na tuto šílenou a – co je nejdůležitější – naprosto zbytečnou agresi.
Ztratili jsme ve dvacátém století tolik životů, že naší jedinou správnou zásadou by měl být princip vyhlášený Solženicynem – zachování národa. Zachování lidí, a ne rozšiřování území. Země se shromažďují jen za cenu krve a slz.
Žádnou krev, žádné slzy již nepotřebujeme!
1. března 2014


pondělí 3. března 2014

Vyklubal se parádní motýl - Zuzana Marková

V Praze je takový soubor, který se jmenuje Dětská opera. Jeho duší je zpěvačka a pedagožka Jiřina Marková, která má dceru Zuzanu. A to je velice šikovná mladá dáma.

2008
 Před 5 lety, to ještě byla studentkou pražské konzervatoře, už zpívala pořádné sopránové role v ostravské opeře, kde však působila od svých 19 let ( František, Zerlina, Papagena, Zuzanka, Micaela, Frasquita, Jitka...). Ale už předtím hrála dětské role v pražském Národním divadle a Dětské opeře, kde od 16 let dokonce vedla sbor.

Ostrava 2010
Je proto naprosto logické, i když v Česku ne zcela běžné, že v roce 2010 odchází do italské Boloně studovat, a také zpívat. Ale už v dubnu se objevila v nedalekém Lugu, kde se v Rossiniho divadle hrála opera "Powder her face", kterou inscenoval slavný režisér Pier Luigi Pizzi. V březnu 2011 pak zpívá v Teatro Comunale di Bologna Donnu Annu opět v Pizziho režii  a v červnu Clorindu v Rossiniho Popelce, tentokrát v režii Daniella Abbado, známého režiséra a syna světoznámého dirigenta Claudia Abbado. Na podzim 2011 též hlavní roli princezny navarrské v Donizettiho opeře Gianni di Parigi na operním festivalu v irském Wexdorfu.

2011
V dubnu 2012 zčeřilo její jméno hladinu italských kulturních rubrik, když, jak říkají podtitulky, prolomila tabu italské opery a jako sólistka se objevila na jevišti neoblečená. Mediálně tím dokonale zastínila zpěváky v hlavních rolích "Powder her face". Inscenace, opět v Pizziho režii, se hrála na scéně divadla Malibran benátské opery La Fenice.
2012 (Benátky)
Je ovšem pravda, že byla ve sprše a zády k publiku. Ostatně ve Stavovském divadle v činohře Mikve vstupovaly do lázně v rouše Evině hned 3 herečky. V roce 2012 se také zúčastnila pěvecké soutěže Ernst Haefliger International Singing Competition v Bernu, a odnesla si cenu za 2. místo.

Vloni pokračovala v Benátkách, a v červnu zpívala na velkém festivalovém koncertu pro 9000 diváků v antickém divadle ve francouzském Orange vedle hvězd jako Patrizia Ciofi nebo Vittorio Grigolo.


2013

V říjnu zpívala hlavní roli v opeře  "Aspern" Salvatore Sciarrina v rámci 57. festivalu současné hudby v Benátkách.

A konečně letos se na ni usmálo štěstí definitivně v podobě titulní role ve velké belcantové opeře, Donizettiho Lucii z Lammermooru v Marseille. Původně měla zpívat 2 představení, ale výpadek Eglise Gutiérrezové jí pomohl k premiéře a celkem 4 představením.


2014

LUCIA DI LAMMERMOOR
Gaetano Donizetti

Opera in 3 acts
Libretto by Salvatore CAMMARANO from the novel by Sir Walter SCOTT.
First performed in Naples, Teatro San Carlo, on September 26th, 1835.
Last performed at Marseille Opéra, on April 15th, 2007.

Coproduction Opéra de Lausanne / Marseille Opera

Conductor : Alain GUINGAL
Director : Frédéric BÉLIER–GARCIA
Assistant Director : Caroline GONCE
Scenic Designer : Jacques GABEL
Costume Designer : Katia DUFLOT
Lighting Designer : Roberto VENTURI

CAST
Lucia : Zuzana MARKOVÁ (31 january, 2, 4, 6 february)
Lucia : Burcu UYAR (1, 5 february)
Alisa : Lucie ROCHE

Enrico : Marc BARRARD (31 january, 2, 4, 6 february)
Enrico : Gezim MYSHKETA (1, 5 february)
Edgardo : Giuseppe GIPALI (31 january, 2, 4, 6 february)
Edgardo : Arnold RUTKOWSKI (1, 5 february)
Raimondo : Wojtek SMILEK (31 january, 2, 4, 6 february)
Raimondo : Nicolas TESTÉ (1, 5 february)
Arturo : Stanislas de BARBEYRAC
Normanno : Marc LARCHER

Ohlasy byly vesměs nadšené a vedle zpěvu (...díky bezpečné technice, spolehlivé muzikálnosti a mladistvé svěžesti ovládala sl. Marková scénu po celý večer...; Michael Milenski, Opera Today) opět bodovala svým exteriérem. Po této stránce je ovšem hodnocení přehnané a je to spíš problém kritika (...její půvabná mladá ňadra zastínila její nádherný mladý hlas), Natalie Dessay v Lyonu byla rozhodně odvážnější.

Z Marseille se vrací do Benátek, ale již v červnu ji čeká premiéra a 2 reprízy v další velké roli v Marseille, Violettě v nejslavnější opeře vůbec, Verdiho Traviatě.

Je skvělé, že bude mít v repertoárové nabídce 3-4 z těch největších a 3 o trochu menší sopránové role světového repertoáru. V příštích dvou sezónách ji čeká řada představení komické opery Les Caprices de Marianne francouzského skladatele Henri Saugueta (1901-1989) v několika francouzských městech, účast na festivalech, koncerty s Orchestra Filarmonica Toscanini.

Zuzana Marková má bezpochyby nakročeno k velké kariéře. A jak sama říká, i její přítel je jí velikou oporou, a nechci se mýlit, ale je to mladý dirigent na strmém vzestupu Giacomo Sagripanti. Takže jestli jí něco chybí, pak je to velká agentura, která ji dokáže vytáhnout do operní extraligy. Ta stávající se zdá být velmi agilní, ale pro zpěvačku takových možností trochu těsná.

Podle všeho, co se lze o Zuzaně Markové porůznu dočíst, to vypadá, že to není žádný křehký kvítek žijící jen romantickými dívčími sny, ale pořádná a pohledná holka do nepohody. Takže nezbývá než jí popřát, aby se z Benátek a Marseille brzo dostala do Milána a Paříže a když bůh dá... i do Národního divadla v Praze.

A dodatek z června: