Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

úterý 28. února 2017

A Rusalka z New Yorku

Původně jsem měl v úmyslu srovnat v jednom příspěvku dvě představení Rusalky z jednoho týdne, ale ono to příliš nejde, takže tady je Rusalka II.

Je příznačné, že americký zájem o Dvořáka jako jejich skladatele je propojen i s Rusalkou. V Čechách se traduje, že místem inspirace pro Rusalku bylo jezírko v zámeckém parku ve Vysoké u Příbrami, kam Dvořák jezdil téměř 20 let. Ovšem Josef Škvorecký s velkou básnickou licencí spojuje Rusalku s letním večerem na Krocaní řece v americké vesnici Spilville, do jejíž vlahé vody se nořila za svitu měsíce neoděná kráska. Jiní zase tvrdí, že ho inspirovala mořská víla Hanse Christiana Andersena. Ať už je to jak chce, Rusalka je dnes operní hit s mnoha podobami, z nichž ty extrémní z ní dělají podobenství o sexuálním zneužívání žen, kde hlavní hrdinka je prostitutka a její družky odehrají představení ve spodním prádle.

To ovšem bylo v Evropě. Naopak představení, o kterém je řeč, se konalo v sobotu 25. února 2017 v Metropolitní opeře New York jako předposlední z letošních osmi počítaje v to i premiéru ve čtvrtek 2. února. Je to teprve druhá inscenace Rusalky v historii Metropolitní opery, ta první se konala v roce 1993 a Rusalku zpívala Gabriela Beňačková. Od další serie představení v roce 1997 až do posledních v roce 2014 pak Rusalku zpívala Reneé Fleming. A také v přenosu 8. února 2014, který byl rekordní v tom, že v Česku ho vidělo 9000 diváků, což je víc než kapacita všech operních scén v zemi.

Nová inscenace byla svěřena Mary Zimmermanové a hlavní operní kritik New York Times Anthony Tommasini o ní napsal: „Dvořákova Rusalka by mohla být nečekaným hitem sezóny v Metropolitní opeře. Operní odpověď na pohádkový příběh Malé mořské víly je neuvěřitelně temné, sexy drama. Záhadné, zlověstné a fantaskní režijní zpracování v kombinaci se smyslným zpěvem pohledného obsazení dohromady vytváří romantickou energii vzácnou jak pro Met, tak jakoukoli jinou operu,“

Do role Rusalky byla obsazena 37letá Lotyška Kristine Opolais, která v ní před 7 roky debutovala v netradiční inscenaci v Mnichově a sklidila obrovský úspěch, který ji vynesl do operní extraligy. O rok později byla stejné inscenace včetně zpěvačky představena v londýnské Covent Garden. Opolais se od té doby prezentovala v New Yorku a v loňských Pucciniho operách Madame Butterfly a Manon Lescaut přenášených i do českých kin sklízela nadšené ovace. Nejinak tomu bylo i v Rusalce. Již zmíněný Anthony Tommasini říká:„Bezkonkurenční obsazení v čele s úžasným sopránem Kristine Opolais, která zde podává zářivý a chvějivě křehký hlasový výkon.“ O přestávce přenosu sama říkala,  že Rusalku má v srdci a zvlášť má ráda 2. jednání, kde může jenom hrát, neboť za zviditelnění pro člověka, slovy Vodníka zakletí v nádheru světa, zaplatila němotou. Svou schopnost vyjádřit emocionálně vypjaté situace naprosto přesvědčivě herecky, pro což má navíc nadprůměrné fyzické předpoklady, ostatně přesvědčivě dokázala už jako Manon.

Měsíčku na nebi hlubokém, světlo tvé daleko vidí,
po světě bloudíš širokém, díváš se v příbytky lidí,
Jako Princ doplnil Kristinu Opolais americký tenorista Brandon Jovanovich, který si roli vyzkoušel v Chicagské opeře a v Metropolitní debutoval před sedmi lety jako Don José v Bizetově Carmen.
V roli Ježibaby vystřídala Doloru Zajick, které v přecházející inscenaci zpívala nejen první, ale i poslední představení, americká mezzosopranistka Jamie Barton. Ta je známá například z lednového přenosu Nabucca, ale v Metropolitní opeře debutovala již v roce 2009 v Mozartově Kouzelné flétně. Její podání bylo svým způsobem nejpřesvědčivější, i když možná díky až komické poloze, která byla režií roli přisouzena, z představení poněkud vyčnívala. V roli Vodníka podal výborný výkon Eric Owens, jehož čeština byla navíc téměř dokonalá a rozhodně ze všech zpěváků nejlepší. V rozhovoru o přestávce mluvil o svém vztahu ke Dvořákově hudbě, včetně její souvislosti s češtinou, a byl to jeden z mála rozhovorů tohoto typu, který nezněl jako jedna velká fráze. Tento basbarytonista zpíval v lednovém přenosu opery Láska zdaleka, kde bylo jeho obsazení podle mne chybou, zde však bylo zcela namístě. V roli Cizí kněžny se vůbec poprvé objevila Švédka Katarina Dalayman.

A pohádce je konec
¨Shrnuto a podtrženo to bylo představení působivé, a i když kritiky se v hodnocení značně rozcházely. u publika sklidilo velký úspěch, což je nakonec to podstatné, protože kritik je od slova kritizovat.

U příležitosti premiéry probíhá v New Yorku také několik doprovodných akcí, například výstava rukopisu opery ze sbírek Národního muzea v galerii Českého centra.

Kristina Opolais


Jamie Barton


Eric Owen



pondělí 27. února 2017

Rusalka v Praze...

Nestává se často, že člověk má možnost vidět během jednoho týdne dvě vrcholná provedení téže opery v obsazení špičkovými světovými zpěváky. Tento týden se to však podařilo a navíc šlo o Dvořákovu pohádku-horor Rusalka.

První představení se odehrálo v pražském Národním divadle a vedle domácích zpěváků, mezi něž počítán i Štefana Kocána, který v inscenaci zpíval již 10 x, se na scéně objevil především polský tenorista Piotr Beczala, který patří k absolutní světové špičce ve svém oboru. Přítomnost takové osobnosti měla zřejmě za následek obrovskou motivaci pro všechny účinkující, takže výsledkem bylo představení naprosto mimořádné. Podíleli se na tom snad všichni účinkující a nelze mluvit o nějaké zřetelné slabině nebo o tom, že někdo by nepřirozeně vyčníval. Nešlo ovšem o žádnou režijní novinku. V roce 2009 to byla druhá inscenace Jiřího Heřmana v pozici šéfa opery (2007-2012) a je třeba říct, že kritikům se tenkrát příliš nezavděčil. Třeba taková Helena Havlíková na něm tenkrát nenechala nit suchou. Dnes ovšem režijní pojetí a scéna nikoho nevzrušují, a tak se pozornost soustředila na provedení, ostatně kritiků tam asi moc nebylo, volné vstupenky se nejspíš rozdávají při premiérách.

zleva: dirigent Łukasz Borowicz, Jolana Fogašová, Piotr Beczala, Maria Kobielska, Štefan Kocán
Upřímně se musím přiznat, že provedením a celkovou atmosférou to bylo jedno z nejkrásnějších představení, jaké jsem v Národním slyšel. Přítomnost zpěváka takového kalibru a mediální image, jako je Beczala, navíc umožňuje srovnávat a vidět, že ti ostatní "umí" také a výkon Kocánův, který rovněž patří k pravidelným hostům Metropolitní opery, byl díky bezchybné češtině možná ještě působivější. Stejně tak podala velký výkon, zvláště ve 3 jednání, Maria Kobielska. Řekl bych však, že v salcburském Faustovi, kde jsem shodou okolností viděl Beczalu vloni, byl jeho výkon lepší. V Národním trochu rušilo, že v porovnání se slovenskými zpěváky (Kobielska, Kocán, Fogašová) bylo na jeho češtině slyšet, že přízvuk nebyl vždy tam, kde by být měl. V tom byl naopak nepřekonatelný hajný Ivana Kusnjera. Prostě se dá říct, že "vše záleží na lidech" a pokud inscenátoři nezneužijí divadlo ke kompenzaci konfliktů vlastní duše, mohou diváci odcházet s pocitem, že peníze za vstupenky nevyhodili nadarmo.


A 20. února tomu tak zcela určitě nebylo, protože jsem v Národním divadle už dlouho neslyšel tak spontánně nadšený ohlas u publika jako po tomto představení. A to i od třídy holandských studentíků, kteří seděli vedle mne a jimž pan učitel o přestávkách přibližoval příběh.

Antonín Dvořák: Rusalka
Hudební nastudování: Jakub Hrůša
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Jaroslav Bönisch
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světla: Daniel Tesař
Sbormistr: Pavel Vaněk
Choreografie: Jan Kodet
Dramaturgie: Beno Blachut
Premiéra 13. května 2009 Národní divadlo Praha

Obsazení reprízy 20. 2. 2017
Rusalka – Maria Kobielska
Princ – Piotr Beczała
Vodník – Štefan Kocán
Ježibaba / Cizí kněžna – Jolana Fogašová
První žínka – Lucie Silkenová
Druhá žínka – Michaela Kapustová
Třetí žínka – Václava Krejčí Housková
Kuchtík – Michaela Šrůmová
Hajný / Lovec – Ivan Kusnjer

Dirigent: Łukasz Borowicz
Orchestr a sbor Národního divadla
Balet Opery Národního divadla

-------------------------------
RUSALKA

I. dějství:
Trojzpěv lesních žínek a scéna s Vodníkem: Hou, hou, hou, stojí měsíc nad vodou.
Árie Rusalky (vypráví Vodníkovi o princi): Sem často přichází.
Árie Rusalky: Měsíčku na nebi hlubokém.
Árie Rusalky (velebí moc Ježibaby): Stoletá moudrost tvá všechno ví.
Zpěv Ježibaby (připravuje kouzelný nápoj): Čury mury fuk, bílá pára vstává z luk.
Zpěv lovce: Jel mladý lovec, jel a jel.
Árie prince: Zde mihla se. – (vůči Rusalce:) Vidino divná. – Vím, žes jen kouzlo, které mine.

II. dějství:
Scéna hajného a kuchtíka (hajného zajímá, co se chystá za slavnost na zámku):
Jářku, jářku, klouče milé. – U nás v lesích straší.
Árie prince (k Rusalce): Již týden dlíš mi po boku.
Polonéza.
Árie Vodníka: Ubohá Rusalko bledá. – Celý svět nedá ti, nedá.
Svatební sbor: Květiny bílé po cestě.
Árie Rusalky (pokud jde o vztah k princi): Ó, marno to je, ó marno to je.
Scéna kněžny a prince: Vám v očích divný žár se zračí.

III. dějství:
Árie Rusalky: Necitelná vodní moci, stáhlas mne zas v hlubinu.
Árie Ježibaby: Miláček tě zavrh´. – Lidskou krví musíš smýti živlů prokletí.
Sbor rusalek z hlubin jezera (ve vztahu k Rusalce): Odešla jsi do světa, uprchla jsi našim hrám.
Scéna hajného, kuchtíka a Ježibaby: Že se bojíš? – Náš princ těžce stůně.
Výstup lesních žínek: Mám zlaté vlásky, mám.
Zpěv prince (volá Rusalku): Bílá moje lani, pohádko, němý přelude.
Árie Rusalky (ve scéně s princem): Živa ni mrtva. – Proč volal jsi mne v náruč svou.
Závěr: princ, vodník, Rusalka; (princ): Nechci se vrátit v světa rej. – (vodník): Nadarmo v loktech zemře ti. – (odpuštění Rusalky): Za tvou lásku, za tu krásu tvou.

Operní drby - únor 2017

Isabel Leonard

Po roli Adalgisy v Belliniho Normě vloni v Torontu a Charlotte v Massenetově Wertherovi v Boloni přidala americká mezzosopranistka Isabel Leonard (1982) poslední roli i v Metropolitní opeře. Ve všech třech případech kritiky nešetří chválou a zdá se, že zpěvačka se začíná přesouvat od Zerlin a Cherubínů k dramatičtějšímu repertoáru.

říjen 2016, Toronto - Leonard jako Adalgisa a Sondra Radvanovsky jako Norma
prosinec 2016, Bologna - Juan Diego Florez jako Werther, Isabel Leonard jako Charlotte 
únor 2017, Metropolitní opera - Isabel Leonard jako Charlotte
Mimochodem, když už jsme u těch drbů. V červenci zpívá Isabel Leonard Donnu Elviru v Mozartově Donu Giovannim na festivalu v Aix-en-Provence. Je pouhá náhoda, že ve stejné době tam otec jejího syna a (údajně ex-)manžel Teddy Tahu Rhodes zpívá v Carmen toreadora Escamilla?

Kate Lindsey

Kate Lindsey (nar. 1981) je absolventkou Indiana University a tříletého Lindemann Young Artist Development Program Metropolitní opery, v níž debutovala v roce 2005 rolí Javotte (Manon). následoval Tebaldo (2006, Don Carlo), 2. dáma (2006, Kouzelná flétna, MET live in HD), Siebel (2007, Faust), Cherubín (2007, Figarova svatba), Stéphano (2007, Romeo a Julie), Kuchtík (2009, Rusalka), Zlato Rýna (2009), Soumrak bohů (2009), Hoffmannovy povídky (2009), Hansel a Gretel (2011), La Clemenza di Tito (2012), Zerlina (2015, Don Giovanni), celkem 104 vystoupení, z nich 4x v Live in HD.

Kate Lindsey a Adam Plachetka jako Zerlina a Masetto v Metropolitní opeřa
 Mezi její další role patří Angelina (Popelka), Cherubino (Figarova svatba) či Sesto (La Clemenza di Tito), které spolu s dalšími ztvárnila na předních světových pódiích (Royal Opera House Covent Garden, Bayerische Staatsoper, Los Angeles Opera). Jako vyhledávaná koncertní pěvkyně vystupovala s New York Philharmonic, Cleveland Orchestra, Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam a řadou dalších.

červenec 2016, Aix-en-Provence - Kate Lindsey (vpravo) jako Dorabella
Vloni a letos festivaly v Aix-en-Provence (Dorabella), Edinburghu a Glyndebourne, 2x ROH, Ópera Comique Paris,




V Metropolitní opeře však měla poslední představení v roce 2015 (Hoffmannovy povídky, Don Giovanni), neobjevila se ani mezi 36 zpěváky, kteří se představí v Gala koncertu k 50. výročí otevření divadla v Lincolnově centru. a zdá se, že obsazena nebude ani v příštím roce. (Což se ovšem týká i další skvělé mezzo, Tamary Mumford) Většina jejích vystoupení se momentálně odehrává v Evropě.

V Praze dávala recitál 25. ledna 2012 a znovu se objeví na Pražském jaru 2017.

Kate Lindsey - Smetanova síň 2012
Představí se ve výběru z Canteloubeho slavných Písní z Auvergne. Francouzský skladatel, muzikolog a přední znalec francouzského folklóru Joseph Canteloube (1879–1957) v této pětidílné sbírce, na níž pracoval mezi léty 1923 až 1930, čerpal ze své bohaté sběratelské činnosti, jíž se věnoval po celý svůj život. Písně překvapí bohatou instrumentací a neobvyklými harmoniemi, jimiž chtěl autor vykreslit bohatou atmosféru venkova. Zajímavostí je, že texty Canteloube zaznamenával v okcitánském dialektu (langue dʼoc).

 Březnové operní upoutávky:

4    Plzeň, Tylovo divadlo, Jacques Offenbach: Pařížský život (premiéra)

 9    Praha, Národní divadlo, Bizet: Faustovo prokletí (premiéra)

11   Londýn, Royal Opera House. Antonio Pappano diriguje v nové inscenaci Kaspera Holtena Die Meistersinger von Nürnberg s Bryn Terfelem, Johannes Martin Kränzlem, Gwyn Hughes Jones,
Rachel Willis-Sørensen a Allan Claytonem

12   Mnichov, Nationaltheater. Jonas Kaufmann, Anja Harteros a Luca Salsi v hlavních rolích Andrea Chénier v nové produkci Philippa Stölzla, dirigent Omer Meir Wellber

18   Amsterdam, Muziektheater. Christopher Maltman zpívá hlavní roli spolu s Evou-Maria Westbroek v nové Wozzecka; režie Krzysztof Warlikowski, dirigent Marc Albrecht

19   Drážďany, Semperoper. Keith Warner inscenuje Busoniho Doktora Fausta s Lesterem Lynchem, Michaelem Ederem,  Markem Le Brocq, Michaelem Königem a Manuelou Uhl, Diriguje Tomáš Netopil

22   Řím, Teatro Costanzi. Marina Rebeka a Carmela Remigio v hlavních rolích nové Marie Stuardy v produkci Andrea de Rosa a pod taktovkou Paolo Arrivabeni,

24  Brno, Janáčkovo divadlo, Kaija Saariaho: Láska na dálku (premiéra)

30   Vídeň, Staatsoper. Semyon Bychkov diriguje nového Parsifala v režii Alvise Hermanise s Christopherem Ventris, Ninou Stemme, Geraldem Finley a Hans-Peter Königem


neděle 26. února 2017

Není objev jako objev

Třetí koncert minicyklu České filharmonie Objevy se odehrál v sobotu 18. února 2017 v pražském Rudolfinu. Název je trochu zavádějící, Jana Boušková, která hrála v předcházejícím koncertu až tak velký objev není, stejně tak Denis Kožuchin, který bude hrát v posledním koncertu. V tom únorovém však vystoupili dva muzikanti, kteří pro české publikum novinkou opravdu jsou.

Daniel Smith (nar. 1982) byl prvním australským dirigentem, který vystoupil v cyklu Objevy. Je laureátem soutěží Georga Soltiho, Witolda Lutosławského, Luigi Mancinelliho a Grzegorze Fitelberga. Dirigoval London Philharmonic Orchestra a orchestr Mariinského divadla, také Varšavskou filharmonii, italský orchestr RAI, Frankfurtský rozhlasový orchestr nebo New Japan Philharmonic. Je i operním dirigentem a nedávno založil nadaci, která umožňuje přístup na koncerty klasické hudby lidem, kteří by si to ze sociálních nebo zdravotních důvodů nemohli dovolit. V recenzi londýnského debutu získal nejvyšší možný počet pěti hvězdiček. Další recenzenti ocenili jeho laskavý a poctivý přístup k hudbě.

Andrei Ionita a Daniel Smith v Rudolfinu
Smith je i operním dirigentem. V roce 2013 debutoval na Rossiniho operním festivalu v Pesaru a v Mariinském divadle, kde dirigoval Rossiniho Cestu do Remeše, ale zkušenosti získal především
 v Teatro dell’Opera di Roma, kde se uplatnil v základním operním repertoáru, jako je Lazebník sevillský, Così fan tutte, Růžový kavalír, Děvče ze Západu, La traviata, Tosca a Wozzeck (režiséři Giancarlo del Monaco a Franco Zeffirelli). Dirigoval i opery Sedlák kavalír, Gianni Schicchi, Sestra Angelika, Bludný Holanďan a La Rondine.

Tvrdí, že jeho snem bylo hrát s Českou filharmonií, se kterou byl dlouho spojen velký australský dirigent sir Charles Mackerass. Svou letošní cestu od jihu Itálie na sever doprovázel na facebooku poznámkami o tom, jak se těší do Prahy, a obrázkem Dvořákovy síně s nápisem SOLD OUT. Pokud diriguje v Evropě, je jeho sídlem Řím, odkud vyráží do dalších míst. Velký význam zřejmě přikládá kontaktům v Rusku, kam na příklad letěl z Prahy, aniž by měl na programu koncert. Hlavní částí jeho současného evropského programu je 6 představení Elixíru lásky v opeře italského města Janov s lehce nadprůměrným evropským obsazením hlavních rolí.


Rumunský violoncellista Andrei Ionita (nar. 1994) je laureátem soutěží Arama Chačaturjana z roku 2013, ARD Mnichov a Grand Prix Emanuela Feuermanna v Berlíně (obě 2014). V červnu 2015 suverénně zvítězil v Čajkovského mezinárodní soutěži v Moskvě. V červnu 2014 spolupracoval s Gidonem Kremerem a Christianem Tetzlaffem na Festivalu Akademie Kronberg „Komorní hudba spojuje svět“. V sezoně 2015/2016 debutoval mimo jiné s DSO Berlin a Petrohradskou filharmonií. Na osobní pozvání Valerije Gergijeva bude koncertovat v Londýně, Mnichově, Baden‑Badenu a Petrohradě. Andrei Ionita je držitelem stipendia německé nadace Musikleben a je stále ještě studentem berlínské Universität der Künste ve třídě Jense Petera Maintze. Hraje na violoncello Giovanniho Battisty Rogeriho z roku 1671.

V posledních letech Andrei Ioniţă vystupoval na koncertních pódiích, jako je Carnegie Hall, Cadogan Hall v Londýně, Komorní hudební síň Berlínské filharmonie či Gasteig a Herkulesaal v Mnichově.

V sezoně 2016/2017 bude Andrei Ioniţă kromě Prahy hrát poprvé také s Tokijskou filharmonií, Orchestrem MDR a Mnichovskou filharmonií. Vystoupí rovněž v Helsinkách, v Japonsku, v Laeiszhalle v Hamburku a v Lucernu s duo programem pro violoncello a klavír. Kromě toho pravidelně spolupracuje s dirigentem Valerijem Gergijevem a v červenci 2017 se zúčastní Hudebního festivalu Marlboro.

Andrei Ioniţă je stipendistou nadace Deutsche Stiftung Musikleben a hraje na nástroj, který mu nadace zapůjčila. Je to cello, jež vyrobil Giovanni Battista Rogeri v roce 1671.

Samotný koncert zahájila Siegfriedova idyla, nádherná skladba, kterou Richard Wagner věnoval v roce 1870 své ženě poté, co mu postupně porodila 3 děti, rozvedla se a nakonec se za něj vdala. Intimní skladba nebyla určena k veřejné produkci, ale když skladateli došly po 8 letech peníze, prodal ji nakladateli. Skladba je laskavá a jemná a Česká filharmonie ji provedla standardně.

Dmitrij Šostakovič věnoval svůj první violoncellový koncert z roku 1959 Mstislavu Rostropovičovi, který ho v témže roce v Moskvě premiéroval. Typické je pro ni téma DeSCH (Dmitrij SCHostakovič), které se opakovaně objevuje a je rozváděno. Další téma představují folkloristické motivy. Andrei Ioniţă využil velkého prostoru, který skladba violoncellu nabízí a díky jeho angažované hře byl koncert nejlepším číslem odpoledne.

Osmou symfonii napsal Ludwig van Beethoven bezprostředně po sedmé a premiéru měla v roce 1814 ve vídeňském Hofburgu. Přestože ji sám skladatel považoval za lepší než sedmou, obliba u publika je obrácená. Provedení v Rudolfinu bylo důstojné, ale nevymykalo se průměru. Dirigent orchestr řídil jen v hlavních rysech a působil dojmem, že z nadbytku respektu nechává do značné míry na něm, jak se bude hrát.

Takže shrnuto, objevem byl Andrei Ioniţă, zatímco Daniel Smith byl pro návštěvníky koncertu. pouze nový. A SOLD OUT nebylo.

Je zajímavé, že přestože šlo o odpolední koncert, mezi diváky nebyly takřka žádné děti, spíše starší lidé. Ale lístek je o 300 Kč lacinější než na koncerty základní řady a z větší dálky mohou přijet i ti, kdo nemají auto. Možná takhle.


Program
Richard Wagner: Siegfriedova idyla
Dmitrij Šostakovič: Violoncellový koncert č. 1 Es dur op. 107
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 8 F dur op. 93

Interpreti
Andrei Ionita - violoncello
Daniel Smith - dirigent
Česká filharmonie

neděle 19. února 2017

Komorní týden v Rudolfinu

13. února hráli český houslista Ivo Ženatý a americká klavíristka Sandra Shapiro, což je jeho kolegyně z Cleveland Institute of Music, skladby pro tyto dva nástroje.


Všechny byly provedeny neokázale, ale s naprostou jistotou a skvěle. Jasným vrcholem večera však byla první Saint-Saënsova sonáta pro housle a klavír, jejíž houslový part je mimořádně technicky náročný.

Český spolek pro komorní hudbu
Ivan Ženatý & Sandra Shapiro
Ivan Ženatý (housle)
Sandra Shapiro (klavír)
13. února 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Johannes Brahms: Sonáta č. 2 A dur pro klavír a housle op. 100
Edward Elgar (1857-1934): Sonáta e moll pro housle a klavír op. 82
Antonín Dvořák: Balada d moll op. 15
Camille Saint-Saëns (1835-1921): Sonáta d moll pro housle a klavír op. 75
 Přídavky: Gabriel Fauré, Bohuslav Martinů - Scherzo

1. dubna bude Ivan Ženatý hrát s PKF a Jiřím Bělohlávkem v Rudolfinu Koncert pro housle a orchestr č. 2 d moll, op. 104 J.B. Foerstera

-----------------------

15. února hrálo Zemlinského kvarteto, které je v letošním roce rezidenční souborem Českého spolku pro komorní hudbu, svůj druhý ze tří koncertů v rámci jeho abonentních řad. Po přestávce zazněl Klavírní kvintet Mieczysława Weinberga (1919-1996), velmi plodného polského skladatele židovského původu, který žil od 20 let let v Sovětském svazu. Zajímavá skladba z roku 1944 utrpěla bezpochyby tím, že jí před přestávkou předcházely Janáčkovy Listy důvěrné, které patří k vrcholům komorní literatury. Navíc 45 minut hudebního materiálu mi připadá nepřiměřeně mnoho pro soubor, jehož výrazové prostředky jsou přece jen omezené, takže skladba působí dojmem jsté monotónnosti.
Ruský klavírista a skladatel je přes své mládí poměrně zkušený (finalista Van Cliburnovy klavírní soutěže 2013 a vítěz soutěže v Clevelandu 2016).


Takže jsem to už řekl, Janáček byl nade vší pochybnost vrcholem a to zřídka slýchaným.


Program
Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet f moll op. 95
Leoš Janáček: Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“
Mieczyslaw Weinberg: Klavírní kvintet op. 18
Přídavek: Šostakovič - Scherzo

Interpreti
Nikita Mndoyants - klavír
Zemlinského kvarteto
     František Souček - 1. housle
     Petr Střížek - 2. housle
     Petr Holman - viola
     Vladimír Fortin - violoncello


------------------------------------

středa 15. února 2017

Kdo dá Fantastickou o půlnoci?

Ve středu 8. února se konal první ze 3 koncertů České filharmonie s jejím stálým hostujícím dirigentem Jakubem Hrůšou (nar. 1981), jehož vystoupení na domácí půdě je vždy tak trochu spojeno s očekáváním mimořádného zážitku. Mimo jiné proto, že jeho koncerty s PKF jím většinou skutečně byly.

V preludiu dirigent přiblížil dramaturgii koncertu konstatováním, že Kabeláčova skladba, kterou premiérovala Česká filharmonie s Karlem Ančerlem v roce 1957 je natolik abstraktní, že se hodí ke všemu, a on ji dirigoval s rozhlasovými orchestry ve Finsku a ve Vídni a také v Tokyu. Mimochodem, kritika premiéry vyšla 3. listopadu 1957 v Rudém Právu, které hned vedle oznamovalo, že družstevníci ze Senice odevzdali o 143 q víc masa, než určoval plán. Je zajímavé, že jinou Kabeláčovu skladbu, 4. symfonii, si vybral pro své první vystoupení na Pražském jaru v loňském roce Jiří Rožeň, další česká dirigentská naděje, který je o 10 let mladší než Hrůša. Kabeláč není často hraným autorem[1], přestože obě jmenované skladby rozhodně stojí za poslech. Bylo užitečné, že Hrůša v preludiu Mysterium uvedl šířeji, ne snad proto, že by potřebovalo nějaký výklad, ale přece jen naznačil, které dveře pro vnímání této hudby v mysli otevřít. Mně jak skladba, tak i provedení připadaly zajímavé, dobře podané a svým způsobem objevné.

Ve druhé části koncertu se skvěle uvedl Adam Plachetka, který je v písňové tvorbě snad ještě lepší než na operním jevišti. Rozhodně se nemusí hýbat, což není vždy jeho nejsilnější stránka. Že je skvělým interpretem písní ostatně dokázal už dávno, ještě než odešel do Vídně měl skvělé písňové nokturno v rámci Pražského jara a od té doby nejeden další písňový recitál. Tentokrát to byly čtyři písně Schubertovy na slova Schillera, Goetha a Karla Lappe, o generaci mladšího básníka z Pomořanska. Orchestraci prvních tří skladeb dělal Max Reger, čtvrtou píseň aranžoval Hector Berlioz, a je hudebně zřetelně barevnější. A také byla přechodem k Berliozovi úplnému, který přišel po přestávce.


Fantastická symfonie není ani pro orchestr České filharmonie, ani pro dirigenta žádnou novinkou. Nemýlím-li se, tak například před pár lety ji ČF hrála s Manfredem Honeckem. Hrůša ji naopak před 5 lety nahrál s Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra. Oblíbený výklad romantické skladby jako ozvěny neopětované lásky je bezpochyby pravdivý, nicméně já osobně jsem k tomuto specifiku romantické hudby krajně skeptický. A sám autor později uznal, že hudba je schopna působit sama o sobě a každý si ji může vyložit jak chce, pokud ji tedy potřebuje vykládat. Navíc ona literární složka skladbě nepředcházela, ale byla doplněna dodatečně, tak jak romantismus žádal. Mimochodem Berliozův způsob orchestrace je zcela unikátní a ona sama je jednou z charakteristických a "samonosných" rysů skladby. Pozoruhodné také je, že Berlioz je jedním z nemnoha skladatelů, kteří nepotřebují ověřovat své hudební myšlenky prostřednictvím klavíru, psal je z hlavy rovnou do not. A pak občas něco přepsal. Naopak takový Martinů nenapsal bez piana ani notu.

Ta dnešní Fantastická byla v detailech vynikající, ale postrádal jsem jakýsi jednotící rámec sklenující vrcholy do podoby vyvolávající euforii, mražení či spontánní slzení. Nejsem si jist, zda to bylo orchestrem, dirigentem nebo mnou (třeba jsem svou dávku vnímavosti vyčerpal do přestávky, rozhlasový přenos další den mi připadal působivější). Je Berlioz dirigentovi tak niterně blízký jako skladby některých jiných autorů? Bylo by ovšem dost amatérské hledat souvislost s jeho květnatým projevem písemným i ústním. On sám říká, že Fantastickou miluje od mládí. Ale ať je to jak chce, Alpská symfonie ČF s Hrůšou mne vloni v dubnu oslovila podstatně víc. Možná proto, že z empory je mnohem lépe vidět komunikaci dirigenta s orchestrem až do úrovně jednotlivých hráčů, která je u Hrůši zcela mimořádná. A pokud jde o orchestr, u části hudebníků jsem vnímal radost ze hry a soustředění, někteří mi však připadali trochu nad věcí.

V posledních letech jsem slyšel Fantastickou v roce 2013 s Českou filharmonií a Manfredem Honeckem v Rudolfinu a v roce 2015 v Brně s London Symphony Orchestra a Valery Gergievem. Srovnání nevyznívá ve prospěch pražského orchestru a tak se domnívám, že jde především o orchestr, který musí tuto hudbu dostat do krve. Z nahrávek mezi ty nejlepší podle mne patří třeba Orchestre National de France s Leonardem Bernsteinem z roku 1976 či Chicago Symphony Orchestra s francouzským dirigentem Stéphanem Denève. V obou případech je tam francouzský faktor a ne nadarmo se asi říká, že Česká filharmonie musí zahrát Novosvětskou, i kdyby ji probudili o půlnoci.

Mimochodem, Denève, který je šéfem Bruselské filharmonie a hlavním hostujícím dirigentem Philadelphia Orchestra, bude příští měsíc dirigovat v Rudolfinu celofrancouzský večer s Českou filharmonií, tak uvidíme. A když už jsem u těch výčtů, tak Baborákova Česká Sinfonietta, která bude residenčním orchestrem letošní Smetanovy Litomyšle, tam bude červnu hrát Fantastickou symfonii, což vzhledem ke kvalitě orchestrálních hráčů nabídne jistě zajímavé srovnání.

Rudolfinum
8. února 2017, 19:30 hod.

Program
Miloslav Kabeláč (1908-1979): Mysterium času, passacaglia pro velký orchestr op. 31
Franz Schubert:
     Gruppe aus dem Tartarus D 583 (Friedrich Schiller, orch. Max Reger)
     Prometheus D 674 (J.W. Goethe, orch. Max Reger)
     Im Abendroth D 799 (K.G. Lappe, orch. Max Reger)
     Erlkönig D 328 (J.W. Goethe, orch. Hector Berlioz)
Hector Berlioz: Fantastická symfonie op. 14

Interpreti
Adam Plachetka - baryton
Jakub Hrůša - dirigent
Česká filharmonie

{1] Jeho osm symfonií nahraných Marko Ivanovičem se SOČR vyšlo v loňském roce v Supraphonu

neděle 12. února 2017

Leden a únor v kostce

Objevný Penderecki a tři cella

11. ledna Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem Mahler 10. symfonie. Mahler je vždy skvělá muzika, ale neutuchající úvahy o tom, jak by skladba vypadala, kdyby jí dopsal/upravil, co tím myslel a proč, jsou únavné. Mozartova symfonie byla krásná, ničím ovšem nepřekvapila, zasvěcený úvod k ní v rámci preludia přednesla Milada Jonášová,

Nejzajímavějším číslem programu tak bylo Pendereckého Concerto grosso z roku 2001 objednané dirigentem Charlesem Dutoitem pro NHK Symphony Orchestra. A nejen proto, že jde o koncert pro 3 violoncella a orchestr, ale také proto, že cellová sekce má 3 skvělé mladé hráče, kteří takový koncert bez problémů zvládnou.

zleva: Václav Petr, Ivan Vokáč, Eduard Šístek
Program
Gustav Mahler: Symfonie č. 10 (Adagio)
Krzysztof Penderecki: Concerto grosso per tre violoncelli ed orchestra
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 35 D dur K385 "Haffnerova"

Interpreti
Václav Petr, Ivan Vokáč, Eduard Šístek - violoncello
Jiří Bělohlávek - dirigent
Česká filharmonie


Skvělý Gilgameš

Další koncert České filharmonie, tentokrát řízený Manfredem Honeckem, přinesl 3. klavírní koncert a vrcholné dílo Bohuslava Martinů Gilgameš. Koncertu k dokonalosti chybělo shodné pojetí skladby dirigentem a klavíristou, který má skvělou techniku, ale jeho podání bylo poněkud sucharské

Gilgameš jsem viděl vloni v Brně ve scénické úpravě a i když si možná Martinů představoval, že to chce nějaký pohyb, hudba a zpěv jsou natolik silné nástroje k přenesení tisíce let starých poselství, že není třeba je ředit inscenací. Provedení v Rudolfinu bylo strhující. Navíc překvapilo, že Jan Martiník byl ten téměř hubený mladík, což dává naději, že se v divadle objeví i ve velkých rolích.

Rudolfinum
25. ledna 2017
Program
Ludwig van Beethoven
Klavírní koncert č. 3 c moll op. 37
Bohuslav Martinů
Epos o Gilgamešovi H351

Interpreti
Francesco Piemontesi - klavír
Lucy Crowe - soprán
Andrew Staples - tenor
Derek Welton - baryton
Jan Martiník - bas
Simon Callow - vypravěč
Pražský filharmonický sbor, Lukáš Vasilek - sbormistr
Česká filharmonie, Manfred Honeck - dirigent 


Mozartovy stojednašedesátiny

Mozartovy narozeniny oslavilo Národní divadlo 27. ledna koncertem ve Stavovském divadle. Symetrický program před i po přestávce byl složen z předehry, koncertu a symfonie. Potěšil, ale duši nezahřál. Housle hrála mladičká americká hvězdička a klarinet plus taktovku držel asistent dirigenta Vídeňských symfoniků. A do téhož domu si divadlo za dva dny pozve Placido Dominga, za týden zpívá v historické budově Jusip Ejvazov se Svatoplukem Semem a Petrou Alvarez Šimkovou a z lóže jim tleskají ředitel La Scaly a sopránistka Anna Netrebko a za další týden budou zpívat Beczala a Kocán s Dagmar Burešovou. Co to bylo s těmi narozeninami za podivnou úlitbu?

Pierre Pichler a Isabella D’Éloize Perron
Program:
Únos ze serailu, předehra 
Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur (KV 219) 
Symfonie č. 29 A dur (KV 201)  
                 přestávka 
Figarova svatba, předehra
Koncert pro klarinet a orchestr A dur (KV 622) 
Symfonie č. 38 D dur „Pražská“ (KV 504) 

Interpreti
Isabella D’Éloize Perron - housle
Orchestr Národního divadla, Pierre Pichler - dirigent, klarinet


Norma jako samet

V sobotu 11. února večer vysílal ČR Vltava záznam Belliniho Normy pořízený vloni v říjnu v Covent Garden. Přes skvělé obsazení všech rolí, včetně Josepha Calleji jako Polliona, vynikala přirozeným sametovým sopránem Sonya Yoncheva v titulní roli. Ta do role vplula na poslední chvíli poté, co Anna Netrebko oznámila, že to není role pro její hlas. Škoda, že to byl jen zvuk, ale za měsíc bude i s obrazem Yoncheva v přenosu Traviaty z Metropolitní opery.


Hudební procházky Vídní na Vltavě

Český rozhlas měl jako programové moto loňského roku Spojené státy, letos je to Rakousko. Stanice Vltava právě v těchto týdnech vysílá v rámci projektu Euphonia serii hudbou prokládaných dokumentů nazvanou Hudební procházky Vídní. Jejich autorem je hudební publicistka Vlasta Reittererová a dosud je odvysíláno 6 dílů, z nichž většina je k dispozici v internetovém archivu. Premiéra je vždy v sobotu ve 13 hodin.

Paní Reittererová je mimořádně sečtělá, i když tu a tam ji někdo napadne pro údajnou neznalost. Jako třeba předseda Mozartovy obce dr. Volek. Fakt ale je, že třeba v 6. části neopakovala vžitý blud o tom, že Gustav Mahler tak miloval Smetanovu hudbu, že hned jak v roce 1897 nastoupil coby ředitel Hofoper, uvedl Dalibora. Ve skutečnosti byl Dalibor připraven jeho předchůdcem Wilhelmem Jahnem, rodákem z Dvorců na Moravě, který byl mimo jiné také kapelníkem v Praze, a za své sedmnáctileté ředitelské kariéry ve Vídni uvedl i Hubičku (1894), Tajemství (1895) a Prodanou nevěstu (1896).

Hudební procházky Vídní:
1. Od Haydna k Schubertovi. 
2. Skladatelé klasicismu z Čech.
3. Vídeň v období biedermaieru a Franz Schubert.
4. Společnost přátel hudby. Vídenští filharmonikové.
5. Druhá vídeňská škola. 
6. Dvorní opera a Vídeňská státní opera I. 
7. Dvorní opera a Vídeňská státní opera II. 
8. Vídeňská Volksoper.
9. ?
10. ?

pátek 10. února 2017

Superpotravina banán?

Chcete žít až do smrti? Jezte banány. Evropané z EU jich každý rok zkonzumují 5 mil tun, čili každý občan 10 kg včetně kojenců a bezzubých starců. K tomu stejné množství pomerančů a mandarinek a dvakrát tolik jablek, jejichž prospěšnost pro lidský organismus se prý však s banány nedá srovnat.

Různí experti udávají, zřejmě podle sečtělosti a fantazie, různé množství důvodů, proč banány konzumovat:

5 důvodů, proč byste měli jíst banány každý den
8 super důvodů proč jíst banány
25 důvodů, proč jíst banány

Tady je přehled s deseti hlavními výhodami pravidelné konzumace banánů:

1. Tryptofan a serotonin
Vysoké hodnoty obsahu tryptofanu, jedné z osmi esenciálních aminokyselin, které si tělo neumí vytvořit a získává je z potravy. Tělo tuto látku dále transformuje na serotonin. Určitá část serotoninu ovlivňuje psychické naladění. Jeho nedostatek způsobuje psychické podráždění, poruchy spánku a další problémy (syndrom nedostatku serotoninu).

2. Posílení nervové ochrany
Vysoký obsah vitamínu B6 posiluje nervovou soustavu. Kromě toho chrání před diabetem druhého typu, redukuje otoky, pomáhá v produkci bílých krvinek.

3. Když trpíte chudokrevností
Vysoký obsah železa. Pomocník v boji proti chudokrevnosti.

4. Žádný vysoký tlak
Vysoký obsah draslíku a nízký obsah solí – uznávaný prostředek snižování krevního tlaku, ochrany před infarktem a mozkovou mrtvicí.

5. Pevné kosti
Zabraňují ztrátě vápníku, odvápňování kostí a zubů.

6. PMS
Příznivě ovlivňují hladinu krevního cukru, čímž snižují svalovou únavu a napětí, zmírňují příznaky premenstruačního syndromu i ranní nevolnosti a udržují v rovnováze energii.

7. Dobré trávení
Pektin obsažený v banánech spolupůsobí při trávení a napomáhá očištění organismu od toxických látek a spolu se značným objemem vlákniny působí proti zácpě. Banány jsou navíc přírodní probiotikum. Příznivě působí i při průjmu.

8. Pálí vás žáha?
Banány můžete jíst i při žaludečních vředech, neboť jsou velmi šetrné k žaludeční stěně. Působí také jako přírodní antacidum, ulevují při pálení žáhy.

9. Antioxidanty
Obsahují velké množství antioxidantů, a chrání tak před volnými radikály, autoimunitními onemocněními a chronickými chorobami.

10. Zrak jako ostříž
V banánové slupce je velké množství luteinu, který chrání zrak před degenerativními změnami. Můžete ji povařit (stačí 10 minut) a rozmixovanou pít s trochou vody. Brrr!!

A nezapomeňte, že zralý banán by měl mít na své slupce mnoho černých fleků, čímž se stupňují jeho protirakovinné vlastnosti. Přesto byste však neměli přestat s placením zdravotního pojištění, vždycky na vás může spadnout taška ze střechy. Zdraví zdar!!!

středa 8. února 2017

Francouzské baroko v Praze

Únorový koncert Collegia 1704 byl poněkud neobvyklý. Už v tom, jak president Bohemia Heritage Fund JUDr. Pavel Smutný v programu konstatuje "jsme iniciátory a partnery rodící se dlouhodobé spolupráce mezi Prahou a Versailles" a konec konců i v názvu koncertu "Královské slavnosti ve Versailles" je jistá pompéznost, která byla pro dobu Ludvíka XIV. a jeho následovníků typická.

Barokní hudba má mocné kouzlo, ale je známa především jako věc spousty Italů a pár Němců (a samozřejmě Čechů). Ostatně Lully byl pofrancouzštělý Ital. A tak večer věnovaný výhradně francouzské barokní hudbě je svým způsobem objevný. Také v tom, že i všechny skladby, jejichž autory jsou Jean-Baptiste Lully (1632-1687), Jean-Philipp Rameau (1683-1764) a Jean-Joseph de Mondonville (1711-1772) byly neobvyklé, protože měly formu moteta.

Výraz moteto se objevil ve 13. století jako označení pro díla používající kontrapunkt, který vychází z opakování základního hlasu zvaného cantus firmus. Typickou pro moteta je vícetextovost, což znamená, že každý hlas měl jiný text, často i v různých jazycích. V renesančních motetech zmizel cantus firmus a název je používán pro rozsáhlejší polyfonní skladby, převážně na duchovní texty. Moteto tak bylo duchovním protikladem světského madrigalu, s nímž jinak sdílelo podobný hudební charakter.

V barokní Francii kromě toho dochází k rozdělení na petits motets, kde doprovod zajišťuje basso continuo, a grands motets s orchestrálním doprovodem. Od konce baroka je označení skladeb jako motet již jen výjimečné, většinou jde o rozsáhlejší vokálně instrumentální díla na duchovní témata, často s latinským textem.

Louis XIX. a JB Lulli
V první části koncertu zazněly dvě skladby předního představitele hudby královské kaple ve Versailles - Jeana-Baptisty Lullyho. (Mimochodem právě tam předvedli Václav Luks a Collegia v září Biberovu Salzburskou mši.) Jubilate Deo, jedno z takzvaných velkých motet, vzniklo v roce 1660 jako dílo oslavující svatbu Ludvíka XIV. Druhá uvedená Lullyho skladba, Te Deum, je velké moteto pro dvojitý sbor a orchestr z roku 1677, které bylo zkomponováno u příležitosti křtin nejstaršího skladatelova syna Ludvíka. V předehře Te Dea autor využil motivy ze svých úspěšných oper Atys a Isis. Druhou polovinu večera zahájila skladba In convertendo Dominus Jeana-Philippa Rameaua, jedno ze čtyř církevních děl skladatelova raného období, která se zachovala. Program uzavřel motet Dominus regnavit Rameauova mladšího současníka Jeana-Josepha de Mondonville.

Zvlášť ve skladbě  Dominus regnavit se projevil francouzský esprit a lehkost. které mne přiměly k tomu, že jsem si pustil na youtube nahrávku souboru Les Arts Florissants a Williama Christie, avšak dojem z provedení Collegia 1704 byl zřetelně větší. Možná proto, že chyběla atmosféra radosti muzikantů přenášející se na publikum, která je tak zřejmá v Rudolfinu. Ale bezpochyby i proto, že obě sólistky podaly skvělý výkon. Přes převahu sopránů však celkově působil nejpřesvědčivěji bas  Cyrila Auvity.


Vedle domácích zpěváků z Collegia vocale 1704, z nichž se jako sólista uplatnila především Hana Blažíková a v menších partech i další, přivedl Václav Luks na podium francouzské či francouzskou hudbu běžně praktikující zpěváky:



Judith van Wanroij (soprán) vystudovala zpěv na amsterdamské konzervatoři a má za sebou řadu vystoupení na významných evropských scénách a festivalech, včetně spolupráce s Williamem Christie. Vloni zpívala v Praze v rámci Letních slavností staré hudby

Benoit Arnould (tenor) studoval zpěv na konzevatoři v Metz a později u Christiane Stutzmannové na konzervatoři v Nancy, kde v roce 2007 obdržel zlatou medaili a první cenu za zdokonalení v lyrickém zpěvu. Ve stejném roce ho společnost Adami zvolila „Objevem vážné lyrické hudby.“ V roce 2016 měl příležitost pracovat pod vedením Václava Lukse v Praze.

Cyril Auvity (bas), rodák z Montluçon, zahájil své studium sborového zpěvu v souboru Petits Chanteurs à la Croix de Bois a ve formaci Petits Chanteurs de Douai. Studoval na konzervatořích v Douai a v Lille. Vystupoval mimo jiné v: Carmen od Bizeta s N.E.R. du Pas­de­Calais, Popelce (La Cenerentolla) od Rossiniho se souborem La Clef des Chants, La Fille de Madame Angot od Lecocqa opět se souborem La Clef des Chants, Veselé vdově od Léhara s Lyrickým sdružením Wasquehalienne či Méditerranée od Lopeze v divadle Théâtre Sébastopol.

Vedle zpěváků se objevily nové tváře i v orchestru. Je to především 32letá francouzská houslistka s arménskými kořeny Chouchane Siranosssian, která seděla na místě koncertního mistra.


Královské slavnosti ve Versailles
Dirigent: Václav Luks
Judith van Wanroij (soprán)
Hana Blažíková (soprán)
Cyril Auvity (tenor)
Benoît Arnould (bas)
Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704
3. února 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Jean-Baptiste Lully:
– Grand motet „Jubilate Deo“
– Te Deum
Jean-Philippe Rameau: Grand motet „In convertendo Dominus“
Jean-Joseph de Mondonville: Grand motet „Dominus regnavit“

Nominace na operní Oskary 2017

Letos již popáté budou v Londýně uděleny ceny International Opera Awards za vynikající výsledky v oblasti opery. Porota, které předsedá John Allison, a jejímiž členy jsou David Agler, Aviel Cahn, Hugh Canning, Rupert Christiansen, James Clutton, Serge Dorny, Neil Fisher, Francisco J. Folch, Anthony Freud, Deborah Jones, Joanna C. Lee, Njabulo Madlala, Hein Mulders, Nicholas Payne, Gerhard Persché, Christina Scheppelmann, Matthew Shilvock, Ken Smith, Victoria Stapells a Birgitta Svendén, bude vybírat z následujících nominací:

SBOR
Arnold Schoenberg Chor
Lyric Opera of Chicago
MusicAeterna
Oper Stuttgart
Opera Australia
Opera North

DIRIGENT
Riccardo Chailly
Philippe Jordan
Lothar Koenigs
Susanna Mälkki
Ingo Metzmacher
Esa-Pekka Salonen

VÝTVARNÍK
Cordelia Chisholm
Paolo Fantin
Alfons Flores
Klaus Grünberg
Johannes Leiacker
Christian Schmidt

REŽISÉR
Robert Carsen
Tatjana Gürbaca
Nigel Lowery
Christof Loy
Damiano Michieletto
Kirill Serebrennikov

VZDĚLÁNÍ A OSVĚTA
Dutch National Opera
Glyndebourne
Komische Oper
Lyric Opera of Chicago
Natalya Sats Children's Opera Theatre
Umculo Cape Festival

ZPĚVAČKA
Maria Bengtsson
Stéphanie d'Oustrac
Christiane Karg
Anna Netrebko
Anita Rachvelishvili
Daniela Sindram

FESTIVAL
Festival d'Aix-en-Provence
Festival Verdi (Parma)
Garsington Opera
Lyon Festival
Spoleto Festival USA
Wexford Festival Opera

ZPĚVÁK
Lawrence Brownlee
Stéphane Degout
Eric Owens
Matthew Polenzani
Johan Reuter
Martin Winkler

NOVÁ PRODUKCE
Glass: Akhnaten, d. Phelim McDermott (English National Opera)
Janáček: Věc Makropulos, d. Kornél Mundruczó (Opera Vlaanderen)
Shostakovich: Lady Macbeth of Mtsensk, d. Harry Kupfer (Bayerische Staatsoper)
Shostakovich: The Nose, d. Barrie Kosky (Royal Opera House)
Saariaho: L'amour de loin, d. Robert Lepage (Metropolitan Opera)
Verdi: Giovanna d'Arco, d. Saskia Boddekke & Peter Greenaway (Teatro Regio di Parma)

NOVÁČEK
Polly Graham (Director)
Oksana Lyniv (Conductor)
Simon Stone (Director)
Lorenzo Viotti (Conductor)
Matthew Waldren (Conductor)
Lloyd Wood (Director)

OPERNÍ SPOLEČNOST
Houston Grand Opera
Oper Stuttgart
Opéra de Lyon
Opera Vlaanderen
Royal Opera House
Teatro alla Scala

CENA ČTENÁŘŮ
Roberto Alagna
Cecilia Bartoli
Piotr Beczała
Renée Fleming
Juan Diego Flórez
Elīna Garanča
Sondra Radvanovsky
Bryn Terfel

NAHRÁVKA (KOMPLETNÍ OPERA)
Die Walküre (Naxos)
Pique Dame (BR Klassik)
Zazà (Opera Rara)
Einstein on the Beach (Opus Arte)
La forza del destino (Sony)
Lulu (Nonesuch)

NAHRÁVKA (SÓLOVÝ RECITÁL)
Lawrence Brownlee: Allegro io son (Delos)
Allan Clayton: Where'er You Walk (Signum Classics)
Marianne Crebassa: Oh, Boy! (Erato)
Sabine Devieilhe: The Weber Sisters (Erato)
Pumeza Matshikiza: Arias (Decca)
Pretty Yende: A Journey (Sony)

ZNOVUOBJEVENÉ DÍLO
Casella: La donna serpente (Teatro Regio di Torino)
Cesti: Le nozze in sogno (Innsbrucken Festwochen der Alten Musik)
Donizetti: Olivo e Pasquale (Donizetti Opera Festival, Bergamo)
Giordano: La cena delle beffe (Teatro alla Scala)
Straus: Die Perlen der Cleopatra (Komische Oper)
Zeleński: Goplana (Polish National Opera)

SVĚTOVÁ PREMIERA
Thomas Adès: The Exterinating Angel (Salzburg Festival)
Elena Langer: Figaro Gets a Divorce (Welsh National Opera)
Missy Mazzoli: Breaking the Waves (Opera Philadelphia)
Anno Schreier: Hamlet (Theater an der Wien)
Bright Sheng: Dream of the Red Chamber (San Francisco Opera)
Miroslav Srnka: South Pole (Bayerische Staatsoper)

MLADÝ ZPĚVÁK
Louise Alder
J'Nai Bridges
Björn Bürger
Lise Davidsen
Jennifer France
Julie Fuchs
Sam Furness
Levy Segkapane
David Shipley
Long Zhang

Výsledky hlasování budou slavnostně zveřejněny v neděli 7. května v hotelu London Coliseum.

úterý 7. února 2017

Olomoucký Tizian na Madison Ave

Člověk nikdy neví dost a také nemá dost času. Takže když jsem před rokem a půl psal o Metropolitním muzeu umění v New Yorku, uniklo mi, že chystá významné rozšíření svých expozic, ke kterému došlo v minulém roce, a k The Cloisters na severním konci Manhattanu, kde je umístěno na 5000 středověkých evropských uměleckých děl, zejména z období od 12. do 15. století, přidává nové externí výstavní prostory, tentokrát věnované modernímu umění.

Zahrada The Cloisters, Fort Tryon Park, New York
Objekt, kde lze novou sbírku najít, leží nedaleko hlavního sídla Met a určitě stojí za to o něm říct něco víc. Byl postaven v 60. letech minulého století pro The Whitney Museum of American Art založenou roku 1931 Gertrudou Vanderbilt Whitney (1875–1942), bohatou sběratelkou umění a sochařkou. Objekt navrhl a postavil architekt Marcel Breuer (1902-1981), narozený v Maďarsku a vyškolený v Bauhausu, který přišel do Spojených států se svým mentorem Waltrem Gropiem, později se usadil v New Yorku a jeho možná nejznámější stavbou je sídlo UNESCO v Paříži.

Met Breuer na Madison Avenue
Když Whitney přeneslo v roce 2015 svých téměř 20 000 exponátů do nového sídla v dolním Manhattanu na břehu Hudsonu, připravilo tam Metropolitní muzeum novou expozici moderního umění, která byla pro veřejnost otevřena v březnu minulého roku. Jedním z exponátů je dosud nikde nevystavený obraz Pabla Picassa:

Picasso: Woman in a Red Armchair (1931)
Spolu se zahájením byla otevřena také krátkodobá výstava 140 nedokončených děl od renesance do současnosti, mezi nimiž byla i zápůjčka Tizianova obrazu Apollo a Marsyas ze sbírek olomouckého arcibiskupství (Do Olomouce byl naopak zapůjčen El Grekův obraz Klanění pastýřů.)

Sheena Wagstaff, vedoucí sbírky moderního umění při otevření Breuer Met. Vlevo Tizianův obraz. 
Snaha o rychlou cestu Metropolitního muzea vpřed ovšem přinesla vysoké náklady a deficit rozpočtu, který bylo třeba řešit omezením plánovaných ročních výdajů 331 mil. $ o téměř 10 %. V souvislosti s tím byl snížen stav pracovníků o 90 a počet krátkodobých výstav z 60 na 40 ročně. Současně bylo odloženo rozšíření hlavní budovy v Central Park, která se dočká pouze opravy střech a světlíků nad sbírkami evropského umění. Vedení Met však věří, že nové křídlo hlavní budovy na 5th Avenue bude k dispozici ke 150. výročí vzniku muzea a bude tak možné vystavit i dar Leonarda A. Laudera, jehož 81 kubistických obrazů, grafik a soch má hodnotu 1 miliardy dolarů.[1]

Skutečně to vypadá, že jeden lidský život je hrozně krátký, i kdyby člověk jedl samé biopotraviny, chodil výhradně pěšky a dýchal zásadně jen horský vzduch.

------------------------
[1] Leonard Lauder (*1933) byl dlouhá léta správcem nadace, prezidentem a předsedou představenstva Whitney muzea a také jeho významným dárcem. Jeho bratr Ronald (*1944) založil Neue Galerie New York, která sídlí na 5th Avenue proti Met, a jejímž hlavním exponátem je portrét Adély Bloch-Bauer od Gustava Klimta koupený v roce 2006 za 135 mil. $. Kromě toho je zakladatelem TV Nova a prezidentem Světového židovského kongresu.

neděle 5. února 2017

Je Trump bezohledný chaot?

Respektovaný britský týdeník The Economist vychází od roku 1843 a s 1 500 000 výtisků každý týden má značný dopad na názory čtenářů rekrutujících se ze vzdělané části populace, managerů a tvůrců politiky. Jeho majiteli jsou z poloviny klany Rothschildů a Agnelli a základní orientace týdeníku je ekonomický i kulturní liberalismus. Proto v podstatě nepřekvapí charakter redakčního úvodníku, který vychází v pondělí 6. února, a hodnotí první kroky populistického a konzervativně-nacionalistického Spojených států. Zásadní je pohled na jeho motivaci vycházející z představy, že je třeba bránit židovskokřesťanskou civilizaci proti agresivnímu islámu, a na způsob, jakým hodlá své cíle naplnit. Myslím, že stojí za to si článek přečíst, zvláště proto, že je střízlivě napsaný a neobsahuje zbytečné vzrušující detaily a lze ho považovat za pohled, který bude sdílet významná část populace na obou stranách oceánu.


Povstalec v Bílém domě?

Donald Trump běsní proti světu, který zdědil jako prezident, zatímco američtí spojenci mají strach – a to oprávněně.

Washington zachvátila revoluce. Bezútěšný tón inaugurační řeči v minulém měsíci byl ještě ve vzduchu, když Donald Trump hodil první Molotovův koktejl politiky a vládních nařízení do zářivě bílých kuloárů hlavního města. Nezastavil se. Odsoupení od dohody o Transpacifickém partnerství, požadavek na nové vyjednávání o NAFTA a zeď na hranici s Mexikem, revize pravidel pro přistěhovalectví, přátelský vztah k brexitem spoutané Britanii a k Rusku, ochlazení vztahu k Evropské unii, obhajoba mučení, útoky na tisk předem jím a jeho lidmi obviňovaný zanechávají
 za sebou doutnající trosky veřejného mínění.

Ke svým kritikům se pan Trump chová chaoticky a bezohledně. Nikde se to neprojevilo víc než na dočasném zákazu vstupu pro občany ze sedmi zemí Blízkého východu z minulého týdne napsaném v tajnosti, zavedeném ve spěchu a pravděpodobně neschopném plnit svůj cíl, to je ochránit Ameriku před terorismem. I jeho republikánští spojenci bědovali, že jejich dobrá a všeobecně přijímaná politika byla jeho spuštěním poznamenána.

Zmatek v politice obvykle vede k neúspěchu. U pana Trumpa se chaos zdá být součástí plánu. Sliby, které zněly v kampani jako nadsázka, se nyní ukazují být smrtelně vážnou revoltou, jejímž cílem je otřást Washingtonem a celým světem.

Koktejlové party

K pochopení revolty pana Trumpa, začněme u použití nehorázností. V rozdělené Americe, kde opačná strana se nejen mýlí, ale je očerňována, je konflikt politické aktivum. Čím víc pan Trump používal ve volební kampani urážky slušného jednání, tím více byli jeho stoupenci přesvědčeni, že on opravdu vyžene proradné chamtivé elity z jejich washingtonských salonů.

Jeho úřední metači granátů Stephen Bannon a Stephen Miller, nyní prináší tuto logiku do vlády. Pokaždé, když demonstranti a sdělovací prostředky brojí proti panu Trumpovi, podle nich to dokazuje, že jedná správně. Jestliže jsou kroky Západního křídla chaotické, ukazuje to podle nich, že pan Trump je mužem činu, jak slíbil. Utajená příprava a zmatečnost zákazu přistěhovalectví nejsou známky selhání, ale toho, že jeho lidé se vyhýbají sebestředným expertům, kteří obvykle podkopávají vůli lidu.

Politika střetu souvisí se světovým názorem, který odmítá desítky let americké zahraniční politiky. Trump má málo času na taktizování s multilaterálními institucemi, které se zabývají kdečím od bezpečnosti přes obchod až po životní prostředí. On věří, že menší země získávají většinu výhod, jejichž náklady jdou na vrub Ameriky. A svou vyjednávací sílu chce využít k dosažení příznivějších smluv, bude-li s nimi jednat odděleně.

 Pan Bannon a jiní odmítají americkou diplomacii také strategicky. Věří, že multilateralismus ztělesňuje zastaralý liberální internacionalismus. Dnešní ideologický boj se podle nich netýká všeobecných lidských práv, ale obrany židovsko-křesťanské kultury před náporem ostatních civilizací, zejména islámu. Viděno z tohoto úhlu, jsou OSN a EU překážky a Vladimir Putin je v tuto chvíli potenciální spojenec.

Nikdo nemůže říct, jak dalece je pan Trump o tom všem přesvědčen. Možná že lapen pozlátkem moci se unaví partyzánskými válkami. Snad generálního ředitele země znepokojí nežádoucí vývoj na burze  tak, že se zbaví pana Bannona. Možná že krize ho dožene do náruče náčelníka generálního štábu a ministrů obrany a zahraničních věcí, z nich ani jeden není zrovna povstalecký typ. Ale nelze spoléhat na to, že k tomu dojde brzy. A nepodceňujme škody, které by mohly být způsobeny do té doby.

Mluvit trumpovsky

Američané, kteří odmítají pana Trumpa, se přirozeně nejvíce bojí toho, co by mohl udělat jejich vlastní zemi. Bojí se oprávněně, ale určitou ochranu jim poskytují jejich instituce a zákony. V ostatním světě je však možnost kontrolovat pana Trumpa malá a důsledky by mohly být závažné.

Bez aktivní americké podpory a účasti by mohly mechanismy globální spolupráce selhat. Světová obchodní organizace by nebyla hodna svého jména. OSN by se propadla do nepoužitelnosti. Bezpočet smluv a dohod by byl zmařen. Přestože každá z nich je nezávislá na druhých, společně tvoří systém, který váže Ameriku k jejím spojencům a její moc se tak promítá do celého světa. Protože návyky spolupráce, které se budovaly desítky let, nelze snadno obnovit, škody by byly trvalé. Ve spirále nedůvěry a obviňování budou země nespokojené se světem v pokušení ho změnit – v případě potřeby silou.

Co dělat? Prvním úkolem je omezit škody. Nemá smysl odříznout pana Trumpa. Umírnění republikáni a američtí spojenci mu musí říct, proč se pan Bannon a jeho ideologičtí spojenci mýlí. I ve  smyslu nejužších amerických zájmů je jejich chuť k bilateralismu zavádějící, v neposlední řadě proto, že ekonomická škoda vyplývající z komplexnosti a rozpornosti sítě bilaterálních vztahů by převážila nad zisky dosaženými tvrdším jednáním.

Pan Trump se také musí přesvědčit, že aliance jsou největším zdrojem americké moci. Jejich unikátní síť hraje stejně významnou roli jako její ekonomika a vojenská síla při formování globální supervelmoci. Spojenectví pomáhá k převaze nad regionálními rivaly – Čínou v jihovýchodní Asii, Ruskem ve východní Evropě, Íránem na Středním východě. Jestliže pan Trump opravdu chce, aby Amerika byla první, jeho prioritou by mělo být posilování vazeb a ne chování se ke spojencům s opovržením.

A bude-li tato rada ignorována? Američtí spojenci musí usilovat o zachování multilaterálních institucí pro dny po Trumpovi zvýšením své finanční účasti a omezením vzájemných svárů. A musí počítat se světem bez amerického vedení. Pokud je někdo v pokušení vzhlížet k Číně a obléct tento kabát, není to snadno uskutečnitelné, i kdyby to bylo žádoucí. Evropa už nebude žít v luxusu podfinancování NATO a podbízení se zahraniční službě EU – nejbližší je State Department. Brazílie, regionální mocnost, musí být připravena pomoci vést Latinskou Ameriku.  A vzpurné arabské státy na Blízkém Východě budou muset najít společný recept pro život v míru s Íránem.

Síť bilateralismu a neohrabaný regionalismus jsou pro Ameriku citelně horší než svět, který pan Trump zdědil. Není pro něj příliš pozdě dojít k závěru, že je mnohem horší, zbavit se vrhačů bomb a změnit kurz. Svět by měl v takový výsledek doufat. Ale na problémy se musí v každém případě připravit.


pátek 3. února 2017

Leť, myšlenko, podruhé

Před pár dny jsem tady psal o opeře Nabucco. Pár nahrávek sboru "Va pensiero"z Youtube ukazuje, že zapůsobí všude. Jen si nejsem jist, že většina těch lidí, kteří tuto hudbu obdivují, vůbec tuší, že jde o příběh vyprávějící o židovském otroctví, který vychází ze Starého zákona. Možná proto je sbor tak působivý.

Tak 6. září 1998 ji v Modeně zpívali Luciano Pavarotti a Zucchero v rámci koncertu "Pavarotti & Friends - For the Children of Liberia,"

Další účinkující: Pino Palladino (elektrická basa), Rob Mathes (kytara), Robbie Kondor (klávesy), Steve Gadd (bicí), Karen Kamon (zpěv), Curtis King (zpěv), Vaneese Thomas (zpěv), Jill Dell'Abate (zpěv)

Dirigent Marco Boemi

Orchestr: Turin Philharmonic Orchestra

6 367 429 x

17. července 2009 ho na neapolském Piazza Del Plebiscito di Napoli zpíval a hrál sbor a orchestr Teatro di San Carlo a Accademia Nazionale di Santa Cecilia pod taktovkou Andrea Pappano

1 164 000 x

30. června 2000, představení Nabucca, aréna ve Veroně, orchestr a sbor arény, dirigent Daniel Oren

360 596 x

15. října 2004, koncert Alexandrovova souboru ve Vatikánu na pozvání papeže Jana Pavla II.

152 653x





čtvrtek 2. února 2017

Hudební drby - leden/únor 2017

Vídeňští filharmonici nabízeli pár vrácených vstupenek na novoroční koncert po 800 €.  A příští rok bude koncert dirigovat Riccardo Muti - již popáté. Z žijících dirigentů se mu vyrovná pouze Zubin Mehta.

Po čtyřech měsících léčení hematomu na hlasivkách a následné rehabilitaci se vrátil na scénu pařížského divadla Bastille tenorista Jonas Kaufmann.


Vídeňská státní opera dává v únoru následující internetové přenosy za úplatu 14 €:
sobota 11.2. Giuseppe Verdi: Nabucco, v hlavní roli nestárnoucí Leo Nucci
neděle 26.2. Gaetano Donizetti: L´Elixir d´amore s Olgou Peretyatko a Adamem Plachetkou

Rakouská veřejnoprávní stanice ORF spustila jako společný projekt s Unitel audiovizuální platformu umožňující on-line sledování oper, koncertů, baletů a dokumentů jak v živých přenosech, tak i z rozsáhlého archivu. Fidelio je dostupný nepřetržitě na www.myfidelio.at, v televizi prostřednictvím Amazon Fire TV, Apple TV, Airplay a Google Chromecast a jako aplikace pro iOS a android. Předplatné lze koupit na 30 dní, 90 a 365 za 14,90 v prvém případě, resp. 41 a 149 €. Pro českého zájemce je nevýhodou, že vysílání je dostupné pouze pro diváky v německy mluvících zemích (Rakousko, Německo, Švýcarsko)

Semjon Byčkov je uměleckým ředitelem projektu |České filharmonie, jehož cílem je nahrát všechny Čajkovského symfonie a koncerty. Byčkovův projekt Čajkovský je ale podstatně širší a tak v říjnu hrál s BBC Symphony Orchestra serii koncertů nazvanou Beloved Friend: Tchaikovsky Project a v současné době uvádí Čajkovského skladby v New Yorku s New York Philharmony Orchestra v rámci festivalu Beloved Friend – Tchaikovsky and His World: A Philharmonic Festival.

Jednotni vytrváme, rozděleni padneme

„Jednotni vytrváme, rozděleni padneme“. To je kredo obsažené v dopisu, který předseda Donald  Tusk věnoval budoucnosti EU a adresoval před summitem na Maltě vedoucím představitelům 27 členských států EU.

Po staletí se hranice Evropy měnily, přesto však byla klíčovou civilizací na planetě Země a současná tvář světa je do značné míry výsledkem vývoje v Evropě. Sjednocení, které proběhlo ve 2. polovině 20. století po dvou ničivých válkách, které mu předcházely, je dnes vystaveno velkému pnutí. Důvodem jsou jednak nároky jednotlivých zemí a podvody jejich vlád, jednak tlaky velkých zemí mimo EU, které na jedné straně sjednocenou Evropu potřebují, na straně druhé jim v lecčems překáží. Ty tlaky rostou a připojení USA k nim představuje pro EU další rizikový faktor.

V situaci, kdy se téměř žádný ze zástupců klasických politických stran nedokáže projevit jako skutečná vůdčí osobnost a do těchto pozic se tak dostávají lidé se čistě mocenskými a obchodními zájmy se toto riziko zvětšuje.

Evropa už jednou, po pádu Římské říše zažila rozpad, po němž následovalo několik století chaosu a trvalo 1000 let, než se dostala do dnešní podoby. Bylo by tragické, kdyby se něco podobného mělo opakovat.

Tady je úplné znění onoho dopisu:

Vážení kolegové,

abychom se co nejlépe připravili na naše jednání na Maltě, které se bude týkat budoucnosti Evropské unie s 27 členskými státy, i s ohledem na rozhovory, které jsem s některými z Vás vedl, mi dovolte přednést několik úvah, jimiž se podle mého názoru zabývá většina z nás.

Výzvy, kterým Evropská unie v současnosti čelí, představují dosud největší nebezpečí od podpisu Římské smlouvy. Konkrétně se dnes potýkáme se třemi hrozbami, s nimiž jsme se v minulosti nesetkali, alespoň nikoli v takovém rozsahu.

První hrozba je hrozbou vnější a souvisí s novou geopolitickou situací ve světě a v sousedství Evropy. Stupňující se – mohu-li to tak nazvat – asertivita Číny, zejména na moři, agresivní politika Ruska vůči Ukrajině a sousedním zemím, války, teror a chaos v regionu Blízkého východu a v Africe, kde hraje klíčovou úlohu radikální islám, jakož i znepokojivá prohlášení nové americké vlády – všechny tyto skutečnosti přispívají k tomu, že naši budoucnost lze jen velmi stěží předvídat. V kontextu prohlubující se multipolární povahy vnějšího světa se vůbec poprvé v naší historii setkáváme s tak velkým nárůstem počtu těch, kteří jsou otevřeně protievropští, nebo se v lepším případě hlásí k euroskeptikům. Zejména změna, ke které došlo ve Washingtonu, staví Evropskou unii do obtížné situace; nová vláda podle všeho zpochybňuje americkou zahraniční politiku uplynulých 70 let.

Druhá hrozba, tentokrát vnitřní, je spojena se vzestupem protiunijních, nacionalistických, stále xenofobnějších nálad v samotné EU. Národní sebestřednost se rovněž stává přitažlivou alternativou integrace. Odstředivé tendence navíc těží z omylů těch, kteří ideologiím a institucím přikládají větší důležitost než zájmům a emocím lidí.

Třetí hrozbou je pak názorové rozpoložení proevropských elit. Stále zřetelněji lze pozorovat úbytek víry v politickou integraci, příklon k populistickým argumentům a pochybnosti ohledně základních hodnot liberální demokracie.

Ve světě plném napětí a konfliktů je zapotřebí, aby Evropané prokázali odvahu, rozhodnost a politickou solidaritu. Bez nich nepřežijeme. Pokud nemáme víru v sebe samotné, v hlubší smysl integrace, proč by ji měl mít někdo jiný? V Říme bychom měli toto vyznání víry obnovit. V dnešním světě složeném ze států-světadílů čítajících stovky milionů obyvatel mají evropské země jednotlivě jen malou váhu. EU má však demografický a hospodářský potenciál, který z ní činí rovnocenného partnera těch největších velmocí. Právě z tohoto důvodu je nejdůležitějším poselstvím, jež bychom měli z Říma vyslat, odhodlání všech 27 států zachovat jednotu. Poselství, že jednotní nejenže zůstat musíme, ale i chceme.

Pojďme projevit svou evropskou hrdost. Pokud budeme předstírat, že neslyšíme slova a nevnímáme rozhodnutí mířená proti EU a naší budoucnosti, přestanou lidé považovat Evropu za svou domovinu v širším slova smyslu. Stejně nebezpečné by bylo ztratit respekt globálních partnerů. Objektivně neexistuje důvod, proč by se Evropa a její vedoucí činitelé měli podbízet vnějším mocnostem a jejich vůdcům. Vím, že v politice nelze nadměrně argumentovat důstojností, neboť důsledkem jsou často konflikty a negativní emoce. Dnes však musíme dát svou důstojnost velmi jasně najevo, a s ní i důstojnost jednotné Evropy – bez ohledu na to, zda jednáme s Ruskem, Čínou, Spojenými státy či Tureckem. Mějme proto odvahu vyjádřit hrdost na vlastní úspěchy, které z našeho kontinentu učinily to nejlepší místo na Zemi. Mějme odvahu postavit se rétorice demagogů, kteří prohlašují, že z evropské integrace mají prospěch pouze elity, že řadovým občanům přináší jen utrpení a že země budou lépe fungovat samostatně, nikoli společně.

Musíme hledět do budoucna – to byl požadavek, který během našich konzultací v posledních měsících zazníval nejčastěji. S tím nelze než souhlasit. Nikdy a za žádných okolností bychom však neměli zapomínat na nejzávažnější důvody, které nás před 60 lety ke sjednocení Evropy vedly. Často slýcháme tvrzení, že vzpomínky na tragédie prožité uvnitř rozdělené Evropy již nejsou argumentem, že nové generace si zdroje naší myšlenky nepamatují. Ale ztráta paměti platnost těchto východisek nezpochybňuje ani nás nezbavuje povinnosti neustále připomínat tragické zkušenosti rozdělené Evropy. V Římě bychom měli důrazně zopakovat tyto dvě základní, i když pozapomenuté pravdy: zaprvé jsme se sjednotili, abychom předešli další historické katastrofě, a zadruhé období evropské jednoty je nejlepší dobou za všechna staletí historie Evropy. Musí být naprosto jasně řečeno, že rozpad Evropské unie nepovede k obnovení jakési mýtické, úplné svrchovanosti jejích členských států, nýbrž k jejich reálné a faktické závislosti na velkých supervelmocech: Spojených státech, Rusku a Číně. Pouze společně můžeme být zcela nezávislými státy.

Proto musíme podniknout asertivní a velkolepé kroky, které povedou ke změně kolektivních nálad a k oživení ambice posunout evropskou integraci na vyšší úroveň. Za tímto účelem musíme obnovit pocit vnější a vnitřní bezpečnosti, jakož i společenský a hospodářský blahobyt evropských občanů. K tomu je zapotřebí definitivně posílit vnější hranice EU, zlepšit spolupráci mezi útvary pověřenými bojem proti terorismu a ochranou pořádku a míru v prostoru bez hranic, zvýšit výdaje na obranu a posílit zahraniční politiku EU jako celek, jakož i lépe koordinovat zahraniční politiky jednotlivých členských států; v neposlední řadě je pak třeba podporovat investice, sociální začleňování, růst a zaměstnanost a využívat výhod technologického vývoje a konvergence v eurozóně i v celé Evropě.

Měli bychom využít změny v obchodní strategii Spojených států ve prospěch EU zintenzivněním rozhovorů se zainteresovanými partnery a současně chránit naše vlastní zájmy. Evropská unie by se neměla vzdát své úlohy obchodní supervelmoci, která je otevřena ostatním, a současně by měla chránit své vlastní občany a podniky a připomínat, že volný obchod znamená obchod spravedlivý. Měli bychom také důrazně hájit mezinárodní pořádek založený na právním státě. Nemůžeme podlehnout těm, kteří chtějí oslabit nebo zpřetrhat transatlantické vazby, bez nichž světový řád a mír nemohou přežít. Měli bychom našim americkým přátelům připomenout jejich vlastní motto: Jednotni vytrváme, rozděleni padneme.