Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

sobota 21. dubna 2018

Konečně Vondráček a Rach 3

Ve středu 18. dubna 2018 byla na programu koncertu FOK  s dirigentem Jak van Steenem suita z Prokofjevova baletu Popelka a 3. klavírní koncert Sergeje Rachmaninova.

Baletní suita, dokonce tři suity (op. 107, 108 a 109) autorizované skladatelem vznikly na základě baletu Popelka v roce 1946. Suitu o deseti částech, kterou FOK zahajoval koncert, však vytvořil dirigent Jac van Steen, a byla složena z 10 částí baletní hudby. Upřímně řečeno jsou tyto výběry často spíš lepší promenádní hudbou a ani zde nedošlo k výjimce. Ale docela hezky se ty krásné melodie poslouchaly, byť publiku a možná i orchestru chybělo dostatečné soustředění.

Po přestávce ovšem přišla řada na hudbu úplně jinou. Třetí klavírní koncert, který začal Sergej Rachmaninov (1873-1943) psát v létě 1908, když pobýval na rodinném panství Oneg u Velikého Novgorodu (poslední z pěti, která dostala jeho matka věnem, ostatní otec probendil) a dokončil ho 23. září 1909 v Drážďanech. Byl napsán pro provedení v rámci prvního velkého turné po Spojených státech, kam skladatel odcestoval v říjnu a odehrál 19 koncertů jako klavírista a 7 jich dirigoval. Říká se, že cestou cvičil obtížné partie na papírové klávesnici. Je fakt, že technická náročnost vedla Rachmaninova k úpravě, kde byly vypuštěny nejnáročnější pasáže. Na 3. koncert se dostalo 28. listopadu a znovu 16. ledna 1910, kdy New York Philharmony dirigoval osobně Gustav Mahler. Definitivní popularity však dosáhl až ve 30. letech díky klavíristovi Vladimíru Horowitzovi (1903-1989). Ten s koncertem absolvoval moskevskou konzervatoř a poté, co odešel do Spojených států, ho jako první s London Symphony Orchestra nahrál. Dnes skladba patří spolehlivě mezi 10 nejhranějších klavírních koncertů, byť první jsou tři Beethovenovy a Čajkovského. Kvalitní klavírista si ovšem nedovolí hrát snadnější verzi. A byl to právě tento koncert, jenž předloni přinesl úspěch českému klavíristovi Lukáši Vondráčkovi, který vyhrál prestižní Soutěž královny Alžběta v Bruselu. Vondráčkovi.


Lukáš po studiích v Česku zmizel na řadu let ve Spojených státech a doma vystupoval sporadicky. Bruselské vítězství ho vyneslo do nejslavnějších sálů a k velikým orchestrům a za necelé dva roky odehrál řadu koncertů i doma. A tak bylo možné slyšet v jeho podání Prokofjevův klavírní koncert č. 3 se SOČR, Rachmaninovův č. 4 a Beethovenův č. 3 s Českou filharmonií nebo Prokofjevovu sedmou sonátu v samostatný recitálu.

Lukáš Vondráček ve Smetanově síni
Tentokrát se ve Smetanově síni pražského Obecního domu dočkal i FOK a dirigent Jac van Steen. Vondráček hrál sobě vlastním způsobem, který není k slyšení často. Jako kdyby v sobě vybudoval členitou konstrukci skladby, kterou ze sebe s expresivní vervou vytrhává a prostřednictvím klavíru ji bez zaváhání přenáší na fascinované posluchače. Je ovšem pravda, že při tomto dramatickém stylu hry se občas stává obětí výrazu frázování, které se může zdát trochu rozmazané, což estétům dělá problémy. Mnohem častěji však lze slyšet muzikanty, kteří dokonale technicky zahrají celou skladbu, všechny noty, ale zůstanou nezaujatým účastníkem tohoto procesu. Jenomže to se nedá poslouchat, protože chybí ono fluidum živé hudby. Pokud to však někomu stačí, může si skladbu pustit v pohodlí domova.

úterý 17. dubna 2018

Ne každý Verdi je ten pravý Verdi

Opera Luisa Miller byla tak trochu nechtěné dítě. Verdi se totiž někdy v roce 1846 zavázal napsat pro Neapol operu, do čehož se mu však o tři roky později moc nechtělo, avšak divadlo na splnění smlouvy trvalo. Nastalo tak hledání námětu, který by prošel cenzurou království obou Sicílií, která zrovna měla dost starostí s revoltou té Sicílie ostrovní, až nakonec zvítězil námět podle hry Friedricha Schillera Úklady a láska z roku 1784, byť značně upravené. V 80. letech 18. století byla kritika šlechty projevem "pokrokovosti", viz třeba Figarova svatba nebo Don Giovanni. Proti zkaženosti šlechty a intrikám je zde postavena slušnost obyčejných lidí, malých měšťanů, kteří jsou navzdory chudobě čestní a pokorně přijímají, co jim život přináší. Ve 20. století zase byli pro "pokrokové" tvůrce zdrojem všeho zla kapitalisté, zatímco dnes jsou to Američané. Evropa pak navíc provádí intelektuálské sebetrýznění.

I když o velkých skladatelích se nehodí pochybovat, problémy s námětem jsou na opeře vidět.

Protože management neapolské opery odmítl nejen zrušit smlouvu, ale i odložit termín, musel Verdi po premiéře Bitvy u Legnana v lednu 1849 dost pospíchat. Teprve v polovině srpna, po návratu z Paříže sužované epidemií cholery, kde strávil téměř dva roky se svou družkou a pozdější manželkou Strepponiovou, však dostal libreto a v říjnu odejel do Neapole, kde se 8. prosince konala premiéra. Přijetí bylo příznivé. Fakt je, že se jedná o skladatelovo první "komorní" melodrama, kde nešlo o vlast a národ, ale o lásku a smrt jedněch jednotlivců a podlost jiných. Do roku 1853 pak následovaly Verdiho největší trháky tohoto typu - Rigoletto, Trubadůr a Traviata.

Závěrečná scéna - první vydání partitury
Sonya Yoncheva, Placido Domingo, Piotr Beczala
2. jednání

Luisa Miller ovšem není ani zdaleka tak populární jako ony trháky, skromně se za nimi krčí na 13. místě (Verdi napsal 28 oper) co do počtu provedení. Proto také je letošní série představení teprve třetí od premiéry této inscenace v roce 2001. K režii není moc co říct, realistická scéna by asi neměla nikomu zásadně vadit. Lehce nepřehledný děj se odehrává v tyrolské vesnici, kostýmy však spíš připomínají Anglii 19. století. V porovnání se zmíněnými operami z následujících let však je někdy poněkud statický a přes krásnou hudbu, v prvním jednání až belcantovskou, chybí opravdu velké, strhující árie, které by se vryly do paměti. Možná že současný režijní přístup by dokázal vnést do představení více dynamiky.

Mezi zpěváky je absolutní legendou Placido Domingo, který v MET zpíval v Luise už před 47 roky tenorovou roli Rodolfa, a dnes barytonového otce Millera. Jasně, že už to není ono, když je mu 77 let, jenže jeho obrovská muzikálnost a herectví jsou jako víno.

Další hvězdou byla Sonya Yoncheva. Ta je naopak na absolutním vrcholu kariéry, je vynikající herecky, pohledná fyzicky, zpívá perfektně a lidské drama předvádí skvěle a uvěřitelně. Letos je Luisa po Tosce a Mimi již třetí role v přenosu a člověk má jen strach, aby ten nápor vydržela a upřímně se mi zdálo, že její hlas byl lehce unavený. Generální ředitel Gelb sice řekl, že z ní udělá druhou Callasovou, ale ta skončila dost neslavně už po čtyřicítce.

Beczala, který zpíval Rodolfa je pro mne záhadou. Vždycky mám pocit, že je těsně na hraně toho, kde dál už nemůže, ale on nikdy nezklamal. Jeho herecký projev mi však dělá potíže, připadá mi jako jednostrunná kytara. Před časem jsem ho však viděl živě v Rusalce a tam se mi líbil, možná že detailní záběr kamery ho dělá jaksi libovějším. Určitě však existují tenoři, kteří mne oslovují víc. Třeba Jonas Kaufmann.

Na úrovni byly i oba basy - Walter a Wurm, takže přes ony lehké výhrady to byl příjemný večer.

Metropolitní opera New York
živý přenos v rámci projektu Live in HD
14. dubna 2018

Giuseppe Verdi: Luisa Miller

Dirigent: Bertrand de Billy 
Libreto: Salvadore Cammarano 

Režie: Elijah Moshinsky
Scéna a kostýmy: Santo Loquasto
Světla: Duane Schuler
Režie revivalu: Gregory Keller

Luisa: Sonya Yoncheva
Federica: Olesya Petrova 
Rodolfo: Piotr Beczala 
Miller: Placido Domingo
Walter: Alexander Vinogradov 
Wurm: Dmitry Belosselskiy 


Opera Awards, skoročeská trefa

V Londýně byli 9. dubna vyhlášeni vítězové prestižní Opera Awards za rok 2017. Tady jsou:

Sbor: MusicAeterna
Dirigent: Vladimir Jurowski
Scénograf: Paul Steinberg
Režisér: Mariusz Treliński
Vzdělání a osvěta: Opera Holland Park
Zpěvačka: Malin Byström
Festival: Festival Verdi Parma
Vedení v opeře: Berndt Loebe
Celoživotní dílo: Teresa Berganza
Zpěvák: Piotr Beczała
Nová inscenace: Britten: Billy Budd (Deborah Warner for the Teatro Real, Madrid)
Nový objev: Barbora Horáková Joly
Operní společnost: Bayerische Staatsoper
Operní orchestr: La Scala
Filantrop: Annette Campbell-White
Cena čtenářů: Pretty Yende
Záznam (komplet opera): Les Troyens (Erato)
Záznam (recitál): Véronique Gens—Visions (Alpha)
Znovuobjevené dílo: Krenek trilogy (Oper Frankfurt)
Světová premiéra: Dean: Hamlet (Glyndebourne)
Mladý zpěvák: Wallis Giunta


Za zmínku bezpochyby stojí, že mezi newcomery se ve finálové konkurenci čtyř dirigentů a dvou režisérů prosadila Barbora Horáková Joly,


Češka, která před pár lety absolvovala studium režie v Mnichově a od té doby nastudovala několik operních představení v západní Evropě s vesměs hodně vysokým oceněním. Co kdyby některé z českých operních divadel, a především pražské ND, které se do moderní režie většinou nedokáže strefit, sáhlo místo nepovedených experimentů z domácích zdrojů po invencí oplývající mladé dámě zpoza šumavských hvozdů?

Co umí ukázala především vloni v Norsku, kde režírovala Debussyho Pellease a Melisandu:


Ale jinak je potěšující, že Česko je v podstatě in. Vladimir Jurowski v Praze nedávno dirigoval, Mariusz Treliński před pár lety v Praze režíroval Salome, Piotr Beczala zpíval prince v Národním divadle, Prety Yende a Veronique Gens vystoupily koncertně, Billy Bud se letos konečně dostal do Národního v Praze. A mnichovská opera je nedaleko a orchestr La Scala byl v Praze také nedávno.

pondělí 16. dubna 2018

Procházka Formanem

Svět nevnímáme a jeho obraz si nevytváříme podle věcí, ale podle událostí, jež jsou výsledkem jednání konkrétních lidských bytostí. A ty na nás působí především v mládí, kdy tito lidé, jen o něco starší než my, jsou nejaktivnější a  nejtvořivější. To mne tak napadlo, když jsem v sobotu četl, že zemřel Miloš Forman, protože on takovou osobností byl. Vůdčí postavou nové vlny českého filmu v 60. letech minulého století. Frajer s obrovskou odvahou, sebedůvěrou a vůlí. Z jiného úhlu nahlíženo možná také trochu nezodpovědný a drzý dobrodruh, což vše je, zvláště s ohledem na výsledek, v podstatě imponující.

Oscar za Přelet nad kukaččím hnízdem v roce 1975
Protože však přiměřeně zúrodnit ony osobní předpoklady lze pouze ve svobodné zemi, žil od konce 60. let ve Spojených státech a zpátky domů působil především svými filmy. Jejich drsnou a současně poetickou realitou vytvářel síť, ve které bylo možné se uchytit a najít vzory. Nebo jejich opak.

Oscar za Amadea 1984
Natočil třeba Konkurz o tom, že i dospívání jiných dokáže být trapné, podobně Černý Petr a Lásky jedné plavovlásky, Hoří má panenko, odkrývající přízemní omezenost, která právě dnes znovu dusí české naděje na demokracii. Oskarový Přelet jako obraz svobody. A pak fantastickou fresku Amadeus, svobodu a intriky ve Valmontovi a znovu svobodu v netradičním rámci Lidu versus Larry Flynt. A na závěr se vrátil k mládí a v Praze před 11 lety přinesl na scénu Národního divadla Dobře placenou a lehce surrealistickou jazzovou procházku Suchého a Šlitra. Bohužel se ukázalo, že to byl jeho poslední souboj s leností, o které často mluvil, a i když to byl pořád ten frajer, také s ubývajícími silami. Ale dokud žil, vždycky bylo to všechno aktuální včetně jakési sice teoretické, leč stále živé naděje, že se jede dál. Teď však sny 60. let definitivně ztratily svou sílu a nezbývá než přeladit se do módu pamětníka a upínat naději, že plebejské buranství může zmizet za pár desítek let, k úplně opačnému konci generačního oblouku. Na druhou stranu člověk je na Zemi nějakých 200 000 let, takže proč se neoddat historickému optimismu? A když to nevyjde, vždycky je možné se radovat z mimořádných činů výjimečných jedinců.


středa 4. dubna 2018

Tatra, Jablonec a Paul Klee?

Třetí z mnichovských pinakoték je Pinakothek der Moderne otevřená v roce 2002, což není jen galerie umění, ale jsou zde také umístěny sbírky architektury, grafiky a designu. V té poslední je hlavním exponátem nádherná Tatra 87 z roku 1937, zřejmě daleko předbíhající vývoj, když další exponát je o 10 let mladší.

dokonalá Tatra 87 je ve 3D ještě mnohem elegantnější
A o dvě patra výše probíhá výstava Jablonec ´68, která připomíná 1. mezinárodní sympozium stříbra v Jablonci nad Nisou, kde před 50 lety umělci z různých koutů Evropy po čtyři dny vytvářeli šperky ze stříbra a skleněných komponentů. Zajímavá konfrontace českého nářku nad osudovými osmičkami.

Přesto je však nejvyhledávanější expozicí ta, jež nabízí velikou sbírku klasické moderny.
V albu je výběr toho nejzajímavějšího. Pro mne.

PAUL KLEE (1879-1840)
„Na tomto světě mne nelze pochopit. 
Neboť přebývám právě tak u mrtvých 
Jako u nenarozených. 
Poněkud blíže k srdci všeho 
stvořeného, než je obvyklé 
A zdaleka ještě ne tak blízko.“ 
Z Kleeových deníků, překlad Ivan Wernisch. 
Ovšem tím hlavním lákadlem předjaří 2018 je jedna jediná konkrétní osoba a totiž Paul Klee. Malíř, grafik, designer, pedagog a také hudebník, vizionář a průkopník moderny. Narodil si i zemřel ve Švýcarsku, ale studoval, tvořil, učil a jako syn německého otce narukoval do války v Německu.

Zatímco mladistvé malování byly spíš kresby, později, po skončení dosti živých leč krátkých studentských let v Mnichově, která mu přinesla i syna, ještě cestoval, aby se v roce 1902 vrátil domů a vydělával si jednak rytinami, jednak jako houslista v orchestru. V Mnichově-Schwabingu se definitivně usadil v roce 1906 poté, co se oženil s emancipovanou klavíristkou Lilly Stumpf, která zpočátku zabezpečovala rodinu finančně, zatímco Paul se spíš staral o domácnost a syna a podomácku maloval.

Na počátku desátých let měl Klee blízko ke skupině mnichovských postexpresionistických malířů Der Blauen Reiter, nebyl však jejím zakladatelem, ale vystavoval s ní. Pojítkem s ní byl jeho přítel ještě ze Švýcarska Louis Moilliet, který ho seznámil i s jedním ze zakladatelů hnutí Augustem Macke. Tito tři se vydali v roce 1914 do Tunisu, která sice trvala jen 12 dní, ale jeho krajina spolu se silným světlem a výraznými barvami Paula výrazně zaujala. "Barva mne úplně posedla, už se za ní nemusím honit, vím, že mne drží navždy. Barva a já jsme jedno. Já jsem malíř," napsal do svého deníku. Předtím však navštívil Paříž, kde se mimo jiné setkal s Pablem Picassem.


Klee narukoval v roce 1916 do domobrany a jeho válečné povinnosti spočívaly v barevném maskování letadel a později úřadování nedaleko Mnichova, což mu umožňovalo dál nerušeně malovat. Počínaje rokem 1898 psal Klee celých 20 let deníky, kde kromě událostí svého života popisoval i klíčové zkušenosti s literaturou a hudbou, stejně jako mnoho svých základních představ o vlastní umělecké technice a tvůrčím procesu. Deníky připravil k vydání jeho syn Felix.

Počátkem roku 1919 byl čtyřicetiletý Paul z armády uvolněn právě včas, aby se zapojil do boje umělců v Akčním výboru revolučních umělců po boku Bavorské sovětské republiky. Cílem výboru však bylo především prosadit expresionismus jako státní umělecký směr. To se nepodařilo a sovětská republika byla poražena. Že toto je slepá ulička poznal Klee i z toho, že na výstavě, jíž se v roce 1919 zúčastnil, zůstal neprodán jediný obraz. Byl to jeho Mladý proletář.


1. října 1919 uzavřel Klee s mnichovským obchodníkem uměním Goltzem dohodu o zastoupení, která mu přinesla stálý příjem a trvala 6 let. V příštím roce se také v galerii Goltz konala Kleeova první retrospektivní výstava, kde bylo k vidění 371 maleb, akvarelů, plastik, kreseb a grafických listů.

Přestože tedy získal poprvé agenta a jistý příjem, Kleeova snaha uchytit se jako pedagog ztroskotala mimo jiné díky jeho revolučnímu angažmá. Až v roce 1921 získal místo v Bauhausu, nejprve ve  Výmaru a pak v Desau, kde zůstal až do roku 1932. Jeho pedagogické angažmá tam bylo značně různorodé:
1921–1930 vedl úvodní kurz – základy designu
1922 ředitelem dílny specializující se na kov
1922–1925 ředitelem dílny malby na sklo
1926–1930 ředitel ateliéru volného sochařství a zároveň vedl volnou malbu
1931 odchází z Bauhausu
Klee byl nejen umělcem, ale i významným teoretikem umění a přednášky o formách shrnul do Pedagogického náčrtníku. V roce 1932 střídal výuku v Bauhausu a na Kunstakademie v Düsseldorfu. Tam však zůstal pouze do nástupu Hitlera k moci a když byl vyhozen, odešel v prosinci 1933 do rodného Švýcarska. A dobře udělal, protože jednak byl odpůrcem dokazování rasové čistoty, jednak byly jeho (a mnoha dalších malířů) obrazy nacisty zařazeny mezi projevy "zvrhlého umění" (Entartete Kunst) a jako takové vystaveny v roce 1937 právě v Mnichově posměchu davu. O dva roky později se u něj projevilo těžké onemocnění, jemuž roku 1940 podlehl.

Během těch skoro 20 let, která uplynula od velké mnichovské výstavy do smrti, Klee stále tvořil, za posledních 5 let ve Švýcarsku to bylo 2500 prací, tedy asi čtvrtina jeho celého díla. V albu jsou ty objekty, které mne na současné výstavě nejvíc zaujaly:



A k tomu přidávám ještě 4 jeho díla, která se na výstavu nedostala, ale jsou charakteristická pro proměnu jeho malířského stylu v čase.

Fish Magic (1925)
Twittering Machine (1932)
Viaducts Break Ranks (1937)
Oko (1938)
Klee jako malíř dokázal odhalit fantazii člověka. Jeho imaginativní, lyrické a vitální malby, které navozují pocit meditace a psychického ladění jako by byly vizuálním pendantem Morgensternovy slovní poezie. Názvy mnoha jeho prací odrážejí jeho suchý humor a proměnlivé nálady. Je proto malířem známým a uznávaným a současně mimořádně plodným, ale na druhé straně obtížně zařaditelným. V jeho tvorbě se také neobjevují velká témata, a tak není po jeho výstavách takový hlad jako u jiných malířů, což ani zdaleka neznamená, že by o ně nebyl zájem.

Kleeovi byl ve 30. letech blízký i syn Felix, který byl nejmladším žákem Bauhausu, kde začal studovat již ve 14 letech.

vlevo syn Felix a jeho žena Efrosina, vpravo Paul a Ruth, dcera
jeho židovského přítele, lékaře Fritze Lotmara (Dusseldorf 1933)
Když Klee v roce 1940 zemřel, byl Felix - kunsthistorik, malíř a operní režisér - v Německu, odkud odešel do Bernu až v roce 1948. Tam pak podstoupil právní souboj o dědictví po otci, které bylo nakonec mimosoudní cestou rozděleno mezi něj a Kleeovu nadaci. Později byly obě sbírky z iniciativy Felixovy druhé ženy a syna, Nadace a bernských úřadů spojeny.

V červnu 2005 pak bylo v Bernu otevřeno Kleeovo museum, jehož budovu navrhl italský architekt Renzo Piano, a které hostí přibližně čtyři tisícovky jeho děl. Ředitelem Klee Centrum je Alexander Klee, malířův vnuk.

Klee Centrum
V Praze uspořádala jeho výstavu před 50 lety Národní galerie a vídeňská Albertina ukázala před 10 lety na 150 Kleeových děl, z nichž podstatnou část představoval dar Carla Djerassi (1923-2015). Tento americký občan bulharsko-rakouského původu, jenž byl spoluvynálezcem orální antikoncepce, vlastnil rozsáhlou sbírku moderního umění, ze které posléze věnoval vídeňské Albertině 67 děl Paula Klee.