Konečně Vondráček a Rach 3

Ve středu 18. dubna 2018 byla na programu koncertu FOK  s dirigentem Jak van Steenem suita z Prokofjevova baletu Popelka a 3. klavírní koncert Sergeje Rachmaninova.

Baletní suita, dokonce tři suity (op. 107, 108 a 109) autorizované skladatelem vznikly na základě baletu Popelka v roce 1946. Suitu o deseti částech, kterou FOK zahajoval koncert, však vytvořil dirigent Jac van Steen, a byla složena z 10 částí baletní hudby. Upřímně řečeno jsou tyto výběry často spíš lepší promenádní hudbou a ani zde nedošlo k výjimce. Ale docela hezky se ty krásné melodie poslouchaly, byť publiku a možná i orchestru chybělo dostatečné soustředění.

Po přestávce ovšem přišla řada na hudbu úplně jinou. Třetí klavírní koncert, který začal Sergej Rachmaninov (1873-1943) psát v létě 1908, když pobýval na rodinném panství Oneg u Velikého Novgorodu (poslední z pěti, která dostala jeho matka věnem, ostatní otec probendil) a dokončil ho 23. září 1909 v Drážďanech. Byl napsán pro provedení v rámci prvního velkého turné po Spojených státech, kam skladatel odcestoval v říjnu a odehrál 19 koncertů jako klavírista a 7 jich dirigoval. Říká se, že cestou cvičil obtížné partie na papírové klávesnici. Je fakt, že technická náročnost vedla Rachmaninova k úpravě, kde byly vypuštěny nejnáročnější pasáže. Na 3. koncert se dostalo 28. listopadu a znovu 16. ledna 1910, kdy New York Philharmony dirigoval osobně Gustav Mahler. Definitivní popularity však dosáhl až ve 30. letech díky klavíristovi Vladimíru Horowitzovi (1903-1989). Ten s koncertem absolvoval moskevskou konzervatoř a poté, co odešel do Spojených států, ho jako první s London Symphony Orchestra nahrál. Dnes skladba patří spolehlivě mezi 10 nejhranějších klavírních koncertů, byť první jsou tři Beethovenovy a Čajkovského. Kvalitní klavírista si ovšem nedovolí hrát snadnější verzi. A byl to právě tento koncert, jenž předloni přinesl úspěch českému klavíristovi Lukáši Vondráčkovi, který vyhrál prestižní Soutěž královny Alžběta v Bruselu. Vondráčkovi.

Lukáš po studiích v Česku zmizel na řadu let ve Spojených státech a doma vystupoval sporadicky. Bruselské vítězství ho vyneslo do nejslavnějších sálů a k velikým orchestrům a za necelé dva roky odehrál řadu koncertů i doma. A tak bylo možné slyšet v jeho podání Prokofjevův klavírní koncert č. 3 se SOČR, Rachmaninovův č. 4 a Beethovenův č. 3 s Českou filharmonií nebo Prokofjevovu sedmou sonátu v samostatný recitálu.

Lukáš Vondráček ve Smetanově síni

Tentokrát se ve Smetanově síni pražského Obecního domu dočkal i FOK a dirigent Jac van Steen. Vondráček hrál sobě vlastním způsobem, který není k slyšení často. Jako kdyby v sobě vybudoval členitou konstrukci skladby, kterou ze sebe s expresivní vervou vytrhává a prostřednictvím klavíru ji bez zaváhání přenáší na fascinované posluchače. Je ovšem pravda, že při tomto dramatickém stylu hry se občas stává obětí výrazu frázování, které se může zdát trochu rozmazané, což estétům dělá problémy. Mnohem častěji však lze slyšet muzikanty, kteří dokonale technicky zahrají celou skladbu, všechny noty, ale zůstanou nezaujatým účastníkem tohoto procesu. Jenomže to se nedá poslouchat, protože chybí ono fluidum živé hudby. Pokud to však někomu stačí, může si skladbu pustit v pohodlí domova.