Svět nevnímáme a jeho obraz si nevytváříme podle věcí, ale podle událostí, jež jsou výsledkem jednání konkrétních lidských bytostí. A ty na nás působí především v mládí, kdy tito lidé, jen o něco starší než my, jsou nejaktivnější a nejtvořivější. To mne tak napadlo, když jsem v sobotu četl, že zemřel Miloš Forman, protože on takovou osobností byl. Vůdčí postavou nové vlny českého filmu v 60. letech minulého století. Frajer s obrovskou odvahou, sebedůvěrou a vůlí. Z jiného úhlu nahlíženo možná také trochu nezodpovědný a drzý dobrodruh, což vše je, zvláště s ohledem na výsledek, v podstatě imponující.
 |
| Oscar za Přelet nad kukaččím hnízdem v roce 1975 |
Protože však přiměřeně zúrodnit ony osobní předpoklady lze pouze ve svobodné zemi, žil od konce 60. let ve Spojených státech a zpátky domů působil především svými filmy. Jejich drsnou a současně poetickou realitou vytvářel síť, ve které bylo možné se uchytit a najít vzory. Nebo jejich opak.
 |
| Oscar za Amadea 1984 |
Natočil třeba Konkurz o tom, že i dospívání jiných dokáže být trapné, podobně Černý Petr a Lásky jedné plavovlásky, Hoří má panenko, odkrývající přízemní omezenost, která právě dnes znovu dusí české naděje na demokracii. Oskarový Přelet jako obraz svobody. A pak fantastickou fresku Amadeus, svobodu a intriky ve Valmontovi a znovu svobodu v netradičním rámci Lidu versus Larry Flynt. A na závěr se vrátil k mládí a v Praze před 11 lety přinesl na scénu Národního divadla Dobře placenou a lehce surrealistickou jazzovou procházku Suchého a Šlitra. Bohužel se ukázalo, že to byl jeho poslední souboj s leností, o které často mluvil, a i když to byl pořád ten frajer, také s ubývajícími silami. Ale dokud žil, vždycky bylo to všechno aktuální včetně jakési sice teoretické, leč stále živé naděje, že se jede dál. Teď však sny 60. let definitivně ztratily svou sílu a nezbývá než přeladit se do módu pamětníka a upínat naději, že plebejské buranství může zmizet za pár desítek let, k úplně opačnému konci generačního oblouku. Na druhou stranu člověk je na Zemi nějakých 200 000 let, takže proč se neoddat historickému optimismu? A když to nevyjde, vždycky je možné se radovat z mimořádných činů výjimečných jedinců.
Žádné komentáře:
Okomentovat