Tatra, Jablonec a Paul Klee?

Třetí z mnichovských pinakoték je Pinakothek der Moderne otevřená v roce 2002, což není jen galerie umění, ale jsou zde také umístěny sbírky architektury, grafiky a designu. V té poslední je hlavním exponátem nádherná Tatra 87 z roku 1937, zřejmě daleko předbíhající vývoj, když další exponát je o 10 let mladší.

dokonalá Tatra 87 je ve 3D ještě mnohem elegantnější

A o dvě patra výše probíhá výstava Jablonec ´68, která připomíná 1. mezinárodní sympozium stříbra v Jablonci nad Nisou, kde před 50 lety umělci z různých koutů Evropy po čtyři dny vytvářeli šperky ze stříbra a skleněných komponentů. Zajímavá konfrontace českého nářku nad osudovými osmičkami.

Přesto je však nejvyhledávanější expozicí ta, jež nabízí velikou sbírku klasické moderny.
V albu je výběr toho nejzajímavějšího. Pro mne.

PAUL KLEE (1879-1840)

„Na tomto světě mne nelze pochopit. 
Neboť přebývám právě tak u mrtvých 
Jako u nenarozených. 
Poněkud blíže k srdci všeho 
stvořeného, než je obvyklé 
A zdaleka ještě ne tak blízko.“ 

Z Kleeových deníků, překlad Ivan Wernisch. 

Ovšem tím hlavním lákadlem předjaří 2018 je jedna jediná konkrétní osoba a totiž Paul Klee. Malíř, grafik, designer, pedagog a také hudebník, vizionář a průkopník moderny. Narodil si i zemřel ve Švýcarsku, ale studoval, tvořil, učil a jako syn německého otce narukoval do války v Německu.

Zatímco mladistvé malování byly spíš kresby, později, po skončení dosti živých leč krátkých studentských let v Mnichově, která mu přinesla i syna, ještě cestoval, aby se v roce 1902 vrátil domů a vydělával si jednak rytinami, jednak jako houslista v orchestru. V Mnichově-Schwabingu se definitivně usadil v roce 1906 poté, co se oženil s emancipovanou klavíristkou Lilly Stumpf, která zpočátku zabezpečovala rodinu finančně, zatímco Paul se spíš staral o domácnost a syna a podomácku maloval.

Na počátku desátých let měl Klee blízko ke skupině mnichovských postexpresionistických malířů Der Blauen Reiter, nebyl však jejím zakladatelem, ale vystavoval s ní. Pojítkem s ní byl jeho přítel ještě ze Švýcarska Louis Moilliet, který ho seznámil i s jedním ze zakladatelů hnutí Augustem Macke. Tito tři se vydali v roce 1914 do Tunisu, která sice trvala jen 12 dní, ale jeho krajina spolu se silným světlem a výraznými barvami Paula výrazně zaujala. "Barva mne úplně posedla, už se za ní nemusím honit, vím, že mne drží navždy. Barva a já jsme jedno. Já jsem malíř," napsal do svého deníku. Předtím však navštívil Paříž, kde se mimo jiné setkal s Pablem Picassem.

Klee narukoval v roce 1916 do domobrany a jeho válečné povinnosti spočívaly v barevném maskování letadel a později úřadování nedaleko Mnichova, což mu umožňovalo dál nerušeně malovat. Počínaje rokem 1898 psal Klee celých 20 let deníky, kde kromě událostí svého života popisoval i klíčové zkušenosti s literaturou a hudbou, stejně jako mnoho svých základních představ o vlastní umělecké technice a tvůrčím procesu. Deníky připravil k vydání jeho syn Felix.

Počátkem roku 1919 byl čtyřicetiletý Paul z armády uvolněn právě včas, aby se zapojil do boje umělců v Akčním výboru revolučních umělců po boku Bavorské sovětské republiky. Cílem výboru však bylo především prosadit expresionismus jako státní umělecký směr. To se nepodařilo a sovětská republika byla poražena. Že toto je slepá ulička poznal Klee i z toho, že na výstavě, jíž se v roce 1919 zúčastnil, zůstal neprodán jediný obraz. Byl to jeho Mladý proletář.

1. října 1919 uzavřel Klee s mnichovským obchodníkem uměním Goltzem dohodu o zastoupení, která mu přinesla stálý příjem a trvala 6 let. V příštím roce se také v galerii Goltz konala Kleeova první retrospektivní výstava, kde bylo k vidění 371 maleb, akvarelů, plastik, kreseb a grafických listů.

Přestože tedy získal poprvé agenta a jistý příjem, Kleeova snaha uchytit se jako pedagog ztroskotala mimo jiné díky jeho revolučnímu angažmá. Až v roce 1921 získal místo v Bauhausu, nejprve ve  Výmaru a pak v Desau, kde zůstal až do roku 1932. Jeho pedagogické angažmá tam bylo značně různorodé:

1921–1930 vedl úvodní kurz – základy designu
1922 ředitelem dílny specializující se na kov
1922–1925 ředitelem dílny malby na sklo
1926–1930 ředitel ateliéru volného sochařství a zároveň vedl volnou malbu
1931 odchází z Bauhausu

Klee byl nejen umělcem, ale i významným teoretikem umění a přednášky o formách shrnul do Pedagogického náčrtníku. V roce 1932 střídal výuku v Bauhausu a na Kunstakademie v Düsseldorfu. Tam však zůstal pouze do nástupu Hitlera k moci a když byl vyhozen, odešel v prosinci 1933 do rodného Švýcarska. A dobře udělal, protože jednak byl odpůrcem dokazování rasové čistoty, jednak byly jeho (a mnoha dalších malířů) obrazy nacisty zařazeny mezi projevy "zvrhlého umění" (Entartete Kunst) a jako takové vystaveny v roce 1937 právě v Mnichově posměchu davu. O dva roky později se u něj projevilo těžké onemocnění, jemuž roku 1940 podlehl.

Během těch skoro 20 let, která uplynula od velké mnichovské výstavy do smrti, Klee stále tvořil, za posledních 5 let ve Švýcarsku to bylo 2500 prací, tedy asi čtvrtina jeho celého díla. V albu jsou ty objekty, které mne na současné výstavě nejvíc zaujaly:

A k tomu přidávám ještě 4 jeho díla, která se na výstavu nedostala, ale jsou charakteristická pro proměnu jeho malířského stylu v čase.

Fish Magic (1925)

Twittering Machine (1932)

Viaducts Break Ranks (1937)

Oko (1938)

Klee jako malíř dokázal odhalit fantazii člověka. Jeho imaginativní, lyrické a vitální malby, které navozují pocit meditace a psychického ladění jako by byly vizuálním pendantem Morgensternovy slovní poezie. Názvy mnoha jeho prací odrážejí jeho suchý humor a proměnlivé nálady. Je proto malířem známým a uznávaným a současně mimořádně plodným, ale na druhé straně obtížně zařaditelným. V jeho tvorbě se také neobjevují velká témata, a tak není po jeho výstavách takový hlad jako u jiných malířů, což ani zdaleka neznamená, že by o ně nebyl zájem.

Kleeovi byl ve 30. letech blízký i syn Felix, který byl nejmladším žákem Bauhausu, kde začal studovat již ve 14 letech.

vlevo syn Felix a jeho žena Efrosina, vpravo Paul a Ruth, dcera
jeho židovského přítele, lékaře Fritze Lotmara (Dusseldorf 1933)

Když Klee v roce 1940 zemřel, byl Felix - kunsthistorik, malíř a operní režisér - v Německu, odkud odešel do Bernu až v roce 1948. Tam pak podstoupil právní souboj o dědictví po otci, které bylo nakonec mimosoudní cestou rozděleno mezi něj a Kleeovu nadaci. Později byly obě sbírky z iniciativy Felixovy druhé ženy a syna, Nadace a bernských úřadů spojeny.

V červnu 2005 pak bylo v Bernu otevřeno Kleeovo museum, jehož budovu navrhl italský architekt Renzo Piano, a které hostí přibližně čtyři tisícovky jeho děl. Ředitelem Klee Centrum je Alexander Klee, malířův vnuk.

Klee Centrum

V Praze uspořádala jeho výstavu před 50 lety Národní galerie a vídeňská Albertina ukázala před 10 lety na 150 Kleeových děl, z nichž podstatnou část představoval dar Carla Djerassi (1923-2015). Tento americký občan bulharsko-rakouského původu, jenž byl spoluvynálezcem orální antikoncepce, vlastnil rozsáhlou sbírku moderního umění, ze které posléze věnoval vídeňské Albertině 67 děl Paula Klee.