Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pondělí 25. září 2017

Ještě jednou Barenboim a (nejen) Smetana

A znovu v Praze. V pondělí 4. září večer Daniel Barenboim hrál a dirigoval svou Staatskapelle Berlin ve zbrusu novém sále v Drážďanech, načež byl posazen do auta a odvezen do Prahy. V kině Lucerna se totiž v úterý večer konala premiéra dokumentu Martina Suchánka [1] nazvaného "Barenboim: Smetana - Má vlast". Dirigent zřejmě výsledek Suchánkovy práce vysoce oceňuje a před premiérou odpověděl v besedě několik dotazů.

Daniel Barenboim a Martin Suchánek
Dopřál jsem si tu radost, že jsem viděl prosincovou veřejnou generálku ve Vídni osobně, v televizi pražské provedení při zahájení Pražského jara a získal jsem vstupenku i na záříjovou premiéru dokumentu. a snažím se proniknout do dirigentova vidění světa.

Daniel Barenboim je člověk s mimořádnými schopnostmi a mimořádným osudem. Žid s ruskými kořeny narozený v Argentině, který později přesídlil do Izraele, oženil se do Anglie, žil s ruskou manželkou v Paříži a nyní již řadu let pracuje a žije v Berlíně. Muzikant na hranici geniality, možná za ní, jehož životní zkušenosti a bytostný humanismus podmiňují postoje, které často nejsou všeobecně akceptovatelné. Týká se to především izraelsko-palestinského konfliktu, kde ovšem on sám realizuje pozitivní kroky ve směru, který považuje za řešení: hudba (West-East Divan Orchestra) a vzdělání (Barenboim-Said Academy).

Takhle se třeba ostře střetl s izraelskou ministryní kultury a školství v roce 2004 při předávání Wolf Price [2]:


A toto říkal před svým letošním koncertem na BBC Proms: "Když se dívám na svět s tolika izolacionistickými tendencemi, jsem velmi znepokojen," řekl Barenboim. "A vím, že nejsem sám. V této zemi jsem se oženil a žil jsem zde mnoho let, a když jsem tady žil, potkal jsem tolik lásky, že mi to dává impuls říct to, co bych rád řekl... To není o politice této nebo jiné země. Hlavním problémem dneška je nedostatečné vzdělání. Že neexistuje dostatek vzdělání v hudbě už víme dlouho. Nyní však není dostatečné vzdělání ani o tom, kdo jsme, co je lidská bytost a jak se chovat k ostatním bytostem stejného druhu."

Poukázal na to, že hudba i hudebníci nebyla nikdy omezena národními hranicemi - že nikdo nezvedal obočí nad tím, že argentinskoizraelský dirigent vede německý orchestr hrající anglickou hudbu, a že podobného ducha by měla přijmout celá Evropa.

"To je důvod, proč je hudba tak důležitá... A tyto izolacionistické tendence a nacionalismus ve svém velmi omezeném pojetí jsou něco, co je velmi nebezpečné a lze proti tomu bojovat pouze s opravdovým a velkým důrazem na vzdělávání nové generace... Další generace musí pochopit, že Řecko, Německo, Francie, Dánsko, všichni mají něco společného, co se nazývá evropská kultura. Nejen euro. Kultura. To je opravdu ta nejdůležitější věc. A v tomto kulturním společenství s názvem Evropa existuje také místo pro rozmanité kultury, pro odlišné kultury, pro jiný způsob, jak se dívat na věci. Ale toho může být dosaženo pouze se vzděláním."

"Fanatismus s náboženským pozadím, který ve světě existuje, lze potlačit také pouze pomocí vzdělávání... S náboženským fanatismem nelze bojovat pouze zbraněmi. Skutečné zlo ve světě lze porazit pouze humanismem, který nás všechny drží pospolu. Včetně vás a mě."

Snažím se pochopit, jak do Barenboimova vidění světa zapadá právě Má vlast. Myslím, že jednou z těch spojnic, kromě toho, že v mnohém má pravdu, je jeho vztah k Rafaelu Kubelíkovi, který byl přítelem jeho rodiny a jeho osobně byl jakýmsi mentorem. A na základě tohoto vztahu a výkladu, který sám Smetana k jednotlivým dílům skladby sepsal, vznikl jeho hlubší názor na ni: „Být vlastencem znamená být šťastný a být hrdý na to, co mi má země dala. A to vnímám v Mé vlasti... Má vlast je velmi zvláštní dílo. Je v něm celá česká historie, ale zároveň celý vesmír. ... dá se hrát ve všech historických obdobích a ve všech zemích ... Je dobrým příkladem toho, co se dá hudbou všechno vyjádřit... Má vlast je plná české historie, české krajiny i českých pocitů. Mírou svého zdravého vlastenectví nemá toto dílo ve světě obdoby." 

A o to tady zřejmě jde. Zdravé vlastenectví, které je opakem fanatického nacionalismu, a je vlastní malému národu, který nikoho neomezuje a nikomu neubližuje a přitom si zachoval svou svébytnost.

Trochu iluze, ale takhle to Barenboim do své stavebnice světa potřeboval a díky tomu vznikl skvělý dokument o Smetanovi, Mé vlasti a hudbě vůbec a o jejím mimořádném interpretovi. Mohl by to být i docela dobrý impulz k interním českým úvahám o vlastenectví a české kultuře, který by byl zrovna v době, kdy za české kulturträgery se považují různí pokleslí muzikanti v prezidentském žoldu a pochybní byznysmeni z cizích zemí, mimořádně užitečný.

---------------------------------------------

[1] Martin Suchánek (*1958) je scénárista, kameraman a režisér mnoha dokumentárních filmů, z nichž některé vstupují do oblasti hudby: Václav Talich – Sebevědomí a pokora (2004), Ecce homo – Bedřich Smetana (2004), Antonín Dvořák – Deo Gratias (2001), Adieu Mozart (2005), Legenda jménem Kubelík (2000) a několik dalších. Jeho otcem je grafik Vladimír Suchánek, což mu možná usnadnilo sejít se s Barenboimem na vnímání hudby jako malování.

[2] Wolfova cena je ocenění, které žijícím vědcům a umělcům „bez ohledu na národnost, rasu, barvu pleti, vyznání, pohlaví nebo politické názory“ uděluje za „úspěchy v zájmu lidstva a přátelských vztahů mezi lidmi“ Wolfova nadace v Izraeli. Cena je udílena v šesti oblastech – zemědělství, chemie, matematika, lékařství, fyzika a umění. Cena za umění se střídá mezi architekturou, hudbou, malířstvím a sochařstvím. Cena se skládá z diplomu a finanční částky 100 000 amerických dolarů.

neděle 24. září 2017

Který Dvořák je autentický?

Tak 10. výročí Dvořákovy Prahy. Skvělý termín před začátkem sezóny. O prvním koncertu, který jsem navštívil v pondělí 11. září 2017 - hrál Gustav Mahler Jugendorchester - píši jinde, tady je stručný přehled dojmů z následujících pěti. Každý by si sice zasloužil víc prostoru, ale protože času je málo, tak alespoň takhle.

čtvrtek 14. září - Hrůša a Requiem


Vynikající. Jakub Hrůša je dnes prostě absolutní česká jednička a jako stálý hostující dirigent často zdůrazňuje, jak mu na České filharmonii záleží. I výběr zpěváků v čele se světovou sopranistkou Ailyn Pérez a Janem Martiníkem, vynikajícím skvělým basem s oduševnělým projevem, byl na výši a PFS je možná pro sborové partie skladby tím vůbec nejpovolanějším. Netřeba zabíhat do detailů, ale byl to vrchol festivalu. A pro Hrůšu po České reformaci s Polní mší Bohuslava Martinů koncem srpna v Royal Albert Hall další velký kámen do budování intelektuálně dirigentské kariéry. Namátkou se mi vybavuje také Dvořákova kantáta Stabat Mater, kterou v pařížské bazilice Saint-Denis, kde jsou uloženy ostatky více než 30 francouzských králů, dirigoval před 3 lety. Podle kritiky oslnivě, dokonale, excelentně, noblesně, čistě, poctivě, věrně. Bez významu není ani to, že Requiem natáčela prestižní britská Decca. Mimochodem, o šíři Hrůšova záběru svědčí i to, že pár dní před pražským koncertem dirigoval jím nastudovanou Veselou vdovu v Pařížské národní opeře a 6 dní po Requiem otevíral sezónu "svých" Bamberských symfoniků mimo jiné Sukovou symfonií Asrael.



zleva: Christianne Stotijn, Ailyn Pérez, Jakub Hrůša, Michael Spyres, Jan Martiník
Dvořákova Praha 2017
Ailyn Pérez (soprán)
Christianne Stotijn (alt)
Michael Spyres (tenor)
Jan Martiník (bas)
Dirigent: Jakub Hrůša
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Česká filharmonie
Pražský filharmonický sbor
14. září 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Antonín Dvořák: Requiem pro sóla, sbor a orchestr, op. 89


sobota 16. září - Marek Štryncl a Novosvětská

Když už nemohl a ani nechtěl dirigovat, jednou jsem k němu přijel a on měl na pianinu partituru Novosvětské. A já říkám: „Pane profesore, vy tady máte na pultě Novosvětskou symfonii?“ A on říkal: „No, já ji studuju.“ – „Ale kolikrát v životě už jste ji přece dělal?“ – „To já nevím, ale přišel jsem na to, že kdybych teď ještě mohl dirigovat, že bych to dělal všecko jinak. Víte? Úplně prostě, jednoduše, zbavil bych to všech nánosů mého romantického mládí, hledání a výbušnosti. Udělal bych to úplně klasicky. A to mě strašně zajímá. Tak proto to studuju.“ (Ivan Medek)


Ještě před koncertem si v západním salónku s dirigentem povídal Jiří Vejvoda (což je daleko vhodnější než trapné nahánění lidí ve Dvořákově síni k povídání po koncertech). I když to bylo celkem zajímavé, a soubor už nahrál první dvě Dvořákovy symfonie, samotný koncert nepřinesl nic nového nebo objevného. Je to jistě zajímavé pro znalce, ale Novosvětská mi zní v klasickém podání lépe. Ostatně i ten Talich si tím jen krátil dlouhou chvíli v stáří.



V sobotu dopoledne mne do Rudolfina přivedl spíš zájem o kapelu, o které sice vím, ale na jejím koncertu jsem dosud nebyl. Je fakt, že i když je jen v Praze podobných souborů asi pět, jejich úroveň drží klíčoví muzikanti, kteří se objevují ve všech. Při pozornějším prohlédnutí fotografie z 10. září, kdy soubor slavil 25 let trvání, možná budete souhlasit. Původně žáci teplické konzervatoře však toto výročí oslavili právě Novosvětskou.


Hudebně mne zaujala druhá skladba z roku 1872 (konečná verze 1884). Její text [1], část básně Vítězslava Hálka z roku 1869, údajné reakce na zklamání ze státoprávního urovnání rakousko-uherské, je však něco jako hrůzný sen. Sama báseň je ovšem mnohem delší a v jejím závěru předstupuje před národ český génius, který předpovídá vlasti budoucnost a dává jí věnem nový domov. Tam se má vlast zotavit z ran utrpěných na a po Bílé Hoře a právě tam má založit nový národ – v chudé chaloupce za přičinění prostého člověka. Nikoli tedy "člověče snaž se a bude Ti pomoženo", ale vlast bude zázračně zachráněna a všem bude dobře. Jako bych slyšel "Ano, bude líp." Ovšem co se hudby týče i jejího provedení, obojí bylo skvělé.

Sobota 16. září, 11.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Musica Florea
Collegium Floreum
Marek Štryncl dirigent

Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll, op. 95, B. 178, „Z Nového světa“
Antonín Dvořák: Hymnus z básně „Dědicové Bílé hory“, op. 30, B. 134 (text pod čarou)


pondělí 18. září - Ivan Klánský 

Ještě než koncert začal, proběhlo dopoledne v Kulečníkovém sále Ministerstva kultury předání Ceny Antonína Dvořáka 2017. Což není státní vyznamenáním, ale na základě rozhodnutí své Rady akademiků ji uděluje Akademii klasické hudby, která pořádá Dvořákův festival.

odpoledne předání ceny Antonína Dvořáka ve Valdštejnském paláci
zleva: Marek Vrabec, Daniel Herman, Ivan Klánský a Karel Komárek
... a večer v Rudolfinu 
Koncert rozhodně nebyl zklamáním, na mne osobně udělala největší dojem druhá z Beethovenových sonát, zatímco podání Chopinových skladeb mi přišlo poněkud nepřehledné. Nicméně daleko muzikálně spontánnější mi klavírista připadal při loňském koncertu Guarneri tria.

Dvořákova Praha 2017
Ivan Klánský (klavír)
18. září 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 8 c moll, op. 13 „Patetická“
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 32 c moll, op. 111
Fryderyk Chopin: Nokturno F dur, op. 15, č. 1
Fryderyk Chopin: Barkarola Fis dur, op. 60
Fryderyk Chopin: 4 Mazurky, op. 17
Fryderyk Chopin: Andante spianato a Velká brilantní polonéza Es dur, op. 22
přídavky:
Antonín Dvořák: Na Svaté hoře (Poetické nálady, op. 85)
Robert Schumann: O cizích zemích a lidech (Dětské scény, op. 15)


čtvrtek 21. září - Radek Baborák a Eroica

Již čtvrtým rokem je součástí festivalu komorní řada, jejímž garantem je vždy významný sólista, který ve většině koncertů také sám hraje. Po violoncellistovi Jiřím Bártovi následoval klavírista Ivo Kahánek, vloni to byl charismatický ryšavý houslista Daniel Hope a letos neméně charismatický hornista Radek Baborák. S lítostí musím konstatovat, že ne vše se dá stihnout, a tak jsem z jeho pěti koncertů viděl a slyšel jen ten poslední, který byl navíc komorně-orchestrální. Vybral jsem ho ovšem záměrně, protože mne velice oslovila Fantastická symfonie, kterou Baborák dirigoval letos na Smetanově Litomyšli. V Praze to navíc bylo posíleno tím, že ve Festivalovém orchestru hrála řada významných muzikantů z Německa a Rakouska. Kromě houslisty Dalibora Karvaye, který se na židli koncertního mistra střídal s Janem Mráčkem, a za ním seděli Milan Šetena od Vídeňských filharmoniků (ten, co mluvil v dokumentu Barenboim: Smetana) a koncertní mistr SOČR, by se podobně dalo mluvit i o dalších sekcích. Baborákovo absolutní muzikantství s neortodoxním dirigentským stylem připomínajícím Barenboima mu zřejmě umožňuje dostat z orchestrálních hráčů maximum, přičemž mnozí z nich se ještě dokážou tvářit blaženě, což se přenáší i do publika. Koncertantní symfonie dala vyniknout především sólistům, z nichž především první flétnista Vídeňských filharmoniků Walter Auer byl naprosto suverénní a poslouchat ji byla čistá radost. A Eroica byla strhující tak, že sál po jejím doznění vybuchl nadšením. Dokonce i ta malá slečna na empoře vydržela bdít až do konce a občas se Svatoplukem Čechem i rozeznívala tympány.

po skončení koncertu se dirigent vracel nejméně pětkrát

Čtvrtek 21. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Festivalový orchestr Dvořákovy Prahy
(závěr komorní řady)
Radek Baborák lesní roh, dirigent
Walter Auer flétna
Clara Dent hoboj
Bence Bogányi fagot

Program
Ludwig van Beethoven: Leonora III
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncertantní symfonie Es dur, K. Anh I/9 (297b) pro hoboj, flétnu, lesní roh, fagot a orchestr

Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 3 Es dur, op. 55, „Eroica“


sobota 23. září - Tomáš Netopil a Te Deum

Sobotní závěrečný koncert byl slavnostní, což mimo jiné znamená, že v kuloárech se pohyboval vysoký počet módně oblečených mužů středního věku s několikadenním strništěm. A také že potlesk začínal hned jak dozněla poslední nota. Ale k samotnému koncertu. Brahmsova předehra byla na úvod snad trochu dlouhá, ale po ní nastoupily k Te Deu hlavní trumfy večera: sopránistka Simona Šaturová, basista Adam Plachetka a Pražský filharmonický sbor. Poslední dva nádherně zpívali sólové party, i když křehký soprán někdy poněkud zanikal, byl-li konfrontován s mohutným basem Plachetkovým (Tom Jones prý dokázal ničit hlasem mikrofony).

zleva: Tomáš Netopil, Simona Šaturová, Adam Plachetka
Po přestávce zazněla Dvořákova 6. symfonie. Ač Tomáš Netopil nasadil všechny své dirigentské zbraně v podobě přesného a dynamického gesta, orchestr se mu podařilo rozhýbal až v průběhu třetí věty a především ve finále. Ale pravý Dvořák to stejně nebyl a zasmušilé tváře vídeňských symfoniků byly v ostrém kontrastu s radostnými tvářemi Baborákových profesorů a koncertních mistrů při čtvrteční Eroice. I tak to nebylo špatné, líbilo se mi to, ale nenadchlo. Ovšem závěrečný přídavek v podobě Tritsch-Tratsch polky to byla plnokrevná Vídeň, která mluvila orchestru z duše.

závěrečný koncert
Sobota 23. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Simona Šaturová soprán
Adam Plachetka baryton
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek sbormistr
Wiener Symphoniker

Tomáš Netopil dirigent

Program
Johannes Brahms: Tragická předehra, op. 81
Antonín Dvořák: Te Deum, op. 103, B. 176
            --- přestávka ---
Antonín Dvořák: Symfonie č. 6 D dur, op. 60, B. 112


Takže ze 17 koncertů letošního Dvořákova podzimu viděno šest a z nich polovina byla vynikajících, ostatní dobré. To je slušná bilance. Je sice smutné, že už nebylo vidět dvě charismatické tváře -
Jiřího Bělohlávka a Antonína Dvořáka III., ale život jde dál a dirigenti jako Hrůša, Netopil a Baborák jsou dobrými následovníky. A pokud jde o otázku v názvu glosy? Jednoznačně ta, která dává vyniknout myšlenkové hloubce skladby, a ta je od romantiky neodmyslitelná, zatímco typ nástrojů je věc druhořadá. Na rozdíl od hudby barokní. Asi tak.

---------------------------------------------

[1]
Hymnus z básně
Dědicové Bílé hory
Vítězslav Hálek (1835-1874)

Jak pramen, jenž zpod olše krok svůj máčí,
tys, matko, zrozena k věčnému pláči:
tvá slza kropí břehy v stínu spící
a ty tam bdíš co vrba truchlolící.

Tvá hlava těžká, srdce žalem puká,
jsou v posměch lúze úžasná tvá muka,
a rány tvé jak stlané na staletí -
však znej se matkou. nás co svoje děti.

Tvou hlavu na svá ňadra položíme,
o její tíž se v srdci podělíme,
a ve svou lásku, v duše oddech měkký
tě zavinem jak klenot v zlata vděky.

I v říze těsné. pod chudičkým krovem
lze duši okřát přívětivým slovem,
lze dozrát k času, až zas rykne v slávu -
ó, svěř nám v úkoj posvátnou svou hlavu!

Již kleňme z srdcí živou matce střechu,
již stůjme k ni do posledního dechu;
kdy její vše až v kapku krve rudé -
to drahé srdce nebude vic chudé!

Co bez ní vše ta slávu světa širá,
kdy jeji ruka svět jen otevírá!
Milujme ji, byť sup nám srdce kloval,
jak ještě žádný národ nemiloval.

Poklekněm k ni u zbožném zaniceni,
pozvedněm ruku u bratrském chvění,
a nechť nám cesta slavná, třebať krátká -
jeť jedna vlast, jeť jediná jen matka!

pátek 22. září 2017

Migranti podle Martinů

13. září odstartoval ve Stavovském divadle 13. ročník operní přehlídky Opera 2017, při které česká a slovenské operní divadla představí vesměs na scénách Národního divadla v Praze to nejlepší, co v uplynulých dvou sezónách premiérovala na domovských jevištích. Jako první předvedlo svůj příspěvek k přehlídce Moravské divadlo v Olomouci a byla to opera Bohuslava Martinů (1890-1959) Řecké pašije na libreto, které si skladatel sám napsal podle románu řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise "Kristus znovu ukřižovaný."

Příběh má několik významových rovin a pro současnost je zajímavé, že jednou z nich je téma migrace. Ta byla v Řecku významná ve 20. letech minulého století, kdy došlo k masové přesunu více než jednoho milionu Řeků z Turecka. Martinů operu, a je to vlastně jediná jeho opera vybudovaná nad klasickým dramatickým příběhem, napsal v letech 1954-57 v podobě, která byla určena pro londýnský Royal Opera House, a její uvedení bylo předjednáno s šéfem opery Rafaelem Kubelíkem a odsouhlaseno ředitelem divadla. Nakonec se projekt neuskutečnil, neboť člen představenstva divadla a Master of the Queen's Music (něco jako dvorní skladatel) Arthur Bliss, sám autor nepříliš úspěšné opery The Olympians, která se od premiéry v roce 1949 v dalších letech nehrála, dal podnět k přezkoumání záměru. Výhrady byly respektovány, Kubelík v následujícím roce londýnské angažmá neprodloužil a Martinů proto nabídl operu Curychu, tam však naléhali na její úpravy. Ty Martinů provedl v letech 1958-1959 a curyšská premiéra se konala 9. června 1961, tedy téměř 2 roky po jeho smrti, česká pak o 9 měsíců později v Brně. Alešem Březinou rekonstruovaná původní verze opery měla premiéru v roce 1999 v Bregenz, česká se konala opět v Brně roku 2005.

vdova Kateřina/Máří Magdalena (Radoslava Mičová)
a pasák Manolios/Kristus (Jakub Rousek)
kněz Grigoris (David Szendiuch)
Při úvaze o kvalitě představení je možná užitečné říct, že Martinů byl vlastně celý život nemajetný umělec. V Paříži si vlastní piano pořídil až počátkem 30. let, cestu do Ameriky mu platil Paul Sacher, na léčení úrazu v roce 1946 neměl prostředky, když se v 50. letech vracel do Evropy, vezli svůj majetek i s manželkou ve 4 kufrech, a pak žili převážně z grantů Guggenheimovy nadace a podpory ze strany Paula Sachera. Jak sám napsal, tantiémy na obživu nestačily. Měl proto jaksi geneticky blízko k otázkám přátelství, lásky, spravedlnosti, solidarity, smrti. Ty jsou sice věčné, ale po I. světové válce rezonovaly a našly institucionální oporu v prostředí socialistické a komunistické levice, často krajní. Proto ho také oslovily texty Kazantzakise, který byl ve 20. letech obdivovatelem Lenina, což později zavrhl, ale onen sociální akcent mu zůstal. Kazantzakis se také stal po válce krátce ministrem ve vládě sociálně orientovaného antikomunisty, v roce 1948 však odešel do Francie a žil v Antibes. Odtud ona myšlenková blízkost s Martinů. A mimochodem, Řecké pašije použil jako podklad pro svůj film americký filmař a komunista Jules Dassin. V letech 1975-76 pak vznikl v řecké televizi stejnojmenný padesátidílný seriál.

Dějová linka příběhu (viz níže) souvisí s uprchlíky přičemž právě dnes jsou postoje k nim znovu aktuální a je otázka, zda a jak dalece toho režijně využít. Režisér Pitínský tak neučinil a omezil se spíš na charakterový vývoj postav a formální výstřelky, které snad měly onen vývoj divákům ozřejmit, což však zvláště ve druhé polovině působilo až rušivě. To samozřejmě také lze, i když třeba v Grazu operu vloni nastudovali s důrazem právě na onen aktuální migrační problém.

Pokud akceptujeme tuto volbu jako otázku svobodného rozhodování režiséra, pak už zbývá jen posoudit, jak dalece se podařilo tuto koncepci naplnit pěveckými a hereckými akcemi. Mne osobně nejvíc zaujal pěvecký výkon obou klíčových představitelů -  Jakuba Rouska (Manolios) a Radoslavy Mičové (Kateřina) a obou kněží - Grigorise a Fotise. Postava Jidáše - Panaitise je zdeformovaná a způsob, jakým se pomazává krví jím zavražděného ovčáka Manoliose (Krista) je až nechutná karikatura. Jistě nemalý úkol byl pro malé oblastní divadlo přivést na jeviště 3 sbory (vlastní, externí a dětský), ale povedlo se. Scéna byla jednoduchá, což je při omezených zdrojích něco jako kategorický imperativ, ale nenarušovala příběh. Hudba byla působivá zvláště ve 4. jednání a podle mne je to nejlepší skladatelova opera. Kdybych měl příležitost, šel bych znovu.  


Moravské divadlo Olomouc
na scéně Stavovského divadla v Praze
středa 13. září 2017

Řecké pašije
Hudba a libreto: Bohuslav Martinů
(podle románu Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný)
Překlad: Eva Bezděková
Hudební nastudování: Petr Šumník
Dirigent: Petr Šumník Tomáš Hanák
Režie: Jan Antonín Pitínský
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Scéna: Milan Nytra
Kostýmy: Jana Preková

Obsazení:
Grigoris: David Szendiuch
Fotis: Jiří Přibyl
Patriarcheas: Vladimír Třebický
Ladas (mluvená role): Jaroslav Krejčí
Michelis (+ celý part Andonise): Milan Vlček
Kostandis: Martin Štolba 
Janakos: Petr Martínek 
Manolios: Jakub Rousek 
Nikolios: Lucie Janderková 
Panaitis: Václav Málek, j. h.
Kateřina: Radoslava Mičová 
Lenio: Elena Gazdíková
Stará žena: Magda Málková 
Despinio: Lucie Kordová
Starý muž: Vladislav Zápražný


---------------------------------------

Děj opery (převzato z Wikipedie)
I. jednání: V řecké vesnici Lykovrissi se chystají velikonoční pašijové hry. Kněz Grigoris rozděluje role – pastýř Manolios bude představovat Krista, vdova Katerina Marii Magdalenu a Panait, její nápadník, bude Jidáš. Jednotliví vesničané uvažují nad významem sobě přidělených rolí a nad tím, jak se jejich chování s nimi shoduje. Nastává soumrak a do vesnice přichází pod vedením kněze Fotise skupina uprchlíků z jiné vesnice, která byla zničena nájezdem Turků. Grigoris se ale obává o blahobyt svých spoluobčanů, a když jedna z uprchlic umírá hladem, označí ji za nositelku cholery a uprchlíky vyhání. Katerina ale nabízí skupině pomoc a Manolios jim ukazuje blízkou horu, kde se mohou usadit.

II. jednání: Katerina je zamilovaná do Manolia. Lakomec Ladas chce získat bohatství od uprchlíků za peníze, které dává kramáři Jannakosovi. Ten ale vidí bídu uprchlíků, zželí se mu jich a místo podvodu na nich jim odevzdá přinesené peníze.

III. jednání: Manolios se chová stále více jako Ježíš. Katerinu přesvědčuje, že jejich láska může být jen duchovní, jako byla láska Krista k Marii Magdaleně. Vyzývá také vesničany, aby pomohli uprchlíkům, ale starší obyvatelé vesnice jsou proti a rozmýšlejí plán, jak tomu a rostoucímu vlivu Manolia ve vesnici zabránit.


IV. jednání: Na vesnické svatbě Grigoris Manolia vylučuje z církve a odsuzuje ho. Manolios vysvětluje své jednání jako vedené Ježíšovými myšlenkami. Z hory sestupují zbídačelí uprchlíci, v nastalé rozepři Panait Manolia zabije. Lid na obou stranách želí Manoliovy smrti, uprchlíci opouštějí vesnici, aby našli jiné místo k životu.

pondělí 18. září 2017

Maria a Tony po 60 letech a přímo v Plzni

Mám pár míst, která ke mně patří, což má ostatně každý. Ta moje jsou ve středních, jižních, západních, severních a východních Čechách. V těch západních je to bezkonkurenčně Plzeň. Ono když někde vyrůstají vaši rodiče, tak to ani jinak nejde. Navíc v Plzni vaří už 175 let Urquell, v závěru WW2 ji osvobodili Američané a jednoho strýce vám tam komunisti zavřeli a druhého vystěhovali, je to město prostě vaše.

A navíc tam postavili nové divadlo, ve kterém jsem ještě nebyl a v červnu v něm měl premiéru slavný muzikál West Side Story, takže nebylo co řešit.

West Side Story

je muzikál, který představoval v roce 1957 obrovský zvrat v pojetí hudebního divadla především v nárocích na herce, jichž bylo ke 40 a museli dobře zpívat a tancovat a současně být mladí. Děj je notoricky známý a postavený na půdorysu Shakespearovy hry Romeo a Julie. Místo veronských Monteků a Kapuletů jsou zde znepřátelené party newyorských teenagerů a mladí milenci nejsou Romeo a Julie, ale Tony a Marie, trochu jinak je to i s obětmi. Na Broadway se hrál necelé dva roky, následovalo dlouhé turné a návrat na Broadway, celkem víc než 1000 představení. V Anglii byla premiéra o rok později než na Broadway a opět za 3 roky přes 1000 představení a turné.

V divadle Winter Garden na 7. avenue, kde se před 70 lety
konala broadwayská premiéra West Side Story, se hraje dodnes.
Stejnojmenný film měl premiéru 18. října 1961 a při nákladech 6 mil. $ přinesl na tržbách 44 milionů. Zdánlivě málo, ovšem jeden dolar v roce 1961 odpovídá osmi dnes. Kromě toho získal 10 Oskarů a soundtrack se stal nejprodávanějším albem v USA v 60. letech. Pikantní a málo známá skutečnost je, že Natalie Wood sice hlavní roli hrála, ale zpívala Marnie Nixon (které producenti odmítli vyplácet royalities a nakonec se s ní o své podělil osobně Bernstein).

Od té doby byl mnohokrát nastudována, m.j. v roce 1980 a znovu 2007 na Broadway a v roce 2000 v milánské opeře La Scala, kde režie a choreografie byly dílem Joey McKneely, dirigentem Donald Wing Chan. Tonnyho hrál David Miller a Marii Montserrat Martí (s Montserrat Caballé má společné to, že je její dcera). Při reprizách v roce 2003 zpíval Tonnyho Vittorio Grigolo.


Tato inscenace dostala v roce 2005 zájezdovou podobu a od té doby objíždí celý západní svět. Mimo jiné Théâtre du Châtelet in Paris v roce 2008 a 2009 Velké Británie, 2010 Austrálie, 2012 Německo a Francie. A v březnu letošního roku doputovalo i do Prahy, kde se konalo 5 představení v Kongresovém centru. Obsazení se samozřejmě mění, bezpochyby to však neovlivňuje kvalitu, což nakonec dokazují statisíce diváků během oněch 12 let.

V Česku bylo od roku 1970, kdy měla premiéru první inscenace v ND Brno, k vidění několik nastudování, především 3x v Karlíně, znovu v Brně a v roce 2007 Ústí nad Labem.

Navíc existuje spousta nahrávek písní ze seriálu s nejrozmanitějšími interprety, v nejrůznějších jazycích a místech. Ta nejpopulárnější je Somewhere v podání Barbary Streisand:



I Feel Pretty zpívá novozélandská operní diva Kiri Te Kanawa pod Bernsteinovou taktovkou v roce 1984 při nahrávání pro DGG:



A "America" v podání mladých dam ze Stratford High School v Houstonu o 40 let později:

 

Balkónová scéna na BBC Proms 2012 v Royal Albert Hall:


A takhle hráli mambo z orchestrální suity West Side Story mladí Venezuelané pod taktovkou Gustavo Dudamela při novoročním koncertu 2007. Zřejmě nejnakažlivější bláznivá nahrávka klasického orchestru vůbec.


West Side Story z Plzně

Přestože obecně dávám přednost opeře před muzikály, Bídníkům v Queen´s Theatre na West End, Chicagu v Ambassador Theatre na Broadway a putovní West Side Story v nastudování Joey McKneely v berlínské Deutsche Oper jsem neodolal. To představení bylo naprosto perfektní a pro obecentvo to byla evidentně strhujicí událost. A proti tomu teď stojí Plzeň.

Co se divadla týče, dobrý. Především je kolem spousta parkovacích míst. Divadlo nevelké, ale přívětivé, v zadní části přízemí je restaurace, proti hlavnímu vchodu z Jízdecké ulice je schodiště, v mezipatře sociální zařízení a šatny, nahoře foyer s bufetem, ze kterého se vchází do horní části stupňovitého hlediště pro 444 diváků. Žádný luxus, ale vrcholně účelné. Podél levé strany divadla piazzetta, ze které se vstupuje do provozní budovy spojené s  divadlem krytými mosty.




Ale k představení. Je to především odvaha, když se oblastní divadlo rozhodne dát na repertoár kus, kde vystupuje téměř 40 tanečníků/zpěváků, pouhé dva měsíce po léta pilovaném a v nejlepším slova smyslu profesionálním mezinárodním představení v Praze.



 To plzeňské je samozřejmě jiné než to "americké", není a ani nemůže být tak absolutně dokonalé, což ale příliš nevadí, protože základem je příběh a muzika, které tam jsou. A skupinový tanec i zpěv byly perfektně nacvičené, svým způsobem nejpůsobivější, zatímco hrané a mluvené pasáže působily občas poněkud prkenně. Z dvou hlavních představitelů byla herecky i pěvecky lepší Maria, výborný pěvecký výkon předvedla také Venuše Zaoralová Dvořáková v roli její matky. Z dalších představitelů zaujal i druhý pár: Anita Lucie Jagerčíkové a Bernardo Ondřeje Černého. Celkově jsem však měl z představení skvělý pocit, z mladých zpěváků a tanečníků sršely elán a zaujetí a Bernsteinova hudba mi zněla v uších celou cestu do Prahy. Rozhodně to nebyla žádná béčková show ze z Plzně a zřejmě i tady platí to, co říkají průvodci přenosů z Metropolitní opery: "Choďte do vašich místních divadel, i tam jsou skvělá představení." Třeba je to i tím, že 200 metrů od divadla je Muzeum amerického generála Pattona, jehož vojáci v roce 1945 Plzeň osvobodili.


West Side Story
Divadlo J.K. Tyla Plzeň
Nová scéna
7. září 2017

Autor původního konceptu: JEROME ROBBINS
Libreto: ARTHUR LAURENTS
Hudba: LEONARD BERNSTEIN
Texty písní: STEPHEN SONDHEIM
Režisér a autor choreografie původní produkce: JEROME ROBBINS
Překlad: Jiří Josek
Režie a choreografická koncepce: Lumír Olšovský
Hudební nastudování: Kryštof Marek
Dirigent: Kryštof Marek
Dramaturgie: Pavel Bár
Choreografie: Lukáš Vilt
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Kateřina Bláhová
Sbormistr: Sára Bukovská

Tony: Pavel Režný
Maria: Kateřina Falcová
Anita: Lucia Jagerčíková
Riff: Petr Ryšavý
Bernardo: Ondřej Černý
Pruďas: Lukáš Ondruš
Arab: Tomáš Smička
Prcek: Pavel Klimenda
Bourák: Richard Pekárek
Bingo: Ondřej Král
Dýzl: Lukáš Randák
Gibson: Petr Faltus
Graziella: Kristýna Bečvářová
Velma: Natálie Laštovičková
Minnie: Štěpánka Jílková 
Clarice: Kateřina Steinerová
Pauline: Barbora Selešiová
Čára: Michaela Novotná
Chino: Adam Rezner
Pepe: Jan Hanny Firla
Indio: Martin Holec
Luis: Lukáš Vilt
Anxious: Martin Klapil
Nibbles: Michal Lenner
Juano: Ondřej Kudrna
Rosalia: Kateřina Herčíková
Consuela: Diana Velčická
Teresita: Marianna Polyáková
Francisca: Pavlína Palmovská
Estella: Veronika Zelníčková
Margarita: Klára Tomanová
Doktor: Roman Krebs
Schrank: Radek Antonín Shejbal
Krupke: Martin Šefl
Rukavička: Václav Kolář
Matka: Venuše Zaoralová Dvořáková
Swing - páni: Jan Kaleja, Aleš Kohout
Swing - dámy: Charlotte Pščolková, Lucie Zvoníková
Orchestr souboru muzikálu DJKT







čtvrtek 14. září 2017

Modrý Písek

Mám pár míst, která ke mně patří, což má ostatně každý. Ta moje jsou ve středních, jižních, západních, severních a východních Čechách. V těch jižních je to mimo jiné Písek.

Můj děd se tam naučil obchodovat a jeho děd byl jako rychtář v nedaleké Putimi, kde koupil mlýn za 12000 zlatých, jedna ruka s místní honorací. Aspoň pokud si Jindřich Šimon Baar v Janu Cimburovi nevymýšlel: „Povím ti, Cimburo, něco. Tuhle šel náš rychtář Pískem - jde kolem krajského úřadu - když v tom někdo zaklepá na okno. ,Rychtáři` - povídá mu kdosi - ,máme tu něco pro vás - abych to nemusil balit a psát adresu, vezměte si to s sebou' - a podal mu oknem svazeček papírů. Rychtář je strčil do kapsy, doma je pročetl, vyřídil, podepsal, pečeť přirazil na to a o trhu zas je vzal do Písku s sebou. V Písku potkal se s panem purkmistrem. Podali si ruce a jdou spolu okolo úřadu. ,Počkejte trochu,' - povídá náš rychtář a hůlkou zaklepal na okno. ,Pane kolego - copak to děláte?' lekl se purkmistr - ,Ouřaduju` povídá náš Rouček a tahá z kapsy papíry. Okno se vtom otevřelo a z něho se sladce usmíval pan komisař. Myslil, že purkmistr klepá, aby šel s ním na skleničku vína. ,Kein Wein,' povídá mu náš rychtář - ,ale spisy tuhle nesu a odevzdávám v pořádku,' a položil je nití svázané na okno. ‚To sist ne Frechheit, Keckheit, Trägheit,' láteřil komisař, jak jen Němci umí - až se lidé zastavovali pod oknem na chodníku. Křičel, aby šel rychtář do expeditu, zaklepal na dveře, jak se sluší a patří. ,A co,' povídá Rouček - já jsem putimský rychtář - tudy jsem spisy dostal a tudy je vracím a s Pánem Bohem - trh nečeká a já tam mám hnízdo podsvinčat na prodej,' a odešel. Takový je náš rychtář," ukončil Černoch.

Takže jsou to kořeny a navíc je do Písku situován Šrámkův Měsíc nad řekou, kterou je Otava, a z paměti už nabíhají Junáci na Otavě a Hoši od Bobří řeky, obtloustlá Janáčkova můza Kamila... A tak když přišla pozvánka na vernisáž výstavy "Okamžiky uplynulých let / fotografie Petra Sirotka", nebyl důvod váhat.

Jenomže jak hodnotit výstavu, jejíhož autora léta znáte stejně jako jeho fotografie? Bylo to prostě milé, byť lehce nostalgické setkání lidí, kteří se léta znají a také setkání rodiny přes 3 generace.


Ale něco nového jsem se přece jen dozvěděl. Že totiž Petr Sirotek kromě toho, že z kraje pochází jeho rod a pár desítek kilometrů od Písku má chalupu, tak také za kamerou natáčel dokument Jakou barvu má Písek. A říká se v něm "...je to jeho obraz a je to on sám a celý jeho život." Ten krátký film je víc než 40 let starý a svou atmosférou k výstavě patří. Škoda, že nepatří k exponátům.

A když jsem ho zhlédl, tak jsem se vydal městem a zjišťoval, jak shodné je město před 40 lety a to dnešní.

Takže muzika tam zní dál i když jiná:

u řeky...
... i na Havlíčkovo náměstí před Florianem
 Sladovna v areálu Prácheňského muzea se leskne novotou jakož i hodiny v expozici.




Jan Nepomucký stojí v pohodě na mostě a andělé jen jen vzlétnout.


A tak jen Rumcajs s rodinkou se rozpadají.


Nejspíš proto, že ony postavičky ze žlutého písku jsou z Řáholce u Jičína, zatímco ten Písek, o kterém mluví film, má barvu domova, který je spíš modrý.

Takže shrnuto a podtrženo to vypadá, že je o dost lépe než před oněmi 40 lety. Akorát ten Rudolf Hrušínský o tom už nemůže svým podmanivým hlasem vyprávět.  

úterý 12. září 2017

Abbadův dvojitý odkaz v Praze

Gustav Mahler Jugendorchester slavil výročí. Je to 30 let, co velký dirigent Claudio Abbado (1933-2014) založil tuto instituci, jejímž posláním je školit mladé adepty hry v orchestru. V současné době se každoročních konkursů účastní až 2000 mladých muzikantů z celé Evropy a ti, kteří uspějí, jsou vzděláváni nejlepšími hráči velkých orchestrů a s vyhlášenými dirigenty absolvují jarní a letní turné, v nichž odehrají vždy okolo 14 koncertů ve velkých evropských sálech.

Poslední koncert letošního letního turné tohoto "dočasného" orchestru připadl na Prahu a celé to působilo jako zjevení. První nastoupili basisté v počtu 9. A pak se začali valit další hráči zezadu i z předních dveří do sálu, až zcela zaplnili podium. 10 violoncell, 14 viol, bezpočet houslí, 8 perkusistů, dál už jsem nepočítal. Dirigent Metzmacher je sice řídil a jejich hra byla velmi soustředěná, ale přesto naprosto spontánní, prostě hráli jako o život. A řekl bych, že tento projev se stupňoval od laskavé Dvořákovy předehry přes džezující Gershwinův klavírní koncert, kde byli nadšenými partnery Jean-Yves Thibaudeta, až po obě fascinující skladby z doby, kdy Stravinský psal Svěcení jara. Orchestr jako kdyby letěl. Když koncert skončil, mladé dámy i ty, které to zatím dotáhly jen na čekatelky tohoto titulu, osušily slzy, utichl dlouhý potlesk publika a skandovaný potlesk orchestru dirigentovi doprovázený dupotem, těch 130 nebo kolik tam těch mladých lidí bylo se začalo navzájem objímat. Snad každý s každým a o tom odcházejícím publiku už ani nevěděli. Bylo to loučení po měsících společné práce, protože příští rok bude nový orchestr. Nejspíš zase nesmírně motivovaná sestava mladých hudebníků plných naději, tužeb a nadšení, které nedokážou a asi ani nechtějí krotit.

Gustav Mahler Jugendorchester před koncertem 11. září 2017 v Rudolfinu...
... a po něm
A pak jsem si uvědomil, že něco podobného se muselo odehrávat v duších skupiny českých muzikantů, kteří končili v GMJO v roce 1991, a že tito muzikanti pak vytvořili spolu s Jiřím Bělohlávkem a později Jakubem Hrůšou skvělý orchestr PKF, který hrál v Rudolfinu o den dřív pod taktovkou Emmanuela Villauma. Hrál decentně, soustředěně, ale ten dojem z jejich hraní byl stejně radostný jako z hudby té mládeže. Ostatně "předraný" tonální Webern, mladistvý Mahler a snad nejjasnější Beethovenova symfonie nemohly v podání orchestru s takovým CV dopadnout jinak. Byly to dva opravdu skvělé večery.

PKF - Prague Philharmonia 10. září 2017 rovněž v Rudolfinu


neděle 10. září 2017, 19.30
Rudolfinum Praha, Dvořákova síň
PKF – Prague Philharmonia
A1 Pastorální zahájení
Andrei Bondarenko (baryton)
Dirigent: Emmanuel Villaume

program:
Anton Webern: Im Sommerwind
Gustav Mahler: Písně potulného tovaryše
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 6 F dur op. 68 „Pastorální“


pondělí 11. září  2017, 20.00
Rudolfinum Praha, Dvořákova síň
Gustav Mahler Jugendorchester
Ingo Metzmacher dirigent

Jean-Yves Thibaudet klavír

program:
Antonín Dvořák: V přírodě, op. 91, B. 168
George Gershwin: Koncert pro klavír a orchestr F dur
Béla Bartók: Podivuhodný mandarín, baletní suita, op. 19, Sz. 73

Maurice Ravel: Daphnis a Chloé, baletní suita č. 2

pondělí 11. září 2017

Hudební střípky operní - září 2017

Tentokrát samá opera/opereta s českou účastí ve světě a zahraniční v Česku.

Opéra national de Paris uvedla v sobotu 9. září na scéně Opera Bastille svou první premiéru této sezóny - operetu Franze Lehára La Veuve joyeuse (Veselá vdova). Hudebně inscenaci nastudoval a většinu představení diriguje Jakub Hrůša, režisérem je Jorge Lavelli. V hlavních rolích se představí Véronique Gens, Thomas Hampson, Valentina Nafornita, Stephen Costello a další.

druhý zleva Jakub Hrůša, dále Thomas Hampson, Véronique Gens,
Valentina Nafornita a zcela vpravo Stephen Costello
Někteří kritici tvrdí, že Hrůša nasadil pomalejší tempo, ale vše je odpuštěno díky kankánu:


-----------------------------------

Při příležitosti 230. výročí premiéry Mozartova Dona Giovanniho se ve dnech 27. a 29. října ve Stavovském divadle uskuteční představení této opery. Organizátorem je Operalia, soutěžní instituce Placido Dominga, který bude představení dirigovat. V režii Jiřího Nekvasila (ředitel ND v Ostravě) a ve starých kulisách Josefa Svobody a kostýmech Theodora Pištěka budou zpívat:
Don Giovanni: Simone Alberghini
Komtur:Jan Šťáva
Leporello: Adrian Sampetrean
Donna Anna: Irina Lungu
Donna Elvira: Kateřina Kněžíková
Zerlina: Julia Novikova
Don Ottavio: Dmitry Korchak
Masetto: Jiří Brückler

(Kromě Sampetreana jsou všichni zahraniční zpěváci nositeli ocenění z Operalie, čeští zpěváci byli vybrání v konkurzu.)

-----------------------------------

V neděli  29. října 2017 v 18.00 se ve Staatsoper Hamburg odehraje premiéra opery Claudia Monteverdi "Il Ritorno d'Ulisse in Patria" neboli Odyseův návrat do vlasti, kterou autor napsal v roce 1640 pro Teatro S. Cassiano, první veřejné operní divadlo v Benátkách provozované od roku 1637.

Hamburská inscenace je převzata z Opernhaus Zürich, kde měla v režii Willy Deckera (tvůrce salcburské Traviaty v roce 2005) premiéru vloni v červnu. Pro českého čtenáře je zajímavé, že režii a hudební nastudování divadlo svěřilo Václavu Luksovi.

-----------------------------------

Jakub Hrůša s Bamberskými symfoniky uvedou v prosinci hned třikrát koncertně provedenou Mozartovu operu Don Giovanni. Na domovské scéně v pátek 1. prosince, o dva dny později v Hannoveru to bude jen výtah s Donou Annou a Zerlinou a posléze v pondělí 4. prosince celou operu v Hamburku. Velký sál Elbphilharmonie je zcela vyprodán, a to nejen na tento večer. Ke spolupráci Hrůša přizval i  Český filharmonický sbor Brno a Simonu Šaturovou.

Jakub Hrůša Dirigent
Christian Gerhaher Don Giovanni
Simona Šaturová Donna Anna
Martin Mitterrutzner Don Ottavio
Goran Jurić Commendatore
Layla Claire Donna Elvira
Tareq Nazmi Leporello
Božidar Smiljanić Masetto
Sophie Karthäuser Zerlina
Český filharmonický sbor Brno
Petr Fiala Sbormistr

Brněnský sbor navíc v Bamberku vystoupí 2. prosince s hudbou Jakuba Jana Ryby v adventním koncertu a v březnu se k orchestru vrací k provedení Mahlerovy 2. symfonie spolu se Simonou Šaturovou a Bernardou Fink.

-----------------------------------

A do třetice Jakub Hrůša, který připravuje v Royal Opera House únorovou premiéru Bizetovy Carmen v režii Barrie Kosky. Tento šéfrežisér Komische Oper získal v roce 2014 Opera Award a velmi netradiční Carmen inscenoval v minulém roce ve Frankfurtu. (viz video)


Hlavní role zpívají: Carmen - Anna Goryachova, Don José - Francesco Meli, Escamillo - Kostas Smoriginas, Micaëla - Anett Fritsch

Představení 6. března bude přenášeno do kin, nejbližší Česku je asi Rundkino na Prager Strasse v Drážďanech. 

-----------------------------------

V lednu proběhne v Národním divadle premiéra Brittenova Billy Buda v hudebním nastudování a pod taktovkou britského dirigenta Christophera Warda

Slavný dirigent Marc Minkowski bude v květnu 2018 dirigovat v Praze koncert orchestru opery Národního divadla

V červnu bude v Národním divadle premiéra Massenetova Werthera v režii Willy Deckera
a na scéně Wolfgang Gussmann. Inscenace je převzata z Opery Frankfurt.

Rovněž v červnu se bude konat premiéra Verdiho Nabucca v režii a na scéně Jose Cury.


neděle 10. září 2017

Jak moc známe sousedy? (2)

O sousedních zemích míváme jakýsi samozřejmý pocit, že je musíme znát, vždyť jsme vedle sebe od nepaměti, to všichni vědí. No dobrá. Když vyjedete z Prahy po D1, jste po 280 kilometrech a třech hodinách v Olomouci. Když vyjedete přesně opačným směrem, octnete se po ujetí stejného počtu kilometrů a za stejnou dobu v Halle, jednom z hlavních měst spolkové země Saska-Anhaltska, se 234 tisíci obyvatel o něco menším než Ostrava. Jak blíže poznáváte kraj, dílčí fakta a představy se vám začínají spojovat v reálie a vylupuje se trochu jiný obraz, než je ten, který vytváří z generace na generaci tradovaná klišé a povrchně vnímané mediální informace. A ten obraz je navíc strukturovaný do několika rovin.


ROVINA HUDEBNÍ KULTURY

200 let po začátku reformace bylo v Sasku a okolí protestantství dávno samozřejmostí a současně tam dosáhla vrcholu barokní hudební kultura, která je s ním úzce spojena. V Halle se narodil a vyrůstal jeden z hudebních geniů 18. století, Evropan Georg Friedrich Händel (1685-1759), jehož památka je ve městě dodnes uctívána.

Händelův pomník na Marktplatz v Halle
Centrem onoho uctívání je Händel Haus, což je dům, kde se skladatel skutečně narodil, a dnes je z něj muzeum pokrývající, především ovšem textově, celý skladatelův život. A nadace spravující muzeum také organizuje každoroční festivaly a udělování Händelových cen, mezi jejichž nositele patří například Cecilia Bartoli a Magdalena Kožená.

Händel Haus v Halle
Handel ovšem trávil většinu svého dospělého života v Anglii a hudbu v Německu bezprostředně neovlivňoval, nicméně napsal mnoho duchovních skladeb, ať už to bylo mladistvé oratorium Resurrezione (Vzkříšení) v Itálii nebo řada oratorií napsaná ve zralém věku v Anglii, z nichž nejvíce oslavován byl a je Mesiáš, který je jednou z mála skladeb, která nebyla nikdy zapomenuta. 

-------------------------------

Při zpáteční cestě ovšem po asi 40 km narazíte na více než půlmilionové Lipsko, kde téměř 30 let žil Händelův současník a další mimořádný muzikant - Johann Sebastian Bach (1685-1750). Jeho tvorba je ovlivněna luteránstvím a nejen luteránství je ovlivněno jeho hudbou. V Lipsku působil jako kantor místní školy, ředitel kůru chrámu sv. Tomáše a městský hudební ředitel zodpovědný za hudební složku obřadů v nejméně čtyřech kostelech. A na rozdíl od Händela byly jeho skladby spojeny převážně s produkcí pro potřeby církevní.

před svatotomášským chrámem stojí Bachův pomník a u vchodů už se houfují zájemci
o jeho kantátu „Lobe den Herren, den mächtigen König der Ehren“ („Chval Pána, mocného Krále ctí“)
v podání Thomanerchor a Gewandhausorchester Leipzig; pulty před pomníkem jsou připraveny
na další akci k zahájení výroční sezóny
85 let po smrti Bachově přišel do Lipska 26letý Felix Mendessohn-Bartholdy (1809-1847). Potomek významné židovské rodiny a pokřtěný protestant byl velkým obdivovatelem Bachovy hudby a již ve 20 letech znovuvzkřísil jeho Matoušovy pašije. Prakticky současně napsal symfonii k oslavě 300. výročí zveřejnění Augsburského vyznání, shrnutí luteránského učení. V roce 1840 pak sám napsal skladbu Lobgesang, která vznikla na oslavu 400. výročí knihtisku.

Mendelssohnův památník dnes stojí pár desítek metrů od Bachova pomníku 
V Lipsku s přestávkou šéfoval až do konce života tělesu, které nese název Gewandhausorchester podle místa, kde orchestr hrál od roku 1781. Nový Gewandhaus, kde působili od roku 1884, byl za 2. světové války poškozen k nepoužití a od roku 1981 je sídlem orchestru v pořadí třetí Gewandhaus na Augustusplatz.

v pořadí třetí Gewandhaus z roku 1981 na Augustusplatz
A protože první koncert se konal roku 1743, vstoupil orchestr letos 2. září s plnou parádou do své 275. sezóny. Ta plná paráda znamená, že během odpoledne hrál na různých místech a v různých uskupeních v centru Lipska. A večer následoval slavnostní koncert v Gewandhausu.

(Do toho všeho na hlavní lipské třídě Grimmaische Strasse vyřvávali agitátoři Marxleninské strany Německa a jejich "Pete Seeger" se marně snažil strnout ke společnému zpívání kolemjdoucí. O kus dál ruská skupina Něva hrála Bacha, jinde zase harmonikář z Gruzie francouzské šansony, kytarista...)

S Lipskem však byl spojen i Richard Wagner, který se tam narodil, byl pokřtěn v Tomášském kostele, navštěvoval Tomášskou školu a studoval hudbu na univerzitě. V Lipsku studoval a jistou dobu později žil i vrstevník obou předcházejících skladatelů Robert Schumann, ale ani pro něj, ani pro Wagnera nebyla víra významným tématem.

Nicméně protestantská hudební tradice dostala před 5 lety nový impulz, když v souvislosti s oslavou 800letého výročí svatotomášského sboru vznikla nezisková organizace Forum Thomanum, mezinárodně orientovaný kampus poskytující hudební a jazykové vzdělání zakotvené v křesťanském hodnotovém systému. Sídlo je vedle Tomášského kostela.

-----------------------

Na polovině cesty z Halle do Prahy leží Dráždany, město stejně velké jako Lipsko, s podobně významnou hudební tradicí. Dvorská kapela vznikla v roce 1548 a o 70 let později přinesl její kapelník Heinrich Schütz z Itálie barokní hudební styl a začal ho používat při tvorbě (nejen) duchovní hudby pro protestantské obřady. Počátkem 18. století byl však chlapecký sbor kapely rozdělen na protestantský a katolický, neboť kurfiřt August Silný konvertoval ze zcela světských důvodů ke katolictví, což byla podmínka pro získání polského královského titulu. S tím souvisí i příchod českého hudebníka Jana Dismase Zelenky, který získal hudební vzdělání u pražských jezuitů. Po 1. světové válce se z Dvorské kapely stala Staatskapelle Dresden, zatímco chlapecký sbor přešel ke katolickému Hofkirche. Orchestr současně hraje i v Semperově opeře, s  níž jsou spojena jména jako Karl Maria Weber, Richard Wagner a Richard Strauss. Druhý velký drážďanský orchestr - Dresdner Philharmonie vznikl v roce 1871 a jeho sídlem je Kulturpalast na Altmarkt, jehož velký sál má po letos ukončené rekonstrukci 1800 míst. Nedaleko od Kulturpalast se nachází Anenský kostel, kde už řadu let vystupuje Collegium 1704 v rámci projektu Hudební most Praha - Drážďany. A na "Hochschule für Musik Carl Maria von Weber Dresden" působili takoví čeští muzikanti jako Václav Luks či Ivo Ženatý jako pedagogové a jiní tam studovali. Ostatně ona vzájemnost vyplývá i z existence EEL - Euroregion Elbe/Vltava.

A protože stejným směrem jako my se posouval i orchestr lipského Gewandhausu, měli jsme příležitost nejen si prohlédnout zbrusu nový sál ve starém Kulturpalastu, ale současně navštívit i reprízu sobotního slavnostního koncertu v Lipsku.

Herbert Blomstedt, který nedávno oslavil 90. narozeniny, byl v letech 1998-2005 šéfdirigentem Gewandhausorchester a na koncertu 3. září dirigoval 2 skladby:
Robert Schumann: Koncert pro 4 lesní rohy a orchestr F-dur op. 86 a po přestávce
Felix Mendelssohn Bartholdy: Symfonie-kantáta "Lobgesang" op. 52 MWV A 18
Spolu s orchestrem zpívali sólisté: Sophia Brommer - soprán I, Marie Henriette Reinhold - soprán II a Tilman Lichdi - tenor, a sbor Gewandhausu. Hornová sóla v Schumannově skladbě hráli: Bernhard Krug, Jan Wessely, Jochen Pleß a Juliane Grepling.

Obě skladby byly skvěle provedené a zvláště Lobgesang v sobě nesl veliký náboj tradice. Druhá věc byla zvyknout si na sál. Ten je podobně jako rovněž nový sál Elbphilharmonie v Hamburku s 2100 místy koncipován jako "čistý", tedy nabízející všem návštěvníkům plnohodnotná místa. Akustika prostoru byla bezpochyby zajištěna s maximální pečlivostí, ale v porovnání například s pražským Rudolfinem jsou rozdíly zřetelné. Zvuk byl vyrovnaný, avšak zvláště v první skladbě dával vyniknout až nepříjemně ostře znějícím hornám na úkor smyčců. Podstatně lépe zněla Mendelssohnova symfonie, kde zpěváci i vynikající sbor a pravděpodobně i jiná sestava orchestru přiblížili zvuk k optimu, ale trochu barvy v něm přece jen chybělo. Nicméně mírné mrazení v zádech svědčilo o tom, že chybělo opravdu málo. V každém případě to byl perfektní závěr třídenního pobytu za německými humny, který uzavřela cesta po dálnici do Prahy za pouhých 90 minut.

Kulturpalast Dresden - velký sál
dlouhý potlesk po skončení Lobgesang
Kulturpalast v noci
  -----------------------

Shodou okolností se i letošní BBC Proms nesly v duchu 500. výročí protestantské reformace a jejich dramaturgie přinesla hudbu, která odrážela historické události a cesty, kterými politická a kulturní identita inspirovaly a ovlivňovaly skladatele a jejich tvorbu v průběhu staletí.

Asi nebylo náhodou, že jeden z koncertů, který dirigoval Jakub Hrůša, byl věnován české reformaci. Ta oné německé předcházela o 100 let a Hrůša vymyslel skutečně reprezentativní program:
husitský chorál: 'Ktož jsú Boži bojovníci'
Smetana: Má vlast – V: Tábor a VI: Blaník
Martinů: Polní mše (česky)
Dvořák: Husitská předehra, Op.67
Janáček: Výlety pana Broučka - Zpěv husitů (česky)
Suk: Praga, Op.26

I když ohromný prostor Royal Concert Hall nebyl ani zdaleka naplněn, měl koncert velmi dobrý ohlas až po slova "... Hrůša dodal BBC Symphony Orchestra takovou vášeň, že večer rarit zanechal
strhující dojem." Což je sice krásné, ale asi ne to podstatné. Koncert ukázal, že ať už je husitství vnímáno jakkoli pokrouceně, je tady kontinuita se západoevropským vývojem, za kterou není třeba se úplně stydět. A současně existují v české hudební historii skladatelé, jejichž díla odrážela tuto historii. Takže jediné, za co je třeba se stydět, je naprosto nekonstruktivní ublíženecký postoj zakořeněný v českém povědomí a české politice: zabili nám Husa, je to mučedník a my také stále jen trpíme a jsme zrazováni.



čtvrtek 7. září 2017

Jak moc známe sousedy (3)

O sousedních zemích míváme jakýsi samozřejmý pocit, že je musíme znát, vždyť jsme vedle sebe od nepaměti, to všichni vědí. No dobrá. Když vyjedete z Prahy po D1, jste po 280 kilometrech a třech hodinách v Olomouci. Když vyjedete přesně opačným směrem, octnete se po ujetí stejného počtu kilometrů a za stejnou dobu v Halle, jednom z hlavních měst spolkové země Saska-Anhaltska, se 234 tisíci obyvatel o něco menším než Ostrava. Jak blíže poznáváte kraj, dílčí fakta a představy se vám začínají spojovat v reálie a vylupuje se trochu jiný obraz, než je ten, který vytváří z generace na generaci tradovaná klišé a povrchně vnímané mediální informace. A ten obraz je navíc strukturovaný do několika rovin.


ROVINA POLITICKÁ

Realita má vedle osobního náboženského nebo světonázorového přesvědčení a sféry kultury ještě jednu, obecnější  rovinu (mimo jiné). Z Napoleona Bonaparte udělaly jeho schopnosti generála, který když získal politickou moc, jmenoval se císařem s absolutní mocí a stal se z něj válčící šílenec. V roce 1813 byl u Lipska poražen a odneslo to celkem 100 000 mužů. Dohromady si Napoleonské války v letech 1803 - 1815 vyžádaly život asi 3,5 milionů mužů a přinesly četné další útrapy a škody mnoha milionům lidí v řadě zemích nejen Evropy.

O 75 let později se stal německým císařem 29letý Friedrich Wilhelm Viktor Albrecht von Preußen neboli Vilém II. Militarista, nacionalista, fyzicky postižený a deprivovaný člověk svou moc oslavil vybudováním monumentálního a ohavného památníku vysokého 91 metrů na místě, kde se před 100  lety odehrála bitva u Lipska.

Völkerschlachtdenkmal neboli Památník bitvy národů u Lipska
Jaký jiný smysl může mít památník události 100 let staré, než oslava vlastní velikosti císařovy. Přitom neuplynul ani rok a Evropa byla v plamenech, k čemuž císař přispěl významnou měrou. A opět miliony mrtvol, jejichž výsledkem bylo odstoupení Viléma a útěk do Holandska, který ho zachránil před tribunálem.

Nový deprivant a totalitní vládce Hitler používal památník jako symbol své moci a po desítkách milionů obětí stejně prohrál a spáchal sebevraždu.

A další diktátor, tentokrát moskevský, z památníku udělal symbol rusko-německého přátelství a pionýři tam skládali slib.

Dnes experti říkají, že je tento kolos konečně odpolitizován. Což je ovšem špatně a navíc to není možné, protože jde o memento zrůdnosti totalitní moci. A jako takové by mělo být chápáno, aby se nestalo předmětem obdivu nového diktátora, jehož konec by byl opět zalit krví.

Stop důsledků, které vyvolaly činy zřejmě nejzrůdnějšího z mocí nemocných totalitních vládců - Hitlera (o krátkou hlavu před Stalinem a Pol Potem), je v celé oblasti víc. Stačí se podívat na obnovený Frauenkirche v Drážďanech, kolik tmavých kamenů je v něm z původní stavby, která nepřežila nálet ve válce Hitlerem vyvolané.


Nebo na právě budované bloky původního židovského města na druhé straně náměstí Neumarkt. Cedulka, která na již dostavěném bloku konstatuje, že tam při náletu zahynuli i Židé, je sama o sobě rovněž matoucí. A to ani nemluvím o dalším symbolu totalitní moci, mozaice "Cesta rudého praporu", která zůstala po rekonstrukci na stěně drážďanského Kulturpalastu, přestože oslavuje zvrácený bolševický režim.


Cestou do Prahy je 70 km od Drážďan další symbol - Terezín.



Takže shrneme-li všechno, co bylo řečeno, je zřejmé, že ani víra, ani kultura nestačí k tomu, aby se opakování podobných zvěrstev zabránilo. Čím totálnější je moc, tím víc bude ochotna udělat pro to, aby zůstala zachována. Zbývá tak pouze demokracie, která přes všechny své nedostatky může jako jediná něčemu podobnému zabránit. Její nositelé však potřebují jasný světonázor a kulturu, které jim dodají odvahu a morálku. Kruh se uzavírá.

Jak moc známe sousedy? (1)

Třetí z mnichovských pinakoték je Pinakothek der Moderne otevřená v roce 2002, což není jen galerie umění, ale jsou zde také umístěny sbírky architektury, grafiky a designu. V té poslední je hlavním exponátem nádherná Tatra 87 z roku 1937, zřejmě daleko předbíhající vývoj, když další exponát je o 10 let mladší.

dokonalá Tatra 87 je ve 3D ještě mnohem elegantnější
A o dvě patra výše probíhá výstava Jablonec ´68, která připomíná 1. mezinárodní sympozium stříbra v Jablonci nad Nisou, kde před 50 lety umělci z různých koutů Evropy po čtyři dny vytvářeli šperky ze stříbra a skleněných komponentů. Zajímavá konfrontace českého nářku nad osudovými osmičkami.

Přesto je však nejvyhledávanější expozicí ta, jež nabízí velikou sbírku klasické moderny.
V albu je výběr toho nejzajímavějšího. Pro mne.

PAUL KLEE (1879-1840)
„Na tomto světě mne nelze pochopit. 
Neboť přebývám právě tak u mrtvých 
Jako u nenarozených. 
Poněkud blíže k srdci všeho 
stvořeného, než je obvyklé 
A zdaleka ještě ne tak blízko.“ 
Z Kleeových deníků, překlad Ivan Wernisch. 
Ovšem tím hlavním lákadlem předjaří 2018 je jedna jediná konkrétní osoba a totiž Paul Klee. Malíř, grafik, designer, pedagog a také hudebník, vizionář a průkopník moderny. Narodil si i zemřel ve Švýcarsku, ale studoval, tvořil, učil a jako syn německého otce narukoval do války v Německu.

Zatímco mladistvé malování byly spíš kresby, později, po skončení dosti živých leč krátkých studentských let v Mnichově, která mu přinesla i syna, ještě cestoval, aby se v roce 1902 vrátil domů a vydělával si jednak rytinami, jednak jako houslista v orchestru. V Mnichově-Schwabingu se definitivně usadil v roce 1906 poté, co se oženil s emancipovanou klavíristkou Lilly Stumpf, která zpočátku zabezpečovala rodinu finančně, zatímco Paul se spíš staral o domácnost a syna a podomácku maloval.

Na počátku desátých let měl Klee blízko ke skupině mnichovských postexpresionistických malířů Der Blauen Reiter, nebyl však jejím zakladatelem, ale vystavoval s ní. Pojítkem s ní byl jeho přítel ještě ze Švýcarska Louis Moilliet, který ho seznámil i s jedním ze zakladatelů hnutí Augustem Macke. Tito tři se vydali v roce 1914 do Tunisu, která sice trvala jen 12 dní, ale jeho krajina spolu se silným světlem a výraznými barvami Paula výrazně zaujala. "Barva mne úplně posedla, už se za ní nemusím honit, vím, že mne drží navždy. Barva a já jsme jedno. Já jsem malíř," napsal do svého deníku. Předtím však navštívil Paříž, kde se mimo jiné setkal s Pablem Picassem.


Klee narukoval v roce 1916 do domobrany a jeho válečné povinnosti spočívaly v barevném maskování letadel a později úřadování nedaleko Mnichova, což mu umožňovalo dál nerušeně malovat. Počínaje rokem 1898 psal Klee celých 20 let deníky, kde kromě událostí svého života popisoval i klíčové zkušenosti s literaturou a hudbou, stejně jako mnoho svých základních představ o vlastní umělecké technice a tvůrčím procesu. Deníky připravil k vydání jeho syn Felix.

Počátkem roku 1919 byl čtyřicetiletý Paul z armády uvolněn právě včas, aby se zapojil do boje umělců v Akčním výboru revolučních umělců po boku Bavorské sovětské republiky. Cílem výboru však bylo především prosadit expresionismus jako státní umělecký směr. To se nepodařilo a sovětská republika byla poražena. Že toto je slepá ulička poznal Klee i z toho, že na výstavě, jíž se v roce 1919 zúčastnil, zůstal neprodán jediný obraz. Byl to jeho Mladý proletář.


1. října 1919 uzavřel Klee s mnichovským obchodníkem uměním Goltzem dohodu o zastoupení, která mu přinesla stálý příjem a trvala 6 let. V příštím roce se také v galerii Goltz konala Kleeova první retrospektivní výstava, kde bylo k vidění 371 maleb, akvarelů, plastik, kreseb a grafických listů.

Přestože tedy získal poprvé agenta a jistý příjem, Kleeova snaha uchytit se jako pedagog ztroskotala mimo jiné díky jeho revolučnímu angažmá. Až v roce 1921 získal místo v Bauhausu, nejprve ve  Výmaru a pak v Desau, kde zůstal až do roku 1932. Jeho pedagogické angažmá tam bylo značně různorodé:
1921–1930 vedl úvodní kurz – základy designu
1922 ředitelem dílny specializující se na kov
1922–1925 ředitelem dílny malby na sklo
1926–1930 ředitel ateliéru volného sochařství a zároveň vedl volnou malbu
1931 odchází z Bauhausu
Klee byl nejen umělcem, ale i významným teoretikem umění a přednášky o formách shrnul do Pedagogického náčrtníku. V roce 1932 střídal výuku v Bauhausu a na Kunstakademie v Düsseldorfu. Tam však zůstal pouze do nástupu Hitlera k moci a když byl vyhozen, odešel v prosinci 1933 do rodného Švýcarska. A dobře udělal, protože jednak byl odpůrcem dokazování rasové čistoty, jednak byly jeho (a mnoha dalších malířů) obrazy nacisty zařazeny mezi projevy "zvrhlého umění" (Entartete Kunst) a jako takové vystaveny v roce 1937 právě v Mnichově posměchu davu. O dva roky později se u něj projevilo těžké onemocnění, jemuž roku 1940 podlehl.

Během těch skoro 20 let, která uplynula od velké mnichovské výstavy do smrti, Klee stále tvořil, za posledních 5 let ve Švýcarsku to bylo 2500 prací, tedy asi čtvrtina jeho celého díla. V albu jsou ty objekty, které mne na současné výstavě nejvíc zaujaly:



A k tomu přidávám ještě 4 jeho díla, která se na výstavu nedostala, ale jsou charakteristická pro proměnu jeho malířského stylu v čase.

Fish Magic (1925)
Twittering Machine (1932)
Viaducts Break Ranks (1937)
Oko (1938)
Klee jako malíř dokázal odhalit fantazii člověka. Jeho imaginativní, lyrické a vitální malby, které navozují pocit meditace a psychického ladění jako by byly vizuálním pendantem Morgensternovy slovní poezie. Názvy mnoha jeho prací odrážejí jeho suchý humor a proměnlivé nálady. Je proto malířem známým a uznávaným a současně mimořádně plodným, ale na druhé straně obtížně zařaditelným. V jeho tvorbě se také neobjevují velká témata, a tak není po jeho výstavách takový hlad jako u jiných malířů, což ani zdaleka neznamená, že by o ně nebyl zájem.

Kleeovi byl ve 30. letech blízký i syn Felix, který byl nejmladším žákem Bauhausu, kde začal studovat již ve 14 letech.

vlevo syn Felix a jeho žena Efrosina, vpravo Paul a Ruth, dcera
jeho židovského přítele, lékaře Fritze Lotmara (Dusseldorf 1933)
Když Klee v roce 1940 zemřel, byl Felix - kunsthistorik, malíř a operní režisér - v Německu, odkud odešel do Bernu až v roce 1948. Tam pak podstoupil právní souboj o dědictví po otci, které bylo nakonec mimosoudní cestou rozděleno mezi něj a Kleeovu nadaci. Později byly obě sbírky z iniciativy Felixovy druhé ženy a syna, Nadace a bernských úřadů spojeny.

V červnu 2005 pak bylo v Bernu otevřeno Kleeovo museum, jehož budovu navrhl italský architekt Renzo Piano, a které hostí přibližně čtyři tisícovky jeho děl. Ředitelem Klee Centrum je Alexander Klee, malířův vnuk.

Klee Centrum
V Praze uspořádala jeho výstavu před 50 lety Národní galerie a vídeňská Albertina ukázala před 10 lety na 150 Kleeových děl, z nichž podstatnou část představoval dar Carla Djerassi (1923-2015). Tento americký občan bulharsko-rakouského původu, jenž byl spoluvynálezcem orální antikoncepce, vlastnil rozsáhlou sbírku moderního umění, ze které posléze věnoval vídeňské Albertině 67 děl Paula Klee.