Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

čtvrtek 28. září 2017

Francie 2017 den 10. Paříž

Provence skončila v neděli na nástupišti TGV v Avignonu, odkud se vlak v 15:10 vydal na cestu dlouhou 800 km. Vlak byl plný, kdo by neměl lístek, musel by stát a možná proto jízdenky nikdo nekontroloval. Stříbrný šíp se pak skoro bezhlučně a bez zastávky řítil překvapivě zvlněnou francouzskou krajinou, za oknem se míhala stáda bílých krav na stráních, lesy a pole, jen tunely tlačily na ušní bubínky. Potom se země zklidnila do roviny a 2 hodiny a 40 minut po zavření dveří v Avignonu, přesně podle jízdního řádu, začala na Gare de Lyon Paříž.

Je to hromada let, co jsem tady byl poprvé. Dříve město slávy, dnes trochu rozpaků. Za těch skoro 50 let, která uplynula od mé první návštěvy, se hodně změnilo. Tenkrát končila éra generála de Gaulla, země měla za sebou vlnu teroru a otřásaly jí levičácké studentské bouře. Latinská čtvrť byla obklopena velkými černými hranatými policejními auty.

Dnes se už v autobusech spojujících letiště s městem nekouří, ostatně i nad žitánkami a goloázkami se smráká, v metru nejsou vagony I. a II. třídy a neviděl jsem ani pověstné metaře, co proháněli odpadky potůčky vody do kanálů, ani osamělého clocharda na výfuku metra. Už dávno zmizela stará tržnice neboli břicho Paříže a na jejím místě lehce již chátrající Pompidou Centre, z nádraží d´Orsay se stalo slavné muzeum, policie má místo černých hranatých antonů bílé mikrobusy a pařížské ženy jakoby ztratil svůj glanc. I když je možné, že ty jsou někde na dovolené a městem se pohybují turistky z cizích zemí bez šarmu.

Náš čas byl limitovaný (a jinak nelze) a naším cílem bylo především divadlo a muzea/výstavy a k jen tak pokoukání jsme proto přistoupili výběrově - co jsme ještě neviděli a co chceme vidět ještě jednou. Takže netřeba se bát, žádný průvodce ve stylu "vlevo Tatry, vpravo Roháče" to nebude.


KOPEC MONTMARTRE

Ten patří k té kategorii ještě jednou. Dá se tam vyjet Montmartrobusem, lanovkou nebo taxíkem, ale k tomu správnému pocitu je nejlepší vyšlápnout 222 schodů od stanice metra Anvers. Cestou potkáte třeba dámskou melanž po 1 € nebo a ve stejném stylu crêpes jako ohřátý polotovar v lepším případě bez chuti. Krásný příklad odvrácené tváře civilizace, ve které bohatou se stává i lůza z paneláků. Když jste však ochoten si připlatit, přes ulici dostanete pravou francouzskou pochoutku včetně onoho rituálního smažení.

pokud jste na tom opravdu blbě, módní doplňky vlevo jsou po 0,10 €.
Pařížanku se šarmem tady ovšem nehledejte.
Kopec, i když nejvyšší místo ve městě, je vysoký jen 130 m, ale má skvělou historii. Mimo jiné zde byl ve 3. století popraven první francouzský biskup Diviš, který pak vstal a s hlavou po paží odešel za město, kde dnes stojí kostel Saint-Denis s jeho hrobem. Nahoře na montmartrském vrcholu stojí známá katedrála Sacré-Cœur viditelná z celého města včetně okna hotelového pokoje. Ta byla postavena k uctění obětí francouzsko-pruské války a odčinění zločinů Pařížské komuny (=proletářské revoluce nadšeně uvítané Marxem) a vysvěcena až po 1. světové válce, tedy před necelými 100 lety.

takhle vyčnívá Sacré-Coeur nad střechami Paříže
 
a takhle vypadá Sacré-Coeur zdola
Většině návštěvníků stačí dokumentární selfíčko, někdo k sobě přifotí mušketýra s vlajkou francouzské republiky nebo svatou ženu celou v bílém. Zdá se mi však, že s úbytkem klasických foťáků poptávka po podobných důkazech autentičnosti obrázků klesá. Alespoň v Paříži.

a takhle vypadá Paříž shora
A když si to od Sacré-Coeur namíříte k východu, narazíte po 100 metrech na zajímavější i když menší kostel Saint-Pierre de Montmartre, který byl vysvěcen už v roce 1147, tedy o téměř 8 století dříve.




Je v něm hrobka Adély Savojské, činorodé francouzské královny a zakladatelky kláštera 14 let před vysvěcením kostela a také obraz Snímání z kříže připisovaný španělskému malíři Josému de Riberovi. Sloupy v lodi pocházejí z antického chrámu boha Marta. Dva stojí v chóru a dva po stranách varhan. Rovněž pět korintských hlavic sloupů pochází ještě z kostela z merovejského období.

A od vchodu do kostela už vidíte na hlavní atrakci kopce, Place de Tertre. Celosvětově známé náměstíčko velké tak 35 x 45 metrů je plné hospůdek a malířských řemeslníků, kteří vás bleskově vymalují, vystřihnou profil z papíru nebo vám prodají obrázek na památku.


Když jdete dál, klesáte po Rue Norvin a pokud vás nenaláká vnadná informátorka k prohlédnutí nefalšovaného Picassova ateliéru nebo domu Dalí, pokračujete Rue Lepic kolem Moulin de la Galette, jehož majitele pruští vojáci v roce 1871 zabili a tělo přibili k lopatkám mlýna, a domu, kde pro změnu bydlel Vincent van Gogh i se svým bratrem Theem. Vincent si však na rozdíl od mlynáře ublížil sám a navíc v Provence.


ta bílá tabulka mezi oknem a dveřmi tvrdí, že Vincent a Theo tam bydleli v letech 1886-8 
Mimochodem, ta ulice nese jméno Napoleonova generála, který povzbuzoval své vojáky v boji slovy: "Hlavu vzhůru, pánové, to nejsou hovna, ale kulky!" Mám mít radost, že ten hotýlek, kde jsem spal před skoro 50 lety tam stále slouží? Ale prodejna ryb naproti je v rekonstrukci a harmonikář s metařem asi mají volno. A tamhle jsem tenkrát koupil lahev vína, před 20 lety si dal už jen dvojku a letos nic. Málo času, čím dál tím méně. A jen o pár kroků dál je Place Blanche, které protíná Boulevard de Clichy se slavným kabaretem Moulin Rouge.


Představení v 19, 21 a 23 hodin, to první s večeří. Když chcete být VIP, přijde vás to na 420 €. Noční představení pro chudinu a bez večeře, ale s lahví šampaňského pro 2 osoby, jen 77. Henri de Toulouse-Lautrec a jeho nestyda Goulue ani Edith Piaf či Frank Sinatra už sem však nechodí, ale francouzský kankán přežil i iphony a bezpochyby ho nezničí ani umělá inteligence.

A odtud dál na východ je bulvár nejživější, zvláště pak v noci. Pro nemajetné je tu muzeum erotiky, kdo je na tom lépe, může navštívit erotický kabaret a touhou zmítaní se zde mohou krátkodobě seznámit i důvěrně. Ti dávno i ti zrovna vybouření si pak mohou dát 2 deci a presso a oduševněle sledovat noční cvrkot z kavárny na chodníku.

tahle secesní cedule na Place Blanche navržená architektem Hectorem Guimardem
dokazuje, že k Moulin Rouge jezdilo metro už v roce 1902. Do dneška
jich přežilo 58, jedna to dotáhla až do Musea moderního umění v New Yorku


PHILHARMONIE

V roce 1860 byla k Paříži připojena vesnice Villette, jíž procházel až do středu města plavební kanál, který na začátku století zásoboval pitnou vodou městské kašny, a v letech 1859-1867 kolem něj byla z rozhodnutí Napoleona III. v rámci velkolepé přestavby metropole vybudována rozsáhlá městská jatka.

jatka ve Villette roku 1867
Ta po necelých 100 letech dosloužila, v roce 1974 začala postupná demolice budov a o 2 roky později stát vyhlásil soutěž na obnovení La Villette. Trvalo to dlouho a soutěžilo se několikrát, soutěže na definitivní realizaci se zúčastnilo 805 architektonických skupin z 41 zemí, zadání zakazovalo vytvoření náměstí, lesa nebo sídliště a v roce 1983 bylo rozhodnuto. Zvítězil francouzský architekt švýcarského původu Bernard Tschumi a vznikl 55hektarový park, kde vpravo od kanálu je Cité des sciences et de l'industrie (Muzeum vědy a techniky) a na levém břehu Cité de la musique (Muzeum hudby). A to nás zajímá.

Metro číslo 5 vás doveze do stanice "Porte de Pantin" a z podzemí vyjdete rovnou u panelu s plánkem Parc de la Villette. A když se rozhlédnete, tak vlevo vidíte budovu pařížské konzervatoře, což je vysoká škola poskytující 1300 posluchačů vzdělání na úrovních bakalář-magistr-Ph.D. Byla založena roku 1794, do nových prostor se třemi menšími koncertními sály se přesunula roku 1990.

Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris
neboli Národní konzervatoř hudby a tance v Paříži
Uprostřed volné plochy stojí veliká kašna zvaná Nubijských lvů, která před 200 lety zásobovala pitnou vodou oblast kolem dnešního Náměstí republiky a po vybudování jatek byla přesunuta sem, aby místo lidí napájela dobytek.

Lví kašna
A za ní vykukuje největší objekt, který zůstal z původních jatek zachován. Kdysi volská hala o půdorysu 250 x 85 metrů, kde se dvakrát týdně prodával hovězí dobytek, byla přeměněna v objekt sloužící k víceúčelovému šíření kultury. Po stranách bývaly menší haly určené ovcím a druhá telatům a prasatům, které kulturu nepřežily.

Velká hala 
kdysi dobytčí burza, dnes divadlo
Tak jako je vlevo konzervatoř, vpravo vyrostl objekt Cité de la Musique (Město hudby), který byl uveden do provozu roku 1995. V něm jsou umístěny amfiteátr pro 250 návštěvníků, sál pro až 1600 návštěvníků, muzeum hudebních nástrojů, knihovna, kavárna, studovny atd. 


Cité de la Musique
Tím ovšem skončila éra Mitterandových velkých projektů a na pokračování bylo třeba si počkat až do konce éry jeho nástupce. Ten měl druhou koncertní budovu mezi volebními lákadly, ale soutěž o projekt byla uzavřena v dubnu 2007, měsíc před skončením jeho mandátu, a vyhrál v ní slavný architekt Jean Nouvel. Ten mimo jiné projektoval také Zlatý Anděl, administrativní komplex vybudovaný v Praze 5 v letech 1994 až 2000. Problémy s Philharmonie tím neskončily, její stavba trvala dvojnásobek plánovaného času a náklady převýšily plánované nejméně o 120 %. Objektivně je třeba říct, že zásadním problémem se ukázala být spodní voda. Kdo by to řekl, vedle kanálu. A když se v lednu 2015 slavnostně otevíralo, architekt Nouvel se nedostavil neb byl dotčen tím, že stavebnící si dělali, co chtěli.

Philharmonie zepředu
a zezadu - obojí jako stealth vesmírné těleso
Když se to tak uváží, město Paříž na bývalých jatkách vybudovalo jakousi malou paralelu Lincolnovo newyorského centra, což by se asi Pařížanům říkat nemělo, jakýpak Lincoln, tohle zařídil jejich prezident Francois Mitterand. Ať je to jak chce, Ústřední jatka královského města Prahy byla postavena v roce 1885, sloužila 98 let a dodnes jsou v původních objektech trhovci, 2 supermarkety, Mountfield, Alza, bordel a divadlo RockOpera. O novém koncertním sále pro Prahu se stále jen medituje. Pořád jsme 20 let za Paříží?

A vyrazíte-li směrem východním a překročíte Boulevard périphérique, 35 km dlouhou okružní dálnici, která vede kolem parku, jsou za ním vzájemně prorostlá města veliká několik desítek tisíc obyvatel jako Pantin, Bobigny, Romainville a také Le Pré-Saint-Gervais, v němž je další pomník zmíněného prezidenta - Bibliothèque François Mitterrand. Dá se říct, že tento francouzský socialistický prezident byl plodný nejen biologicky, kde byl spoluautorem 3 potomků manželských a dalších dvou zplozených milenkami. Žena mu však zůstala věrná.

monumentální Bibliothèque François-Mitterrand (srovnej blob)

PALAIS ROYAL

Ale vraťme se do srdce Paříže. Když u nás zuřily důsledky bitvy na Bílé Hoře, stal se francouzským prvním ministrem čerstvý kardinál Richelieu (1585-1642), známý to nepřítel Dumasových čtyř mušketýrů, který se rozhodl, že své postavení stvrdí přiměřeným sídle. Vyjdete-li z Louvru na Caroussel a dáte se doprava, po pár desítkách metrů se před vámi otevře náměstí, na jehož druhé straně stojí dříve Kardinálský, dnes Královský palác neboli Palais Royal, který byl dostavěn roku 1639. Královský proto, že po kardinálově smrti přešel do rukou královské rodiny, dnes je však majetkem státu.


V původním pravém křídle bylo mimo jiné i divadlo, kde hrál své kusy Moliére a po jeho smrti tam Lully dával opery. Když však divadlo dvakrát vyhořelo, vzniklo zcela nové, kde dnes působí Comédie Francaise a opera se přesunula jinam. Z divadla jsou na fotografii vidět tři okna a sloupy úplně vlevo.

a tady je zbytek Comédie Francaise
Kolem divadla lze projít do rozsáhlých palácových zahrad. Ty dnes obklopují obytné domy a vnitřní arkády skrývají luxusní obchody, koncem 18. století to bylo jakési městské obchodně společenské centrum, skýtající i zábavu značně pokleslou.

Tak jako se Francois Mitterand podepsal svými projekty v Parc de la Villette, zanechal stopu i v Palais Royal. Dal impuls k instalaci Van Burenových sloupů na čestném dvoře, které mají symbolizovat propojení minulosti, současnosti a budoucnosti tím, že jsou ukotveny v podzemí a dosahují různé výšky. Jsou zhotoveny z bílého a černého mramoru, je jich 260 a dodnes jsou předmětem sporů mimo jiné proto, že projekt vyžaduje nákladnou údržbu.

Van Burenovy sloupy
V navazujícím prostoru, který je oddělen kolonádou, je umístěn druhý artefakt ze stejné doby, a to Pol Burovy fontány. Jsou dvě a lesklé nerezové koule se měly účinkem proudící vody otáčet. Ale neotáčejí se. Zrovna když jsem tam byl, tak se na jedné fontáně usadila jakási lepá děva, kterou přítel fotografoval coby umělecký objekt. Hlídač, který to po chvíli postřehl, je vyhnal oba.

Pol Burovy fontány
Vlastní zahrada je protkána stinnými alejemi, květinovými záhony a uprostřed je kruhové jezírko se zelenou vodou a další fontánou. Na lavičkách kolem odpočívají, svačí, čtou, poslouchají a klimbají ženy vesměs mladé, o kterých by se dalo říct, že mají francouzský šarm. Tedy některé. Jsou tam též matky s malými dětmi, ale za dobu, co jsem je pozoroval, se žádné nezačalo topit.


A stín v alejích využívají mladí i starší vlastenci, kteří koulí petanque.


Palác však slouží i vznešeným cílům, neboť v něm sídlí Ústavní rada a Státní rada a také ministerstvo kultury.



PERE-LACHAISE

A jako třešničku na dortu jsem si chtěl nadělit slavný hřbitov s mnoha hroby slavných osob, jakož i Zeď komunardů, kde byli zastřeleni poslední povstalci Pařížské komuny, kteří se na hřbitově opevnili a 4 dny vzdorovali vládním vojákům. Ovšem příroda se mi postavila do cesty, neboť po pár minutách, v nichž jsem stačil zachytit dvě krásné sochy z těch více než 1000, které z hřbitova tvoří největší galerii pod širým nebem, spustil liják a bylo po slavných osobách, sochách i zdi. Takže až příště, stejně mi chybí i montparnaský hřbitov.


Remina Maggiori (+1985)
Sculptor: Marcello Tommasi

Tak to jsou ta místa, kam jsem se šel podívat jen tak, jen na ně. I když jsem toho viděl spoustu i na ulicích, byly to spíš drobnosti dokreslující atmosféru města. V každém případě se každým nahlédnutím otevírá vždy nová komnata a nezbývá než se vrátit i po jedenácté.



pondělí 25. září 2017

Ještě jednou Barenboim a (nejen) Smetana

A znovu v Praze. V pondělí 4. září večer Daniel Barenboim hrál a dirigoval svou Staatskapelle Berlin ve zbrusu novém sále v Drážďanech, načež byl posazen do auta a odvezen do Prahy. V kině Lucerna se totiž v úterý večer konala premiéra dokumentu Martina Suchánka [1] nazvaného "Barenboim: Smetana - Má vlast". Dirigent zřejmě výsledek Suchánkovy práce vysoce oceňuje a před premiérou odpověděl v besedě několik dotazů.

Daniel Barenboim a Martin Suchánek
Dopřál jsem si tu radost, že jsem viděl prosincovou veřejnou generálku ve Vídni osobně, v televizi pražské provedení při zahájení Pražského jara a získal jsem vstupenku i na záříjovou premiéru dokumentu. a snažím se proniknout do dirigentova vidění světa.

Daniel Barenboim je člověk s mimořádnými schopnostmi a mimořádným osudem. Žid s ruskými kořeny narozený v Argentině, který později přesídlil do Izraele, oženil se do Anglie, žil s ruskou manželkou v Paříži a nyní již řadu let pracuje a žije v Berlíně. Muzikant na hranici geniality, možná za ní, jehož životní zkušenosti a bytostný humanismus podmiňují postoje, které často nejsou všeobecně akceptovatelné. Týká se to především izraelsko-palestinského konfliktu, kde ovšem on sám realizuje pozitivní kroky ve směru, který považuje za řešení: hudba (West-East Divan Orchestra) a vzdělání (Barenboim-Said Academy).

Takhle se třeba ostře střetl s izraelskou ministryní kultury a školství v roce 2004 při předávání Wolf Price [2]:


A toto říkal před svým letošním koncertem na BBC Proms: "Když se dívám na svět s tolika izolacionistickými tendencemi, jsem velmi znepokojen," řekl Barenboim. "A vím, že nejsem sám. V této zemi jsem se oženil a žil jsem zde mnoho let, a když jsem tady žil, potkal jsem tolik lásky, že mi to dává impuls říct to, co bych rád řekl... To není o politice této nebo jiné země. Hlavním problémem dneška je nedostatečné vzdělání. Že neexistuje dostatek vzdělání v hudbě už víme dlouho. Nyní však není dostatečné vzdělání ani o tom, kdo jsme, co je lidská bytost a jak se chovat k ostatním bytostem stejného druhu."

Poukázal na to, že hudba i hudebníci nebyla nikdy omezena národními hranicemi - že nikdo nezvedal obočí nad tím, že argentinskoizraelský dirigent vede německý orchestr hrající anglickou hudbu, a že podobného ducha by měla přijmout celá Evropa.

"To je důvod, proč je hudba tak důležitá... A tyto izolacionistické tendence a nacionalismus ve svém velmi omezeném pojetí jsou něco, co je velmi nebezpečné a lze proti tomu bojovat pouze s opravdovým a velkým důrazem na vzdělávání nové generace... Další generace musí pochopit, že Řecko, Německo, Francie, Dánsko, všichni mají něco společného, co se nazývá evropská kultura. Nejen euro. Kultura. To je opravdu ta nejdůležitější věc. A v tomto kulturním společenství s názvem Evropa existuje také místo pro rozmanité kultury, pro odlišné kultury, pro jiný způsob, jak se dívat na věci. Ale toho může být dosaženo pouze se vzděláním."

"Fanatismus s náboženským pozadím, který ve světě existuje, lze potlačit také pouze pomocí vzdělávání... S náboženským fanatismem nelze bojovat pouze zbraněmi. Skutečné zlo ve světě lze porazit pouze humanismem, který nás všechny drží pospolu. Včetně vás a mě."

Snažím se pochopit, jak do Barenboimova vidění světa zapadá právě Má vlast. Myslím, že jednou z těch spojnic, kromě toho, že v mnohém má pravdu, je jeho vztah k Rafaelu Kubelíkovi, který byl přítelem jeho rodiny a jeho osobně byl jakýmsi mentorem. A na základě tohoto vztahu a výkladu, který sám Smetana k jednotlivým dílům skladby sepsal, vznikl jeho hlubší názor na ni: „Být vlastencem znamená být šťastný a být hrdý na to, co mi má země dala. A to vnímám v Mé vlasti... Má vlast je velmi zvláštní dílo. Je v něm celá česká historie, ale zároveň celý vesmír. ... dá se hrát ve všech historických obdobích a ve všech zemích ... Je dobrým příkladem toho, co se dá hudbou všechno vyjádřit... Má vlast je plná české historie, české krajiny i českých pocitů. Mírou svého zdravého vlastenectví nemá toto dílo ve světě obdoby." 

A o to tady zřejmě jde. Zdravé vlastenectví, které je opakem fanatického nacionalismu, a je vlastní malému národu, který nikoho neomezuje a nikomu neubližuje a přitom si zachoval svou svébytnost.

Trochu iluze, ale takhle to Barenboim do své stavebnice světa potřeboval a díky tomu vznikl skvělý dokument o Smetanovi, Mé vlasti a hudbě vůbec a o jejím mimořádném interpretovi. Mohl by to být i docela dobrý impulz k interním českým úvahám o vlastenectví a české kultuře, který by byl zrovna v době, kdy za české kulturträgery se považují různí pokleslí muzikanti v prezidentském žoldu a pochybní byznysmeni z cizích zemí, mimořádně užitečný.

---------------------------------------------

[1] Martin Suchánek (*1958) je scénárista, kameraman a režisér mnoha dokumentárních filmů, z nichž některé vstupují do oblasti hudby: Václav Talich – Sebevědomí a pokora (2004), Ecce homo – Bedřich Smetana (2004), Antonín Dvořák – Deo Gratias (2001), Adieu Mozart (2005), Legenda jménem Kubelík (2000) a několik dalších. Jeho otcem je grafik Vladimír Suchánek, což mu možná usnadnilo sejít se s Barenboimem na vnímání hudby jako malování.

[2] Wolfova cena je ocenění, které žijícím vědcům a umělcům „bez ohledu na národnost, rasu, barvu pleti, vyznání, pohlaví nebo politické názory“ uděluje za „úspěchy v zájmu lidstva a přátelských vztahů mezi lidmi“ Wolfova nadace v Izraeli. Cena je udílena v šesti oblastech – zemědělství, chemie, matematika, lékařství, fyzika a umění. Cena za umění se střídá mezi architekturou, hudbou, malířstvím a sochařstvím. Cena se skládá z diplomu a finanční částky 100 000 amerických dolarů.

neděle 24. září 2017

Který Dvořák je autentický?

Tak 10. výročí Dvořákovy Prahy. Skvělý termín před začátkem sezóny. O prvním koncertu, který jsem navštívil v pondělí 11. září - hrál Gustav Mahler Jugendorchester - píši jinde, tady je stručný přehled dojmů z následujících pěti. Každý by si sice zasloužil víc prostoru, ale protože času je málo, tak alespoň takhle.

čtvrtek 14. září - Hrůša a Requiem

Vynikající. Jakub Hrůša je dnes prostě absolutní česká jednička a jako stálý hostující dirigent často zdůrazňuje, jak mu na České filharmonii záleží. I výběr zpěváků v čele se světovou sopranistkou Ailyn Pérez a Janem Martiníkem, vynikajícím skvělým basem s oduševnělým projevem, byl na výši a PFS je možná pro sborové partie skladby tím vůbec nejpovolanějším. Netřeba zabíhat do detailů, ale byl to vrchol festivalu. A pro Hrůšu po České reformaci s Polní mší Bohuslava Martinů koncem srpna v Royal Albert Hall další velký kámen do budování intelektuálně dirigentské kariéry. Namátkou se mi vybavuje také Dvořákova kantáta Stabat Mater, kterou v pařížské bazilice Saint-Denis, kde jsou uloženy ostatky více než 30 francouzských králů, dirigoval před 3 lety. Podle kritiky oslnivě, dokonale, excelentně, noblesně, čistě, poctivě, věrně. Bez významu není ani to, že Requiem natáčela prestižní britská Decca. Mimochodem, o šíři Hrůšova záběru svědčí i to, že pár dní před pražským koncertem dirigoval jím nastudovanou Veselou vdovu v Pařížské národní opeře a 6 dní po Requiem otevíral sezónu "svých" Bamberských symfoniků mimo jiné Sukovou symfonií Asrael.


zleva: Christianne Stotijn, Ailyn Pérez, Jakub Hrůša, Michael Spyres, Jan Martiník
Dvořákova Praha 2017
Ailyn Pérez (soprán)
Christianne Stotijn (alt)
Michael Spyres (tenor)
Jan Martiník (bas)
Dirigent: Jakub Hrůša
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Česká filharmonie
Pražský filharmonický sbor
14. září 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Antonín Dvořák: Requiem pro sóla, sbor a orchestr, op. 89


sobota 16. září - Marek Štryncl a Novosvětská

Když už nemohl a ani nechtěl dirigovat, jednou jsem k němu přijel a on měl na pianinu partituru Novosvětské. A já říkám: „Pane profesore, vy tady máte na pultě Novosvětskou symfonii?“ A on říkal: „No, já ji studuju.“ – „Ale kolikrát v životě už jste ji přece dělal?“ – „To já nevím, ale přišel jsem na to, že kdybych teď ještě mohl dirigovat, že bych to dělal všecko jinak. Víte? Úplně prostě, jednoduše, zbavil bych to všech nánosů mého romantického mládí, hledání a výbušnosti. Udělal bych to úplně klasicky. A to mě strašně zajímá. Tak proto to studuju.“ (Ivan Medek)

Ještě před koncertem si v západním salónku s dirigentem povídal Jiří Vejvoda (což je daleko vhodnější než trapné nahánění lidí ve Dvořákově síni k povídání po koncertech). I když to bylo celkem zajímavé, a soubor už nahrál první dvě Dvořákovy symfonie, samotný koncert nepřinesl nic nového nebo objevného. Je to jistě zajímavé pro znalce, ale Novosvětská mi zní v klasickém podání lépe. Ostatně i ten Talich si tím jen krátil dlouhou chvíli v stáří.


V sobotu dopoledne mne do Rudolfina přivedl spíš zájem o kapelu, o které sice vím, ale na jejím koncertu jsem dosud nebyl. Je fakt, že i když je jen v Praze podobných souborů asi pět, jejich úroveň drží klíčoví muzikanti, kteří se objevují ve všech. Při pozornějším prohlédnutí fotografie z 10. září, kdy soubor slavil 25 let trvání, možná budete souhlasit. Původně žáci teplické konzervatoře však toto výročí oslavili právě Novosvětskou.


Hudebně mne zaujala druhá skladba z roku 1872 (konečná verze 1884). Její text [1], část básně Vítězslava Hálka z roku 1869, údajné reakce na zklamání ze státoprávního urovnání rakousko-uherské, je však něco jako hrůzný sen. Sama báseň je ovšem mnohem delší a v jejím závěru předstupuje před národ český génius, který předpovídá vlasti budoucnost a dává jí věnem nový domov. Tam se má vlast zotavit z ran utrpěných na a po Bílé Hoře a právě tam má založit nový národ – v chudé chaloupce za přičinění prostého člověka. Nikoli tedy "člověče snaž se a bude Ti pomoženo", ale vlast bude zázračně zachráněna a všem bude dobře. Jako bych slyšel "Ano, bude líp." Ovšem co se hudby týče i jejího provedení, obojí bylo skvělé.

Sobota 16. září, 11.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Musica Florea
Collegium Floreum
Marek Štryncl dirigent

Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll, op. 95, B. 178, „Z Nového světa“
Antonín Dvořák: Hymnus z básně „Dědicové Bílé hory“, op. 30, B. 134 (text pod čarou)


pondělí 18. září - Ivan Klánský 

Ještě než koncert začal, proběhlo dopoledne v Kulečníkovém sále Ministerstva kultury předání Ceny Antonína Dvořáka 2017. Což není státní vyznamenáním, ale na základě rozhodnutí své Rady akademiků ji uděluje Akademii klasické hudby, která pořádá Dvořákův festival.

odpoledne předání ceny Antonína Dvořáka ve Valdštejnském paláci
zleva: Marek Vrabec, Daniel Herman, Ivan Klánský a Karel Komárek
... a večer v Rudolfinu 
Koncert rozhodně nebyl zklamáním, na mne osobně udělala největší dojem druhá z Beethovenových sonát, zatímco podání Chopinových skladeb mi přišlo poněkud nepřehledné. Nicméně daleko muzikálně spontánnější mi klavírista připadal při loňském koncertu Guarneri tria.

Dvořákova Praha 2017
Ivan Klánský (klavír)
18. září 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 8 c moll, op. 13 „Patetická“
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 32 c moll, op. 111
Fryderyk Chopin: Nokturno F dur, op. 15, č. 1
Fryderyk Chopin: Barkarola Fis dur, op. 60
Fryderyk Chopin: 4 Mazurky, op. 17
Fryderyk Chopin: Andante spianato a Velká brilantní polonéza Es dur, op. 22
přídavky:
Antonín Dvořák: Na Svaté hoře (Poetické nálady, op. 85)
Robert Schumann: O cizích zemích a lidech (Dětské scény, op. 15)


čtvrtek 21. září - Radek Baborák a Eroica

Již čtvrtým rokem je součástí festivalu komorní řada, jejímž garantem je vždy významný sólista, který ve většině koncertů také sám hraje. Po violoncellistovi Jiřím Bártovi následoval klavírista Ivo Kahánek, vloni to byl charismatický ryšavý houslista Daniel Hope a letos neméně charismatický hornista Radek Baborák. S lítostí musím konstatovat, že ne vše se dá stihnout, a tak jsem z jeho pěti koncertů viděl a slyšel jen ten poslední, který byl navíc komorně-orchestrální. Vybral jsem ho ovšem záměrně, protože mne velice oslovila Fantastická symfonie, kterou Baborák dirigoval letos na Smetanově Litomyšli. V Praze to navíc bylo posíleno tím, že ve Festivalovém orchestru hrála řada významných muzikantů z Německa a Rakouska. Kromě houslisty Dalibora Karvaye, který se na židli koncertního mistra střídal s Janem Mráčkem, a za ním seděli Milan Šetena od Vídeňských filharmoniků (ten, co mluvil v dokumentu Barenboim: Smetana) a koncertní mistr SOČR, by se podobně dalo mluvit i o dalších sekcích. Baborákovo absolutní muzikantství s neortodoxním dirigentským stylem připomínajícím Barenboima mu zřejmě umožňuje dostat z orchestrálních hráčů maximum, přičemž mnozí z nich se ještě dokážou tvářit blaženě, což se přenáší i do publika. Koncertantní symfonie dala vyniknout především sólistům, z nichž především první flétnista Vídeňských filharmoniků Walter Auer byl naprosto suverénní a poslouchat ji byla čistá radost. A Eroica byla strhující tak, že sál po jejím doznění vybuchl nadšením. Dokonce i ta malá slečna na empoře vydržela bdít až do konce a občas se Svatoplukem Čechem i rozeznívala tympány.

po skončení koncertu se dirigent vracel nejméně pětkrát

Čtvrtek 21. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Festivalový orchestr Dvořákovy Prahy
(závěr komorní řady)
Radek Baborák lesní roh, dirigent
Walter Auer flétna
Clara Dent hoboj
Bence Bogányi fagot

Program
Ludwig van Beethoven: Leonora III
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncertantní symfonie Es dur, K. Anh I/9 (297b) pro hoboj, flétnu, lesní roh, fagot a orchestr

Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 3 Es dur, op. 55, „Eroica“


sobota 23. září - Tomáš Netopil a Te Deum

Sobotní závěrečný koncert byl slavnostní, což mimo jiné znamená, že v kuloárech se pohyboval vysoký počet módně oblečených mužů středního věku s několikadenním strništěm. A také že potlesk začínal hned jak dozněla poslední nota. Ale k samotnému koncertu. Brahmsova předehra byla na úvod snad trochu dlouhá, ale po ní nastoupily k Te Deu hlavní trumfy večera: sopránistka Simona Šaturová, basista Adam Plachetka a Pražský filharmonický sbor. Poslední dva nádherně zpívali sólové party, i když křehký soprán někdy poněkud zanikal, byl-li konfrontován s mohutným basem Plachetkovým (Tom Jones prý dokázal ničit hlasem mikrofony).

zleva: Tomáš Netopil, Simona Šaturová, Adam Plachetka
Po přestávce zazněla Dvořákova 6. symfonie. Ač Tomáš Netopil nasadil všechny své dirigentské zbraně v podobě přesného a dynamického gesta, orchestr se mu podařilo rozhýbal až v průběhu třetí věty a především ve finále. Ale pravý Dvořák to stejně nebyl a zasmušilé tváře vídeňských symfoniků byly v ostrém kontrastu s radostnými tvářemi Baborákových profesorů a koncertních mistrů při čtvrteční Eroice. I tak to nebylo špatné, líbilo se mi to, ale nenadchlo. Ovšem závěrečný přídavek v podobě Tritsch-Tratsch polky to byla plnokrevná Vídeň, která mluvila orchestru z duše.

závěrečný koncert
Sobota 23. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Simona Šaturová soprán
Adam Plachetka baryton
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek sbormistr
Wiener Symphoniker

Tomáš Netopil dirigent

Program
Johannes Brahms: Tragická předehra, op. 81
Antonín Dvořák: Te Deum, op. 103, B. 176
            --- přestávka ---
Antonín Dvořák: Symfonie č. 6 D dur, op. 60, B. 112


Takže ze 17 koncertů letošního Dvořákova podzimu viděno šest a z nich polovina byla vynikajících, ostatní dobré. To je slušná bilance. Je sice smutné, že už nebylo vidět dvě charismatické tváře -
Jiřího Bělohlávka a Antonína Dvořáka III., ale život jde dál a dirigenti jako Hrůša, Netopil a Baborák jsou dobrými následovníky. A pokud jde o otázku v názvu glosy? Jednoznačně ta, která dává vyniknout myšlenkové hloubce skladby, a ta je od romantiky neodmyslitelná, zatímco typ nástrojů je věc druhořadá. Na rozdíl od hudby barokní. Asi tak.

---------------------------------------------

[1]
Hymnus z básně
Dědicové Bílé hory
Vítězslav Hálek (1835-1874)

Jak pramen, jenž zpod olše krok svůj máčí,
tys, matko, zrozena k věčnému pláči:
tvá slza kropí břehy v stínu spící
a ty tam bdíš co vrba truchlolící.

Tvá hlava těžká, srdce žalem puká,
jsou v posměch lúze úžasná tvá muka,
a rány tvé jak stlané na staletí -
však znej se matkou. nás co svoje děti.

Tvou hlavu na svá ňadra položíme,
o její tíž se v srdci podělíme,
a ve svou lásku, v duše oddech měkký
tě zavinem jak klenot v zlata vděky.

I v říze těsné. pod chudičkým krovem
lze duši okřát přívětivým slovem,
lze dozrát k času, až zas rykne v slávu -
ó, svěř nám v úkoj posvátnou svou hlavu!

Již kleňme z srdcí živou matce střechu,
již stůjme k ni do posledního dechu;
kdy její vše až v kapku krve rudé -
to drahé srdce nebude vic chudé!

Co bez ní vše ta slávu světa širá,
kdy jeji ruka svět jen otevírá!
Milujme ji, byť sup nám srdce kloval,
jak ještě žádný národ nemiloval.

Poklekněm k ni u zbožném zaniceni,
pozvedněm ruku u bratrském chvění,
a nechť nám cesta slavná, třebať krátká -
jeť jedna vlast, jeť jediná jen matka!

pátek 22. září 2017

Migranti podle Martinů

13. září odstartoval ve Stavovském divadle 13. ročník operní přehlídky Opera 2017, při které česká a slovenské operní divadla představí vesměs na scénách Národního divadla v Praze to nejlepší, co v uplynulých dvou sezónách premiérovala na domovských jevištích. Jako první předvedlo svůj příspěvek k přehlídce Moravské divadlo v Olomouci a byla to opera Bohuslava Martinů (1890-1959) Řecké pašije na libreto, které si skladatel sám napsal podle románu řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise "Kristus znovu ukřižovaný."

Příběh má několik významových rovin a pro současnost je zajímavé, že jednou z nich je téma migrace. Ta byla v Řecku významná ve 20. letech minulého století, kdy došlo k masové přesunu více než jednoho milionu Řeků z Turecka. Martinů operu, a je to vlastně jediná jeho opera vybudovaná nad klasickým dramatickým příběhem, napsal v letech 1954-57 v podobě, která byla určena pro londýnský Royal Opera House, a její uvedení bylo předjednáno s šéfem opery Rafaelem Kubelíkem a odsouhlaseno ředitelem divadla. Nakonec se projekt neuskutečnil, neboť člen představenstva divadla a Master of the Queen's Music (něco jako dvorní skladatel) Arthur Bliss, sám autor nepříliš úspěšné opery The Olympians, která se od premiéry v roce 1949 v dalších letech nehrála, dal podnět k přezkoumání záměru. Výhrady byly respektovány, Kubelík v následujícím roce londýnské angažmá neprodloužil a Martinů proto nabídl operu Curychu, tam však naléhali na její úpravy. Ty Martinů provedl v letech 1958-1959 a curyšská premiéra se konala 9. června 1961, tedy téměř 2 roky po jeho smrti, česká pak o 9 měsíců později v Brně. Aleš Březina rekonstruoval původní verzi opery, která měla premiéru v roce 1999 v Bregenz, česká se konala opět v Brně roku 2005.

vdova Kateřina/Máří Magdalena (Radoslava Mičová)
a pasák Manolios/Kristus (Jakub Rousek)
kněz Grigoris (David Szendiuch)
Při úvaze o kvalitě představení je možná užitečné říct, že Martinů byl vlastně celý život nemajetný umělec. V Paříži si vlastní piano pořídil až počátkem 30. let, cestu do Ameriky mu platil Paul Sacher, na léčení úrazu v roce 1946 neměl prostředky, když se v 50. letech vracel do Evropy, vezli svůj majetek i s manželkou ve 4 kufrech, a pak žili převážně z grantů Guggenheimovy nadace a podpory ze strany Paula Sachera. Jak sám napsal, tantiémy na obživu nestačily. Měl proto jaksi geneticky blízko k otázkám přátelství, lásky, spravedlnosti, solidarity, smrti. Ty jsou sice věčné, ale po I. světové válce rezonovaly a našly institucionální oporu v prostředí socialistické a komunistické levice, často krajní. Proto ho také oslovily texty Kazantzakisovy, který byl ve 20. letech obdivovatelem Lenina, což později zavrhl, ale onen sociální akcent mu zůstal. Kazantzakis se také stal po válce krátce ministrem ve vládě sociálně orientovaného antikomunisty, v roce 1948 však odešel do Francie a žil v Antibes. Odtud ona myšlenková blízkost s Martinů. A mimochodem Řecké pašije použil jako podklad pro svůj film americký filmař a komunista Jules Dassin. V letech 1975-76 pak vznikl v řecké televizi stejnojmenný padesátidílný seriál.

Dějová linka příběhu (viz níže) souvisí s uprchlíky a postoje k nim jsou právě dnes znovu aktuální a je otázka, zda a jak dalece toho režijně využít. Režisér Pitínský tak neučinil a omezil se spíš na charakterový vývoj postav a formální výstřelky, které snad měly onen vývoj divákům ozřejmit, což však zvláště ve druhé polovině působilo až rušivě. To samozřejmě také lze, i když třeba v Grazu operu vloni nastudovali s důrazem právě na onen aktuální migrační problém.

Pokud akceptujeme tuto volbu jako otázku svobodného rozhodování režiséra, pak už zbývá jen posoudit, jak dalece se podařilo tuto koncepci naplnit pěveckými a hereckými akcemi. Mne osobně nejvíc zaujal pěvecký výkon obou klíčových představitelů -  Jakuba Rouska (Manolios) a Radoslavy Mičové (Kateřina) a obou kněží - Grigorise a Fotise. Postava Jidáše - Panaitise je zdeformována a způsob, jakým se pomazává krví jím zavražděného ovčáka Manoliose (Krista) je až nechutná karikatura. Jistě nemalý úkol byl pro malé oblastní divadlo přivést na jeviště 3 sbory (vlastní, externí a dětský), ale povedlo se. Scéna byla jednoduchá, což je při omezených zdrojích něco jako kategorický imperativ, ale nenarušovala příběh. Hudba byla působivá zvláště ve 4. jednání a podle mne je to nejlepší skladatelova opera. Kdybych měl příležitost, šel bych znovu.  


Moravské divadlo Olomouc
na scéně Stavovského divadla v Praze
středa 13. září 2017

Řecké pašije
Hudba a libreto: Bohuslav Martinů
(podle románu Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný)
Překlad: Eva Bezděková
Hudební nastudování: Petr Šumník
Dirigent: Petr Šumník Tomáš Hanák
Režie: Jan Antonín Pitínský
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Scéna: Milan Nytra
Kostýmy: Jana Preková

Obsazení:
Grigoris: David Szendiuch
Fotis: Jiří Přibyl
Patriarcheas: Vladimír Třebický
Ladas (mluvená role): Jaroslav Krejčí
Michelis (+ celý part Andonise): Milan Vlček
Kostandis: Martin Štolba 
Janakos: Petr Martínek 
Manolios: Jakub Rousek 
Nikolios: Lucie Janderková 
Panaitis: Václav Málek, j. h.
Kateřina: Radoslava Mičová 
Lenio: Elena Gazdíková
Stará žena: Magda Málková 
Despinio: Lucie Kordová
Starý muž: Vladislav Zápražný


---------------------------------------

Děj opery (převzato z Wikipedie)
I. jednání: V řecké vesnici Lykovrissi se chystají velikonoční pašijové hry. Kněz Grigoris rozděluje role – pastýř Manolios bude představovat Krista, vdova Katerina Marii Magdalenu a Panait, její nápadník, bude Jidáš. Jednotliví vesničané uvažují nad významem sobě přidělených rolí a nad tím, jak se jejich chování s nimi shoduje. Nastává soumrak a do vesnice přichází pod vedením kněze Fotise skupina uprchlíků z jiné vesnice, která byla zničena nájezdem Turků. Grigoris se ale obává o blahobyt svých spoluobčanů, a když jedna z uprchlic umírá hladem, označí ji za nositelku cholery a uprchlíky vyhání. Katerina ale nabízí skupině pomoc a Manolios jim ukazuje blízkou horu, kde se mohou usadit.

II. jednání: Katerina je zamilovaná do Manolia. Lakomec Ladas chce získat bohatství od uprchlíků za peníze, které dává kramáři Jannakosovi. Ten ale vidí bídu uprchlíků, zželí se mu jich a místo podvodu na nich jim odevzdá přinesené peníze.

III. jednání: Manolios se chová stále více jako Ježíš. Katerinu přesvědčuje, že jejich láska může být jen duchovní, jako byla láska Krista k Marii Magdaleně. Vyzývá také vesničany, aby pomohli uprchlíkům, ale starší obyvatelé vesnice jsou proti a rozmýšlejí plán, jak tomu a rostoucímu vlivu Manolia ve vesnici zabránit.


IV. jednání: Na vesnické svatbě Grigoris Manolia vylučuje z církve a odsuzuje ho. Manolios vysvětluje své jednání jako vedené Ježíšovými myšlenkami. Z hory sestupují zbídačelí uprchlíci, v nastalé rozepři Panait Manolia zabije. Lid na obou stranách želí Manoliovy smrti, uprchlíci opouštějí vesnici, aby našli jiné místo k životu.

pondělí 18. září 2017

Maria a Tony po 60 letech a přímo v Plzni

Mám pár míst, která ke mně patří, což má ostatně každý. Ta moje jsou ve středních, jižních, západních, severních a východních Čechách. V těch západních je to bezkonkurenčně Plzeň. Ono když někde vyrůstají vaši rodiče, tak to ani jinak nejde. Navíc v Plzni vaří už 175 let Urquell, v závěru WW2 ji osvobodili Američané a jednoho strýce vám tam komunisti zavřeli a druhého vystěhovali, je to město prostě vaše.

A navíc tam postavili nové divadlo, ve kterém jsem ještě nebyl a v červnu v něm měl premiéru slavný muzikál West Side Story, takže nebylo co řešit.

West Side Story

je muzikál, který představoval v roce 1957 obrovský zvrat v pojetí hudebního divadla především v nárocích na herce, jichž bylo ke 40 a museli dobře zpívat a tancovat a současně být mladí. Děj je notoricky známý a postavený na půdorysu Shakespearovy hry Romeo a Julie. Místo veronských Monteků a Kapuletů jsou zde znepřátelené party newyorských teenagerů a mladí milenci nejsou Romeo a Julie, ale Tony a Marie, trochu jinak je to i s obětmi. Na Broadway se hrál necelé dva roky, následovalo dlouhé turné a návrat na Broadway, celkem víc než 1000 představení. V Anglii byla premiéra o rok později než na Broadway a opět za 3 roky přes 1000 představení a turné.

V divadle Winter Garden na 7. avenue, kde se před 70 lety
konala broadwayská premiéra West Side Story, se hraje dodnes.
Stejnojmenný film měl premiéru 18. října 1961 a při nákladech 6 mil. $ přinesl na tržbách 44 milionů. Zdánlivě málo, ovšem jeden dolar v roce 1961 odpovídá osmi dnes. Kromě toho získal 10 Oskarů a soundtrack se stal nejprodávanějším albem v USA v 60. letech. Pikantní a málo známá skutečnost je, že Natalie Wood sice hlavní roli hrála, ale zpívala Marnie Nixon (které producenti odmítli vyplácet royalities a nakonec se s ní o své podělil osobně Bernstein).

Od té doby byl mnohokrát nastudována, m.j. v roce 1980 a znovu 2007 na Broadway a v roce 2000 v milánské opeře La Scala, kde režie a choreografie byly dílem Joey McKneely, dirigentem Donald Wing Chan. Tonnyho hrál David Miller a Marii Montserrat Martí (s Montserrat Caballé má společné to, že je její dcera). Při reprizách v roce 2003 zpíval Tonnyho Vittorio Grigolo.


Tato inscenace dostala v roce 2005 zájezdovou podobu a od té doby objíždí celý západní svět. Mimo jiné Théâtre du Châtelet in Paris v roce 2008 a 2009 Velké Británie, 2010 Austrálie, 2012 Německo a Francie. A v březnu letošního roku doputovalo i do Prahy, kde se konalo 5 představení v Kongresovém centru. Obsazení se samozřejmě mění, bezpochyby to však neovlivňuje kvalitu, což nakonec dokazují statisíce diváků během oněch 12 let.

V Česku bylo od roku 1970, kdy měla premiéru první inscenace v ND Brno, k vidění několik nastudování, především 3x v Karlíně, znovu v Brně a v roce 2007 Ústí nad Labem.

Navíc existuje spousta nahrávek písní ze seriálu s nejrozmanitějšími interprety, v nejrůznějších jazycích a místech. Ta nejpopulárnější je Somewhere v podání Barbary Streisand:



I Feel Pretty zpívá novozélandská operní diva Kiri Te Kanawa pod Bernsteinovou taktovkou v roce 1984 při nahrávání pro DGG:



A "America" v podání mladých dam ze Stratford High School v Houstonu o 40 let později:

 

Balkónová scéna na BBC Proms 2012 v Royal Albert Hall:


A takhle hráli mambo z orchestrální suity West Side Story mladí Venezuelané pod taktovkou Gustavo Dudamela při novoročním koncertu 2007. Zřejmě nejnakažlivější bláznivá nahrávka klasického orchestru vůbec.


West Side Story z Plzně

Přestože obecně dávám přednost opeře před muzikály, Bídníkům v Queen´s Theatre na West End, Chicagu v Ambassador Theatre na Broadway a putovní West Side Story v nastudování Joey McKneely v berlínské Deutsche Oper jsem neodolal. To představení bylo naprosto perfektní a pro obecentvo to byla evidentně strhujicí událost. A proti tomu teď stojí Plzeň.

Co se divadla týče, dobrý. Především je kolem spousta parkovacích míst. Divadlo nevelké, ale přívětivé, v zadní části přízemí je restaurace, proti hlavnímu vchodu z Jízdecké ulice je schodiště, v mezipatře sociální zařízení a šatny, nahoře foyer s bufetem, ze kterého se vchází do horní části stupňovitého hlediště pro 444 diváků. Žádný luxus, ale vrcholně účelné. Podél levé strany divadla piazzetta, ze které se vstupuje do provozní budovy spojené s  divadlem krytými mosty.




Ale k představení. Je to především odvaha, když se oblastní divadlo rozhodne dát na repertoár kus, kde vystupuje téměř 40 tanečníků/zpěváků, pouhé dva měsíce po léta pilovaném a v nejlepším slova smyslu profesionálním mezinárodním představení v Praze.



 To plzeňské je samozřejmě jiné než to "americké", není a ani nemůže být tak absolutně dokonalé, což ale příliš nevadí, protože základem je příběh a muzika, které tam jsou. A skupinový tanec i zpěv byly perfektně nacvičené, svým způsobem nejpůsobivější, zatímco hrané a mluvené pasáže působily občas poněkud prkenně. Z dvou hlavních představitelů byla herecky i pěvecky lepší Maria, výborný pěvecký výkon předvedla také Venuše Zaoralová Dvořáková v roli její matky. Z dalších představitelů zaujal i druhý pár: Anita Lucie Jagerčíkové a Bernardo Ondřeje Černého. Celkově jsem však měl z představení skvělý pocit, z mladých zpěváků a tanečníků sršely elán a zaujetí a Bernsteinova hudba mi zněla v uších celou cestu do Prahy. Rozhodně to nebyla žádná béčková show ze z Plzně a zřejmě i tady platí to, co říkají průvodci přenosů z Metropolitní opery: "Choďte do vašich místních divadel, i tam jsou skvělá představení." Třeba je to i tím, že 200 metrů od divadla je Muzeum amerického generála Pattona, jehož vojáci v roce 1945 Plzeň osvobodili.


West Side Story
Divadlo J.K. Tyla Plzeň
Nová scéna
7. září 2017

Autor původního konceptu: JEROME ROBBINS
Libreto: ARTHUR LAURENTS
Hudba: LEONARD BERNSTEIN
Texty písní: STEPHEN SONDHEIM
Režisér a autor choreografie původní produkce: JEROME ROBBINS
Překlad: Jiří Josek
Režie a choreografická koncepce: Lumír Olšovský
Hudební nastudování: Kryštof Marek
Dirigent: Kryštof Marek
Dramaturgie: Pavel Bár
Choreografie: Lukáš Vilt
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Kateřina Bláhová
Sbormistr: Sára Bukovská

Tony: Pavel Režný
Maria: Kateřina Falcová
Anita: Lucia Jagerčíková
Riff: Petr Ryšavý
Bernardo: Ondřej Černý
Pruďas: Lukáš Ondruš
Arab: Tomáš Smička
Prcek: Pavel Klimenda
Bourák: Richard Pekárek
Bingo: Ondřej Král
Dýzl: Lukáš Randák
Gibson: Petr Faltus
Graziella: Kristýna Bečvářová
Velma: Natálie Laštovičková
Minnie: Štěpánka Jílková 
Clarice: Kateřina Steinerová
Pauline: Barbora Selešiová
Čára: Michaela Novotná
Chino: Adam Rezner
Pepe: Jan Hanny Firla
Indio: Martin Holec
Luis: Lukáš Vilt
Anxious: Martin Klapil
Nibbles: Michal Lenner
Juano: Ondřej Kudrna
Rosalia: Kateřina Herčíková
Consuela: Diana Velčická
Teresita: Marianna Polyáková
Francisca: Pavlína Palmovská
Estella: Veronika Zelníčková
Margarita: Klára Tomanová
Doktor: Roman Krebs
Schrank: Radek Antonín Shejbal
Krupke: Martin Šefl
Rukavička: Václav Kolář
Matka: Venuše Zaoralová Dvořáková
Swing - páni: Jan Kaleja, Aleš Kohout
Swing - dámy: Charlotte Pščolková, Lucie Zvoníková
Orchestr souboru muzikálu DJKT







čtvrtek 14. září 2017

Modrý Písek

Mám pár míst, která ke mně patří, což má ostatně každý. Ta moje jsou ve středních, jižních, západních, severních a východních Čechách. V těch jižních je to mimo jiné Písek.

Můj děd se tam naučil obchodovat a jeho děd byl jako rychtář v nedaleké Putimi, kde koupil mlýn za 12000 zlatých, jedna ruka s místní honorací. Aspoň pokud si Jindřich Šimon Baar v Janu Cimburovi nevymýšlel: „Povím ti, Cimburo, něco. Tuhle šel náš rychtář Pískem - jde kolem krajského úřadu - když v tom někdo zaklepá na okno. ,Rychtáři` - povídá mu kdosi - ,máme tu něco pro vás - abych to nemusil balit a psát adresu, vezměte si to s sebou' - a podal mu oknem svazeček papírů. Rychtář je strčil do kapsy, doma je pročetl, vyřídil, podepsal, pečeť přirazil na to a o trhu zas je vzal do Písku s sebou. V Písku potkal se s panem purkmistrem. Podali si ruce a jdou spolu okolo úřadu. ,Počkejte trochu,' - povídá náš rychtář a hůlkou zaklepal na okno. ,Pane kolego - copak to děláte?' lekl se purkmistr - ,Ouřaduju` povídá náš Rouček a tahá z kapsy papíry. Okno se vtom otevřelo a z něho se sladce usmíval pan komisař. Myslil, že purkmistr klepá, aby šel s ním na skleničku vína. ,Kein Wein,' povídá mu náš rychtář - ,ale spisy tuhle nesu a odevzdávám v pořádku,' a položil je nití svázané na okno. ‚To sist ne Frechheit, Keckheit, Trägheit,' láteřil komisař, jak jen Němci umí - až se lidé zastavovali pod oknem na chodníku. Křičel, aby šel rychtář do expeditu, zaklepal na dveře, jak se sluší a patří. ,A co,' povídá Rouček - já jsem putimský rychtář - tudy jsem spisy dostal a tudy je vracím a s Pánem Bohem - trh nečeká a já tam mám hnízdo podsvinčat na prodej,' a odešel. Takový je náš rychtář," ukončil Černoch.

Takže jsou to kořeny a navíc je do Písku situován Šrámkův Měsíc nad řekou, kterou je Otava, a z paměti už nabíhají Junáci na Otavě a Hoši od Bobří řeky, obtloustlá Janáčkova můza Kamila... A tak když přišla pozvánka na vernisáž výstavy "Okamžiky uplynulých let / fotografie Petra Sirotka", nebyl důvod váhat.

Jenomže jak hodnotit výstavu, jejíhož autora léta znáte stejně jako jeho fotografie? Bylo to prostě milé, byť lehce nostalgické setkání lidí, kteří se léta znají a také setkání rodiny přes 3 generace.


Ale něco nového jsem se přece jen dozvěděl. Že totiž Petr Sirotek kromě toho, že z kraje pochází jeho rod a pár desítek kilometrů od Písku má chalupu, tak také za kamerou natáčel dokument Jakou barvu má Písek. A říká se v něm "...je to jeho obraz a je to on sám a celý jeho život." Ten krátký film je víc než 40 let starý a svou atmosférou k výstavě patří. Škoda, že nepatří k exponátům.

A když jsem ho zhlédl, tak jsem se vydal městem a zjišťoval, jak shodné je město před 40 lety a to dnešní.

Takže muzika tam zní dál i když jiná:

u řeky...
... i na Havlíčkovo náměstí před Florianem
 Sladovna v areálu Prácheňského muzea se leskne novotou jakož i hodiny v expozici.




Jan Nepomucký stojí v pohodě na mostě a andělé jen jen vzlétnout.


A tak jen Rumcajs s rodinkou se rozpadají.


Nejspíš proto, že ony postavičky ze žlutého písku jsou z Řáholce u Jičína, zatímco ten Písek, o kterém mluví film, má barvu domova, který je spíš modrý.

Takže shrnuto a podtrženo to vypadá, že je o dost lépe než před oněmi 40 lety. Akorát ten Rudolf Hrušínský o tom už nemůže svým podmanivým hlasem vyprávět.