Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

sobota 26. prosince 2015

3/4 století Vánoc

Obraz Vánoc v sobě neseme každý jiný. Ten historicky první, který mám já, je spojen s fotografií a získal jsem ji teprve před několika lety. Jsou na něm mí prarodiče, a jejich 3 synové, z nichž ten nejmladší je můj otec. Jsou to Vánoce 1922 v Plzni.


Ty moje první vlastní byly válečné a nebyly asi moc bohaté a já byl příliš malý, takže si pamatuji hlavně to, že jsme na záchodě pražského bytu krmili božíhodovou husu. Také občas někdo přinesl bažanta či zajíce, ale jen o huse vím bezpečně, že souvisela s Vánocemi. Spíš než dárky a atmosféra Štědrého dne se mi možná vybavují jesličky v kostele sv. Antonína.


Válka skončila a z Plzně začali přijíždět strýc Bóža s tetou Mařenkou, kteří se stali jejich pravidelnou součástí po dalších téměř 30 let. Bóža byl nesložitá osobnost, miloval být milován nebo aspoň být středem pozornosti a smažení kaprů byla jeho specialita, kterou museli všichni obdivovat. Kuchyň byla plná světla, hluku a zápachu pálícího se tuku. Navíc hned o prvních a druhých poválečných Vánocích přivezli z Plzně nevídané lahůdky od americké armády a UNRRA (United Nation Relief and Rehabilitation Administration). Buráky, jablečné pyré, hovězí guláš, pár žvýkaček, to všechno poněkud narušovalo lásku k soudruhu Stalinovi.

A pak se mi vybavují až ty Vánoce, kdy mou víru v samozřejmost nadpřirozena nahlodal dřevěný náklaďák s červenými postranicemi zahlédnutý v lékárenském skladišti, který se za pár dní objevil pod stromečkem. Červ poznání byl venku a ani ujišťování, že Ježíšek si auto do skladiště schoval, už pochybnosti nezapudilo. Objevil se také film "Vánoční sen", aby se stal součástí vánočního promítání pro dvě generace.

Přišly však roky komunistické vlády, která v osobě nějakého podtajemníka dala mým Vánocům další ránu, když v zájmu budování socialismu, a aby vyhnala křesťanské Vánoce [1], zakázal vánoční produkci našeho pěveckého kroužku. O rok později slavnostně přijel do Čech odkudsi ze Sibiře dokonce ruský děda Mráz na sáňkách. Nikdo už se nedivil, i když žádný sníh nebyl.

Časem, jak byl v zájmu pokroku úředně likvidován jejich křesťanský obsah, se Vánoce měnily v exkluzivně konzumní svátky a dárky pro radost přecházely v praktické ponožky a pyžama, ale pořád to byl ten klíčový svátek, kolem kterého jako by se točíl celý rok a vánoční tabule musela obsahovat něco mimořádného. Fíky, datle, pár pomerančů, buráky ve slupce... takoví jsme byli.

V roce 1956(7?) se jako zázrak objevila v kinech francouzská vánoční romance "Země odkud přicházím" s krásnou hvězdou Francoise Arnoul a zpívajícím Gilbertem Becaudem z týmu Edith Piaf. Ale to už také pomalu začínal boj o dospělost, který se mimo jiné projevoval touhou navštěvovat půlnoční mši, což navíc mělo nádech čehosi až protistátně vzrušujícího. Ta mládeží nejvyhledávanější se konala u svatého Jakuba.

Potom přišly zvláštní Vánoce na vojně. Napřed lesní pych, kdy jsme se brodili po pás ve sněhu kdesi v okolí Čáslavi, abychom nařezali stromečky pro Vánoce důstojnické, pak útěk z kasáren na Boží hod ráno a odjezd do Prahy; ani tyhle Vánoce jsem nepropásl. I komunisté časem pochopili, že Vánoce nezničí. Místo toho kontrolovali, zda jsou v prosinci na trhu mandarinky a říkali tomu příprava na zimní sezónu.

Později přišlo pár let pravidelného stědrodenního odpoledního připíjení červeným vínem na Malé Straně a hned po Vánocích výjezdy za sněhem do Krkonoš. První úder do dlouholetého schematu Vánoc přinesla smrt babičky v roce 1967, alespoň početně svým způsobem kompenzovaná tím, že se bratr oženil. Později, když jsem se oženil i já, přibyla ještě jedna spíš veselá než křesťanská oslava u druhých rodičů, a pak začaly přicházet děti a místo připíjení procházky po Karlově mostě a od roku 1998 i děti jejich dětí. A další rodina a stromečků hned několik. Počty lidí, stromečků, oslav a jejich intenzita sice již kulminovaly, ale celé 3/4 století prožívám třígenerační svátky, a z toho 45 let vidím rok co rok ty dychtivé dětské oči, které napjatě čekají až zazvoní Ježíškův zvoneček, aby se do široka rozzářily při pohledu na svítící stromeček a hromadu dárků pod ním. A posunul jsem se od vlastních rozzářených očí k tiché radosti z těch malých.



Letos o Štědrém dnu jsem jel v podvečer z Prahy do Krkonoš, od jedněch takových očí za druhými. Byla jasno, nad krajinou visel měsíc skoro v úplňku a v každé obci se ze tmy vynořovaly velké i malé osvícené stromky. A spousty nasvícených oken, svítících řetězů a celých domů a tu a tam i ohňostroj.

Jaká obrovská klika, že nejsme v Sýrii nebo na východní Ukrajině, táhlo mi hlavou. Ale to není naše zásluha. že žijeme v době a na místě, kde nezuří válka a nenávist. Albert Einstein kdysi řekl: „Zlo neexistuje. Zlo je jen nepřítomnost dobra, tedy nepřítomnost Boha. Zlo je výsledek nepřítomnosti lásky v srdci člověka. Zlo přichází tak, jako když přichází tma, nebo chlad – tedy v nepřítomnosti světla, tepla a lásky.“ Hezké, ale v každém případě spíš než chvástání nebo klanění se falešným prorokům to chce pokoru. Protože: "všecko ve světě jen na obrátku a život lidský jako sen!" [2]

---------------------------------------------
[1] Snaha komunistů byla marná, neboť jejich problémem byly a jsou nevzdělanost a nadutost. Anglická puritánská vláda oslavu Vánoc za občanské války zakázala a 200 let byly vánoční oslavy z módy, spíše pohanská zábava pro plebs. Když však vyšla povídka Charlese Dickense Vánoční koleda (1843) a v roce 1850 se objevily tisky s obrazem královny Viktorie a prince Alberta s dítky u vánočního stromku, nastal přímo výbuch vánočních oslav a nových tradic. Zrovna letos se o tom zmínila brzy 90letá královna Alžběta II.


[2] Karel Jaromír Erben: Štědrý den (Kytice)

středa 23. prosince 2015

Co nového v Sýrii?

Blízký Východ prošel za posledních 100 let dramatickým vývojem na jehož začátku byla porážka Osmanské říše jako spojence Německa v 1. světové válce následovaná po několika letech jejím definitivním rozpadem a jednotlivá teritoria neschopná samosprávy byla rozdělena mezi vítězné mocnosti jako mandátní území, na nichž měly zajistit správní a politickou konzolidaci a posléze vznik státních útvarů. K tomu došlo v Iráku roku 1932, Libanonu 1943, Jordánsku a Sýrii 1946 a Izraeli 1948. Po válce začal sílit vliv SSSR a v Iráku a Sýrii se posléze dostaly k moci skupiny napojené na tuto komunistickou mocnost. Ta dodávala zemím také zbraně a školila jejich velitelské sbory. Po nesmírně nákladné, kruté a nevyhrané válce s Íránem napadl Irák Kuvajt ve snaze si ekonomicky přilepšit a byl poražen mezinárodní koalicí. Po dlouhých neshodách s OSN byl Irák v roce 2003 obsazen armádou USA a jejich spojenců a jeho prezident o 3 roky později popraven. Odchod vojenských jednotek koalice v čele s USA v roce 2011 vedl k aktivizaci islámského radikalizmu a vzniku Islámského státu, jehož vojenskou složku tvoří bývalí Sadámovi velitelé vyškolení v SSSR a Rusku. Současně začalo docházet k nepokojům a demonstracím v prakticky celém arabském světě. Ty vedly k pádu vlády, občanské válce a Kaddáfího smrti v Libyi, odstoupení prezidentů v Egyptě a Tunisku a protestům v Sýrii.

SÝRIE
Protivládní protesty v převážně sunnitské, ale sekularizované Sýrii, které přerostly v roce 2011 v nemilosrdnou občanskou válku, jsou lidskou tragedií mnoha milionů obyvatel, kteří uprchli ze svých domovů, mnozí do okolních zemí a část z nich, zvláště během letošního roku, do Evropy. A 250 000 jich přišlo o život. Hlavními aktéry jsou na straně prezidenta Asada vládní ozbrojené složky představované především syrskou armádou, letectvem, námořnictvem a zvláštními jednotkami včetně zpravodajské služby. To je obrovská síla, která čítala před válkou téměř 300 000 mužů a žen, náboženství převážně sunnitského, ale s většinou velitelského sboru včetně náčelníka generálního štábu a vrchního velitele prezidenta Bašára Asada z řad šíitských alavitů, žijících převážně v oblasti okolo středomořského pobřeží a představujících pouhých 12 % populace. Po 4 letech války ovšem stav armády klesl pod 200 000.

ASADOVI ODPŮRCI
Na konflikt mezi tzv. "umírněnou opozici" a vládními silami, který začal v roce 2011, se později nabalovaly další skupiny. Jejich počet je veliký, ale zhruba jsou to 
  • syrští Kurdové, kteří žijí na severovýchodě země, a další Kurdové jsou na východě Turecka a severu Iráku a společně usilují o samostatný stát
  • an-Nusrá napojená na al-Kajdu
  • Islámský stát, který zřetelně aktivizoval svou činnost po odchodu amerických jednotek z Iráku v roce 2011 a postupně rozšířil svou působnost na území Sýrie a původně spolupracoval s an-Nusrá. V roce 2013 se přejmenovali na Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL), který získává nová a nová území. 29. června 2014 vyhlašuje chalífát, který má být řízen v souladu s islámským právem. V jeho čele stojí zástupce boha na zemi, chalífa. IS má dnes v v Sýrii k dispozici okolo 30 000 bojovníků a disponuje prostředky ve výši mnoha set milionů dolarů ukradených v bankách, získaných zabavením majetku občanů, daněmi na obsazených územích (2,5 % příjmů obyvatelstva jen na válku) a prodejem nafty. 
ASADOVI POMOCNÍCI
Od samého počátku občanské války působí v Sýrii ozbrojené milice šiitského libanonského hnutí Hizballáh, které v Sýrii bojují jako součást Asádových vládních sil. Tyto jednotky v Sýrii přišly až o 1500 mrtvých a 5000 zraněných mužů, což je 1/3 všech jeho bojovníků. V boji se sunnitským Islámským státem zahynul v říjnu i významný velitel Hassan Hussein al-Haj. Ve 3 táborech v Libanonu jsou ovšem cvičeni další bojovníci.

V říjnu vyslal do Sýrie své jednotky rovněž Írán, v důsledku výrazných ztrát jsou však stahovány, takže v tuto chvíli tam zůstává 700 z původních 2000 Íránců. I v takové zemi jako Írán mají volby svůj význam. V posledních týdnech se ti, kteří zůstávají, soustřeďují na severozápadě země, kde spolupracují s tím, co zbylo z Asadovy armády, a Hizballáhem, který s Iránem spojuje jak šíitské islámské vyznání, tak i peníze, které z Teheránu dostává.

V Sýrii se na straně Asada angažují také ruské soukromé bezpečnostní služby, jmenovitě soukromá vojenská společnost Vagner. Předpokládá se však, že svým způsobem se v Sýrii angažuje 8 z 10 známých uskupení tohoto druhu, Jejích bojovníků je tam údajně až 1000 a jen v říjnu 2015 ztratila až 40 mužů. Smlouva žoldnéře (rusky kontraktnik) zavazuje k 10 létům mlčenlivosti, v přípravě a na "služebních cestách" je jim odebrán mobilní telefon a mají zakázáno i komunikovat prostřednictvím sociálních sítí. Je jasné, že tato uskupení nemohou působit bez vědomí ruského státu, a i když Vagner je registrována v Argentině, jejich velitelství a základna jsou v Molkinu nedaleko Krasnodaru. Ostatně v dubnu 2012 prezident Putin prohlásil: "Soukromé vojenské společnosti v Rusku, to je nástroj realizace národních zájmů bez přímé účasti státu."

A posledním a momentálně nejdůležitějším podporovatelem Asada je Rusko. Pro něj zůstala Sýrie v osobě Asada posledním opěrným bodem v oblasti Blízkého Východu. Vedle uvedených soukromých bezpečnostních služeb působili v zemi nejrůznější poradci a před téměř 3 měsící zahájilo Rusko oficiálně bombardování pozic Asadových odpůrců, a to jak domácích (převážně), tak i pozic jednotek Islámského státu. Letecká základna, ze které operuje okolo 60 strojů různých typů, je u pobřeží středozemního moře nedaleko Latakije. Původní předpoklad trvání operace byl 3 měsíce, což je zjevně nereálné. Během prvních dvou měsíců Rusko ztratilo jedno bombardovací letadlo, které sestřelily turecké stíhačky, vrtulník, bezpilotní průzkumné letadlo a několik lidí.

ZAHRANIČNÍ KOALICE NA SCÉNĚ
Protesty se postupně měnily v násilné akce, když vláda nesplnila prakticky žádné požadavky opozice. Opozice se institucionalizovala, začaly boje, celé útvary vládních vojsk dezertovaly. V roce 2013 byl použit sarin v obydlených čtvrtích na okraji hlavního města Damašku, kde zahynulo 1400 lidí, s největší pravděpodobností vládními jednotkami, a intervenci ze strany západu zabránila pouze dohoda o likvidaci syrských chemických zbraní, kterou s Asadem vyjednalo Rusko.

V září, resp. prosinci 2014 vznikla z iniciativy USA koalice 59 států, jejímž cílem byl boj proti IS.

V září 2014 vznikla v rámci pařížské Konference o míru a bezpečnosti v Iráku další koalice, tentokrát vedená Francií, jejímž cílem byla podpora Iráku v boji s Islámským státem. Znovu tam byla také potvrzena rezoluce RB 2170 z 15. srpna 2014 zakazující obchod s IS. 

CO SE DĚJE TEĎ
Podstatnou novinkou podzimu 2015 je ruská intervence ve chvíli, kdy Asad ztrácí půdu pod nohama, která situaci bezpochyby změnila. Zdá se, že jejím cílem je posílit vliv Ruska na Blízkém Východě a spolu s tím se vymanit z izolace, do které se dostalo díky ukrajinskému dobrodružství. Pokud se nechce stát součástí americké koalice, nemá jinou alternativu než podpořit Asada, což je ovšem kalkulace s vysokou mírou rizika. Proto (a také protože je závislé na informacích od Asáda) v prvé řadě odstraňuje Asadovy oponenty na severozápadě země a proto také dochází ke sporům se západní koalicí včetně Turecka, která je podporuje.

Situace se vyhrotila po sestřelení ruského vojenského letadla dne 24. listopadu tureckou stíhačkou v oblasti syrsko-turecké hranice. Hysterické sankce z ruské strany měly m.j. za následek urovnání 5 let zmražených vztahů mezi Tureckem a Izraelem a posílení přítomnosti NATO v Turecku.

10. prosince se asi 100 zástupců širokého spektra syrské politické i ozbrojené opozice dohodlo na způsobu, jak chtějí ukončit občanskou válku. Mělo by jít o stát založený na občanském principu a v žádném případě by neměl být součástí mocenských struktur Asad.

15. prosince oznámila Saudská Arabie vytvoření koalice 34 převážně sunnitských zemí pro boj proti terorismu v islámském světě. Jejími členy jsou také Turecko a Egypt, ne však Irán, Irák a Sýrie..

Problém ruské intervence spočívá v tom, že ruské předpoklady vycházely z víry, že Asadova armáda je bojeschopná a stačí ji podpořit letecky. Bezpochyby určitý pokrok nastal, avšak zdaleka ne takový, který byl deklarován na začátku, a jaký byl žádoucí. Kdyby situace na syrském bojišti byla dnes zásadně jiná, Rusové by se tím už dávno hlasitě chlubili. Navíc Rusko zaskočila pozice Turecka a zřejmě i situace kolem íránského kontingentu. Jistě by se situace mohla vyvíjet příznivěji, a to od samého počátku občanské války, kdyby ruské myšlení, chápání pravdy a vyjednávaní nebylo tak vzdálené západním standardům. Protože oni zřejmě jen projev síly považují za argument, mnohdy dokonce i tehdy, kdy za ním žádná skutečná síla není.

Tato intervence však dala do pohybu mocenskou diplomacii, což posléze vedlo k jednáním Francie-RF a USA-RF a nakonec ke schválení rezoluce 2254 (2015) RB OSN na podporu mírového řešení války v Sýrii. Jednání mezi vládou a opozicí by podle ní měla začít počátkem příštího roku a do půl roku by měla vzniknout přechodná vláda. Do poloviny roku 2017 by se pak měly uskutečnit volby pod dohledem OSN. Jméno Asad se v rezoluci neobjevuje.

Zajímavý obraz nabízí také rozsáhlý průzkum provedený Arab Center for Research and Policy Studies z katarského Doha ve 12 zemích arabského světa, kterého se zúčastnilo 18311 respondentů. I když se odpovědi v jednotlivých zemích lišily, jsou výsledky celkem jednoznačné:
  • působení IS hodnotí 80 % negativně
  • syrskou krizi by měla ukončit změna režimu (62 %) spíš než jednání všech stran, likvidace syrské revoluce a opozice, resp likvidace IS a pak politické řešení (zhruba po 10 %). mimochodem polovina respondentů je minimálně několikrát týdně na internetu
  • negativně je hodnocena zahraniční politika USA (65 %), Iráku (62 %) a Ruska (54 %), naopak pozitivně Turecka (59 %)
 


prosinec 2015
změna od 01/2015
Irácká vláda 
28,000 km2
+ 6%
Islámský stát
78,000 km2
- 14%
Iráčtí Kurdové
61,300 km2
+ 2%
Syrská vláda
30,000 km2
- 16%
Syrští Kurdové
15,800 km2
+ 186%
Syrští sunnitští rebelové
13,000 km2
+ 1%


CO BUDE DÁL?

Toto je názor londýnského týdeníku Economist: "Zdá se, že Obamova administrativa vkládá víc nadějí do intervence prezidenta Vladimira Putina než ve svou vlastní." Jestli se však američtí pozorovatelé syrských událostí v něčem shodují, potom je to toto: ruská kampaň, v jejímž důsledku dosáhly Asadovy síly pouze nevelkých úspěchů, skončí nezdarem, a proto se Rusko bude muset svého chráněnce vzdát. Takhle si v Americe představují vojenské spojenectví s Ruskem a je pak pochopitelné, že si Washington nedělá starosti a souhlasí s tím, aby se dokonce Asadovo jméno neobjevilo v rezoluci RB. Snaží se vypadat jako "holub" a ukolébat ruské stratégy, kteří už mluví o tom, že dojdou až k Eufratu. Počítá se s krachem ruské operace, po kterém se Moskva Asada sama vzdá, aby spolu s Američany vyhnali IS ze Sýrie (čímž ospravedlní svou vzdušnou intervenci) a zvedne kotvy. Nechápat to a myslet si, že Amerika se smířila s ruskou demonstrací síly, že zapomněla na Krym a Donbas a připravuje číše šampaňského, je prý naivní. No, dejme tomu.

Ostatně krátce po onom sblížení vyhlásily USA nové sankce vůči Rusku za Ukrajinu. Na falešný nářek Kremlu nad absurditou tohoto kroku přišla následující logická odpověď: Spojené státy jsou připraveny spolupracovat v oblastech společných zájmů, což neznamená, že Washington zapomněl na Ukrajinu. Dokud Rusko nesplní dohody z Minsku, sankce se budou prodlužovat. 

Své plány ovšem má i Kreml, což je ostatně jasně cítit z euforie po poslední návštěvě Kerryho v Moskvě a až hysterické reakce na nové sankce. V každém případě však ruská přítomnost neskončí v lednu, protože to by Rusko vyřadilo z jednání a je třeba mít na vědomí, že Sýrie a Írán jsou dnes jediní ruští spojenci v oblasti. Lze předpokládat, že jeho přítomnost se protáhne minimálně do konce příštího roku. Klíčová pro krátkodobý až střednědobý vývoj bude úspěšnost syrsko-ruské operace a výsledek jednání mezi vládou a opozicí, která by měla začít v lednu. V neposlední řadě pak i stav ruské ekonomiky, která se nachází v krizi, a Putinem vyhlašovaný konec je jen zbožným přáním.

sobota 19. prosince 2015

Ježíšku, slyšíš mě?

"Jestli ano, moc tě prosím, přines mi kravatu, já jsem ti to zapomněl napsat. A když by to šlo, tak už zítra, ano? A jestli nemáš peníze, jdi do bankomatu." Není to úžasné, vidět svět takovýma očima?


V nějakých sedmi-osmi letech však zahlédnete vytoužený mobil/tablet v zásuvce tátova stolu nebo panenku v mámině skříni, čímž se provalí, že dárky nosí i rodiče a později se dokonce ukáže, že žádný Ježíšek, který by nosil dárky, neexistuje.

Až sem jsme na tom všichni stejně. Potom však někteří z nás přestanou na Ježíška ve všech jeho podobách spoléhat a začnou se snažit. Pro což si lidé vytvořili poměrně jednoduchá pravidla. Ne každý však má pocit, že jsou spravedlivá, když vymyslel tak skvělou fintu jak zbohatnout na úkor pana XY nebo obce či rovnou státu. Ti, kterým jsou díky tomu pravidla až příliš těsná, pak občas jdou buď do kriminálu nebo do obecního zastupitelstva.

Jsou ale lidé, kteří se Ježíška nedokáží vzdát. Hledají ho tak usilovně, že se dobrovolně stávají snadnou obětí nejrůznějších šarlatánů. Od citových, kteří za iluzi lásky inkasují úspory svých obětí, přes obchodní, kteří nabízí zdarma výlet i s obědem a potom nutí důvěřivé staříky k nákupu závodního kola pod pohrůžkou fyzického násilí, až po politické, kteří slibují švédský socialismus do 4 let. Pokud je ovšem zvolíte.

Ale jen absolutní realista se nikdy nezasní, když rozděluje pomyslnou výhru ve Sportce, jednou to přece může přijít a člověk má být připraven. Napřed ta kravata za 5 tisíc, 3 miliony na cestování, za 10 milionů nový byt, ale jak naložit s tím zbytkem, abych nemusel pracovat? To jsou nervy. Navíc jestli padne volba právě na vás tak úplně jisté není.

Jediné jisté však jsou přece jen ty Vánoce. Jenomže co s tím, aby člověk nezapadl do blátivé sentimentality? Možná zkusit toho Ježíška udělat pro někoho jiného.

Ale pozor, všeho s mírou!


pátek 18. prosince 2015

Zubov a Putin se doplňují

V uplynulém týdnu bylo možné slyšet ne bezvýznamné projevy dvou 63letých Rusů.

Ten první, profesor Andrej Zubov, mimo jiné editor rozsáhlých dvousvazkových dějin Ruska 20. století,  pronesl ve čtvrtek 10. prosince na pražské filosofické fakultě přednášku "Počátky imperiálního vědomí v Rusku a jeho perspektivy". Profesor Zubov byl vloni v podstatě vyhozen z Moskevské státní univerzity mezinárodních vtahů, čehož hlavní příčinou byl kritický postoj k anexi Krymu.

Zubov ve své přednášce charakterizoval imperium jako útvar, kde centrální země k sobě násilím poutá periferii a to na rozdíl od společenství, které funguje na principu dobrovolnosti. Dále konstatoval, že imperiální cítění obyvatel je univerzální a není ruskou specialitou, a politici ho využívají ke svým cílům, protože dokáže kompenzovat nedostatky vnitřní politiky. Příklad Německa však ukazuje, že ho lze úspěšně potlačit. V Rusku vzniklo imperiální myšlení v době izolovaného Moskevského knížectví a během staletí byla občasná snaha se z něj vymanit vždy následována návratem k imperiu. Jeho svědky jsme i dnes. Cesta z tohoto stavu existuje, ale je složitá.

Druhý projev, resp. tisková konference proběhla ve čtvrtek  17. prosince v moskevském Centru mezinárodního obchodu a jejím aktérem byl Vladimír Putin, ruský prezident a podle vlastních slov duchovní otec a organizátor pohlcení Krymu Ruskem. Proti němu okolo 1400 novinářů, na jejichž 44 dotazů odpověděl. Je zajímavé, že po velmi energických a sebevědomých projevech v minulosti tentokrát působil unaveným dojmem, občas těžko hledal slova, pokašlával a zadrhával. Ta vyčerpanost byla zřejmá už při projevu 3. prosince v parlamentu.

Řekl bych, že jeho názory jsou s přednáškou prof. Zubova komplementární, o čemž se lze snadno přesvědčit z některých odpovědí:
  • Sestřelení našeho letadla Tureckem je projevem nepřátelství. Zkušenost ukazuje, že se současným tureckým vedením je složité nebo prakticky nemožné se domluvit. Dokonce i tam a tehdy, když říkáme ano, my souhlasíme, nás napadnou z boku nebo do zad a přitom z naprosto nepochopitelných důvodů. Proto nevidím perspektivu vytvořit s Tureckem vztahy na mezistátní úrovni.

    Ptali jste se, jestli je tam nějaká třetí strana. Já vaši poznámku chápu, ale my o tom nevíme. A jestli se někdo v tureckém vedení rozhodl lízat jedno místo Američanům (potlesk), nevím jestli jednali  správné nebo ne. A vůbec nevím jestli to Američané potřebují nebo ne.
  • Ukrajina, naše bratrská republika... Aha, na to nestihnu odpovědět, prosím.

    Pokud jde o výměnu. My jsme nikdy neříkali, že tam nejsou lidé, kteří se tam zabývají řešením určitých otázek včetně vojenských cílů. Ale to neznamená, že tam je normální ruská armáda. Všimněte si rozdílu, to zaprvé. A zadruhé jste mluvili o dvou třech nebo dvou lidech, kterých se výměna týká. A potom začaly dlouhé seznam . Za prvé výměna musí být rovnocenná. Zadruhé my musíme spolu s našimi kolegy všechno klidně probrat, a pokračovat v tom, na čem jsme my vždycky trvali, to co navrhuje prezident Ukrajiny. Je třeba osvobodit lidi, kteří jsou zadržováni jak na jedné, tak i na druhé straně.

    My se nechystáme zavádět ve vztahu k Ukrajině jakékoli sankce. To chci, abyste slyšeli. My prostě přecházíme na režim uspokojující nejvhodnější národu v trhu. To znamená, že Ukrajina nemůže mít v obchodu s Ruskem podmínky horší než jakýkoli náš partner okolo, ale žádné výhody a preference v obchodu s Ruskem od 1. ledna 2016 mít také nebude.
  • V Syrii jsme nezačali válčit. Provádíme jen jednotlivé operace za použití letectva, kosmických sil, protivzdušné obrany, rozvědky. Nijak to nezatěžuje státní rozpočet.
  • Pokud jde o událostech roku 2008 a navazující degradací našich vztahů. Nejsme to my, kdo je příčinou zostření situace. Nejvyšší vedení Gruzie a tehdejší prezident nemuseli přijímat taková dobrodružná rozhodnutí, která vedla k rozpadu Gruzie. Je to jejich vina. Historická vina v plném rozsahu.

Pokud se jedná o vnitřní problémy, odpovědi by se daly shrnout následovně: ty jsou, ale to není problém, a já nic, já muzikant:
  • Vloni jsme konstruovali rozpočet s předpokladem ceny nafty 100 $/barel a museli jsme provést korekce. Letos jsme vycházeli z ceny 50 $ a dnes je na 38 a bude třeba ho znovu korigovat. Ale vrchol krize už je za námi.
  • Za projeté kilometry se platí v mnoha zemích na světě. V Bělorusku 7x víc, než se navrhuje v Rusku. Ale stejně při přechodu na tento systém, může být zrušena daň z transportu. Nebyl zrušen. V podstatě na základě požadavků vedení oblastí, protože tato daň jde do regionálních rozpočtů. Ale třeba pro velké kamiony je nutné to udělat. A já počítám s tím, že vláda to počátkem roku zajistí.

  • Jsem zásadně proti zvyšováni hranice pro odchod do důchodu, ale nemohu s tím nic dělat.
A tak dále. Odpovědi jsou důkazem imperiálního vnímání světa, podle kterého má Rusko právo se vměšovat do záležitostí okolních zemí, včetně vojenských intervencí. Je možné, že vnější okolnosti budou takového charakteru, že vedení země donutí v některých otázkách ustoupit. Bylo by však naivní a z úrovně politiky nezodpovědné domnívat se, že tento základní postoj se může změnit. Vyškoleni imperiální politikou SSSR a KGB nemohou dnešní vůdci vidět svět zásadně jinak.

A současně z odpovědí vyplývá názor, že za krizový stav, ve kterém se nachází ekonomika země, nepociťuje současná vládní garnitura odpovědnost přesto, že vládne již 15 let a rozsah její moci se neustále zvětšuje. Je otázka, zda při takovémto stavu věcí je vedení schopnu zemi někam efektivně vést, nebo se bude orientovat jen na kamuflování skutečnosti způsobem, který kopíruje léta stagnujících komunistických režimu včetně konstatování, že v brzku bude lépe.

čtvrtek 17. prosince 2015

3 přání - nebylo by méně lépe?

Již potřetí v tomto roce a podruhé v letošním podzimu přivezlo Národní divadlo moravskoslezské svou operní novinku do Prahy. Po Prokofjevově Ohnivém andělu počátkem listopadu to tentokrát byla opera Bohuslava Martinů Tři přání aneb vrtkavosti života. Martinů byl v roce 1928 již 5 let v Paříži a nasál neodolatelnou atmosféru tohoto města včetně hudební produkce Pařížské šestky, Ďagilevova Ruského baletu, jazzu, dadaismu a surrealismu. Jeho muzikálnost ho poháněla k neustále novým cílům a po Vojákovi a tanečnici z roku 1927 napsal o rok později surrealistickou minioperu Slzy nože na libreto Georgese Ribemont-Dessaignes, francouzského dada a surrealistického spisovatele a malíře. A v roce 1929 přidal třetí operu, tentokrát celovečerní, Tři přání se stejným libretistou. Ta však měla premiéru až v roce 1971 v Brně, v pražském Národním divadle se v roce 1990 dočkala 13 repríz a režisér ostravské inscenace Jiří Nekvasil ji uvedl již v roce 2007 v německém Rostocku. Jeho ostravská inscenace je osmá v pořadí, což není za 86 let moc.

Opera má zajímavou konstrukci. Prolog je civilní a odehrává se ve filmovém ateliéru před natáčením. Střih, a začíná natáčení pohádky, kde víla nalezená v lese slibuje splnit nálezci 3 přání, když ji nechá žít. První si pospíší vyslovit jeho žena, která chce být bohatá. Dál si přeje on, aby byla mladá, a když ho díky tomu opustí, vysloví třetí přání opět on, totiž aby byl milován. Všechno se uskuteční, jen výsledek je překvapivý, protože škaredá žebračka, která ho miluje, ho ze žárlivosti zabije. Střih a návrat do reality. V kině probíhá premiéra filmu. Následuje 13minutová skladba doprovázející cestu dvou herců do Ameriky a epilog v newyorském baru, který končí slovy hlavního hrdiny: "Ne, takhle dál se nechce žít! Tak dále už se nechce žít!", což upřesňuje vokální kvartet: "Plula loď, loď krásná ze zlata, všeho dost, jen lásky ne, všeho jenom lásky ne!" Hudba je pestrá, dobře se poslouchá, je inspirovaná jazzem, s klavírními vložkami a jazzovým vokálním kvartetem. Významný je i podíl mluveného slova. Dnešní terminologií by se dalo dílo označit jako jazz-muzikálová opera.

Intelektuální ambicí při realizaci takovéhoto díla může být naplnit autorovu vizi co nejdokonaleji a není pochyb o tom, že se to týmu v čele s ředitelem ostravského divadla Jiřím Nekvasilem povedlo vrchovatě. Výkon zpěváků v hlavních rolích byl výborný, i vokální kvartet zpíval působivě, pestrá paleta hudby byla Jakubem Kleckerem perfektně nastudována, komplikovaná scéna byla na úrovni. Snad jen těch LED řetězů by... ale každý na něčem ujíždíme. Dokonce se odvažuji tvrdit, že jde o jednu z nejlepších českých inscenací poslední doby.

Lucie Kašpárková (Indolenda - Nina Valencia) 
Tím spíš vyniká problém, který je ovšem jinde. Je opravdu jen shodou nešťastných náhod, že těch inscenací je tak málo? Nebo v tom hraje svou roli velká poplatnost opery době vzniku, jistá roztěkanost příběhu se spoustou logických, ale v podstatě nezajímavých detailů a také délka téměř 3 hodiny, přičemž děj nemá dostatečně výraznou dramatickou zápletku.

Nedávno bylo možné znovu spatřit Kouzelnou flétnu z Metropolitní opery ve zkrácené verzi. Vlastně se jednalo o podobný problém. Tam tři zkoušky, tady tři přání. Zkrácení o části oněch zkoušek u Mozartovy opery zřetelně prospělo její divácké atraktivnosti. Řekl bych, že Třem přáním by to také prospělo. Což není nic proti Bohuslavu Martinů ani Jiřímu Nekvasilovi.

-----------------------------

15. prosince 2016
Moravské národní divadlo na scéně Národního divadla Praha 
Bohuslav Martinů: Tři přání aneb vrtkavosti života (1929)

Realizační tým
Hudební nastudování  Jakub Klecker
Režie  Jiří Nekvasil
Scéna  Daniel Dvořák
Kostýmy  Sylva Zimula Hanáková
Videoprojekce     Marika Haklová-Bumbálková, Otakar Mlčoch, Tomáš Picka, Zuzana Studená
Pohybová spolupráce  Lenka Dřímalová, Jana Tomsová
Sbormistr Jurij     Galatenko
Dramaturgie     Eva Mikulášková

Dirigent     Jakub Klecker
Arthur de Sainte Barbe / Juste     Josef Škarka
Nina Valencia / Indolenda Lucie Kašpárková 
Serge Eliacin / Adolf     Peter Račko
Eblouie Barbichette / Žebračka     Eva Dřízgová-Jirušová
Adelaida, služebná     Lucie Hilscherová 
Lilian Nevermore / Víla Nulle     Lenka Čermáková
Majordomus / Barman     Václav Morys 
Kapitán     Roman Vlkovič
Generál     Aleš Burda
Černoška Dinah  Veronika Holbová 
Ministr     Michal Onufer 
Hlídka / Hlas     Jiří Halama 
Argentinský zpěvák  Tomáš Savka
Telefonistka  Miroslava Georgievová
Režisér  Přemysl Bureš
Jazzový vokální kvartet - Lukáš Červenka, Jaroslav Kotyk, Ondřej Sikora, Jan Zieleznik
Dáma     Bohdana Šindlerová
Klavírní sólo  Michal Bárta

Česká filharmonie pro radost

Česká filharmonie zahrála i v řadě B druhý abonentní koncert. Dirigoval Rakušan a hudební ředitel Pittsburgh Symphony Orchestra Manfred Honeck, zpívali dva rodilí Rakušané - Nina Maria Edelmann a Paul Armin Edelmann, a dva rodilí Slováci - Simona Houda Šaturová a Peter Berger. Kromě nich také Pražský filharmonický sbor a Kantiléna, sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno. Takže dokonale středoevropský podnik.

všechny hvězdy večera - sbory a Simona Šaturová; chybí jen dirigent
Koncert byl zarámován do velkých sborových scén dvou protestantských hudebních gigantů 18. století - Jauchzet z Bachova Vánočního oratoria a Hallelujah z Handelova Mesiáše v podání ČF a PFS a uzavřen koledou Narodil se Kristus Pán, kde kromě všech vystupujících zpívali i někteří návštěvníci.

Na tohle je nesmyl psát kritikuz, maximálně podat informaci. A ta zní, že to byl uvolněný a přátelský večer, pan dirigent byl elegantní, občas možná vedl orchestr poněkud hřmotně, z koncertních mistrů hrál jen mladší od houslí Vodička, oba sbory byly tradičně skvělé, zvláště pak ten brněnský, který stále ještě vede šéf ostravské opery Jakub Klecker (a vedle Jakuba Hrůši druhý veliký brněnský talent). Mezi čtveřicí dobrých zpěváků pak dominovala Simona Houda Šaturová, a to nejen co do kvality, ale i kvantity a exteriéru. Její obě Ave Maria byla v pianissimech srdceryvná. Byla tam však i 4. věta Haydnovy 88. symfonie (takhle jí hráli Vídeňští filharmonici s Bernsteinem) nebo Flower Waltz z Čajkovského baletu Louskáček (takhle ho hrají a tancují v Bolšom teatre)

Takhle si představuji koncert pro radost, který Honeck, jenž je stejně středoevropský jako my, Češi,  připravil, a nejspíš mu přitom v hlavě znělo to, co v souvislosti s ním řekl: "Pořád vzpomínám, jak nádherný byl předvánoční čas v naší rodině." Což u člověka, který má 8 sourozenců a 6 dětí, nezní jako fráze.

A bonus: Diana Damrau musela pro nemoc zrušit 3 novoroční koncerty s Mnichovskou filharmoníí a Manfredem Honeckem. Zastoupí ji Simona Šaturová!!!

------------------------------------

16. prosince 2015, Rudolfinum
Česká filharmonie
Manfred HONECK – dirigent

Simona HOUDA-ŠATUROVÁ – soprán
Nina Maria EDELMANN – alt
Peter BERGER – tenor
Paul ARMIN EDELMANN – bas
Pražský filharmonický sbor
Lukáš VASILEK – sbormistr
Kantiléna, sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno
Jakub KLECKER, Michal JANČÍK – sbormistři

Johann Sebastian BACH: „Jauchzet, frohlocket“ z Vánočního oratoria BWV 248
Wolfgang Amadeus MOZART: „Laudate Dominum“ z Vesperae solennes de confessore KV 339
Wolfgang Amadeus MOZART: „Gloria“ z Mše C dur „Korunovační“
Franz SCHUBERT: Ave Maria
Franz SCHUBERT: „Et incarnatus est“ z Mše Es dur
Wolfgang Amadeus MOZART: „Alleluja“ z Exsultate, jubilate, moteta pro soprán, sbor a orchestr KV 165
Joseph HAYDN: Symfonie č. 88 G dur, 4. věta
Joseph HAYDN: „Gloria“ z Missa in Tempore belli
Franz Xaver GRUBER: Tichá noc
Petr Iljič ČAJKOVSKIJ: „Květinový valčík“ z baletu Louskáček
Engelbert HUMPERDINCK: „Večerní modlitba“ a „Snová pantomima“ z opery Perníková chaloupka
Benjamin BRITTEN: „Hodie Natus est“, „Wolcume“ a „That young child“ z kantáty Chvála koled
Bohuslav MARTINŮ: Hry o Marii, výběr z opery
Robert STOLZ: Es blüht eine Rose zur Weihnachtszeit, vánoční píseň
César FRANCK: Chléb andělský (Panis angelicus), vánoční píseň
Pietro MASCAGNI: Ave Maria
Georg Friedrich HÄNDEL: „Halleluja“ z oratoria Mesiáš

středa 16. prosince 2015

Hudební drby 2 - prosinec 2015

  • Nová operní společnost Venture Opera měla 8. listopadu 2015 svou druhou newyorskou premiéru: Mozartova Dona Giovanniho v Angel Orensanz Center, nádherně renovované pseudogotické synagoze na Lower East Side.

    Opuštěný objekt z roku 1849 koupil roku 1986 španělský židovský sochař a malíř Angel Orensatz,
    po rekonstrukci se do hlediště vejde se 1500 lidí.
    Režie se ujal muž mnoha dovedností Edwin Cahill, v jehož interpretaci je svůdník Giovanni katolickým duchovním. Nejzkušenější z mladého souboru jsou Philip Cutlip jako Don Giovanni a Cecelia Hall v roli Zerliny. Vůbec první inscenací společnosti byl Donizettiho Don Pasquale před rokem, v příštím roce bude mít v únoru premiéru Bizetova Carmen a v srpnu Leoncavallovi Komedianti.
  • V neděli 13. prosince zazněla ve vídeňské Státní opeře premiéra Janáčkovy Věci Makropulos v režii Petera Steina a hudebně nastudované Jakubem Hrůšou. Emilii Marty zpívá 50letá Američanka Laura Aikin pravidelně střídající všechny hlavní scény kontinuální Evropy, Gregora slovenský zpěvák Ludovít Ludha, domovem ve Slovenské státní opeře, ale prošlý řadou scén zahraničních, včetně pražské Státní opery, kde zpívá Fausta v Boitovu Mefistofelovi a občas vévodu v Rigolettovi. Vedle inscenačního týmu a představitelky hlavní role sklidil velký potlesk i Jakub Hrůša, který ve 3. jednání rozpumpoval orchestr k velkému finále. Reprízy budou čtyři, poslední 23. prosince, což je víc než dost s ohledem na nepříliš vysokou atraktivnost dějově zašmodrchané opery a skutečnost, že před Vánocemi se spíš peče cukroví a nakupují dárky.
  • V příštím roce oslaví Placido Domingo 50. výročí svého prvního vystoupení pod hlavičkou Metropolitní opery, když 6. srpna 1966 zpíval v newyorském Lewisohn Stadium (stadion v areálu City College of New York byl zbourán v roce 1973) v koncertním provedení Turiddu v Mascagniho Cavalleria Rusticana a Cania v Leoncavallově Pagliacci. Na prknech divadla se pak představil o 2 roky později v Cileově opeře Adriana Lecouvreur s Renatou Tebaldi v hlavní roli, když na poslední chvíli nahradil v roli Maurizia indisponovaného Franca Corelli.
  • Ještě jednou Jakub Hrůša. Ten poskytl zajímavý rozhovor Luboši Stehlíkovi pro Hudební rozhledy, ze kterého je zřetelné dirigentovo vyzrávání ve výraznou osobnost. Je sympatické ani ne tak proto, že je to Čech, resp. Moravák, ale že má zřetelně nadnacionální rozměr, přestože jeho ambicí je prosazovat i českou hudbu. V době hysterických projevů nacionalismu v mnoha evropských zemích je to povzbudivé čtení. Mimochodem z jiných zdrojů pochází informace, že dánská opera, jejímž hudebním ředitelem měl Hrůša být, což posléze kvůli podfinancování opery odmítl, je ve velkých finančních nesnázích a musí redukovat počet spolupracovníků.
  • NYCO Renaissance je jedna ze dvou skupin ucházejících se o získání jména "New York City Opera", která před 2 lety zkrachovala. Vzhledem k tomu, že konkurenční skupina ustoupila od svých požadavků, otevřela se cesta k oživení operních produkcí pod touto historickou značkou. Pro začátek společnost plánuje v lednu pět představení Pucciniho Tosky v Rose Theater na Columbus Square, což je symbolicky opera, jíž NYCO zahájila svou činnost v roce 1944. Za tím účelem společnost zakoupila práva pro použití scény a kostýmů, v nichž byla hrána světová premiéra Tosky v roce 1900. Za NYCO Renaissance stojí investiční manager Roy Niederhoffer, který je předsedou jejího představenstva. 
  • Lyric Opera Chicago zahájila 26. září svou 61. sezónu novým nastudováním Mozartovy Figarovy svatby v režii umělecké ředitelky Barbary Gaines a v hudebním nastudování Henrika Nanási, hudebního ředitele berlínské Komické opery. Figara zpíval Adam Plachetka, Zuzanku Christiane Karg, hraběte Luca Pisaroni a jeho ženu Amanda Majeski..

neděle 13. prosince 2015

3x opera a pokaždé jinak

Tři opery během 6 dní. Televizní přenos z La Scaly, živé představení ve Státní opeře a záznam představení Metropolitní opery. Takže:

Jako každý rok 9. prosince, což je svátek patrona města svatého Amrože, otevírala sezónu v milánské La Scale premiéra:

Giuseppe Verdi: GIOVANNA D’ARCO (JOAN OF ARC)
Sbor a orchestr Teatro alla Scala

Dirigent: Riccardo Chailly
Režie. Moshe Leiser, Patrice Caurier,
Scéna: Christian Fenouillat
Kostýmy:  Agostino Cavalca
Světla: Christophe Forey
Video: Etienne Guiol
Choreografie: Leah Hausman

Obsazení:
Carlo VII - Francesco Meli
Giovanna - Anna Netrebko
Giacomo - Devid Cecconi
Talbot - Dmitry Beloselskiy
Delil  - Michele Mauro

Byla to po několika letech první zahajovací premiéra sezóny jak má být. Poslední tři nebyly premiérovým publikem a kritikou přijaty s velkým nadšením. V roce 2012 dirigoval Daniel Barenboim Wagnerova Lohengrina, což mnozí italští vlastenci vnímali jako provokaci a urážku Itálie. V předvečer 200. výročí narození Verdiho a hraje se Wagner, co to je? O rok později dirigoval sice milánský rodák Daniel Gatti Verdiho Traviatu, ovšem v režii poněkud extravagantního Rusa Dmitrije Černjakova, který sklidil hojné bučení stejně jako Piotr Beczala, jenž se zařekl, že do La Scaly už nevstoupí. A vloni sice byl vzat na milost Barenboim, který si oddirigoval svou poslední premiéru - neutrálního Bethovenova Fidelia, ovšem kde je tam Itálie?

Anna Netrebko (Giovanna d´Arco) a Francesco Meli (Carlo VII) ve zlaté zbroji při premiéře
Teprve letošní představení se konečně vyvedlo. V publiku ministerský předseda a ministr kultury, Verdiho opera a za dirigentským pultem milánský rodák Chailly, který převzal 1. ledna na dva roky šéfovskou taktovku, aby se poté stal hudebním ředitelem. A v hlavní roli Anna Netrebko, která je bez velkého přehánění fenomenální zpěvačka. Do role se dokáže rozpustit a její projev pěvecký a herecký je neuvěřitelný. Což poněkud překvapuje, neboť jinak jde o nepříliš moudrou přívrženkyni ruského prezidenta Putina. Francesco Meli jako Carlo VII byl jejím důstojným partnerem. Jen jeho exteriér pozlacený od konečků vlasů až po patu snad až příliš prozrazoval genderovou identitu režisérského dueta. Opera se v La Scale nehrála od premiéry, tedy celých 170 let, možná proto, že hudební materiál je poněkud nevyvážený, a vedle nádherných sólových a sborových pasáží je tam občas slyšet i pořádná italská řachanda. Bezproblémový večer tak kazila snad jen přísná bezpečnostní opatření a ostrá slova vyměněná po představení mezi dirigentem a režisérem, jež shodou okolností zaznamenal mikrofon. V novinových titulcích ovšem dominovalo extempore jakési transsexuální ženy bojující za právo na prostituci, jejíž transparent přistál v orchestřišti rovnou v trombonu.

--------------------------------------

Ve středu 9. prosince se v pražské Státní opeře hrálo 10. představení Boitova Mefistofela, jenž měl premiéru v lednu (viz). Znovuzhlédnutí stálo za to. Především charismatický výkon slovenské hvězdy a stabilního hosta Metropolitní opery Stefana Kocána v roli Fausta. Skvělé byly i sbory a nevzpomínám si, že bych slyšel potlesk pro sbor na otevřené scéně a to pořádně dlouhý. Velmi dobrý výkon podala také Petra Šimková, zvláště ve 2. jednání, po kterém byla opakovaně vyvolána před oponu a i v závěrečné děkovačce sklidila veliký potlesk. Ostatně Petra Šimková je skvělá zpěvačka, byť Národním divadlem poněkud přehlížená. Před 8 roky tam zpívala Mařenku, ve SO před 4 roky Mimi. Vystupuje především v Plzni a její nejúspěšnější role jsou Tosca, Violetta a Markétka.

Štefan Kocán jako Mefistlfeles
Arrigo Boito: Mefistofeles
Autor libreta : Arrigo Boito

Inscenátoři:
Dirigent : Marco Guidarini
Dramaturgie : Jitka Slavíková
Choreografie : Igor Vejsada
Kostýmy : Marta Roszkopfová
Hudební nastudování : Marco Guidarini
Režie : Ivan Krejčí
Sbormistr : Martin Buchta, Adolf Melichar
Scéna : Milan David

Orchestr a sbor SO, chlapecký sbor Pueri gaudentes (sbormistryně Zdena Součková) a balet (externí spolupráce).

Obsazení:
Mefistofeles : Štefan Kocán
Faust : Raúl Gabriel Iriarte
Margherita : Petra Šimková-Alvarez
Marta : Yvona Škvárová
Wagner/Nereo : Josef Moravec
Elena : Eva Urbanová
Panthalis : Sylva Čmugrová

-------------------------------------

Konečně v sobotu 12. prosince se uskutečnilo v rámci projektu MET in HD vysílání reprízy Mozartovy opery Kouzelná flétna, kterou byl celý velký projekt 30. prosince 2006 odstartován.

Premiéra této inscenace zazněla 8. října 2004 a Královnu noci v ní (a třech reprízách) zpívala slovenská sopránistka Lubica Vargicova. Pro představení o 2 roky později pak byla opera zkrácena do jednoaktové podoby. Připomeňme, že v letech 1967-1982 se v MET hrála inscenace se scénou Marca Chagalla, ve které v roce 1977 absolvovala svůj debut v Metropolitní opeře další Slovenka Edita Gruberová.

Nathan Gunn jako Papageno
Motorem inscenace je univerzální režisérka, scénografka a návrhářka kostýmu Julie Taymor, jež se proslavila především režií muzikálu Eltona Johna Lví král (The Lion King), která jí v roce 1998 vynesla Tony Award za režii a kostýmy. Také v Kouzelné flétně hýří režijními nápady, které spolu s fantastickými kostýmy a loutkami, létajícími ptáky a tančícími medvědy vytváří barevný poetický svět, kde i z monster se stávají okouzlující bytosti. Z pohádky o boji dobra a zla, či světla a tmy byla vypuštěna významná a poněkud nudná část zkoušek, kterým jsou Tamino a Papagena podrobováni, a stominutová verze je ideální pro udržení pozornosti diváků.

Obsazení opery vévodí americký barytonista Nathan Gunn v roli Papagena (letos v lednu zpíval v MET in HD ve Veselé vdově s Renée Fleming a v srpnu v Santa Fé v premiéře opery Cold Mountain Jennifera Higdona s Isabel Leonard v hlavní ženské roli). Trochu popletený ptáčník, který doprovází prince Pamina a žije í svůj vlastní příběh, má v jeho podání šarm a je osou inscenace. Maďarská koloraturní sopranistka Erika Miklósa exceluje v pro ni životní úloze Královny noci, kterou zpívala poprvé v mannheimské opeře ve 21 letech a byla do této role angažována většinou velkých operních scén, takže k dnešnímu dni má na svém kontě přes 400 představení. Čínská sopranistka Ying Huang rolí krásné královniny dcery Paminy v MET debutovala. Naopak skvělý německý basista René Pape debutoval pouze v roli Sarasta, ale v MET již o 10 let dříve, a dnes má na svém kontě přes 200 vystoupení.

Wolfgang Amadeus Mozart: The Magic Flute
Libreto: Emanuel Schikaneder
Metropolitní opera New York, záznam představení ze dne 30. prosince 2006

Inscenátoři
režie: Julie Taymor
scéna: George Tsypin
kostýmy: Julie Taymor
světelný design: Donald Holder
designéři loutek: Julie Taymor, Michael Curry
choreografie: Mark Dendy
televizní režie: Gary Halvorson
překlad do angličtiny: J. D. McClatchy.

Obsazení
Pamina: Ying Huang
Tamino: Matthew Polenzani
Královna noci: Erika Miklósa
Sarastro: René Pape
Papageno: Nathan Gunn
Papagena: Jennifer Aylmer
Monostatos: Greg Fedderly
mluvčí: David Pittsinger
první dáma: Wendy Bryn Harmer
druhá dáma: Kate Lindsey
třetí dáma: Tamara Mumford
tři chlapci: Bennett Kosma, Jesse Burnside Murray, Jacob A. Wade
dva kněží: Brian Davis, Tony Stevenson
dva ozbrojenci: Michael Myers, Robert Lloyd
tři otroci: Stephen Paynter, Kenneth Floyd, Gregory Cross.

Taneční role: Rachel Schuette
sólo na flétnu: Michael Parloff
dirigent: James Levine

--------------------------

Tato tři představení spojuje jen to, že jsem je viděl během jednoho týdne a odlišuje naopak to, kde jsem je viděl, čímž se dostávám k jádru pudla. Televize je masový prostředek a umožňuje získat informaci bez hlubšího zážitku. Přenos na velké plátno kin je vynikající v tom, že umožňuje ukázat divákovi detaily, které v divadle nejspíš ani nepostřehne, a hudbu, resp. zpěv očistit od drobných vad do sterilní dokonalosti. Z čehož vyplývá, že byť co do úrovně nebylo představení Mefistofela ve Státní opera nejvýš, přineslo lidskou energii proudící z jeviště do hlediště a spojení zpěváků a diváků ve společné radosti z hudby, což se bez divadla neobejde. Od toho také divadla jsou o když kdysi se tam i jedlo, pilo, hodovalo a milovalo.

sobota 12. prosince 2015

Bojový tandem RF

Tak Rusové vypustili křídlatou raketu v Barentsově moři a Šojgu se prokec, že zkouší univerzální bezpilotní stroj, který rychlostí 800 km/hod. bude vbrzku provádět výzvědné i útočné úkoly. Já to vidím tak, že do roka obsadí ISS, do dvou osvobodí Měsíc a vysadí tam Putina, aby byl blíž centrálnímu mozku lidstva. Pak se vrátí na zem, a začnou řešit zásobování obyvatel rajčaty. Putin zatím na měsíčním ranči SVR imeni JV Stalina připraví kolonizaci sluneční soustavy s perspektivou rozšíření Ruského impéria o Mléčnou dráhu. Konečně bude dost také mléčných výrobků.

Předvoj
Tím jsme si odbyli veselé historky z ruského boje za spravedlivý vesmír, a teď zase jiný žertovný příběh. Zatímco útočný tandem Putin-Šojgu nemilosrdně drtí na Blízkém Východě železnou pěstí každého nepřítele, který si dovolí se jim postavit na odpor, a už už leští tlačítko u raket s atomovými hlavicemi, aby definitivně zlikvidoval i ty ostatní, ruský ministr financí Siluanov zbaběle konstatoval, že je třeba se připravovat na nejednoduché časy, protože situace v makroekonomice se mění a to ne nejlepším směrem. Ve státním rozpočtu se počítá s cenou nafty 50 $/barel, ovšem ta je už dnes na úrovni 36-37 $ a není jasné, co bude dál, možná půjde na 30. Musí se proto restrukturalizovat výdajové závazky již schváleného rozpočtu ve prospěch těch, které bezprostředně ovlivňují ekonomický růst.

Možná proto se předseda vlády Medveděv tvářil tak nepřítomně, když Putin 3. prosince ve své zprávě o stavu Ruska meditoval o tom, že v ekonomice jsou už vidět pozitivní tendence, je jen třeba zvyšovat životní úroveň lidu, zabývat se zaměstnaností invalidů, sehnat nějaké licence  a probojovat se na globální trhy. Elementary, My Dear Watson!

Otázka 1: Jaká denní dávka chleba bude normou pro ruského důchodce? (Nápověda: V obleženém Leningradě to bylo 125 g.)
Otázka 2: Kdy se pojede MZ učit do Moskvy jak budovat socialismus švédského typu, který sliboval zajistit do 4 let po uvedení na Hrad? Zbývá 15 měsíců a Švédsko se nám dosud nepřiblížilo ani o píď!

pátek 11. prosince 2015

Hudební drby - prosinec 2015

  • Dmitri Hvorostovsky převzal dne 12. října z rukou prezidenta Ruské federace VV Putina Řád Alexandra Něvského. Že by přerušil MET předčasně ne kvůli nemoci, ale kvůli tomuhle?

  •  Desirée Rancatore převzala v Corregiu cenu Luciana Pavarotti 2015.  Ta je udělována od roku 2007 každoročně jednomu vynikajícímu hudebníkovi. Mezi nositeli této ceny jsou Leo Nucci, José Carreras, Andrea Bocelli, Mirella Freni, Raina Kabaivanska, Saimir Pirgu, Daniela Dessì and Fabio Armiliato.

  • Daniel Barenboim převzal 4. listopadu cenu Golden Victoria za celoživotní dílo, kterou každoročně uděluje Svaz německých vydavatelů. Mezi dřívějšími příjemci ocenění jsou jména jako Peres, Kissinger, Kohl či Gorbačov.


  • Nejstarší americký hudební časopis Musical America, který vychází od roku 1898, předal 8. prosince v Carnegie Hall své výroční ceny. Umělcem roku byl vyhlášen dirigent Yannick Nézet-Séguin, v jiných kategoriích na příklad Tod Machover (skladatel roku) a Mark Padmore (zpěvák roku).
  • Opera News, hudební časopis založený v roce 1939 a dodnes provozovaný Metropolitan Opera Guild uděluje od roku 2005 Opera News Awards. Za rok 2015 to jsou tito zpěváci: Joseph Calleja, Elīna Garanča, Waltraud Meier, Anna Netrebko, and José van Dam. Cenu převezmou 10. dubna 2016 v rámci slavnosti v Plaza Hotel, New York City. 

  • COLLEGIUM 1704, COLLEGIUM VOCALE 1704, VÁCLAV LUKS, Hana Blažíková, Kamila Mazalová, Václav Cížek a Tomáš Král vystoupí 3. května v komorním sále Berliner Philharmonie (velikostí srovnatelném s Dvořákovou síní Rudolfina) s programem:
    Johann David Heinichen: Concerto a 7 in G major S 214
    Johann Sebastian Bach: Mass in G minor BWV 235
    Jan Dismas Zelenka: Missa Omnium Sanctorum in A minor ZWV 21

  • Magdalena Kožená, Ondřej Havelka a Melody Makers vystoupí 24. června 2016 v komorním sále Berliner Philharmonie a 28. června v pražské Lucerně v programu věnovaném americkému jazzovému muzikantovi Cole Porterovi. Následovat budou koncerty v Katovicích a 2x v Londýně. 

  • Český večer na berlínské Waldbühne se uskuteční 26. června 2016. Berlínské filharmoniky bude dirigovat Yannick Nézet-Séguine a na housle bude hrát Lisa Batiashvili v následujícím programu:
    Bedřich Smetana: Má vlast - Vltava
    Antonín Dvořák: Konzert für Violine und Orchester a-Moll op. 53
    Antonín Dvořák: Symphonie Nr. 6 D-Dur op. 60

    V následujících dnech se bude stejný koncert opakovat v Dusseldorfu, Dortmundu, Wiesbadenu a italské Florencii.  

  • Čas opravdu není přítel člověka...
         
         A takoví byli v roce 1973 
  

středa 9. prosince 2015

Česká filharmonie jako Punkva

Česká filharmonie rozjela sezónu a pak se poněkud ztratila z očí. Po záříjovém angažmá na festivalu Dvořákova Praha, zahajovacím koncertu sezóny a jednom abonentním koncertu v každé ze dvou koncertních řad jakoby zmizela.

Ovšem ne tak docela, protože v sobotu 24. října odletěla, aby se vynořila v Tokiu, a ve čtvrtek 5. listopadu 2015 vrátila do Česka.

Co tam dělali? Nejspíš neprohlíželi jen pozoruhodnosti šesti měst, která navštívili, a nehráli fotbal na pláži, i když to také.

Koncertní mistr houslí nastupuje o volném dnu ve Fukujamě tísněn violoncelly
Po příletu do Tokia se přesunuli do čtyřsettisícového města 300 km severozápadně od Tokia se subtropickým klimatem, kde také v úterý proběhl první koncert, při němž Mendelssohnův koncert hrála japonská houslistka Sajaka Shokaji. Ale už v pondělí dávali Josef Špaček, Irena Herajnová, Jaroslav Pondělíček, Václav Petr, Ondřej Roskovec s generálním ředitelem filharmonie Davide, Marečkem u klavíru komorní koncert v tokijském Kawai Concert Salonu. Kawai je výrobce akustických i digitálních pian.

Ve středu 28. října  se orchestr přesunul do Tokia. Už v poledne hrála harfenistka Jan Boušková Vltavu na slavnostní recepci ke státnímu svátku na českém velvyslanectví. Večer nastoupil celý orchestr ve vyprodané Suntory Hall, který se opět vydařil. A hned ve čtvrtek pokračovali v 900 km vzdálené Fukuoce s 1,4 miliony obyvatel na ostrově Kjúšú.

Po volném pátku ve Fukuoce a přesunu zpět do Tokia hráli sobotu 31. října znovu v tokijské Suntory Hall spolu s mimořádným klavíristou Daniilem Trifonovem v Rachmaninově klavírním koncertu. Ten hrál i v neděli v "jen" 350 km vzdálené Nagoji se 2,2 mil. obyvatel a v pondělí 2. listopadu v nedalekém Hamamacu (800 obyvatel, 150 km).

Odtud další skok směrem k Tokiu do 3,8 mil. Jokohamy, kde hráli v úterý 3. listopadu opět se Sayakou Shoji a autobusem do Tokia, které je od Jokohamy coby kamenem dohodil. Večer se orchestr zúčastnil party uspořádané agenturou Japan Arts a v předposlední den - středu 4. listopadu -hráli poslední japonský koncert před téměř vyprodaným největším tokijským sálem NHK Hall pro 3600 diváků. Na programu byla kompletní Má vlast a jako přídavek Slovanský tanec č. 9, aby to Dvořákovi nebylo líto. Koncert vysílala ze záznamu NHK.

Ve čtvrtek 5. listopadu, třináctý den zájezdu, filharmonie z Tokia odletěla, a protože letěli na západ, tak ještě týž den přistáli v Praze. Když to člověk uváží, tak filharmonici musí nejen skvěle hrát, ale neobejdou se také bez dobré kondice. Ony dva mnohahodinové přesuny přes 8 časových pásem, do toho další přesuny mezi 6 místy v samotném Japonsku, zkoušky a 8 koncertů, to by s na těle sešlými umělci asi nešlo.




26.10.2015
27. 10. 2015 / TOJAMA / Kenmin Kaikan
B. SMETANA: Vltava, symfonická báseň z cyklu "Má vlast"
F. MENDELSSOHN-BARTHOLDY: Koncert pro housle a orchestr e moll op. 64
P. I. ČAJKOVSKIJ: Symfonie č. 5 e moll op. 64

28. 10. 2015 / TOKIO / Suntory Hall
B. SMETANA: Šárka, symfonická báseň z cyklu "Má vlast"
F. MENDELSSOHN-BARTHOLDY: Koncert pro housle a orchestr e moll op. 64
L. van BEETHOVEN: Symfonie č. 5 c moll op. 67 „Osudová“

Tokio - Suntory Hall pro 2000 diváků
 "a jewel box of sound" (Herbert von Karajan)
29. 10. 2015 / FUKUOKA / Symphony Hall
B. SMETANA: Šárka, symfonická báseň z cyklu "Má vlast"
F. MENDELSSOHN-BARTHOLDY: Koncert pro housle a orchestr e moll op. 64
A. DVOŘÁK: Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Acros Fukuoka Building ss Symphony Hall pro 1867 diváků uvnitř
31. 10. 2015 / TOKIO / Suntory Hall
B. SMETANA: Vltava, symfonická báseň z cyklu "Má vlast"
S. RACHMANINOV: Klavírní koncert č. 2 c moll op. 18
P. I. ČAJKOVSKIJ: Symfonie č. 5 e moll op. 64

1. 11. 2015 / NAGOJA / Aichi Prefectural Arts Center
B. SMETANA: Šárka, symfonická báseň z cyklu "Má vlast"
S. RACHMANINOV: Klavírní koncert č. 2 c moll op. 18
A. DVOŘÁK: Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Nagoja - Aichi Arts Center, Concert Hall pro 1800 diváků
2. 11. 2015 / HAMAMACU / Act City Hall
B. SMETANA: Z českých luhů a hájů, symfonická báseň z cyklu "Má vlast"
S. RACHMANINOV: Klavírní koncert č. 2 c moll op. 18
L. van BEETHOVEN: Symfonie č. 5 c moll op. 67 „Osudová“

Hamatsu Concert Hall (japonské Rudolfinum, něco málo přes 1000 míst)
3. 11. 2015 / JOKOHAMA / Minato Mirai Hall
B. SMETANA: Šárka, symfonická báseň z cyklu "Má vlast"
F. MENDELSSOHN-BARTHOLDY: Koncert pro housle a orchestr e moll op. 64
A. DVOŘÁK: Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Jokohama - Minato Mihai Hall pro 2020 diváků
4. 11. 2015 / TOKIO / NHK Hall
B. SMETANA: Má vlast
Tokio - NHK Hall pro 3600 diváků
Sajaka SHOJI – housle
Daniil TRIFONOV – klavír
Jiří BĚLOHLÁVEK – dirigent

Vidím to tak, že to bylo další skvělé turné prvního českého orchestru, což potěší, kdyby pro nic jiného, tak proto, že můj podíl daní by mohl být použit daleko horším způsobem, než je podpora jeho činnosti.

---------------------------------

A zatímco muzikanti odjeli 5. listopadu do Prahy, Jiří Bělohlávek dirigoval již v pátek 13. listopadu večer a v neděli 15. listopadu odpoledne Pittsburgh Symphony Orchestra v Heinz Hall v Pittsburgu. Hudebním ředitelem je tam Manfred Honeck, jinak hlavní hostující dirigent České filharmonie. Na programu byla v obou případech kompletní Smetanova Má vlast, ovšem sál pro téměř 2700 návštěvníků nebyl ani zdaleka naplněn. V nedělním koncertu zazněla ještě Ravelova Pavana za mrtvou infantku jako projev sounáležitosti s Francií po pátečních teroristických útocích v Paříži.

--------------------------------

Orchestr České filharmonie pak hrál ve dnech 18. až 20. listopadu druhý abonentní koncert řady A. Ze spolupráce s vynikajícím dirigentem Robinem Ticciatim se zrodila i celá koncepce rezidence Magdaleny Kožené v letošní sezoně. Návrhem mladého dirigenta, který však má za sebou angažmá u světových orchestrů, byla Mahlerova Čtvrtá symfonie, pěvkyně si přála představit Praze Debussyho cyklus Ariettes oubliées. Ve francouzském duchu k tomu logicky vyplynulo i úvodní číslo koncertu, Faurého suita Pelleas a Melisanda.

Gabriel FAURÉ: Pelleas a Melisanda, suita pro orchestr op. 80
Claude DEBUSSY: Zapomenuté popěvky (Ariettes oubliées)
Gustav MAHLER: Symfonie č. 4 G dur
Magdalena KOŽENÁ – mezzosoprán
Robin TICCIATI – dirigent

Robina Ticciati české publikum nezná, ale přesto jistá vazba na Česko u něj je. Když totiž Jakub Hrůša působil v letech 2010-2012 jako hudební ředitel Glyndebourne on Tour, nahradil právě Ticiattiho, který povýšil na post hudebního ředitele festivalu. A v letech 2010-2013 byl Ticiatti hlavním hostujícím dirigentem Bamberg Symphony, kde je Hrůša od letošního roku hudebním ředitelem. A současně je Hrůša od letošního roku stálým hostujícím dirigentem České filharmonie, kde Ticiatti právě debutoval.


Ale k samotnému koncertu. jehož hlavním bodem pro mne byl Mahler. A byl podán s neobvyklou lehkostí, až mne v jednu chvíli napadlo, že je to takové Z českých luhů a hájů po 25 letech. A Magdalena Kožená zpívala krásně, uvěřitelně a naléhavě. Určitě to byla úplně jiná 4. symfonie než jakou mám naposlouchanou, a mám dojem, že nejlepší. Debussyho zpívala také dobře, ale místy byl orchestr zbytečně nad ní. A ještě jedno důvěrnost si neodpustím. Magdalena Kožená měla opět lehce extravagantní róby, ale tentokrát velmi slušivé.

Praha, Rudolfinum, Dvořákova síň, 18. listopadu 2015

Česká filharmonie
Magdalena KOŽENÁ – mezzosoprán
Robin TICCIATI – dirigent

Gabriel FAURÉ: Pelleas a Melisanda, suita pro orchestr op. 80
Claude DEBUSSY: Zapomenuté popěvky (Ariettes oubliées)
Gustav MAHLER: Symfonie č. 4 G dur


----------------------------------

Je jasné, že Česká filharmonie se díky soustředěné práci menežmentu pomalu šplhá po žebříčku světových orchestrů nahoru. Co mi u ní ale vadí, je dojem, že dost nedoceňuje své koncertní mistry. Ne snad jako osobnosti, třeba Josef Špaček má jistě dostatek prostoru, ale jako instituci. U většiny velkých orchestrů je koncertní mistr houslí vnímán jako skutečně první hráč tělesa, což se třeba projevuje tím, že přichází na jeviště samostatně poté, co se orchestr usadí. Když byl Jiří Bělohlávek v Pittsburghu, bylo v programu dokonce explicitně uvedeno, že hrát bud hostující koncertní mistr... A ČF se v minulé sezóně a letos vlastně znovu vůbec neobtěžovala vysvětlit, proč se na postu koncertního mistra střídají mnohdy zcela neznámí hráči.

PS: Ve dnech 5. až 12. prosince absolvuje Česká filharmonie zájezd do Maďarska a Rakouska

úterý 8. prosince 2015

Emigranti, utečenci, běženci

Mluvit emigrantech je zrovna v tuto chvíli skoro nevkusné. Ale já mám na srdci něco jiného než syrské běžence. Při několika příležitostech jsem se v poslední době setkal se jmény českých emigrantů z různých období a životy některých z nich pitval:
  • Statisíce Čechů včetně mých praprastrýců odjeli do Ameriky koncem 19. a počátkem 20. století
  • Jiří Voskovec a Jan Werich, Bohuslav Martinů emigrovali do USA v a po roce 1939. 
  • Jiří Voskovec (nar. 1905), Jiří Traxler (1911) a Alexandr Cech (1927) v a po roce 1948.
  • A.J. Liehm a spousta dalších v a po roce 1968. Včetně mých spolužáků a kamarádů, kteří se pak stali profesory, vědci, ministry, majiteli laboratoří, učiteli, podnikateli... A znal jsem jen málo těch, kteří to nezvládli a propadli se na dno.
  • A zrovna dnes jsem v autě poslouchal Waldemara Matušku, který emigroval v roce 1986
Každý z těchto lidí odešel s jinými zkušenostmi, někdo známý ve světě, jiný známý jen doma, další zcela neznámý a naprosto nezkušený. Co však většině z nich bylo společné, bylo nadřazení hodnot, které lze v širokém slova smyslu nazvat svoboda, nad pohodlné hnití, nejednou ovšem šlo o hodnotu nejzákladnější - život nebo fyzickou svobodu. O Martinů, Voskovcovi a Werichovi i AJ Liehmovi jsem tady nedávno psal, takže zbývají Traxler a Cech. Oba po sobě zanechali knihu pamětí, takže je z čeho čerpat.

JIŘÍ TRAXLER (1912 - 2011)
Jiří Traxler byl mimořádný talent na spoustu věcí. Hrál na piano, aranžoval, skládal, konferoval. Byl womanizer a v roce 1948 mu nezbylo nic jiného než emigrovat, ale ne kvůli ženské. Po 2 letech v Německu se dostal do Kanady, kde skončil z muzikou a začal znovu jako kreslič a návrhář u firmy Bombardier vyrábějicí letadla. V roce 1980 vyšly paměti Jiřího Traxlera "Já nic já muzikant" v nakladatelství '68 Publishers a v roce 2008 "Já nic, já muzikant... na penzi (Literární etudy jazzového mohykána)". Dokument "Poslední mohykán" z roku 2009 natočil k jeho 95. narozeninám Ondřej Havelka. Když Traxler v roce 2011, kdy měl nakročeno ke stovce let, zemřel, příběhu se ujal kdo jiný než Ondřej Havelka a napsal divadelní hru, vlastně takový swingový muzikál. A v září letošního roku ho uvedlo Národní divadlo Praha ve své historické budově pod názvem "V rytmu swingu buší srdce mé". Musím upřímně říct, že i mé bušilo.

Pavla Beretová a Igor Orozovič jako Zuzana Tylová a mladý Jiří Traxler v Rytmu swingu...
pětadevadesátiletý Jiří Traxler osobně
Jednak ta muzika, která mě pronásledovala od dětství. Doma jsem si jí pouštěl na gramofonu a později také v radiu třeba v pořadech orchestru Karla Vlacha uváděných Jiřím Dvořákem. Ale jinak bylo pusto a prázdno, swing zůstal u Vlacha a tanečních orchestrů a teprve od poloviny 50. let se začal zvolna objevovat tradiční jazz. Ovšem jako hudba utlačovaných černochů v Americe, kdy kvůli hodnověrnosti muzikanti hráli s černě nabarvenými tvářemi.

A potom ta doba a příběhy, které jsem jako dítě zažil, protože to byly příběhy mých rodičů. Kdy dvakrát zmizela svoboda a často i existence a desítky nebo spíš stovky tisíc lidí se ptaly jak dál.

A za třetí mám pocit, že právě dnes je to i příběh můj, protože se najednou vynořili lidé, kteří jsou ochotni a možná i schopni se té svobody vzdát za hloupý slib nebo ji prostě prodat za moc a peníze. Připadá mi to třeskutě aktuální.


ALEX CECH (1927 - 2012)
Alex Cech byl, ale když odcházel, tak už vlastně nebyl student mediciny, byl vyloučen, měl problémy s policií, v roce 1949 emigroval do Německa, v prosinci 1950 se přesunul za bratrem do Venezuely a odtud po 8 letech konečně do Spojených států. Usadil se v New Yorku, oženil se, dělal převážně vrchního číšníka v luxusních restauracích, ale začal i podnikat a jednoho dne, když vypukla na Blízkém Východě válka a ceny surovin skokem stouply, přesměroval zboží naložené v lodi na jiného zákazníka a zbohatl. Nezabýval se však jen svými problémy, byl prezidentem Association of Free Czechoslovak Sportsmen in New York State, která byla jednou z organizací tvořících Bohemian Benevolent and Literary Association, jež vlastnila Bohemian National Hall. A díky tomu se stal prezidentem BBLA a zachránil ji před již odsouhlaseným prodejem.

2x Alex Cech. Rozdíl? Celý život.
Já jsem pana Cecha poznal na sklonku roku 1989, kdy ho z klidu rentiéra vytrhl listopad, chytil vítr, s pár přáteli promptně založil Česko-americkou obchodní společnost a odjel do Prahy s přáním být u toho, pomáhat svými zkušenostmi, a hlavně hledat příležitost, což se mu nakonec podařilo a více než 10 let do Česka pravidelně přijížděl. Zpočátku působil mírně anachronicky, v trochu těsném kožichu a se zdvořilým vystupováním jakoby se vracel do doby, kdy republiku opouštěl. Pražská lékařská fakulta nu dokonce přiznala titul MUDr. Měl také dobré vztahy s Jiřím Horákem, profesorem na Manhattan College a prvním předsedou polistopadové ČSSD. Cech sám byl sice přesvědčený republikán a antikomunista, ale sociální demokraty považoval za hráz proti komunistům, a tak nepřekvapí, že sociálnědemokratické Masarykově dělnické akademii věnoval v roce 2006 dva miliony korun. Byli jsme v kontaktu 4 roky a musím říct, že byl férový chlap. Světem protřelý, občas tvrdohlavý, ale přátelský a korektní. Někdy jsem měl pocit, že se trochu vytahuje svým americkým vlastenectvím, počtem medvědů ve státě New York a vůbec Amerikou. Dost o sobě vyprávěl, o mládí, o tom jak začínal ve Venezuele a jezdil s kufry vzorků po světě, jak se byl podívat na místo, kterým prošel do svobodného světa, ale o tom, co bylo vlastně nejdůležitější, skromně pomlčel, to bylo třeba číst mezi řádky. Poznal jsem i jeho rodinu, syna lékaře, který se oženil do staré novoanglické rodiny, a na kterého byl patřičně hrdý, mimo jiné proto, že mluvil velmi slušně česky, přestože maminka byla Němka. A dceru, která chtěla studovat práva, a on říkal, že tady potřebuje na ta její práva vydělat, což byla bezpochyby trochu nadsázka. Když naše spolupráce končila, strávili jsme snad 8 hodin lehkým popíjením a povídáním o kde čem. Potom už jsme se nesešli.

Po téměř 20 letech jsem narazil na knihu, jejímž autorem byl právě shora zmíněný Alex Cech, a která se jmenuje "Dobrý den, světe! (Paměti uprchlíka)" Psal ji v posledních měsících života ve spolupráci se spisovatelkou Magdalenou Platzovou a popisuje v ní svou zhruba dvacetiletou pouť životem od mládí do roku 1964, kdy se stal americkým podnikatelem. Ještě těsně před smrtí, upoutaný po mrtvici na nemocniční lůžko, schvaloval detaily. Knihu pak po jeho smrti vydala rodina místo pomníku. Pro mě to bylo napínavé a v mnohém poučné čtení. Ale nezůstala po něm jen kniha. V Cedar Rapids v Iowě, kde je sídlo National Czech and Slovak Museum and Library, je uloženo i několik jeho krátkých povídání v angličtině, která lze najít na webu organizace.

---------------------------------

Co bylo většině těchto lidí společné je, že to nevzdávali. Ostatně ani nemohli, neměli žádné rodiče ani strýčky, kteří by je podepřeli. A mnozí nebo spíš většina minimálně těch evropských a kanadských z roku 1968 byla solidární a trochu doleva. Možná proto, že kromě toho "nevzdání se" museli na společnost, tedy solidaritu spoléhat jako na záchranný pás, který jim byl hozen, když přišli. Pro tu zarputilost, se kterou se museli prát s životem, se jich někteří domácí báli, když se vraceli. Místo aby se poučili, radši by se jich zbavili. Bojí se snad ti, kdo dnes tak hlasitě protestují proti utečencům, že to také nevzdají a mohou se stát konkurencí ohrožující jejich relativně pohodlný život?

A ještě je tady jeden aspekt, spojený s migrací. Pro nás a Němce je obrovským poučením 2. světová válka, která názorně ukázala, jak nebezpečný je nacionalismus a odpor k různosti. U nás napřed Němci vyháněli Čechy ze Sudet a pak Češi vyhnali ze Sudet Němce. Doplatili na to všichni. Německo si z toho vzalo poučení, Česko, kde byla 40 let živena podobná nenávist k "buržoazii" se vždy tvářilo, že to je problém, který se ho netýká. A dneska se zvedá vlna nenávisti k jinakosti, na jejíž stranu se přidává dokonce prezident v tandemu s prvním místopředsedou vlády. Shodou okolností jsou to oba bývalí komunisté. Lidé zvláštního ražení, jak říkal Stalin.

Ale co je po všech těch českých emigračních vlnách nejúžasnější je skutečnost, že už čvrt století vlastně důvody k politické emigraci neexistují. Tedy pokud někdo nezatouží třeba po severokorejské variantě svobody, což si myslím, že je spíš legální důvod k hospitalizaci.