Mluvit emigrantech je zrovna v tuto chvíli skoro nevkusné. Ale já mám na srdci něco jiného než syrské běžence. Při několika příležitostech jsem se v poslední době setkal se jmény českých emigrantů z různých období a životy některých z nich pitval:
- Statisíce Čechů včetně mých praprastrýců odjeli do Ameriky koncem 19. a počátkem 20. století
- Jiří Voskovec a Jan Werich, Bohuslav Martinů emigrovali do USA v a po roce 1939.
- Jiří Voskovec (nar. 1905), Jiří Traxler (1911) a Alexandr Cech (1927) v a po roce 1948.
- A.J. Liehm a spousta dalších v a po roce 1968. Včetně mých spolužáků a kamarádů, kteří se pak stali profesory, vědci, ministry, majiteli laboratoří, učiteli, podnikateli... A znal jsem jen málo těch, kteří to nezvládli a propadli se na dno.
- A zrovna dnes jsem v autě poslouchal Waldemara Matušku, který emigroval v roce 1986
Každý z těchto lidí odešel s jinými zkušenostmi, někdo známý ve světě, jiný známý jen doma, další zcela neznámý a naprosto nezkušený. Co však většině z nich bylo společné, bylo nadřazení hodnot, které lze v širokém slova smyslu nazvat svoboda, nad pohodlné hnití, nejednou ovšem šlo o hodnotu nejzákladnější - život nebo fyzickou svobodu. O Martinů, Voskovcovi a Werichovi i AJ Liehmovi jsem tady nedávno psal, takže zbývají Traxler a Cech. Oba po sobě zanechali knihu pamětí, takže je z čeho čerpat.
JIŘÍ TRAXLER (1912 - 2011)
Jiří Traxler byl mimořádný talent na spoustu věcí. Hrál na piano, aranžoval, skládal, konferoval. Byl womanizer a v roce 1948 mu nezbylo nic jiného než emigrovat, ale ne kvůli ženské. Po 2 letech v Německu se dostal do Kanady, kde skončil z muzikou a začal znovu jako kreslič a návrhář u firmy Bombardier vyrábějicí letadla. V roce 1980 vyšly paměti Jiřího Traxlera "Já nic já muzikant" v nakladatelství '68 Publishers a v roce 2008 "Já nic, já muzikant... na penzi (Literární etudy jazzového mohykána)". Dokument "Poslední mohykán" z roku 2009 natočil k jeho 95. narozeninám Ondřej Havelka. Když Traxler v roce 2011, kdy měl nakročeno ke stovce let, zemřel, příběhu se ujal kdo jiný než Ondřej Havelka a napsal divadelní hru, vlastně takový swingový muzikál. A v září letošního roku ho uvedlo Národní divadlo Praha ve své historické budově pod názvem "V rytmu swingu buší srdce mé". Musím upřímně říct, že i mé bušilo.
 |
Pavla Beretová a Igor Orozovič jako Zuzana Tylová a mladý Jiří Traxler v Rytmu swingu...
a pětadevadesátiletý Jiří Traxler osobně |
Jednak ta muzika, která mě pronásledovala od dětství. Doma jsem si jí pouštěl na gramofonu a později také v radiu třeba v pořadech orchestru Karla Vlacha uváděných Jiřím Dvořákem. Ale jinak bylo pusto a prázdno, swing zůstal u Vlacha a tanečních orchestrů a teprve od poloviny 50. let se začal zvolna objevovat tradiční jazz. Ovšem jako hudba utlačovaných černochů v Americe, kdy kvůli hodnověrnosti muzikanti hráli s černě nabarvenými tvářemi.
A potom ta doba a příběhy, které jsem jako dítě zažil, protože to byly příběhy mých rodičů. Kdy dvakrát zmizela svoboda a často i existence a desítky nebo spíš stovky tisíc lidí se ptaly jak dál.
A za třetí mám pocit, že právě dnes je to i příběh můj, protože se najednou vynořili lidé, kteří jsou ochotni a možná i schopni se té svobody vzdát za hloupý slib nebo ji prostě prodat za moc a peníze. Připadá mi to třeskutě aktuální.
ALEX CECH (1927 - 2012)
Alex Cech byl, ale když odcházel, tak už vlastně nebyl student mediciny, byl vyloučen, měl problémy s policií, v roce 1949 emigroval do Německa, v prosinci 1950 se přesunul za bratrem do Venezuely a odtud po 8 letech konečně do Spojených států. Usadil se v New Yorku, oženil se, dělal převážně vrchního číšníka v luxusních restauracích, ale začal i podnikat a jednoho dne, když vypukla na Blízkém Východě válka a ceny surovin skokem stouply, přesměroval zboží naložené v lodi na jiného zákazníka a zbohatl. Nezabýval se však jen svými problémy, byl prezidentem Association of Free Czechoslovak Sportsmen in New York State, která byla jednou z organizací tvořících Bohemian Benevolent and Literary Association, jež vlastnila Bohemian National Hall. A díky tomu se stal prezidentem BBLA a zachránil ji před již odsouhlaseným prodejem.
 |
| 2x Alex Cech. Rozdíl? Celý život. |
Já jsem pana Cecha poznal na sklonku roku 1989, kdy ho z klidu rentiéra vytrhl listopad, chytil vítr, s pár přáteli promptně založil Česko-americkou obchodní společnost a odjel do Prahy s přáním být u toho, pomáhat svými zkušenostmi, a hlavně hledat příležitost, což se mu nakonec podařilo a více než 10 let do Česka pravidelně přijížděl. Zpočátku působil mírně anachronicky, v trochu těsném kožichu a se zdvořilým vystupováním jakoby se vracel do doby, kdy republiku opouštěl. Pražská lékařská fakulta nu dokonce přiznala titul MUDr. Měl také dobré vztahy s Jiřím Horákem, profesorem na Manhattan College a prvním předsedou polistopadové ČSSD. Cech sám byl sice přesvědčený republikán a antikomunista, ale sociální demokraty považoval za hráz proti komunistům, a tak nepřekvapí, že sociálnědemokratické Masarykově dělnické akademii věnoval v roce 2006 dva miliony korun. Byli jsme v kontaktu 4 roky a musím říct, že byl férový chlap. Světem protřelý, občas tvrdohlavý, ale přátelský a korektní. Někdy jsem měl pocit, že se trochu vytahuje svým americkým vlastenectvím, počtem medvědů ve státě New York a vůbec Amerikou. Dost o sobě vyprávěl, o mládí, o tom jak začínal ve Venezuele a jezdil s kufry vzorků po světě, jak se byl podívat na místo, kterým prošel do svobodného světa, ale o tom, co bylo vlastně nejdůležitější, skromně pomlčel, to bylo třeba číst mezi řádky. Poznal jsem i jeho rodinu, syna lékaře, který se oženil do staré novoanglické rodiny, a na kterého byl patřičně hrdý, mimo jiné proto, že mluvil velmi slušně česky, přestože maminka byla Němka. A dceru, která chtěla studovat práva, a on říkal, že tady potřebuje na ta její práva vydělat, což byla bezpochyby trochu nadsázka. Když naše spolupráce končila, strávili jsme snad 8 hodin lehkým popíjením a povídáním o kde čem. Potom už jsme se nesešli.
Po téměř 20 letech jsem narazil na knihu, jejímž autorem byl právě shora zmíněný Alex Cech, a která se jmenuje "Dobrý den, světe! (Paměti uprchlíka)" Psal ji v posledních měsících života ve spolupráci se spisovatelkou Magdalenou Platzovou a popisuje v ní svou zhruba dvacetiletou pouť životem od mládí do roku 1964, kdy se stal americkým podnikatelem. Ještě těsně před smrtí, upoutaný po mrtvici na nemocniční lůžko, schvaloval detaily. Knihu pak po jeho smrti vydala rodina místo pomníku. Pro mě to bylo napínavé a v mnohém poučné čtení. Ale nezůstala po něm jen kniha. V Cedar Rapids v Iowě, kde je sídlo National Czech and Slovak Museum and Library, je uloženo i několik jeho krátkých povídání v angličtině, která lze najít na webu organizace.
---------------------------------
Co bylo většině těchto lidí společné je, že to nevzdávali. Ostatně ani nemohli, neměli žádné rodiče ani strýčky, kteří by je podepřeli. A mnozí nebo spíš většina minimálně těch evropských a kanadských z roku 1968 byla solidární a trochu doleva. Možná proto, že kromě toho "nevzdání se" museli na společnost, tedy solidaritu spoléhat jako na záchranný pás, který jim byl hozen, když přišli. Pro tu zarputilost, se kterou se museli prát s životem, se jich někteří domácí báli, když se vraceli. Místo aby se poučili, radši by se jich zbavili. Bojí se snad ti, kdo dnes tak hlasitě protestují proti utečencům, že to také nevzdají a mohou se stát konkurencí ohrožující jejich relativně pohodlný život?
A ještě je tady jeden aspekt, spojený s migrací. Pro nás a Němce je obrovským poučením 2. světová válka, která názorně ukázala, jak nebezpečný je nacionalismus a odpor k různosti. U nás napřed Němci vyháněli Čechy ze Sudet a pak Češi vyhnali ze Sudet Němce. Doplatili na to všichni. Německo si z toho vzalo poučení, Česko, kde byla 40 let živena podobná nenávist k "buržoazii" se vždy tvářilo, že to je problém, který se ho netýká. A dneska se zvedá vlna nenávisti k jinakosti, na jejíž stranu se přidává dokonce prezident v tandemu s prvním místopředsedou vlády. Shodou okolností jsou to oba bývalí komunisté. Lidé zvláštního ražení, jak říkal Stalin.
Ale co je po všech těch českých emigračních vlnách nejúžasnější je skutečnost, že už čvrt století vlastně důvody k politické emigraci neexistují. Tedy pokud někdo nezatouží třeba po severokorejské variantě svobody, což si myslím, že je spíš legální důvod k hospitalizaci.
Žádné komentáře:
Okomentovat