Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

úterý 26. července 2016

Otočí turecký puč kolem evropských dějin?

Když píši tuto glosu, vycházím z klíčové ideje západní křesťanské civilizace, že demokracie je nejlepší možný způsob organizace a správy věcí společných, i když je na různé způsoby zneužitelná jako výtah k osobní moci. Což lze vidět v minulosti na příklad v Německu, již nějakou dobu v Rusku a řekl bych, že dnes si lze podobné riziko představit i u nás. V těchto dnech se však tento problém stal znovu krutě aktuálním v Turecku.

Zatímco do minulého týdne se události v Evropě odehrávaly, byť se značnými výkyvy, podle scénáře, který vznikl po skončení 2. světové války, před 3 týdny, 27. července 2016, se situace začala nenápadně lámat. Turecký prezident se nejprve neočekávaně omluvil ruskému za sestřelení ruského bojového letadla vloni v listopadu. O necelé 3 týdny později, v noci z 15. na 16. srpna,  byl v Turecku potlačen údajný vojenský puč, jehož okamžitým následkem jsou stovky mrtvých, tisíce zadržených a desetitisíce práce zbavených občanů. Agentury TASS (Rusko) a FARS (Írán) se předhání ve zprávách o pozadí puče, o tom, jak ruská elektronická špionáž v Sýrii zachytila informaci o chystané akci a předala ji svým tureckým protějškům, takže turecký prezident unikl v lepším případě zatčení, když odjel z hotelu, kde odpočíval, necelou hodinu před příjezdem pučistů. O akci prý věděla Saudská Arábie, turecká strana naznačuje angažmá Spojených států atd. Íránský FARS tvrdí, že turecký prezident telefonoval íránskému a sdělil mu, že chce spolupracovat s Ruskem a Íránem na zklidnění situace na Blízkém Východě, Moskva potvrzuje, že počátkem srpna bude jednat Putin s Erdoganem, který naopak vyhrožuje změnou postoje k USA, nevydají-li Spojené státy bývalého Erdoganova spojence, nyní údajného osnovatele puče Fethulaha Gülena. Dále Ankara vyhlásila výjimečný stav a oznámila, že dočasně nebude respektovat Evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle turecké státní informační agentury Anadolu ministerstvo školství propustilo 21 738 svých zaměstnanců po celé zemi. Odebralo licence 21 tisíc učitelům pracujícím v soukromé sféře a zavřelo 626 vzdělávacích institucí, z nichž většina jsou soukromé školy. Turecká vysokoškolská rada (YÖK) nařídila 1577 děkanům státních i privátních univerzit, aby podali rezignaci. Zakázala také akademikům až do odvolání cestovat do ciziny. Bylo zadrženo 7500 vojáků včetně 118 generálů. 8000 policistů bylo propuštěno a 1000 zadrženo. Odstraněno bylo 3000 pracovníků justice včetně 1481 soudců, 1500 pracovníků ministerstva financí, 492 učitelů náboženství a kleriků, 393 pracovníků ministerstva sociálních věcí, 257 pracovníků úřadu ministerského předsedy, 100 členů tajných služeb a 15200 úředníků ministerstva školství. Nově bylo zadrženo též více než 40 novinářů.

TURECKÉ PŘEVRATY
V Turecku se do značné míry točí všechno kolem osy, kterou je islám. Ten sice není původním náboženstvím všech Turků, neboť rozhodnuto bylo až roku 1453, kdy Osmané dobyli Konstantinopol a území dnešního Turecka bylo následně totálně islamizováno. Což trvalo do roku 1923, kdy vznikla turecká republika, islám přestal být státním náboženstvím a byl postupně vytlačen z úřadů a škol a především z armády, avšak jako náboženství žil dál a vyznává ho přes 95 % populace. Mezi výroky dodnes uctívaného prvního prezidenta Mustafy Kemala Atatürka však údajně patří i tento: „Islám, tato absurdní teologie nemorálního beduína, je mršinou, která otravuje naše životy.“ Po 2. světové válce se Turecko stalo členem NATO a usiluje o vstup do EU. Ve 2. polovině 20. století se opakovaně rodila politická hnutí, která se v různé míře opírala o islám a překračovala hranice vymezené ústavou, byla však opakovaně potlačena armádou, která převzala moc v zemi a současně byla i ze zákona garantem sekularity. Levicová Evropa armádní puče odsuzovala, ostatně zvláště ten z roku 1980 byl hodně tvrdý. Ovšem současně došlo k jistému kompromisu, když na počátku 80. let byla politickými a vojenskými kruhy přijata tzv. turecko-islámská syntéza, jejímž cílem bylo bojovat proti revolučním náladám zejména mezi kurdskou mládeží. Vzestup vlivu islámu se zdál být přiměřenou cenou za
udržení teritoriální integrity Turecka.

V roce 1996 vznikla vůbec první islámská vláda. V srpnu téhož roku však Nejvyšší vojenská rada konstatovala, že islámský fundamentalismus je pro Turecko hrozbou a v lednu 1997 pak Národní bezpečnostní rada vyzvala premiéra Erbakana k obraně sekulárního státu. Ten však na svou funkci rezignoval a v lednu 1998 Ústavní soud označil jeho stranu Refah za protiústavní a Erbakanovi nařídil stáhnout se na 5 let z politického života. V únoru 1998 nahradila stranu Refah nová islámistická strana Virtue. Podporovala členství Turecka v EU, v rétorice zdůrazňovala demokracii, lidská práva a svobodu jedince.

V roce 1994 se stal starostou Istanbulu 40letý fotbalista Erdogan ze strany Refah, který však byl v roce 1998 odsouzen na 10 měsíců pro podněcování náboženské nesnášenlivosti a byla mu zakázána politická činnost. V roce 2001 se podílel na vzniku strany AKP (mimo jiné na troskách islámistických stran), která sama sebe označovala za umírněně konzervativní stranu v evropském duchu, jež vyhrála v roce 2002 volby a její vláda mu trest změnila, takže mohl, kandidovat v doplňovacích volbách do parlamentu a v roce 2003 se postavit do čela strany i vlády, právě v době, kdy v Turecku začínalo období rychlého ekonomického růstu. Referendum v roce 2007 schválilo změnu volebního zákona zahrnující přímou volbu prezidenta a další referendum v roce 2010 odsouhlasilo řadu dodatků včetně zrušení beztrestnosti pro organizátory vojenského puče v roce 1980. Dva nejvyšší (89 a 93 let) byli následně postaveni před soud a v roce 2014 odsouzeni na doživotí.

Erdogan a Dalatoglu s manželkami
V roce 2007 se armáda znovu pokusila zasáhnout do politiky tak zvaným e-memorandem v předvečer prezidentských voleb a současně obviněním kandidáta Erdoganovy strany Abdullaha Güla z islámistických postojů. Generálním prokurátorem byla také podána žaloba proti vládní straně AKP s cílem rozpustit ji. Tyto kroky se však obrátily proti kemalistům a přívržencům sekulárního státu, kteří chtěli zabrzdit islamizaci země. Následovaly procesy Sledgehammer a Erdenecon, které vedly k velké čistce a nejen v armádě, po nichž zůstali u moci především přívrženci přívrženci Ergodana a Gülenova hnutí.

V roce 2014 byl Erdogan zvolen prezidentem země a na jeho místo v AKP i ve vládě nastoupil jeho dlouholetý spolupracovník a ministr zahraničních věcí Ahmet Davutoglu. V důsledku neshod mezi nimi, týkajících se m.j. chápání loajality k prezidentovi, však Davutoglu letos v květnu rezignoval jak na vedení vládní strany AKP, tak i místo předsedy vlády.

FETHULAH GÜLEN
Tento 75letý muž je součástí turecké veřejné scény již desítky let, aniž by se otevřeně připojil k nějaké politické straně. Původně muslimský kazatel vybudoval nadnárodní islámské hnutí Hizmet, které se angažuje v soukromých školách a univerzitách ve více než 180 zemích, v mediích, zdravotnictví a finančnictví. Hizmet proto bývá vnímán jako zastánce moderní a pacifistické podoby islámu. Sám Gülen žije od roku 1999 v USA, formálně kvůli lepší péči o jeho chatrné zdraví.

Přívrženci Gülena se však spolu s Erdoganovou AKP také podíleli na odstranění kemalistů z veřejných institucí a armády poté, co Erdogan označil e-memorandum z roku 2007 za nepřátelský krok vůči vládě. Údajná síť stoupenců Gülenova hnutí, kteří "infiltrovali" justici a policii, měla přispět k odsouzení řady vysokých důstojníků, již odmítali Erdoğanův posun země více k islámu.

Situace se zásadně změnila v roce 2013, kdy rozsáhlé demonstrace spojené s obviněním vládních úředníků a synů Erdogana a čtyř jeho ministrů z korupce a obohacování otřásly Tureckem. Erdoğan označil příznivce Gülenova hnutí za „paralelní stát“  a začal jednat. Znárodnil třeba nejčtenější noviny v zemi Zaman, začal zavírat jejich školy, zadrženi byli novináři a pracovníci telekomunikací, kteří měli odposlouchávat Erdogana a vládní úředníky. V prosinci 2014 byl vydán zatykač na Gülena, který byl obviněn z organizace a řízení teroristické skupiny. Někteří komentátoři přirovnávají vztah Erdogana ke Gülenovi ke vztahu Stalina k univerzálnímu nepříteli Trockému.

Další čistky, jež měly zasáhnout gülenovce v Turecku se očekávaly koncem léta a na podzim 2016.

ČERVENCOVÝ PUČ 2016
Za této situace došlo k nezdařenému protivládnímu vojenskému puči, který oznámila turecká televize přečtením prohlášení jeho organizátorů. Co všechno se v noci z 15. na 16. července dělo není zcela jasné, výsledek však je, že puč byl potlačen během několika hodin. Názory na to, kdo za ním stál se různí, a vedle kladení viny Gülenovým přívržencům se objevily i úvahy o divadle zinscenované Erdoganem. Gülen sám své angažmá kategoricky odmítl, což samozřejmě nezabránilo žádosti turecké strany o jeho vydání k trestnímu stíhání v Turecku, které však nebylo podloženo žádnými důkazy.

Ať už byl puč zorganizován a podporován kýmkoli, to co se odehrává v posledních dnech bude mít zcela mimořádný dopad na evropskou a americkou politiku v příštích letech. Je reálné, že minimálně dočasně bude zásadně oslabeno NATO, jehož je Turecko součástí, a vliv na Evropskou unii je nepředvídatelný. Je ovšem obtížná představa, že by se některý ze států, které chtějí být členem EU mohl k těmto dvěma zemím připojit. Ujišťování ze strany EU, že stojí za tureckou vládou, nemá valnou hodnotu, protože za prvé není zcela jasné, jakou pozici Turecko skutečně zaujme, a hlavně má EU dost starostí s brexitem a jeho prvními důsledky jako je odstoupení Velké Británie od předsednictví EU v příštím roce, teroristickými útoky v Evropě a vztahy s Ruskem.

Údajně zadržení vojáci po puči 2016 si moc nežijí.
A DÁL?
Situace je v tuto chvíli poměrně nepřehledná a západ se snaží nepřilévat olej do ohně. Přesto se zdá, být nesporným, že Turecko se odvrací od kemalismu a sekularismu a stále více se islamizuje. Kromě toho se prezident Erdogan, jemuž pětiletý mandát končí v srpnu 2019 a může být zvolen ještě jednou,  zjevně připravuje na další posílení svých pravomocí a přechod k prezidentskému režimu.

Turecko od potlačeného puče opakovaně vyhrožuje, že nebude-li mu vydán ke stíhání Gülen, změní své stanovisko k USA, což by samozřejmě změnilo i bezpečnostní mapu Evropy. Je však žádoucí mít takto nespolehlivého partnera?

Prezidentský palác v Ankaře s 1150 místnostmi vybudovaný nákladem cca 15 mld. Kč byl zprovozněn roku 2014.
Lokalita byla původně chráněna jako přírodní rezervace.
A Evropa se v situaci, kdy má problémů až nad hlavu, odvolává na tureckou demokracii, která však v západním smyslu slova nikdy neexistovala, naopak se političtí odpůrci všemožně likvidovali. Po vzkříšení islamismu a očekávané likvidaci gulenismu není naděje, že by být mohla. A opět se nabízí otázka, zda a za jakých okolností turecký vůdce, který je zřejmě hlavním opinion makerem země, o Evropskou unii ještě stojí, když ji v souvislosti se syrskými migranty bezostyšně vydírá. Ostatně předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker čerstvě prohlásil, že pokud Turecko znovu zavede trest smrti, Unie zastaví přístupový proces. A dodal, že Turecko není v situaci, že by se mohlo v dohledné době stát členem EU.

Putin a Erdogan: spiklenci - nepřátelé - spojenci?
Existují však poměrně zřetelné náznaky toho, že by mohlo dojít ke sblížení Putina a Erdogana. Tím se vytváří perspektiva existence dvou totalitních států na východ od Evropy, které se podobají jako vejce vejci. Vůdcové obou mají demokracii jen jako komunikační vějičku pro styk se západem a lidem, niterná potřeba být úspěšným velkým šéfem je odvrací od dlouhé cesty budování společnosti demokratické západního typu k autoritativnímu vládnutí. Zvlášť když první léta jejich vlády jim přinesla nezaviněný hospodářský růst. A oba si staví paláce v rezervacích (Kdyby se dožil Saddám Husajn dneška, měli by parťáka.) Na druhé straně si lze obtížně představit, že dva agresivní diktátoři, kteří jsou motorem událostí v Rusku a Turecku, se časem nedostanou do tvrdého sporu o to, kde z nich je větší a nezačnou krizi řešit třeba tím, že budou hledat spojence na západě. Navíc to co je spojuje není žádný pozitivní cíl, ale zřetelné vymezování se proti západu, zatímco v blízkovýchodním teritoriu si jejich zájmy spíš odporují.

DODATEK
Fakta uvedená v textu jsou samozřejmě silným zjednodušením složitých a mnohovrstevných procesů, které v Turecku probíhají. Vedle terorismu islámistických skupin je to především dlouhodobý konflikt s Kurdy na jihovýchodě země, který po krátkém období klidu opět propukl v občanskou válku. A současně je Turecko místem, kde se střetají vlivy západní a východní kulturní sféry. A zájmy Ruska a dalších uchazečů o vedoucí roli na Blízkém Východě, především Íránu a Saudské Arábie. Přes všechny tyto skutečnosti však věřím, že popis vývoje, zvláště v posledních 20-30 letech, je objektivní a ukazuje, kam dnes Turecko spěje. A také v to, že tento vývoj není důsledkem jakýchsi tajemných nálad mas, ale jednání konkrétních jednotlivců. Výhodu přitom mají ti, jejichž hnacím motorem je touha po osobní mocí.

sobota 23. července 2016

Smetana na Olymp?

Má vlast je česká kultovní hudba, kterou napsal hluchý Bedřich Smetana v letech 1874-1879. Člověk jí prostě zná, aniž by se o to moc snažil. Školní vzdělávací koncert s FOK ve Smetanově síni, desítky provedení na Pražském jaru - klasika Česká filharmonie s Václavem Neumannem, Rafaelem Kubelíkem, Jiřím Bělohlávkem, Pražská komorní filharmonie s Jakubem Hrůšou, orchestr Pražské konzervatoře s Jiřím Bělohlávkem...

Jejím největším průkopníkem ve světě byl bezpochyby Rafael Kubelík (1914-1996), který za to ovšem zaplatil emigrací: ”Opustil jsem vlast, abych nemusel opustit národ”. Mou vlast nahrál sedmkrát s velkými světovými orchestr (Boston, Cleveland, Chicago, Vídeňští filharmonici, Česká filharmonie, Bavorský rozhlasový orchestr). Svým způsobem se dá říct, že Rafael Kubelík Mou vlast zachránil. Za 2. světové války si nacisté vynutili její předvedení při svých slavnostních příležitostech, ale Kubelík ji v červnu 1945 dirigoval na Staroměstském náměstí a o rok později s ní zahajoval i končil Pražské jaro. V následujících letech se skladba stala symbolem tohoto festivalu, který si komunistická moc přivlastnila jako svůj úspěch a podnik, a je otázka, jaký by byl její osud, kdyby těžce nemocný Rafael Kubelík nepřijel z exilu a znovu ji nedirigoval při zahájení Pražského jara 1990 a za necelý měsíc na Staroměstském náměstí.

zleva: Jiří Bělohlávek, Rafael Kubelík, Václav Havel (Praha 1990)

To všechno je ale celkem normální. Normální také je, že občas se hraje jedna věta někde jinde s někým jiným. Ba dokonce, že mladý český dirigent Jakub Hrůša diriguje celou Mou vlast v Japonsku, ve Vídni s Vídeňskými symfoniky a nebo se kvalifikuje Mou vlastí na šéfa Bamberských symfoniků.


K vídeňskému koncertu říká: "Ve Vídni jsem Mou vlast prováděl v předvečer a den rakouského státního svátku (26. října - oslava získání neutrality po odchodu spojeneckých vojsk roku 1955). Bylo samo o sobě pozoruhodné, že mělo vedení tělesa odvahu oslavovat rakouskou státnost českým cyklem symfonických básní; velmi jsem to oceňoval a mnoho hudebníků, jak jsem posléze zjistil, se mnou – bylo až dojemné opakovaně slyšet, že jsme přece byli jedna země, byť s odlišnými detaily kulturních tradic, a tedy že je Má vlast vlastně i jejich hudbou (a to nemluvím o samotných českých emigrantech a o tom, co to muselo znamenat pro ně)."


Také to je celkem normální, že vloni 13. a 15. listopadu dirigoval Jiří Bělohlávek po 140. kompletní Mou vlast s Pittsburgh Symphony Orchestra v Pittsburghu, kde ji naposled slyšeli v roce 1976 s Rafaelem Kubelíkem.

Co však zapůsobilo jako zjevení byla zpráva, že na Pražském jaru 2017 budou hrát Mou vlast Vídenští filharmonici pod taktovkou Daniela Barenboima. Jeden z nejlepších světových orchestrů a jeden z nejuznávanějších dirigentů současnosti. A nejen to, Daniel Barenboim bude dirigovat Mou vlast už v prosinci letošního roku, a to dokonce sedmkrát. Nejprve 12. a 13. se Staatskapelle v Berliner Philharmonie a Konzerthaus, poté na dvou abonentních koncertech 17. a 18. ve vídeňském Musikverein plus na veřejné generálce 16. prosince. Potom se orchestr s dirigentem přesunou do Paříže, kde v Théatre des Champs-Elysées budou hrát 20. prosince a o den později v Kolíně nad Rýnem. A v květnu opět s Vídeňskými filharmoniky v Mnichově a hned poté dvakrát na Pražském jaru. Z českého hlediska pozoruhodná událost. Rozhodně pozoruhodnější a hodnotnější než Gergievovy propagační rychlokoncerty. Teď jen na který koncert jít. Vidím to na Berlín.

středa 20. července 2016

Album Litomyšl

Litomyšl 17.-19. června 2016



klikni na obrázek / click the image

Handelův triumf pokračuje i po 200 letech

Inscenovat oratoria jako operní představení je věc přitažlivá. Jednak se hůř namítá, že režisér jde proti skladateli, ale především má oratorium k opeře velmi blízko a může vzniknout útvar, přibližující divákovi myšlenky díla pomocí současného operního jazyka. Nedávno to dokázal Jiří Heřman v Národním divadle Brno s Eposem o Gilgamešovi Bohuslava Martinů, do stejné kategorie by se dala zahrnout i taneční verze Orffovy Carminy Burana.

Tentokrát však nechci mluvit ani o Martinů, ani o brněnské opeře či ostravském baletu, ale o vůbec prvním oratoriu Georga Friedricha Händela. Ten přišel jako 21letý mimořádně nadaný a notně sebevědomý mladík na podzim 1706 do Itálie, maje za sebou nedokončená studia práv a několikaletou hudební praxi. Hlavním cílem zřejmě byly Benátky, kde doslova vzkvétala opera a byla dostupná každému, kdo na to měl, také Řím s bohatým intelektuálním a uměleckým životem, a potom Neapol, které byla hudebně nejživější. Svůj italský pobyt však začal ve Florencii. Jednak proto, že na severu Itálie se zrovna válčilo o španělské dědictví a potom také proto, že ho tam lákal Gian Gastone de'Medici, do Čech oženěný (Toskánský palác) světák, velký milovník hudby a mužů, a pozdější hlava rodu Medici, jenž za pobytu v Hamburku slyšel Händelův první opus, operu Almira, která se tam hrála od ledna 1705. Z Florencie se Händel za pár měsíců přesunul do Říma a možná již počátkem dubna, ale určitě v červnu 1707 se tam hraje jeho zbrusu nové oratorium Il Trionfo del Tempo e del Disinganno, které v Händel-Werke-Verzeichnis nese již číslo 46a. Libreto mu dodal kardinál Benedetto Pamphili, vatikánský knihovník a archivář, milovník umění, prvotřídní libretista Alessandra Scarlattiho a Arcangela Corelliho a také sběratel (rodinná sbírka obrazů Doria Pamphilj Gallery je k vidění v Římě).


Základní myšlenka oratoria je tak­řka osvícenská. Čtyři alegorické postavy - Krása (Belleza), Zábava (Piacere), Čas (Tempo) a Poznání (Disinganno) - spolu vedou rozpravu o cíli a smyslu života, která ústí v poznání, že čas a pravda stojí výše než uplývající krása mládí a pomíjivá zábava. Zatímco Piacere se pokouší svést Bellezzu k bezstarostnému životu v nekonečném mládí a blýskavé nádheře, Tempo a Disinganno mají místo toho na zřeteli věčnost. Aby unikla smrti a pádu, musí Bellezza hledat cestu, která ji dovede k tomu, aby se podívala do „zrcadla pravdy“, místo oddávání se falešným lákadlům a lehkomyslné zábavě. Pouze v tom spočívá cíl a smysl života.

Tímto prvním oratoriem vytvořil mladý Händel strhující dílo, které je zároveň jedním z jeho nejkrásnějších, plné inspirativní a inspirující hudby, s virtuosními áriemi a mnoha působivými momenty. Totéž by se však dalo říct i o dalším Händelově díle, oratoriu Vzkříšení HVW 47, hraném v Římě o rok později, jehož provedení Collegiem 1704 vedeným Josefem Luxem zaznamenala v roce 2009 Česká televize. Je zajímavé, že Händel se dostal do Itálie díky svým operám a vrcholem jeho italského období byla opera Agrippina, premiérovaná v prosinci 1709 v Benátkách, nicméně v Římě se věnoval oratoriím. Není nelogické se domnívat, že šlo o jakési náhradní řešení, protože v prvním desetiletí 18. století byla opera v Římě prakticky zakázaná.

"Il trionfo" má pro Händelův další umě­lecký vývoj nevšední význam, o čemž svědčí i to, že ho později přepracovával, přičemž v úpravě nazvané "Il trionfo del Tempo e della Verità" z roku 1737 rozšířil dílo o třetí část a celá skladba nese označení HWV 46b a poslední úprava z roku 1757 obsahuje 10 nových hudebních čísel, její libreto je přeloženo do angličtiny jako "The Triumph of Time and Truth" a je řazena jako nová skladby s číslem HWV 71.

Pro styl práce barokních skladatelů je také příznačné, že v oratoriu má významné místo známá árie “Lascia la spina”, jejíž melodie zazněla v podobě sarabandy již v první Handelově opeře Almira a jako "Lascia ch'io pianga" se znovu objevuje v Händelově první londýnské opeře Rinaldo z roku 1711. Nakonec zkrácenou verzi "Lascia la spina" použil ještě v roce 1739 v pasticciu Giove in Argo.

SCÉNICKÁ PROVEDENÍ
CURYCH 2003
Zatím byla řeč pouze o provedení podiovém. S ohledem na to, co bylo o oratoriu Il Trionfo... řečeno nepřekvapí, že se nakonec dočkalo operního provedení, i když až téměř 200 let od římské premiéry. V roce 2003 ho nastudovala opera v Curychu, byť do jisté míry náhodně, neboť bylo zařazeno dodatečně poté, co Nicolaus Harnoncourt zrušil ze zdravotních důvodů plánované nastudování Haydnovy Armidy.

Hudební nastudování: Marc Minkowski
Režie: Jürgen Flimm
Scéna: Erich Wonder
Kostýmy: Florence von Gerkan
Režijní spolupráce: Gudrun Hartmann
Choreografie: Catharina Lühr
Světla: Martin Gebhardt

Bellezza: Isabel Rey
Piacere: Cecilia Bartoli
Disinganno: Marijana Mijanovic
Tempo: Christoph Strehl
Orchestra «La Scintilla» Opery Zürich

Curych - Cecilia Bartoli a Marijana Mijanovic
Režisér Jürgen Flimm děj situoval do La Coupole, slavná pivnice na Boulevardu du Montparnass v Paříži. V meziválečném období se tento podnik stal oblíbeným místem setkávání mnoha umělců a děj se odehrává večer po divadelním představení.

Přestože ne všichni kritici představení přijali vstřícně, u obecenstva mělo úspěch a další představení v pozměněné sestavě se v Curychu hrála v letech 2004, 2006 a 2007. A navíc byla inscenace přenesena do několika dalších divadel.

MADRID 2008, 12 představení v listopadu
Belleza: Isabel Rey/Ingela Bohlin
Piacere: Vivica Genaux/Anna Bonitatibus
Disinganno: Marijana Mijanovic/Romina Basso
Tempo: Steve Davislim/Kobie Van Rensburg

BERLIN - premiera 2012, celkem 6 představení
Dirigent: Marc Minkowski
Bellezza: Sylvia Schwartz
Piacera: Inga Kalna
Disinganno: Delphine Galou
Tempo: Charles Workman
Les Musiciens du Louvre – Grenoble

BERLIN 2014
Dirigent: Sébastien Rouland
Bellezza – Sylvia Schwartz
Piacere – Inga Kalna
Disinganno – Marina Prudenskaja
Tempo – Charles Workman
Staatskapelle Berlin

BERLIN 2016, 4 představení v listopad
Dirigent: Sébastien Rouland
Bellezza: Hélène Le Corre (zpívala roli v Bernu 2013)
Piacere: Inga Kalna
Disinganno: Sara Mingardo
Tempo: Charles Workman

MILANO 2016, 28. ledna až 13. února 2016
Čtvrté divadlo, kde byla Flimmova produkce představena byla slavná milánská La Scala. Je zřejmé, že představení v rámci úsporného programu prosadil ředitel a umělecký ředitel divadla Alexander Pereira, který byl ředitelem opery v Curychu v době, kdy tam inscenace vznikala. Martina Janková je také dlouholetým členem curyšské opery a shodou okolností zpívá i v Luksově nahrávce Handelova Vzkříšení (viz odkaz nahoře)

Dirigent: Diego Fasolis
Bellezza: Martina Janková
Piacere: Lucia Cirillo
Disinganno: Sara Mingardo
Tempo: Leonardo Cortellazzi



Všechna shora uvedená představení v Curychu, Madridu, Berlíně a Milánu byla stejná, jako původní curyšské nastudování z roku 2003.

V posledních pěti letech však vznikly ještě další dvě nové inscenace.

STUTTGART 2011, květen-červenec
Režisér Calixto Bieito ani u Händela nezůstal nic dlužen pověsti operního výtržníka. Celé představení  ve stuttgartské opeře se odehrává okolo řetízkového kolotoče a někteří kritici těžce nesli až příliš otevřené erotické a kriminální prvky. Víta Dvořáka to naopak téměř potěšilo. Roli Bellezzy zpívala Camilla de Falleiro, která si ji o pár měsíců dříve vyzkoušela při scénickém provedení s orchestrem il Gusto Barocco a pod vedením Jorga Halubeka v prostorách secesního gaisburského kostela (městská část Stuttgartu), což mnozí považovali za potupu evangelického chrámu.


Hudební nastudování ve stuttgartské opeře: Sébastien Rouland
Režie: Calixto Bieito
Scéna: Susanne Gschwender
Kostýmy: Anna Eiermann
Světla: Reinhard Traub

Dirigent: Sébastien Rouland
Bellezza – Camilla de Falleiro
Piacere – Ezgi Kutlu
Disinganno – Marina Prudenskaja
Tempo – Charles Workman
Staatsorchester Stuttgart

Představení mělo reprizy i v sezóně 2011/12 a v červnu 2013 bylo přeneseno do divadla v Bernu.

AIX-EN-PROVENCE 2016 - 6 představení v červnu
Zcela novou inscenaci vyrobil vyhlášený polský režisér Krzysztof Warlikowski (mimo jiné Lulu v La Monnaie či Die Frau ohne Schatten v Mnichově), když scénu navrhla jeho manželka Malgorzata Szczesniak a hudbu nastudovala Emmanuelle Haïm se svým orchestrem Le Concert d’Astrée. Jedná se o koprodukci s divadly v Caen a Lille, kde bude premiéra v lednu příštího roku.

Podobně jako ve Flimmově inscenaci hrají významnou roli drogy, kterými se Bellezza a Piacere "sjedou" v nočním klubu a zkolabují, což je vidět na videu promítaném během předehry. Z toho, co jsem viděl na záznamech, mi tato inscenace připadá zajímavější, 15 let je v současné opeře dlouhá doba. Ale obrázek si může udělat každý sám, odkaz na záznam je níže.

Hudební nastudování: Emmanuelle Haïm
Režie: Krzysztof Warlikowski
Scéna: Malgorzata Szczesniak
Dramaturg: Christian Longchamp
Světla: Felice Ross
Choreografie: Claude Bardouil
Video: Denis Guéguin

Bellezza: Sabine Devieilhe
Piacere: Franco Fagioli
Disinganno: Sara Mingardo
Tempo: Michael Spyres
Orchestr Le Concert d’Astrée



Další záznam představení je dočasně k dispozici také na medici.tv a to bezplatně. A kdo chce vidět živé zpěváky, musí počkat na listopadová představení Flimmovy produkce v Berlíně nebo Warlikovského v lednu v Lille či v únoru v Caen. Čímž se jasně potvrzuje, že název této glosy není pouhý výmysl. Mimochodem, vstupenky do Schiller Theater, kde berlínská Staatsoper momentálně hraje, lze koupit již teď, a nejdražší jsou za pouhých 68 €.

pátek 15. července 2016

Litomyšl počtvrté a naposledy (letos)

V minulých glosách jsem popsal dva krásné večery v litomyšlském zámku, ale ještě dvě produkce zbývají. Tou první byl pozoruhodný večer s baletem Národního divadla moravskoslezského opět na zámku, druhou pak barokní zpívání v piaristickém kostele Nalezení sv. Kříže.

Protože už se však k letošní Smetanově Litomyšli nebudu vracet, cítím potřebu vzdát hold dvěma lidem, kteří jsou duší festivalu a bez nichž je dnes obtížné si tento podnik představit. Je to v prvé řadě dramaturg, resp. umělecký ředitel festivalu Vojtěch Stříteský a stejně tak v prvé řadě ředitel festivalu Jan Pikna. Ten první se kolem festivalu pohybuje více než 30 let a od roku 1992 je jeho dramaturgem. Ten druhý přišel o něco později, ale o jeho kvalitách svědčí to, že byl letos vyhlášen Manažerem roku 2015 v odvětví služby pro veřejnost a současně i Vynikajícím manažerem malé firmy do 50 zaměstnanců. Především díky těmto dvěma lidem se z Litomyšle stalo místo s obrovským kulturním záběrem a nenapadá mne pro ně žádné lepší označení než buditelé nebo to co říkali o Františku Dvořákovi jeho přátelé: "české kultury hořák." Tak tím jsem si odbyl úřad a zpátky do hlediště.

HUDBA A TANEC
Dost jsem se mýlil, když jsem tanec prvního večera víkendového balíčku 17. až 19. června považoval za outsidera, jakýsi přívažek k dalším dvěma večerům. Bylo to jinak, tanec oživil, jaksi přidal smysl hudbě, aniž by bránil jejímu plnému vnímání. Večeru předcházela zajímavá ouvertura v zámecké jízdárně, kde si dramaturg festivalu Vojtěch Střítezský, šéfka ostravského baletu Lenka Dřímalová a italský tanečník Giordano Bozza povídali o večerním programu a baletu vůbec. Spíš než samotný program mne zaujaly 2 věci. Na dotaz z publika, proč není v souboru víc Čechů, ředitelka konstatovala, že obsazují volná místa konkurzy a berou podle kvality. A zájem je veliký, protože pracují s prestižními choreografy a každý tanečník má zájem mít v pracovním životopise známé choreografie. Není výjimkou, že do konkurzu se přihlásí 500 uchazečů. Giordano Bozza dodal, že Česko je šťastná země, protože má proti Itálii štědře dotovanou kulturu. Pohled z venku, i když překvapivý, někdy neuškodí.

Nechodím na balet často, rok na to má příliš málo večerů a já sil, a tak tohle bylo za poslední rok teprve třetí představení po superklasické Giselle v podání Royal Ballet a Prokofjevově Popelce v Ashtonově komické choreografii a v provedení American Ballet Theatre. Klasický, neoklasický a nyní moderní tanec. K mému velkému představení mne ten poslední oslovil nejvíc.

První část Barocco byla doprovázena živým violoncellem a reprodukovanou hudbou Johanna Sebastiana Bacha, skladatelské superstar vrcholného baroka. Polák Jacek Przybylowicz tuto choreografii vytvořil před 12 lety pro Biennale de la Dance v Lyonu. Na první pohled zaujme nezvyklá taneční technika, kde nejsou vidět žádné přímé linie, vše je v pohybu a oblouku a nerespektuje kánony klasického baletu. Je to vizuální imprese hudby, tanec nevypráví žádný příběh, kdo je ochoten respektovat tuto skutečnost, je odměněn silným dojmem.


Druhá část představení byla ještě působivější, když její rovnocennou hudební složkou byla Orffem zhudebněná Carmina Burana podaná živě s minimální leč autentickou hudební složkou - dva klavíry, pět perkusistů, zpěváci. Všichni na jevišti, nad kterým visel měsíc někdy svítící bíle, jindy rudě a nebo zatměný. A opět se zde pojí 3 složky vytvořené dokonce v časovém oblouku téměř 900 let. Od textů z 11. - 13. století shrnutých do sbírky 254 písní s tématy
Carmina ecclesiastica (náboženská témata)
Carmina moralia et satirica (satirické a moralistické písně)
Carmina amatoria (milostné písně a písně oslavující jaro)
Carmina potoria (pijácké písně)
Ludi (náboženské hry)
Supplementum (doplňky - obsahují např. jiné varianty starších písní),
přes expresivní hudbu až po dramatický výrazový tanec. Text, na který Karl Orff skladbu napsal, představuje výběr 24 písní a choreograf nad těmito dvěma složkami vytvořil velmi silné baletní poselství o osudovém kole štěstí, nadčasový hymnus o lásce muže a ženy. Ústřední postavu Virgin tančila velmi temperamentně drobná Italka Chiara Lo Piparo, nadšený výkon však podal celý baletní soubor. Obrovský úspěch zvedl publikum k dlouhému potlesku vstoje a je obrovská škoda, že toto představení bylo definitivně poslední, když derniéra na domovské ostravské scéně proběhla již 4. června.





Soubor, který má k dispozici šéfka baletu, působí dojmem týmu, jenž je vnitřně soudržný i přes výrazně mnohonárodnostní charakter. Ostatně do širšího výběru baletní Thalie 2015 se dostali 3 tanečníci z Ostravy: Japonec, Australanka a Španěl.

Hommage à Johann Sebastian Bach: BAROCCO (choreografie Jacek Przybyłowicz)
Carl Orff: CARMINA BURANA (choreografie Youri Vámos) - skladatelova verze pro sólisty, smíšený sbor, dva klavíry a bicí nástroje

Barocco: Markéta Kubínová – violoncello, hudba částečně ze záznamu. Tančí – Isabelle Ayers, Brittany Haws, Saki Kagawa, Brígida Pereira Neves, Ayuka Nitta, Shino Sakurado, Aglaja Sawatzki, Barbora Šulcová, Stéphane Aubry, Giordano Bozza, Rei Masatomi, Sergio Méndez Romero, Stefano Pietragalla, Justin Zee



Carmina Burana: Veronika Holbová - soprán, Jan Mikušek - tenor, Filip Bandžak - baryton, Michal Bárta / Jiří Janík - klavír, Václav Fildán / Martin Hrček / Petr Podraza / Jiří Smrčka / František Škrla / Pavel Švec / Jan Wysoglad - bicí. Tančí – Chiara Lo Piparo, Koki Nishioka, Macbeth Konstantin Kaněra, Giordano Bozza, Tommaso Avezzano Comes, Rei Masatomi, Sergio Méndez Romero, Olga Borisová-Pračiková / Petra Kováčová



Sbor Národního divadla moravskoslezského Ostrava, sbormistr Jurij Galatenko, dirigent Marek Prášil


BAROKNÍ HUDBA ČESKÝCH PIARISTŮ
Ten poslední podnik, o kterém se chci zmínit, to bylo zpívání v neděli 19. června po obědě v piaristickém kostele Nalezení sv. Kříže. Pořad se jmenoval "Laudate pueri - hudba českých piaristů" a název koncertu podle žalmového verše „Chvalte, chlapci, Hospodina” výstižně charakterizuje činnost a poslání řádu piaristů, který v českých zemích v 17. – 18. století pečoval o výchovu chlapců z chudých rodin, zatímco jezuité byli orientováni spíš na movitější klientelu.


Interiér kostela byl před 2 roky restaurován a dojem z hudby je umocněn moderními výtvarnými díly s duchovním obsahem umístěnými v chrámové lodi, 1000 let starou madonou z Osíku v kryptě a expozicí sakrálního umění z královéhradecké diecéze na ochozech.

Na programu mj. P. Adalbertus - Vojtěch Pelikán (*1643 Litomyšl), Antonín Maschat, Johann Ferdinand Richter, Johann Offner, František Xaver Brixi, Johann Caspar Ferdinand Fischer


Stanislava Mihalcová – soprán, Filip Dámec – kontratenor, Ondřej Šmíd – tenor, Michal Krůšek  - bas, chlapecký sbor ZUŠ v Praze 7 Pueri Gaudentes, sbormistr Zdena Součková, Capella Regia Praha, umělecký vedoucí a dirigent Robert Hugo


Když všechny své zážitky a pocity z pobytu v Litomyšli shrnu, pak jen musím zopakovat, že v litomyšlském festivalu se potkávají a vzájemně doplňují roviny hudby, zpěvu, tance, výtvarného projevu napříč staletími a národy a vytváří neopakovatelnou atmosféru s lidskými rozměry, ve které návštěvník cítí, že to vše je tady kvůli němu osobně, a ne nějaké anonymní položce vtažené do soukolí marketingové kampaně politické strany nebo obří společnosti.

pondělí 11. července 2016

Letní událostní obžerství

Normálně bývá začátek prázdnin časem útěku z měst, masového přesunu k vyhřátým plážím a vychlazenému pivu, sangrii či šampaňskému nebo zdolávání horských vrcholů, leč letošní začátek července se v tomto smyslu moc nepovedl. Protože media podsouvala o 28. víkendu roku 2016 svým konzumentům jednu světobornou událost za druhou.

Na prvním místě byl sport, kde se konalo hned pět velkopodniků:
  • Mistrovství Evropy v lehké atletice v Amsterodamu mělo v neděli na programu soutěže pátého a závěrečného dne. V něm 31letý Jaroslav Bába skončil ve skoku do výšky sedmý a slíbil, že zapracuje na technice, Eva Vrabcová-Nývltová, dříve běžkyně na lyžích, doběhla v půlmaratónu ke své naprosté spokojenosti osmá a čtvrtá skončila štafeta mužů na 4x400 m, jejíž sen kvalifikovat se na olympijské hry v Riu tak nevyšel. V předcházejících dnech získali čeští reprezentanti 4 stříbrné medaile - Jan Kudlička ve skoku o tyči, Maslák v běhu na 400 m, Vítězslav Veselý v hodu oštěpem a desetibojař Adam Sebastian Helcelet. Těsně pod stupni vítězů skončili dálkař Radek Juška, pátá byla Špotáková, šestá sedmibojařka Kateřina Cachová a osmá místa si připsal i mílař Filip Sasínek. Diskvalifikace Jakuba Holuši ve finále patnáctistovky ho prý připravila o zlato. Vedení výpravy je však spokojeno, protože atleti sice nezískali žádnou zlatou medaili, zato nejvíc bodů za dobu existence České republiky.  Správný funkcionář si najde úspěch vždycky.
desetibojař Helcelet
  • Ve 12:05 byla v katalánském Vielha Van d´Aran ve výšce zhruba 1000 m n.m. odstartována 9. etapa cyklistického závodu Tour de France, která po zdolání tří vrcholů a následujhících sjezdů skončila po 185 km a za necelých 6 hodin v Andorské Arcalis ve výšce 2240 m n.m. Vyhrál Holanďan Tom Dumoulin, celkově 44. Čech Roman Kreuziger z týmu Tinkoff dojel s mírnou ztrátou 22. a udržel tak celkově 12. místo. Protože lídr jeho týmu odstoupil, mohli by ostatní závodníci podporovat Kreuzigera.
  • Závod Grand Prix formule 1 sezóny 2016 v britském Silverstone byl odstartován v neděli ve 14:00. Opět vyhrál domácí závodník Hamilton na Mercedesu, který se dotáhl na jeden bod k týmovému kolegovi, který vede průběžnou kvalifikaci.
  • Finále tenisového Wimbledonu 2016 pak bylo zahájeno v 15:00. Vyhrál už podruhé domácí Murray a později v ženské čtyřhře Američanky Serena a Venus Williamsovy. Ta první si o den dříve odnesla již posedmé trofej za vítězství v ženské dvouhře.
  • Finále mistrovství Evropy ve fotbale v Paříži ve 21:00 vyhrál tým Portugalska brankou vstřelenou z dálky 10 minut před koncem prodloužení přesto, že už ve 24. minutě Francouzi zneškodnili portugalskou hvězdu Ronalda, který se slzami v očích o chvíli později opustil hřiště. Je třeba říct, že celý podnik se vydařil a UEFA vynesl  přes 22 mld. Kč.
Skončil 51. ročník mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, kde se promítalo 200 filmů, 507 představení navštívilo 135 000 diváků. Hlavní hvězdou byl Jean Reno, který dostal již 4. července Cenu  za mimořádný umělecký přínos světové kinematografi.  Křišťálový globus získal v sobotu 9. července maďarský snímek Rodinné štěstí, který režisér Szabolcs Hajdu natočil ve vlastním bytě s členy vlastní rodiny a s přáteli, za dlouhověkost, resp. za mimořádný umělecký přínos domácí kinematografi získala cenu prezidenta festivalu Jiřina Bohdalová, která neopomněla potěšit svou přízní dalšího mocného muže - Babiše, jenž si koupil i přízeň filmařské obce oznámením, že za rok se určitě začne opravovat festivalový hotel Thermal. Všeobecně se předpokládá, že i když klasická distribuce filmů bude za deset let mrtvá, do festivalových sálů se budou vesele streamovat a kolotoč milionů se nezastaví. Letos jich bylo v korunách 135, nepočítaje v to akce ambiciozních sponzorů.

V politice si jistě odnesl první cenu summit NATO ve Varšavě, který po fraškovitém brexitu ukázal jednotu západního světa, když odsouhlasil posílení aliančních jednotek v zemích hraničících s Ruskem a současně volal po dialogu s ním. Český prezident se soustředil právě na onen dialog a doporučil výměnu studentů a politiků, která by u těch ruských mohla vést ke změně postojů. Trochu zvláštní, když po létech výletů za ruskými politiky na Rhodos nedávno tvrdil, že věří Lavrovovi (a tudíž nevěří NATO). Ruský komentátor Pavel Felgengauer navíc tvrdí, že Putin nemá o jednání s NATO zájem, on chce novou bezpečnostní architekturu Evropy, která by měla být sjednána mezi Ruskem a jednotlivými evropskými státy, a NATO je výraznou překážkou něčeho podobného. Pročež ruské zastoupení u NATO v Bruselu bude pravděpodobně brzo zrušeno. Jsem zvědav, jak mu to bude Zeman rozmlouvat.

To byl víkend, co?

neděle 10. července 2016

Jásající Mahler v letní bouři

Slyšet symfonii Gustava Mahlera je vždycky silný zážitek, monumentální osmou zvlášť. A je to hudba mocně působivá bez ohledu na to, zda ji posluchač jen poslouchá, vnímá přitom zpívaný text nebo ji navíc dokonce muzikologicky analyzuje. Mahler svou 8. symfonii vytvořil ve zřejmě nejšťastnějším období svého života a velkém tvůrčím vzepětí v létě 1906 v Meierniggu u korutanského Klagenfurtu, kde měl u jezera vilu a ve stráni nad ní tento skladatelský domeček:




V tu chvíli mohl mít pocit, že kdysi nezakotvený bojovník dosáhl všeho. Jestliže někde řekl: "Celý můj život je vlastně touha po domově," tak teď ho měl. Byl 10 let hudebním ředitelem vídeňské dvorské opery a nevratně ji změnil, oženil se s krásnou mladou ženou a byl otcem dvou malých dcerek. Skladbu, již věnoval své ženě Almě, dokončil počátkem roku 1907 a jako nečekané prokletí se na něj začaly valit katastrofy. Mediální kampaň přispěla k tomu, že rezignoval na své místo v opeře a přijal nabídku od newyorské Metropolitní opery. V červenci v Meierniggu zemřela náhle jeho starší, ani ne pětiletá dcera a vzápětí lékaři diagnostikovali jeho vážné srdeční onemocnění. Svět se mu zhroutil, avšak ne tak, aby skončila jeho práce. V prosinci odejel do New Yorku. V září 1908 dirigoval v Praze premiéru 7. symfonie a v létě 1909 napsal symfonii devátou. Na premiéru 8. symfonie tak došlo až v září 1910 v Mnichově. Mahler sám dirigoval 1000 účinkujících včetně třistapadesátihlavého dětského sboru a 180 orchestrálních hráčů před 3000 diváků mezi nimiž byly četné celebrity. A premiéra skončila absolutním úspěchem. Po dvacetiminutovém potlesku ho nadšení mladí sboristé div nevynesli ze sálu. A když za osm měsíců zemřel, cesta od kaple k hrobu byla lemována květinami, které tyto děti poslaly.

Osmou symfonií se Mahler vrátil ke kompozici s vokální složkou, téměř by se skladba dala označit jako oratorium, ale nejsou to jeho písně, nýbrž dva známé a závažné texty. V první části to je svatodušní hymnus Veni creator spiritus (Ó, sestup duchu Tvoření) z 9. století, který se dodnes zpívá při mnoha příležitostech, na př. když kardinálové přichází volit papeže, a po 2. symfonii je to další dílo, jimž se hlásí ke křesťanství. Ve druhé části pak použil konec Goethovy tragédie Faust. V závěru symfonie zazní text:
Příměrem pouhým je pozemské dění;
co pomíjivé – zde v skutek se mění;
co popsat není lze, jsoucnem tu již;
za věčným ženstvím jsme neseni výš....
Tuto univerzální pravdu o pozemském životě Mahler umocnil pomalou deklamací veršů hlubokými mužskými hlasy, do nichž zní fanfáry trubek, s připomenutím úvodního hymnu.

Podle mne jde o jedno z největších děl hudební literatury, ne-li největší vůbec a je projevem osobní odvahy a vnitřní zralosti dirigenta, rozhodne-li se ujmout jeho nastudování. Přesto se v Česku od Mahlerovských oslav 2010-11 hrála několikrát. Možná největší provedení v Čechách vůbec se uskutečnilo v květnu 2010 v O2 aréně v českoněmeckém obsazení s dirigentem Eschenbachem a všech 500 účinkujících odjelo následující den zvláštním vlakem do Německa, kde se uskutečnil druhý koncert.

S napětím očekávané provedení v Litomyšli, které bylo také součástí oslav 90. výročí vzniku SOČR, bylo pronásledováno problémy už při nastudování, neboť společně proběhla pouze jedna zkouška a to v den koncertu (Mahler před premiérou prohlašoval, že budou-li jen 2 zkoušky, od projektu odstoupí, a že délka jedné zkoušky bude 15 hodin) a navíc krátce před plánovaným zahájením spustila bouře a liják bubnoval do střechy, která navíc nekryla orchestr dokonale, takže bicí musely být chráněny provizorní střechou. Přes zpožděný začátek, který způsobil jistou nesoustředěnost se v průběhu první části jistota účinkujících i pozornost diváků konsolidovaly a výkon gradoval až do skutečně nadoblačných sfér. Nesmírně působivý byl i zpěv Panny Marie v podání Kateřiny Kněžíkové z ochozu, stejně jako trubková pasáž z protější strany.

Panna Maria - Kateřina Kněžíková
A finále bylo tak ohromující, že je nesmírná škoda, že hudba se nemohla prodrat k otevřenému nebi. Sám Gustav Mahler napsal svému příteli, holandskému dirigentovi Mengelbergovi, toto: „Představte si, že začíná znít a zvučet Vesmír. Že to už nejsou lidské hlasy, ale obíhající planety a slunce…“

Dirigent Ondrej Lenárd
A Ondrej Lenárd, pro kterého to bylo páté provedení, jež dirigoval: "...mám pocit, že se zaply nějaké motory a já se vznesl do jiného světa... pořád vás to zvedá, zvedá, a už tak moc, že byste se rozsypal. A ten zvukový šok v závěru symfonie je tak ohromný, že vážně nevíte proč, ale pláčete."

A mne ještě napadá to, co kdysi dávno řekl šéf České filharmonie Václav Neumann: „Drtivá většina skladeb, které hrajeme, jsou díla velkých morálních kvalit... vrcholky, kam až se lidský duch dostal. A toto obcování s největším, co lidský duch vytvořil, má v sobě i možnost působit s tou morální silou taky na posluchače, na člověka, který to vnímá... Přece musí určitá dávka té morální velikosti zůstat ve vzduchu, v koncertním sále, a musí zůstat v duších lidí.“

Veni creator spiritus a Goethův Faust (český překlad)

Festival Smetanova Litomyšl
19. června 2013

Gustav Mahler: Symfonie č. 8
Kühnův dětský sbor, sbormistr Jiří Chvála
Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala
Pěvecký sbor města Bratislavy, sbormistr Ladislav Holásek
Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Ondrej Lenárd

Hříšnice (Magna Peccatrix) – Maida Hundeling
Kajícnice (Una poenitentium) – Eva Hornyáková
Panna Maria (Mater Gloriosa) – Kateřina Kněžíková
Samaritánka (Samaritánka) – Terézia Kružliaková
Marie Egyptská (Maria Aegyptiaca) – Veronika Hajnová
Doctor Marianus – Daniel Frank
Pater Ecstaticus – Anton Keremidtchiev
Pater Profundus – Peter Mikuláš

neděle 3. července 2016

Strejda Emanuel a Smetanova Litomyšl

Jsou města, která mají z různých důvodů punc národních skvostů. V Česku mezi ně určitě patří Litomyšl, kterou jsem hlavně díky škole vždy vnímal jako místo se zvláštním postavením v české kulturní historii. Ta byla ztělesněna v Aloisu Jiráskovi, Bedřichu Smetanovi a také rudém dědkovi Zdeňku Nejedlém. První zde učil na gymnáziu, Smetana a Nejedlý se v Litomyšli narodili. A samozřejmě jsem věděl o festivalu, který jsem však považoval tak trochu za provinciální postobrozenecký relikt, na který navíc dopadá stín Nejedlého.

Párkrát jsem do města zajel, viděl jsem zámek, byl  ve Smetanově muzeu, krásné klášterní zahradě, upraveném náměstí a to bylo asi vše. A trvalo to vlastně až do letošního roku, kdy jsem zjistil, že hrálo zajímavou roli v historii mé rodiny a nezávisle na tom se rozhodl navštívit festival.

EMANUEL
Začnu-li tím prvním důvodem, pak jsem se do jisté míry náhodně (ovšem náhoda přeje připraveným) dopracoval ke zjištění, že jeden z mých praprastrýců byl nepřehlédnutelnou postavou mezi pedagogy litomyšlského gymnázia, kde o generaci blíže dnešku působil dokonce ještě jeden z prastrýců.

Ono gymnázium má dlouhou tradici, jakou se může pochlubit nemnoho ústavů v zemi. V roce 1640 povolala vnučka šlechtice Vratislava z Pernštejna (ten vybudoval zámek) Frebonie Herula, která žila v Litomyšli od roku 1632, do města členy nedávno založeného řádu piaristů v Lipníku. Nechala pro ně postavit kostel, kolej a školy a dne 3. září 1640 podepsala zakládací listinu gymnázia, kde piaristé vyučovali 230 let. Budovu školy (a přilehlý kostel) projektoval Giovanni Battista Alliprandi a vyučovat se v ní začalo 3. listopadu 1719. Škola nesla název "Olivetanum Litomysslii" a dnešní vzhled je výsledkem stavebních úprav z roku 1821. Tato budova byla oslavena ve Filozofské historii spisovatele Aloise Jiráska a jeho filmové verzi režiséra Vávry z roku 1937 i Krškově filmu Mladá léta (1952). Dnes slouží jako městské muzeum. Litomyšlští piaristé vzdělávali třeba Jana Evangelistu Purkyně, studoval tam Julius Mařák, absolventem gymnázia byl i spisovatel Jan Karafiát. Mezi významné piaristické profesory patřil například filozof Bonifác Buzek nebo malíř Antonín Dvořák. Protože po prohraných válkách se ledacos mění, nový školský zákon z roku 1869 odebral školy z rukou církve a otevřel dveře mladým vzdělaným pedagogům. Od roku 1874 byl profesorem historie na gymnáziu čerstvý absolvent univerzity a později významný český spisovatel Alois Jirásek, který ve své Filozofské historii líčí studentský život a revoluční události roku 1848.

A právě v té době, přesněji v roce 1870, přichází do Litomyšle 29letý přírodovědec Emanuel Bárta, řeznický synek z Tábora, který se v roce 1868 podílel na uspořádání sbírek Národního muzea v Praze a o rok později vydal jednu z prvních arachnologických prací z území Čech. V Litomyšli působil celých 36 let až do své smrti 6. listopadu 1906. Oženil se spěšně, pár měsíců po příchodu, konkrétně 14. února 1871, a jeho ženou se stala 47letá vdova po vojenském úředníkovi Anna Šimková. Proč to šlo tak rychle a proč byl oddán školním katechetou in delegationem ví dnes jen Bůh. Jako svědek přijel až z rodného Tábora švagr, mlynář a zastupitel Bohouš Veselý. A o 10 let později sem strýc Emanuel přivedl svou neteř, tedy sestru mého děda, která se vdala za dalšího profesora, Emanuelova školního kolegu Hůlu. Svatba se ovšem konala v Táboře a za svědka byl ještě jeden profesor, tentokrát z gymnázia táborského. Nějak přeprofesorováno. Emanuel založil též botanickou zahradu gymnázia, v roce 1878 vydal geologický popis okresu litomyšlského a zprávu ombrometrické stanice litomyšlské (tedy jak moc pršelo),  a na dnešním Jiráskově náměstí vybudoval v letech 1882-1900 park koncipovaný jako arboretum. Lásku k broukům a hmyzu vůbec přenesl i na svého žáka a prvního předsedu české entomologické společnosti Františka Klapálka uznávaného nejen doma. Ještě v roce 2011, tedy víc jak 100 let po smrti, zmiňuje Emanuela (spolu s Jiráskem) litomyšlský zpravodaj jako učitele MUDr. Františka Laška, dlouholetého primáře místní nemocnice a starostu města. Od roku 1875 byl Emanuel též členem obecního zastupitelstva, podle příspěvků rozhodně nepatřil k nejbohatším, zřídil však nadaci na podporu nemajetných studentů, jež nesla jeho jméno, a po vzniku dívčího ústavu, jsa již na odpočinku, budoval alespoň jeho knihovnu. Skončil jako školní rada, c.k. profesor VII. hodnostní třídy (stejnou měl i okresní hejtman) a majitel zlatého záslužného kříže s korunou, jenž byl udělován civilním osobám za oddanost císaři a vlasti, za mnohaletou užitečnou činnost ve veřejné službě nebo za jiné zásluhy o všeobecné blaho. A uděloval ho přímo císař. Emanuel Bárta žil a zemřel na Záhradí č. 1, a část jeho pozůstalosti je uložena v archivu České akademie věd.

A když se tohle všechno člověk dozví, tak město vidí úplně jinak. A říká si tak támhle dědečkův strejda bydlel:

Dirigent Ondrej Lenárd
A kolem zámku, který je hned vedle, kostela Nalezení svatého Kříže pod ním a po dřevěném krytém schodišti to měl do školy 5 minut. A za dalších 5 minut byl na radnici.

kostel a budova starého gymnázia (hlavní vchod byl zdola), dnes muzea
stará radnice na Smetanovo náměstí
A přes park, který založil, koukal na hostinec, kde bydlel kolega Alois Jirásek, profesor dějepisu a zeměpisu, snad nebyl tak otřískaný jako dnes.


A tamhle za rohem bydlel Emanuelův další kolega, profesor češtiny Josef Novák, který do města v roce 1876 přivedl mladou a vzdělanou manželku Terezu, později známou spisovatelku.


Jak tak koukám, všude samá deska, jen Eman přišel zkrátka. Že by ten císařský metál?

Tak z tohohle vyrostl můj sice pozdní, leč zbrusu nový a značně osobní vztah k Litomyšli. Tedy pominu-li to, že jsem se tady kdysi dávno střetl se svou ženou stran výchovy potomků, před několika lety zde strávil jedny z posledních společných chvil s mně blízkým bratrancem Vlastíkem a letos si povídal s jeho skvělou dcerou.

SMETANOVA LITOMYŠL
Musím přiznat, že s tímto backgroundem to u mě měl festival velmi usnadněné. Jeho idea byla stará, ale zrealizovat se ji podařilo až po komunistickém převratu v únoru 1948, kdy se stal Zdeněk Nejedlý ministrem školství. Takže první ročník se konal v červnu 1949. Nejedlý byl rozporuplná osobnost, viz text na desce u jeho litomyšlského pomníku. Byl zarytý smetanovec (zlí jazykové tvrdí, že Dvořáka nesnášel, neboť jeho dcera dala přednost Sukovi), rozepsal a nedokončil jeho rozsáhlý životopis, stejně jako Masarykův a Leninův. Prosadil vznik akademie věd podle sovětského vzoru, stejně jako reformu školství ("Drahý soudruhu Nejedlý, dals nám jednotnou školu, dej nám i jedno i.")


Původně čistě smetanovský festival po jeho smrti strádal a v letech 1966-1973 se nekonal vůbec. Znovuobnoven byl u příležitosti 50. výročí Smetanova úmrtí a jeho dramaturgie se začala otevírat širšímu spektru skladatelů, nové impulzy dostal v 90. letech a postupně se stal široce uznávaným hudebním podnikem mezinárodního charakteru. Což se snadno řekne, ale aby člověk pochopil obsah těchto slov, musí to zažít. Což se mi podařilo tím, že jsem navštívil hned 4 hudební produkce v rámci 58. hudebního festivalu, ouvertury s tvůrci před koncerty, několik výstav již XII. ročníku Smetanovy výtvarné Litomyšle a město prošel křížem krážem. Hudby se dotknu jinde, a tak jen krátce o výtvarné Litomyšli, jejímž generálním sponzorem je Bohemia Heritage Fund, jehož duší je JUDr. Pavel Smutný, který je však též velkým milovníkem a mecenášem klasické hudby a především opery působícím nejen na českém dvorku.

Snad nejcennějším počinem Smetanovy výtvarné Litomyšle je vystavení románské Madony z Osíka, malé, jen 34 cm vysoké, vyřezávané a polychromované sošky sedící madony staré nějakých 900 let, tedy z doby, kdy v Čechách vládla přemyslovská knížata a první králové. Nějaký fundamentalistický vandal jí sice uřízl hlavu, ale stejně je naší spojnicí do minulosti.

Takhle to mohlo vypadat kdysi
Madona z Osíka dnes
Ale jsou zde i štíhlé sochy Olbrama Zoubka vystavené u příležitosti jeho devadesátin v galerii U Rytířů na náměstí (a další jsou v zámeckém sklepení), které sice stylem poněkud připomínají Alberto Giacomettiho, ale obsahem jsou zcela originální.


Grafiky Vladimíra Komárka ze soukromé sbírky jsou vystaveny v moderní přístavbě piaristické koleje a zvláště jeho exlibris s básnickými texty zapadají do atmosféry místa.


V zámeckém pivovaru je umístěn výběr moderního umění z rozsáhlé soukromé sbírky pana Roberta Rundáka nazvaný „Tohle není poesie! (Zhroucení citů)“, který přibližuje i film promítaný v 1. patře rekonstruovaného objektu


V galerii Miroslava Kubíka na náměstí je rozsáhlý výběr nefigurativních obrazů Jana Kubíčka „Cesta do budoucnosti“


Týž galerista vystavuje v Klášterní zahradě monumentální artefakty Tour 2010 a Zpátky do kamene 2012.

Tour 2010
A Portmoneum – Museum Josefa Váchala pořádá ve svých prostorách výstavu převážně grafik Petra Válka nazvanou „Do nebíčka“.


Což není ani zdaleka všechno, ale ještě jeden artefakt za připomenutí stojí. Na klášterní zahradě ho pro Smetanovu Litomyšl vytvořily Mendelova univerzita v Brně a zahradnická škola v Litomyšli. "Osudově" spojuje všechno: hudbu, výtvarno i město.

g-g-g-es! f-f-f-d!
S jistým překvapením zjišťuji, že po čtyřech dnech v Litomyšli jsem byl doslova ohromen. Svou kulturní komplexností a tím, jak jsou akce vrostlé do města, představuje spojení hudební a výtvarné „Litomyšle“ bezpochyby nejvelkolepější kulturní podnik v Česku, což říkám bez uzardění jako příznivec rozsahem i zdroji většího Pražského jara, Dvořákovy Prahy i festivalu Janáček Brno. Ty stovky, možná tisíce lidí, kteří festival připravují a vystupují na něm, od školních souborů, přes nejvýznamnější česká tělesa a zpěváky různých žánrů, až po renomované zahraniční interprety, musejí odevzdat obrovský kus pozitivní práce, která se bezpochyby přenese na desetitisíce návštěvníků. Mecenáš Pavel Smutný někde říkal: „Národ, který nezná svou historii, původ a kulturu, je jako strom bez kořenů.“ A také: „Kultura je nezbytná k životu. Vezměte si Prahu, bez kultury nebude nic. Lidé přestanou po čase koukat na ty mrtvé šutry... Pokud se tu nebude nic dít, Praha pozvolna odumře.“ Smetanova Litomyšl vytváří v tomto smyslu obrovský oblouk. Od textů z 9. století v moderním Mahlerovi nebo biblických textů v Bernsteinově mši na pomezí klasiky, rocku, jazzu a muzikálu, od Madony z Osíčka až po výtvarný artefakt vytvořený z autobusu. A také oblouk od piaristů, přes Smetanu, strejdu Emana, podivína Nejedlého až po advokáta Smutného.

A ještě něco. Podíváte-li se na webovou stránku festivalu, najdete tam toto:


Když jsem se vracel, a vlastně doteď si říkám, že nemají pravdu ti, kdo křičí, že je všechno špatně, že EU nám bere svobodu, že se všechno rozkrade. Připomínají mi blbce, který se přede mne při zpáteční cestě v deštivém dopoledni svobodně nacpal tak, že mne ve smyku jen náhodou nesmetl, a nakonec zcela rozbil své auto o břeh příkopu v opačném směru. Naštěstí těch řidičů jsem cestou potkal stovky, a tenhle byl jen jeden. A to už nemluvím o těch tisících lidí, kteří na své vlastní triko vybudovali penziony a výstavní síně, ve kterých jsem byl, a obdělávají pole, kolem kterých jsem projížděl, a musí poslouchat bláboly nezakotvených a eticky mrtvých Okamurů a Babišů.