Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

neděle 3. července 2016

Strejda Emanuel a Smetanova Litomyšl

Jsou města, která mají z různých důvodů punc národních skvostů. V Česku mezi ně určitě patří Litomyšl, kterou jsem hlavně díky škole vždy vnímal jako místo se zvláštním postavením v české kulturní historii. Ta byla ztělesněna v Aloisu Jiráskovi, Bedřichu Smetanovi a také rudém dědkovi Zdeňku Nejedlém. První zde učil na gymnáziu, Smetana a Nejedlý se v Litomyšli narodili. A samozřejmě jsem věděl o festivalu, který jsem však považoval tak trochu za provinciální postobrozenecký relikt, na který navíc dopadá stín Nejedlého.

Párkrát jsem do města zajel, viděl jsem zámek, byl  ve Smetanově muzeu, krásné klášterní zahradě, upraveném náměstí a to bylo asi vše. A trvalo to vlastně až do letošního roku, kdy jsem zjistil, že hrálo zajímavou roli v historii mé rodiny a nezávisle na tom se rozhodl navštívit festival.

EMANUEL
Začnu-li tím prvním důvodem, pak jsem se do jisté míry náhodně (ovšem náhoda přeje připraveným) dopracoval ke zjištění, že jeden z mých praprastrýců byl nepřehlédnutelnou postavou mezi pedagogy litomyšlského gymnázia, kde o generaci blíže dnešku působil dokonce ještě jeden z prastrýců.

Ono gymnázium má dlouhou tradici, jakou se může pochlubit nemnoho ústavů v zemi. V roce 1640 povolala vnučka šlechtice Vratislava z Pernštejna (ten vybudoval zámek) Frebonie Herula, která žila v Litomyšli od roku 1632, do města členy nedávno založeného řádu piaristů v Lipníku. Nechala pro ně postavit kostel, kolej a školy a dne 3. září 1640 podepsala zakládací listinu gymnázia, kde piaristé vyučovali 230 let. Budovu školy (a přilehlý kostel) projektoval Giovanni Battista Alliprandi a vyučovat se v ní začalo 3. listopadu 1719. Škola nesla název "Olivetanum Litomysslii" a dnešní vzhled je výsledkem stavebních úprav z roku 1821. Tato budova byla oslavena ve Filozofské historii spisovatele Aloise Jiráska a jeho filmové verzi režiséra Vávry z roku 1937 i Krškově filmu Mladá léta (1952). Dnes slouží jako městské muzeum. Litomyšlští piaristé vzdělávali třeba Jana Evangelistu Purkyně, studoval tam Julius Mařák, absolventem gymnázia byl i spisovatel Jan Karafiát. Mezi významné piaristické profesory patřil například filozof Bonifác Buzek nebo malíř Antonín Dvořák. Protože po prohraných válkách se ledacos mění, nový školský zákon z roku 1869 odebral školy z rukou církve a otevřel dveře mladým vzdělaným pedagogům. Od roku 1874 byl profesorem historie na gymnáziu čerstvý absolvent univerzity a později významný český spisovatel Alois Jirásek, který ve své Filozofské historii líčí studentský život a revoluční události roku 1848.

A právě v té době, přesněji v roce 1870, přichází do Litomyšle 29letý přírodovědec Emanuel Bárta, řeznický synek z Tábora, který se v roce 1868 podílel na uspořádání sbírek Národního muzea v Praze a o rok později vydal jednu z prvních arachnologických prací z území Čech. V Litomyšli působil celých 36 let až do své smrti 6. listopadu 1906. Oženil se spěšně, pár měsíců po příchodu, konkrétně 14. února 1871, a jeho ženou se stala 47letá vdova po vojenském úředníkovi Anna Šimková. Proč to šlo tak rychle a proč byl oddán školním katechetou in delegationem ví dnes jen Bůh. Jako svědek přijel až z rodného Tábora švagr, mlynář a zastupitel Bohouš Veselý. A o 10 let později sem strýc Emanuel přivedl svou neteř, tedy sestru mého děda, která se vdala za dalšího profesora, Emanuelova školního kolegu Hůlu. Svatba se ovšem konala v Táboře a za svědka byl ještě jeden profesor, tentokrát z gymnázia táborského. Nějak přeprofesorováno. Emanuel založil též botanickou zahradu gymnázia, v roce 1878 vydal geologický popis okresu litomyšlského a zprávu ombrometrické stanice litomyšlské (tedy jak moc pršelo),  a na dnešním Jiráskově náměstí vybudoval v letech 1882-1900 park koncipovaný jako arboretum. Lásku k broukům a hmyzu vůbec přenesl i na svého žáka a prvního předsedu české entomologické společnosti Františka Klapálka uznávaného nejen doma. Ještě v roce 2011, tedy víc jak 100 let po smrti, zmiňuje Emanuela (spolu s Jiráskem) litomyšlský zpravodaj jako učitele MUDr. Františka Laška, dlouholetého primáře místní nemocnice a starostu města. Od roku 1875 byl Emanuel též členem obecního zastupitelstva, podle příspěvků rozhodně nepatřil k nejbohatším, zřídil však nadaci na podporu nemajetných studentů, jež nesla jeho jméno, a po vzniku dívčího ústavu, jsa již na odpočinku, budoval alespoň jeho knihovnu. Skončil jako školní rada, c.k. profesor VII. hodnostní třídy (stejnou měl i okresní hejtman) a majitel zlatého záslužného kříže s korunou, jenž byl udělován civilním osobám za oddanost císaři a vlasti, za mnohaletou užitečnou činnost ve veřejné službě nebo za jiné zásluhy o všeobecné blaho. A uděloval ho přímo císař. Emanuel Bárta žil a zemřel na Záhradí č. 1, a část jeho pozůstalosti je uložena v archivu České akademie věd.

A když se tohle všechno člověk dozví, tak město vidí úplně jinak. A říká si tak támhle dědečkův strejda bydlel:

Dirigent Ondrej Lenárd
A kolem zámku, který je hned vedle, kostela Nalezení svatého Kříže pod ním a po dřevěném krytém schodišti to měl do školy 5 minut. A za dalších 5 minut byl na radnici.

kostel a budova starého gymnázia (hlavní vchod byl zdola), dnes muzea
stará radnice na Smetanovo náměstí
A přes park, který založil, koukal na hostinec, kde bydlel kolega Alois Jirásek, profesor dějepisu a zeměpisu, snad nebyl tak otřískaný jako dnes.


A tamhle za rohem bydlel Emanuelův další kolega, profesor češtiny Josef Novák, který do města v roce 1876 přivedl mladou a vzdělanou manželku Terezu, později známou spisovatelku.


Jak tak koukám, všude samá deska, jen Eman přišel zkrátka. Že by ten císařský metál?

Tak z tohohle vyrostl můj sice pozdní, leč zbrusu nový a značně osobní vztah k Litomyšli. Tedy pominu-li to, že jsem se tady kdysi dávno střetl se svou ženou stran výchovy potomků, před několika lety zde strávil jedny z posledních společných chvil s mně blízkým bratrancem Vlastíkem a letos si povídal s jeho skvělou dcerou.

SMETANOVA LITOMYŠL
Musím přiznat, že s tímto backgroundem to u mě měl festival velmi usnadněné. Jeho idea byla stará, ale zrealizovat se ji podařilo až po komunistickém převratu v únoru 1948, kdy se stal Zdeněk Nejedlý ministrem školství. Takže první ročník se konal v červnu 1949. Nejedlý byl rozporuplná osobnost, viz text na desce u jeho litomyšlského pomníku. Byl zarytý smetanovec (zlí jazykové tvrdí, že Dvořáka nesnášel, neboť jeho dcera dala přednost Sukovi), rozepsal a nedokončil jeho rozsáhlý životopis, stejně jako Masarykův a Leninův. Prosadil vznik akademie věd podle sovětského vzoru, stejně jako reformu školství ("Drahý soudruhu Nejedlý, dals nám jednotnou školu, dej nám i jedno i.")


Původně čistě smetanovský festival po jeho smrti strádal a v letech 1966-1973 se nekonal vůbec. Znovuobnoven byl u příležitosti 50. výročí Smetanova úmrtí a jeho dramaturgie se začala otevírat širšímu spektru skladatelů, nové impulzy dostal v 90. letech a postupně se stal široce uznávaným hudebním podnikem mezinárodního charakteru. Což se snadno řekne, ale aby člověk pochopil obsah těchto slov, musí to zažít. Což se mi podařilo tím, že jsem navštívil hned 4 hudební produkce v rámci 58. hudebního festivalu, ouvertury s tvůrci před koncerty, několik výstav již XII. ročníku Smetanovy výtvarné Litomyšle a město prošel křížem krážem. Hudby se dotknu jinde, a tak jen krátce o výtvarné Litomyšli, jejímž generálním sponzorem je Bohemia Heritage Fund, jehož duší je JUDr. Pavel Smutný, který je však též velkým milovníkem a mecenášem klasické hudby a především opery působícím nejen na českém dvorku.

Snad nejcennějším počinem Smetanovy výtvarné Litomyšle je vystavení románské Madony z Osíka, malé, jen 34 cm vysoké, vyřezávané a polychromované sošky sedící madony staré nějakých 900 let, tedy z doby, kdy v Čechách vládla přemyslovská knížata a první králové. Nějaký fundamentalistický vandal jí sice uřízl hlavu, ale stejně je naší spojnicí do minulosti.

Takhle to mohlo vypadat kdysi
Madona z Osíka dnes
Ale jsou zde i štíhlé sochy Olbrama Zoubka vystavené u příležitosti jeho devadesátin v galerii U Rytířů na náměstí (a další jsou v zámeckém sklepení), které sice stylem poněkud připomínají Alberto Giacomettiho, ale obsahem jsou zcela originální.


Grafiky Vladimíra Komárka ze soukromé sbírky jsou vystaveny v moderní přístavbě piaristické koleje a zvláště jeho exlibris s básnickými texty zapadají do atmosféry místa.


V zámeckém pivovaru je umístěn výběr moderního umění z rozsáhlé soukromé sbírky pana Roberta Rundáka nazvaný „Tohle není poesie! (Zhroucení citů)“, který přibližuje i film promítaný v 1. patře rekonstruovaného objektu


V galerii Miroslava Kubíka na náměstí je rozsáhlý výběr nefigurativních obrazů Jana Kubíčka „Cesta do budoucnosti“


Týž galerista vystavuje v Klášterní zahradě monumentální artefakty Tour 2010 a Zpátky do kamene 2012.

Tour 2010
A Portmoneum – Museum Josefa Váchala pořádá ve svých prostorách výstavu převážně grafik Petra Válka nazvanou „Do nebíčka“.


Což není ani zdaleka všechno, ale ještě jeden artefakt za připomenutí stojí. Na klášterní zahradě ho pro Smetanovu Litomyšl vytvořily Mendelova univerzita v Brně a zahradnická škola v Litomyšli. "Osudově" spojuje všechno: hudbu, výtvarno i město.

g-g-g-es! f-f-f-d!
S jistým překvapením zjišťuji, že po čtyřech dnech v Litomyšli jsem byl doslova ohromen. Svou kulturní komplexností a tím, jak jsou akce vrostlé do města, představuje spojení hudební a výtvarné „Litomyšle“ bezpochyby nejvelkolepější kulturní podnik v Česku, což říkám bez uzardění jako příznivec rozsahem i zdroji většího Pražského jara, Dvořákovy Prahy i festivalu Janáček Brno. Ty stovky, možná tisíce lidí, kteří festival připravují a vystupují na něm, od školních souborů, přes nejvýznamnější česká tělesa a zpěváky různých žánrů, až po renomované zahraniční interprety, musejí odevzdat obrovský kus pozitivní práce, která se bezpochyby přenese na desetitisíce návštěvníků. Mecenáš Pavel Smutný někde říkal: „Národ, který nezná svou historii, původ a kulturu, je jako strom bez kořenů.“ A také: „Kultura je nezbytná k životu. Vezměte si Prahu, bez kultury nebude nic. Lidé přestanou po čase koukat na ty mrtvé šutry... Pokud se tu nebude nic dít, Praha pozvolna odumře.“ Smetanova Litomyšl vytváří v tomto smyslu obrovský oblouk. Od textů z 9. století v moderním Mahlerovi nebo biblických textů v Bernsteinově mši na pomezí klasiky, rocku, jazzu a muzikálu, od Madony z Osíčka až po výtvarný artefakt vytvořený z autobusu. A také oblouk od piaristů, přes Smetanu, strejdu Emana, podivína Nejedlého až po advokáta Smutného.

A ještě něco. Podíváte-li se na webovou stránku festivalu, najdete tam toto:


Když jsem se vracel, a vlastně doteď si říkám, že nemají pravdu ti, kdo křičí, že je všechno špatně, že EU nám bere svobodu, že se všechno rozkrade. Připomínají mi blbce, který se přede mne při zpáteční cestě v deštivém dopoledni svobodně nacpal tak, že mne ve smyku jen náhodou nesmetl, a nakonec zcela rozbil své auto o břeh příkopu v opačném směru. Naštěstí těch řidičů jsem cestou potkal stovky, a tenhle byl jen jeden. A to už nemluvím o těch tisících lidí, kteří na své vlastní triko vybudovali penziony a výstavní síně, ve kterých jsem byl, a obdělávají pole, kolem kterých jsem projížděl, a musí poslouchat bláboly nezakotvených a eticky mrtvých Okamurů a Babišů.

Žádné komentáře:

Okomentovat