Párkrát jsem do města zajel, viděl jsem zámek, byl ve Smetanově muzeu, krásné klášterní zahradě, upraveném náměstí a to bylo asi vše. A trvalo to vlastně až do letošního roku, kdy jsem zjistil, že hrálo zajímavou roli v historii mé rodiny a nezávisle na tom se rozhodl navštívit festival.
EMANUEL
Začnu-li tím prvním důvodem, pak jsem se do jisté míry náhodně (ovšem náhoda přeje připraveným) dopracoval ke zjištění, že jeden z mých praprastrýců byl nepřehlédnutelnou postavou mezi pedagogy litomyšlského gymnázia, kde o generaci blíže dnešku působil dokonce ještě jeden z prastrýců.
Ono gymnázium má dlouhou tradici, jakou se může pochlubit nemnoho ústavů v zemi. V roce 1640 povolala vnučka šlechtice Vratislava z Pernštejna (ten vybudoval zámek) Frebonie Herula, která žila v Litomyšli od roku 1632, do města členy nedávno založeného řádu piaristů v Lipníku. Nechala pro ně postavit kostel, kolej a školy a dne 3. září 1640 podepsala zakládací listinu gymnázia, kde piaristé vyučovali 230 let. Budovu školy (a přilehlý kostel) projektoval Giovanni Battista Alliprandi a vyučovat se v ní začalo 3. listopadu 1719. Škola nesla název "Olivetanum Litomysslii" a dnešní vzhled je výsledkem stavebních úprav z roku 1821. Tato budova byla oslavena ve Filozofské historii spisovatele Aloise Jiráska a jeho filmové verzi režiséra Vávry z roku 1937 i Krškově filmu Mladá léta (1952). Dnes slouží jako městské muzeum. Litomyšlští piaristé vzdělávali třeba Jana Evangelistu Purkyně, studoval tam Julius Mařák, absolventem gymnázia byl i spisovatel Jan Karafiát. Mezi významné piaristické profesory patřil například filozof Bonifác Buzek nebo malíř Antonín Dvořák. Protože po prohraných válkách se ledacos mění, nový školský zákon z roku 1869 odebral školy z rukou církve a otevřel dveře mladým vzdělaným pedagogům. Od roku 1874 byl profesorem historie na gymnáziu čerstvý absolvent univerzity a později významný český spisovatel Alois Jirásek, který ve své Filozofské historii líčí studentský život a revoluční události roku 1848.

A když se tohle všechno člověk dozví, tak město vidí úplně jinak. A říká si tak támhle dědečkův strejda bydlel:
![]() |
Dirigent Ondrej Lenárd |
A kolem zámku, který je hned vedle, kostela Nalezení svatého Kříže pod ním a po dřevěném krytém schodišti to měl do školy 5 minut. A za dalších 5 minut byl na radnici.
![]() |
kostel a budova starého gymnázia (hlavní vchod byl zdola), dnes muzea |
![]() |
stará radnice na Smetanovo náměstí |
A přes park, který založil, koukal na hostinec, kde bydlel kolega Alois Jirásek, profesor dějepisu a zeměpisu, snad nebyl tak otřískaný jako dnes.
Tak z tohohle vyrostl můj sice pozdní, leč zbrusu nový a značně osobní vztah k Litomyšli. Tedy pominu-li to, že jsem se tady kdysi dávno střetl se svou ženou stran výchovy potomků, před několika lety zde strávil jedny z posledních společných chvil s mně blízkým bratrancem Vlastíkem a letos si povídal s jeho skvělou dcerou.
SMETANOVA LITOMYŠL
Musím přiznat, že s tímto backgroundem to u mě měl festival velmi usnadněné. Jeho idea byla stará, ale zrealizovat se ji podařilo až po komunistickém převratu v únoru 1948, kdy se stal Zdeněk Nejedlý ministrem školství. Takže první ročník se konal v červnu 1949. Nejedlý byl rozporuplná osobnost, viz text na desce u jeho litomyšlského pomníku. Byl zarytý smetanovec (zlí jazykové tvrdí, že Dvořáka nesnášel, neboť jeho dcera dala přednost Sukovi), rozepsal a nedokončil jeho rozsáhlý životopis, stejně jako Masarykův a Leninův. Prosadil vznik akademie věd podle sovětského vzoru, stejně jako reformu školství ("Drahý soudruhu Nejedlý, dals nám jednotnou školu, dej nám i jedno i.")
Původně čistě smetanovský festival po jeho smrti strádal a v letech 1966-1973 se nekonal vůbec. Znovuobnoven byl u příležitosti 50. výročí Smetanova úmrtí a jeho dramaturgie se začala otevírat širšímu spektru skladatelů, nové impulzy dostal v 90. letech a postupně se stal široce uznávaným hudebním podnikem mezinárodního charakteru. Což se snadno řekne, ale aby člověk pochopil obsah těchto slov, musí to zažít. Což se mi podařilo tím, že jsem navštívil hned 4 hudební produkce v rámci 58. hudebního festivalu, ouvertury s tvůrci před koncerty, několik výstav již XII. ročníku Smetanovy výtvarné Litomyšle a město prošel křížem krážem. Hudby se dotknu jinde, a tak jen krátce o výtvarné Litomyšli, jejímž generálním sponzorem je Bohemia Heritage Fund, jehož duší je JUDr. Pavel Smutný, který je však též velkým milovníkem a mecenášem klasické hudby a především opery působícím nejen na českém dvorku.
Snad nejcennějším počinem Smetanovy výtvarné Litomyšle je vystavení románské Madony z Osíka, malé, jen 34 cm vysoké, vyřezávané a polychromované sošky sedící madony staré nějakých 900 let, tedy z doby, kdy v Čechách vládla přemyslovská knížata a první králové. Nějaký fundamentalistický vandal jí sice uřízl hlavu, ale stejně je naší spojnicí do minulosti.
![]() |
Takhle to mohlo vypadat kdysi |
![]() |
Madona z Osíka dnes |
Ale jsou zde i štíhlé sochy Olbrama Zoubka vystavené u příležitosti jeho devadesátin v galerii U Rytířů na náměstí (a další jsou v zámeckém sklepení),
které sice stylem poněkud připomínají Alberto Giacomettiho, ale obsahem jsou zcela
originální.
Grafiky Vladimíra Komárka ze soukromé sbírky jsou vystaveny v moderní přístavbě piaristické koleje a zvláště jeho exlibris s básnickými texty zapadají do atmosféry místa.
V galerii Miroslava Kubíka na náměstí je rozsáhlý výběr nefigurativních obrazů Jana Kubíčka „Cesta do budoucnosti“
![]() |
Tour 2010 |
A Portmoneum – Museum Josefa Váchala pořádá ve svých prostorách výstavu převážně grafik
Petra Válka nazvanou „Do nebíčka“.
![]() |
g-g-g-es! f-f-f-d! |
A ještě něco. Podíváte-li se na webovou stránku festivalu, najdete tam toto:
Když jsem se vracel, a vlastně doteď si říkám, že nemají pravdu ti, kdo křičí, že je všechno špatně, že EU nám bere svobodu, že se všechno rozkrade. Připomínají mi blbce, který se přede mne při zpáteční cestě v deštivém dopoledni svobodně nacpal tak, že mne ve smyku jen náhodou nesmetl, a nakonec zcela rozbil své auto o břeh příkopu v opačném směru. Naštěstí těch řidičů jsem cestou potkal stovky, a tenhle byl jen jeden. A to už nemluvím o těch tisících lidí, kteří na své vlastní triko vybudovali penziony a výstavní síně, ve kterých jsem byl, a obdělávají pole, kolem kterých jsem projížděl, a musí poslouchat bláboly nezakotvených a eticky mrtvých Okamurů a Babišů.
Setkání s vaším blogem /opožděné a náhodné/ mě velice potěšilo. Styčné body jsou mnohé, ale prozradím aspoň dva:
OdpovědětVymazatPokus o zachování některých dřevin v parku na Jiráskově náměstí, který zakládal váš prastrýc Emanuel, nebyl bohužel stoprocentně úspěšný, ale snaha byla...
Realizace výstavy grafik Vladimíra Komárka v přístavbě piaristické koleje byla radost a mám na ni příjemnou vzpomínku. Těší mě, že se výstava líbila i vám.
Děkuji za krásný text, věnovaný Litomyšli.