Litomyšl počtvrté a naposledy (letos)

V minulých glosách jsem popsal dva krásné večery v litomyšlském zámku, ale ještě dvě produkce zbývají. Tou první byl pozoruhodný večer s baletem Národního divadla moravskoslezského opět na zámku, druhou pak barokní zpívání v piaristickém kostele Nalezení sv. Kříže.

Protože už se však k letošní Smetanově Litomyšli nebudu vracet, cítím potřebu vzdát hold dvěma lidem, kteří jsou duší festivalu a bez nichž je dnes obtížné si tento podnik představit. Je to v prvé řadě dramaturg, resp. umělecký ředitel festivalu Vojtěch Stříteský a stejně tak v prvé řadě ředitel festivalu Jan Pikna. Ten první se kolem festivalu pohybuje více než 30 let a od roku 1992 je jeho dramaturgem. Ten druhý přišel o něco později, ale o jeho kvalitách svědčí to, že byl letos vyhlášen Manažerem roku 2015 v odvětví služby pro veřejnost a současně i Vynikajícím manažerem malé firmy do 50 zaměstnanců. Především díky těmto dvěma lidem se z Litomyšle stalo místo s obrovským kulturním záběrem a nenapadá mne pro ně žádné lepší označení než buditelé nebo to co říkali o Františku Dvořákovi jeho přátelé: "české kultury hořák." Tak tím jsem si odbyl úřad a zpátky do hlediště.

HUDBA A TANEC

Dost jsem se mýlil, když jsem tanec prvního večera víkendového balíčku 17. až 19. června považoval za outsidera, jakýsi přívažek k dalším dvěma večerům. Bylo to jinak, tanec oživil, jaksi přidal smysl hudbě, aniž by bránil jejímu plnému vnímání. Večeru předcházela zajímavá ouvertura v zámecké jízdárně, kde si dramaturg festivalu Vojtěch Střítezský, šéfka ostravského baletu Lenka Dřímalová a italský tanečník Giordano Bozza povídali o večerním programu a baletu vůbec. Spíš než samotný program mne zaujaly 2 věci. Na dotaz z publika, proč není v souboru víc Čechů, ředitelka konstatovala, že obsazují volná místa konkurzy a berou podle kvality. A zájem je veliký, protože pracují s prestižními choreografy a každý tanečník má zájem mít v pracovním životopise známé choreografie. Není výjimkou, že do konkurzu se přihlásí 500 uchazečů. Giordano Bozza dodal, že Česko je šťastná země, protože má proti Itálii štědře dotovanou kulturu. Pohled z venku, i když překvapivý, někdy neuškodí.

Nechodím na balet často, rok na to má příliš málo večerů a já sil, a tak tohle bylo za poslední rok teprve třetí představení po superklasické Giselle v podání Royal Ballet a Prokofjevově Popelce v Ashtonově komické choreografii a v provedení American Ballet Theatre. Klasický, neoklasický a nyní moderní tanec. K mému velkému představení mne ten poslední oslovil nejvíc.

První část Barocco byla doprovázena živým violoncellem a reprodukovanou hudbou Johanna Sebastiana Bacha, skladatelské superstar vrcholného baroka. Polák Jacek Przybylowicz tuto choreografii vytvořil před 12 lety pro Biennale de la Dance v Lyonu. Na první pohled zaujme nezvyklá taneční technika, kde nejsou vidět žádné přímé linie, vše je v pohybu a oblouku a nerespektuje kánony klasického baletu. Je to vizuální imprese hudby, tanec nevypráví žádný příběh, kdo je ochoten respektovat tuto skutečnost, je odměněn silným dojmem.

Druhá část představení byla ještě působivější, když její rovnocennou hudební složkou byla Orffem zhudebněná Carmina Burana podaná živě s minimální leč autentickou hudební složkou - dva klavíry, pět perkusistů, zpěváci. Všichni na jevišti, nad kterým visel měsíc někdy svítící bíle, jindy rudě a nebo zatměný. A opět se zde pojí 3 složky vytvořené dokonce v časovém oblouku téměř 900 let. Od textů z 11. - 13. století shrnutých do sbírky 254 písní s tématy

Carmina ecclesiastica (náboženská témata)
Carmina moralia et satirica (satirické a moralistické písně)
Carmina amatoria (milostné písně a písně oslavující jaro)
Carmina potoria (pijácké písně)
Ludi (náboženské hry)
Supplementum (doplňky - obsahují např. jiné varianty starších písní),

přes expresivní hudbu až po dramatický výrazový tanec. Text, na který Karl Orff skladbu napsal, představuje výběr 24 písní a choreograf nad těmito dvěma složkami vytvořil velmi silné baletní poselství o osudovém kole štěstí, nadčasový hymnus o lásce muže a ženy. Ústřední postavu Virgin tančila velmi temperamentně drobná Italka Chiara Lo Piparo, nadšený výkon však podal celý baletní soubor. Obrovský úspěch zvedl publikum k dlouhému potlesku vstoje a je obrovská škoda, že toto představení bylo definitivně poslední, když derniéra na domovské ostravské scéně proběhla již 4. června.

Soubor, který má k dispozici šéfka baletu, působí dojmem týmu, jenž je vnitřně soudržný i přes výrazně mnohonárodnostní charakter. Ostatně do širšího výběru baletní Thalie 2015 se dostali 3 tanečníci z Ostravy: Japonec, Australanka a Španěl.

Hommage à Johann Sebastian Bach: BAROCCO (choreografie Jacek Przybyłowicz)
Carl Orff: CARMINA BURANA (choreografie Youri Vámos) - skladatelova verze pro sólisty, smíšený sbor, dva klavíry a bicí nástroje

Barocco: Markéta Kubínová – violoncello, hudba částečně ze záznamu. Tančí – Isabelle Ayers, Brittany Haws, Saki Kagawa, Brígida Pereira Neves, Ayuka Nitta, Shino Sakurado, Aglaja Sawatzki, Barbora Šulcová, Stéphane Aubry, Giordano Bozza, Rei Masatomi, Sergio Méndez Romero, Stefano Pietragalla, Justin Zee

Carmina Burana: Veronika Holbová - soprán, Jan Mikušek - tenor, Filip Bandžak - baryton, Michal Bárta / Jiří Janík - klavír, Václav Fildán / Martin Hrček / Petr Podraza / Jiří Smrčka / František Škrla / Pavel Švec / Jan Wysoglad - bicí. Tančí – Chiara Lo Piparo, Koki Nishioka, Macbeth Konstantin Kaněra, Giordano Bozza, Tommaso Avezzano Comes, Rei Masatomi, Sergio Méndez Romero, Olga Borisová-Pračiková / Petra Kováčová

Sbor Národního divadla moravskoslezského Ostrava, sbormistr Jurij Galatenko, dirigent Marek Prášil

BAROKNÍ HUDBA ČESKÝCH PIARISTŮ

Ten poslední podnik, o kterém se chci zmínit, to bylo zpívání v neděli 19. června po obědě v piaristickém kostele Nalezení sv. Kříže. Pořad se jmenoval "Laudate pueri - hudba českých piaristů" a název koncertu podle žalmového verše „Chvalte, chlapci, Hospodina” výstižně charakterizuje činnost a poslání řádu piaristů, který v českých zemích v 17. – 18. století pečoval o výchovu chlapců z chudých rodin, zatímco jezuité byli orientováni spíš na movitější klientelu.

Interiér kostela byl před 2 roky restaurován a dojem z hudby je umocněn moderními výtvarnými díly s duchovním obsahem umístěnými v chrámové lodi, 1000 let starou madonou z Osíku v kryptě a expozicí sakrálního umění z královéhradecké diecéze na ochozech.

Na programu mj. P. Adalbertus - Vojtěch Pelikán (*1643 Litomyšl), Antonín Maschat, Johann Ferdinand Richter, Johann Offner, František Xaver Brixi, Johann Caspar Ferdinand Fischer

Stanislava Mihalcová – soprán, Filip Dámec – kontratenor, Ondřej Šmíd – tenor, Michal Krůšek  - bas, chlapecký sbor ZUŠ v Praze 7 Pueri Gaudentes, sbormistr Zdena Součková, Capella Regia Praha, umělecký vedoucí a dirigent Robert Hugo

Když všechny své zážitky a pocity z pobytu v Litomyšli shrnu, pak jen musím zopakovat, že v litomyšlském festivalu se potkávají a vzájemně doplňují roviny hudby, zpěvu, tance, výtvarného projevu napříč staletími a národy a vytváří neopakovatelnou atmosféru s lidskými rozměry, ve které návštěvník cítí, že to vše je tady kvůli němu osobně, a ne nějaké anonymní položce vtažené do soukolí marketingové kampaně politické strany nebo obří společnosti.