Inscenovat oratoria jako operní představení je věc přitažlivá. Jednak se hůř namítá, že režisér jde proti skladateli, ale především má oratorium k opeře velmi blízko a může vzniknout útvar, přibližující divákovi myšlenky díla pomocí současného operního jazyka. Nedávno to dokázal Jiří Heřman v Národním divadle Brno s Eposem o Gilgamešovi Bohuslava Martinů, do stejné kategorie by se dala zahrnout i taneční verze Orffovy Carminy Burana.
Tentokrát však nechci mluvit ani o Martinů, ani o brněnské opeře či ostravském baletu, ale o vůbec prvním oratoriu Georga Friedricha Händela. Ten přišel jako 21letý mimořádně nadaný a notně sebevědomý mladík na podzim 1706 do Itálie, maje za sebou nedokončená studia práv a několikaletou hudební praxi. Hlavním cílem zřejmě byly Benátky, kde doslova vzkvétala opera a byla dostupná každému, kdo na to měl, také Řím s bohatým intelektuálním a uměleckým životem, a potom Neapol, které byla hudebně nejživější. Svůj italský pobyt však začal ve Florencii. Jednak proto, že na severu Itálie se zrovna válčilo o španělské dědictví a potom také proto, že ho tam lákal Gian Gastone de'Medici, do Čech oženěný (Toskánský palác) světák, velký milovník hudby a mužů, a pozdější hlava rodu Medici, jenž za pobytu v Hamburku slyšel Händelův první opus, operu Almira, která se tam hrála od ledna 1705. Z Florencie se Händel za pár měsíců přesunul do Říma a možná již počátkem dubna, ale určitě v červnu 1707 se tam hraje jeho zbrusu nové oratorium Il Trionfo del Tempo e del Disinganno, které v Händel-Werke-Verzeichnis nese již číslo 46a. Libreto mu dodal kardinál Benedetto Pamphili, vatikánský knihovník a archivář, milovník umění, prvotřídní libretista Alessandra Scarlattiho a Arcangela Corelliho a také sběratel (rodinná sbírka obrazů Doria Pamphilj Gallery je k vidění v Římě).
Základní myšlenka oratoria je takřka osvícenská. Čtyři alegorické postavy - Krása (Belleza), Zábava (Piacere), Čas (Tempo) a Poznání (Disinganno) - spolu vedou rozpravu o cíli a smyslu života, která ústí v poznání, že čas a pravda stojí výše než uplývající krása mládí a pomíjivá zábava. Zatímco Piacere se pokouší svést Bellezzu k bezstarostnému životu v nekonečném mládí a blýskavé nádheře, Tempo a Disinganno mají místo toho na zřeteli věčnost. Aby unikla smrti a pádu, musí Bellezza hledat cestu, která ji dovede k tomu, aby se podívala do „zrcadla pravdy“, místo oddávání se falešným lákadlům a lehkomyslné zábavě. Pouze v tom spočívá cíl a smysl života.
Tímto prvním oratoriem vytvořil mladý Händel strhující dílo, které je zároveň jedním z jeho nejkrásnějších, plné inspirativní a inspirující hudby, s virtuosními áriemi a mnoha působivými momenty. Totéž by se však dalo říct i o dalším Händelově díle, oratoriu Vzkříšení HVW 47, hraném v Římě o rok později, jehož provedení Collegiem 1704 vedeným Josefem Luxem zaznamenala v roce 2009 Česká televize. Je zajímavé, že Händel se dostal do Itálie díky svým operám a vrcholem jeho italského období byla opera Agrippina, premiérovaná v prosinci 1709 v Benátkách, nicméně v Římě se věnoval oratoriím. Není nelogické se domnívat, že šlo o jakési náhradní řešení, protože v prvním desetiletí 18. století byla opera v Římě prakticky zakázaná.
"Il trionfo" má pro Händelův další umělecký vývoj nevšední význam, o čemž svědčí i to, že ho později přepracovával, přičemž v úpravě nazvané "Il trionfo del Tempo e della Verità" z roku 1737 rozšířil dílo o třetí část a celá skladba nese označení HWV 46b a poslední úprava z roku 1757 obsahuje 10 nových hudebních čísel, její libreto je přeloženo do angličtiny jako "The Triumph of Time and Truth" a je řazena jako nová skladby s číslem HWV 71.
Pro styl práce barokních skladatelů je také příznačné, že v oratoriu má významné místo známá árie “Lascia la spina”, jejíž melodie zazněla v podobě sarabandy již v první Handelově opeře Almira a jako "Lascia ch'io pianga" se znovu objevuje v Händelově první londýnské opeře Rinaldo z roku 1711. Nakonec zkrácenou verzi "Lascia la spina" použil ještě v roce 1739 v pasticciu Giove in Argo.
SCÉNICKÁ PROVEDENÍ
CURYCH 2003
Zatím byla řeč pouze o provedení podiovém. S ohledem na to, co bylo o oratoriu Il Trionfo... řečeno nepřekvapí, že se nakonec dočkalo operního provedení, i když až téměř 200 let od římské premiéry. V roce 2003 ho nastudovala opera v Curychu, byť do jisté míry náhodně, neboť bylo zařazeno dodatečně poté, co Nicolaus Harnoncourt zrušil ze zdravotních důvodů plánované nastudování Haydnovy Armidy.
Hudební nastudování: Marc Minkowski
Režie: Jürgen Flimm
Scéna: Erich Wonder
Kostýmy: Florence von Gerkan
Režijní spolupráce: Gudrun Hartmann
Choreografie: Catharina Lühr
Světla: Martin Gebhardt
Bellezza: Isabel Rey
Piacere: Cecilia Bartoli
Disinganno: Marijana Mijanovic
Tempo: Christoph Strehl
Orchestra «La Scintilla» Opery Zürich
 |
| Curych - Cecilia Bartoli a Marijana Mijanovic |
Režisér Jürgen Flimm děj situoval do La Coupole, slavná pivnice na Boulevardu du Montparnass v Paříži. V meziválečném období se tento podnik stal oblíbeným místem setkávání mnoha umělců a děj se odehrává večer po divadelním představení.
Přestože ne všichni kritici představení přijali vstřícně, u obecenstva mělo úspěch a další představení v pozměněné sestavě se v Curychu hrála v letech 2004, 2006 a 2007. A navíc byla inscenace přenesena do několika dalších divadel.
MADRID 2008, 12 představení v listopadu
Belleza: Isabel Rey/Ingela Bohlin
Piacere: Vivica Genaux/Anna Bonitatibus
Disinganno: Marijana Mijanovic/Romina Basso
Tempo: Steve Davislim/Kobie Van Rensburg
BERLIN - premiera 2012, celkem 6 představení
Dirigent: Marc Minkowski
Bellezza: Sylvia Schwartz
Piacera: Inga Kalna
Disinganno: Delphine Galou
Tempo: Charles Workman
Les Musiciens du Louvre – Grenoble
BERLIN 2014
Dirigent: Sébastien Rouland
Bellezza – Sylvia Schwartz
Piacere – Inga Kalna
Disinganno – Marina Prudenskaja
Tempo – Charles Workman
Staatskapelle Berlin
BERLIN 2016, 4 představení v listopad
Dirigent: Sébastien Rouland
Bellezza: Hélène Le Corre (zpívala roli v Bernu 2013)
Piacere: Inga Kalna
Disinganno: Sara Mingardo
Tempo: Charles Workman
MILANO 2016, 28. ledna až 13. února 2016
Čtvrté divadlo, kde byla Flimmova produkce představena byla slavná milánská La Scala. Je zřejmé, že představení v rámci úsporného programu prosadil ředitel a umělecký ředitel divadla Alexander Pereira, který byl ředitelem opery v Curychu v době, kdy tam inscenace vznikala. Martina Janková je také dlouholetým členem curyšské opery a shodou okolností zpívá i v Luksově nahrávce Handelova Vzkříšení (viz odkaz nahoře)
Dirigent: Diego Fasolis
Bellezza: Martina Janková
Piacere: Lucia Cirillo
Disinganno: Sara Mingardo
Tempo: Leonardo Cortellazzi
Všechna shora uvedená představení v Curychu, Madridu, Berlíně a Milánu byla stejná, jako původní curyšské nastudování z roku 2003.
V posledních pěti letech však vznikly ještě další dvě nové inscenace.
STUTTGART 2011, květen-červenec
Režisér Calixto Bieito ani u Händela nezůstal nic dlužen pověsti operního výtržníka. Celé představení ve stuttgartské opeře se odehrává okolo řetízkového kolotoče a někteří kritici těžce nesli až příliš otevřené erotické a kriminální prvky. Víta Dvořáka to naopak téměř potěšilo. Roli Bellezzy zpívala Camilla de Falleiro, která si ji o pár měsíců dříve vyzkoušela při scénickém provedení s orchestrem il Gusto Barocco a pod vedením Jorga Halubeka v prostorách secesního gaisburského kostela (městská část Stuttgartu), což mnozí považovali za potupu evangelického chrámu.
Hudební nastudování ve stuttgartské opeře: Sébastien Rouland
Režie: Calixto Bieito
Scéna: Susanne Gschwender
Kostýmy: Anna Eiermann
Světla: Reinhard Traub
Dirigent: Sébastien Rouland
Bellezza – Camilla de Falleiro
Piacere – Ezgi Kutlu
Disinganno – Marina Prudenskaja
Tempo – Charles Workman
Staatsorchester Stuttgart
Představení mělo reprizy i v sezóně 2011/12 a v červnu 2013 bylo přeneseno do divadla v Bernu.
AIX-EN-PROVENCE 2016 - 6 představení v červnu
Zcela novou inscenaci vyrobil vyhlášený polský režisér Krzysztof Warlikowski (mimo jiné Lulu v La Monnaie či Die Frau ohne Schatten v Mnichově), když scénu navrhla jeho manželka Malgorzata Szczesniak a hudbu nastudovala Emmanuelle Haïm se svým orchestrem Le Concert d’Astrée. Jedná se o koprodukci s divadly v Caen a Lille, kde bude premiéra v lednu příštího roku.
Podobně jako ve Flimmově inscenaci hrají významnou roli drogy, kterými se Bellezza a Piacere "sjedou" v nočním klubu a zkolabují, což je vidět na videu promítaném během předehry. Z toho, co jsem viděl na záznamech, mi tato inscenace připadá zajímavější, 15 let je v současné opeře dlouhá doba. Ale obrázek si může udělat každý sám, odkaz na záznam je níže.
Hudební nastudování: Emmanuelle Haïm
Režie: Krzysztof Warlikowski
Scéna: Malgorzata Szczesniak
Dramaturg: Christian Longchamp
Světla: Felice Ross
Choreografie: Claude Bardouil
Video: Denis Guéguin
Bellezza: Sabine Devieilhe
Piacere: Franco Fagioli
Disinganno: Sara Mingardo
Tempo: Michael Spyres
Orchestr Le Concert d’Astrée
Další záznam představení je dočasně k dispozici také na medici.tv a to bezplatně. A kdo chce vidět živé zpěváky, musí počkat na listopadová představení Flimmovy produkce v Berlíně nebo Warlikovského v lednu v Lille či v únoru v Caen. Čímž se jasně potvrzuje, že název této glosy není pouhý výmysl. Mimochodem, vstupenky do Schiller Theater, kde berlínská Staatsoper momentálně hraje, lze koupit již teď, a nejdražší jsou za pouhých 68 €.
Žádné komentáře:
Okomentovat