Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pondělí 30. listopadu 2015

Zasuté světy romantismu

Podzimní Vídeň tradičně nabízí několik zajímavých výstav. Asi největší z listopadu 2015, "Světy romantismu" v rozsáhlých podzemních prostorách Albertiny, přináší přehled romantické malby a kresby.

Vrátím-li se v této souvislosti k nedávné pražské výstavě české krajiny Má vlast, tam je romantismus prezentován tak trochu jako pravěk krajinářství, na který se díváme útrpně jako na dětskou nemoc, ze které se však mistři štětce brzy vyléčili, což je pravda jen převelice přibližná, neboť romantismus má své příčiny, logiku a vývoj, a je proto docela záslužné ho prezentovat v době, kdy hlavní výstavní proudy se soustřeďují na malířství od impresionismu směrem k současnosti nebo na renesanci, případně jednotlivé malíře, kteří jsou zárukou plné kasy.


Výstava "Dahl und Friedrich. Romantische Landschaften"
proběhla v jarních měsících roku 2015 v Drážďanském muzeu Albertinum


Současné vídeňské výstavě předcházela a svým způsobem ji doplňuje jarní výstava v drážďanském muzeu Albertinum "Dahl a Friedrich. Romantické krajiny", která představila dílo dvou předních romantiků severského původu, kteří tvořili, žili a dožili v drážďanském domě na adrese An der Elbe 33. Zhruba 120 obrazů i obrázků bylo rozděleno do několika tematických celků, a protože Dahl se narodil v Norsku, zahájila výstava svou pouť ještě v loňském roce právě tam.

Soubor 160 obrazů a kreseb, který od 13. listopadu vystavuje vídeňská galerie Albertina, je však tématicky bohatší a zahrnuje díla většího okruhu autorů. Centrem zájmu je sice vídeňská romantická škola, pozornost je však věnována i škole severoněmecké, reprezentované právě drážďanskými romantiky. Není proto náhodou, že za všudypřítomné logo výstavy její autoři zvolili Friedrichův obraz Die Lebensstufen (Fáze života):


Navíc doplnění výstavy díly Angličana W. Turnera a Španěla F. Goyi umožňuje srovnat vnímání romantismu přes celou Evropu.

Celý tento směr, a nejen výtvarný, měl v Rakousku i politické souvislosti, neboť kromě jiného vycházel z jistého rozčarování nad událostmi spojenými s Francouzskou revolucí a Napoleonem. V roce 1804 sice vzniklo Rakouské císařství, avšak Vídeň byla dvakrát obsazena Napoleonovou armádou, Rakousko bylo poraženo u Slavkova, po 8 stoletích se rozpadla Svatá říše římská a na jejích troskách vznikl k Napoleonovi loajální Rýnský spolek. To všechno bylo v určitých kruzích spojováno s racionálním osvícenectvím a strohým klasicismem, které tím získaly negativní nálepku a proti nim byl stavěn cit, touha prožít a zakusit, mystérium, tajemství a fantazie. V jejich námětech byl idealizován středověk, kdy byli všichni věřícími, malíři znázorňovali křesťanský symbolismus, vnitřní kontemplace, rytířské scény a dvorskou lásku, ale také portréty, kde tvář měla vyjadřovat duši, dramatické krajiny s horami, mosty a roklemi, estetiku ticha. Mezi obrazy, které jsou na výstavě k vidění, patří již v době vzniku ceněný "Vstup Rudolfa Habsburského do Basileje roku 1273" namalovaný Franzem Pfarrem roku 1810:


Nebo Goyův (i když nelze vyloučit, že někoho z jeho okruhu ) obraz "El Coloso":


Vídeňská romantická škola se institucionalizovala v Bratrstvu sv. Lukáše vytvořeném skupinou posluchačů Akademie, kteří se vzbouřili proti klasicistnímu pojímání malířství a spojili se v roce 1809 v onom Lucasbundu. Nejvýraznějšími osobnostmi v něm byli Friedrich Overbeck (1789-1869) a Franz Pforr (1788-1812). Nový výtvarný názor měl vazbu na církevní umění a jeho nositelé se vraceli ke středověku (Dürer, mladý Rafael) a rané renesanci. Když vídeňskou Akademii obsadila Napoleonova vojska, odešli do Itálie a usadili se v římském františkánském klášteře San Isidoro na Monte Pincio (Ten jim ovšem poskytl ředitel Francouzské akademie, přičemž i Řím byl v té době ve francouzských rukách.) Prosté oblečení a dlouhé vlasy evokovaly původní křesťany, což jim přineslo označení "nazarénští." Mezi významné vídeňské malíře nazarénského směru patřil i Joseph rytíř von Führich (1800-1876), který pocházel z Chrastavy u Liberce, působil v Praze a ve 40 letech odešel do Vídně, kde se stal profesorem na akademii. Na výstavě jsou 4 velké skici k výzdobě kostela sv. Jana ve Vídni.

V Německu se nazaretští uplatnili také, ale tamní romantici akcentovali především hodnoty spojené s přírodou a jejím vnímáním a podtextem evangelické zbožnosti.

Romantismus na řadu desetiletí ovládl Evropu a to nejen v malířství, ale mnohem výrazněji a déle v hudbě, literatuře a v podstatě i životním stylu. V mnohém byl iluzí, je nazýván i uměním kontrarevoluce, ale především byl prostředím, ve kterém vznikala úžasná díla mimořádných jedinců, která inspirují a jako součást kulturní identity člověka jsou živá, ať jsou vnímána jako revoluční nebo kontrarevoluční. Což se ostatně týká každé doby.

Jako všechny větší výstavy v Albertině byla i tato vybavena perfektními informačními panely, na stránkách galerie jsou ukázky obrazů a na internetu je také několik klipů, které přibližují témata výstavy. Skvělá práce.


                       Worlds of Romanticism | Myths of Romanticism from Albertina Vienna on Vimeo.

                        Worlds of Romanticism | Caspar David Friedrich from Albertina Vienna on Vimeo.

sobota 28. listopadu 2015

Turkmeni, co to vlastně je?

V 11. století se Oghuzští Turci po střetu s karluckou větví Ujgurů začali přesouvat ze Sedmiříčí na jihu dnešního Kazachstánu směrem k západu. K Oghuzům patří dnešní obyvatelé Turkmenistánu, Ázerbajdžánci a nejzápadněji z nich se usadili Turci. V průběhu přesídlování se mongoloidní Turci aktivně mísili s obyvatelstvem obsazených oblastí a jejich rasový profil se postupně měnil na europoidní. Stačí porovnat prezidenta Kazachstánu Nazarbajeva nebo bývalého prezidenta Kyrgyzstánu Akajeva na jedné straně s tureckým prezidentem Erdoganem nebo ázerbajdžánským Alijevem na straně druhé. Ploché obličeje s vysedlými lícními kostmi se změnily na úzké s výrazným nosem. Rozdíl mezi přesídlenými Oghuzy není veliký, Turci a Ázerbajdžánci jsou v podstatě jeden národ. Jejich jazyky se liší méně než ruština a ukrajinština.

Oghuzští Turci dlouho kočovali na velikém teritoriu, aniž by byli s některou oblastí spojeni. Proces přechodu z kočování k usedlému způsobu života proto trval řadu století, stejně jako asimilace poražených obyvatel. Není náhodou, že veliký básník a zakladatel ázerbajdžánského básnictví Muhammad Füzuli žil celý život v Baghdádu a nikdy nebyl ani v Tábrízu, ani v Baku. A současně je považován i za klasika turecké, staroosmanské literatury.

Osmanská říše, která nahradila říši Seldžuckou (vyznavači sunnitského islámu), nebyla státem tureckého národa a Turci dokonce představovali menšinu jeho obyvatel. Současné Turecko jako národní stát vzniklo před méně než 100 lety díky úsilí Kemala Ataturka. O hranicích státu rozhodly vojenské úspěchy Ataturkových vojáků, které zvrátily plán vítězných mocností na vytvoření Veliké Arménie i přechodné úspěchy Řeků v Malé Asii, a vynutily si určení nových hranic, které v roce 1923 uznala Laussanská mírová konference.


Při vytyčování hranic se staly součástí Sýrie, která byla francouzským mandátním územím (což znamená, že Francie měla připravit vznik samostatného státu), převážně arabské oblasti. Výjimkou se stal t.zv. Alexandrettský sandžak, nevelká oblast podél východního pobřeží Středozemního moře. Podíváme-li se na mapu Turecka, je to proužek pobřeží zhruba 120 x 35 km, jako by přilepený k zemi z jihu. Tento sandžak byl do roku 1938 autonomní součástí Sýrie, jeho obyvatelstvo tvořili ze 40 % Turci, a Ataturk vedl kampaň za jeho připojení k Turecku. Pod tureckým nátlakem poskytli Francouzi této oblasti nezávislost a o rok později ji Turecko připojilo ke svému území a Ataturk pro ni vymyslel název Hatayská provincie. Centrem oblasti se 200 000 obyvatel je významný přístav Iskenderun, kdysi Alexandretta na počest Alexandra Velikého.

Sýrie, která po 2. světové válce získala nezávislost, odmítla uznat zákonnost připojení Hataye k Turecku a do poslední chvíle na tom trvala. Tento konflikt vážně otravoval vztahy mezi oběma zeměmi. Sjednocování Turků v národním státě tak skončilo a ti z nich, kteří zůstali žít v Sýrii nebo Iráku (ve 20. letech se Turecko snažilo získat i Mosul v Iráku, který byl po správou Londýna), začali být nazýváni Turkmeni.

Nebylo jich zřejmě moc, i když zjištění přesného počtu Damašek bránil, ale podle některých údajů jsou třetí národností země po Arabech a Kurdech a jejich počet se pohybuje okolo 300 000, a žijí převážně v příhraničních oblastech. Mluví jazykem velmi blízkým turečtině a používají latinku. Syrské úřady je vystavovaly nejrůznější šikaně a ústrkům v kulturním i náboženském smyslu. takže není divu, že když v roce 2011 vzplálo povstání proti Asádovi, octli se Turci-Turkmeni mezi jeho protivníky. Podle údajů IHH Humanitarian Relief Foundation jich v důsledku čtyři roky trvajících bojů zůstalo v zemi okolo 25 000.

Dvě politické strany, které zastupovaly jejich zájmy se spojily ve Shromáždění syrských Turkmenů, jejichž ozbrojenou složkou se staly Turkmenské brigády. Zakládající shromáždění proběhla v Istanbulu a Ankaře pod patronací turecké vlády a osobně ho navštívil i Erdogan. V březnu letošního roku pak bývalý starosta Mosulu, který je iráckým Turkmenem, potvrdil, že turecké zvláštní jednotky cvičí turkmenské brigády v Iráku a Sýrii a poskytují jim pomoc včetně zbraní a střeliva.

Ti turkmenští bojovníci, kteří se podíleli na smrti ruských letců, působí v přímořské provincii Latakie, kde se nachází i ruské základny. Základní obyvatelstvo tam jsou Asádovi věrní Alavité, ovšem v části horských vesnic u hranic s Tureckem žijí Turkmeni, kteří bojují na třech frontách - se syrskou armádou, s Islámským státem a Kurdy, před nimiž brání své osady.

Turkmenské brigády formálně koordinují svou činnost se Syrskou svobodnou armádou, ale sledují především vlastní cíle a orientují se podle názoru svého největšího sponzora - Ankary, Turkmenské shromáždění je součástí Syrské národní rady a vystupuje za jednotu země, protože větší čistě turkmenské oblasti v zemi nejsou, a tudíž se nemohou ucházet o autonomii. Ani samotné brigády nepředstavují velkou vojenskou sílu, jejich počet není vyšší než 10 000 mužů.

Ruské letecké útoky v prvních dvou měsících válečných operací v Sýrii, které byly deklarovány jako boj proti islámskému státu, se ve skutečnosti soustřeďovaly převážně na severozápad země, kde vedle jiných jednotek jsou i Turkmeni. Tam, v okruhu cca 13 km od horské obce Salma se 2200 převážně turkmenských obyvatel, podnikli Rusové 15 náletů, z toho polovina zasáhla místo samé. Celkem přišlo v inkriminované oblasti o život asi 300 lidí.

uprostřed světlého kruhu o průměro 13 km leží Salma, červeně označeno místo pádu ruského letadla SU-24
O něco severněji, zhruba 1-4 km od hranic s Tureckem, také 24. listopadu dopadlo sestřelené ruské bombardovací letadlo SU-24. Z uvedeného vyplývá, že situace, která vznikla po sestřelení letadla, je sice nešťastná, nejde však o náhodu. Ze které strany šlo o provokaci, není snadné rozsoudit, možná z obou. To co se stalo, svým způsobem zapadá do osobních zájmů jak ruského, tak i tureckého prezidenta, kteří se od sebe dvakrát moc neliší. Ale to, co Rusové dělají v Sýrii, nemohlo zůstat bez odezvy. Hysterický Putin, který nemá dobojovanou válku na Ukrajině, jejímž výsledkem je vedle ztrát 7000 lidských životů také Krym bez elektrické energie a dopravního spojení, je ochoten přinést zemi a lidem další ztráty, tentokrát podporou politika minulosti, dávno odsouzeného k odchodu do bezvýznamnosti.

čtvrtek 26. listopadu 2015

Ohnivý anděl, Slavík a Jolanta

Třikrát Rusové, pokaždé jinak. Prokofjevův Ohnivý anděl z roku 1928 v podání Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, Stravinského Slavík z roku 1914 a Čajkovského Jolanta z roku 1892, obé v podání Národního divadla v Praze.

Operní mystérium Ohnivý anděl Sergeje Prokofjeva z roku 1927 bylo jedním z vrcholů nedávno skončené divadelní přehlídky Ostrava v Praze. Libreto podle románu symbolistického spisovatele, okultisty a mystika Valerije Brjusova napsal sám Prokofjev, díky extravagantnosti příběhu se však opera dočkala scénického provedení až po 28 letech, ovšem rovnou v La Scale. Oceňovaná inscenace souboru opery Národního divadla moravskoslezského v režii Jiřího Nekvasila, v hudebním nastudování Roberta Jindry měla premiéru letos v únoru a na scéně pražské Státní opery byla uvedena pod taktovkou Jana Kučery v neděli 8. listopadu. Hlavní role Renaty zpívala Iordanka Derilova, rytíře Ruprechta ztvárnil Martin Bárta. V dalších rolích vystoupili například Yvona Škvárová, Eliška Weissová, Gianluca Zampieri, František Zahradníček, Martin Gurbaľ či Petr Sýkora. V každém případě jde o představení zajímavé jak poněkud fantasmagorickým dějem s běsy, sexuální posedlostí, Faustem, ďáblem, andělem, kabalistickým vědcem i kašpárkem, tak i provedením, kde oba hlavní představitelé podali výborný výkon, přičemž mému uchu liběji zněl Bártův Ruprecht, ale i Iordanku Derilovou je třeba ocenit, protože prakticky táhne celé představení.

Renata - Iordanka Derilova
Renatin pokoj v Kolíně
Za zmínku stojí, že se jedná o poslední inscenaci plodného týmu režisér Nekvasil, dirigent Jindra a dramaturg Jäger, který se rozpadl, když Nekvasil jako ředitel divadla neprodloužil smlouvu Jindrovi jako hudebnímu řediteli. Místo něj přišel z Brna mladý dirigent Jakub Klecker, žák Jiřího Bělohlávka, který tam ještě nastudoval Hry o Marii Bohuslava Martinů a v Ostravě už Tři přání téhož autora, a s ním i čilá dramaturgyně Eva Mikulášková.

finale:inkvizitor soudící Renatu
Je skvělé, že Národní divadlo hostí soubory mimopražské, i když tentokrát se poněkud nepovedl timing. Ve stejné době probíhal slavnostní koncert v historické budově Národního divadla a ve vysočanské aréně koncert Madonny. Minimálně první dvě akce se o publikum dělily. Co je ovšem bolestí neodstranitelnou je výprava, která je dělaná jednak pro menší jeviště, jednak s menšími finančními možnostmi. A tak v převážné většině případů celkový dojem poněkud trpí.

29. listopadu bude mít premiéru mnichovská inscenace Ohnivého anděla (Der feurige Engel) a 12. prosince bude možné představení zhlédnout v přímém internetovém přenosu. Uvážíme-li, že v hlavních rolích vystoupí ruští zpěváci, že šéf opery se narodil v Rusku stejně jako dirigent, šéf Mnichovských filharmoniků, je rovněž Rus a v Mnichově dokonce žije i bývalý a stále vlivný předseda svazu ruských skladatelů, bude zajímavé porovnat toto jistě velkopředstavení s inscenací ostravskou.

----------

V dvojpředstavení, jež mělo premiéru letos 22. října, nabídlo pražské Národní divadlo nejprve první operu Igora Stravinského Slavík z roku 1914, což je hříčka s filosofickým podtextem, kde se skladatel nechal zaujmout především čínskou hudbou interpretovanou formou tu impresionistickou, tu hřmotně expresionistickou. Základem příběhu je Andersenova pohádka o mocném čínském císaři, který je nakonec tím exkluzivním bohatstvím a mocí tak odtažen od reality, že ani nepozná zpěv slavíka, kterého později zavrhne ve prospěch slavíka mechanického, a nakonec vezme na milost, když ho jeho zpěv uzdraví. Prosté a nadčasové.

Takže skladba je zajímavá jaku hudební experiment a v provedení zaujala především sopránistka Olga Jelínková v roli Slavíka jasným a jistým projevem, což ostatně není novinka pro toho, kdo ji slyšel na pražském operním festivalu před 2 roky v Lukrécii z Lammermooru, vloni v Olympiade nebo minulý týden ve Svaté Heleně. Ve Slavíkovi přidala ke zpěvu i uvolněný téměř taneční pohyb, takže bylo i na co se koukat.

Olga Jelínková jako Slavík
Po přestávce zazněla poslední opera Petra Iljiče Čajkovského Jolanta, která se nehraje často, ale před několika lety přivezla její koncertní provedení  do Smetanovy síně Obecního domu v Praze Anna Netrebko, a letos v únoru byla do MET in HD zařazena inscenace polského režiséra a uměleckého ředitele varšavské opery Mariusze Trelinského a slovenského scénografa Borise Kudličky v hudebním nastudování Valery Gergieva.

Jednoduchý a zvláště v závěru ukázkově naivní červenoknihovnový příběh slepé princezny Jolanty, jíž vyléčí láska ve spolupráci s muslimským doktorem, otec král René ji předá zachránci Vaudemontovi a pak všichni jednotlivě i sborově děkují Všemohoucímu, pluje na hudbě, kterou asi musí milovat každý operní fanda. Nádherné Čajkovskovské árie Jolanty, vyvolávající vzpomínku na Taťjánu a Oněgina, zní v zahradě obehnané zdí, kde nikdo nesmí vyzradit, že existuje světlo, stejně jako duet s rytířem Vaudémontem, který se zamiluje do spící princezny. A tak vyznění nezávisí příliš na scénografii, i když minimalistické pojetí Trelinského s Vaudémontem jako zbloudivším lyžařem mi připadalo přijatelnější než ruské dívky s fialovými květy, které rozhází po scéně, a slepá dívka z nich má vybrat bílou nebo červenou růži, aby zamilovaný rytíř konečně pochopil, že je slepá. Při poslechu však probleskují myslí aktuální konotace. Jasnou jedničkou představení 25. ledna 2015 byla Dagmar Burešová v roli Jolanty, které se zdá zrát jako víno a její hlas má dostatečnou sílu i krásnou barvu. Kousek od ní bych zařadil slovinského tenora Aljaže Farasina a pak krále René v podání Jevhena Šokala a vévodu Roberta Romana Janála. Celkově to bylo dobré operní představení, jehož hudba se drží chvíli v uších.

Jolanta a Vaudemont
Jolanta s družkami vzpomínají na dětství
Režii obou částí poslední inscenace se ujal talent české operní scény Dominik Beneš a hudebního nastudování známý a v Praze již po několikáté dirigující britský dirigent Jan Latham-Koenig.

Uvážíme-li, že na Nové scéně pražského Národního divadla proběhla před necelým rokem premiéra Šostakovičových oper Orango/Antiformalistický jarmark, je prostor, kterého se dostává avantgardní tvorbě ruských skladatelů poměrně veliký. Což není špatné, protože vnímavý divák si může ověřit, že nexistovalo a neexistuje jen Rusko temné a nebezpečné, což z hlediska psychohygieny není k zahození.

A pro úplnost konstatují, že v Opavě se hraje Evžen Oněgin, který bude mít příští podzim premiéru také v Plzni, zatímco v Praze měl letos v březnu premiéru Musorgského Boris Godunov. Nic moc, aspoň že kape.

středa 25. listopadu 2015

Končí Levinova éra v MET?

Během necelého měsíce nabídla Metropolitní opera v rámci projektu MET in HD představení dvou oper, jejichž vznik dělí 90 let a obsah staletí. Spojuje je jméno James Levine.

V sobotu 31. října hrála Metropolitní opera Wagnerovu operu Tannhauser o středověkých gentlemanech, chtíči a čisté lásce, jejíž premiéra se konala v roce 1845. Produkce Otto Schenka (1930 [1]) nese datum 1977, hudební nastudování a dirigování se tehdy ujal 34 let mladý James Levine, který byl již rok hudebním ředitelem divadla [2] a Tannhäuser byla jeho šestá inscenace v MET. Tato produkce se tedy hraje již 38 let a 31. října dirigoval opět James Levine, tentokrát bohužel starý, nemocný a upoutaný na invalidní vozík. Jeho výkon tomu však nenasvědčoval. Doba, která uplynula od premiéry byla vidět i na scénografii, která je i pro konzervativní Metropolitní operu poněkud staromódní. Zvláště první jednání bylo díky tomu i přes baletní bakchanálie režijně statické a únavné. Určitý spád dostalo představení od druhého jednání. Jenomže všechno zlé je pro něco dobré a tak měl divák o to víc prostoru proto, aby vnímal hudbu. A ta nepodléhá žádným módním vlivům a díky hlavním protagonistům byla vynikající. Jedině snad by se dalo konstatovat, že Bothův minnesänger Tannhäuser je herecky vyspělý jako balvan u cesty, ale to také nesouvisí se zpíváním.

Tannhäuser, 2. jednání - Elisabeth a Tannhäuser
Tannhäuser 2.jednání - rytíř Wolfram před králem a Elisabeth,
Shodou okolností měla před 38 roky premiéru v MET také dvanáctitónová opera Lulu Albana Berga z roku 1935. kterou však tento skladatel z tzv. druhé vídeňské školy nestačil dopsat. Operu tehdy režijně připravil John Dexter (1925-1990) a hudebně nastudoval a premiéru v březnu 1977 dirigoval opět James Levine. Tehdy se však jednalo o dvouaktovou verzi, třetí jednání dokončil po smrti skladatelovy manželky dodnes aktivní rakouský skladatel Friedrich Cerha. Tato tříaktová verze měla premiéru v Paříži v roce 1979, k aktualizaci Dexterovy produkce v MET došlo o rok později. Dílo je jedním z pilířů moderní operní literatury, což mu ovšem nijak nepřidává na oblibě u laického publika, takže i tato produkce se dočkala pouze 36 provedení během 33 let, přičemž v posledních 3 představeních v roce 2010 zpívala Lulu Marlis Petersen.

Letos 5. listopadu se uskutečnila premiéra nové inscenace, jejímž (šéf)režisérem byl William Kentridge. Je to univerzální výtvarník s neomezenou fantazií, který v roce 2004 inscenoval v Bruselu pozoruhodnou Kouzelnou flétnu, kde využil mnoha filmových prvků a animace a vyrobil režisérské divadlo s takovou invencí, že proti němu v zásadě nelze protestovat. Před 5 lety pak v MET inscenoval Šostakovičův Nos. Za 38 let se v pilnějších rodinách může stát z novorozence dědeček, takže není divu, že i inscenační praxe udělala obrovský skok i u tak konzervativní instituce, jako je Metropolitní opera. Kentridge využil obrovského množství visuálních prvků, na pozadí promítal noviny, filmové šoty, fotografie a hesla a celou scénu zaplnil množstvím prvků, které nelze jednotlivě sledovat, je možné je jen nechat na sebe působit. Spolu s nestandardní, přestože 80 let starou hudbou, a vynikajícím výkonem Marlis Petersen v hlavní roli tak vzniklo fascinující představení. Jediným minusem bylo, že nakonec nedirigoval James Levine, nýbrž Lothar Koenigs, hudební ředitel Velšské národní opery [3], který hudebně nastudoval Lulu před 3 lety v  Cardiffu v režii Davida Pountneyho a v koprodukci s ND Praha, kde se však nikdy nehrála.


Lulu - Marlis Petersen
Lulu a dr. Schön - závěr 2. jednání
Kentridgeova inscenace je dokonce trojitou koprudukcí, když letos v létě byla předvedena v Amsterodamu (jako Lulu Mojca Erdmann) a v příští sezóně v londýnské ENO.

Marlis Petersen, která byla hlavní hvězdou představení je nejen vynikající, ale i zkušená herečka a zpěvačka a roli během 18 let zpívala v celkem 10 inscenacích. V průběhu interview o přestávce přenosu však sdělila, že s touto rolí definitivně končí.

A James Levine skončil ještě dřív než začal. což je zřejmě symbolické. Zvládnout přenos s předcházející celodenní kamerovou zkouškou a za 5 dní premiéru s předpremiérou by ovšem stálo hodně sil i dirigentského mladíka. Na druhou stranu to ukazuje na fakt, jakou váhu tomu James Levine přikládal a Lulu se vzdal doslova na poslední chvíli. Jenomže i když je v MET nesmírně oblíbenou živou legendou s nedostižitelným počtem téměř 2500 vystoupení za dirigentským pultem, čas se zastavit nedá. Někdo svůj odchod pompézně oslaví, jiný, třeba Renée Fleming, se tiše vytratí a pro jistotu za sebou nechá otevřené dveře. Ale tahle úvaha je možná přece jen předčasná, protože James Levine má před sebou jen v této sezóně dirigování minimálně 3 dalších inscenací: Straussova Netopýra, kterého bude v MET dirigovat poprvé, Simona Boccanegra s nezničitelným Placido Domingem a Únos ze serailu. Na zdraví.


Metropolitan Opera House
October 31, 2015

TANNHÄUSER
Richard Wagner-Richard Wagner

Tannhäuser..............Johan Botha
Elisabeth...............Eva-Maria Westbroek
Wolfram.................Peter Mattei
Venus...................Michelle DeYoung
Hermann.................Günther Groissböck
Walther.................Noah Baetge
Heinrich................Adam Klein
Biterolf................Ryan McKinny 
Reinmar.................Ricardo Lugo
Shepherd................Ying Fang

Conductor...............James Levine

Production..............Otto Schenk
Set designer............Günther Schneider-Siemssen
Costume designer........Patricia Zipprodt
Lighting designer.......Gil Wechsler
Choreographer...........Norbert Vesak 
Stage Director..........Stephen Pickover
TV Director.............Barbara Willis Sweete

Metropolitan Opera House
November 21, 2015

LULU 
Alban Berg-Alban Berg

Lulu.......................Marlis Petersen
Dr. Schön..................Johan Reuter
Jack the Ripper............Johan Reuter
Countess Geschwitz.........Susan Graham
Alwa.......................Daniel Brenna 
Schigolch..................Franz Grundheber
Animal Tamer...............Martin Winkler
Acrobat....................Martin Winkler
Painter....................Paul Groves
African Prince.............Paul Groves
Physician..................James Courtney
Professor..................James Courtney
Policeman..................James Courtney
Prince.....................Alan Oke
Manservant.................Alan Oke
Marquis....................Alan Oke
Dresser....................Elizabeth DeShong
Schoolboy..................Elizabeth DeShong
Page.......................Elizabeth DeShong
Theater Manager............Julian Close
Banker.....................Julian Close
Journalist.................Tyler Duncan
Servant....................Paul Corona
Designer...................Kathryn Day
Girl.......................Ashley Emerson
Mother.....................Jane Shaulis
Solo Performer.............Joanna Dudley
Solo Performer.............Andrea Fabi

Conductor..................Lothar Koenigs

Production.................William Kentridge
Co-Director................Luc De Wit
Production Designer........Catherine Meyburgh
Set Designer...............Sabine Theunissen
Costume Designer...........Greta Goiris
Lighting designer..........Urs Schönebaum
TV Director................Matthew Diamond

----------------------------------------
[1] Otto Schenk byl m.j. režisérem Donizettiho  Dona Pasquale uvedeného v MET in HD roku 2010
[2] De facto převzal tento post po Rafaelu Kubelíkovi, ale na jmenování musel dva roky počkat
[3] V příštím roce po něm funkci převezme Tomáš Hanus

neděle 22. listopadu 2015

Ještě jednou Beethoven a Vídeň

Před týdnem jsem psal o koncertech Berlínských filharmoniků ve Vídni. Nicméně se mi nezdálo vhodné, abych mluvil o technikáliích, což napravuji až dnes. Řeč bude o třech symfoniích Ludwiga van Beethovena, každá z nich z jiného desetiletí. Shodou okolností byly v oněch dvou koncertech hrány chronologicky.

Tou první byla 4. symfonie napsaná v létě a na podzim roku 1806, tedy pár měsíců po obsazení Vídně Napoleonovou armádou a po prohrané bitvě u Slavkova. A také po neúspěšném provedení Beethovenovy opery Fidelio v divadle Na Vídeňce. Není v ní však ani stopy po těžkých událostech a osudovosti, Beethoven symfonii vytvořil na objednávku mladého hraběte Franze von Oppersdorffa, na jehož zámku ve Slezsku pobýval. Hrabě zaplatil 1000 zlatých. Ve stejné době se měnila mapa světa. Svou mnohasetletou existenci končila Svatá říše římská a vznikl pronapoleonský Rýnský spolek. Jen o něco málo dříve došlo k Beethovenově incidentu s majitelem zámku v Hradci nad Moravicí knížetem Karlem Aloisem Lichnovským, když skladatel odmítl hrát francouzským důstojníkům a zámek spěšně opustil a odešel k Oppersdorffovi, který údajně zabránil tomu, aby Beethoven rozbil židlí hlavu knížete. Beethoven prý pak místo omluvy poslal dopis, kde mimo jiné napsal: "Knížat bylo a bude ještě na tisíce, Beethoven je jen jeden." Symfonie je přes tento incident téměř protikladem předcházející Eroicy a následující Osudové, které mají významné politické konotace. Premiéra symfonie se pak odehrála v Lobkovickém paláci ve Vídni v březnu 1807. Což je dům s bohatou historií, v jehož slavnostním sále zazněla poprvé i 3. symfonie Eroica, v roce 1812 se palác stal prvním sídlem Musikvereinu a v letech 1918-1938 byl sídlem československého velvyslanectví. Dnes tam sídlí divadelní muzeum a sál je jeho chloubou.

Vídeň, Lobkovický palác, Eroica-Saal
Sedmou symfonii začal Ludwig van Beethoven skládat v roce 1811, když pobýval v lázních Teplice v marné naději, že tam vyléčí svou hluchotu, a je věnována hraběti Moritzi von Fries. Mimochodem z té doby se traduje další příběh o Beethovenově hrdosti, kdy na rozdíl od J.W. Goetha s nímž se procházel odmítl klanět se císařovně. V březnu 1811 postihl Rakousko šokující státní bankrot, kdy všechny úspory ztratily 80 % své hodnoty. Symfonii Beethoven dokončil v roce 1812, kdy žil ve 4. patře Pasqualihaus ve vídeňské Molker Bastei nedaleko hradeb s výhledem na zeleň za nimi. V té době byly již v plném proudu Napoleonovy přípravy invaze do Ruska, která skončila jeho drtivou porážkou. A když se 8. prosince 1813 konala ve Vídni na charitativním koncertu ve prospěch vojáků raněné v bitvě u Hanau premiéra, zbývalo císaři již jen pár měsíců do deportace na Elbu. Richard Wagner o symfonii řekl, že je to apoteóza tance a měl pravdu. Jde o skladbu, které měla okamžitý úspěch a během několika týdnů se dočkala tří opakování.

Beethoven a Goethe v Teplicích
A posléze druhý den byla na programu 9. symfonie. Symfonie symfonií, kterou poprvé slyšeli návštěvníci 7. května 1824 v Kärntnertortheater (na místě vedle Staatsoper, kde dnes stojí hotel Sacher). Je považována za největší skladbu Beethovenovu a jednu z největších skladeb vůbec. Tuto symfonii, napsanou nemocným a hluchým mužem na sklonku života, dirigoval těžce nemocný Leonard Bernstein v západním Berlíně v noci ze 23. na 24. prosince 1989 tak, aby skončila o půlnoci, kdy se poprvé po mnoha letech otevřely přechody mezi oběma částmi Německa a znovu 25. prosince, kdy televizní přenos z Konzerthaus na Gendarmenmarkt vidělo přes 100 mil. lidí ve 20 zemích světa. Co jiného by ji mohlo nahradit.

V náruč spějte, milióny!
Zlíbat svět kéž dáno nám!
Bratři! Hvězd kde žárný stan,
dobrý Otec zří z mlh clony.
V náruč spějte,
Zlíbat svět kéž dáno nám!
Radosti, ty jiskro boží,
dcero, již nám ráj dal sám!
Radosti, ty jiskro boží

Leonard Bernstein 25. prosince 1989, Konzerthaus Berlín
A teď si vezměte, že s tímhle balíkem informací v hlavě sedíte ve Wiener Musikvereinu, místa, kde se odehrály premiéry těchto tří děl jsou vzdálena pár set metrů, přes park, který nese jméno Čechorakušana Josefa Ressela, je kostel, kde se ženil v Čechách narozený Gustav Mahler a jen o kus dál je palác Karla Schwarzenberga, málem českého prezidenta. A hraje vynikající orchestr Berlínských filharmoniků, který diriguje skvělý sir Simon Rattle, jehož 3 děti jsou napůl Češi, protože jejich matka je Magdalena Kožená z Brna.

Co je to za barbary, kteří považují Evropskou unii za svého nepřítele?

Teror jako na objednávku?

Tak Putin si v pátek nechal svolat obě komory parlamentu, aby mu schválily, že má více bojovat s terorismem. Což se za hlasitého otírání se o Západ stalo. Objevilo se i několik skvělých podnětů z pléna jako zavedení trestu smrti (Mironov) a trestání celých rodin (Žirinovskij). Jediné, co mi v usnesení chybělo je, že zapomenou, jak vloni vyvolali a ještě před pár měsíci ze všech sil podporovali teror na východě Ukrajiny. Pokud to ovšem není někde v textu přijaté rezoluce skryté.

PROČ TO RUSKO DĚLÁ
Držitelé moci v Rusku, kteří se rekrutují z řad kádrových členů KGB, dlouhodobě považují postavení Ruska za nedůstojné a donedávna věřili, že jejich pozice je díky trvale rostoucí ceně ropy a plynu neotřesitelná. V euforii z výsledků olympiády v Soči (dnes zpochybněných rozsáhlým dopingovým skandálem) umocňující zmíněné pocity ponížení a nadřazenosti zpupně anektovalo Krym a ruští vojáci a zbraně se pak podíleli na bojích na východě Ukrajiny, včetně sestřelení civilního letadla. To, pro Rusko možná neočekávaně, vedlo k tomu, že se země octla během letošního roku v mezinárodní izolaci doprovázené ekonomickými sankcemi, nezávisle na tom klesla ceny ropy a hodnota rublu, následovala inflace a celkové zpomalení ekonomiky spojené se záporným saldem státního rozpočtu vyrovnávaným z rezerv, které budou v příštím roce vyčerpány.

Zdánlivě mimořádně žádoucí změna v ruském postoji začala zmrazením bojů na východě Ukrajiny a koncem září na summitu OSN v New Yorku Putin náhle vyzval ke společnému boji proti terorismu. (Český prezident Zeman začal akcentovat boj s terorismem po důvěrném rozhovoru s ruským ministrem ZV Lavrovem už v říjnu 2014.) Vzápětí začalo Rusko bombardovat Sýrii, převážně však pozice Západem podporované opozice prezidenta Asáda, načež o měsíc později spadlo na Sinají ruské letadlo, ve kterém zahynulo 224 převážně Rusů.


O 2 týdny později se objevují detailnější informace o bombě a ještě týž den došlo k několika teroristickým útokům v Paříži, při nichž zahynulo 130 lidí.

Paříž, 13. listopadu 2015
K oběma akcím se přihlásil Islámský stát. Rusko řádově v desítkách minut reaguje projevy účasti a o 2 dny později, na summitu leaderů G-20 v Turecku, také novým voláním po koalici podobné protinacistickému spojenectví v době 2. světové války. Dále oznamuje, že i jejich letadlo zničila bomba na palubě, a oba případy spojuje. Přesto se ozývají pochybnosti o tom, kdo za atentáty stojí a jaké jsou skutečné úmysly Ruska. Všechny otázky přitom mají společného jmenovatele, který souvisí s dosavadním chováním Ruska nebo spíš ruského prezidenta.

Protože:
1. Rusko od Iraqi Freedom blokovalo řešení situace na Blízkém Východě, kde šlo nejpozději od roku 2001 v podstatě také o teror.
2. V roce 2004 zemřelo v Madridu 191 lidí, v roce 2005 bylo v Londýně 56 mrtvých a 700 raněných a ruská reakce byla vlažná.
3. Hlavní reakce na bostonský atentát v roce 2013, kde starší z jeho strůjců byl ruský občan, spočívala v konstatování, že si to USA zavinily samy, protože se nezabývaly ruským varováním.
4. V době krize v syrském konfliktu, která nastala poté, co Asádova armáda použila chemické zbraně, Rusko pomohlo k otupení jejího ostří a zabránilo tak Asádovu pádu, ale nijak nepřispělo k jejímu řešení, což vedlo k nárůstu počtu obětí nad 200 000 a masovému útěku obyvatelstva do okolních zemí a v letošním roce dále do Evropy.
5. A stále je zde otázka Ukrajiny, jejíž představitelé hodnotí situaci na východě země jako teror s účastí Ruska.

Samo Rusko má za sebou v posledních 17 letech dlouhý řetěz teroristických útoků počínaje výbuchy domů v roce 1999 se 300 mrtvých, přes divadlo na Dubrovce (170 obětí) nebo beslanskou školu (385 obětí). Ty případy z roku 1999 posloužily jako záminka ke 2. čečenské válce, která přinesla minimálně 50 000 obětí a V.V. Putinovi zvolení prezidentem. V několika případech vzniklo podezření, že na organizaci atentátů se podílela sama FSB. A čečenská válka, kterou ovšem zahájil už Jelcin, byla předmětem sporu o charakter konfliktu mezi Ruskem a Západem.

A protože Rusko je dnes Putin, o co mu tedy jde teď?
1. Opravdu se najednou začal tolik bát teroru, že Ukrajina musela jít stranou?
2. Chce naopak odvést pozornost od Ukrajiny, kde zmrazil více než roční konflikt, který ukrajinská strana označuje jako teroristickou akci, a jenž přinesl nějakých 7000 obětí?
3. Chce odvést pozornost obyvatelstva od ekonomických potíží?
4. Jde mu o udržení Asáda u moci a rozšíření svého vlivu na Blízkém Východě, avšak ví, že sám na to nestačí?
5. Chce se společným bojem vrátit mezi civilizované státy?
6. Jde mu o nové rozdělení světa jako na Vídeňském kongresu 1815 nebo Jaltské konferenci 1945?

JE NADĚJE NA SPOLUPRÁCI?
Jedna věc jsou obecná prohlášení, druhá obsah jakékoli spolupráce, přičemž je obtížné si představit, že budou odstraněny zásadní rozdíly v názorech:
1. Existuje koalice 60 států, která s IS bojuje již delší dobu, podnikla 16 000 náletů a zničila 6000 bojovníků IS (30 000 nových však přišlo). Znamená to snad, že se podřídí Rusku?
2. Sjednotí se přístup k teroristickým organizacím? Přestane Moskva zvát k návštěvě představitele Hamásu a Hizballáhu nebo je začne zvát Washington? Navíc se Rusko a USA navzájem podezírají z kontaktů s IS.
3. Znamená to, že Francie je ochotna v omezeném rozsahu spolupracovat v Sýrii s Ruskem, že vzniká koalice? Míra sblížení těchto dvou zemí závisí především na výsledku francouzských prezidentských voleb v roce 2017 (Le Penová je Ruskem sponzorovaná, Sarkozy se nedávno v Moskvě natřásal celé 3 dny).
4. Při vídeňských diplomatických rozhovorech Rusko před týdnem navrhlo odložit rozpory a dohodnout se na časovém plánu, podle kterého by měla být počátkem roku 2017 zvolena nová vláda.
5. Avšak zcela klíčovou záležitostí zůstává Ukrajina, kde sice Rusko udělalo malý ústupek restrukturalizací ukrajinského dluhu ve výši 3 mld. $, ale doněcký vřed, který dává Rusku možnost vstoupit kdykoli to uzná za žádoucí do záležitostí země, sice nekrvácí, ale také není zhojen.

Jde tedy o poctivě myšlenou iniciativu, i když tak říkajíc multikauzální, nebo o kampaň, jejíž vzdálený cíl s terorizmem až tak moc nesouvisí? A nebo je vše zcela jinak a ruské akce nejsou detailně zkoordinovány a jsou řetězem operativních odpovědí na vzniklou situaci bez vyhlášení konkrétního cíle, takže je věcí názoru, zda výsledek je úspěch či nezdar, Přitom obecným cílem je bezpochyby udržení moci v rukách dnešního vedení země a zvýšení ruského vlivu bez ohledu na dlouhodobou organizační i technologickou zaostalost země.

Ruští politologové, kteří v zásadě akceptují tezi ospravedlňující ruské chování tím, že Západ Rusku "ubližoval", se shodují na názoru, že nelze očekávat žádné průlomové řešení, protože míra důvěry je po ukrajinských událostech mizivá.

A já dodávám, že ji lze sotva zmenšit, pokud Rusko bude trvat na dosažení maximálního zisku z Ukrajiny i protiteroristické kampaně. A pokud neprokáže ochotu dodržovat smlouvy i v případě, že jejich porušením lze dosáhnout okamžité výhody. Vzhledem k tomu, že v Rusku zavládl systém, v němž všechna zásadní rozhodnutí závisí na vůli jediné osoby s nestandardními povahovými rysy, jejíž výklad pojmů demokracie a právo se značně liší od praxe civilizace tisíciletí staré, sotva lze předpovědět, jakou cestou se bude vývoj ubírat. Ovšem logika ekonomických zákonů by měla velet k pomalému ústupu Ruska.

Takže co bude, je dnes zcela nejasné. Jediný, kdo tvrdí, že všechno ví, je známý ruský diplomovaný astrolog a astropsycholog Vlada Rosse. Tomuto absolventovi Zooastrijského institutu a hlavnímu astrologovi Ukrajiny, Ruska a Běloruska hvězdy říkají, že: "Vladimir Vladimirovič Putin se dostal k moci na vrcholu fatálního úplného zatmění slunce nad Evropou, které v roce 1999 všichni viděli. A takový člověk musí odpracovat celý sarosový cyklus zatmění než ho následující zatmění smete. A protože tento cyklus je dlouhý 18 let, hvězdy Putina zlikvidují koncem roku 2017." :D

Jak prosté, milý Watsone.

pondělí 16. listopadu 2015

Beethoven, Rattle a pařížští vrazi

Jsou věci, které se stanou jednou za život, a člověk si to ani neuvědomí. V pátek, když v Paříži štěkaly výstřely a padali lidé, seděl jsem ve vídeňském Musikvereinu, poslouchal Bethovenovu jásající a neskutečně krásně zahranou sedmou symfonii a hlavou mi mimoděk proplouvaly myšlenky o smyslu a obsahu evropanství. Hráli Berlínští filharmonici a dirigoval sir Simon Rattle. A o 24 hodin později celý sál vstoje uctil chvílí ticha oběti surového pařížského útoku na ono evropanství. Ještě před tím promluvil Dr. Thomas Angyan, intendant Gesellschaft der Musikfreunde in Wien a m.j. citoval Leonarda Bernsteina: "Toto bude naše odpověď na násilí: dělat hudbu naléhavěji, krásněji, oddaněji než kdy dříve." A Simon Rattle dodal: "Dámy a pánové, my všichni jsme ještě hluboce šokováni včerejší hrůzou v Paříži. Beethovenova 9. symfonie je v podstatě cesta z temnot ke světlu. A to světlo obsahuje Beethovenovo poselství - prosbu o lásku, toleranci, lidskost, humor. Slova 'Alle Menschen werden Brüder' potřebujeme slyšet více než jen dnes, zvláště když čelíme lidem, kteří jim nevěří. Co my můžeme dělat je hrát a chceme vás požádat o chvíli vzpomínky, ticha a lásky k lidem, kteří ztratili své životy nebo své milované."

A potom zazněla 9. symfonie. Jsem si jist, že takovou už nikdy nemohu slyšet. A současně, když ji uslyším, vždycky se mi vrátí tento večer. K tomu není co říct. Fascinující Simon Rattle vedl maximálně koncentrovaný orchestr, sbor i sólisty neokázale, ale naléhavě a s dech beroucí dynamikou, a těch pár minut 4. věty, kdy nejprve basy, pak dechy a nakonec celý orchestr hrají hlavní motiv byly absolutní hudbou.

skončila 9. symfonie - u varhan sólisté, sbor za orchestrem, dirigent uprostřed děkuje hráčům
Ohlas u mnohonárodního publika byl ohromný a i když to možná zní jako kýčovitý příběh ze Švejka, tak u východu se kolem mne prosmekl nemocný chlapec, který o chvíli později zavěšen do chodítka v euforii utíkal na znetvořených nohách Resselovým parkem.

Je snad symbolické, že nejlepší německý a nejspíš i světový symfonický orchestr s anglickým dirigentem v tomto napjatém podzimu absolvuje turné, na němž v hlavních městech západního světa - Berlíně, Paříži, Vídni a New Yorku zahraje vždy během pěti po sobě jdoucích večerů všechny Beethovenovy symfonie s Devátou na závěr. A příští rok na Tchai-wanu a v Japonsku. Ono krédo Ódy na radost, která je hymnou Evropy, je součástí evropské identity. Ne celou identitou, protože jak je vidět, musí se chtít a umět také bránit. Ale pokud by se toto krédo ztratilo, zmizí i Evropa.
---------------------------------------

Vídeň, Musikverein
pátek 13. listopadu 2015, 19:30 hod.

BERLINER PHILHARMONIKER
SIR SIMON RATTLE, dirigent

 Ludwig van Beethoven
Symphony No. 4 in B flat major

Ludwig van Beethoven
Symphony No. 7 in A major

---------------------------------------

Vídeň, Musikverein
sobota 14. listopadu 2015, 19:30 hod.

BERLINER PHILHARMONIKER
SIR SIMON RATTLE, dirigent

Annette Dasch, soprán
Eva Vogel, mezzosoprán
Christian Elsner, tenor
Dimitry Ivashchenko, bas

Wiener Singverein
Johannes Prinz, sbormistr

Ludwig van Beethoven
Symphony No. 9 in D minor with Final Chorus Ode to Joy

neděle 8. listopadu 2015

Liehm a jiní medailisté

Vloni 2. března oslavil devadesáté narozeniny Antonín J. Liehm, kterého letos 28. října dekoroval prezident Zeman medailí Za zásluhy o stát.

KDO TO JE
Kulturní publicista, překladatel, editor, tiskový mluvčí ministra zahraničních věcí, pedagog. Od konce 2. světové války inteligentní, vzdělaný a poněkud vzpurný intelektuál, který celý svůj život tíhl k levici a ke komunistické straně. Jeho přáteli byli jiní levicoví intelektuálové, čeští komunističtí politici, francouzští komunisté a představitelé levice v akademických institucích v různých částech světa. Je ovšem třeba konstatovat, že současně byl i uznávaným znalcem filmové tvorby a vykladačem české filmové vlny 60. let.


Šedesátá léta jsou dodnes osou jeho života. Tehdy byl redaktorem Literárních novin, intelektuálního centra Pražského jara. Na ně vzpomíná jako na dobu vzepětí národa a vnímá je jaksi izolovaně od všech dalších složek života společnosti a lidi, kteří se těchto událostí aktivně účastnili, považuje za hrdiny. Tedy ty, co nezačali až zjara. Cítí jako osobní křivdu to, že musel odejít, i když jeho kontakty mu umožnily přežít v celkem pohodlném světě západních univerzit infikovaných levičáctvím. Zcela samozřejmě se přitom tváří, že být levicový je ten správný postoj. A stejně tak cítí jako osobní a nejen osobní křivdu, že lidé jako on nebyli povoláni k obnovení státu po roce 1989. Jde dokonce tak daleko, že tvrdí, že základem německého hospodářského zázraku byly nacistické kádry. Tak proč nepřizvali je, osmašedesátníky? Zapomíná však, že nacisté vládli všeho všudy 12 let, a že nezměnili hospodářský systém.

V tom je celý problém a nejspíš nejen české intelektuální levice, která měla občas konflikty s komunistickým establishmentem, ale neútočila proti socialistické podstatě systému. A odmítá připustit, že oni nemohli a nemají rozhodovat o tom, jak má český stát fungovat. Protože ten stát není socialistický.

PROČ NAJEDNOU TA SLÁVA
Asi není náhodou, že si na něj Zemanův tým letos vzpomněl. Vždyť nebyl jediný z tohoto okruhu. Ano, nejvyšší vyznamenání dostal příslušník západní armády. Ale in memoriam byla Řádem Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva vyznamenána rozporuplná postava minulosti MUDr. František Kriegel, který sice nepodepsal moskevský "kapitulační" protokol v roce 1968, ale na druhé straně se jako náčelník Lidových milicí významně podílel na komunistickém puči o 20 let dříve, bez kterého by nemohlo dojít k ponižujícímu obsazení země. Stejné vyznamenání jako Liehm pak obdržela manželka Liehmova přítele Jiřího Pelikána, bývalého mladého zuřivého komunisty, později šéfa komunistického Mezinárodního svazu studentstva a ředitele Československé televize. Sotva lze věřit tomu, že tato žena znamenala tak velký přínos pro Česko. Dostalo se i na Jana Petránka, novináře odstaveného po roce 1968, který se v poslední době kategoricky postavil za ruské počínání na Ukrajině. A tutéž medaili dostal i Miroslav Toman, ministr zemědělství a místopředseda komunistické vlády z 80. let, stejně jako předlistopadový ředitel a polistopadový majitel jablonecké sklárny Preciosa Ludvík Karl.

Lze tedy říci, že v případě těchto šesti lidí se rozhodně nejedná o náhodný výběr jmen, ale o rehabilitaci těch, kteří se aktivně podíleli na vzniku komunistického státu a jeho fungování, i když mnozí z nich se díky svým osobním postojům později dostali do konfliktu s komunistickou mocí, ale komunismus nebo silné levičáctví v nich zůstalo. To není ani tak nostalgické ohlédnutí do minulosti, jako spíš varování do budoucnosti. To jsou mí lidé, říká těmi metály prezident, který od počátku roku dehonestuje pomocí vylhaných citátů jiného novináře, sociálně vnímavého masarykovce, téměř 6 let vězněného nacisty a 10 let ředitele československého vysílání Svobodné Evropy - Ferdinanda Peroutku. Že je to člověk, kterému Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. stupně udělil prezident Václav Havel již v roce 1991, je příznačné.

Nakonec ale tohle všechno není až tak divné, vždyť příběh těch šesti je i prezidentovým příběhem. A právě na něm je dnes vidět, jak nebezpečné je dát takovým lidem politickou moc.

Trpící Ardašev a femme fatale Buniatishvili

Další dva obrovské kontrasty na Firkušného festivalu.

Ve čtvrtek 5. listopadu 2015 vystoupil v Rudolfinu Igor Ardašev. Nenápadný drobný muž středního věku, v mládí účastník a laureát různých klavírních soutěží zvučných jmen, dnes profesor brněnské konzervatoře, je bezpochyby technicky skvěle vybavený klavírista. Ale oč dokonaleji hrál, o to méně tvořil. Nejlépe proto vyzněly virtuozní pasáže, ostatní představovalo jakousi výplň, prostě nuda v Brně. Ale protože koncert byl dobře dramaturgicky postaven a na závěr zazněla virtuozní Lisztova Španělská rapsodie, vyzněl nakonec celkem dobře.

Igor Ardašev
Program
Ludwig van Beethoven: Klavírní sonáta č. 9 E dur op. 14/1
Ludwig van Beethoven: Klavírní sonáta č. 18 Es dur op. 31/3
Leoš Janáček: V mlhách
Franz Liszt: Les jeux d‘eaux à la Villa d‘Este S 163/4
Franz Liszt: Sonetto 104 del Petrarca S 161/5
Franz Liszt: Rhapsodie espagnole S 254

O dva dny později, tedy v sobotu 7. listopadu, se v Rudolfinu konal poslední koncert letošního ročníku Firkušného klavírního festivalu. Jestliže jsem o prvních dvou klavíristech říkal, že představovali kontrast, pak nevím, jak označit Ardaševa a Buniatishvili. Tak spíš jen o klavíristce. 28 let mladá, pohledná, světa znalá Gruzínka, vynikající technika a vášnivý projev. Už před Rudolfinem bylo cítit zvláštní atmosféru jakéhosi pozitivního očekávání. A uvnitř hodně mladých lidí a dost Gruzínů, které si nelze splést s tuzemcem, zvláště pak ženy ne. Pouze ti Japonci s kufry, co posedávali na schodech, nepřiletěli z dáli na koncert jako do Berlína na Argerich, ale jen odpočívali cestou kamsi. A pak do ztichlého sálu vpluly rudé šaty, letmý pohled do publika a začala hrát, snad ještě dřív než usedla. A na přítomné se valila hudba jako tsunami. Od snových lentissim po erupce prestissim, i když je možné, že puristé by nad jejími tempy nejásali. Od pianissim jak vlas tenkých po bouřlivá fortissima, kdy klavíristka sama sebe zvedala ze židle. Tady by spíš nejásal majitel nástroje, i když jsou mezi klavíristy větší dřevorubci. Zatímco mladík přede mnou si sundal brýle a před zraky žasnoucí přítelkyně utíral slzy, paní profesorka piana za mnou (Rudolfinum jich bylo plné) hlásala, že tohle ještě neslyšela. Já bych řekl, že ano, u již zmíněné Marthy Argerich, ta je však o 2 generace starší a většinou nad poměry učitelek ZUŠ. A na facebooku se objevil třeba tento vzkaz:
Lucie Spickova: Khatia, you were absolutely spellbinding tonight in the Rudolfinum. It was such a privilege to see you play and I hope you got taken out for a proper Georgian celebration afterwards! Oh, and your dress was amazing too!


Khatia Buniatishvili (to jsou ty amazing šaty)
Program
Maurice Ravel: Kašpar noci
Franz Liszt: Réminiscence de Don Juan S 418
Franz Liszt: Koncertní etuda č. 2 f moll „La leggierezza“ S 144
Franz Liszt: Transcendentální etuda č.5 B dur „Feux follets“ S 139
Franz Liszt: Grande étude de Paganini č. 3 gis moll „La Campanella“ S 141
Franz Liszt/Vladimir Horowitz: Uherská rapsodie č. 2 S 244
Igor Stravinskij: Petruška

A stejně vášnivě jako se vyjadřuje prostřednictvím klavíru, dokáže to i slovy:


I want to express solidarity with the Ukrainian heroes who sacrificed and are still sacrificing their lives for the sake of freedom and civic responsibility. The tyrants do not forgive them that they haven’t forgotten the experience of the past, do not forgive them their right vision of the future, do not forgive them their wisdom. Let all Georgia stand side by side with Ukraine. Their pain is our pain and their future is our future. In unity is strength.
Слава Украïнi!

Je dobře, že svět hudby nereprezentují jen Gergievové a Netrebkové, Putinovi příznivci a favorité s milionovými byty na Manhattanu.

sobota 7. listopadu 2015

Nemám Knížáka rád, ale...

OTEVŘENÝ DOPIS ANDREJI BABIŠOVI    24. ledna 2014

Co si to dovolujete?

Kdo Vám dal právo nazývat naši zemi „zkorumpovanou a v rozkladu”?

Urážíte tím množství poctivých lidí, kteří čtvrt století pracovali na obnově země spálené bolševickou diktaturou, jejíž jste byl součástí jako člen komunistické strany a jako spolupracovník zločinecké StB!

Myslíte si, že když jste si koupil média a barnumskou kampaní získal volební hlasy, že Vám to dává právo jednat s naši zemí jako by to byl Váš majetek?

Zatím jste pro republiku neudělal nic, jen jí devastujete nevhodnými zásahy do zemědělské kultury a využíváte k tomu státní i evropské dotace.

Stydím se za všechny co Vám dali hlas, ale opovrhuji těmi, kteří se aktivně angažují ve Vašem hnutí a přebírají tím spoluzodpovědnost za Vaše činy.

Urážíte všechny a dehonestujete všechno co se v naši zemi po listopadu 1989 udělalo.

Ani za minulého režimu. ani dnes jsem nikdy neuhnul režimním nátlakům a nikdy jsem z ničeho neprofitoval. Komunistický režim mě neustále persekuoval a i za nové doby vedu neustálý boj proti těm, kteří chtějí situaci zneužít. A právě Vy reprezentujete jedno z největších nebezpečí polistopadové historie.

Nejste spasitel. K tomu Vám chybí všechno. Jste opojen mocí a máte pocit, že kolem Vás jsou jenom primitivové, které je lehké opít Babišovským rohlíkem a zneužít.

Takováto levná vítězství dlouho nevydrží a věřím, že doba, kdy náš národ alespoň trochu otevře oči, není daleko.

Prof. Milan Knížák - Ten, který Vámi opovrhuje.

Jak říkám, Knížáka nemám z řady důvodů rád. Ale klobouk dolů, protože to, co napsal před téměř dvěma lety, platí v neztenčené míře i dnes.

čtvrtek 5. listopadu 2015

Kolos klavíru Sokolov

Festival Pražské jaro po vzoru jiných velkých festivalů rozšířil před dvěma roky svou náplň a otevřel dveře klavírnímu festivalu Rudolfa Firkušného (1912-1994). Tento rodák z Napajedel a žák Leoše Janáčka strávil větší část svého života mimo Československo a stal se světově uznávaným klavírním virtuosem, spojeným se jmény jiných velkých českých hudebníků jako Bohuslav Martinů nebo Rafael Kubelík. V prvním ročníku vystoupila francouzská klavíristka Lisa de la Salle, Američan Emanuel Ax, mladý český klavírista Lukáš Vondráček a Maďar Dénes Várjon. Vloni pak Ivo Kahánek, Pierre-Laurent Aimard, Giovanni Bellucci a Jitka Čechová.

A konečně třetí ročník probíhá v pražském Rudolfinu právě v těchto dnech a v prvních dvou koncertech přivedl na podium skutečně elitní klavíristy světového formátu: v Sovětském Svazu narozeného, od 15 let žijícího v Izraeli a od 31 amerického občana Jefima Bronfmana (nar. 1958), který byl mimo jiné žákem Rudolfa Firkušného, a Rusa Georgy Sokolova (nar. 1950), který se nedomluví anglicky, je však vítězem prestižní Čajkovského soutěže v Moskvě roku 1966, kdy mu bylo pouhých 16 let, a je žádán po celém světě. Sotva si lze představit dvě odlišnější osobnosti.

Yefim Bronfman, pátek 30. října 2015, Rudolfinum
 Bronfman je sice univerzální klavírista, převážná část z jeho více než 100 vystoupení ročně však jsou klavírní koncerty s největšími světovými orchestry, recitálů v současné době odehraje zhruba 20 s především Prokofjevovými sonátami a k tomu několik komorních koncertů, v tomto roce na př. společně s houslistkou Anne-Sophie Mutter. Letošní pražské vystoupení nebylo první (1991 s Isaacem Sternem, 2000 s PKF a Bělohlávkem Beethovenovy klavírní koncerty, 2010 Brahmsův koncert č. 1 s PKF a Hrůšou a vloni Beethovenův koncert č. 1 s Baborákem a Českou symfoniettou), tentokrát však vystoupil samostatně s následujícím programem:

Sergej Prokofjev: Klavírní sonáta č. 1 f moll op. 1
Sergej Prokofjev: Klavírní sonáta č. 4 c moll op. 29
Sergej Prokofjev: Klavírní sonáta č. 3 a moll op. 28
Robert Schumann: Vídeňský masopust op. 26

Přestávka

Robert Schumann: Arabeska C dur op. 18
Sergej Prokofjev: Klavírní sonáta č. 2 d moll op. 14

Je mimo jakoukoli pochybnost, že Bronfman hrál dokonale a kdybych měl vybírat, tak nejvíc na mne zapůsobila druhá Prokofjevova sonáta. Jenomže před 2 lety se v Praze objevil jakýsi mladík Denis Kožuchin, Rus žijící v Berlíně, který zahrál před nečetným publikem v sále konzervatoře  6. sonátu tak, že je pro mne jakýmsi etalonem pro to, jak podat Prokofjeva. A tu vášeň a krev jsem od Bronfmana neslyšel. Přesto klobouk dolů.

Grigorij Sokolov, neděle 1. listopadu 2015, Rudolfinum
Na rozdíl od Bronfmana hraje Sokolov prakticky výhradně recitály a minimálně natáčí. Poslední po téměř 20 letech vyšla počátkem letošního roku živá nahrávka recitálu v Salzburgu roku 2008. Je maximalista v požadavcích na nástroj, který nesmí být starší než 5 let. A s orchestrem hraje zřídka, neboť zkoušky považuje za ztrátu času. To nic nemění na skutečnosti, že jeho koncerty, jejichž počet je poměrně omezený, jsou vždy naprosto mimořádnou událostí. Jejich program vytváří předem pro celou sezónu a tak všech 18 koncertů v říjnu až listopadu letošního roku bude vypadat stejně, ten pražský nevyjímaje:

Franz Schubert:
Sonata in a minor, op. 143 D 784
1. Allegro giusto
2. Andante
3. Allegro vivace

Six Moments Musicaux op. 94 D 780
Moderato
Andantino
Allegro moderato
Moderato
Allegro vivace
Allegretto

Přestávka

F. Chopin:
Nocturne in B major, op.32 n.1

Nocturne in A-flat major, op.32 n.2

Sonata No. 2 in B-flat minor, op.35
1. Grave. Doppio movimento
2. Scherzo
3. Marche funèbre
4. Finale. Presto

Sokolov působí dojmem klavírního černokněžníka. Po dramatické pauze, kdy sál ztemněl, vstoupil muž pozdně středního věku, s bílými dlouhými vlasy, bez výrazu usedl ke klavíru a spustil smršť hudby, kterou jakoby tesal do klavíru. A když už se zdálo, že víc nelze, vyvrcholil koncert Chopinovou sonátou. Kde v sobě bere tu sílu zahrát takto 18x za sebou? Jazzoví muzikanti ji občas hledají v drogách, on má tu drogu někde v sobě. To je zážitek, který se dá těžko zapomenout. K tomu nabídl 6 přídavků, takže koncert se protáhl snad o 40 minut na téměř 3 hodiny.

Začátek festivalu výrazně převýšil ty předcházející dva ročníky a bude těžké ho překonat. Uvidíme, co dnes předvede Igor Ardašev s nádherným programem Beethoven, Janáček a Liszt a pozítří gruzínsko-pařížská femme fatale a druhá Martha Argerich - 29letá Khatia Buniatishvili. Její koncert bude převážně Lisztův, jen na začátku zazní Ravel a uzavře ho Stravinský. Když to píši, mám pocit, že i druhá půlka festivalu bude skvělá.

pondělí 2. listopadu 2015

Poslední mohykáni - Dobrovský a Petránek

Československý rozhlas vznikl v roce 1923 a byl jedním z prvních ve světě, přičemž taková velmoc jako BBC vznikla jen o rok dříve. Jako zdroj informací, ale i kulturní instituce, měl obrovský význam. Svědčí o tom jak tlak, pod kterým byl během německé okupace v letech 1939-1945, tak i změny po komunistickém puči roku 1948. V tom roce rozhlas slavil 25. výročí své existence, m.j. akcí Mezinárodní výstava rozhlasu (MEVRO). V tomto roce nastala rozsáhlá kádrová čistka, která měla zaručit přeměnu rozhlasu ze zdroje informací na propagační nástroj sloužící k manipulaci s vědomím občanů. V jejím důsledku odešli zcela nebo byli sesazeni zkušení pracovníci jako F.K. Zeman, dr. Václav Růt, František Gel (zpravodaj z Norimberku), RNDr. Josef Kolář (v 60. letech nakonec náměstek ředitele) a na uvolněná místa nabíráni mladí nadšení lidé, schopní a věřící v té době komunistické straně. Mezi dnes nejznámější patřili:

Ludvík Aškenazy (24. února 1921 Český Těšín – 18. března 1986 Bolzano, Itálie)
Českopolský Žid studoval ve Lvově, byl evakuován do Kazachstánu, kde vstoupil do Svobodovy armády. Působil v rozhlase, byl členem KSČ a v roce 1948 odjel jako válečný zpravodaj do Izraele.

Arnošt Lustig (21. prosince 1926 Praha – 26. února 2011 Praha).
Jako dospívající mladík se dostal do Terezína a později do koncentračního tábora, který přežil. Po návratu vstoupil do KSČ a začal studovat. V roce 1948 pracoval jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské války a po návratu přešel do Československého rozhlasu. Byl členem KSČ.

Karel Kyncl (6. ledna 1927 Žebrák – 1. dubna 1997 Londýn)
Roku 1945 vstoupil do KSČ, od roku 1947 v rozhlase a současně začal studovat žurnalistiku. O rok později na výstavě MEVRO moderovali s Pavlem Kohoutem 2 měsíce v improvizovaném studiu živé pořady a rozhlasu už zůstal věrným.

Věra Šťovíčková-Heroldová (3.11.1930 - 30.10.2015)
Do rozhlasu se dostala hned po maturitě.

Luboš Dobrovský (* 3. února 1932 Kolín)
Studoval na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi jeho spolužáky byl také Jiří Dienstbier, s nímž později úzce spolupracoval. Vstoupil do komunistické strany, v letech 1959 až 1968 byl redaktorem zahraniční redakce Československého rozhlasu a v letech 1967-1968 dopisovatelem v Moskvě. V srpnu 1968 se podílel na podzemním vysíláni rozhlasu a pak do roku 1989 pracoval v dělnických profesích.

Jan Petránek (* 28. prosince 1931 Praha)
Český novinář, komentátor, literát a disident. Před pražským jarem 1968 působil v Československém rozhlase. Pro své proreformní vystupování v letech 1968 a 1969 však byl nucen za normalizace manuálně pracovat. Stal se signatářem Charty 77 a přispíval do samizdatových Lidových novin. Novinářské práci se věnuje i po odchodu do důchodu roku 1993. Dne 28. října 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.

Jiří Dienstbier (20. dubna 1937 Kladno – 8. ledna 2011 Praha)
V letech 1955–1960 studoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ještě jako student vstoupil v roce 1958 do Komunistické strany Československa. V letech 1958–1969 pracoval jako zahraničně-politický redaktor a komentátor Československého rozhlasu, byl zpravodajem v západní Evropě, na Dálném východě (o bouřlivých událostech roku 1965 v Indonésii napsal knihu Noc začala ve tři ráno) a ve Spojených státech.

Jiřina Hrábková-Rumlová (1925 - 2003)

Co jméno, to osobnost. Všichni tito lidé, ať už zůstali v rozhlase nebo přešli jinam, postupem času začali poznávat lživou až zločinnou podstatu komunistického režimu, protože měli přístup k informacím, které drtivé většině občanů zůstávaly utajeny. Po roce 1968 se všichni rozešli s oficiální politikou KSČ i s KSČ jako takovou a řada z nich podepsala chartu 77. Aškenázy, Lustig a Kyncl odešli do zahraničí, ti, kteří zůstali, se živili většinou prací, která zdaleka neodpovídala jejich schopnostem. Po roce 1989 vstoupili Luboš Dobrovský a Jiří Dienstbier do politiky a stali se ministry, jiní vysoké funkce odmítli. U mnoha z nich však zůstala někdy více, někdy méně zjevná levicová orientace.

Teď, když po smrti Věry Šťovíčkové zbyli jen poslední dva mohykáni - Luboš Dobrovský a Jan Petránek, je to zvláště zřejmé.

Zatímco první zaujímá vyhraněně odmítavé stanovisko k jednání Ruska, druhý ho obhajuje.

Zatímco Dobrovský píše prezidentovi: "Byl bych ale šťasten, kdybyste si konečně uvědomil, čeho se svým urážlivým jednáním a svými hrubými výroky dopouštíte, a rozhodl se svůj úřad opustit dříve než hanba, která zatím padá jen na vás, padne i na naši zemi.", Petránek od téhož prezidenta dostává medaili spolu s vulgárním normalizačním tajtrdlíkem a komunistickým ministrem.

Je to vesměs vzdálená minulost, která se stala znovu aktuální.