Poslední mohykáni - Dobrovský a Petránek

Československý rozhlas vznikl v roce 1923 a byl jedním z prvních ve světě, přičemž taková velmoc jako BBC vznikla jen o rok dříve. Jako zdroj informací, ale i kulturní instituce, měl obrovský význam. Svědčí o tom jak tlak, pod kterým byl během německé okupace v letech 1939-1945, tak i změny po komunistickém puči roku 1948. V tom roce rozhlas slavil 25. výročí své existence, m.j. akcí Mezinárodní výstava rozhlasu (MEVRO). V tomto roce nastala rozsáhlá kádrová čistka, která měla zaručit přeměnu rozhlasu ze zdroje informací na propagační nástroj sloužící k manipulaci s vědomím občanů. V jejím důsledku odešli zcela nebo byli sesazeni zkušení pracovníci jako F.K. Zeman, dr. Václav Růt, František Gel (zpravodaj z Norimberku), RNDr. Josef Kolář (v 60. letech nakonec náměstek ředitele) a na uvolněná místa nabíráni mladí nadšení lidé, schopní a věřící v té době komunistické straně. Mezi dnes nejznámější patřili:

Ludvík Aškenazy (24. února 1921 Český Těšín – 18. března 1986 Bolzano, Itálie)
Českopolský Žid studoval ve Lvově, byl evakuován do Kazachstánu, kde vstoupil do Svobodovy armády. Působil v rozhlase, byl členem KSČ a v roce 1948 odjel jako válečný zpravodaj do Izraele.

Arnošt Lustig (21. prosince 1926 Praha – 26. února 2011 Praha).
Jako dospívající mladík se dostal do Terezína a později do koncentračního tábora, který přežil. Po návratu vstoupil do KSČ a začal studovat. V roce 1948 pracoval jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské války a po návratu přešel do Československého rozhlasu. Byl členem KSČ.

Karel Kyncl (6. ledna 1927 Žebrák – 1. dubna 1997 Londýn)
Roku 1945 vstoupil do KSČ, od roku 1947 v rozhlase a současně začal studovat žurnalistiku. O rok později na výstavě MEVRO moderovali s Pavlem Kohoutem 2 měsíce v improvizovaném studiu živé pořady a rozhlasu už zůstal věrným.

Věra Šťovíčková-Heroldová (3.11.1930 - 30.10.2015)
Do rozhlasu se dostala hned po maturitě.

Luboš Dobrovský (* 3. února 1932 Kolín)
Studoval na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi jeho spolužáky byl také Jiří Dienstbier, s nímž později úzce spolupracoval. Vstoupil do komunistické strany, v letech 1959 až 1968 byl redaktorem zahraniční redakce Československého rozhlasu a v letech 1967-1968 dopisovatelem v Moskvě. V srpnu 1968 se podílel na podzemním vysíláni rozhlasu a pak do roku 1989 pracoval v dělnických profesích.

Jan Petránek (* 28. prosince 1931 Praha)
Český novinář, komentátor, literát a disident. Před pražským jarem 1968 působil v Československém rozhlase. Pro své proreformní vystupování v letech 1968 a 1969 však byl nucen za normalizace manuálně pracovat. Stal se signatářem Charty 77 a přispíval do samizdatových Lidových novin. Novinářské práci se věnuje i po odchodu do důchodu roku 1993. Dne 28. října 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.

Jiří Dienstbier (20. dubna 1937 Kladno – 8. ledna 2011 Praha)
V letech 1955–1960 studoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ještě jako student vstoupil v roce 1958 do Komunistické strany Československa. V letech 1958–1969 pracoval jako zahraničně-politický redaktor a komentátor Československého rozhlasu, byl zpravodajem v západní Evropě, na Dálném východě (o bouřlivých událostech roku 1965 v Indonésii napsal knihu Noc začala ve tři ráno) a ve Spojených státech.

Jiřina Hrábková-Rumlová (1925 - 2003)

Co jméno, to osobnost. Všichni tito lidé, ať už zůstali v rozhlase nebo přešli jinam, postupem času začali poznávat lživou až zločinnou podstatu komunistického režimu, protože měli přístup k informacím, které drtivé většině občanů zůstávaly utajeny. Po roce 1968 se všichni rozešli s oficiální politikou KSČ i s KSČ jako takovou a řada z nich podepsala chartu 77. Aškenázy, Lustig a Kyncl odešli do zahraničí, ti, kteří zůstali, se živili většinou prací, která zdaleka neodpovídala jejich schopnostem. Po roce 1989 vstoupili Luboš Dobrovský a Jiří Dienstbier do politiky a stali se ministry, jiní vysoké funkce odmítli. U mnoha z nich však zůstala někdy více, někdy méně zjevná levicová orientace.

Teď, když po smrti Věry Šťovíčkové zbyli jen poslední dva mohykáni - Luboš Dobrovský a Jan Petránek, je to zvláště zřejmé.

Zatímco první zaujímá vyhraněně odmítavé stanovisko k jednání Ruska, druhý ho obhajuje.

Zatímco Dobrovský píše prezidentovi: "Byl bych ale šťasten, kdybyste si konečně uvědomil, čeho se svým urážlivým jednáním a svými hrubými výroky dopouštíte, a rozhodl se svůj úřad opustit dříve než hanba, která zatím padá jen na vás, padne i na naši zemi.", Petránek od téhož prezidenta dostává medaili spolu s vulgárním normalizačním tajtrdlíkem a komunistickým ministrem.

Je to vesměs vzdálená minulost, která se stala znovu aktuální.