V 11. století se Oghuzští Turci po střetu s karluckou větví Ujgurů začali přesouvat ze Sedmiříčí na jihu dnešního Kazachstánu směrem k západu. K Oghuzům patří dnešní obyvatelé Turkmenistánu, Ázerbajdžánci a nejzápadněji z nich se usadili Turci. V průběhu přesídlování se mongoloidní Turci aktivně mísili s obyvatelstvem obsazených oblastí a jejich rasový profil se postupně měnil na europoidní. Stačí porovnat prezidenta Kazachstánu Nazarbajeva nebo bývalého prezidenta Kyrgyzstánu Akajeva na jedné straně s tureckým prezidentem Erdoganem nebo ázerbajdžánským Alijevem na straně druhé. Ploché obličeje s vysedlými lícními kostmi se změnily na úzké s výrazným nosem. Rozdíl mezi přesídlenými Oghuzy není veliký, Turci a Ázerbajdžánci jsou v podstatě jeden národ. Jejich jazyky se liší méně než ruština a ukrajinština.
Oghuzští Turci dlouho kočovali na velikém teritoriu, aniž by byli s některou oblastí spojeni. Proces přechodu z kočování k usedlému způsobu života proto trval řadu století, stejně jako asimilace poražených obyvatel. Není náhodou, že veliký básník a zakladatel ázerbajdžánského básnictví Muhammad Füzuli žil celý život v Baghdádu a nikdy nebyl ani v Tábrízu, ani v Baku. A současně je považován i za klasika turecké, staroosmanské literatury.
Osmanská říše, která nahradila říši Seldžuckou (vyznavači sunnitského islámu), nebyla státem tureckého národa a Turci dokonce představovali menšinu jeho obyvatel. Současné Turecko jako národní stát vzniklo před méně než 100 lety díky úsilí Kemala Ataturka. O hranicích státu rozhodly vojenské úspěchy Ataturkových vojáků, které zvrátily plán vítězných mocností na vytvoření Veliké Arménie i přechodné úspěchy Řeků v Malé Asii, a vynutily si určení nových hranic, které v roce 1923 uznala Laussanská mírová konference.
Při vytyčování hranic se staly součástí Sýrie, která byla francouzským mandátním územím (což znamená, že Francie měla připravit vznik samostatného státu), převážně arabské oblasti. Výjimkou se stal t.zv. Alexandrettský sandžak, nevelká oblast podél východního pobřeží Středozemního moře. Podíváme-li se na mapu Turecka, je to proužek pobřeží zhruba 120 x 35 km, jako by přilepený k zemi z jihu. Tento sandžak byl do roku 1938 autonomní součástí Sýrie, jeho obyvatelstvo tvořili ze 40 % Turci, a Ataturk vedl kampaň za jeho připojení k Turecku. Pod tureckým nátlakem poskytli Francouzi této oblasti nezávislost a o rok později ji Turecko připojilo ke svému území a Ataturk pro ni vymyslel název Hatayská provincie. Centrem oblasti se 200 000 obyvatel je významný přístav Iskenderun, kdysi Alexandretta na počest Alexandra Velikého.
Sýrie, která po 2. světové válce získala nezávislost, odmítla uznat zákonnost připojení Hataye k Turecku a do poslední chvíle na tom trvala. Tento konflikt vážně otravoval vztahy mezi oběma zeměmi. Sjednocování Turků v národním státě tak skončilo a ti z nich, kteří zůstali žít v Sýrii nebo Iráku (ve 20. letech se Turecko snažilo získat i Mosul v Iráku, který byl po správou Londýna), začali být nazýváni Turkmeni.
Nebylo jich zřejmě moc, i když zjištění přesného počtu Damašek bránil, ale podle některých údajů jsou třetí národností země po Arabech a Kurdech a jejich počet se pohybuje okolo 300 000, a žijí převážně v příhraničních oblastech. Mluví jazykem velmi blízkým turečtině a používají latinku. Syrské úřady je vystavovaly nejrůznější šikaně a ústrkům v kulturním i náboženském smyslu. takže není divu, že když v roce 2011 vzplálo povstání proti Asádovi, octli se Turci-Turkmeni mezi jeho protivníky. Podle údajů IHH Humanitarian Relief Foundation jich v důsledku čtyři roky trvajících bojů zůstalo v zemi okolo 25 000.
Dvě politické strany, které zastupovaly jejich zájmy se spojily ve Shromáždění syrských Turkmenů, jejichž ozbrojenou složkou se staly Turkmenské brigády. Zakládající shromáždění proběhla v Istanbulu a Ankaře pod patronací turecké vlády a osobně ho navštívil i Erdogan. V březnu letošního roku pak bývalý starosta Mosulu, který je iráckým Turkmenem, potvrdil, že turecké zvláštní jednotky cvičí turkmenské brigády v Iráku a Sýrii a poskytují jim pomoc včetně zbraní a střeliva.
Ti turkmenští bojovníci, kteří se podíleli na smrti ruských letců, působí v přímořské provincii Latakie, kde se nachází i ruské základny. Základní obyvatelstvo tam jsou Asádovi věrní Alavité, ovšem v části horských vesnic u hranic s Tureckem žijí Turkmeni, kteří bojují na třech frontách - se syrskou armádou, s Islámským státem a Kurdy, před nimiž brání své osady.
Turkmenské brigády formálně koordinují svou činnost se Syrskou svobodnou armádou, ale sledují především vlastní cíle a orientují se podle názoru svého největšího sponzora - Ankary, Turkmenské shromáždění je součástí Syrské národní rady a vystupuje za jednotu země, protože větší čistě turkmenské oblasti v zemi nejsou, a tudíž se nemohou ucházet o autonomii. Ani samotné brigády nepředstavují velkou vojenskou sílu, jejich počet není vyšší než 10 000 mužů.
Ruské letecké útoky v prvních dvou měsících válečných operací v Sýrii, které byly deklarovány jako boj proti islámskému státu, se ve skutečnosti soustřeďovaly převážně na severozápad země, kde vedle jiných jednotek jsou i Turkmeni. Tam, v okruhu cca 13 km od horské obce Salma se 2200 převážně turkmenských obyvatel, podnikli Rusové 15 náletů, z toho polovina zasáhla místo samé. Celkem přišlo v inkriminované oblasti o život asi 300 lidí.
 |
| uprostřed světlého kruhu o průměro 13 km leží Salma, červeně označeno místo pádu ruského letadla SU-24 |
O něco severněji, zhruba 1-4 km od hranic s Tureckem, také 24. listopadu dopadlo sestřelené ruské bombardovací letadlo SU-24. Z uvedeného vyplývá, že situace, která vznikla po sestřelení letadla, je sice nešťastná, nejde však o náhodu. Ze které strany šlo o provokaci, není snadné rozsoudit, možná z obou. To co se stalo, svým způsobem zapadá do osobních zájmů jak ruského, tak i tureckého prezidenta, kteří se od sebe dvakrát moc neliší. Ale to, co Rusové dělají v Sýrii, nemohlo zůstat bez odezvy. Hysterický Putin, který nemá dobojovanou válku na Ukrajině, jejímž výsledkem je vedle ztrát 7000 lidských životů také Krym bez elektrické energie a dopravního spojení, je ochoten přinést zemi a lidem další ztráty, tentokrát podporou politika minulosti, dávno odsouzeného k odchodu do bezvýznamnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat