KDO TO JE
Kulturní publicista, překladatel, editor, tiskový mluvčí ministra zahraničních věcí, pedagog. Od konce 2. světové války inteligentní, vzdělaný a poněkud vzpurný intelektuál, který celý svůj život tíhl k levici a ke komunistické straně. Jeho přáteli byli jiní levicoví intelektuálové, čeští komunističtí politici, francouzští komunisté a představitelé levice v akademických institucích v různých částech světa. Je ovšem třeba konstatovat, že současně byl i uznávaným znalcem filmové tvorby a vykladačem české filmové vlny 60. let.
Šedesátá léta jsou dodnes osou jeho života. Tehdy byl redaktorem Literárních novin, intelektuálního centra Pražského jara. Na ně vzpomíná jako na dobu vzepětí národa a vnímá je jaksi izolovaně od všech dalších složek života společnosti a lidi, kteří se těchto událostí aktivně účastnili, považuje za hrdiny. Tedy ty, co nezačali až zjara. Cítí jako osobní křivdu to, že musel odejít, i když jeho kontakty mu umožnily přežít v celkem pohodlném světě západních univerzit infikovaných levičáctvím. Zcela samozřejmě se přitom tváří, že být levicový je ten správný postoj. A stejně tak cítí jako osobní a nejen osobní křivdu, že lidé jako on nebyli povoláni k obnovení státu po roce 1989. Jde dokonce tak daleko, že tvrdí, že základem německého hospodářského zázraku byly nacistické kádry. Tak proč nepřizvali je, osmašedesátníky? Zapomíná však, že nacisté vládli všeho všudy 12 let, a že nezměnili hospodářský systém.
V tom je celý problém a nejspíš nejen české intelektuální levice, která měla občas konflikty s komunistickým establishmentem, ale neútočila proti socialistické podstatě systému. A odmítá připustit, že oni nemohli a nemají rozhodovat o tom, jak má český stát fungovat. Protože ten stát není socialistický.
PROČ NAJEDNOU TA SLÁVA
Asi není náhodou, že si na něj Zemanův tým letos vzpomněl. Vždyť nebyl jediný z tohoto okruhu. Ano, nejvyšší vyznamenání dostal příslušník západní armády. Ale in memoriam byla Řádem Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva vyznamenána rozporuplná postava minulosti MUDr. František Kriegel, který sice nepodepsal moskevský "kapitulační" protokol v roce 1968, ale na druhé straně se jako náčelník Lidových milicí významně podílel na komunistickém puči o 20 let dříve, bez kterého by nemohlo dojít k ponižujícímu obsazení země. Stejné vyznamenání jako Liehm pak obdržela manželka Liehmova přítele Jiřího Pelikána, bývalého mladého zuřivého komunisty, později šéfa komunistického Mezinárodního svazu studentstva a ředitele Československé televize. Sotva lze věřit tomu, že tato žena znamenala tak velký přínos pro Česko. Dostalo se i na Jana Petránka, novináře odstaveného po roce 1968, který se v poslední době kategoricky postavil za ruské počínání na Ukrajině. A tutéž medaili dostal i Miroslav Toman, ministr zemědělství a místopředseda komunistické vlády z 80. let, stejně jako předlistopadový ředitel a polistopadový majitel jablonecké sklárny Preciosa Ludvík Karl.
Lze tedy říci, že v případě těchto šesti lidí se rozhodně nejedná o náhodný výběr jmen, ale o rehabilitaci těch, kteří se aktivně podíleli na vzniku komunistického státu a jeho fungování, i když mnozí z nich se díky svým osobním postojům později dostali do konfliktu s komunistickou mocí, ale komunismus nebo silné levičáctví v nich zůstalo. To není ani tak nostalgické ohlédnutí do minulosti, jako spíš varování do budoucnosti. To jsou mí lidé, říká těmi metály prezident, který od počátku roku dehonestuje pomocí vylhaných citátů jiného novináře, sociálně vnímavého masarykovce, téměř 6 let vězněného nacisty a 10 let ředitele československého vysílání Svobodné Evropy - Ferdinanda Peroutku. Že je to člověk, kterému Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. stupně udělil prezident Václav Havel již v roce 1991, je příznačné.
Nakonec ale tohle všechno není až tak divné, vždyť příběh těch šesti je i prezidentovým příběhem. A právě na něm je dnes vidět, jak nebezpečné je dát takovým lidem politickou moc.
Žádné komentáře:
Okomentovat