Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pondělí 26. září 2016

Středoasijská časovaná bomba?

Možná o něco dříve, ale nejpozději 2. září zemřel prezident Uzbekistánu Islam Karimov, který za léta v čele země - začal v roce 1989 jako první tajemník komunistické strany Uzbekistánu - nahromadil obrovskou moc a také četné zdravotní defekty. Poslední zřejmě vyvolal banket na oslavu uzbeckých olympioniků, kde se prezident nedržel nijak zpátky, což se mu stalo osudným. Jinak ovšem to byl zdatný zahraničněpolitický šíbr, který dokázal úspěšně lavírovat mezi USA a Ruskem. Pro mnohé to však byl především člověk, který v roce 2005 rozstřílel vzpouru v Andižanu. Tam jednal jako tvrdý, omezený a hloupý azijský diktátor. Ale jak ukázala zkušenost Angličanů u sudánského Omdurmanu, v některých případech jmenovitě jde-li o fanatické islamisty, lze pouze střílet.

Nicméně pokroková mezinárodní veřejnost ho za Andižan odsoudila. Tvrdila, že jen říká, že to byli islamisté. Ale opravdu nebyli? A vůbec nikdo se nezamyslel nad tím, že kdyby je Karimov u Amidžanu nerozstřílel, v Uzbekistánu by dnes bylo přesně to co v Sýrii. Migranti by prchali do Ruska se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

Ve zdánlivě spících asijských zemích, stejně jako v těch blízkovýchodních, je socialismus nahražován islamismem. První vlna této islamizace přišla po krachu SSSR v roce 1991 a následujících letech. Například v Somálsku, kde Siad Barré budoval socialismus, začala výstavba šariátu v podobě různých islámistických uskupení. V Alžíru, kde se do té doby také budoval socialismus, a dokonce i proti Francouzům se bojovalo pod jeho znamením, začaly působit extremistické islámistické skupiny včetně Islámské armády, která zlikvidovala 100 000 alžírských muslimů za to, že nevěřili v islám  žádoucím způsobem. Přitom progresivní mezinárodní společnost na to všechno hleděla velmi zmateně a o Alžíru buď nepsala vůbec, nebo tvrdila, že prokletá světská vláda (tedy diktatura) jen pomlouvá opozici, aby se jí s ní snáze bojovalo. A možná že vláda sama vraždí proto, aby to mohla svést na nevinné islamisty.

Tato islamizace neovlivnila pouze zavedené diktátorské režimy jako Egypt, Sýrii nebo Libyi. Ty ovlivnilo až arabské jaro, kdy sice padly, ale na jejich místo přišly nebo přichází režimy ještě obludnější.

Neni k smíchu, že konec SSSR nepřinesl ani jedné ze středoasijských postsovětských republik ani svobodu, ani rozkvět. Přinesl jim diktatury, které co se odpornosti týče jsou nesrovnatelné dokonce i s tím, co se dnes děje v Rusku. Při vší ohavnosti sovětského režimu se v této oblasti žilo lépe, a dokonce svobodněji. A úroveň vzdělání nebo práva žen byly rovněž nesrovnatelná. Po smrti Karimova, resp. onoho pokolení postsovětských diktátorů, kteří se dostali k moci ve střední Asii, v ní možná proběhne třetí vlna islamizace, kdy bývalé sovětské republiky jako Uzbekistán a Tádžikistán budou přecházet od světských postsovětských diktatur k tomu, čeho jsme dnes svědky v Íránu nebo Afghánistánu.

Jistě je možno říct, že vším je vinen Karimov. Že měl všechno dělat tak, aby svůj národ naučil svobodě, aby země vzkvétala a tento rozkvět se stal účinnou překážkou islámizmu. Ale skutečnost je taková, že jedinou skutečnou překážkou islámizmu v Azii a na Blízkém Východě za posledních několik století byla kolonizace západní civilizací. Dokonce v tak zvrácené podobě, jakou byla kolonizace sovětská.

Východní diktatura přitom není překážkou islámizmu, a to ani ve strategické perspektivě, protože v podstatě je formou islamizmu. Ukázalo se to třeba na příkladu Kaddáfí a také Assada v Sýrii, kteří se ještě před pádem jejich režimů (pravda, Assád ještě nepadl) je začali měnit ze světských na zahrávající si s islámem. A nástupce Karimova si s velkou pravděpodobností bude také zahrávat s islamisty, neboť v zemi existuje velké nebezpečí strategické občanské války podobné té syrské. To neznamená, že válka se rozhoří zítra, ale může k tomu dojít během 10-20 let. A toto nebezpečí není důsledkem Karimovovy diktatury. Je to důsledek geopolitických tendencí v této oblasti světa a toho, že západní civilizace se vzdala kolonizační role, břemene bílého člověka.


Taková tendence a válka se může rozšířit i na jiné republiky Střední Asie včetně Kazachstánu. A to by byla skutečná tragedie, protože všichni tito běženci půjdou do bývalé metropole, do Ruska. Problémy Německa by potom zbledly. Tím spíš, že na cestě asijských migrantů do Ruska nejsou žádné překážky. Putinova vláda tuto situaci přesto akceptuje, protože migranti představují nevysychající zdroj laciných otroků pro nejrůznější stavby. Navíc pokud dostanou ruské občanství, jsou závislí na státu a hlasují jak je třeba.

A to je jeden z důvodů, proč Rusko nemůže zavést pro styk se zeměmi Střední Asie víza. A jestli to začne vřít... Představte si třeba, že to začne v Kazachstánu. To by byla vůbec pohroma, protože jeho sever je osídlen Rusy a Putinovi nebo tomu, kdo bude v Rusku vládnout po něm, by nastalo velmi nepříjemné dilema. Ne to, které vzniká nyní v souvislosti s ochranou LLR a DLR před ukrajinskými fašisty. Protože bojovat proti americkým fašistům na území DLR je příjemné a snadné.

A představte si Kazachstán. Desítky tisíc ruských občanů budou zavražděny pod černou vlajkou džihádu a vyvstane otázka: buď nedělat nic a čekat až nastane skutečná genocida, nebo tam poslat armádu a od těch milých a vítaných gastarbeiterů se dočkat ne rvaček na hřbitově, ale teroru po celé zemi. Jak potom dělat takové válce propagandu v televizi? A co když se to najednou dotkne Kadyrova?

Evropa má problém, který se jmenuje Blízký Východ. A spočívá v tom, že dva břehy Středozemního moře jsou ve skutečnosti celek. Že tento jediný kulturní prostor byl společný už v dobách Římské říše. A v souladu s tím se tam od doby, kdy byl rozdělen, děly nedobré věci. A dnes se znovu stalo společným (jediným) v tom smyslu, že Blízký Východ běží ve formě utečenců na území Evropy.

Rusko má stejný potenciální problém, který se nazývá Střední Asie. Spočívá v tom, že Rusko a Střední Asie, to je v jistém smyslu také jeden celek a když tam začne požár, všichni budou utíkat do Ruska. Zabránit tomu dnešní Rusko není schopno. Jeho vládci jsou soustředěni na to, ukázat USA zač je toho loket, ale tahle asijská jaderná bomba je nezajímá.

Existuje jediná země, která je schopna to odvrátit, a to Čína. A ta dělá v posledních letech všechno pro to, aby svůj civilizační vliv rozšířila i na tuto oblast. Všechny ty projekty jako Velká hedvábná cesta ve skutečnosti sledují především tento hlavní geopolitický cíl. A tím není ani tak kolonizace oblasti Čínou, jako spíš snaha o odvrácení islámistického výbuchu v ní a zabránění jeho přeměny ve druhý Blízký Východ. Protože jestli vzplane tato oblast, bouře nevyhnutelně zasáhne i sousedící muslimskou autonomní oblast Sin-ťiang zaujímající 17 % čínského území.

[1] Masakr v Andižanu je největší vládou nařízený masakr 21. století, který se odehrál 13. května 2005 v Uzbekistánu ve městě Andižan jako reakce na povstání ze dne 12. května.

Volně podle Julia Latynina.

neděle 25. září 2016

Utajovaní obdivovatelé Česka a Antonína Dvořáka

Řekl bych, že právě skončivší Dvořákova Praha 2016 měla svůj vrchol ne v jednom koncertu, ale hned v celé serii vystoupení, a mezi ně patřila komorní řada, kterou připravil její kurátor, anglický houslista Daniel Hope. On sám je řídkým příkladem kombinace vynikajícího sólisty a současně organizátora a moderátora, kterému se přitom daří zůstávat na straně, kde tato činnost není trapná, což není samozřejmé. A do Prahy navíc přivedl další dva pozoruhodné muzikanty - klavíristku Wu Han a violoncellistu Davida Finckela.

Celý příběh však začal mnohem dříve a má ještě dva protagonisty, kteří se shodou okolností oba narodili v americkém Ohio. Především to je William Lobkovic, dědičný kníže a majitel zámku v Nelahozevsi a paláce na Pražském hradě. A tím druhým je muzikolog David Beveridge, který v Praze žije přes 20 let a jeho specializací je Antonín Dvořák.

2009

Pražský příběh obou zmíněných muzikantů a současně manželů pak začíná v srpnu roku 2009, kdy přijeli do Prahy, neboť Emersonovo kvarteto, jehož byl Daniel Finckel dlouholetým violocellistou, dávalo v Rudolfinu koncert. A při návštěvě Pražského Hradu zašli též do Lobkovického paláce, který byl nedlouho předtím po rozsáhlé rekonstrukci otevřen, a seznámili se tam s Williamem Lobkovicem.

manželé Lobkovicovi, Wu Han a David Finckel v Kalifornii
2012

Za 2 1/2 roku, v únoru 2012 se konal v New Yorku zimní festival významné kulturní instituce The Chamber Music Society of Lincoln Center (CMS) nesoucí označení Immortal Investments a hned na prvním koncertu nazvaném "A Princely Collection: Haydn/Beethoven" byly představeny skladby objednané kdysi knížetem Josefem Františkem Maxmiliánem Lobkovicem, předkem Williama Lobkovice, u zmíněných skladatelů. Zasvěcený úvod k němu napsali oba umělečtí ředitelé CMS Daniel Finckel a Wu Han. Tento koncert navštívila téměř celá rodina Williamova.

Další návštěva, která zřejmě zanechala veliký dojem, proběhla v květnu 2012, kdy si Philip Setzer, houslista Emersonova kvarteta, spolu s Davidem Finckelem odskočili na 48 hodin během evropského turné z Portugalska a navštívili Prahu. Zde je čekal bohatý program s Williamem Lobkovicem a jeho rodinou, ale také návštěva Muzea hudby, kde měli možnost prohlédnout si partitury Dvořákových skladeb i s jeho poznámkami, což zajistil David Beveridge, který je také provedl po místech, kde Dvořák v Praze žil. K tomu je snad vhodné dodat, že v Nelahozevsi, kam je zavezl William se narodil Antonín Dvořák a v pražském paláci jsou uloženy vzácné partitury děl Ludwiga van Beethovena, Josepha Haydna a dalších vídeňských skladatelů.

Později William spolupracoval na projektech Chamber Music Society, Stony Brook University a Juilliard School.

K Williamu Lobkovicovi a Danielu Beveridgeovi nutno doplnit, že do Prahy přijeli počátkem 90. let. Kníže Lobkowicz spravovat rodinný majetek, muzikolog Beveridge studovat. A oba se Prahy drží. David Beveridge se naučil velmi dobře česky a stal se z něj významný znalec Dvořákova života a díla. Vydal m.j. sborník esejů o Dvořákovi, podrobně mapoval místa Dvořákova pražského pobytu a detailně se zabýval vztahem mezi rodinami Antonína Dvořáka a Josefa Hlávky. A mimo jiné je členem Rady akademiků Akademie klasické hudby o. p. s., což je instituce organizující festival Dvořákova Praha.

2014

Další etapou byl 12. ročník letního festivalu Music@Menlo v Kalifornii, jehož hudebními řediteli jsou rovněž David Finckel a Wu Han. Jeho program nesl podtitul Around Dvořák a sestával jak z koncertů, tak i přednášek s tématem souvisejících. Ta první se jmernovala Dvořák na křižovatkách národů a přednesl ji David Beveridge, zatímco druhou - Královská tradice - pronesl William Lobkovic. A v programu celého festivalu byl ještě Beveridgeův rozsáhlý článek "Dvořák a Brahms: A Chronicle, an Interpretation." A hned první koncert nesl název Dvořák in Context a ten představovaly skladby Mozarta, Dvořáka, Martinů a Bartóka. Další koncert pak nesl název Víennese Roots a představil komorní skladby Haydna, Schuberta, a Dvořáka.  Je vůbec zajímavé, jak je vnímána hudba Střední Evropy, je-li posuzovatel prost často falešných nacionálních resentimentů.  

No a po tomto festivalu následovala záříjová sedmidenní návštěva Prahy, kam Finckel a Wu Han přivedli 25 dalších hudebních nadšenců z okruhu kalifornského festivalu Music@Menlo a newyorské Chamber Music Society, jejíž program byl tak bohatý na hudební a vůbec kulturní zážitky, že i dlouholetý Pražák trochu žasne a lehce závidí. Ostatně David Finckel o tom napsal příspěvek na svůj blog, který mluví za vše.
Antonín Dvořák III. a David Beveridge v Praze
2015

V rámci projektu Struny podzimu v Praze vystoupil Daniel Hope a na Pražském jaru hrál Emerson Quartet.

2016

O koncertu, kde hráli David Finckel a Wu Han v rámci komorního cyklu Dvořákovy Prahy jsem již psal. Zcela mi však uniká, proč shora uvedené skutečnosti zůstaly návštěvníkům utajeny. Vždyť David Beveridge patří k organizátorům festivalu. A takzvané Hovory po potlesku byly spíš exhibicí moderátora, který se blýskl znalostmi, když každému z muzikantů po koncertu 19. září položil jednu otázku, ale příliš neobtěžoval překladem jejich odpovědí. Nebo snad nejsou Lobkovicové hodni takové pocty a ty správné Čechy reprezentuje ona buranská část publika představující již léta ostudné specifikum tohoto festivalu?

sobota 24. září 2016

Celebrantův Dyk

V roce 1971 napsal Leonard Bernstein na žádost vdovy po zavražděném prezidentovi Spojených států Johnu F. Kennedym mši. Byla to doba, v níž vrcholil vietnamský konflikt západu s komunistickým světem, kdy Amerikou, která nesla plnou tíži tohoto konfliktu, otřásalo mírové hnutí. Bernstein byl demokrat, ale výrazně levicově profilovaný, jemuž bylo toto hnutí blízké. A tak celou "mši" prezentoval jako ozvěnu tohoto hnutí. Reakce na premiéru, která se odehrála 8. září 1971 v rámci oslav otevření Kennedyho centra ve Washingtonu, byla rozporuplná. Od absolutního ztotožnění až po konstatování, že dílo je „nepůvodní a pozérský žvást“ s „prostoduchým, okázalým, a banálním“ libretem. Postupem času ztratila Mše svůj provokující osten a byla dokonce na žádost papeže Jana Pavla II. předvedena ve Vatikánu.


Mše v původní verzi má přes 200 účinkujících a vznikala 3 roky. Zřejmě po hudební stránce byla autorovi jasnější, přičemž je to mix žánrů od dechovky přes jazz až po klasiku. Avšak propojovací text, který dává tomu všemu jakýsi logický rámec, vázl a ke spolupráci byl na poslední chvíli přizván začínající muzikálový autor Stephen Schwartz, který se později stal jedním z nejúspěšnějších tvůrců muzikálů vůbec se třemi Oscary.

Jak již bylo řečeno, významnou roli hrály v době vzniku aktuální především levicové ideje, které jsou přitažlivé zvláště pro mladé lidi na jedné straně sociálně citlivé a ambiciózní, na straně druhé s malou životní zkušeností. Tato situace má mnoho výstižných literárních charakteristik, jako třeba: "Mladí konzervativci jsou hlupáci, staří revolucionáři pitomci." (Georges Clemenceau). Ve 20. století to bylo okouzlení mladých intelektuálů komunismem, které mělo pokračování právě v protiválečném hnutí v USA a pařížské "revoluci" 1968 nebo v antiglobalizačním hnutí 90. let. Je ovšem fakt, že mnozí z těch, kdo se onoho revolučního nádechu nevzdali, se v Evropě stali významnými politiky, jejichž postoje páchnou falší a dnes jsou nezřídka nakloněni ruské zahraniční politice. Staří revolucionáři.


Pokud se vrátím ke "Mši", i když v Česku byla poprvé provedena v roce 1997 a potom ještě několikrát, současný projekt režírovaný bratry Cabany je evidentně nejúspěšnější. Bezpochyby jde o nesmírně dynamické provedení, kde je z hudebního hlediska akcentovaná především jeho "popová" část, s až hypertofovanou akcí a pohybem, které podle mne u běžného diváka odsouvají myšlenky z libreta a možná jakékoli myšlenky hodně do pozadí. V opeře se tomu říká režisérské pojetí. Přestože sbory jsou plné skvělých mladých zpěváků a herců, zcela klíčovou roli a zásluhu na úspěchu má Vojtěch Dyk. Ten je dnes dostatečně známý, aby při chytře provedené marketingové kampani naplnil 10 sálů po celé republice. navíc však jeho pěvecký i herecký projev přesahuje ostatní vystupující, takže jde o úspěch oprávněný.

Měl-li bych svůj pocit z představení shrnout, jde o perfektně provedený a myšlenkově sterilní Dykův kasaštyk.

čtvrtek 22. září 2016

Virtuozní čtyřka na závěr

V pondělí 19. září se v Rudolfinu konal pátý koncert komorní řady Dvořákovy Prahy. Sestava hudebníků, s níž přišel na podium její letošní kurátor Daniel Hope, není žádná ad hoc parta. O tom svědčí skutečnost, že všechny tři pondělní skladby kvarteto nahrálo a vloni vyšly u Deutsche Grammophon na CD. Navíc pražský koncert nebyl sólo akcí, protože mu předcházel londýnský a následovalo dalších pět v Německu a Holandsku, to vše během 10 dnů. Současně to však není ani rutina, na to jsou ti čtyři hráči příliš velcí profesionálové. Všichni jsou úspěšní sólisté, Finckel navíc hrál 35 let violoncello v Emerson Quartet, spolu s klavíristkou Wu Han, která je jeho ženou, jsou uměleckými řediteli Spolku pro komorní hudbu Lincolnova centra v New Yorku, o Hopem a Neubauerovi už byla řeč dříve, ten poslední má prý české předky, zbývající tři mají zřejmě zvláštní vztah ke Dvořákově hudbě a Čechám jako součásti kulturní krajiny Střední Evropa. Ale o tom jinde.

kvartet při koncertu v londýnské Wigmore Hall 16. září, v Praze pánové hráli v černém
Přestože se Dvořák na tomto posledním koncertu komorní řady festivalu nehrál, program k němu neměl daleko. Byl složen ze tří romantických kvartetů, z nichž první byl žákovskou prací skladatelovou a navíc je zajímavý tím, že byl až do 60. let minulého století považován za ztracený a posléze se objevila pouze první věta plus 24 taktů věty druhé. V žádném případě to není typický Mahler, ovšem míra zralosti 15letého mladíka je pozoruhodná. I když na příklad Alfred Schnittke druhou větu dokomponoval, prezentována byla pouze 1. věta s neobvyklou houslovou kadencí, kterou Hope podal s typickou vervou.

Schumannova skladba mne oslovila nejvíc v první větě, která nesla beethovenovské stopy, Brahms naopak virtuózní 4. větou Rondo alla Zingarese. Souhra čtveřice, kde Hope na klavírní židli byl klíčovou osobností, což zdůrazňoval i častou hrou polostoje, Wu Han své spoluhráče od klavíru pečlivě sledovala a na jejich hru reagovala, Finckelman na ně vrhal pohledy až ďábelské a Neubauer je naprosto spolehlivě doplňoval, byla pozoruhodná.

Velký potlesk přinesl dva zřejmě standardní přídavky, když v prvém se Paul Neubauer předvedl jako bavič přicházející z publika a druhý byla volná úprava taneční melodie.

Dvořákova Praha 2016
závěrečný koncert komorní řady

Pondělí 19. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Daniel Hope housle
Paul Neubauer viola
David Finckel violoncello
Wu Han klavír

Gustav Mahler (1860-1911): Klavírní kvartet a moll
Robert Schumann (1810-1856): Klavírní kvartet Es dur, op. 47
Johannes Brahms (1833-1897): Klavírní kvartet č. 1 g moll, op. 25

Poznámky pod čarou:
1. Nevím zda u všech koncertů Dvořákovy Prahy v Rudolfinu, ale u některých se o přestávce na jevišti objevuje Jiří Vejvoda a zve na "Setkání po potlesku", kde slibuje klást hudebníkům otázky jménem návštěvníků koncertu. Nikdy mne to nelákalo, měl jsem pocit, že od místopředsedy rady ČRo je to poněkud trapné. Tentokrát mne však spontánnost projevu interpretů zlákala zůstat. Můj pocit se bohužel potvrdil. Pan Vejvoda předvedl jak všechno ví, každému položil jednu otázku, dostal banální odpověď a tím to skončilo. Už nikdy více. Muzikanti se mají projevovat hraním, uvaděčky také nezve na podium.

2. Část publika opět usilovně tleskala mezi větami nepoučena tím, že většina se k nim nepřipojila.


sobota 17. září 2016

The Show Must Go On...

Ono je to všude, ale v opeře je to vidět zvlášť. Hvězdy přicházejí a odcházejí. Ještě včera byly Natalie Dessay nebo Renée Fleming divami Metropolitní opery a dnes je na jejím jevišti nevidíte. Ještě včera byla velkým objevem Isabel Leonard, a dneska je to zavedená operní firma. A ještě včera jen fajnšmekři věděli o Nadine Sierra, a dnes je to velká sopránová hvězda světové opery. Totéž platí i o Hyesang Park.

Nadine Sierra (28) jako Gilda, MET, prosinec 2015
Hyesang Park (28), v sezóně 2016-17 Rusalka v MET
A jsou ti ještě mladší, jako tenorista Petr Nekoranec (24), o kterém se ještě nedávno psalo jako o talentovaném žákovi A tento mladík z Nových Dvorů u Polné právě nastupuje do operního studia pro mladé umělce v Metropolitní opeře v New Yorku.

Bohužel jsou tady i ti, kdo skončili úplně. V září zemřel v 51 letech jihoafrický tenor Johan Botha, který před pár lety zazářil v MET jako Otello, a v srpnu Daniela Dessì, 59, jedna z nejuniverzálnějších italských sopránistek své generace.

Daniela Dessì
A nakonec stálice. Nejvíc je určitě vidět bard Placido Domingo (75 let), ale Edita Gruberová (nar. 23.12.1946) nějak zvlášť nezaostává. A trochu v jejich stínu jako by byl skryt Leo Nucci. Italský baryton, 74 let. Když před 8 lety zpíval v Parmě Rigoletta s 25letou Gruzínkou Nino Machaidze, mnozí věřili, že tím skončí. Další si to možná mysleli, když ho před 3 roky viděli zpívat s Olgou Peretyatko ve veronské aréně. Ale letos v lednu, kdy zpíval se shora zmíněnou Nadine Sierrou v La Scale, už tomu nejspíš nikdo nevěřil.


A právem. V červenci příštího roku si výkon zopakují v další aréně, tentokrát ve francouzském Orange.

A tohle je jeho další program:

 X-XI 17  NabuccoNabuccoTeatro alla Scala, MilanoD: N Santi; R: D Abbado 
 VI 17  RigolettoRigoletto itHungarian State Opera, BudapestR: M Szinetár / Harangi 
 IV 17  ConcertNoRoleTeatro Comunale di ModenaD: Aldo Sisillo; R: Salvo Piro 
 III-IV 17  RigolettoRigolettoGran Teatre del Liceu, BarcelonaD: Frizza; R: Wagemakers 
 II-III 17  La traviataGiorgio GermontTeatro alla Scala, MilanoD: N Santi; R: Cavani 
 II 17  NabuccoNabuccoWiener StaatsoperD: García Calvo; R: Günter Krämer 

Show prostě pokračuje.

pátek 16. září 2016

Člověk, umělec, Kremer

Aneb co v programu nebylo.

Včera se Dvořákově Praze podařilo přivést na podium Rudolfina dalšího vynikajícího houslistu s mnohem širším záběrem než je u lidí této profese zvykem. Po Danieli Hope to byl lotyšský muzikant Gidon Kremer (nar. 1947), žák Davida Oistracha, který ve 20 letech získal třetí místo v soutěži královny Alžběty v Bruselu a o 3 roky později se stal absolutním vítězem Čajkovského soutěže v Moskvě. Ovšem Pobaltí, virtuózní muzikant a německojazyčný žid k tomu, který žil 15 let v Moskvě, to je téměř jistý zdroj napětí. Kremer nejde cestou u sólistů jeho formátu běžnou - recitály, velké houslové koncerty za doprovodu světových orchestrů a dirigentů. On naopak v roce 1997 založil komorní smyčcový orchestr Kremerata Baltica, se kterým hraje hudbu současnou, jež je však pozoruhodně a neočekávaně sdělná.

Pražský koncert 
Středa 14. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Kremerata Baltica
Gidon Kremer housle
Martynas Stakionis dirigent
Clara-Jumi Kang housle

Program
Georgs Pelecis: "Janus"
Antonín Dvořák: Notturno H dur pro smyčcový orchestr, op. 40, B. 47
Astor Piazzolla / Leonid Desyatnikov: Cuatro Estaciones Porteñas
----- Přestávka -----
Alfred Schnittke: Concerto grosso č. 1

I když Dvořákovo nokturno patří ke standardnímu repertoáru orchestru, klíčové byly poslední dvě skladby. Ani se mi nechce o nich rozepisovat, část první v podání Kremera a Kremeraty mluví za vše. Kremer je velkým obdivovatelem argentinského hudebníka Astora Piazzoly (1921-1992), tvůrce stylu "nové tango", a u ruského skladatele Leonida Desyatnikova si objednal aranžmá jeho skladby Quatro Estaciones Porteñas pro housle a smyčcový orchestr. Ten však skladbu rozšířil o rozsáhlé citace z Vivaldiho Čtvero ročních období a vznikla tak pozoruhodná, virtuózní a nesmírně efektní skladba pro housle a smyčcový orchestr, kterou Kremer dokáže s bravurou prezentovat posluchačům.

Druhá skladba, tentokrát pro dvoje housle a smyčcový orchestr, je dílem dalšího ruského židovského muzikanta, který odešel do Německa, a na youtube je k dispozici celá. Styl, ve kterém je napsána, nazval Schnittke polystylismus a m.j. o něm řekl „Sním o utopii jednotného žánru, kde by fragmenty z vážné hudby a fragmenty z populární hudby nebyly rozptýleny bezdůvodně, ale byly by základními prvky různorodé hudební reality“. Nezapře, že na počátku své hudební kariéry se živil psaním filmové hudby. V německé houslistce s jihokorejskými kořeny našel Kremer rovnocenného partnera.


zleva: Gidon Kremer (69),Clara-Jumi Kang (29) a Martynas Stakionis (20)
při zkoušce
... a v civilu
V Rudolfinu sklidily obě skladby obrovský úspěch, nejspíš proto, že to je hudba živá a ne vypočítaná kdesi v laboratoři, a obecenstvo bylo naopak odměněno dvěma přídavky.

Co však slyšet nebylo, to je přídavek nazvaný "Requiem for Ukraine" pro sólové housle. Jeho osud je pozoruhodný. Skvělá gruzínská houslistka Liza Batiashvili byla v září 2014 pozvána, aby hrála na koncertu Rotterdam Philharmonic Orchestra pod taktovkou Valery Gergieva. Batiashvili, která má vyhraněně kritický postoj vůči ruskému politickému systému Gergievem naopak hlasitě podporovanému, se zařekla, že v Rusku nebude vystupovat, avšak pozvání do Rotterdamu neodmítla a jako přídavek zahrála uvedenou krátkou skladbu, kterou pro ni napsal gruzínský skladatel Igor Loboda. A přídavek doplnila komentářem o politické zodpovědnosti umělce. Gergiev ji s kamennou tváří sledoval, ale po koncertu ji pozval na večeři s přáteli. Tam ji v uvolněné atmosféře nabídl vystoupení v Petrohradu. Za dva dny mu přišla od agentury zastupující houslistku zamítavá odpověď.

A tento přídavek bude hrát Kremer 16. září v Brescii. V Praze to bylo nevhodné? Ostatně on sám byl iniciátorem jiné akce, když v říjnu 2013 inicioval koncert pod názvem "To Russia With Love: Künstler für Menschenrechte". Co k tomu řekl on, a také vynikající gruzínská klavíristka Khatia Buniatishvili, je možné si poslechnout na youtube, kam v diskusi někdo napsal vzkaz: "Sie sind ein grosser Kuenstler und Mensch, Herr Kremer!!" Myslím, že měl pravdu.[1]
-----------------------------------------------------------

[1] A otcovo poselství nese dál i Lika Kremer, herečka, redaktorka a moderátorka nezávislé moskevské IT televize tvrain.ru



úterý 13. září 2016

Dvořák skoro tropický

Je to pár dní, co jsem měl zvláštní hudební zážitek. Ve žhavý srpnový večer jsem šel v Boloňi po Verdiho náměstí a z dokořán otevřených dveří malého sálu Teatro Comunale v přízemí se linula hudba. V sobotu 10. září jsem navštívil komorní koncert v Anežském klášteře v Praze, bylo horko a dveře byly rovněž dokořán otevřené. Jediný rozdíl spočíval v tom, že tentokrát jsem byl uvnitř. Vlastně ne jediný. Prostora, ve které se koncert konal, patří k tomu historicky i architektonicky nejvzácnějšímu v Praze. Je to loď bývalého kostela sv. Františka vysvěceného roku 1234.

Šlo o třetí ze čtyř koncertů komorní řady festivalu Dvořákova Praha a na programu byly dvě skladby Antonína Dvořáka: Klavírní kvartet op. 87 a Klavírní kvintet op. 81.

Závěr přídavku koncertu v Anežském klášteře v sobotu 10. září 2016
Kurátor komorní řady Daniel Hope je mimořádně charismatická, suverénní a komunikativní osobnost a přivedl s sebou další dva skvělé muzikanty - violistu Paula Neubauera a violoncellistku Josephine Knight. Ten první byl historicky nejmladším violistou New York Philharmony, když byl ve 21 letech přijat jako první hráč skupiny, Knight je stejně jako Hope profesorem Royal Academy of Music v Londýně. A Hope se také s radostí ujal mikrofonu, když k tomu byla příležitost, ostatně v neděli vysílal WDR další díl jeho každonedělního dvouhodinového pořadu o hudbě. A klavírní part hrál kurátor minulého ročníku Dvořákovy Prahy Ivo Kahánek, ke kterému se z české strany jako druhý houslista připojil primarius Bennewitzova kvarteta Jakub Fišer.

Pokud jde o samotné skladby, obě jsou zralá autorova díla, které vznikly v letech 1887-9, kdy už měl za sebou první velké úspěchy v Anglii. Mně bližší je kvintet, který patří k tomu nejlepšímu, co Dvořák napsal. Hra byla bez pro mne zjevných vad a atmosféra koncertu byla především díky Hopemu uvolněná a radostná, čemuž odpovídala i reakce publika.

A když jsem odcházel, nad kostelem svatého Haštala visel měsíc, lidé v tom stále ještě hodně teplém večeru postávali se sklenicemi na ulicích a z hospod cestou se rozléhaly hlasy a hudba. Škoda, že nejsem piják, říkal jsem si. Zaplať pánbůh, že nejsem, blesklo mi hlavou vzápětí.

pondělí 12. září 2016

Team Bucie Congrats!!!

Jestli někomu fandím, tak těmhle dvěma potrhlejm bojovnicím: Bethanie Mattek Sands a Lucii Šafářové.








neděle 11. září 2016

Itálie 2016 - 3. Zamořená Florencie

Je spousta zajímavých míst na světě, ale ne každý musí vidět všechno. Mne třeba neoslňuje to co všemohoucí, nebo kdo to byl, stvořil přímo - skály, rozervaná údolí, sopky, jezera a oceány, ale to co je jeho produkt jaksi sekundární, co stvořil prostřednictvím lidí. To první je tady - měřeno lidským životem - napořád, zatímco to druhé... jestliže člověk dokázal vytvořit krásu jednou, dokáže ji vytvořit i nějaký jiný člověk, někdy jindy a jinou. V čase, který se vejde do lidského života. Nebo podle Karla Čapka: "Nejkrásnější na světě nejsou věci, ale okamžiky." Takže krása ve stavu zrodu. Hudba?

Vlastně je to vrcholně optimistické. I když, bohužel, se ta možnost opakování týká i zla. A jsou místa,  ve kterých se sbíhaly silokřivky lidských mocí a emocí, kde se lámaly dějiny a navíc se tam koncentrovaly ony zhmotnělé lidskobožské výtvory. Některým nerozumím, jiné, z kulturní sféry, která představovala svět ve kterém jsem žil a žiji, znám a rád se tam vracím (spíš bych se vrátil). Jsou to třeba Jeruzalém, Athény, Řím, Benátky, Paříž, Vídeň, New York a v jistém smyslu především Florencie.

Čímž jsem se poněkud kostrbatě dostal k městu uprostřed Apenin ležícímu na řece Arno, které lámalo dějiny v době renesance, kdy moc ve florentské republice na sebe strhla rodina Medicejských. V tom městě je spousta úžasných věcí jako Dóm, medicejská bazilika San Lorenzo, františkánský chrám Santa Croce, most Ponte Vecchio, četné galerie, ale asi nejvíc přitahuje pozornost Michelangelův David na Piazza della Signoria a to co skrývá galerie Uffizi hned naproti.

David je volně přístupný na náměstí plném soch, mnohé jsou možná efektnější, ovšem David to není jen obrovský a dokonalý mramorový panák, kterého dokázal Michelangelův génius vyloupnout z hrubě otesaného kamene. On se navíc stal mnohonásobným symbolem. Třeba toho, jak pohledný mladík, který nerezignuje a neprosí o spásu, který toho možná ještě neví moc o světě, se dokáže svou odvahou a odhodláním postavit mnohem silnějšímu sokovi. Tudíž ví možná mnohem víc než ten, kdo ví moc. Vlastně do něj 27letý Michelangelo promítl i sám sebe, když se postavil mocnému papeži i Medicejským, kteří tehdy ztratili moc. A nikdo později nenašel sílu odstranit tento symbol od Palazzo Vecchio, sídla moci. Takže tam stojí už 412 let.


A galerie Uffizi? Nerozumím tomu, proč tato instituce připouští, aby na předprodeji parazitovali kšeftaři, kteří prodávají vstupenky s téměř 100%  přirážkou. Ostatně totéž platí pro La Scalu. To jsou ty zvláštnosti italské kultury. A pak brečí, že jim stát málo přispívá. Leč k věci.

Palazzo Vecchio z terasy Uffizi
Ten objekt dal v roce 1560 postavit první velkovévoda toskánský Cosimo I. jako "office building" a když byla stavba roku 1581 dokončena, jeho syn a následník splnil otcův sen a ve 2. patře vytvořil ve veliké osmiboké místnosti galerii umění a pamětihodností zvanou Tribuna. Tu si mohli zájemci na požádání prohlédnout a později se stala jednou ze štací kavalírských cest Evropou, jakési formy postgraduálního studia, na kterých mladí mužové z lepších rodin získávali znalosti, zkušenosti a kontakty. Když však rod Medici vymřel po meči, poslední dědička rodiny Anna Maria Luisa (1667–1743) rozhodla o tom, že umělecké předměty Medicejských se stanou majetkem toskánského státu a zůstanou ve Florencii. Díky tomu jsou součástí florentských galerií včetně Uffizi, kde je dnes soustředěno tolik krásy, že ji nestačí popsat obsáhlá monografie, takže jen několik ukázek:

Fillippo Lippi: Panna s dítětem a dvěma anděly (1465)
Leonardo da Vinci: Zvěstování Panny Marie (1472)
Sandro Botticelli: Zrození Venuše (1484-6)
Michelangelo Buonarotti:Tondo Doni (1504-6)
Raffael Santi: Papež Leo X. s kardinály (1517)
Všechny tyto obrazy, které dnes visí na stěnách paláce Uffizi, vznikly během pouhých 50 let a jejich autoři tvořili ve Florencii. To jsou ty silokřivky dějin. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že Lorenzo I., il Magnifico (1449-92), pod jehož vládou se Florencie stala centrem renesančního umění, to všechno dělal z vypočítavosti. Jako kdyby na tom dnes záleželo, jako kdyby to bylo souměřitelné. Vždycky mě udivuje, jak se ti moudři kritici dokážou přenést do duše člověka staletí mrtvého a trochu ho zostudit.

Tak tohle jsou ty dva výseky z bohaté nabídky výtvorů lidského genia, který Florencie nabízí. Pak jsou tady ještě technikálie. Karel Capek, tentokrát v roce 1923 napsal: "Jinak Florencie je úžasně zamořena cizinci. Domácí lid pak hlavně jezdí na velocipédech a méně než jinde čmárá na zdech ´Viva il fascio´." Jestli to platilo před téměř 100 let, kdy hlavním dopravním prostředkem byl vlak, dnes má ono zamoření zcela jinou dimenzi, což relativizuje smysl slov. Vlak ustoupil do pozadí a na jeho místo nastoupila letadla, autobusy a auta. Těmi posledními pohodlně vyjedete na Piazzale Michelangelo s bronzovou kopií Davida a nafotíte nepřekonatelné panorama města na druhém břehu Arna.


Mnohem složitější však je dostat se do centra města. Stejně jako jinde v Itálii vás brzdí zákazy vjezdu do ZTL, a když po zkušenostech odjinud do nich přes výhružné nápisy a červené světlo otrle vjedete, musíte najít garáž, kde vás přijmou. Nejlepší je si rezervovat místo předem, ovšem 30 € je sazba na den, na kratší dobu nelze. Tak tomu říkám Florencie zamořená cizinci já. Šťastnou cestu.

pátek 9. září 2016

Dvořákova Praha pronásledovaná tleskaly

London Symphony Orchestra je spolek zjevně normálních lidí. Když jsem přicházel po nábřeží k Rudolfinu, tři orchestrální hráči tam vesele spiklenecky hulili. Snad tabák. A do garáží bez zaváhání vjížděla auta, řekněme vyššího standardu, přestože panel před Rudolfinem svítil červeným OBSAZENO, přičemž vedením festivalu jsem byl informován, že s tím nemá nic společného. A když už jsem u těch negativ, pak podobně nepochopitelné pro mne je, proč byl sál opět obsazen zčásti publikem, které zřejmě navštěvuje koncerty klasické hudby velmi zřídka, jestli vůbec, a plete si koncert a symfonii s popěvky Karla Gotta, tudíž plácá po každé větě. Shodou okolností i včera mu to došlo po druhé větě druhé skladby večera. Titíž lidé potom, když pochopí, že skladba skončila, svižně vyskakují ze sedadel a plácají a vykřikují. Kdo jim to má sakra říct, že takhle si počínají burani? Aby si vypnuli mobily a nenatáčeli je jim sděleno vždy.

 Leč zpátky k programu. LSO je přední světové symfonické těleso, kde skvělé podání je standardem. To souvisí i s obsazením dirigentského pultu, jenž do loňského roku držel Valery Gergiev a od příštího to bude sir Simon Rattle. Letos se navíc stal hlavním hostujícím dirigentem Gianandrea Noseda, který v těchto dnech s orchestrem absolvuje turné 14 koncertů po zemích Střední Evropy a Španělsku. Pozoruhodná je šíře repertoáru, který orchestr na turné představí.


Dirigent Noseda, 52letý Ital z Milána, je kromě dokonalého zvládání symfonického repertoáru znám jako operní dirigent a je šéfem opery v italském Turínu a častým hostem Metropolitní opery, kde m.j. v  uplynulé sezóně dirigoval Bizetovy Lovce perel přenášené v rámci projektu MET in HD do celého světa. V Praze bez zaváhání představili  pozdně romantický "slovanský" repertoár. Dvořákův majstrštyk, někdy označovaný za nejkrásnější violoncellový koncert vůbec hráli spolehlivě, Jiří Bárta jako obvykle též, s akcentem spíš na výraz než základní vyznění skladby. Ve druhé skladbě večera byla mimořádně podána především 3. a 4. věta, což vyvolalo nadšené ovace publika. Dirigent pak nabídl dva přídavky, z nichž Brahms na rozloučenou měl krásný italský šmrnc.

Festival Dvořákova Praha
Čtvrtek 8. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
London Symphony Orchestra
Gianandrea Noseda dirigent
Jiří Bárta violoncello

Program
Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104, B. 191 (45 min.)
Sergej Rachmaninov: Symfonie č. 2 e moll, op. 27 (1 hod.)
přídavek úryvek z Brahmsova Uherského tance č. 5 

středa 7. září 2016

Start komorní Dvořákovy Prahy

Září je takové zvláštní kulturní mezidobí. Letní hudební festivaly skončily, sezóna koncertů v rámci předplatného začne až v říjnu a Národní divadlo prodává zlevněné vstupenky.  Právě do těchto pár týdnů vstupuje v Praze už řadu let festival Dvořákova Praha.

A v jeho rámci se již potřetí konají i koncerty komorní řady, kde je vždy jeden špičkový muzikant zběhlý v tomto oboru pověřen sestavením programu. Jen připomenu, že předloni to byl violoncellista Jiří Bárta, jemuž se dramaturgie dvakrát nepovedla, vloni klavírista Ivo Kahánek jenž uspěl, a včera se v Rudolfinu odehrál úvodní koncert třetího ročníku, jehož kurátorem je britský houslista Daniel Hope. A protože je od letošního roku současně hudebním ředitelem Curyšského komorního orchestru, přijeli do Prahy společně.

švihák Daniel Hope
Na programu koncertu v úterý 6. září 2016 byly tři navzájem značně odlišné skladby. Tou první byla serenáda G dur Wolfganga Amadea Mozarta "Malá noční hudba". Tato skladba z roku 1787 nemůže nepotěšit a zná ji snad každý, alespoň první větu. Orchestr ji zahrál s lehkostí a zjevnou radostí, prostě tak, jak se hrát má, za což se mu část publika odvděčila potleskem po každé větě. Protože ti lidé byli většinou oblečeni sportovně a na taškách měli plyšové medvídky a tak, soudím, že nešlo o běžné koncertní publikum. Možná že ho měla agentura, která zajišťovala naplnění sálu, upozornit na místní a vlastně i evropské kulturní zvyklosti.

Jako druhá skladba večera zazněl třívětý Dvojkoncert Erwina Schulhoffa pro flétnu, klavír a smyčcový orchestr z roku 1927 v provedení s houslemi a klavírem, když sólové party hráli Daniel Hope a Ivo Kahánek, tedy současný a minulý garant komorní řady. Zřídka slyšená skladba byla jednoznačným vrcholem večera a troufám si tvrdit, že i jedním z vrcholů festivalu. Byl to virtuózní výkon, kterým zvláště sólisté vtiskli skladbě duši. Autor byl vrstevníkem a zřejmě i spolužákem Bohuslava Martinů, ovšem s jiným kulturním a intelektuálním zázemím, ale ve 20. letech je oslovily stejné impulzy - jazz a Stravinský. Na rozdíl od Martinů však byl Schulhoff explicitně politicky angažovaný, zhudebnil Komunistický manifest a získal čestné občanství SSSR. To, spolu s jeho židovským původem nejspíš přispělo k tomu, že místo plánované emigrace na východ šel do koncentračního tábora, kde roku 1942 zemřel. Dvojkoncert však ukazuje, že i vyznavač pochybných politických idejí může být skvělý umělec.

Po přestávce následovala známá Serenáda Antonína Dvořáka pro smyčcový orchestr E dur. Orchestr ji hrál bezpochyby s radostí, ovšem romantické zpěvnosti, se kterou ji mám spojenou, tam moc nebylo. Netvrdím, že je to špatně, ale prostě mi to nezapadlo do šuplíku v paměti, kde mám tuhle skladbu pevně uloženou. Předpokládám, že s tímto pro někoho handicapem se počítalo.

Po skončení se Jiří Vejvoda, místopředseda rady Českého rozhlasu, ptal sólistů - za diváky, jak sám řekl - na jejich názory, ale tam jsem nebyl, připadalo mi to nemístné a trapné, i když to dělá pravidelně. Český rozhlas také koncert v přímém přenosu vysílal.
Curyšský komorní orchestr, Daniel Hope v šedém obleku uprostřed
A toto říká program: Britský houslista Daniel Hope se narodil roku 1973 v Jihoafrické republice do rodiny básníka a prozaika Christophera Hopea. V dětském věku se s rodiči přestěhoval do Londýna, kde mj. studoval u Yehudi Menuhina. Od roku 2002 byl členem proslulého Beaux Arts Tria (až do roku 2008, kdy se těleso rozpadlo), od roku 2011 působí jako profesor houslové hry na Královské hudební konzervatoři v Londýně. Pětkrát byl oceněn prestižní cenou ECHO Klassik, roce 2006 jako Instrumentalista roku. V roce 2013 se stal hlavním aktérem dokumentárního filmu Tajemství houslí, mapujícího historii výroby tohoto hudebního nástroje od Stradivariho po současnost. Na svém kontě má více než dvě desítky CD s hudbou Bacha, Mozarta či Mendelssohna, ale také málo hraných autorů Fouldse, Irelanda, Korngolda nebo Waxmana. Od roku 2007 nahrává exkluzivně pro prestižní hudební vydavatelství Deutsche Grammophon. Daniel Hope od letošního roku působí jako umělecký ředitel Zurich Chamber Orchestra a na letošním ročníku festivalu Dvořákova Praha je kurátorem jeho komorní řady.

Ivo Kahánek je všeobecně znám, takže jen připomenu, že ve 25 letech se stal absolutním vítězem soutěže Pražského jara a předloni hrál s Berlínskými filharmoniky pod taktovkou Simona Rattlea.

Dvořákova Praha 2016
Komorní řada
Daniel Hope (housle)
Ivo Kahánek (klavír)
Zurich Chamber Orchestra
6. září 2016 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Serenáda G dur, KV 525, „Malá noční hudba“
Erwin Schulhoff: Dvojkoncert
Antonín Dvořák: Serenáda pro smyčcový orchestr E dur, op. 22, B. 52

přídavky:
Antonín Dvořák: Sonatina pro housle a klavír
Antonín Dvořák: Valčík
Wolfgang Amadeus Mozart: Kasace

úterý 6. září 2016

Itálie 2016 - 2. Krajinou Chianti je Chianti

Tak jsme dorazili do chianti. Nebo Chianti? Ale co to vlastně je? Nahlédnutím do pramenů lze zjistit, že význam tohoto slova má několik rovin. Ta historicky první je kupodivu politická a vztahuje se k ustavení tzv. Lega del Chianti koncem 14. století, obranné organizace několika obcí v oblasti mezi Florencií a Sienou, které po příměří uzavřeném mezi oběma městy iniciovala Florencie. Jejich korouhev měla ve znaku černého kohouta. Ta druhá rovina je spíše zeměpisná a souvisí s pojmem Colline del Chianti, což je asi 20 km dlouhá pahorkatina táhnoucí se jihojihovýchodně od Florencie, jejíž vrchol Monte San Michele je vysoký 893 m a leží východně od Greve. A konečně Chianti je vyhlášené červené víno, které se vyrábí z hroznů v oblasti dozrávajících. V roce 1716 vydal velkovévoda toskánský Cosimo de Medici výměr, kterým vymezil oblast, která má právo chianti vyrábět. Byla to místa Radda, Greve, Gaile a Castellina. V roce 1932 a znovu 1967 však byla tato oblast zásadně rozšířena s tím, že vína z původní oblasti (modrá barva) a také rozšířené (červená) mohou být nazývána Chianti Classico, což je známka nejvyšší kvality, avšak všechna Chianti jsou DOCG (Denominazione di Origine Controllata e Garantita, česky kontrolované označení původu zaručeno).

Toskánsko a oblasti, jimž zákon dovoluje vyrábět Chianti
K tomu samozřejmě musí splňovat požadavky na kvalitu použitých hroznů. Přesnou recepturu poprvé prozradil roku 1874 baron Bettino Ricasoli, a to v souvislosti s vinařskou výstavou v Paříži, kde Chianti získalo zlatou medaili. Ten uvádí 70 % odrůdy Sangiovenese, dnes zákon požaduje o 10 % víc. Ten kdo má Chianti spojeno s baňatou lahví opletenou orobincovým košíkem, však bude muset hodně hledat. Vína je moc, lidi málo.

Kopcovitá oblast mezi Florencií a Sienou byla dlouho odříznuta od světa, dokonce tak, že se tam ani neválčilo. Až v roce 1944 v ní německá armáda vybudovala obranné linie, které měly uchránit Florencii před americkou armádou. Boje tam trvaly asi 4 týdny, ale škody byly významné a trvalo léta, než se našlo řešení. Spočívalo mimo jiné ve vybudování moderní silnice spojující Sienu a Florencii v roce 1965 a také v zákonu rozšiřujícím možnosti produkce Chianti. Boom, který pak nastoupil, lze dokumentovat na příkladech dvou osob a dvou  míst v údolí řeky Pesy nedaleko Raddy in Chianti, kterým vedly už etruské cesty.

To první je Castello di Monterinaldi ležící na jihozápadním svahu a obklopené vinicemi.

Castello di Monterinaldi
V jeho blízkosti se údajně našly etruské zbytky, když buldozery upravovaly terén pro nové vinice. Ale Monterinaldi je zajímavé hlavně proto, že bylo sídlem mocného lombardského rodu šlechticů z Luco di Mugello a Monterinaldi, kteří měli rozsáhlé majetky v Mugello a Chianti. I když je pak věnovali opatství sv. Petra v Luco (které rodina založila), Monterinaldi muselo být v době krvavé bitvy u Montaperti (1260) mezi Sienou a Florencií guelfskou pevností, protože bylo jedním z hradů, který byl po bitvě vítěznými Ghibelliny pobořen. O osm let později, po bitvě u Colle Val d´Elsa, byli Ghibellini z Monterinaldi vyhnáni na příkaz florentského podesty z 12. prosince 1268. Po pádu vévodství athénského o 3/4 století později se řada šlechticů vzdala svých titulů a mezi nimi i vévodové z Monte Rinaldi. Hrad přešel do rukou patricijské rodiny Geppi (po které je pojmenována ulice ve Florencii). V roce 1686 byl Tomasso di Marcello Geppi pohřben v kostele S. Maria dell´Impruneta a v následujícím roce byla na základech starého hradu vybudována dnešní vila. Z původního hradu se dodnes zachovala věž a žalářní kobka, stejně jako kruhové opevnění a veliká zaklenutá nádrž na vodu, pod kterou je dnes zahrada. Kostel S. Martino, který nese zbytky fresek z 15. století, byl využíván dokud nebyl těžce poškozen během bojů v roce 1944. Farní kostel pak byl přenesen do Lucarelli.

"Místo zůstalo 19 let pusté a v dezolátním stavu, dokud nebylo v červnu 1965 koupeno pro mou matku a restaurováno." Toto napsal v roce 1978 anglický cestovatel, spisovatel a dobrodruh Raymond Flower v knize "Chianti: The Land, the People and the Wine". Ten ovšem nejen koupil hrad, ale z Říma do Chianti přivedl svého spolužáka z Oxfordu, architekta Williama Broadheada, který si nakonec také koupil nemovitost a hlavně založil svou kariéru na rekonstrukci starých budov v oblasti Chianti a nemýlím-li se, působí zde dodnes. Raymond Flower zemřel v roce 2015 ve věku 94 let.

Druhé místo je 800 let stará usedlost ležící na protějším svahu, kolem níž jsou jen olivové sady, a v 60. letech ji koupil mladý architekt Franco D'Ayala Valva (nar. 1928), který ji spolu s manželkou upravil na elegantní obytný dům podle svých představ. Uvnitř jsou místnosti propojeny širokými oblouky, centrem domu je zdroj domácího tepla - krb a interiér je propojen s okolím mnoha prosklenými vchody a v přízemí velikými okny zasazenými do obloukových okenních výklenků. Dům dnes vlastní jeho potomci a obchodní společnost, kterou vytvořili, ho pronajímá k rekreaci. Starý architekt žije o údolí dál, a přestože projektoval řadu krásných staveb po celé Itálii i jinde ve světě, starý dům, který si tam pořídil v 80. letech, je stále ve stavu zrodu. Jeden z jeho synů o tom všem natočil u příležitosti otcových osmdesátin dokument. Krátký šot naopak ukazuje ten první dům a jeho okolí jako místo stvořené pro prázdninový pobyt.


Ale byla by škoda si neukázat, jak vypadají zeměpisně zajímavá místa.

Radda in Chianti byla opevněná obec s radnicí z 15. století a kostelem. Také centrem oblasti Chianti.

radnice měla vlastní vězení až do roku 1944
kostel je na vrchu obce proti radnici
nejen víno je tady barevné 
Volpaia je bývalá opevněná obec na vrcholu kopce pár kilometrů za Raddou, kam se stoupá silnicí obklopenou vinicemi a alejemi cypřišů. Jsou tam i oplocené rodinné farmy s krásnými bránami a dlouhými cestami k domu. A město má vše co potřebuje...

hospodu (již 300 let)
hrad
...a kostel
Panzano in Chianti má na vinařskou oblast obecní radu se skutečně originálními nápady jak zkrášlit náměstí.


Zato banka v tom musí umět chodit, když funguje už víc než půl tisícíletí.


Greve in Chianti je od Raddy vzdáleno asi 20 km a se 14 000 obyvatel je v oblasti Chianti Classico největší.

nákupní podloubí v Greve
Chianti Classico slaví letos 300 let.
Pokud jde o plastiku, Michelangelův David to není, ale v jistém smyslu ho překoná. Oblýskané partie připomínají sochu v Juliině veronském domě. Pro mnoho lidí je mozek zbytečná zátěž. 

Giovanni da Verrazzano (1485-1528)
Nejslavnější rodák gréveský, který si pirátstvím vydělal na cestu do Ameriky ve službách francouzského krále, a stanul jak první Evropan v místech, kde později vyrostl New York. A kdo to ví?

Je ovšem dobré navštívit také některou z místních restaurací. Třeba Osteria Le Panzanelle v Lucarelli, kterou před 14 lety založily dvě nezkušené mladé ženy za účelem letního přivýdělku a dnes je to solidní celoročně působící podnik.

Nebo rodinný podnik Barucciových La Bottega ve Volpaia. Z terasy je nádherný výhled do krajiny, obsluha pod taktovkou nejstarší dcery Carly je přátelská leč neokázalá, zeleninová polévka kašovité konzistence je skvělá, a na vchodu do domu je nápis: "Prosím zavírejte dveře, létají sem ptáci a pak nemohou najít cestu ven." Majitelé, kteří mají takovou starost o zvířata, přece musí mít rádi i člověka.

A když je vám líto dát 20 € za oběd, cestou uvidíte nejedno vinařství, které za 5 € nabízí čtyři loky různých Chianty i s výkladem o výrobě, kvalitě, stáří a o tom, jaké ovoce byste měli cítit. Jen jednou jsem zahlédl ceduli "ochutnávka zdarma", což u mne vždycky vyvolá obrannou reakci. Jinak ovšem se mi potvrdilo, že to Chianti, které jsem kdysi dávno tátovi vypil a myslel si, že bylo zkažené, tak nebylo. Prostě někdo má rád holky a jiný vdolky a mně stačí třeba Rulandské šedé z Jižní Moravy.

Ovšem oblast Chianti má ještě jednu zvláštnost. Kam přijedete, tam se houfují muži různého věku v cyklistických dresech a na závodních kolech, kteří se pak pomalu rozjedou. Vyvolávali ve mně představu anglických klubů výhradně pro gentlemany nebo střeleckých spolků, jejichž členové soutěží o to, kdo dál dočůrá. Ale možná jim křivdím, třeba to byl jen dozvuk Giro d´Italia, jehož 9. etapa se letos jela jako časovka mezi Raddou a Greve. Že by to byli opozdilci bloudivší krajem nepředpokládám.

Kdysi mi někdo vyprávěl jak navštívil nemocného kamaráda a ptal se ho, co by chtěl. On odpověděl, že ženskou. A jakou? To je jedno, hlavně aby byla cizí. Tak tady ji máte, je cizí a navíc krásná. Trochu nezodpovědná, trochu zmatená, ale voní dálkou a romantikou. Ochutnejte krajinu Chianti.

neděle 4. září 2016

Itálie 2016 - 4. Ještě jednou Salcburk

Vydržel bych v tomhle kraji odpoután od starostí mnohem déle, ale čas našeho pobytu je vymezen a tak nezbylo než vyrazit v sobotu na zpáteční cestu. Poučeni katastrofální zácpou před týdnem jsme neváhali, krátce po východu slunce jsme zamávali vinicím, olivovým sadům a hradu naproti a v sedm hodiny ráno se vydali do údolí. Všechno šlo hladce, spojka držela, dolů se jelo podstatně lépe než nahoru, ale ze stavu cesty bylo vidět, že nejen já jsem měl při jízdě nahoru problémy. Pro příště, bude-li jaké, vím, že to chce jedničku a lehounkou nohou držet motor v otáčkách. Ještě lepší by ovšem bylo silné SUV s širokými gumami a automatickou převodovkou. Ale stejně, jak se mají třeba jen dva lidé dohodnout, když i jeden vidí takovou cestu pokaždé úplně jinak.

DEN 1. BUJA
Silnice v toskánských kopcích byly po ránu skoro prázdné, stejně tak stará dálnice Siena - Florencie i nová do Boloně. Tam jsme však neuhnuli na Modenu a dál až do Brenneru, ale jeli rovně směr Padova a na Villach. Protože Ferrara, po Boloni druhé největší město regionu Emilia Romagna, je při cestě a navíc její renesanční centrum je jednou z 51 italských památek zapsaných na seznamu světového dědictví UNESCO (Česko jich má 12), odbočili jsme z dálnice k ní. Problém byl stejný jako v jiných italských městech - ZTL a parkování. Nakonec jsme po dvojím objetí centra šťastně našli poněkud utajené hlavní městské parkoviště, odrazili finanční nároky samozvaného organizátora parkování, zakroutili hlavou nad siestou drženou zřízenci toalet (možná na ni mají zákonný nárok) a vydali se za pamětihodnostmi.

radnice ve Ferrarě
Girolamo Savonarola, ferrarský rodák
ferrarský hrad rodiny d´Este
ferrarské katedrála sv. Jiří z roku 1135, pohled z boku (průčelí je zakryto lešením)
Ve městě jsme pobyli pár hodin, zažili svatbu na radnici, staré muže u kavárenského stolku, kteří bezpochyby mají náplasti na všechny neduhy světa, ale nikdo je neposlouchá, roztomile cupitající pánskou slečinku na námluvách, dětičky vískající na nádvoří hradu, komisní servírku v kavárně na náměstí i nepravděpodobně pozitivní pokladní v samoobsluze, doplnili zásoby tekutin a vydali se na další cestu. A ještě cítím potřebu připomenout plakát zvoucí na oslavu židovské knihy za týden. Kolem se míhaly ukazatele nabízející známá místa jako Benátky, Treviso a Conegliano, kterými nás ještě před pár lety svým osobitým způsobem provázel a s nimi seznamoval devadesátiletý pan profesor Dvořák. To poslední jmenované místo, vzdálené od dálnice asi 30 kilometrů, už se nachází v podhůří Bellunských Alp, oblasti, kde vzniká další vinařská specialita Itálie - šumivé (spumante) a perlivé (frizzante) bílé víno Prosecco. Tedy kromě toho, že se tam před 500 lety narodil velký renesanční malíř Cima da Conegliano.

Někdy po čtvrté jsme zase sjeli z dálnice a po 430 km dojeli sympatickou krajinou do obce Buja, resp. její části Caleja, severně od Udine. To místo je zvláštní tím, že na rozdíl od téměř celé Itálie tam nejsou k vidění staré domy. Všimli jste si někdy, jak se ty nové nedokážou vyrovnat se špínou a nepořádkem, který je u těch starých, zlidštěných dušemi generací, skoro malebný? Až když jsem došel k radnici, pochopil jsem, proč je tam všechno nové. Do dvou velikých kamenných desek jsou vytesána jména téměř 50 obětí zemětřesení, které 6. května 1976 postihlo region Friulsko v nejsevernější části Itálie. Celkem tehdy zemřelo 989 osob.

opravený chrám v Buje
 Velkorysý program státní pomoci umožnil obnovu oblasti. Je pravda, že střed obce je díky tomu trochu vikslajvantově neosobní, ale slušný hotel s klimatizací a snídaní byl poloprázdný a přišel relativně lacino. Co kdyby se země zase třásla. Ostatně dole u Říma se pohnula minulý týden s podobně tragickými následky. Ono se řekne "Bella Italia", ale zemětřesení už tady bylo skoro všude.

DEN 2. SALCBURK
Stalo se, že jsme se dostali o letošních prázdninách potřetí do Salcburku. A to takhle. V neděli ráno jsme po snídani vyrazili z Buje a pár kilometrů odtud se vrátili na dálnici A23 nebo E55 chcete-li, italsky ovšem daleko romantičtěji znějící Autostrada Alpe-Adria. Před vjezdem na ní nabíral síly houf spořivých, upocených a pomačkaných cestovatelů, kteří vyrazili někdy večer od moře. Cesta se po pár kilometrech začala zvedat, silnice se několikrát přehoupla přes široká kamenitá koryta polosuchých řek, které se při jarním tání mění v divoké veletoky, a po asi 100 kilometrech, z toho mnoha v tunelech, jsme dorazili do místa, kde se Autostrada Alpe-Adria mění v poněkud sucharské Süd Autobahn, italština v němčinu, jen kopce zůstaly stejné, a byli jsme v Rakousku. To sice zavedlo systém dálničních známek, ale alespoň jedno mýto si o pár kilometrů dál neodpustilo. Tedy jedno, ono celkem jich je pěkná řádka. A zase tunely, avšak vesměs o poznání luxusnější než ty italské. Když se v Eben im Polgau sjede z dálnice vedoucí přímo do Salcburku, přes typické lyžařské obce Sankt Martin am Tennengebirge či Annaberg im Lammertal a Russbach, které jsou poněkud upravenější a přátelštější než Špindl nebo Pec, se po 50 km dojede k přívětivě chladivému Halstattersee. Tady se asi před 2500 let koupal už člověk halštattský. Jaképak asi byly v té době módní plavky?


Na kopci Salzberg o 500 metrů výše je vstup do solného dolu, prý prvního na světě, a protože sůl je nad zlato, čas od času si salzburský kníže - arcibiskup o oblast zaválčil s Habsburky. Dnes přináší zisk provozovatelům lanovky na kopec, organizátorům prohlídek dolu a majitelům restaurace.

Otužilejší nátury se dole v jezeře koupaly, odér bezplatného záchodku vyvolával vzpomínku na venkovské hospody z krajiny dětství a každou chvíli údolím rachotily motory všudypřítomných Harleyů a BMW. Kde se tam vzal český autobus ví Bůh.

O slabých 20 km dál leží na řece Ischl solné lázeňské městečko Bad Ischl, kde roku 1853 koupila maminka císaře Franze Josefa I. synkovi rekreační vilu jako svatební dar. Později tam začal jezdit vlak a mnohem později - v roce 1914 - odtud stařičký mocnář vyhlásil válku Srbsku a provolal "K mým národům", aby jim v závěru sdělil: "A důvěřuji ve Všemohoucího, že Mým zbraním dopřeje vítězství." Za týden můj dědeček a jeho dva bratři rukovali. Všemohoucí však císaři nedopřál se dožít porážky a mocnářství skončilo špatně, ale vilu Habsburkové drží dodnes. Po cisařově ženě Sissy je dnes pojmenována kavárna-restaurace-bar a park, po jeho cukráři Zaunerovi vyhlášená cukrárna, ale nejslavnější je skladatel Franz Lehár, který tam má vilu, pomník, biograf a operetní festival. A u mostku přes Ischl je cedule, že ho postavila na počest mocnáře spořitelna.

Zaunerova cukrárna, Pfarrgasse
Lehárova vila v Bad Ischl
... a Sissy bar
A pak se kolem jezer Wolfgangsee a Fuschlsee, která jsou v posledním a pořádně horkém srpnovém víkendu obležena lidmi a auty, sjíždí k Salzburku a za slabou hodinu se nenápadně vjede do rozpáleného města Mozartova, Karajanova a Salzburger Festspiele. Jak vleze člověk do hotelu, je mu jasné, že Rakousku je "doma". Postarší recepční má krásné drnčivé "r", k snídani je linecký koláč a Mozart, jehož noty a portréty zdobí stěny jídelny, je konec konců také náš člověk. V čem nás ještě nedohnali je skutečnost, že parkování stojí pro návštěvníky večerního představení Salzburger Festspiele 6 € za 8 hodin, zatímco v Rudolfinu je to skoro sedm za 3 hodiny. "Přísnost na chudý lidi musí bejt, kdyby na sůl nebylo!", řekl by Švejk Josef.

Poslední víkend salcburského festivalu uzavíral koncert Berlínských filharmoniků v čele s jejich šéfem Simonem Rattlem v Grosses Festspielhaus. Koncert byl ovšem reprízou pátečního zahájení sezóny v Berlíně, které bylo přenášeno do mnoha kin v Evropě, například v Hodoníně a k dispozici je i na Digital Concert Hall. Jako appetizer předvedla skupina 15 hudebníků skladbu Pierra Bouleze Éclat z roku 1965. Už z ní byla zřetelná hlavní zbraň tělesa. Je to totiž soubor vynikajících muzikantů, z nichž skoro každý má kvality nadprůměrného sólisty. Což potvrzuje třeba několikaleté působení hornisty Radka Baboráka nebo hobojisty Viléma Veverky. S nimi pak dirigent s invencí a autoritou sira Simona Rattlea dokáže vytvořit posluchačský zážitek i ze skladby, která při horším obsazení by byla... řekněme poněkud nudná.

O to víc to platí při provedení kompozice takového kalibru, jakou je Mahlerova 7. symfonie. Je až neuvěřitelné, co dirigent dokázal najít pod povrchem skladby, která v jeho pojetí vyzněla zcela jinak než všechna podání, která jsem dosud slyšel. Hudba byla nesmírně barevná a bohatá, měl jsem pocit že orchestr se vlní jako zlato na Klimtových obrazech, a dynamikou vůbec nepřipomínala ony obrovské kontrasty, které činí malé Rudolfinum pro prezentaci některých Mahlerových opusů téměř nepoužitelným. Trochu to připomínalo kouzla jazzových saxofonistů. kteří ve 40. letech minulého století úplně změnili pojetí této hudby. Na druhé straně toto bohatství zvuku, které teklo jako řeka, jakoby ubíralo na naléhavosti velkých romantických ploch. Prostě bylo to krásné a nezvyklé. Ovšem výroky kritiků o tom, že právě toto je to pravé ořechové, že Mahler se tím vysmál 19. století a předpověděl tragédie století dvacátého mi připadají poněkud exaltované ne-li hloupé.


A abych nevypadal jako nevzdělanec tak dodávám, že Sedmou se Simon Rattle v roce 1999 kvalifikoval na pozici šéfa filharmoniků a společně ji hráli i v roce 2011 v rámci Mahlerova (1860-1911) cyklu a roku. A ještě něco. V tomto prostředí se vždy objeví cosi nestandardního, co ne každý musí skousnout. Tady to byla mladá vysoká a štíhlá černoška se zrzavými vlasy v dirndlu. Nikdo na ni nehulákal, aby táhla do Afriky na palmu, což je po kýblech splašků, které jsou rozlévány v Česku, zjištění veskrze pozitivní.

DEN 3. PRAHA
A pak už zbývalo jen dojet do hotelu, vyspat se, posnídat, dojet do Prahy a učinit tak konec letnímu snění. Ale stejně jako skončila má cesta, skončilo i jásavé léto. Ráno v Salcburku lilo jako z konve. Přesně podle pranostiky, která ke dni 29. srpna říká: "Stětí svatého Jana, přestávají již parna."

Cestou jsme projížděli okrajové části Lince a i když jsme tam tentokrát nestavěli, procházel jsem ho před měsícem a všiml si jedné charakteristické zvláštnosti. V Itálii, Rakousku i Česku jsou k vidění desky se seznamy obětí nejrůznějších válek. Všechny konstatují, že naši chrabří hoši zvítězili a přinesli nám svobodu. A to nám ještě chybí Maďarsko a Srbsko.

Stadtpfarrkirche v Linci je pamětními deskami přímo obložen
Navzájem se to sice vylučuje, ale vypovídá to o houževnatosti a někdy také tuposti nacionalismu. Snad se jednou objeví postava, která silou své osobnosti dokáže přesvědčit i středovýchodní Evropu o tom, že pouze když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří.

A ještě něco, když jsem projížděl Českými Budějovicemi, chtělo se mi a nejen chtělo klít, neboť průtah trasy evropské mezinárodní silnici E55 vedoucí ze Švédska do Řecka krajským městem je zvrácenost a projev totální neschopnosti těch, kdo s tím měli a mají co do činění. Až v Praze, kterou jsem projel sérií tunelů za 12 minut, se mi částečně ulevilo, protože to jde sice pomalu, ale jde to. A také proto, že těch skoro 3000 kilometrů je šťastně za námi.

O to víc šťastně, že 2 hodiny po příjezdu jsem našel levou zadní pneumatiku prázdnou. Počkala, až jsem dojel domů. Nikdo mi nevymluví, že jsem dítě štěstěny.  A když bůh dá, nedorazí za mnou ani žádná italská pokuta.