Itálie 2016 - 1. Z Prahy do Chianti

Itálie 2016

1. Z Prahy do Chianti
2. Krajinou Chianti je Chianti
3. Zamořená Florencie
4. Ještě jednou Salcburk

1. Z Prahy do Chianti

O cestě do Itálie psal kde kdo, od Karla IV. po Miroslava Horníčka, mladší neznám. Ale já bych to chtěl umět napsat jako Karel Čapek a Jan Werich dohromady. A to nemluvím o Shakespearovi, který psal hry třeba o krocení zlé ženy v Padově, kupci z Benátek, dvou šlechticích z Verony, o milencích veronských ani nemluvě. Dosti však planého plkání, na ty shora nemám, takže budu psát za sebe a pěkně po řadě.

DEN -1. PRAHA

Cestuji rád, balím nerad, protože je to krok až nepříjemně definitivní, připomínající stěhování. Také se nesmí zapomenout mobil, tablet, notebook, navigace, datové kabely, napájení, síťové redukce a hlavně hesla. A tahle moje cesta začala tím, že jsem celou noc v polospánku řešil jen v hlavě držené heslo hesel k notebooku, až nenávratně zapadlo jako ona jehla do kupky sena mezi desítky kombinací číslic a písmen, které mi prošly hlavou. Ráno jsem se probral s přímo alzheimerovským oknem, ale naštěstí jsem zjistil, že superheslo lze obnovit, leč stejně jsem se cítil jako po velkém flámu.

DEN 1. SALCBURK

Takže jen mírně vyspalý jsem dopoledne sedl za volant a vyrazil do Gmundenu a pak do Salcburku. Jediné zdržení na 420 km dlouhé cestě nastalo u Milína, kde kladli na polovině silnice nový povrch, jinak pohoda až do místa určení. Gmunden, kterým začíná Solná komora, je pohledné okresní městečko na břehu jezera Traunsee, které se stalo ve 2. polovině 19. století módními lázněmi s vilami bohatých Vídeňáků, zatímco c.k. dvůr měl své letní sídlo v Bad Ischl a ti méně movití a také prominentní umělci zajížděli k Attersee a Mondsee blíže k Salcburku. Z Gmundenu také vedla od 40. let 19. století koňská dráha, kterou proudila sůl z místních dolů do Českých Budějovic. Ještě že jsou dnes tratě elektrifikovány, jinak by milovníci zvířat tomu vykořisťování 700 lichokopytníků zabránili, a my bychom si neposolili. Mimo honosné centrum města s krásnou radnicí, kde je i molo se spoustou bílých plachet, narostly podél úzkých silnic, jež kopírují břehy jezera, vilky a penziony připomínající třeba osady na normandském pobřeží Francie nebo středočeské Jevany. Ty si ovšem musely na svou slávu ještě pár desítek let počkat. Z Gmundenu je nejlepší, tedy vlastně nejrychlejší, se vrátit zpátky na dálnici, která zvláště spolujezdcům nabízí nádherný pohled na horské štíty vlevo, a po necelé hodině vás přivítá Salcburk, který ovšem nebyl příjemně teplý, jak slibovaly některé předpovědi počasí, ale nepříjemně rozpálený.

A po sprše a krátkém vydechnutí vzhůru na večerní program: Salzburger Festspiele, Grosses Festspielhaus, Gounodova opera Faust.

------------

Charles Gounod (1818–1893): Faust
Libreto Jules Barbier (1825–1901) a Michel Carré (1821–1872)
podle hry Faust (1. část) Johanna Wolfganga von Goethe (1749–1832)

KREATIVNÍ TÝM
Alejo Pérez - dirigent
Reinhard von der Thannen - režie, scéna, kostýmy
Giorgio Madia - choreografie
Franck Evin - světla
Birgit von der Thannen - dramaturgie
Walter Zeh - sbormistr

ÚČINKUJÍCÍ
Piotr Beczala, Faust
Ildar Abdrazakov, Méphistophélès
Maria Agresta, Marguerite
Alexey Markov, Valentin
Tara Erraught, Siébel
Paolo Rumetz, Wagner
Marie-Ange Todorovitch, Marthe
Philharmonia Chor Wien
Vienna Philharmonic

------------

Excelentní představení, kde internacionální interpreti Fausta, Mefistofela a Markétky (Polák, Rus a Italka) předvedli vrcholné výkony. Těžko říct, který z nich byl lepší, závěrečné árie Markétky byly dechberoucí, fakt však je, že Beczala po padesátce zraje jako víno, a to i herecky.

Faust, Salzburg; zleva: Abdrazakov, Beczala, Agresta 

Co však bylo ještě pozoruhodnější byla hra Vídeňských filharmoniků, kterou člověk, aniž by o to usiloval, vnímal ne jako doprovod zpěváků, ale jako zcela autonomní a nádherně znějící součást představení. Navíc vynikající orchestr v kombinaci se skvělou akustikou umožnily zřetelně slyšet snad každý tón. Díky těmto hudebním kvalitám bylo možné přehlédnout sice promyšlené, nicméně nesrozumitelné režijní pojetí, o jehož smysluplnosti mne nepřesvědčil ani rozsáhlý výklad v programu. A tak, přestože jsem měl za sebou namáhavý den, kvalita živé složky zabránila po celé čtyřhodinové představení mým očím v tom, aby se zavíraly. Klobouk dolů.

Večer skončil až po půlnoci, představa, že bych byl bez auta a navigace mne děsí. Nicméně cestou mne tenhle udivující pomocník, jenž člověku dává jistotu tažného ptáka, přivedl ke dvěma dopravním značkám, které jako sestry visely na ohradě omezující vjezd do Saint-Julien Strasse: zákaz vjezdu pro nákladní automobily a zákaz vjezdu do jednosměrné ulice. Logika mi říkala, že osobního auta se to netýká, taxík v protisměru mne však přesvědčil o opaku. Další důkaz toho, že Slovan všude bratra má.

DEN 2. VERONA

Ráno znovu na cestu, tentokrát 460 km do Verony. Opět jediné půlhodinové zdržení, když v Německu policie šetřila srážku tří osobních aut a zhroucený mladý pár z toho prostředního, dojemně zaklíněný do sebe, oplakával ztracenou dovolenou. Pak dál kolem jezera Chiemsee, u Rosenheimu dolů, zpátky do Rakouska a kolem pohraničního Kufsteinu s varhanami hrdinů v pevnosti nad městem, jejichž klaviatura je umístěna o 80 metrů níže a jejich 4307 píšťal a 46 rejstříků každé poledne naplní tóny daleké okolí, do širokého a plochého údolí šedozeleného Innu, který "nepochopitelně" teče proti nám, když my jedeme dolů k moři. Vpravo se tyčí Brandenbergské Alpy, vlevo Kaisergebirge, kolem průmyslového Kundlu a Wattens, kde před 100 a něco lety založil jistý Daniel Swarowski od Jablonce dnes světoznámou bižuterní firmu, u Innsbrucku se siluetou obřího skokanského můstku nedávno zemřelé britsko-íránské architektky Zady Hadid vlevo do Brennerského průsmyku, ještě před ním přes 190 m vysoký Europabrücke, ze kterého si za 170 € můžete pro rozptýlení skočit bungee jumping, pak Itálie, estakádami k jihotyrolskému Bolzanu, někde vlevo byla Cortina d´Ampezzo a za ní rodiště malířského titána Tiziana, a dálnice pokračovala k Trentu. Před pár týdny jsem v zapomenuté krabici na půdě objevil čtyři válečné deníky mého dědečka, dálkového dělostřelce c. k. vojsk, který z hor v okolí Trenta střílel rakouské granáty na italské oddíly a tady jsem žasl, jaké velikány dokázal zdolávat. Musím ty texty zpracovat, není obvyklé, aby si kaprál psal podrobný deník z války, ve které byl celé 4 roky, ten pohled může být zajímavý. A pak hory zmizely, někde vpravo bylo tušit Lago di Garda a rovinou Benátska jsme se přiblížili k Veroně.

Tím ovšem den ani zdaleka neskončil. Z minipenzionu v úzké uličce nad levým břehem řeky Adiže jsme přešli na břeh pravý, kde na poloostrově velkém tak 1 x 1,5 km leží historické jádro města. Pozoruhodností je tam spousta, nejaktuálnější z nich je bezpochyby velká výstava v Pallazo Forti shrnující s předstihem životní pouť jedné z nejoslavovanějších operních zpěvaček vůbec, Marie Callas (1923-1977).

V srpnu příštího roku uplyne 70 let od jejího prvního vystoupení ve veronské aréně, celkem jich bylo 26, a v září 2017 to bude 40 let co zemřela. Třicet let slávy a ústupu z ní. Typuji, že za rok se výstava nastěhuje do Milána, v jehož La Scale vystoupila 181x. Výstava je rozsáhlá a obsahuje mnoho fakt, dokumentů včetně spousty fotografií a filmových šotů. Co mne zaujalo nejvíc, byl jednak vybraný vkus, se kterým se Callas oblékala, ale hlavně křehkost této zdánlivě silné ženy. A to, jak stav duše měnil její tvář z ušlechtilé krásy v ošklivou grimasu. Ona nezapomněla zpívat, jen ošidná psychika jí v tom bránila. A když zemřeli Onasis, Pasolini a Visconti, její život se rozplynul a v 53 letech zemřela v Paříži i ona.

To ovšem nebylo ani zdaleka vše, co bylo ve Veroně nezbytné vidět. Především je tam románská katedrála ležící ve špičce poloostrova, později gotizovaná a v 17. století barokizovaná.

Verona - Duomo Cattedrale di S. Maria Matricolare

Nedaleko, proti Pallazo Forti, je gotický kostel Santa Anastasia, původně veronské sídlo dominikánů, při němž v 18. století vznikla zvonická společnost, která dodnes udržuje tradici veronského zvonického kumštu, jehož ukázky vítají Veronu každé ráno do nového dne.

kostel Santa Anastasia

Odtud po Corso Sant´Anastasia je to pár minut na nejživější náměstí ve Veroně. Jmenuje se Piazza delle Erbe a nemá nic společného s erbem, neboť to byl zelný trh a ještě dříve římské fórum.. 

Piazza delle Erbe

Z něj lze vejít na Piazza dei Signori se sochou básníka Danta (1265-1321), který zde v roce 1304 získal azyl po vyhnání z Florencie, jež však nebylo důsledkem jeho básnění, nýbrž angažmá v politice. Ovšem potrestán byl za korupci a finanční machinace. A protože boží mlýny melou sice jistě, ale pomalu, byl Dante poněkud váhavou florentskou městskou radou omilostněn až v roce 2008. Pravda však je, že ve Veroně strávil pouze pár měsíců, což městu nebrání v připisování si zásluh o jeho umění. O tempora, o mores! Je to furt stejný.

Dante Alighieri

Dantův pohled směřuje na Palazzo della Ragione, jehož poslání se měnilo, nezřídka však bylo sídlem soudí moci. Z té doby jsou ve venkovní stěně umístěny jakési poštovní schránky na anonymní udání. Boj proti korupci je zjevně nekonečný a anonymní udání se může hodit. 

Kousek za náměstím je jedno z hlavních, ne-li vůbec největší veronské lákadlo - Casa di Giulietta, Juliin dům. Jeho balkon proslavil William Shakespeare, když na něj postavil Julii a dolů Romea, který mimo jiné říká:

Mlč! jaké světlo kmitá se tam v okně?

Toť východ jest, a Julia je slunce! –

Pojď krásné slunce, skol závistnou lunu,

která již bolem churaví a bledne,

že’s krásnější než ona, sloužíc jí...

Poněkud pragmatická většinová populace to dnes řeší pomocí bronzové Julie na dvorku, jejíž ňadro je oblýskané od doteků těch, kteří věří, že žádné verše, nýbrž právě toto přináší štěstí a lásku.

To je pane optimismus!!

A když se začalo pomalu smrákat, přišla na řadu aréna. Ve 2. století se tam vešlo 30 000 návštěvníků, dnes, kdy se dbá na bezpečnost, a také proto, že při zemětřesení ve 12. století se poslední patro zřítilo, jen 17 000.

Veronská aréna je prý třetí největší na světě

Bezpečnostní kontrola probíhala poněkud ležérně, takže na jednoho kontrolovaného návštěvníka prošli v průměru 3 nekontrolovaní, pak vám nabídli ke koupi polštářek, protože kámen přece jen tlačí, pití, neboť večer je dlouhý, a program, abyste mohli v zimě vzpomínat, a po schodech se vešlo do hlediště. 

------------

Giuseppe Verdi: Aida
Libreto - Antonio Ghislanzoni
Historická inscenace z roku 1913 v režii Gianfranco de Bosio
Dirigent - Daniel Oren
Režie - Gianfranco de Bosio
Choreografie - Susanna Egri
Sbormistr - Vito Lombardi
Scéna - Giuseppe De Filippi Venezia
Arena di Verona Orchestra, Chorus, Corps de Ballet and Technical team

Účinkující:
The King - Gianluca Breda
Amneris -  Andrea Ulbrich (v jiných termínech také Ekaterina Gubanova )
Aida - Amarilli Nizza
Radamès - Fabio Sartori (Yusif Eyvazov)
Ramfis - Sergey Artamonov  
Amonasro - Sebastian Catana (Ambrogio Maestri, Dalibor Jenis)
A messenger - Paolo Antognetti
High Priestess - Elena Borin

------------

Po silném zážitku z předcházejícího večera se nedalo předpokládat, že něco podobného se bude opakovat. A to se též potvrdilo. Akustika arény je obdivuhodná a všichni účinkující zpívali bez mikroportů. Přesto však byla hladina zvuku dostatečná především při ansámblech a sborových scénách, což ovšem závisí i na míře osobního hluchu. Takže bylo obtížné hodnotit jednotlivé sólisty. Pravděpodobně je vždy pár představení se skutečně velikými zpěváky, většinou však se jedná o slušný evropský průměr. Nicméně atmosféra byla strhující, a dojem z hlediště zářícího na začátku zapálenými svíčkami byl velkolepý.

veronská aréna osvětlená svícemi diváků

A je to také skvělá show s egyptskými vojáky na schodech za jevištěm a lidová veselice, kde o přestávkách po aréně pobíhají mladící nabízejíci kolu-pivo-víno. Přesto jsme váhali, zda stačí to, že jsme onu atmosféru během prvního jednání nasáli, nebo máme zůstat až do konce, to znamená přes půlnoc. Nakonec rozhodlo počasí. Po hodině spadlo pár kapek a orchestřiště se začalo svižně vylidňovat. První šly basy, pak violoncella, housle a violy a to už jsme pádili také. Sotva jsme vyšli na ulici, začalo pršet a do 10 minut to byla letní bouře s průtrží mračen. Skryti v podloubí jsme pozorovali bezstarostné lidi kolem, kteří by jistě neměli tolik radosti ze života kdyby tušili před jak velkým islamistickým nebezpečím musí bránít Česko jeho odvážný prezident, a sledovali jak voda tryská z okapových svodů přes úzkou ulici a do pokoje jsme se nakonec dostali opět k půlnoci.

DEN 3. BOLOŇA

Po sladké snídani jsme časně dopoledne dokončili prohlídku města Verony. Nebylo možné nevyplnit přitom přání mladého muže, který si objednal zakoupení čehokoli v Disney Store na Via Giuseppe Mazzini, protože tam byl a všechno odtamtud se mu prý hodí. A hned vedle je Dolce & Gabbana, obchod s radostí pro velké kluky. A také Gucci a Boss a kdo ví, jak se všechny ty výkladní skříně úspěchu jmenují.

Ani Louis Vuitton na Via Giuseppe Mazzini nechybí

Ulice ústí na náměstí Bra, kde se nachází také aréna, jehož volné plochy jsou pečlivě ohraženy a jsou na nich uloženy kulisy večerních představení. Trochu překvapilo, že s kašírovanými egyptskými bohyněmi a rytíři ve zbroji v nadživotní velikosti se turisté dychtivě fotografují, ale proč ne, víra je víra, i když klame.

kulisy jako kulisa

Leč mnohem povzbudivější obraz byl vidět hned vedle, v parčíku proti aréně. Malý pes nezřetelné rasy s příměsí jezevčíka se tam zuřivě rozštěkal na malinkou holčičku, která však místo aby se dala do pláče, nebojácně mu začala štěkání vracet. Ten vzpurný psík to rychle vzdal, schoval se do náručí své velitelky a holčičku nechtěl ani vidět. Vydrží jí to po celý život?

O kus dál je dlouhá ulice, kterou rozděluje římská městská brána z 1. století snad BC, snad AD. Název Porta Borsari dokazuje, že celní policie je vážený orgán a mít ji na své straně je mocenský žolík.

Porta Borsari

Vpravo od brány vede Corso Porta Borsari až ke kostelu sv. Anastázie, vlevo se táhne Corso Cavour, na jehož konci se u řeky nachází Castelvecchio neboli Starý hrad. Ten byl pevnostním sídlem středověkých veronských vládců Scaligerů, kteří mimo jiné stáli v táboře nepřátelském Karlovi IV., když jako mladík válčil v severní Itálii. Karel se o tom ostatně zmiňuje ve svém životopise Vita Caroli.

Castelvecchio

Za zhlédnutí ovšem stojí i místo, kde jsou uloženy ostatky Scaligerů, jež je na druhém konci města, nedaleko kostela sv. Anastázie.

pohřebiště Scaligerů

Ale ještě dřiv než se dojde od brány k hradu, je na pravé straně ulice, poněkud skryt za goticko-renesanční fortnou, možná nejpůvabnější veronský kostel Chiesa San Lorenzo. Byl postaven ve 12. století na místě starého kostela ze století pátého. Není nejhonosnější, ale čistota stylu vyvolává pocit iracionální důvěry, která je možná jednou z hodnot nejcennějších.

Chiesa San Lorenzo

Po obědě jsme se rozloučili s Veronou a vydali se do Boloně vzdálené jen 150 km, přičemž zhruba v polovině opouštíme region Benátsko a vstupujeme do regionu Emilia-Romana. Moc se od sebe neliší. Obdělávaná rovina, uprostřed polí občas statek, kukuřice, réva, ovocné plantáže, lesíky topolů vysázené jako podle pravítka, odvodňovací příkopy a mezi tím kilometry dálnic. Jestli jsou Italové v něčem mistři, pak je to stavba silnic, mostů, tunelů a estakád. "Už staří Římané"... věděli, že bez silnic nemohou ani dobývat, ani spravovat svou říši. A na jedné z římských dálnic zvané Via Aemilia byla ve 2. století AD založena Boloňa. Cesta z Verony se zdá být jednoduchá, ale po přiblížení k městu se mění ve změť paralelních dálnic, sjezdů, nájezdů, odboček a oblouků, pro něž je jazyk navigace příliš nedokonalé ptydepe, takže jsem si začal připadat jako ztracený v postmoderním bludišti šíleného architekta silničních bludišť. Nakonec jsem znovu zaplatil mýto ve výši 0,60 € a poté konečně vjel do města. Tím ovšem nebylo ani zdaleka vyhráno. Hotel se nacházel v centru, které je podobně jako v řadě dalších historických italských měst ZTL neboli Zona a traffico limitato, to znamené více méně uzavřeno pro dopravu. Trvalo nějakou dobu, než se mi za pomoci mobilní konverzace s hotelem podařilo vjet do té správné ulice, aby se až úplně nakonec ukázalo, že recepce nahlásí mou SPZ policii a já jako hotelový host mám z tohoto omezení dispens a mohu si jezdit téměř kam se mi zachce. Proč mi to nesdělili předem, ví bůh.

A sem mám vjet?

Následoval obvyklý rituál - spuštění klimatizace, sprcha, krátký klid na lůžku, jídlo a start do města. Jestli je na Boloňi něco zcela typického, pak jsou to podloubí. Vysoká, nízká, široká, úzká, s kavárenskými stolky i bez nich, mnohdy i s malbami, milosrdná při dešti a spalujícím slunci, ale pocitu, že někde za sloupem se krčí hrbáč s dýkou, se vyhnout nelze. Sloupy označkované nočními chodci a psy někde ráno omývají. Ne že bych to počítal, ale prý je těch podloubí skoro 40 km.

Kousek od hotelu bylo Verdiho náměstí, na jedné straně lidová tratorie a lavičky s potetovanými opilci, na druhé Teatro Comunale, boloňská opera. V sezóně, která trvá od listopadu do března dává po šesti představeních osmi oper. Požehnané Česko a Vídeň. Vlevo je komplex Basilica di San Giacomo Maggiore, jejíž průčelí hledí na Piazza Rossini, a z bývalého kláštera vedle je konzervatoř.

Proti bazilice je v podloubí právnická fakulta nejstarší evropské univerzity (1088) a Alma Mater Studiorum je i vpravo od opery, takže obě náměstí jsou během školního roku bezpochyby zaplněna poněkud jinou klientelou. Ještě o 300 metrů dál za Rossiniho náměstím je Piazza di Porta Ravegnana, kde předvádí své umění jakýsi pouliční zpěvák, a tiše tam stojí slavná dvojice šikmých věží Torre degli Asinelli a Torre Garisenda.

 Je zbytečné jezdit do Pisy, druhou specialitou italského stavitelství jsou šikmé věže, které jsou všude. Dál je pak Piazza della Mercanzia s gotickou budovou středověkého obchodního tribunálu, dnes obchodní komory. Pokud porotci došli k závěru, že někdo porušil pravidla hry, byl viník přivázán ke sloupu a vystaven veřejnému posměchu. Lepší než kriminál, řekl bych.

Po dalších 200 metrech se otevře pohled na romantické náměstí Piazza Santo Stefano, ale večer už pokročil k noci, a tak se vracíme do hotelu.

Piazza Santo Stefano

V malém přízemním sále Teatro Comunale na Piazza Verdi probíhá koncert. Je vyprodáno a dovnitř bez vstupenky nikoho nepustí, ale troje dveře do podloubí jsou dokořán otevřené, takže celé náměstí poslouchá Elgara, Čajkovského a Brahmse spolu s platícími návštěvníky.

Koncert pro platící i ulici

Koncert v 10 večer skončil, zato zpěváci z další tratorie hned vedle hotelu vydrželi zpívat až do půlnoci.

DEN 4. RADDA IN CHIANTI

Hned ráno, dokud se z hotelů a aut nevyvalí turisté, jsme se vrátili do boloňských ulic. Je ovšem pravda, že v Boloňi je turistů na metr čtvereční méně než ve Veroně, což se promítá i do cen ubytování, zato aut různých typů policie je požehnaně. Asi proto, že je ještě příjemný chládek a lidi moc nepřekážejí. Dva policisté stojí také na Piazza Maggiore ve vchodu do hlavního chrámu města - Basilica di San Petronio.

Na dveřích je napsáno a pro jistotu namalováno, co všechno se uvnitř nesmí. Šviháci v uniformách a se samopaly přes prsa tady však nejsou proto, aby hlídali, zda příchozí nemají šortky a ženy mají dostatečně zakrytou horní část těla. Jsou tady kvůli bezpečnosti, a protože uvnitř to také nikoho nezajímá, chrám občas připomíná pláž. To je pro Itálii vůbec typické, že vzdor z doby, kdy nebyli svými pány, si zachovali dodnes, takže nařízení sem, nařízení tam, každý si dělá co chce, leda že by zasáhla mafie. Pověstná Fontana del Nettuno je před pátravými zraky turistů zakryta lešením a textilním závěsem, ale o kousek dál, na začátku ulice 4. listopadu, je několik bronzových plastik lehce oděných dívek a jednoho kance.

 Za rohem v nákupní uličce potkáváme 3 grácie. Babička je co do módních kreací daleko odvážnější než dcera a vnučka a nese se ulicí krokem modelky. Jižní stěnu Petroniovy baziliky zakrývá ohromný reklamní plakát se dvěma mladými krasavicemi, takže z kamene vytesaný boloňský vědec Luigi Galvani, který se proslavil drážděním žabích stehýnek elektrickým proudem, je proti nim tááákhle malý.

A v parčíku na Piazza Cavour se zase první italský premiér musí dívat, jak sličná policistka probouzí znaveného mladíka ležícího na chladivé trávě a nabízí mu, aby si sedl na lavičku.

Na rozdíl od mužských kolegů přišla pěšky. Asi si chce zachovat štíhlou linii. A jen o blok dál je románský kostel sv. Dominika, který tady ve 13. století založil řád nesoucí jeho jméno a jeho ostatky jsou zde proto uloženy.

Na náměstí jsou dvě hrobky na sloupových podstavcích a bronzová socha Dominikova na sloupu ještě vyšším.

A konečně jsme se dostali tam, kde jsme včera skončili - Piazza Santo Stefano. Tohle trojúhelníkové náměstí žije svým vlastním bizarním životem a za branou baziliky sv. Stěpána je ne jeden, ale hned sedm církevních objektů ze 4. až 13. století, včetně muzea.

Koho by zajímaly památky, když pudl nese noviny

Památkáři celého světa pláčí

Proto se tomuto komplexu někdy říká Svatý Jeruzalém. A samotné náměstí? Tam je krásný palác, kde všechna okna jsou jinde než by být měla, ve vchodu do kostela sedí žebračka vzdorující vyhánění, k ní jde starší žena s psíkem nesoucím noviny, kterého si fotí 3 nadšené dívky, a do toho všeho se tam objeví ony 3 grácie od Piazza Maggiore s babičkou vlnící se v bocích. Není pochyb o tom, že nejlepší jsme si schovali na konec, tady na nás neciví zkamenělá historie, ale pádí kolem nás život.

Po obědě jsme rozpálenou ulicí došli do garáží pod Piazza dell´8 Agosto,

Piazza dell´8 Agosto

což je obří tržiště zbožím všeho druhu a původu, po chvíli zápolení s platebním automatem jsme mu přece jen vnutili 20 € za 24hodinové parkování a vyrazili na poslední 150kilometrovou etapu, jejímž cílem byla Radda in Chianti, asi 50 km za Florencií. 

Sotva jsme vyjeli z města, a kupodivu to šlo mnohem snáz než do něj vjet, úrodná rovina Emilia-Romagna se začala pomalu zvedat, až se silnice dostala do Apenin, které italská silničářská fantazie provrtala spoustou tunelů a překlenula mosty a estakádami, kde je nejlepší nekoukat doprava, doleva a zvláště pak dolů a uhánět povolených 130 km/hod. pořád dál. Tam někde jsme přejeli hranice Toskánska a když jsme se přiblížili k Florencii, byla sobota po poledni, proti nám se v opačném směru objevil špunt několik řad stojících aut. Ujeli jsme kilometr, pět, deset a špunt tam byl pořád. To Němci a severnější Evropané, kteří dopoledne opustili hotely na toskánském pobřeží, dorazili v několika proudech k florentské pasti. My jsme naopak sjeli z nové dálnice na bývalou, dnes Raccordo Autostradale Firenze-Siena (něco jako dálniční přivaděč) a po 20 km odbočili na San Donato a po dalších 20 km zatáček, stoupání a klesání na úzkých silnicích dorazili do Radda in Chianti v samém srdci této vinařské oblasti. Odtud už to bylo jen pár minut do cíle našeho putování. Poslední jeden a něco kilometr však byl tím nejsložitějším z celé italské anabáze. Nejprve ne zrovna hladká kamenitá cesta, místy zpevněná betonem a prudké stoupání. A těsně před vrcholem dva úseky, kde motor řval, spojka hořela, kola se protáčela, kamení lítalo na všechny strany a auto bylo zahaleno oblakem prachu a dýmu z pálících se spojkových kotoučů. Nakonec jsme přece jen dorazili na vrchol a byli odměněni pohledem na boží kraj. Toscana, krajina Chianti.

Itálie 2016 - 1. Z Prahy do Chianti
Itálie 2016 - 2. Krajinou Chianti je Chianti
Itálie 2016 - 3. Zamořená Florencie
Itálie 2016 - 4. Ještě jednou Salcburk