Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

úterý 31. října 2017

Říjnová komořina

Stamicovo kvarteto

Stamicovo kvarteto je vyhlášené těleso, které mělo první koncert před 32 lety. Jsou technicky dokonalí, polovina členů učí na AMU, jejich hudba je přesná. Co mi však trochu chybělo, jsou emoce.

Český spolek pro komorní hudbu
8. října 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha

Program
Jan Václav Stamic: Smyčcový kvartet B dur
Karel Kovařovic: Smyčcový kvartet a moll op. 7 (1887) – novodobá premiéra
Franz Schubert: Smyčcový kvartet G dur op. 161 D 887

Interpreti
Stamicovo kvarteto
Jindřich Pazdera (1. housle)
Josef Kekula (2. housle)
Jan Pěruška (viola)
Petr Hejný (violoncello)


-----------------------------------------------

Bennewitzovo kvarteto

Mozart byl naprosto průzračná radostná hudba, krása formy sama. Skladatel věnoval tento kvartet v roce 1785 Haydnovi. Představa, že ho hrají u Mozarta doma za svatoštěpánským kostelem, Haydn první housle, Mozart violu a jeho otec je poslouchá, se mi intenzivně vnucovala.

Ullmann byl úplně jinde, dramatický a hluboký stejně jako jeho osobní příběh. Zato Brahms mi po těchto dvou vynikajících skladbách nějak nesedl. Klarinet mnohdy splýval se smyčci. Že tomu tak být nemusí, ukázal přídavek Mozartova klarinetového kvintetu.


Český spolek pro komorní hudbu
18. října 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
Bennewitzovo kvarteto

Interpreti
Ib Hausmann (klarinet)
Bennewitzovo kvarteto
Jakub Fišer (1. housle)
Štěpán Ježek (2. housle)
Jiří Pinkas (viola)
Štěpán Doležal (violoncello)

program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Smyčcový kvartet C dur „Disonantní“ KV 465
Viktor Ullmann: Smyčcový kvartet č. 3 op. 46
Johannes Brahms: Klarinetový kvintet h moll op. 115

-----------------------------------------------

Vadim Gluzman

44letý izraelský houslista narozený na Ukrajině patří mezi špičkové instrumentalisty své generace. Má za sebou koncerty s předními světovými orchestry a hraje na legendární Stradivariho nástroj „ex-Leopold Auer“ z roku 1690, který mu dlouhodobě zapůjčila chicagská Stradivariho společnost.


Dvě skladby před přestávkou působily dojmem jakéhosi zahřívacího kola. Vrcholem recitálu v pondělí 30. října 2017 pak byla virtuózní Italská suita pro housle a klavír.

Igor Stravinskij patřil ve 20. letech mezi obdivované a napodobované autory, k čemuž nemálo přispěla i provokativní hudba k baletu Svěcení jara z roku 1903. Později do jeho skladeb vstupovaly i džezové prvky, avšak koncem druhého desetiletí ho provozovatel slavného Ruského baletu Sergej Ďagilev přiměl k tomu, aby napsal balet na neapolský lidový kousek Le quattro Polcinelle s použitím hudby Giovanniho Battisty Pergolesiho (1710–1736). Stravinskij tak zdráhavě učinil a vznikl balet Pulcinella, jedno ze základních děl hudebního neoklasicismu, které po premiéře roku 1920 svorně odsuzovali jak avantgardní vyznavači Stravinského - modernisty, tak i milovníci klasiky. Nicméně pro Stravinského to znamenalo na řadu let nový styl. V roce 1925 upravil hudbu z baletu do podoby suity nazvané Italská suita, kterou ve spolupráci s violoncellistou Pjatigorským transponoval v roce 1932 pro violoncello a klavír a tuto verzi pak v roce 1934 s houslistou Duškinem zpětně upravil pro housle.


Nicméně ani další dvě skladby druhé poloviny večera nebyly jen výplní. Blochova skladba inspirovaná chasidskými melodiemi byla pozoruhodná jak nádhernou melodikou a tušenou myšlenkovou hloubkou, tak i procítěným provedením, a "přídavkový" Figaro byl radostnou tečkou za skvělým večerem.

Takže třetí komorní večer byl jasným říjnovým komorním vrcholem.


Český spolek pro komorní hudbu
30. října 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha

Interpreti
Vadim Gluzman (housle)
Evgeny Sinaisky (klavír)

Program
Arvo Pärt: Fratres
Richard Strauss: Sonáta Es dur pro housle a klavír
Igor Stravinskij: Italská suita
Ernest Bloch: Baal Shem – suita
Mario Castelnuovo-Tedesco: Figaro

pondělí 30. října 2017

Domingo ve Stavovském? Všichni vyhráli!

V prosinci 1990 zpíval na Staroměstském náměstí vánoční melodie nádherným školeným hlasem nějaký divný chlápek. Doba byla těhotná takovými bláznivostmi. Při bližším ohledání se ukázalo, že to je Placido Domingo. V dubnu 1994 mluvil o tom, že by měl zpívat v Národním divadle. Místo toho ale zpíval v roce 2011 na parkovišti v Českém Krumlově a před 5 lety také v O2 aréně, kdy se k projektu Národní vrátil. A stojí za povšimnutí, že ne kvůli slávě nějaké instituce, ale kvůli Stavovskému divadlu a Mozartovi.

Když tehdy Stavovské divadlo navštívil, byl prý tímto prostorem a jeho atmosférou natolik fascinován, že se rozhodl přijet do Prahy znovu a dirigovat v mezinárodním obsazení Mozartova Dona Giovanniho. Definitivní rozhodnutí padlo v lednu tohoto roku.

Původní představa o obsazení komplet zpěváky z operaliové líhně doznala změny a tak proběhl v Praze konkurz. Z něj se do říjnových dvou představení kvalifikovali Kateřina Kněžíková jako Dona Elvíra, Jan Šťáva jako Komtur a Jiří Brückler jako Masetto. Zřejmě to nebyl konkurz formální, zájemců bylo celkem 13.

účastníci konkurzu v lednu 2017
Režie vycházela z inscenace Václava Kašlíka se scénou Josefa Svobody z roku 1969, kterou v roce 2002 obnovili Jiří Nekvasil a Daniel Dvořák a znovu o 4 roky později s kostýmy Theodora Pištěka. Nekvasil byl režisérem i těchto dvou představení.

Pořádající domácí organizací byl spolek Domingo-Mozart-Prague (Gabriela Boháčová a Václav Hrabě), která také požádala o grant ve výši 8 milionů Kč, který poradní grantová komise nedoporučila. Ministr přesto rozhodl, že dá 6,5 milionu a Praha dalo 0,5 milionu.

Česká televize natáčela nejen představení, ale i průběh všech tří Domingových pobytů v Praze (leden, červen a říjen) a má vzniknout dokumentární film, kterému Domingo přislíbil podporu.

Domingo, Kněžíková a Alberghini s původní partiturou Dona Giovanniho,
do které Mozart vepsal v roce 1787 své poznámky 
Sotva lze očekávat, že podobná akce bude mít úroveň premiéry v La Scale nebo Metropolitní, včetně zpěváků. I proto zřejmě Domingo sáhl po "svých" lidech, kteří se osvědčili v pěvecké soutěži Operalia. Nicméně to bylo nadprůměrné provedení a to i díky českým zpěvákům. Z nich nejen pěvecky, ale i herecky vynikala Kateřina Kněžíková a nepřekvapilo by, kdyby jí to vyneslo účinkování i jinde než v Česku. Typově bych možná volil trochu jinou představitelku Zerliny, což je samozřejmě subjektivní. Nad svůj průměr hrál také orchestr. Dál snad nemá smysl zabíhat do detailů, překvapivé však bylo, že ta původní koncepce a scéna byly i po téměř 50 letech akceptovatelné.

Dominga vozili v kočáře
... i v BMW
Viva la libertà!
po představení se děkovalo...
...fotilo a po tom nedělním krájel narozeninový dort Dona Giovanniho
a připíjelo se
I když 230 let uplynulo od premiéry, libreto je stále aktuální. Třeba když lotr Don Giovanni volá "Viva la libertà" a všichni to po něm opakují, i když každý si pod tím představuje něco jiného. Don Giovanni právo svést Zerlinu, pro ni je to svoboda změnit své společenské postavení výměnou za noc strávenou s prostopášníkem, a pro tři maskované postavy svobodu vstoupit do nepoctivého světa Dona Giovanniho a odhalit, vystavit a potrestat chlípného svůdce a zlého vraha. Stačí jen dosadit současné postavy a místo libertà dosadit demokracii.

A potom je to otázka české malosti. Jsou události, které zvyšují prestiž společnosti nebo státu navenek a které také zvyšují vnitřní sebevědomí. Ty samozřejmě nejsou zadarmo a jde to pomalu. Tento podnik k nim patří a zadarmo proto nebyl. Je jasné, že za ty peníze lze pořídit něco jiného, pro někoho zřejmě užitečnějšího. A tihle lidé se ozvali. Třeba bylo možné se od nich dovědět, že vítězové velkých soutěží toho moc neumí, ještě štěstí, že ve Stavovském byli naši, tedy až na Kněžíkovou a Šťávův bas taky nic moc. A orchestr tak tak stačil příliš volnému tempu dirigentovu a pod Netopilem hrál rozhodně líp. Že Domingo si lítá tryskáčema a vlastně neumí dirigovat a že není jasné, co to vlastně bylo za podnik. A že to podtrhává sebevědomí národa. A tihle lidé seděli v publiku, někdo jim ten lístek za 5000.- zaplatil, což za škodu nepovažují, celý večer se tvářili kysele a smolili poznámky do programu a aniž by za celý večer jednou tleskli (ani svým ne!!!) odešli hned, jak spadla opona.  Takoví snad vůbec nechápou, že jestli v této zemi obecně něco chybí, tak je to víra ve vlastní síly a tohle je jedna z cest, jak ji pozvednout. A jak mají ve volbách hlasovat prostí občané, když renomované kritičky (hlavně) a kritici či rektoři akademií, prostě vzdělanci, se chovají jako uprdění čecháčkové, kteří si nevidí ani na špičku nosu?

Mne osobně navíc potěšilo, že když před nějakými 11 lety jsem ve Stavovském viděl ve stejné inscenaci Kateřinu Kněžíkovou a Adama Plachetku jako Zerlinu a Masetta a říkal si, sakra, tihle dva to jednou dotáhnou dost daleko, tak se mi teď ta předpověď splnila. Dneska Kněžíková zpívala Elvíru a v orchestřišti byl Domingo, který v květnu oddirigoval celou šňůru představení téhle opery v Metropolitní. A ve druhé řadě seděl Adam Plachetka, který v téže Metropolitní odzpíval ve šňůře představení Dona Giovanniho role Leporella a Masetta koncem minulého roku.


 Stavovské divadlo Praha
29. října 2017

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
Dirigent: Plácido Domingo
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Josef Svoboda
Kostýmy: Theodor Pištěk
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Ondřej Hučín

Don Giovanni – Simone Alberghini
Leporello – Adrian Sâmpetrean
Donna Anna – Irina Lungu
Don Ottavio – Dmitry Korchak
Donna Elvira – Kateřina Kněžíková
Komtur – Jan Šťáva
Masetto – Jiří Brückler
Zerlina – Julia Novikova

pátek 27. října 2017

Francie 2017 den 14. Francie semper viva?

Je čtvrtek odpoledne. Všechno je do vyčerpání prohlédnuto, slečně, která se pokoušela vstát s batohem větším než ona pomoženo, děvčatům v recepci zamáváno a hotel opuštěn. Metrem jsme dorazili na Gare du Nord a tam se usadili vlastně ustáli v nacpaném RER B směr CDG, což znamená letiště Charles de Gaulle, takže stačí přečkat ještě 2 hodiny a budeme sedět v letadle do Prahy. Vlastně už není důvod k dříve řečenému něco dodávat a psát. (Snad jen to, že k letišti vás dovezou nejen příměstské vlaky integrované i do městské podzemní sítě, ale dokonce i expresy TGV.)

Avšak omyl. Chraplavý hlas důvěrně od dětství známý z českých nádraží oznamuje něco o 1 hodině a 45 minutách a přesunu na jakýsi zapomenutý gate na nejvzdálenějším konci letiště, kde se vás poutač snaží přesvědčit, že "Přes Prahu do celého světa". I když CDG mezi evropskými letišti vede v počtu zpoždění, vypadá to, že tentokrát za nic nemůže, letadlo z Prahy prostě nepřiletělo.

Docela vhodný čas se zamyslet nad Francií a také Českem.

Za ty dva týdny cestování po Francii jsme se v různých souvislostech dotýkali historie země v průběhu více než 2000 let. Od Féničanů a pirátů k Římanům a Galům, přes konzolidaci státu, křížové výpravy, papežské schizma, stoletou válku s Anglií, kruté pronásledování protestantských hugenotů, vrcholný barokní stát, revoluce 18. a 19. století, ve 20. století dvě války, okupaci a kolaboraci, poválečné vzedmutí v polovině 20. století až po současnost. Velký národ s velkou historií může uhnout do slepé uličky, ale vždycky se v něm najde síla, která ho z ní vytáhne. Ve 20. století jí byli bezpochyby generál de Gaulle, Robert Schuman a Jean Monnet, kteří zažili hrůzy dvou světových válek a před téměř 70 lety položili základy evropské integrace, jejímž primárním cílem bylo zabránit řešení sporů mezi Francií a Německem cestou ničivých válek.

Co se dělo od 50. let si tak trochu pamatuji. Všudypřítomná studená válka, tlak USA a Ruska na dekolonizaci, silní komunisté, válka ve Vietnamu, válka v Alžíru a související teror doma, pátá republika, bouře mládeže vedené zatvrzelými levičáky, ztráta pozic komunistů po ruské invazi do Československa, rozsáhlé stávky, svérázné zahraničněpolitické postoje doprovázené poklesem politické váhy země. Nicméně dnes, kdy do evropské integrace byla vtažena většina kontinentu a existují desítky více méně bezvýznamných politických údržbářů na významných postech, z nichž mnozí vyrostli na krajně levicových idejích, to vypadá, že je tady jediný, kdo má dostatek energie ke změnám - je to Emmanuel Macron.

Den Bastily 2017


Nakonec letadlo přiletělo, po dalším dlouhém čekání v uzavřeném autobusu jsme se nalodili a odstartovali směr Praha. Posádka zřejmě dostala pokyn, aby zpoždění za každou cenu minimalizovala, a tak cesta trvala čistého času jen 66 minut. Přesto jsme přistáli až poté, co se čas naší cesty neplánovaně překlopil do 14. dne. A tak nebude od věci zahrnout do ní i dojem z oslavy 14. července, Dne Bastily, jejíž pád se v Paříži odehrál před 228 roky. Je to stále živý symbol a moc se nemluví o tom, že revoluce se zvrhla v krvavá jatka nejprve doma a pak na evropských bojištích a z vlády lidu se stalo císařství. Jen toto datum a konec dvou světových válek jsou francouzské státní svátky týkající se státu jako takového. A neoslavují se žádní národní mučedníci. Zato my v Česku máme mučedníky hned dva a pak ještě dva chlápky ze Soluně, co nás přišli poučovat. Jak s touhle zátěží sebelítosti a zdůrazňování potřeby pomoci z východu budovat stát a motivovat občany mi není úplně jasné.

Ta francouzská oslava však začala již v noci a tak jsme byli nad územím Francie doprovázeni čestnou stráží ohňostrojů, které vybuchovaly ve ztemnělé krajině za okénkem letadla. Ráno už jsme pak oslavu viděli na monitoru počítače a byla to sláva mimořádná, protože první nově zvoleného prezidenta Francie a navíc za účasti prezidenta Spojených států, který ve své funkci poprvé navštívil Francii.


Je symbolické, že se takováto sláva, byť pro našince místy trochu komická, koná jako protipól moskevských válečnických parád, že zní slova jako "Liberté, égalité, fraternité" a ne "poběda", a že se jí účastní prezident USA v době, kdy se spousta lidí vzrušuje perverzní nadějí na to, že západ se rozpadá a demokracie je mrtvá. Politika je také o symbolech. A ta přehlídka na Place de la Concorde jím byla.

A jen o 2 dny později se konalo jiné setkání, které si dovolím k dojmům z Francie přiřadit.

Jizva na francouzské humanitě


Moc, jak známo, je něco jako silné afrodiziakum. A jsou lidé posedlí mocenskou pýchou, kteří jsou kvůli jejímu získání a udržení schopni čehokoli. Vyvolání strachu na jedné straně a naděje na záchranu jsou k tomu od nepaměti vhodným prostředkem. A čeho se lidi bojí víc než neznáma a tajemna? I když násilí a pogromy na těch, kdo se liší, se vlečou jak červená nit historií lidstva, až 20. století díky technickému pokroku nabídlo zcela nové možnosti. Pro jednu stranu byli nepřítelem lidu majetní spoluobčané, pro druhou židé. V obou případech bylo výsledkem vražedné násilí, které se nakonec dotýkalo daleko většího počtu lidí než představovaly ony dvě "cílové skupiny". A navíc jsou jejich důsledky dlouhodobé a přenáší se i na další generace.

Také v historii válečné Francie, která byla obsazena nacisty, je nejedna rána, a nedávno uplynulo 75 let od té, která se zaceluje jen hodně pomalu a pořád do ní události šťourají.

Je to deportace na Zimní velodrom nedaleko Eifellovy věže na levém břehu Seiny v Paříži (Rafle du Vélodrome d'Hiver neboli Razie Zimního velodromu), která proběhla ve dnech 16.–17. července 1942 v Paříži. Bylo to nejrozsáhlejší hromadné zatýkání židovského obyvatelstva ve Francii během 2. světové války. Za dva dny bylo zatčeno 13 152 osoby z Paříže a jejích předměstí, které byly nejprve shromážděny na Zimním velodromu, odkud byly dále deportovány do vyhlazovacích táborů. Na zátahu se podílelo 9 000 pařížských policistů a četníků. Ze zadržených se po válce vrátilo 25 dospělých a několik dětí.


Nejvyšší představitelé Francie se léta vyhýbali otevřenému vyjádření k této tragedii. Doposud to byl pouze Jacques Chirac, který v roce 1995 prohlásil, že Francouzi, francouzský stát pomáhali při tomto pošetilém zločinu okupanta, což mělo za následek neschopnost udržet hodnoty národa a nenapravitelný zločin. Před 5 lety mluvil prezident Francois Holland o "zločinu spáchaném ve Francii a Francouzi."


K letošnímu 75. výročí této děsivé události byla uspořádána vzpomínková slavnost u pomníku židovským obětem instalovaného nedaleko místa, kde velodrom stál. Promluvili na ní francouzský prezident Emmanuel Macron a izraelský předseda vlády Benjamin Netanjahu, kterého pozvala Federace francouzských židovských obcí.

Benjamin Netanjahu vyzýval k boji s rakovinou militantního islámu a proti nenávisti, která sice začíná u židů, ale nikdy jimi nekončí.

Macron konstatoval, že Francie organizovala zatýkání. Neúčastnil se ho ani jeden Němec. A tak Francie v téměř každém ohledu organizovala smrt těchto obětí. A pojmenoval konkrétní viníky. Navíc mluvil i o tom, že po válce se nepodařilo zbavit se úředníků a politiků vichistického režimu. takže se země nedokázala účinně vyrovnat s otázkou kolaborace a Vichy označil za monstrum, které se zrodilo z ničeho a v nic se rozplynulo. A to je špatné, protože hrdost nelze založit na lži. Připuštění viny otevírá cestu nápravě chyb a neoslabí francouzský národ, jak tvrdí politici Národní fronty. "My budeme pokračovat v našem boji proti terorismu a nejhorším formám fanatismu,” řekl a dodal: “Takže ano, nikdy nekapitulujeme před projevy nenávisti; nikdy se nevzdáme antisionismu, protože to je jen nová forma antisemitismu.”

Tato událost jen ukazuje, jak těžké je vyrovnat se s minulostí. Takhle dlouho pálí neléčené rány. A brání dokonce diagnostice a léčbě ran nových.

Takže co Francie dnes?


Francie je bezpochyby i přes všechen ústup ze slávy jedním z významných článků architektury světové politiky. Ale především evropské. Je jedním ze dvou motorů evropské integrace a její současný prezident přichází s významnými projekty její změny. A ty jsou, zvláště v souvislosti s brexitem, naprosto nezbytné. Nelze se zabetonovat v pozicích, které přinesly v minulosti úspěch. Protože na měnící se okolnosti musí být každý organismus, který chce přežít, schopen reagovat změnou svého chování. A je pozitivní, že podněty ke změnám zní nejhlasitěji právě z Francie.

A kultura?


Mohlo by se zdát, že Francie ustoupila z pozice kadlubu, kde se slévá světová kultura, kterým byla někdy na přelomu 19. a 20. století a v určitých oblastech až do 60. let století dvacátého.

Ale Francie je bezpochyby stále tou kulturní velmocí díky bohatství, které nashromáždila v minulých i v minulém století a přidává k tomu pozoruhodné objekty progresivní architektury. Philharmonie de Paris, Cité de la mode et du Design, La Cinémathèque française, Ministère de la Culture et de la Communication, Fondation Louis Vuitton, Fondation Cartier pour l’art contemporain, Islamic Art Wing Louvre, Institut du monde arabe, Halle Pajol, EMI Music France Headquarters jsou příklady. Není to vždy můj šálek čaje, ale je to lepší než když se díky rozmarům nekvalifikovaných politiků stavba neuskuteční.


A co my?


Takže když to shrnu, Francie je velká země a veliký národ. Hodnoty, které dlouhodobě vytváří, nemizí podle politických nálad. A jestliže takováto země cítí potřebu se integrovat do větších celků, bylo by víc než absurdní, kdyby země mnohem menší hledala z takového uskupení cestu ven. Ostatně i Francie jeden takový úkrok před léty udělala, když se stáhla z velení vojenské složky NATO. Po 46 letech řekl francouzský prezident Sarkozy: "Sbližování s NATO je v zájmu Francie i celé Evropy a jenom potvrdí naši národní nezávislost… Osamocený národ beztak nedisponuje žádným vlivem," a Francie se do NATO vrátila.

Ale my už nejsme ve Francii nýbrž v Česku a je čas skončit. A protože možné je všechno, bude nejlepší se tam vrátit co nejdříve.







čtvrtek 26. října 2017

Francie 2017 den 13. Rodin jako živý

Jestli má Itálie svého a světového Michelangela, pak Francie má svého Augusta Rodina (1840-1917), geniálního samorosta, tvrdohlavého a bez oficiálního vzdělání. Rodinova výstava ke 100 letům jeho úmrtí v pařížském Grand Palais byla poslední a současně největší kulturní zážitek z celé francouzské cesty. Plánovaná  návštěva Musée Rodin, ostatně už třetí nebo čtvrtá, tak byla odložena na nějaké příště.

GRAND PALAIS

Grand Palais byl postaven v letech 1897-1900 pro Světovou výstavu 1900 na nově vytvořené Avenue Nicolas II (dnešní Avenue Winston Churchill), která tvořila spojnici od Avenue des Champs-Élysées přes Pont Alexandre III. k Invalidovně. Původně stál na tomto místě Průmyslový palác postavený pro světovou výstavu roku 1855.

Světová výstava probíhala od 15. dubna do 12. listopadu 1900 a byly pro ni postaveny stavby jako Gare de Lyon, Gare d'Orsay (nyní Musée d'Orsay), Pont Alexandre III, Grand Palais a Petit Palais. Výtvarným stylem výstavy byla secese a český malíř Alfons Mucha byl pověřen výtvarnou výzdobou pavilonu Bosny a Hercegoviny. V návaznosti na výstavu začala fungovat také první linka pařížského metra. Výstavy se zúčastnilo více než 76 000 vystavovatelů a zabírala 1,12 km2 Paříže. Její součástí byly také Druhé olympijské hry.

Během sedmi měsíců výstavu navštívilo více než 50 miliónů lidí (v té době to byl světový rekord) a francouzské vládě přinesla zisk 7 000 000 franků. Dnes palác Grand Palais slouží státním muzeím pro dočasné výstavy.

boční vchod do Grand Palais
monumentální secesní schodiště do 1. patra
socha generála de Gaulla; na druhé straně paláce
je umístěna socha Winstona Churchilla

RODIN 100

Výstava k Rodinovu výročí je pojata komplexně, takže ukazuje nejen jeho klíčová sochařská díla, ale věnuje se i jeho kresbám a především Rodinovu vlivu jak na současníky, tak i následovníky.

Album dole ukazuje plastiky umístěné v přízemí jako Jana Křtitele a Bronzový věk, které sochař vytvořil v druhé polovině 70. let, a přestože je odborníci i část veřejnosti neakceptovali, o to větší mu přinesly slávu. Je tam také řada soch spojených s projektem Brána pekel, což byla první veřejná zakázka z roku 1880, jež měla zdobit vstup do muzea École des Beaux-Arts, která Rodina v mládí 3x odmítla přijmout jako studenta. Stavba se sice nikdy neuskutečnila, ale jednotlivá díla (Myslitel, Polibek a řada dalších) žijí samostatným životem. Potom jsou tam další zakázky z 90. let  jako občané z Calais, Victor Hugo a nad tím vším ční Balzac. A jsou tam i plastiky řady Rodinových současníků, jejichž práci ovlivnil. Tím hlavním byla bezpochyby jeho modelka, milenka, spolupracovnice a především mimořádná sochařka Camille Claudel, také Chorvat Ivan Meštrovič, Antoine Bourdelle a z Čechů Rodinův asistent Josef Mařatka a dokonce i Otto Gutfreund.


Autoři výstavy evidentně přikládali velký význam výstavě v Praze v roce 1902, kde bylo prezentováno 80 soch a 75 kreseb. Bezpochyby i proto, že to byla sochařova první velká zahraniční výstava po průlomové Rodinově expozici[1] na světové výstavě v Paříži 1900. A tak nejen že tam lze najít panel s dosti podrobnou informací o pražské výstavě, ale jsou tam vystaveny i Švabinského pozvánka na výstavu a obraz výstavního sálu a jmenováni jsou další Češi, v první řadě opět Mařatka.

Tato část výstavy se jmenuje "Kresby z výstavy v Praze"
pozvánka výstavy od Maxe Švabinského
František Simon[2]: Výstava Augusta Rodina 1902
Oné pražské výstavě však předcházelo setkání členů SVÚ Mánes s Rodinem při Světové výstavě 1900, kde souhlasil s článkem o svých kresbách, z nichž některé dal malířům Jiránkovi a Hofbauerovi k dispozici. Nakonec vyšlo v roce 1901 celé zvláštní číslo věnované Rodinovi a jeho expozici světové výstavě. Jiránek do něj napsal nadšený článek právě o sochařových kresbách.


Těmto kresbám je věnován samostatný oddíl výstavy v prvním patře Grand Palais. Pozoruhodné na nich je to, jak dokázal zachytit okamžik v pohybu a také jeho práce s velmi uvolněnou technikou akvarelu. Barevné skvrny jsou jasnou linkou k expresionismu a dalším výbojům prvních desetiletí 20. století. Ovlivnil významně řadu malířů včetně Picassa a Matisse. Mezi obrázky v albu jsou vedle Rodinových i tyto odezvy.

Díky Světové výstavě se stal Rodin světoznámou celebritou, což přineslo mimořádný vzrůst zájmu o jeho práce. Rodin k tomu využíval také rozsáhlý archiv sádrových odlitků, které vznikly při práci na Bráně pekel, které různým způsobem obměňoval. Současně však vytvořil i řadu sochařských portrétu významných mužů a krásných žen.

Auguste Rodin: Požehnání
Auguste Rodin: Kristus a Magdaléna
Auguste Rodin: Romeo a Julie
A Rodin vlastně celý život neúnavně experimentoval. Ať už to byla práce s fotografií, torza nebo snaha o zachycení pohybu. Tu katedrálu níže nevím kam zařadit, ale rozhodně se mi vryla do paměti před desítkami let a dodnes tam vězí.

Auguste Rodin: Katedrála (1908)
Auguste Rodin: Pohyb (2011)
Auguste Rodin: Torzo mladé ženy (1909)
Pozoruhodná je i doba po 2. světové válce, kdy se ti, kdo byli svědky jejích hrůz a holokaustu, vrací k postavě (Giacometti). Autoři výstavy poukazují na to, že s fenoménem Rodin se musí vyrovnat sochařská elit všech generací.

Auguste Rodin: Kráčející muž (1907)
Alberto Giacometti: Kráčející muž (1960)
A tím pro rok 2017 s Rodinem končím. Ale stejně je to povzbudivé, když někdo může žít v těch svých "panácích," co občas vypadají, že toho mají v hlavě víc než někteří živí. Je zvláštní, že se v Praze 2017 nenašla žádná instituce, která by při příležitosti sochařova výročí zorganizovala nějakou akci. Stejně tak je ovšem nepochopitelné, že v Česku není význam oné pražské výstavy v roce 1902 pro českou kulturu vnímán s odpovídající hrdostí. Ale asi to není náhoda, v Rakousku také přikládají Mozartovu pražskému působení větší význam než dosud v Praze.

DALŠÍ PROJEKTY GRAND PALAIS

Grand Palais je však živý výstavní organismus, jehož prostory umožňují otevřít několik expozic současně a tak po skončení Rodinovy výstavy nastupují další, které by stálo za to vidět.

Gauguin, the alchimist (11. října 2017 až 22. ledna 2018)
Paul Gauguin (1848-1903), patřící k největším francouzským malířům 19. století, je jedním z nejdůležitějších předchůdců moderního umění. Výstava v Grand Palais sleduje jeho kariéru, v níž zkoumal nejrůznější druh umění: malba, kresba, grafika, sochařství, keramika, atd.




Irving Penn (21. září 2017 až 29. ledna 2018)
Rok 2017 znamená také sté výročí narození Irvinga Penna, jednoho z největších fotografů 20.století. Ve spolupráci s Metropolitním muzeu v New Yorku, vzdává Grand Palais hold tomuto talentovanému umělci, který je znám především fotografiemi lidí jako Pablo Picasso, Yves Saint Laurent, Audrey Hepburn, Alfred Hitchcock, atd.



A zjara 2018 se uskuteční velká výstava Františka Kupky (1871 - 1957),  českého malíře a grafika světového významu, jednoho ze zakladatelů moderního abstraktního malířství

POLICEJNÍ TVÁŘ GRAND PALAIS

Ale nejen uměním žije Grand Palais. Je také sídlem policejního komisařství 8. obvodu Paříže, kde bylo den před hlavním svátkem země spojeným s přehlídkou a návštěvou prezidenta USA více než rušno.



Což už je pro toto léto z Francie opravdu vše. Ujíždím do hotelu a v noci přistávám v Praze. Ach jo, zase ti taxikáři. 

-----------------------------------------

[1] Pavilon stál na náměstí Place de l´Alma, asi 800 m po proudu Seiny. Později byl postaven v Meudonu na okraji Paříže, kde Rodin v roce 1895 koupil "zámeček" jenž se stal jeho hlavním sídlem. Celá nemovitost je dnes součástí Rodinova muzea a v pavilonu jsou vystaveny jeho sochy.

[2] František Šimon (1877 - 1942), byl český malíř a grafik, pedagog na Akademii výtvarných umění v Praze, zakladatel a předseda SČUG Hollar a předseda SVÚ Mánes

středa 25. října 2017

Kresby Augusta Rodina (Miloš Jiránek)

Na jiném místě neuměle píši o výstavě ke stému výročí úmrtí sochaře Augusta Rodina (1840-1917) v pařížském Grand Palais. V ní je věnován prostor i pražské Rodinově výstavě v roce 1902. Té však předcházel kontakt členů SVU Mánes a Miloše Jiránka a Arnošta Hofbauera s Rodinem během Světové výstavy v Paříži roku 1900, jehož výsledkem bylo zvláštní číslo časopisu Volné směry (ročník 5, číslo 5, 1901), do nějž oba malíři přispěli svými články stejně jako sochař Stanislav Sucharda. Zde přináším příspěvek Miloše Jiránka, ostatní možná později. 

KRESBY A. RODINA.
Řeknu hned předem, že jsem nikdy valně nespoléhal na malířské úsudky o sochařských dílech. Věřím s theorií, že odborník je v umění tím nekompetentnějším, čím blíže jeho oboru leží věc posuzovaná, protože pak velmi snadno přichází pokušení aplikovati zásady svého umění na obor cizí; literát žádá na výtvarníkovi anekdotu, obsah, „myšlenku", sochař na malíři plastičnost – a u malířů přichází přirozeně zase sochařství nejvíce zkrátka. Pochybuji aspoň, že má který malíř pro sochařství úsudek dost nuancovaný; věřím ovšem, že nebude nikdy na vahách před dokonalým výtvorem uměleckým, tu ho povede instinkt jistě spolehlivě; ale rozlišovati mezi t. zv. talentovanými pracemi, víc nebo míň dobře udělanými, více méně prostředními, které vyplňují moderní výstavy, dovede sotva lip a snad hůř než neodborník, divák vzdálenější.

Soudím ovšem podle sebe; sám jsem pravidla cítíval před moderními sochařskými výtvory nejistotu dosti trapnou a tím nepřijemnější, oč důvěřivěji se na svůj cit spoléhám před obrazy kresbami.
Ve výstavě Rodinově, přiznám se, stalo se mi poprvé naopak. Jeho sochy nejen že si mne rázem celého podmanily, cítil jsem také ve všech hned na první pohled sílu genia tak samozřejmě a spolehlivě, že mi po nějaké nejistotě nebo nedůvěře ve vlastní úsudek nezbylo ani zdání. Za to mne docela zarazily kresby vystavené současně. Byla to jednak řada starších perových a tušovaných i guašovaných náčrtků, ve stylu skizz starých renaissančních mistrů nebo Delacroix, ale brutálnějších, a hlavně serie tužkou kreslených a jedním, někdy dvěma tony kolorovaných ženských aktů ve všemožných podivných posicích. (Právě z této serie nebylo možno z technických příčin nic reprodukovati ukázkou; naše illustrace jsou ovšem téhož rázu a snad ještě bezprostřednější). Pamatuji se, jak jsem šel tehdy vstříc příteli Hofbaurovi, který přišel asi za hodinu po mně, se slovy: Sochy jsou báječné, ale kresby - má snad právo si takhle kreslit pro sebe, ale nemá to vystavovat!
Přiznávám-li se dnes s jistým studem k tomuto úsudku, činím tak u vědomí, že jsem jej jistě později upřímností svého obdivu vykoupil; a pak s přesvědčením, že první dojem na upřímného diváka sotva může být jiný. Rodin klade ve svých kresbách na intelligenci diváka tak nesmírné požadavky, že se snad každý musí k jich porozumění teprve vychovávat.

Mne vychovaly časté návštěvy na Place de l´Alma. Brzy po své první návštěvě dostal jsem Prahy zprávu, že redakce „Volných Směrů" poslala Rodinovi několik čísel ukázkou dopisem, ve kterém žádala o příspěvek, a bylo mi uloženo, abych se pokusil v zastoupení redakce s mistrem vyjednati možno-li o illustraci celého čísla. Vypravil jsem se tedy do jeho atelieru v rue de l´Université 182. Bylo to v sobotu 28. září 1900, pro mne datum. Bude to setkání, jakých budeš mít sotva víc životě, s největším uměleckým duchem století, říkal jsem si po cestě, a přiznám se bez mučení, že mi tlouklo srdce, když jsem se ptal portýra, najdu-li M. Rodina – a moji pražští přátelé vědí, jsem-li tremista!
Veselý velký dvůr se záhony květin a trávy slouží za skladiště mramoru; balvany se povalují okolo; na levo je řada velkých přízemních dílen sochařských i malířských. Do jedné mi portýr ukázal. M. Rodin? ptám se starého štukatéra, který mi přišel otevřít. Za ním se objevil malý statný pán v černém kabátě, růžolící, cvikr na nose, vlas krátce zastřižený a dlouhý šedivý vous: „Prosím vás, mějte 15… 20 minut strpení, jen něco dodělám!" kýval vlídně.

Čekal jsem, rozumí se, kresle si ho v mysli podle toho, co jsem zahlédl. Lišil se mi tolik od všech portrétů, od Carriera až po Alexandra Sargenta; všichni ho přeháněli do tragiky heroismu, nikdo se nespokojil reprodukcí člověka. Po půl hodince mohl jsem si ho prohlídnout lip. Provedl mne dílnou mezi dvěma balvany mramoru, které z hruba otesávali jeho pomocníci, za malou plentu, kde čekaly dvě židle; pokynem vyzval, abych se posadil, sám sedl naproti a hleděl na mne tázavě světlýma, vlídnýma šedomodrýma očima.

Vyložil jsem připravenou frasí, kdo jsem proč přicházím. Měl ještě „Volné Směry" po ruce, dopis v paměti, faktum, že jsme mladí lidé, vzbudilo jeho sympathie, a jednání bylo tedy krátké hladké. Jediná obtíž byla fotografiemi. Rozhněval se, zdá se, té době se svým fotografem, jediným, který mu dovedl vyhovět, neměl žádné disposici. „Nejlíp bude, přivedete-li svého fotografa, já vám na výstavě naznačím, co si přeju, aby reprodukoval," řekl Mistr. Dodal jsem si odvahy a nabídl, že bych se velmi rád pokusil nakreslit sám některé z jeho prací dle skutečnosti – a přišel jsem nad svou naději zřejmě a okamžitě vhod. „Ca me va - kresba je vždy intelligentnější než fotografická reprodukce," pravil ihned. Smluvili jsme příští pátek, den, kdy přijímal na výstavě návštěvy, za den začátku, a vstali se židlí. Vedl mne zase atelierem, ukázal mi jednu, dvě skizzy, nejnovější, na kterých právě pracoval; nenašel jsem ani jediné slovo, kterým bych mu byl dal na jevo, jak je obdivuji (nebyl bych tuším našel ani česky), zmohl jsem se sotva na nejprostší frási díků – a poroučel jsem se u dveří.
„Tedy pátek, nezapomeňte," řekl Mistr podávaje mi svou měkkou, pevnou ruku, tak jsem tedy žil pak skoro denně ve světě jeho soch, obdiv můj rostl stejnou měrou, jakou jsem se s nimi seznamoval, vracel jsem se také vždy novou zvědavostí do kabinetu kreseb mistrových. Starší periodu jsem si pomalu vysvětlil; byly to z paměti kreslené sochařské komposice, některé silně pod Michelangelovým vlivem a s romantickou zálibou v hlubokých a nahodilých akvarelových flecích; upomínky a nápady, ale nikoli přímá interpretace přírody. Nové velké jednoduché akvarely mne víc lákaly irritovaly déle jsem před nimi stál bez rady. Ale pak přišlo pochopení najednou. Bylo to, když jsem kreslil právě proti dveřím kabinetu malou sádrovou skupinu „Les trois faunesses"; pozvednu hlavu od práce zadívám se maně ze vzdálenosti nějakých šesti osmi metrů na jednu těch svlékajících se nebo po zemi se válejících ženských postav, kterými jsou zalidněny jeho kartony – a pojednou se mi bleskem rozsvítilo: ta ženská byla živá. Vstal jsem, proběhl dveřmi stanul uprostřed náhle, jako by první ta kresba byla klíčem ke všem ostatním, zmizelo mi všechno, co zprvu překáželo, brutální povrchnost, se kterou naznačuje obličej nebo končetiny, barbarská barva, čistá pálená siena nebo sepie, kterou své kresby bez rozdílu polévá – a viděl jsem jen pohyb, essenci pohybu úžasně pochopenou zachycenou.

Vzpomněl jsem si, kolikrát jsme se ještě na škole kdokoli pokoušeli fixovati pohyby odpočívajících si, neposujících modelů, nepředvídané, nové posice, desetkrát důslednější a rhytmičtější než ty, do kterých se model namáhavě vpravuje, jak jsme je komandovali - zůstaňte tak! - sotva jsme něco podobného zahlédli, a jak jsme je hned tím komandem připravili o pravý živý nerv pohybu. Rodínův způsob byl patrně jiný: on se spokojil tím, že se díval, nenechal model posovat ani okamžik, ale jediným pohledem pochopil, odhadl smysl pohybu napsal jej jedinou linií z paměti na papír. Ale jak úžasně to dělal! Vzpomněl jsem na kresby Degasovy a Forainovy, jeho časové předchůdce v této stenografíi, vzpomněl jsem na skizzy Korinovy, které jsem v té době viděl poprvé – a Rodinovo mistrovství stouplo porovnáním s těmito dokonalými mistry v mých očích do nepochopitelné výše.
Pro mě není dnes Rodin jen největším moderním sochařem, je stejně velkým a větším kreslířem. Podal-li svého genia v sochách úmyslně a plně, prozradil ho v kresbách jako mimoděk, ale tím intensivněji. Právě že nejsou „provedené". Uráží tím publikum, které křičí – v nejlepším případě - po nedbalosti. Nic není úmyslnějšího než tato zdánlivá nedbalost, a ničím mistr otevřeněji nepohrdá než lhostejnou řemeslnou propracovaností. Prokazoval mi příležitostně při svých návštěvách čest korektury, a skoro při všech kresbách, které došly uveřejnění v tomto sešitě, trosky většího cyklu, mi zadržel ruku dřív, než bych byl přestal sám: „Věc je hotová, když má umělecké kvality, a ne když je provedena do podrobností", řekl mi jednou. Za to konstrukce, kostra, hlavní kresba není nikdy dosti železná: „Až půjdete do Louvru," řekl jindy, „podívejte se na italské primitivisty a dívejte se jen na ně; to jsou jediní poctiví umělci".

Sám jistě není míň poctivý, než tito suší, přísní patroni, které tolik obdivuje. Pod živým, chvějícím se masem jeho soch je nakonstruováno kostnaté lešení s vědeckou zrovna přísností, a ten úžasně přesný, poctivý konstruktivní smysl ho ani v nejdivočejší skizze neopustí. Všimněte si jen, jak u něho tužka i v nejrychlejším rozběhu zadrhne na pravém místě a naznačí kloub, jak klouzne přes pánev a suggeruje vrstvu měkkého, tučného masa, pak zase upevní šlachu a připne sval! Jeho linie má živou, zrovna smyslnou intelligenci. V nejvšednějších akcích při vstávání, sedání, česání vlasů, kde my vidíme banalní, u každého stejný průměrný pohyb, postřehne on nuanci novou a živě individuelni. A jediná taková nová nuance, to je nález! Není mnoho umělců, kteří viděli jednu v životě; Rodin je tady rozhazuje plnýma rukama.

Vystavoval jich na čtyřicet; řadu – a mezi nimi několik nejbáječnějších - z výstavy odstranil, protože vzbuzovaly důsledně jen posměch nebo pohoršení obecenstva; ty jsem obdivoval protekčně asi dvakrát potají – a příteli Hofbaurovi dostalo se později štěstí, že se mohl probírati celými poklady nikdy nevystavených a nepublikovaných, z nichž vybrány ukázky poprvé uveřejněné tomto čísle.
A tak mi po řadě drobných zkušeností Mistr srůstal před očima důsledně: chápal jsem souvislost kreseb soch, chápal jsem, jak temení všechny z téhož zdroje, jsou všechny výrazem téhož uměleckého nazírání a temperamentu. A cítil jsem za tím starým pánem, který tak živě chodil tady okolo, sám přenášel někdy podstavce a přestavoval sochy do lepšího světla, tak neúnavně prováděl zvědavé Němce nebo Angličany, kteří přišli v pátek odevzdat svou visitku, tak vesele se bavil s elegantními Pařížankami z kruhu svých známých a občas se zastavil vlídně za mým stojanem a řekl dvě tři slova korektury - cítil jsem za ním toho nesmírného milence přírody a vášně, tvůrce, z jehož velikosti šla věru až hrůza. Vášnivý a čistý, velký a jednoduchý. A vzpomněl jsem si na jednu větu, kterou řekl Rodin v interwievu jednou Camillu Maudairovi:

 „Umění není v napodobení, - a jenom hlupáci si myslí, že můžeme něco vytvořit. Zbývá tedy jen interpretace přírody v jistém směru. Každý interpretuje ve smyslu, který je mu nejbližším; já jsem si konečně našel svůj."

Je dramaturgie PKF mladá?

Orchestrální cyklus PKF - Prague Philharmonia se během pěti týdnů svižným tempem přiblížil 1/3 nabídky, jíž orchestr učinil svým abonentům pro tuto sezónu, takže je nejvyšší čas shrnout dojmy.

Slibné pastorální zahájení

Rudolfinum 10. září 2017
Anton Webern: Im Sommerwind
Gustav Mahler: Písně potulného tovaryše 
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 6 F dur op. 68 „Pastorální“

Andrej Bondarenko, baryton 
Emmanuel Villaume, dirigent
PKF – Prague Philharmonia

Orchestr pod taktovkou svého šéfdirigenta hrál decentně, soustředěně a dojem z jejich hraní byl radostný. Ostatně "předraný" tonální Webern přednesený s obrovským nadšením, mladistvý Mahler v podání sympatického 30letého vítěze prestižní soutěže v Cardiffu 2011 a snad nejjasnější Beethovenova symfonie nemohly v podání orchestru s takovým CV dopadnout jinak. Byl to opravdu skvělý a pozitivní večer.


-----------------------------------

Velká mše malého Suppého 

 Rudolfinum, 15. října 2017
Franz Suppé: Grosse instrumental Messe (1836)
Novodobá premiéra
Dirigent: Leoš Svárovský
Marie Fajtová (soprán)
Jana Hrochová Wallingerová (alt)
Jaroslav Březina (tenor)
Jiří Brückler (baryton)
Sbormistr: Petr Fiala
PKF – Prague Philharmonia
Český filharmonický sbor Brno

Přestože Franz von Suppé (1819 – 1895) napsal na 30 operet a téměř 200 scénických drobností, žijí dnes tak dvě tři operety a dvě předehry (zvláště Lehká kavalerie). PKF však zařadila do své orchestrální řady jeho Velkou orchestrální mši z roku 1836, kterou jako sedmnáctiletý mladík napsal po prvním roce studia na konzervatoři. Její rukopis objevil ve vídeňském archivu dirigent Petr Chromčák, skladbu pak zinstrumentoval a v roce 2010, 174 let od vzniku díla, dirigoval při její světové premiéře Moravskou filharmonii Olomouc. Na skladbu se lze dívat z různých úhlů. Jeden je takový, že je pozoruhodné, jestliže teenager složí tak rozsáhlou (téměř 80 minut) a náročnou skladbu, na čemž se asi skoro všichni shodnou. Ten druhý se ptá, jestli taková skladba i přes slušnou formální kvalitu může mít dostatečnou hloubku, kterou člověk nabývá až životní zkušeností, a zda je vhodné ji hrát a tady asi shody dosaženo nebude. Bezpochyby to má smysl pro toho, kdo skladbu kdesi ve vídeňském archivu objevil a rekonstruoval. A pro toho, kdo má oblibu v kuriozitách a věří, že to ocení i posluchač. Troufám si však tvrdit, že pro posluchače to má smysl pochybný. Takovou sestavu účinkujících by bylo možné pověřit něčím smysluplnějším.


-----------------------------------

Jakub Hrůša a Kateřina Kněžíková aneb koncert na dobrou chuť v neděli večer

 Rudolfinum, 22. října 2017
Ludwig van Beethoven: Leonora III, předehra
Ludwig van Beethoven: árie Marzelliny „O, wär' ich schon mit dir vereint"
Bohuslav Martinů: Koncert pro klavírní trio a smyčcový orchestr H. 231
Bohuslav Martinů: Concertino pro klavírní trio a smyčcový orchestr H. 232
Wolfgang Amadeus Mozart: „Bella mia fiamma, addio“ KV 528
Ludwig van Beethoven: Předehra k opeře Fidelio

Kateřina Kněžíková, soprán
Dvořákovo trio
Jakub Hrůša, dirigent

Koncert, který zahrnoval 6 skladeb, měl zajímavou, přímo zrcadlově symetrickou architekturu. Na začátku a na konci zazněly Beethovenovy předehry, před přestávkou a po ní klavírní tria Bohuslava Martinů v podání Dvořákova tria a PKF a mezi tím árie v přednesu Kateřiny Kněžíkové. Skladby Beethovena a Mozarta jsou prověřené časem a není k nim co dodat. Poněkud složitější je to s Martinů. Postavení obou trií vedle sebe jen potvrdilo, že výhrady nakladatelství k prvnímu z nich nebyly neopodstatněné a Concertino, kterým ho svižně nahradil, je podstatně působivější.

Pokud jde o interprety, jedná se o sestavu vybranou z toho nejlepšího, co je doma k dispozici. Všichni jsou na vrcholu svých sil, Kateřina Kněžíková udělala v posledních letech veliký pokrok, který se m.j. promítl do toho, že si ji Placido Domingo vybral jako donu Elvíru do své pražské produkce Dona Giovanniho a vynikající Jakub Hrůša vedl orchestr, který důvěrně zná, jako vždy spolehlivě.


Přesto mám dvě poznámky. Jakub Hrůša je pravý létající dirigent. V pátek, sobotu a neděli dirigoval v San Francisku SF Symphony, nejdříve v pondělí večer se vrátil do Prahy, zkoušel s ČF, ve čtvrtek a pátek v Praze zkoušel s PKF a večer dirigoval ČF, v sobotu odletěl do Paříže, aby oddirigoval poslední představení Veselé vdovy v opeře Bastille, a v neděli ráno přiletěl do Prahy dirigovat tento koncert. Takových bylo posledních 10 dní v životě Jakuba Hrůši. Byl vynikající, ale někdy se mi zdálo, že jeho gesta byla snad až zbytečně expresivní. Je vůbec v silách jednoho člověka to všechno zvládnout bez fyzické a psychické újmy?

Ale hlavně chci říct, že dramaturgie koncertu mne nenadchla. Byť se může zdát vtipná, nenabízí žádný prostor soustředěnější duchovní zážitek. Mám pocit, že se stejným efektem bych si ho mohl pustit na youtube. A tak se mi po perfektním záříjovém startu znovu vrací pocit, že PKF se pod novým šéfem stále ještě hledá. Ono ovšem dát dohromady 10 abonentních koncertů ročně při rozsáhlém zájezdovém programu není jednoduchá záležitost. A možná to vůbec vidím špatně jako tůhle. Přišel mi mail od Airbank, jehož předmět zněl: Platební kartu jsme poslali do věčných lovišť. Šlo o mou kartu. Když jsem se ohradil, dostalo se mi odpovědi, že jsou mladí.

neděle 22. října 2017

Je Rusko zdrojem západního blahobytu?

Vystoupení Vladimíra Putina na letošním zasedání Mezinárodního diskusního klubu „Valdai“ bylo jeho tiskovým mluvčím Peskovem předem ohlášeno jako „velmi významné“, což vyvolalo vlnu konspiračních teorií. Ale žádná z nich se nepotvrdila a jak samotné vystoupení, tak i Putinovy odpovědi na otázky účastníků nepotvrzují anonsovaný mimořádný význam – vše, co bylo řečeno, bylo známé a omezilo se na opakování starých stereotypů vnímání světa podle Putina. Co by snad mohlo být považováno za významné je konstatování, že pokud by USA ostoupily od smlouvy o raketách malého a středního doletu, ruská odpověď bude zrcadlová a okamžitá. Jinak klasicky označil Západ ze příčinu všech problémů světa včetně terorismu. Také ho vinil z oblíbené politiky „dvojitých standardů“, kde neopomněl vyjádřit naději, že ve Španělsku nebudou političtí vězni.

Prohlásil také, že rozvoj Západu po první světové válce byl důsledkem ruské revoluce 1917. Proto se tam zvyšovala životní úroveň, rozšiřovalo vzdělání a posilovala lidská práva. A po rozpadu Sovětského svazu si rozdělil jeho geopolitické dědictví a začal exportovat demokracii podobně, jako sovětská moc implantovala socialismus.

Prezident měl příležitost naznačit směry ruské zahraniční politiky v příštím funkčním období, ale té nevyužil. Zdá se, že bylo rozhodnuto neriskovat předkládáním nějakých nových myšlenek, které by vyvolávaly naději v to, že v budoucnu je možné očekávat změny. Kurz na konfrontaci se západem přijatý v roce 2014 je považován za úspěšný a nepodléhá revizi. Maximálně lze doufat ve snížení intenzity a emocionality rétoriky, aby nevznikly nové obavy ohledně politiky Moskvy. S tímto úkolem se prezident vyrovnal.

Putin také v nejobecnější rovině nastínil úkoly, které budou stát před budoucím prezidentem země – aby Rusku bylo „velmi flexibilní“ ve formách a metodách řízení a „vysoce konkurenční“ při zavádění nových technologií. Co to znamená pro zahraniční politiku však jasné není. "Technologická konkurenceschopnost" může vyžadovat normalizaci vztahů se Západem, ale stejně tak to může znamenat "spoléhání na vlastní síly". Nebo je vyhlášen kurz pro personální obnovu?

V každém případě však něco podobného nenastane v nejbližší době. Naopak. Ministerstvo zahraničních věcí spolu s Dumou chystá zákony, které by potrestaly Ameriku za omezení svobody ruských medií ve Spojených státech a bez odezvy bezpochyby nezůstane ani schválení "zákona Magnitského" kanadským parlamentem.

sobota 21. října 2017

Raketový start ČF

Viděl jsem několik záznamů s houslistou Kavakosem a i když navštěvuji prakticky všechny pražské  koncerty České filharmonie, na ten letošní zahajovací jsem šel hlavně kvůli němu. I tak byl dojem naprosto ohromující, navíc jsem seděl velice blízko a viděl i slyšel každé hnutí brvou, každý sebetišší tón. Byl absolutně soustředěný, takže brvami téměř nehýbal. A nepřekonatelný technicky, což mu umožnilo dát hudbě emoce, obsah a nevídanou naléhavost. A dirigent s orchestrem mu byli rovnocenným partnerem, což zvláště v ďábelsky rychlých pasážích nebylo snadné. Přitom kdyby tam se nesešli... jen ta představa je hororová. Pro mne to byl jeden z nejúžasnějších a nejhlubších hudebních zážitků vůbec.




Je škoda, že Mahler byl na programu až po přestávce. Perfektně zahraný, trochu nezvykle nad věcí a hravě pojatý by byl ozdobou jakéhokoli koncertu. Ale ten zážitek ze Šostakoviče zabíral příliš velkou část mozku a Mahler ho chtěl celý. Trochu líto mi bylo Marty Reichelové, protože to pro ni byla bezpochyby veliká příležitost a ona 20 minut seděla před publikem, musela se tvářit oduševněle a čekat, až na ní přijde řada. I když tvář zvládla dokonale, pěvecký projev to podle mne trochu poznamenalo. Zažil jsem ji v brněnské inscenaci Powder her Face, kde byla mnohem suverénnější.


Mimochodem, premiéra skladby se konala řadu let po napsání v říjnu 1955 a hráli David Oistrach s Leningradským symfonickým orchestrem pod taktovkou Jevgenije Mravinského. Dnes se všude píše, jak byla pozitivně přijata, ale asi to není informace úplná. Narazil jsem na dobový komentář po české premiéře 3. června 1957 v rámci Pražského jara, kde hrál opět Oistrach a Českou filharmonií dirigoval Mravinskij. Píše se v něm: "Oistrach, Mravinskij a Česká filharmonie! Takové "trio", to už něco vydá. Nejvíce pozornosti soustředilo Oistrachovo provedení Šostakovičova koncertu pro housle a orchestr op. 99, v Praze dosud nehraného. Čtyřvětá skladba vyžadující ještě nejméně 2-3 poslechy pro svoji složitost. Snůška houslových obtížností, ve kterých i Oistrach musel vydat maximum. Jemu také patří největší můj obdiv. Naučit se tuto změť krkolomností, kde se není pamětí čeho chytit, je výkon skutečně mimořádný. A můj obdiv je proto větší k Oistrachovi než k Šostakovičovi. Není to koncert strhující svou kompoziční krásou, melodickou linií a nástrojem. K obdivu strhne výkon sólisty, jeho odvaha to hrát! Je vidět, že i prominenti mají své povinnosti a úkoly. Z vlastního muzikantského nadšení nemůže přece nikdo k takovéto zkoušce přistoupit. A hrát to zpaměti!? Takovéto věci se dají hrát tehdy, když výsledek se aspoň rovná vynaložené námaze. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby to hrál jiný sólista, bez světové pověsti Oistrachovy."


Zahajovací koncert 122. sezony České filharmonie
19. října 2017 Rudolfinum – Dvořákova síň Praha

Dirigent: Jakub Hrůša
Leonidas Kavakos (housle)
Marta Reichelová (soprán)
Česká filharmonie

Program:
Dmitrij Šostakovič: Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 (resp. 99)
Nocturne (Moderato)
Scherzo (Allegro)
Passacaglia (Andante)
Burlesque (Allegro con brio – Presto)

Gustav Mahler: Symfonie č. 4 G dur

čtvrtek 19. října 2017

10x klavírní koncert

Hodnocení toho, která skladba je lepší a která horší, je věc ošidná. Známý portál Bachtrack, který mimo jiné registruje snad všechny hudební produkce, spočítal kolikrát byly v období 2010 až 2016 na programu jednotlivé klavírní koncerty a výsledek považuje za míru jejich popularity. Ta je následující (výběr ukázek s hodnocením nesouvisí) :

1. Ludwig van Beethoven: Piano Concerto no. 3 in C minor


2. Ludwig van Beethoven: Piano Concerto no. 5 in E flat major


3. Beethoven: Piano concerto no. 4 in G major



4. Petr Iljič Čajkovskij: Piano Concerto no. 1 in B flat minor



5. Robert Schumann: Piano Concerto in A minor (Helene Grimaud)
6. Sergej Rachmaninov: Piano Concerto no. 2 in C minor (Sergej Rachmaninov)

7. Johannes Brahms: Piano Concerto no. 1 in D minor




8. Sergej Rachmaninov’s Piano Concerto no. 3 in D minor (Yuja Wang)
9. Edvard Grieg: Piano Concerto in A minor (Arthur Rubinstein)
10. Johannes Brahms: Piano Concerto no. 2 in B flat major (Maurizio Pollini)
     Ludwig van Beethoven: Piano Concerto no. 1 in C major (Murray Perahia)







úterý 17. října 2017

Francie 2017 den 11. Musee d´Orsay a Orangerie

Trochu jsme předběhli čas a místo do francouzské sbírky starého umění v Louvru, což znamená toho, které vzniklo do roku 1848, jsme v úterý dali přednost umění mladšímu. A to z prozaického důvodu, neboť v úterý je Louvre zavřený. S tím uměním mladším, moderním a současným je to trochu složitější. V roce 1818 otevřel Ludvík XVIII. v Palais du Luxembourg Museum žijících umělců. Tam se koncem 19. století dostali i impresionisté, jejichž sbírku muzeu odkázal malíř, mecenáš a sběratel Gustav Caillebott. Neobešlo se to bez skandálů, neboť muzeum nejprve odmítlo obrazy přijmout a nakonec jich akceptovalo pouze 38 ze 68. Charakter i místa sbírek se začaly měnit a střídat, a teprve po dlouhých desetiletích se v 80. letech minulého století situace stabilizovala a nám se část současných expozic podařilo i tentokrát navštívit.

MUSÉE D´ORSAY

Ta nejstarší část sbírek, která zahrnuje umění z let 1848 až 1914, je umístěna v Musée d´Orsay.

nádraží provozovala Železniční společnost Paříž - Orleans (PO)
Z vymezení doby vzniku vystavených děl je zřejmé, že pokrývá úsek mezi Louvrem a Národním muzeem moderního umění v Centre Pompidou a ze statistik vyplývá, že se 3,5 miliony návštěvníků ročně je druhým nejvyhledávanějším francouzským muzeem po Louvru a ve světě patří do první desítky.

Osud objektu je celkem jednoduchý. V roce 1708 se začalo na levém břehu Seiny proti Louvru budovat nábřeží, a protože to bylo za primátorování pána z Orsay, začalo se mu říkat Ouai d´Orsay. V roce 1810 na něm nechal Napoleon postavit palác pro potřeby státních úřadů, jemuž se logicky říkalo Palais d´Orsay. Ten však vlastenečtí komunardi vypálili podobně jako Palais Tuileries přes řeku a v roce 1900 tam bylo s velkou slávou postaveno architektonicky i technicky skvělé nádraží d´Orsay, jež však již za 40 let nestačila technickému pokroku, neboť pro rychlíky bylo krátké, a tak 40 let sloužilo kdečemu a hrozila mu demolice. Naštěstí se stalo památkou a z iniciativy prezidenta Valéry Giscard d'Estaing posléze muzeem, které v roce 1986 jako Musée d´Orsay otevřel kdo jiný než François Mitterrand.

poplatek za oblažení duše je dobrovolný, za ulehčení tělu nikoli
Když k muzeu přijdete, stojí tam řada rikš nabízejících svezení kamkoli a také muzikant s klarinetem hrající davu lidí spíš pro výdělek než pro radost. A pak si vystojíte pořádně dlouhého hada, než se dostanete k bezpečnostní kontrole. Teprve potom si můžete koupit vstupenku a vejít do sbírek. Ty jsou uspořádány ve třech úrovních, ale prostory pro dočasné výstavy, které jsou v části hned za vstupem jsou v podlaží pátém, neboť jde o bývalý nádražní hotel.



centrální hala s alejí soch je skutečně impozantní,
sály a galerie jsou po obou stranách
Na více než 16 000 m2 je vystaveno okolo 4000 exponátů, kromě obrazů impresionistických a postimpresionistických jsou tam i díla z let předcházejících - realistická a malířů barbizonské školy. Ze soch především plastiky Rodina (více než 80), Maillola a Bourdella (včetně Beethovenovy hlavy, kterých za život vytvořil okolo 80), a dále jsou mezi exponáty kresby, fotografie, užité umění a architektura. Vedle základu, který vznikl přesunem z jiných francouzských státních muzeí, jsou sbírky trvale obohacovány dary a nákupy. Je evidentní, že toto všechno nelze vstřebat během jedné návštěvy.

PAUL CEZANNE (1839-1906)
Když jsme v sobotu navštívili malířův ateliér v Aix-en-Provence, věděl jsem, že to je jen kvůli atmosféře místa. Jenomže kdo hledá, najde a náhoda přeje připraveným. Od června do září 2017 probíhala v muzeu d´Orsay výstava Cézannových portrétů, jichž namaloval cca 200, z toho 26 autoportrétu a 29x zpodobnil svou manželku. Expozice je řazena chronologicky od prvního autoportrétu a mladistvých portrétů otce, sestry či strýce Dominika až po zahradníka Valliera namalovaného krátce před smrtí a tvoří ji celkem 50 obrazů. Výstava vznikla ve spolupráci londýnskou National Portrait Gallery a washingtonskou National Gallery of Art, do nichž se výstava posléze přesune. Tady je pár obrazů, které mne nejvíc zaujaly. Když si je člověk v klidu prohlédne, musí souhlasit s tím, že Picassovo tvrzení: "je otcem nás všech," není daleko od pravdy.



IMPRESIONISMUS

A když si prohlédnete tu spoustu portrétů namalovaných Cézannovým okem, fantazií a štětcem a marně se přitom pokoušíte si je všechny vložit do paměti, v tomtéž patře se dostanete do kavárny, za ní vstoupíte do sálů s výhledem na řeku a zatají se vám dech. Jako byste se přenesli o 150 let zpátky mezi ty podivné chlapíky s paletou, kteří otevřeli cestu modernímu malířství, podobně jako Mahler otevřel cestu moderní hudbě. Impresionisté malovali hodně a jsou zastoupeni všude. V Le Havru, kde se narodil Monet a přes záliv v Honfleur se narodil Boudin, je v Musée d'art moderne André Malraux velká kolekce impresionistických obrazů. V pařížské Musée Marmottan Monet nedaleko Bouloňského lesa je největší soubor Monetových obrazů na světě, ale atmosféra d´Orsay je zcela mimořádná.


Po necelých třech hodinách člověk cítí potřebu si odpočinout. A tak když přejdete na druhou stranu Seiny a loudavým krokem se vydáte Tuilerijskou zahradou mezi spoustou soch směrem k Place de la Concorde, tak na jejím konci vlevo přijdete k místu, kde kdysi stávala oranžerie.

ORANGERIE

Dnes se tam nachází další galerie, od roku 2010 součást Musée d´Orsay. Její dva oválné sály jsou již 90 let vyhrazeny osmi monumentálním plátnům s námětem leknínů, která malíř Claude Monet (1840-1926) věnoval francouzskému státu. Jezírko plné těchto vodních rostlin (a s botičkou našeho Kryštofa na dně), které ho inspirovalo, malíř vybudoval ve svém sídle v Giverny.



Navíc je tam veliká sbírka impresionistických a postimpresionistických obrazů, kterou muzeum získalo kolekci Jeana Waltera a Paula Guillauma, která patří k nejkrásnějším sbírkám evropského malířství. Je to 146 prací z poslední třetiny století devatenáctého a první dvacátého. Její základ vytvořil mladý a posléze i bohatý obchodník uměním Paul Guillaume. Když zemřel, jeho žena sbírku částečně změnila a přidala k jejímu názvu i jméno svého druhého manžela. V 50. letech vypsala společnost přátel Louvru sbírku na zakoupení nejlepších děl sbírky a v letech 1959 a 1963 získal oněch 146 obrazů za 135 mil. franků. Z impresionistického období to je 25 prací Renoira, 15 Cézanne a po jedné Gauguina, Moneta a Sisleye. Z tvorby 20. století se muzeum pyšní 12 díly Picassa, 10 Matisse, 5 Modiglianiho, 5 Marie Laurencin, 9 by Celníka Rousseau, 29 Deraina, 10 Utrilla, 22 Soutina a jedním Van Dongen. Obrazy byly dočasně vystaveny v roce 1966, definitivně pak v roce 1984.


Jo, a kdyby vás nějaká starší prodavačka v turistickém centru na Rue des Pyramides přesvědčovala, že vstupenka do Orsay platí i pro Orangerie, v praxi jsem si ověřil, že to není pravda. Ale v každém případě s ní můžete projít extra vchodem v Orsay bez velkého čekání na bezpečnostní kontrolu.

A to jsou všechny úterní zážitky, ne však informace. Existují totiž minimálně čtyři místa, která by se k těmto dvěma slušelo navštívit.

Tím prvním je Musée national Picasso-ParisOtevřeno bylo roku 1985 a po pětileté rekonstrukci znovuotevřeno 24. října 2014.

Druhé je již zmíněné Musée Marmottan Monet, kde lze nalézt mimo jiné i jeden z nejslavnějších Monetových a impresionistických obrazů vůbec - Imprese, východ slunce.

Třetí je Musée Rodin vedle Invalidovny, ale o něm později

Čtvrté je Musée National d'Art Moderne v Palais Pompidou. Sbírka zahrnuje 100 000 děl 6 400 umělců z 90 zemí počínaje fauvismem až po současnost. Exponáty moderního umění (1905-1960) jsou umístěny v 5. patře a současné umění ve čtvrtém. A protože jsou pravidelně obměňovány, tak budete-li přijíždět ob rok, uvidíte vždy něco nového.

A zapomenout byste neměli na Musée d'Art Moderne de la Ville de Paris v levém křídle Palais de Tokyo, v jehož sbírkách je přes 10 000 děl uměleckých hnutí 20. století.

Budete-li ovšem chtít toto všechno vidět, doporučuji týden domácí přípravy, týden "práce v terénu" a týden na zotavenou.

A toto je definitivní konec.

sobota 14. října 2017

Opera 2017 vs. Live in HD?

V září se v Česku potkaly dvě operní akce. Tou první je 13. ročník festivalu Opera 2017, již 25 let každý lichý rok organizované přehlídky nejlepších inscenací českých a slovenských operních scén a tou druhou zahájení 12. sezóny projektu Live in HD, serie přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery.

Pokud jde o domácí přehlídku, psal jsem již o olomouckých Řeckých pašijích Bohuslava Martinů a od té doby jsem navštívil:

pondělí 25. září 2017 Národní divadlo Praha
Slezské divadlo Opava

Hlavní postavou bezpochyby byla Katarina Jorda Kramolišová, držitelka operní Thalie za roli Normy i dalších cen za jiné sopránové role. Je už řadu let pilířem opavské opery a role lady Macbeth zřejmě zapadá přímo do středu jejího oboru pěveckého i hereckého, i když v divadle jako je opavské je nutně interpretem multioborovým.






Giuseppe Verdi: Macbeth

Dirigent: Petr Šumník
Režie: Jana Andělová Pletichová
Libreto: Francesco Maria Piave
Choreografie: Valerij Globa
Sbormistr: Kremena Pešakova
Výtvarník scény: Jaroslav Milfajt j. h.
Výtvarník kostýmů: Josef Jelínek j. h.


OSOBY A OBSAZENÍ
Macbeth: Alexander Vovk
Lady Macbeth: Katarína Jorda Kramolišová
Banco: Dalibor Hrda
Macduff: Juraj Nociar
Malcolm, syn krále: Dušan Růžička
Dvorní dáma: Šárka Maršálová
Doktor: Jan Bednář
Vrah: Roman Cimbál, Antonín Kupka
Sloužící: Jan Bednář, Roman Cimbál
První zjevení: Rudolf Medňanský
Druhé zjevení: Anna Sokolová
Třetí zjevení: Jonáš Slovák, Veronika Studničková
Milenec: Jiří Siuda
Fleance – Bankův syn, Duncan – král Skotska, králové duchové, čarodějnice: členové baletu a sboru
Spoluúčinkuje orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava
Premiéra: 1. 3. 2015 od 19 hodin.

pátek 6. října 2017 Stavovské divadlo Praha
Divadlo F.X. Šaldy Liberec

děkovačka ve Stavovském divadle
Tak jako osou opavského představení byla Katarína Jorga Kramolišová, v Massenetově Thais to byla
Lívia Obručník Vénosová. Jediným nedostatkem představení, jestli se to tak dá nazvat, byla dlouhá, snad až akcemi přeplněná scéna po přestávce, po níž se pak děj zkomorní a přejde do lyricko-tragické polohy a jakoby ztrácí tempo. Leč představení bylo poutavé i díky dobrému výkonu ostatních účinkujících, mezi nimiž vynikl Athanael barytonisty Csaby Kotlára. A zůstalo na divákovi, zda si odnese zážitek z tragického osudu hříšnice, která se napravila až k smrti, nebo odejde s pocitem ironie osudu hlavního napravitele Athanaela, který až tváří v tvář smrti oné ženy pochopil, že mu celou tu dobu vlastně šlo ne o její duši, ale tělo. Mimo režijní záměr bezpochyby bylo to, že hříšnice sváděla muže ve vysokém stupni těhotenství, které jí zůstalo až do smrti.

Jules Massenet: Thaïs

Dirigent: Martin Doubravský
Režie: Linda Keprtová
Scéna: Marie Blažková
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Choreografie: Marika Hanousková
Dramaturg: Linda Keprtová
Orchestr, sbor a balet Divadla F. X. Šaldy
Premiéra 27. května 2016 Šaldovo divadlo Liberec

OSOBY A OBSAZENÍ
Thaïs – Lívia Obručník Vénosová
Athanaël – Csaba Kotlár
Nicias – Dušan Růžička
Crobyle – Miroslava Časarová
Myrtale – Alžběta Vomáčková
Palémon – Pavel Vančura
Albine – Blanka Černá
La Charmeuse – Vanda Šípová
Sluha – Anatolij Orel

Je úžasné, jak v malých poměrech mohou vzniknout tak skvělá představení. Finanční limity diktují minimální scénické vybavení, které se nutně promítá do režie a výsledek je mnohdy přirozenější a působivější než tam, kde při mnohem větších zdrojích je snaha o "modernost" jaksi prvoplánová.


Met: Live in HD 7. 10. 2017

A proti těmto dvěma domácím operám stojí Norma, kterou v sobotu 7. října zahájila Metropolitní opera své letošní přenosy. Obsazení hlavních rolí bylo excelentní. Norma a Adalgisa byly obsazeny zralými zpěvačkami, o kterých je známo, že podobné postavy dokážou prožít až do morku kosti. Jistě si lze představit, že někdo jiný by je zazpíval jinak, ale sotva lépe. Zvláště klíčová postava Normy je nesmírně pěvecky náročná a nenapadá mne nic, co by se dalo hodnotit kriticky.


Sondra Radvanovsky, která v MET zpívá už 20 let, se po třech Donizettiho královnách v loňském roce (leden - Anna Bolena, únor - Maria Stuarda a březen/duben - Robert Devereux) a této Normě dostala z pozice výborných zpěvaček na samotný vrchol. Joseph Calleja proti svým ženským protějškům působil ne tak přesvědčivě, k čemuž však možná sám v interview s výbornou průvodkyní představením, jinak skvělou sopranistkou Susanne Phillips přispěl opakovaným zdůrazňováním toho, že on opravdu není jako Pollione. (Přičemž zrovna svatý také není.) Celkově však šlo o jednu z nejpůsobivějších inscenací z těch mnoha desítek, které jsem v přenosech viděl.

Vincenzo Bellini: Norma

Dirigent: Carlo Rizzi
Režie: David McVicar
Scéna: Robert Jones
Kostýmy: Moritz Junge
Světla: Paule Constable
Film: Leah Constabler
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 25. září 2017 The Metropolitan Opera New York

Norma – Sondra Radvanovsky
Pollione – Joseph Calleja
Adalgisa – Joyce DiDonato
Oroveso – Matthew Rose
Clotilde – Michelle Bradley
Flavio – Adam Diegel
Children – Christopher Reynolds, John Reynolds

A Z TOHO PLYNE...

Pro mne z toho plyne to, co říkají průvodci představeními z Metropolitní. Jděte také do svých kamenných divadel, protože opera není jen o čistých tónech a správném frázování, ale především o sdílených emocích. A ty se šíří z jeviště k divákům a naopak jakýmisi tajemnými vlnami, které kamerou neprochází. A navíc je v New Yorku i Praze základem muzika, která ať je zahraná na 100 nebo 80 %, pořád je to ten samý ohňostroj strhujících melodií. Stejně u Verdiho jako Masseneta či Belliniho.

pátek 13. října 2017

Hudební střípky - říjen 2017

  • BERNSTEIN 100
V srpnu příštího roku uplyne 100 let od narození univerzálního hudebního mága Leonarda Bernsteina.


Hudební instituce po celém světě toho využívají při vytváření svých programů. Třeba londýnské Barbican Center chystá víc než 10 pořadů, ve čtyřech z nich vystoupí London Symphony Orchestra. Také Česká filharmonie vzala výročí na vědomí a do každé orchestrální řady zařadila jednu Bernsteinovu skladbu a FOK přidá Chichester Psalms.


Philadelphia Orchestra hraje při této příležitosti ve dnech 12.-15. říjne 2017 hned čtyři koncertní představení West Side Story. Diriguje hudební ředitel orchestru Yannick Nézet-Séguin, roli Marie zpívá Isabel Leonard.

  • NOVÉ OPERNÍ INSCENACE V ŘÍJNU
Berlínská filharmonie s Simonem Rattlem hraje ve dnech 12. - 14. října poloscénickou inscenaci Janáčkovy Lišky Bystroušky. Režisérem je Peter Sellars a zpívají m.j.  Gerald Finley, Angela Denoke a Lucy Crowe.



---------------------

14. října diriguje Tomáš Netopil premiéru Smetanovy Prodané nevěsty ve "svém" divadle v Essenu. Do 18. ledna je naplánováno dalších 10 repríz.
  • režie: SKUTR (s nimi Netopil dělal svou poslední inscenaci v ND Praha - Dona Giovanniho)
  • scéna: Martin Chocholoušek 
  • kostýmy: Simona Rybáková 
Jeníka zpívá Richard Samek.

---------------------

29. října proběhne ve Staatsoper Hamburg premiéra opery Claudia Monteverdi Il Ritorno d'Ulisse in Patria. Její první provedení proběhlo v benátském divadle Teatro Santi Giovanni e Paolo  během karnevalové sezóny 1639-1640.

Inscenace je přenesená z opery v Curychu, kde byla uvedena v roce 2014. Dirigent Václav Luks s sebou pro 6 představení přiveze i orchestr Collegium 1704.

Claudia Monteverdi: Il Ritorno d'Ulisse in Patria
Musical Director: Vaclav Luks
Režie - Willy Decker
Scéna - Wolfgang Gussmann
Kostýmy - Wolfgang Gussmann, Susana Mendoza
Dramaturg - Kathrin Brunner

V přímém přenosu bude možné premiéru sledoval od 18 hodin na rozhlasové stanici NDR Kultur

  • NOVÉ OPERNÍ INSCENACE V LISTOPADU
1. listopadu Chicago, Lyric Opera House
Andrew Davis diriguje inscenaci Die Walküre v režii Davida Pountney se zpěváky Eric Owens, Christine Goerke, Elisabet Strid a Brandon Jovanovich

5. listopadu Zurich, Opernhaus
Karita Mattila, Annette Dasch, Christopher Purves a Christopher Ventris v hlavních rolích nové inscenace opery Kurta Weila Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny; dirigent Fabio Luisi, produkce Sebastian Baumgarten

10. listopadu Kodaň, Opera House
Alexander Vedernikov diriguje novou inscenaci La fanciulla del West režiséra Christoffera Berdala; zpívají Ann Petersen, Niels Jørgen Riis a Johan Reuter

14. listopadu Milan, La Scala
Maxime Pascal diriguje premiéru opery italského skladatele Salvatore Sciarrino (nar. 1947): Ti vedo, ti sento, mi perdo; režie Jürgen Flimm, zpívají Laura Aikin a Charles Workman

18. listopadu Dresden, Semperoper
Venera Gimadieva, Edgaras Montvidas a Alexey Isaev v hlavních rolích nové Lucia di Lammermoor; dirigent Giampaolo Bisanti, režie Dietrich W. Hilsdorf

18. listopadu London, Coliseum
Premiéra opery Nico Muhly (Američan, 36  let) Marnie, v hlavní roli Sasha Cooke, dirigent Martyn Brabbins, produkce Michael Mayer

19. listopadu London, Royal Opera House
Antonio Pappano diriguje Rossiniho epickou tragédii Semiramide v režii Davida Aldena a s excelentním obsazením Joyce DiDonato, Ildebrando D'Arcangelo, Daniela Barcellona a Lawrence Brownlee


19. listopadu Monte-Carlo, Salle Garnier
Barbara Frittoli, Luciana D'Intino a Roberto Alagna zpívají  Davide Livermore's new Adriana Lecouvreur, c. Maurizio Benini

21. listopadu San Francisco, War Memorial Opera House
Premiéra opery Johna Adamse (nar. 1947) Girls of the Golden West; dirigent Grant Gershon, režie Peter Sellars

24. listopadu Benátky, La Fenice
Myung-Whun Chung diriguje novou produkci Verdiho Un ballo in maschera s Kristin Lewis, Francesco Meli a Vladimir Stoyanov, režie Gianmaria Aliverta

26. listopadu - Berlin, Deutsche Oper
Olivier Py režíruje novou inscenaci opery Giacomo Meyerbeera Le Prophète s Gregory Kunde, Clémentine Margaine, Elena Tsallagova v hlavních rolích a dirigentem Enrique Mazzola

V Česku se v listopadu žádné operní premiéry nekonají.

  • OPERAVISION
Od 12. října je v provozu stránka operavision.eu, kde organizace Opera Europe ve spolupráci se 30 operními společnostmi z 18 zemí umožňuje zhlédnout desítky přímých přenosů i záznamů oper. Nově to budou následující představení:

15. října 18:30 - Komische Oper Berlin - Claude Debussy: Pelléas et Mélisande

19. října 12:00  - #OperaPassion Day - osmihodinový přímý přenos z Royal Opera House, English National Opera, English Touring Opera, Opera North, Glyndebourne, Welsh National Opera, Scottish Opera a Northern Ireland Opera

20. října 17:00 - Festival Verdi in Busseto - Giuseppe Verdi: La traviata

28. října 17:00 - Opera North Leeds - Richard Wagner: Das Rheingold

3. listopadu - Garsington Opera - Wolfgang A. Mozart: Le nozze di Figaro

4. listopadu 17:00 - Opera North Leeds - Richard Wagner: Die Walküre  1. jednání

11. listopadu 17:00 - Opera North Leeds - Richard Wagner: Die Walküre  2. jednání

18. listopadu 17:00 - Opera North Leeds - Richard Wagner: Die Walküre  3. jednání

24. listopadu 20:00 - Palau de les Arts Reina Sofia Valencia - Christoph W. Gluck: Le Cinesi

25. listopadu 17:00 -  Opera North Leeds - Richard Wagner: Siegfried 1. jednání

2. prosince 17:00 -  Opera North Leeds - Richard Wagner: Siegfried 2. jednání

9. prosince 17:00 -  Opera North Leeds - Richard Wagner: Siegfried 3. jednání

10. prosince 17:00 - Poznań Opera House - Feliks Nowowiejski: Legenda Bałtyku

15. prosince 17:00 - La Monnaie / De Munt Brussels - Francis Poulenc: Dialogues des Carmélites
                       (zpívají m.j. Patricia Petibon, Véronique Gens, Sophie Koch a Sandrine Piau)

16. prosince 17:00 -  Opera North Leeds - Richard Wagner: Götterdämmerung 1. jednání

22. prosince - Hungarian State Opera - Engelbert Humperdinck: Hänsel und Gretel

23. prosince 17:00 -  Opera North Leeds - Richard Wagner: Götterdämmerung 2. jednání

30. prosince 17:00 -  Opera North Leeds - Richard Wagner: Götterdämmerung 3. jednání

  • DAVID POUNTNEY
Umělecký ředitel Welsh National Opera oslavil v září 70. narozeniny. V rozhovoru s Marinem Kettlem prohlásil, že Janáčkova Liška Bystrouška je nejlepší opera 20. století. Říká toho stejně jako Wagnerův Prsten Nibelungův, ale za pouhých 90 minut.