Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

sobota 21. října 2017

Raketový start ČF

Viděl jsem několik záznamů s houslistou Kavakosem a i když navštěvuji prakticky všechny pražské  koncerty České filharmonie, na ten letošní zahajovací jsem šel hlavně kvůli němu. I tak byl dojem naprosto ohromující, navíc jsem seděl velice blízko a viděl i slyšel každé hnutí brvou, každý sebetišší tón. Byl absolutně soustředěný, takže brvami téměř nehýbal. A nepřekonatelný technicky, což mu umožnilo dát hudbě emoce, obsah a nevídanou naléhavost. A dirigent s orchestrem mu byli rovnocenným partnerem, což zvláště v ďábelsky rychlých pasážích nebylo snadné. Přitom kdyby tam se nesešli... jen ta představa je hororová. Pro mne to byl jeden z nejúžasnějších a nejhlubších hudebních zážitků vůbec.




Je škoda, že Mahler byl na programu až po přestávce. Perfektně zahraný, trochu nezvykle nad věcí a hravě pojatý by byl ozdobou jakéhokoli koncertu. Ale ten zážitek ze Šostakoviče zabíral příliš velkou část mozku a Mahler ho chtěl celý. Trochu líto mi bylo Marty Reichelové, protože to pro ni byla bezpochyby veliká příležitost a ona 20 minut seděla před publikem, musela se tvářit oduševněle a čekat, až na ní přijde řada. I když tvář zvládla dokonale, pěvecký projev to podle mne trochu poznamenalo. Zažil jsem ji v brněnské inscenaci Powder her Face, kde byla mnohem suverénnější.


Mimochodem, premiéra skladby se konala řadu let po napsání v říjnu 1955 a hráli David Oistrach s Leningradským symfonickým orchestrem pod taktovkou Jevgenije Mravinského. Dnes se všude píše, jak byla pozitivně přijata, ale asi to není informace úplná. Narazil jsem na dobový komentář po české premiéře 3. června 1957 v rámci Pražského jara, kde hrál opět Oistrach a Českou filharmonií dirigoval Mravinskij. Píše se v něm: "Oistrach, Mravinskij a Česká filharmonie! Takové "trio", to už něco vydá. Nejvíce pozornosti soustředilo Oistrachovo provedení Šostakovičova koncertu pro housle a orchestr op. 99, v Praze dosud nehraného. Čtyřvětá skladba vyžadující ještě nejméně 2-3 poslechy pro svoji složitost. Snůška houslových obtížností, ve kterých i Oistrach musel vydat maximum. Jemu také patří největší můj obdiv. Naučit se tuto změť krkolomností, kde se není pamětí čeho chytit, je výkon skutečně mimořádný. A můj obdiv je proto větší k Oistrachovi než k Šostakovičovi. Není to koncert strhující svou kompoziční krásou, melodickou linií a nástrojem. K obdivu strhne výkon sólisty, jeho odvaha to hrát! Je vidět, že i prominenti mají své povinnosti a úkoly. Z vlastního muzikantského nadšení nemůže přece nikdo k takovéto zkoušce přistoupit. A hrát to zpaměti!? Takovéto věci se dají hrát tehdy, když výsledek se aspoň rovná vynaložené námaze. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby to hrál jiný sólista, bez světové pověsti Oistrachovy."


Zahajovací koncert 122. sezony České filharmonie
19. října 2017 Rudolfinum – Dvořákova síň Praha

Dirigent: Jakub Hrůša
Leonidas Kavakos (housle)
Marta Reichelová (soprán)
Česká filharmonie

Program:
Dmitrij Šostakovič: Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 (resp. 99)
Nocturne (Moderato)
Scherzo (Allegro)
Passacaglia (Andante)
Burlesque (Allegro con brio – Presto)

Gustav Mahler: Symfonie č. 4 G dur

Žádné komentáře:

Okomentovat