Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

středa 31. května 2017

Trumpův boj o firmu USA

Nástup Donalda Trumpa do funkce prezidenta Spojených států byl spojen s mnoha sliby, z nichž lákavě zněly zvláště ty, které se týkaly vyřešení ekonomických bolestí Spojených států, jmenovitě vysokého státního dluhu a neuspokojivé platební bilance, čímž by se měla zlepšit situace amerických občanů.

Rozpočet vlády USA
Nový základ americké velikosti
Rozpočtový rok 2018
Tu první oblast, kde státní dluh dosáhl téměř ke 20 000 mld. $, resp. 104 % HDP, se Trump snaží řešit domácími úsporami výdajů na zdravotní a sociální péči, které představují téměř polovinu rozpočtu, včetně snahy o zastavení přílivu nelegálních migrantů. Bezpochyby sem spadá také snížení armádních výdajů v případě, že donucení ostatních členských zemí NATO ke zvýšení vlastních výdajů by to umožnilo.


Schodek rozpočtu vlády USA v % HDP za posledních 10 let

Ve snaze dosáhnout snížení deficitu obchodní bilance Donald Trump podepsal 23. ledna 2017 výkonné nařízení k odstoupení od dohody o transpacifickém partnerství, oznámil také, že hodlá změnit dohodu NAFTA o volném obchodu v Severní Americe a zcela otevřený je osud dohody s Evropskou unií o transatlantickém partnerství. Současně Trump kritizoval obchodní praxi Jižní Koreje, napadl nízké ceny čínské ocele a zvýšil clo na dovoz kanadského dřeva. Kromě toho hrozí sankcemi americkým firmám, které mají výrobní kapacity v Číně a Mexiku, a jejichž výrobky tak zatěžují obchodní bilanci Spojených států.

obchodní bilance USA (údaje se vztahují ke čtvrtletním výsledkům)


Čína            $579 mld. obrat zahraničního obchodu a $347 mld. deficit USA
Kanada       $545 mld.                                                    $11 mld.
Mexiko       $525 mld.                                                    $63 mld.
Japonsko    $196 mld.                                                   $69 mld.
Německo    $164 mld.                                                   $65 mld.


Pokud jde o Evropskou unii, je americkému prezidentovi solí v očích především její souhrnná ekonomická síla a to, že její pravidla hry mu brání v tom, aby jednal s každou z jejích členských zemí zvlášť (čímž je jeho pozice prakticky shodná s Putinovou). Proto uvítal odtržení Velké Británie od EU, se kterou hodlá urychleně podepsat dohodu, což ovšem není možné dřív než bude Brexit definitivně dohodnut.

Nedávná cesta na Blízký Východ a do Evropy ukázala, že pokud jde o byznys, ztrácí Trump jakékoli etické zábrany a tak s až "zemanovskou" pompou opěvoval obchody ve výši přes 500  mld. $, které se v Rijádu podepsaly, a především prodej zbraní Saudské Arábii za více než 100 mld. $.

V Evropě pak pokračovaly spory a útoky ohledně financování NATO, které ovšem není stavěno na společném rozpočtu a USA tak mohou ušetřit pouze snížením vlastních výdajů. A druhou otázkou byl německý vývoz, jehož největšími položkami jsou osobní auta a součástky k nim (25 %) a léky (12 %). Útok samozřejmě směřoval na luxusní automobily.


Německá ekonomika je ve velmi dobré kondici a díky fiskální politice, tlumení růstu mzdových nákladů a investicím menším než by bylo možné, je úspěšná  jak ve smyslu obchodní bilance, tak i dlouhodobě přebytkovým státním rozpočtem. Tento stav není kritizován jen Spojenými státy, ale i zeměmi z jihu Evropy. Všichni "socialisticky" argumentují tím, že je Německo vlastně okrádá, a že by mělo provést taková opatření, aby se zvýšil jeho dovoz a snížil vývoz. Německo naopak říká, že jejich situace je výsledkem dobré práce, a že i ostatní se musí snažit být konkurenceschopní jako oni.

Zajímavý je v této situaci stav rusko-amerických vztahů. Je zřejmé, že Rusko s řádově menší ekonomikou v porovnání s USA nepředstavuje pro Washington žádný problém. Ten se spíš snaží využít úporné touhy Ruska být pro Ameriku partnerem, aby ho získal na svou stranu pro soupeření s Čínou, případně Íránem. Takový záměr má logiku pokud si uvědomíme, že k Trumpovi má blízko Henry Kissinger, který kdysi sjednal podobný komplot s Čínou proti Rusku a byl i otcem špinavé dohody mezi USA a komunistickým Vietnamem. V každém případě je třeba brát vážně jak legitimitu Trumpovy snahy po ozdravení americké ekonomiky (ne však její prostředky), tak prohlášení Angely Merkel, že Evropa se musí spoléhat především sama na sebe. (I když v úvahu je třeba vzít i to, že 24. září v Německu proběhnou parlamentní volby.)


To všechno by ovšem znamenalo zásadní zásah do architektury mezinárodních vztahů, kde do pozadí by ustoupily principy a rozhodující roli by hrály pragmatické vztahy bez ohledu na charakter režimu a přistoupení na geopolitický princip, který by vystavil oslabenou Evropu ruskému tlaku. A tak dnes probíhá tvrdý vnitropolitický boj v samotných Spojených státech i diplomatický boj na mezinárodním poli, které jsou provázeny podrazy a skandály, protože v sázce je skutečně mnoho a vyznavači nového světového řádu jsou bezohlední populisté a manipulátoři, pro něž osud lidí a hodnoty jako kultura, svoboda a demokracie jsou položky politického slovníku a slova s minimální hodnotou.

pondělí 29. května 2017

Chenier po roce

Zhruba před rokem jsem tady psal o nové inscenaci veristické opery Andrea Chenier v pražském Národním divadle a rozhodně to nevypadalo na to, že bych stejné představení hodlal navštívit znovu. Leč stalo se, protože shoda náhod přivedla do Prahy Yusifa Ejvazova, který kromě toho, že je manželem Anny Netrebko, má také pověst výborného spinto tenora. Tento hvězdný pár má otevírat příští sezónu milánské La Scaly a jak je u velkých operních domů zvykem, představitelé hlavních postav si roli osahají na nějaké menší scéně, k čemuž se Praha ukázala být vhodnou. A Praze se to také hodilo, protože díky jménu zpěváka a přítomnosti Netrebko a ředitele La Scaly nezelo hlediště prázdnotou, což je zvláště žádoucí, když diriguje umělecký ředitel divadla, který navíc představení hudebně nastudoval.

Ejvazov v Praze vystoupil 3x na přelomu ledna a února a 28. května se k představení vrátil. A je třeba otevřeně konstatovat, že kvalitou svého hlasu vysoce předčil domácí standard. Je průrazný, znělý v celém rozsahu, dojem, že nepracuje příliš s dynamikou může být způsoben tím, že dirigent Petr Kofroň si počínal podobně a zpěváci se museli hodně snažit, aby je bylo slyšet. Takže názor, že daru od pánaboha má víc než pěvecké inteligence, může být mylný. Pokud jde o ostatní role, tak Anda-Louise Bogza a Roman Janál, kteří zpívali Maddalenu a Gérarda, byli na úrovni, ale já osobně bych přesto preferoval Petru Alvarez Šimkovou a Svatopluka Sem, byť ten bývá herecky poněkud prkennější než Janál. A nejvíc mne zaujal výkon Kateřiny Jalovcové jako Bersi. Scéna a režie se samozřejmě proti loňsku nezměnily, takže je lepší o nich nemluvit.

Ejvazov a Janál (vpravo)

Národní divadlo Praha
28. května 2017

Umberto Giordani: Andrea Chenier

Autor libreta: Luigi Illica
Hudební nastudování: Petr Kofroň
Dirigent: Petr Kofroň
Režie: Michal Dočekal
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Kateřina Štefková
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Sbor a Orchestr Národního divadla

Andrea Chénier - Yusif Eyvazov
Carlo Gérard - Roman Janál
Maddalena z Coigny - Anda-Louise Bogza
Hraběnka z Coigny - Simona Procházková
Bersi - Kateřina Jalovcová
Madelon - Lenka Šmídová
Roucher - Jakub Tolaš
Fouquier - František Zahradníček
Majordomus / Mathieu - Pavel Kacjušin
Abbé / Neuvěřitelný - Václav Lemberk
Pietro Fléville - Aleš Hendrych
Schmidt - Ladislav Mlejnek
Dumas - Aleš Hendrych

--------------------------------------

Ovšem před dvěma měsíci se objevilo ještě jedno nastudování Giordaniho opery. Bylo to v Bavorské státní opeře v Mnichově a její třetí představení 18. března 2017 bylo přenášeno po internetu. Režisér Philipp Stölzl je zkušený filmař a divadelník a režie tomu odpovídá. Koncepce oddělených prostorů (viz trailer) nemusí každému vyhovovat, ale realizována je vrcholně profesionálně. A obsazení rolí Maddaleny a Cheniera zpěváky formátu Anji Harteros a Jonase Kaufmanna dělá příběh uvěřitelným a diváka vtáhne do děje. Druhá ukázka - finále - to myslím jasně dokumentuje. Když jsem viděl poprvé tu pražskou inscenaci, vzpomněl jsem si na Les Miserables v londýnském Queens Theatre. Po této mnichovské inscenaci s radostí konstatuji, že není nad operu.

To není nářek nad českou operní scénou, zaplať pánbůh za ní, jen upozornění, že může být lépe a nemusí to být zrovna Metropolitní.




Bavorská státní opera Mnichov
18. března 2017

Umberto Giordani: Andrea Chenier






Osoby a obsazení
Režie
Dirigent


Andrea Chénier
Carlo Gérard
Bersi
Comtesse de Coigny
Madelon
Pietro Fléville
Dumas
L'Incroyable, un espion
Roucher
Schmidt
Fouquier Tinville
Mathieu "Populus", un sans culotte
Maddalena di Coigny

sobota 27. května 2017

Mahler, Mahler, Mahler

Před rokem přijel do Prahy orchestr Filarmonica della Scala a s dirigentem Myung-Whun Chungem předvedl v Obecním domě Mahlerovu 5. symfonii a Mozartovu 40. Což dává dobrou příležitost pro srovnání s posledním koncertem abonentní řady B České filharmonie s Jiřím Bělohlávkem za dirigentským pultem ve středu 3. května 2017. Hráli rovněž Mahlerovu 5. symfonii, druhá skladba byla sice Mozartova, ale symfonii nahradil o 13 let starší 5. houslový koncert z roku 1875.

Pro mne se však koncerty lišily už tím, že jsem měl možnost vyslechnout v rámci preludia názory aktérů koncertu. Jako prvního hosta si Petr Kadlec a Pavel Ryjáček pozvali 29letého houslistu Jiřího Vodičku. Ten se stal před necelými 2 roky druhým koncertním mistrem ČF a proti prakticky stejně starému Josefu Špačkovi působil poněkud upozaděně. Povídání s ním však ukázalo, že je to vzdělaný muzikant s jasnými názory a výborný komunikátor, což je v případě pedagoga, kterým je také, podmínkou. Mluvil mimo jiné o užitečnosti sólistické zkušenosti pro hru v orchestru i o Mahlerově symfonii, se kterou se jako hráč setkal poprvé, a působí na něj tak silně, že Mahlera řadí jako možná největšího symfonika. Po něm přišla harfistka Jana Boušková, která nemohla mluvit o ničem jiném než Adagiettu, a nakonec se poněkud nečekaně objevil i šéfdirigent Jiří Bělohlávek, poněkud pohublý, ale ve skvělé psychické kondici. Těch 40 minut povídání je výborná psychologická příprava návštěvníka, který je předem vtažen do večera jako jeden z účastníků.

A z internetu bylo možné slyšet i slova houslisty Nikolaje Znaidera.



Nikolaj Znaider (*1975) je však nejen virtuózní houslový sólista, ale i prvotřídní dirigent. Do roku 2010 byl hlavním hostujícím dirigentem Švédského komorního orchestru, nyní působí v téže pozici u orchestru Mariinského divadla. Počínaje sezónou 2016/17 začíná s Londýnským symfonickým orchestrem nahrávat Mozartovy houslové koncerty přičemž v pozici sólisty a dirigenta současně. Pravidelně spolupracuje i se Staatskapelle Dresden, Clevelandským orchestrem, Newyorskou filharmonií, Chicagskými symfoniky, Royal Concertgebouw, Detroitskými symfoniky, Montrealskými symfoniky, Národním orchestrem ve Washingtonu a Mnichovskou filharmonií. Založil a 10 let vedl letní školy Nordic Music Academy a hraje na housle Guarneri del Gesu (1741), na které hrál Fritz Kreisler.

Koncert pro housle a orchestr č. 5A dur KV 219 (tzv. Turecký) Wolfganga Amadea Mozarta z roku 1775 je vlastně z hlediska původnosti jeho prvním a patří k nejvyhledávanějším skladbám dnešní houslové literatury. Je to dílo bohaté hudební invence, které dává sólistovi dostatek prostoru, a to nejen v kadencích. Ve střední části menuetové třetí věty - Rondo - rytmus přechází na dvojdobý pochod, odtud ono Turecký v názvu. Znaiderovy housle zněly jasně a orchestr ho respektoval. Skvělé provedení.


Gustav Mahler, již několik let šéf vídeňské dvorské opery, napsal svou 5. symfonii v letech 1901 a 1902 převážně v lesním domečku nad svou novou vilou u korutaňského Wörthersee. Psaní bylo zarámováno mezi jeho těžké onemocnění v únoru 1901, kdy se octl v nebezpečí smrti, a narození první dcery v listopadu 1902. Skladba jako by kopírovala události tohoto období skladatelova života  - od Smutečního pochodu na začátku, přes milostné Adagietto, až po Rondo-Finale, kritiky označované jako “korunovaci stvrzující život” či “hudební vyznání radosti”. Adagietto je mimořádně populární a v roce 1968 ho na příklad hrál Leonard Bernstein při pohřbu zavražděného prezidentského kandidáta Roberta Kennedyho. A že sám se nechal pohřbít s partiturou Páté na prsou jsem už někde psal.

Premiéra symfonie se konala 18. října 1904 v Kolíně nad Rýnem pod taktovkou autora. A zatímco Mahler po ní tehdy řekl: "Nikdo jí nerozuměl. Přál bych si, abych ji mohl dirigovat padesát let po své smrti," Herbert von Karajan o ony desítky let později prohlásil: „Zapomenete, že plyne čas. Skvělé provedení Páté je převratným zážitkem. Fantastické finále vás skoro nutí zadržet dech.“ Stejný pocit jsem měl i já v Rudolfinu.


Rudolfinum, Dvořákova síň
3. května 2017, 19.30

Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Houslový koncert č. 5 A dur KV 219
Allegro aperto
Adagio
Rondeau (Tempo di minuetto)

Gustav Mahler: Symfonie č. 5 cis moll 
1. Trauermarsch. In gemessenem Schritt. Wie ein Kondukt
    (Smuteční pochod. Uměřeným krokem. Jako průvod)
2. Stürmisch bewegt. Mit grösster Vehemenz

   (Bouřlivým pohybem. S největším úsilím) 
3. Scherzo. Kräftig, nicht zu schnell
   (Energicky, ne příliš rychle) 
4. Adagietto. Sehr langsam

5. Rondo. Finale. Allegro 

Interpreti
Nikolaj Znaider - housle
Jiří Bělohlávek - dirigent
Česká filharmonie


BONUS:
Pátá symfonie byla dodnes nahrána údajně 150 dirigenty a často je považována za nejlepší Mahlerovo dílo. Mezi nejznámější patří provedení Leonarda Bernsteina a Herberta von Karajana. Bernstein nahrál komplet Mahlerových symfonií v 60. letech a zasloužil se o jejich popularizaci zvláště v USA. Karajan v té době nahrávání odmítl s poukazem na nedostatek času pro zkoušení a vrátil se k Mahlerovi až v roce 1973, kdy s Berlínskými filharmoniky nahrál a poté v Salzburgu představil právě pátou symfonii.

Adagietto, Berliner Philharmoniker, Salzburg 1973
Druhá ukázka je z Bernsteinovy nahrávky 5. symfonie ve vídeňském Musikvereinu v roce 1972. Bernstein jako první nahrál videozáznamy kompletu Mahlerových symfonií, které na rozdíl od audionahrávek ze 60. let byly v audiokvalitě. Scherzo je poněkud zanedbáváno v konkurenci následujícího Adagietta, ale stojí za to si ho poslechnout.


A pokud jde o Českou filharmonii, kompletní 11dílný CD projekt Mahlera s ní nahrál Václav Neumann v letech 1976-82 pro Supraphon, později nahrál téměř všechny symfonie i Zdeněk Mácal.


úterý 23. května 2017

Jak šli prezidenti

Je to zvláštní. Člověk středoevropský, a zvláště ten, který má císařský a královský hrad nad městem, zřejmě podvědomě touží po ultimátním spasiteli. Staletí jím byli oni císařové a králové, až je o ně připravil TG Masaryk, který to lidu vrátil tím, že se stal prezidentem. Tento první československý prezident měl manželku pocházející z rodu prvních amerických osadníků, kteří připluli na lodi Mayflower. A v roce 1918, ještě před tím, než vzniklo Československo, dosáhl v USA zásadní podpory prezidenta Wilsona pro projekt rozpadu Rakouska-Uherska a vznik národních států z jeho částí. Lid se mu prostřednictvím poslanecké sněmovny odvděčil tím, že při příležitosti jeho 80. narozenin zákonem prohlásil, že se zasloužil o stát. Mnohem později tak konstatoval i u MR Štefánika a Edvarda Beneše,

A když zemřel Václav Havel, shodli se zákonodárci na tom, že se zasloužil o svobodu a demokracii. Také on navázal dobré vztahy s představiteli Spojených států a v roce 1990, dva měsíce po zvolení prezidentem, promlouval ve Washingtonu k americkému kongresu. Mimo jiné tehdy řekl: "Jedinou skutečnou páteří všeho našeho konání - má-li být mravné - je odpovědnost."

Václav Havel, Washington, Kongres USA, 21. února 1990 
V listopadu téhož roku promlouval George Bush k plnému a nadšenému Václavskému náměstí a později přiznal, že tehdy cítil vůbec nejsilněji, jakou sílu má svoboda. A v roce 1999 převzal z rukou českého prezidenta Řád Bílého lva.

Václav Havel a George Bush, Václavské náměstí 17.11.1990
V roce 1994 přijel do Prahy americký prezident Bill Clinton s pozváním pro bývalé země Varšavské smlouvy k jednání o členství v NATO a pak s českým prezidentem pil pivo U tygra, v Redutě hrál na saxofon a Řád Bílého lva převzal už v roce 1998.

Bill Clinton (vlevo), Praha, Reduta 11. ledna 1994
12. března 1999 se Česká republika stala členem NATO.

Další americký prezident George W. Bush přednesl v Praze 5. července 2007 projev na konferenci "Demokracie a bezpečnost. Základní hodnoty a odpovědná politika". Mimo jiné řekl: "Usilovat o stabilitu na úkor svobody nevede k míru - to vede k 11. září 2001. Politika tolerování tyranie je morálním a strategickým selháním." Ale hlavně přijel lobovat za instalaci amerického systému protiraketové obrany v Česku.



V té době Rusko spustilo ohromnou propagandistickou kampaň proti instalaci tohoto systému, včetně aktivizace svých českých příznivců (a dlužníků) a neskrývaného a neomaleného vyhrožování, které česká strana nedokázala účinně čelit. Český prezident Klaus, který v dubnu navštívil ruského prezidenta Putina, se při Bushově návštěvě vyjádřil v tom smyslu, že nebudou žádné námitky, pokud se Američané dohodnou s Putinem. Jinak řečeno je to vaše věc, náš problém to není. Putin se ovšem již na únorové bezpečnostní konferenci v Mnichově ostře vymezil proti Spojeným státům včetně tohoto systému a dožadoval se návratu stavu, kdy SSSR měl významnou váhu ve světové politice. Několik měsíců nato udělil ruský prezident VV Putin českému prezidentovi Václavu Klausovi Puškinovu medaili za významné zásluhy při sbližování různých kultur a národů. O necelý rok později napadlo Rusko Gruzii.

S odstupem času je zřejmé, že radar byl zástupný problém, že šlo o sféru ruského vlivu v Evropě a že toto byl bod zvratu ve vztazích mezi Českem a USA.

V roce 2009 pronesl na Hradčanském náměstí mírovou řeč prezident Obama. O protiraketové obraně mluvil nejasně a v záři téhož roku její vývoj zmrazil.

Barack Obama, Hradčanské náměstí, 5. dubna 2009
V roce 2013 nastoupil do úřadu českého prezidenta Miloš Zeman, který o rok později prohlásil, že Česko se vymanilo z přílišného vlivu USA a stalo se opět nezávislou zemí.

Ve stejné době však předseda vlády při odhalování busty Václava Havla v Kongresu USA citoval Václava Havla: "Máme společný úděl. Události v Evropě ovlivňují osud Spojených států a naopak, starý kontinent je přímo závislý na kontinentu americkém. Díky podpoře vašeho prezidenta Wilsona mohl první prezident Tomáš Garrigue Masaryk založit náš novodobý stát, a to na principech, na kterých byly založeny Spojené státy. (konec citace) A já dodávám, tyto principy svobody a demokracie nás spojují i dnes."

Bohuslav Sobotka, Washington, Kapitol, 19. listopadu 2014
V dubnu 2015 český prezident prohlásil, že velvyslanec USA v Praze (od září 2014) Schapiro má dveře na Hrad zavřené, a jako jediný představitel "západu" odejel do Moskvy, která oslavovala 70. výročí porážky Německa a byla ještě v euforii z anexe Krymu a vnesení války na východ Ukrajiny. V září sice navštívil Spojené státy, kde vystoupil na Valném shromáždění OSN. ale pozvání do Bílého domu celkem logicky nedostal, a tak své 71. narozeniny oslavil v ruské hospodě na Manhattanu. Schapiro, jehož velvyslancování po nástupu prezidenta Trumpa v únoru skončilo, před měsícem konstatoval, že Zeman (přesto) o setkání s Obamou žadonil. Nakonec se mu podařilo urvat aspoň společnou fotografii na půdě OSN.

oslava narozenin Miloše Zemana, 28. září 2015 v ruské restauraci Mari Vanna, New York

V průběhu americké volební kampaně na podzim 2016 se Zeman přidal na stranu amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa a dokonce mu po vyhlášení výsledků volal, aby mu sdělil, že je jako on, za což byl údajně odměněn pozváním do Bílého domu. Zdálo se, že velká touha po přijetí se naplní, leč vypadá to, že všichni kolem lhali a fotka do památníčku nebude. A tak českému prezidentovi nezbývá než dál jezdit do Moskvy a Pekingu a není třeba pochybovat o tom, že tam bude dál dělat ostudu sobě a své zemi. Jako třeba minulý týden, když při jednání s ruským prezidentem Putinem k němu prohodil: "Novinářů je příliš mnoho, je třeba je likvidovat."

beseda českého a ruského prezidenta v Pekingu, 14. května 2017
A ještě poznámka: HDP v paritě kupní síly na hlavu - Česko 100, USA 173, Rusko 79, Čína 45. Podíl přímých investic z Číny, resp. Ruska v Česku je v řádech desetin procenta a podíl zahraničního obchodu okolo 2 %.

Tak proč ten úprk na východ, nedělá z nás někdo voly? Obchodní bilance Česka s oběma těmito zeměmi je pasivní a nová Hedvábná stezka, kterou chce Čína vybudovat, nejspíš nebude primárně sloužit dovozu do Číny, spíš vývozu z ní.

pondělí 22. května 2017

Sluneční cirkus - radost hlavně pro velké?

Cirkus moc nemusím. I když můj první zážitek z něj vidím jako dnes. Bylo to ve stanu na Letenské pláni a přes svalovce s mohutným hrudníkem tam jezdila dodávka. A na jiných místech byli lipicáni obíhající arénu, cvičení lvi a psíci, břeskné orchestry, pomalované maringotky a utrápená zvířata v klecích. Také jsem viděl v kamenném cirkuse v Rusku klauna, který při představení bavil publikum, jak o přestávce s utrápenou tváří seděl na chodbě a žvýkal svačinu. Kouzlo bylo pryč.

A teď po létech jsem viděl úplně jiný cirkus. Žádná zvířata, zato spousta muziky, světel, barev, kostýmů a artistů. A celé to mělo něco jako děj. Někteří návštěvníci byli ochotni se smát až řičet úplně všemu, jiní jen okouzleně zírali. Tatínek za mnou zuřivě tleskal, zato syn moc nereagoval. Ten cirkus se jmenuje Cirque du Soleil, česky Sluneční cirkus. I když malá skupina kanadských zakladatelů se v 80. letech protloukala se střídavými výsledky a především finančními problémy, od počátku 90. let postupně přicházely úspěchy a dnes je to obrovská společnost se 4000 zaměstnanců, která působí na osmi stálých místech, z toho pět jich je v Las Vegas a 10 představení cestuje po světě. Jejich roční tržby jsou vyšší než 800 mil. USD. A tohle cirkusové impérium vybudovali ti tehdy mladí Kanaďané sami. Žádné nepřátelské převzetí, žádná privatizace za peníze půjčené z firmy. Teprve předloni prodal poslední z nich svůj podíl.

V Praze jsou již popáté, pokaždé s jinou produkcí. Příběh té, která se nazývá Varekai začíná ve chvíli, kdy mladý muž opustí nebe a s andělskými křídly spadne do kouzelného lesa obydleného fantastickými tvory. Tam se pak odehrávají mimořádná i absurdní dobrodružství. V tento den na okraji času, v tomto čistém místě s nekonečnými možnostmi se probouzí k životu nově nalezený zázrak tajemství světa a mysli. Slovo Varekai znamená v romském jazyce tuláků něco jako kdekoliv. Představení tak vzdává hold kočovné duši, duchu a umění cirkusové tradice a všem, kdo vášnivě pátrají po cestě, která vede do světa Varekai. Je to obdivuhodné. Ale stejně se mi zdá, že dětskou duši dokáže oslovit možná víc klaun s červeným nosem a velkýma botama, co na venkovské pouti drmolí: "Pane žediteli, pane žediteli...", protože ten sofistikovaný děj může dítě sotva chápat a vjemy je zavaleno. Leč tohle konstatování je asi stejně smysluplné jako nářek nad tím, že lidé nechodí pěšky, nýbrž jezdí auty a létají. Nebo že už nechodíme po čtyřech.

neděle 21. května 2017

Česká stopa u Velkých jezer

Náhoda chtěla tomu, že v uplynulém týdnu se odehrály dvě zajímavé hudební události související s českou hudbou a severoamerickými Velkými jezery.

Na břehu toho Michiganského leží Chicago, kdysi třetí největší české město (i dva z mých prastrýců se tam usadili a jejich synové pak bojovali v Evropě), a to je sídlem Chicago Symphony Orchestra, řazeného mezi "Big Five" symfonických orchestrů USA. Jeho uměleckým ředitelem byl od roku 1950 Rafael Kubelík, který jako šéfdirigent České filharmonie po roce 1948 emigroval z Československa, a v roce 1953 odtud odešel do Královské opery v Londýně. Do Chicaga se však vracel, naposledy v roce 1983, kdy dirigoval kompletní Smetanovu Mou vlast. Dnes je hudebním ředitelem orchestru Riccardo Muti a ve čtvrtek 18. května 2017 tam Mou vlast dirigoval další český dirigent Jakub Hrůša.

Jakub Hrůša v Chicagu (foto Facebook)
Poučené a mimořádně pozitivní hodnocení koncertu napsal dlouholetý hudební kritik Chicago Tribune John von Rhein. Říká mimo jiné: "Má vlast je jasně blízká srdci Jakuba Hrůši a prostřednictvím orchestru ji nechá mluvit k srdcím svých posluchačů. Dobře si zapamatujte jméno tohoto vzhůru stoupajícího dirigenta, který si zaslouží návrat do Orchestra Hall". A Lawrence E. Johnson v Chicago Classical Review přidává: "CSO by měl sledovat tohoto mladého dirigenta. Určitě to byl jeden z nejpamátnějších koncertů, který jsem v tomto roce navštívil.

A aby nebylo české stopy dost, tak od února loňského roku hrají v sekundách bratři Matouš (25) a Šimon (24) Michalové, absolventi Pražské konzervatoře, Juilliard School a Manhattan School of Music, oba mimo jiné hráli jako koncertní mistři orchestru Juilliard School a Verbier Festival Orchestra. Nabídku od Riccarda Muti dostali, když uspěli ve finále konkurzu, kam postoupili z anonymního 1. kola, jehož se zúčastnilo více než 100 uchazečů.

Šimon a Matouš Michalovi
Na české poměry daleko, na severoamerické blízko (letadlem 1,5 hodiny a 20 spojů za den) leží na kanadském břehu Ontarijského jezera čtvrté největší město Severní Ameriky s téměř 3 miliony obyvatel a hokejovým klubu Toronto Maple Leafs. Ovšem Toronto je i velkým kulturním centrem a sídlem National Ballet of Canada, Canadian Opera Company a Toronto Symphony Orchestra. Zatímco v Chicagu byl hudebním ředitelem Rafael Kubelík, o 20 let později jím byl v Torontu Karel Ančerl, který z postu šéfdirigenta České filharmonie emigroval z Československa po jeho obsazení Rudou armádou v roce 1968.

A tento orchestr přijel do Prahy, aby v koncertu Pražského jara s podtitulem "Pocta Karlu Ančerlovi" zahrál v pátek 19. května 2017 jedno ze stěžejních děl Antonína Dvořáka, kterým skladatel v 80. letech 19. století definitivně prorazil  do anglofonního světa.

dirigent Peter Oundjian a houslista Maxim Vengerov
Ovšem když jsem začal Mou vlastí u CSO, tak u šéfdirigenta Petera Oundjiana existuje i tato česká stopa, V roce 2013 s ní a Orchestre Philharmonique de Radio France zahajoval Pražské jaro a v jakémsi rozhovoru prohlásil, že si z torontského archivu vypůjčil partituru Mé vlasti s Ančerlovými poznámkami, které mu byly mimořádně nápomocné k uchopení erbovního díla českého romantismu.

Je skvělé, že i toto z nás činí součást civilizovaného globalizovaného světa a je nepochopitelné, že existují politici, jejichž kriteria úspěchu, modernosti, krásy a pokroku jsou vytažena ze zatuchlého soudku nenávisti, závisti a strachu a do tohoto světa se snaží vtáhnout občany svých zemí.




pondělí 15. května 2017

Dvě Mé vlasti, dva světy

Kompletu šesti symfonických básní Má vlast, který hluchý Bedřich Smetana dokončil v roce 1879, patří v české hudbě zcela mimořádné místo, díky čemuž se hraje pravidelně, i když ne příliš často, minimálně však od prvních let po skončení 2. světové války každoročně zahajuje hudební festival Pražské jaro. Současně je u několika generací spojen se vzpomínkou na trapné výchovné koncerty, které dokázaly skladbu úspěšně zprofanovat.

To mimořádné místo rovněž znamená, že čas od času má provedení Mé vlasti také společensko-politické souvislosti, což dokládají i ona dvě, o nichž mluvím v názvu glosy.

První je ta Má vlast, která zazněla ve Smetanově síni v květnu 1990, v čase všeobecné euforie a pozitivních očekávání. Dirigentem byl Rafael Kubelík, bezesporná morální autorita a muzikant světového formátu, který měl za sebou mimo jiné angažmá v londýnském Royal Opera House, newyorské Metropolitan Opera či Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, který vytáhl mezi světovou špičku. Ten koncert symbolizoval obrovskou radost většiny národa z pádu komunistické vlády a naději, že se podobná zvrhlost nebude opakovat.


Jak významná je v historii Mé vlasti ručka či tlapa dějin je vidět z toho, že v roce 1950, kdy zuřivost "budování socialismu" dosáhla vrcholu soudně schváleným zavražděním Milady Horákové, zaujala místo Mé vlasti Dobiášova kantáta "Buduj vlast, posílíš mír" a koncert se hrál na počest narozenin KSČ.

Od oné Kubelíkovy Mé vlasti uplynulo 27 let, kdy nejrůznější orchestry a dirigenti předvedli své vnímání této skladby, až v letošním roce přišel další obrovský vrchol, když možná nejlepší světový orchestr - Vídeňské filharmoniky, dirigoval jeden z největších muzikantů současnosti - Daniel Barenboim. A shodou okolností nelze vyloučit, že je to v době, která bude pro Česko stejně přelomová jako rok 1990. Dlouholetý předseda představenstva filharmoniků Clemens Hellsberg řekl: Pražské jaro je symbolem nejen vysoké umělecké kvality, ale je silně spjato i se symbolismem politickým. A pro Vídeňské filharmoniky, kteří fungují na bázi demokracie a autonomie, jsou důležité obě tyto roviny." A Daniel Barenboim: "Má vlast je mimořádná hudební skladba a to z mnoha důvodů. Jedním z nich je, že je to výpověď o národu. Neznám jiné národy, které by měly podobnou skladbu jako je Má vlast. Další důležitá věc je, že Má vlast je pokaždé považována za velmi národní. A právě tento přívlastek dnes není moc populární. Nacionalismus, vlastenectví. Být vlastencem znamená být pyšný na to, co mi má země dala. A právě to cítím ve Smetanově Mé vlasti."

Daniel Barenboim je zcela mimořádná postava v hudebním světě. Vynikající klavírista, doživotní šéfdirigent a hudební ředitel Staatsoper Berlin a bývalý hudební ředitel milánské La Scaly a Chicago Symphony Orchestra žádaný všemi velkými orchestry a divadly a současně zakladatel a šéf West–Eastern Divan Orchestra s jehož politickými názory člověk nemusí vždy souhlasit, ale v každém případě jde o respekt budící osobnost.


A jeho přístup k Mé vlasti rozhodně nebyl povrchní. Od prosince hrál skladbu opakovaně se svou berlínskou Staatskapelle a Vídeňskými filharmoniky a při prvním koncertu ve Vídni pro rakouskou hudební mládež uvedl slovy každou větu. Je myslím obrovskou poklonou pro českou a nejen hudbu, že se takovéhoto projektu ujal a s celou téměř 1,5 hodiny dlouhou skladbou se seznámil tak důvěrně, že ji s naprostou samozřejmostí v 75 letech dirigoval zpaměti.


Založením West-Eastern Divan Orchestra složeného z příslušníků často nepřátelských národů Blízkého Východu a loňským otevřením berlínské hudební akademie vyjadřuje Barenboim svůj postoj ke světu. A promítneme-li si do toho slova Clemense Hellsberga pronesená před 3 roky u příležitosti koncertu Vídeňských filharmoniků v Sarajevu [1]: "Chceme vyjádřit prostřednictvím hudby hlubokou úctu k myšlence sjednocené Evropy; myšlence, která je největší mírovou vizí v historii našeho společného kontinentu." a současnou politickou vřavu ve světě, která se promítá i do aktuálních událostí v České republice, je zřejmé, že pro mnohé návštěvníky dostal koncert obsah odrážející ony politickospolečenské konotace hudby. Je proto škoda, byť je to možná příznačné, že prezidentská lóže zela opět prázdnotou. Na druhou stranu tam byli viděni předseda TOP 09 Miroslav Kalousek, pražská primátorka Adriana Krnáčová a kandidát na prezidenta České republiky Jiří Drahoš. Aspoň že tak.

Po hudební stránce byl koncert naprosto perfektní, a orchestr i dirigent byli viditelně zaujati jistou mimořádností svého vystoupení.


Pražské jaro 2017
Smetanova síň Obecního domu v Praze
12. května 2017 20.00

Bedřich Smetana: Má vlast
orchestr Vídeňských filharmoniků
dirident: Daniel Barenboim



 [1] Projev Clemense Hellsberga před koncertem v Sarajevu v červnu 2014: 
„Dámy a pánové, vážení přátelé, to co nás dnes spojuje je víc než koncert konaný v nádherné budově Vijećnice /Radnice/, symbolu Sarajeva. Město samotné, které bylo odjakživa místem setkávání Orientu se Západem, lze považovat za symbol Evropy. Program dnešního koncertu je víc než jen sled známých hudebních skladeb, ale představuje symbolickou cestu časem.

Ať už to bude ohlédnutí zpět či pohled na přítomnost, anebo výhled do budoucnosti, tak Vídeňští filharmonikové – nezávislé sdružení hudebníků s demokraticky zvolenou samosprávou – spolu s dirigentem Franzem Welserem-Möstem a se sborem Opery Národního divadla v Sarajevu, by rádi v tento den a na tomto památném místě předali velké poselství naděje: vášnivou prosbu o zachování míru a usmíření mezi národy.

Bylo tu bezpočet mohutných a zdánlivě nezničitelných říší – od dob dávných faraonů, přes Římany až k Habsburkům „nad jejichž říší slunce nikdy nezapadlo“ – které v průběhu časů a z nejrůznějších příčin zanikly a jejichž osudy mnohdy známe už jen z učebnic dějepisu a ze svědectví umění.
Skutečného umění, které je schopno odolat náporům času a různých společenských změn a které zůstává těmito změnami nedotčené a ve svém sdělení pravdivé. Umění lze považovat za nevídaný a úspěšný pokus o překonání naší lidské smrtelnosti; za dar, který nás povznáší, kultivuje, zušlechťuje, ale také nás třeba zbavuje bolesti, úzkosti a strachu. V umění máme možnost se všichni navzájem setkávat v jakési vyšší duchovní rovině, která je pro existenci člověka a pro vytváření jeho vztahu ke svému okolí zcela nenahraditelná. Platilo to vždy, platí to dnes dvojnásob. Zvláště v současnosti, kdy je člověk formován především politikou a ekonomikou, a naději přinášející hlas umění v této vřavě jaksi zaniká. Aby byl tento hlas slyšet, musí se především člověk sám ztišit.

Dnešním Vzpomínkovým koncertem chtějí Vídeňští filharmonikové vyjádřit svoji úctu k Sarajevu, k městu s jeho bohatou historií a místu setkávání rozličných kultur a náboženství. Cítíme se spjati s lidmi tohoto města, této země, této části kontinentu a chceme zde v tento symbolický den na tomto místě, zde ve Vijećnici, vyjádřit prostřednictvím hudby hlubokou úctu k myšlence sjednocené Evropy; myšlence, která je největší mírovou vizí v historii našeho společného kontinentu.“

neděle 14. května 2017

Rosenkavalier z časů Franze Josefa

Rosenkavalier byl muž, který předal nevěstě růži od budoucího manžela jako symbol přízně. Minimálně v opeře Der Rosenkavalier, kterou v roce 1911 napsal Richard Strauss. Celý kus je vlastně fraška s momenty k zamyšlení, libreto k ní napsal Straussův dvorní libretista Hugo von Hoffmanstahl. a díky úspěchu, se kterým se setkala, přirostla skladateli k srdci tak, že finální trio ho doprovázelo i do hrobu.

Strauss a jeho vrstevník, rival a přítel Gustav Mahler byli asi největší muzikanti přelomu 19. a 20. století. A spojoval je vzájemný respekt - Strauss uvedl poprvé Mahlerovu 3. symfonii, Mahler se mu to snažil oplatit uvedením Salome ve Vídni, kde ovšem narazil na tvrdý odpor.

poslední děkovačka Renée Fleming
Oba však sbližovala především opera. Zatímco Mahler byl hudebním ředitelem Hofoper ve Vídni, Strauss byl ve stejné době šéfdirigentem a posléze hudebním ředitelem Hofoper v Berlíně. Na rozdíl od Mahlera, který se jako skladatel proslavil svými symfoniemi, Strauss napsal také řadu úspěšných oper, které byly premiérovány v Drážďanech, a po biblickém hororu Salome (1905) a antické tragedii Electra (1907) to byl právě Růžový kavalír. Ostatně v dobách, kdy se nelétalo, byla opera základem slušného živobytí muzikantů. Mahler si třeba po pár letech u Hofoper postavil dům u korutanského Wörtersee, Strauss zase za Salome v Garmisch-Partenkirchenu na úpatí bavorských Alp.

Ale zpátky k Rosenkavalírovi. Je jím 17letý hrabě a důstojníček Oktavián, který obšťastňuje zralou kněžnu, jejíž křupanský bratranec a důstojník baron Ochs, česky vůl, je oním budoucím manželem 16leté Sophie, dcery bohatého armádního dodavatele. Zklamaná kněžna to hrdě zvládne, nechá nezralé milence jejich lásce a odkráčí s policejním komisařem, kdysi důstojníkem jejího manžela feldmaršála, momentálně v poli. To celé ovšem trvá i s přestávkami víc než 4 hodiny




Režisér Robert Carsen patří k režisérské extratřídě a kdo navštěvuje přenosy z Metropolitní opery, měl možnost vidět jeho Falstaffa. A kdo má blíž do Brna, mohl vloni vidět jeho fantastickou Káťu Kabanovou. Režisérovým krédem je: "Režiséři jsou vypravěči příběhů, já se snažím převyprávět příběh, který napsal někdo jiný. Vždy mě zajímá to, jak daný příběh zachovat, aby se z něj nestalo něco jiného. Jinak bych si napsal vlastní operu." A v tomto smyslu přistoupil i ke Kavalírovi. Aniž by změnil ducha předlohy, přesunul ji o 150 let blíže současnosti. Proč, to ví jen režisér. Možná i on je přesvědčen o tom, že návštěvník představení uvěří spíš ve zhýralost vídeňské společnosti před 1. světovou válkou než za Marie Terezie. možná předobrazu Marie Thérèse z Werdenbergu neboli Maršálky. Tak to aspoň vidí kritici, ačkoli první projevy zhýralosti situuje bible už do ráje. Já bych ovšem řekl, že o tomhle divák moc nepřemýšlí. Carsen totiž ve všech třech jednáních zinscenoval k nádherné muzice a perfektnímu zpěvu bláznivou show s převleky, skrýváním a odhalováním identity, vydíráním, střílením z kanónu, bordelovými scénami, přechodným umíráním a výslechy, při které na tyto starosti rozhodně není čas. Naopak v prvním a třetím jednání tento mumraj přechází k až sentimentálním scénám naplněným citem a melancholií zralé a milencem opouštěné maršálky, která nakonec setřese smutek, sbalí dalšího mladíka a pubertě sotva odrostlé Oktaviana a Sophie zanechá jejich bezelstné lásce. A tady jsou myšlenky na zhýralost víceméně bezdůvodné.

Carsen měl ovšem štěstí, že mu divadlo nabídlo sestavu vynikajících interpretů. Maršálku Renée Fleming, která spolu se Susan Graham vládla 11 let předcházející inscenaci opery v MET i jinde, a se kterou koncem loňského roku nastudoval tuto inscenaci v londýnské Royal Opera House. Elinu Garanča, světovou mezzosopranistku, která je ve svých 40 letech na vrcholu kariéry, jako Oktaviána. Skvělou Erin Morley, odchovankyni MET, pro roli Sophie, fantastického komediálního herce a neméně dobrého rakouského basistu Günthera Groissböcka jako Ochse a americkou tenorovou star Matthew Polenzaniho jako italského tenora. Ti všichni dokázali přetavit režisérův záměr v živé představení, o jehož kvalitě vypovídá i to, že přes více než 4 hodiny mezi začátkem a koncem jsem neusínal.


Vyvrcholení nastalo svým způsobem až když spadla opona. Nejen že skončila letošní série Kavalírů, ale bylo to poslední operní představení 58leté Renée Fleming v Metropolitní opeře a opeře vůbec. Křik, potlesk, lístky z programu padající jako sníh na jeviště. Hvězda opustila prkna opery v perfektní formě. Někteří vševědoucí kritici opět spekulují o tom, že naposled to spíš nebylo, i když na druhou stranu se univerzální umělkyně v uplynulém týdnu rozloučila dopisy s vybranými kolegy, orchestrem i sborem a navíc recitály či podobné akce jsou nejen méně náročné, ale také lukrativnější.

Ale jako poslední se děkovala Elina Garanča, což možná symbolizovalo kontinuitu, neboť ta má před sebou ještě spoustu let jevištní slávy. Podle mne to bylo jedno z nejpůsobivějších představení posledních let, které jako 109. přenos uzavřelo jedenáctou sezónu živých přenosů Metropolitan Opera Live in HD.


Richard Strauss
Der Rosenkavalier (Růžový kavalír)
Metropolitní opera New York
sobota 13. dubna 2017, 18.30
přímý přenos v rámci projektu Live in HD

Dirigent                                     Sebastian Weigle
Režie                                         Robert Carsen
Scéna                                        Paul Steinberg
Kostýmy                                   Brigitte Reiffenstuel
Světelný design                        Robert Carsen a Peter van Praet
Průvodci přenosem                 Peter Gelb a Matthew Polenzani

Zpěváci:
Octavian                                          Elina Garanca
Herr von Faninal                             Markus Brück
Sophie                                             Erin Morley
Die Feldmarschallin                         Renée Fleming
Der Baron Ochs auf Lerchenau      Günther Groissböck
Ein Sänger                                      Matthew Polenzani

středa 10. května 2017

To nej z Brahmse

BBC Music Magazine publikoval počátkem dubna výběr nejlepších skladeb Johannesa Brahmse, které ve svých oborech vybírali významní brahmsovští interpreti. Nejsem si jist, zda lze takovýmto způsobem mluvit o něčem, co promlouvá k posluchači tak specifickým, jako je hudba. Přesto stojí za to si ona slova přečíst.

1. Die Mainacht


Píseň Die Mainacht vypráví o měsíci, který vychází v květnové noci. Barvy a světla, které se od měsíce odráží, vyvolávají nejrůznější emoce. Takže je to všechno o schopnosti měsíce připomínat někoho, koho jste ztratil. Moc se mi to líbí, je to dojemné, velmi to oslovuje. Počáteční jednoduchá melodie se postupně mění v dramatickou, navozující skličující náladu. Na pouhých 4 stránkách je obsaženo tolik Brahmsových rysů, které mne zaujmou vždy, když ji zpívám. Ale nesnaží se být intelektuální; je velmi otevřená, čestná a jasná. Pokaždé, když ji pročítám, se mne dotkne.

Juliane Banse, sopran


2. Klavírní kvartet č. 2, Op. 26


Kvartet je kombinací klavírního koncertu a komorní hudby s jednou z nejkrásnějších pomalých vět. Můžete v něm cítit skladatelovo mládí a v pomalé větě jeho láskyplnost. Je v ní fráze, kde hrají společně housle a cello, která jako by přicházela přímo z nebe. Já rád hraji v první části koncertu sonátu č. 1 a po ní tento kvartet. Tak si můžete udělat představu o tom, co všechno může být Brahms. Hrát Brahmsovu komorní hudbu je jako koupat se ve vonných silicích. Máte pocit, že jste někoho velmi srdečně objali.

Renaud Capuçon, violinist

(pozn.: Brahms napsal 2. kvartet ve 28 letech, je dlouhý cca 50 minut a v porovnání s 1. kvartetem, který má atmosféru hrdinskou až tragickou, je vnímán jako pastorální)


3. Symfonie č. 1


Majestátnost a tajemnost čtvrté věty 1. symfonie pro mne zůstává dokladem velkého mistrovství skladatelova. Temnota, komplexnost a až mystický začátek věty se rozvíjí do velké chorálu podobné melodie v dur. Je tak měkká ve srovnání s ohromným chorálem v Beethovenově deváté. Beethoven byl v Brahmsově životě velká otcovská postava, ale přesto jen příklad. Mladý skladatel dokázal vybudovat svůj vlastní vesmír. Když nastoupí melodie, je to jako kdyby po temném úvodu náhle vysvitlo slunce. Ještě chci zmínit hornovou melodii blízko začátku, která je přímo alpská a pro mne je to zvukový zázrak.

Riccardo Chailly, conductor


4. Klarinetový kvintet h moll, op. 115


Pro mne klarinetový kvintet dokládá všechny pocity spojené s Brahmsem; je jako jeho životní příběh. Od první do poslední fráze je tam tolik očekávání. Bere vás na tu dlouhou cestu a když dospějete k poslednímu akordu. cítíte, že jste dospěli na konec. Skutečně se to dotýká mého srdce, protože ještě než jsem začal hrát na klarinet, byla to první věc, kterou jsem slyšel na LP. Dodnes si dokážu vybavit, jak jsem jako malý kluk zíral nahoru do vesmíru poslechu této neuvěřitelné hudby. Houslový part je úžasný – tak dobře řemeslně udělaný a  promyšlený, a klarinetový part je stejně geniální. Když se to všechno dá dohromady, vznikne geniální dílo.

Michael Collins, clarinet


5. Sonáta pro klavír č. 3 f moll op. 5


Klavírní sonáta f moll je velmi výrazná mladistvým nadšením a zručností a klavíristickým mistrovstvím. Ale ukazuje také na něco velmi apokalyptického ke konci jeho života. V mnoha ohledech je to docela Wagnerian, i když byl vnímán obráceně. Sonáta sama vychází z tradice okouzlující hudby konce 19. století, ale ve druhé větě je něco, co mi velmi připomíná Wagnera. Myslím, že to je ten neuvěřitelný kaleidoskop nálad, atmosféry a schopností. A jako u řady Brahmsových skladeb pro klavír je to něco jako spirálová pružina. Je toho hodně, co je připraveno k výbuchu.

Barry Douglas, klavírista


6. Písně lásky, Op. 52


The Liebeslieder Waltzes, Op. 52 jsou mé vůbec nejoblíbenější Brahmsovy skladby. Je to Brahms neovlivněný akademickými konvencemi nebo omezeními. Je naprosto přirozený. Je to nejvzácnější, lyrická a úsměvná série chorálních valčíků, jaké si můžete představit. Poprvé jsem je slyšel na nahrávce, mé učitelky Nadi Boulangerové a jejího hvězdného žáka Dinu Lipatti. I když nebyla velkým fanouškem Brahmse, její hraní s Lipattim obsahuje všechny potřebné složky virtuozity a okouzlení - je prostě nádherná. Hrát je znamená také tu největší zábavu. Když je hrajeme s Monteverdiho sborem, všichni se usmívají.

Sir John Eliot Gardiner, conductor


7. Trio Es dur pro lesní roh, housle a klavír op. 40


Hornové trio je pravděpodobně ta nejkrásnější skladba, která kdy byla pro lesní roh napsána. A to ve smyslu kvality hudby. Brahms přirozeně chápal, co dělá z rohu roh. Lépe než jakýkoli jiný skladatel před ním i po něm věděl, jak zdůraznit lyrické polohy nástroje. Pomalá věta je pozoruhodná: obsažná, až ledově klidná, ale jen do okamžiku obrovského vzplanutí v jejích posledních řádcích, kde se objeví nesmírné utrpení, které pak opět zmizí. Je to mimořádné.

David Pyatt, první hornista London Philharmonic Orchestra


8. Houslová sonáta No. 3


Hrál jsem mnoho Brahmsových skladeb pro klavír, ale dílo, které jsem si nejvíc oblíbil je houslová sonáta č. 3. Proč? Když se zamilujeme, nedá se to vysvětlit. Ale vzpomínám si, kde jsem ji slyšel poprvé - dokonce ani ne celou, protože jsem na koncert přišel pozdě. Nebylo mi ještě ani 13 a Vladimir Spivakov tuto skladbu přednesl v arménském Jerevanu. Něco zasáhlo mé srdce, když jsem ji poslouchal, a já se do ní zamiloval po zbytek života..

Jevgenij Kissin, klavírista


9. Violoncellová sonáta č. 2 in F major


Brahmsova cellová sonáta F dur je jedním z prvních Brahmsových kusů, se kterými jsem se jako kluk potýkal. Je tak symfonická a dynamická a heroická a dojemná… Pomalá věta je jednou z Brahmsových nejkrásnějších. Její stavba je jednoduchá, ale tvoří neuvěřitelný svět zvuků, Hluboké tóny hraje levá ruka pianisty a cello zpívá ve své hlavní oblasti na A struně a pizzicato. Klavírní part je nesmírně virtuózní a plný barev, ale udržuje cello ve správné části jeho rozsahu, takže má možnost se prosadit. Celá skladba je neuvěřitelně nápaditá a odvážně moderní.

Paul Watkins, violoncellista Emerson String Quartet a hudební ředitel English Chamber Orchetra


10. Violová sonáta č. 2


Violová sonáta Op. 120 No. 2 v Es dur byla původně napsána jako klarinetová, ale Brahms později provedl některé menší změny, aby bylo možné ji hrát i na violu. Oba nástroje mají prakticky stejný rozsah a pouze v technice hraní jsou velmi rozdílné. Poslední věta druhé sonáty je variační a je myslím dokonalým příkladem směsi krásy a decentní složitosti. Je to pozdní Brahms, co na skladbě miluji - ta nálada, pomalost a šíře prostoru mezi tóny. Virtuozita zde nemá vůbec žádný prostor a to je to, co mám na této sonátě ráda.

Tabea Zimmermann, houslistka

pondělí 8. května 2017

Pětihodinový galavečer v MET

16. dubna 1966 se v newyorské Metropolitní opeře konal galavečer, jímž se divadlo po 80 letech loučilo se svou scénou na Broadway 1411 písní Auld Lang Syne, v anglicky mluvícím světě zpívanou o půlnoci Nového roku.


Může snad stará známost být zapomenuta,
aniž by někdy vytanula na mysli?
Může snad stará známost být zapomenuta,
byť to je už dávno?

REFRÉN:
Po dlouhé době, můj drahý,
po dlouhé době,
ještě si jednou připijem na vlídnost,
a na tu dlouhou dobu.

A 16. září 1966 se poprvé otevřely dveře nové Metropolitní opery v Lincoln centru.

První představení byla premiéra opery Antony and Cleopatra amerického skladatele Samuela Barbera. Hlavní role zpívali Justino Diaz a Leontyne Price.  

Justino Diaz a Leontyna Price 1966
Od té doby uplynulo 50 let, což je pro někoho kousek života, který má za sebou, pro jiného nekonečná pláň před sebou.

Leontyna Price ztělesňuje to první a letos v únoru oslavila 90. narozeniny. Metropolitní opera, kterou omlazují stále noví návštěvníci a zpěváci, má sice určitě mnoho před sebou, ale přesto oslavila 7. května mohutným galakoncertem závěr padesáté sezóny v Lincolnově centru. Těch 50 let představuje nějakých 10 000 představení, 25 000 hodin živé hudby, mnoho set zpěváků, kteří divadlem prošli, a 35 milionů přátel opery, kteří ho navštívili. A další miliony, které viděly IT přenosy a záznamy či DVD nebo rozhlasové přenosy a CD. Program galakoncertu byl impozantní a včetně zahajovacího koktailu a večeře po koncertu trval 5 hodin. Však to také nebylo zadarmo. Ten, kdo si chtěl užít všeho, si musel připravit až 30 000 $. Mezi hosty se objevil i 76letý Justino Diaz a stovky malých i velkých celebrit.

Justino Diaz 2017
Na začátku byl promítnut film s předehrou k Bernsteinově West Side Story, která se odehrávala právě v místech, kde dnes opera stojí. Pak zazněly hitové árie a ansámbly, které zpívalo na 30 hvězd světové opery.


Mezi nimi nechyběli Piotr Beczala, Ben Bliss, Javier Camarena, Diana Damrau, Joyce DiDonato, Placido Domingo, Michael Fabiano, Renee Fleming, Juan Diego Florez, Ferruccio Furlanetto, Elina Garanca, Susan Graham, Mariusz Kwiecien, Isabel Leonard, Zeljko Lucic, Amanda Majeski, Angela Meade, James Morris, Anna Netrebko,

Elina Garanca, Diana Damrau, Renée Fleming, Susan Graham,
Isabel Leonard, Dolora Zajick, a Pretty Yende 
Javier Camarena, Željko Lučić, Christopher Job, Renée Fleming, Matthew Polenzani,
Ben Bliss, Diana Damrau, Sonya Yoncheva, Vittorio Grigolo, Kristine Opolais, 
Kristine Opolais, Eric Owens, Rene Pape, Matthew Polenzani, Rolando Villazon, Michael Volle, Pretty Yende, Sonya Yoncheva, Metropolitan Opera Orchestra a sbor. A do toho bylo promítáno interview s Leontyne Price a ukázky ze starších inscenací jako třeba Chagallova scéna ke Kouzelné flétně nebo Zeffirelliho Bohéma (1981) a Tosca (1985). Jako "překvapení" se po přestávce objevil barytonista Chvorostovsky, který ze zdravotních důvodů vloni skončil. Dirigovali Yannick Nezet-Seguin, designovaný umělecký ředitel MET od sezóny 2020-21, Marco Armiliato a posledních 50 minut music director emeritus James Levine, který v MET od debutu 5. června 1971 dirigoval více než 2,5 tisíce představení. V samotném závěru zaznělo finále 2. jednání Verdiho Aidy.


Nemusím být u všeho, ale tady bych se pozvání nebránil. Bohužel se nekonalo.


To nejlepší v opeře 2016

Včera, to je 7. května 2017, byly v London Coliseum předány již popáté ceny International Opera Awards za to nejlepší, co se v opeře událo v uplynulém roce:

Anna Netrebko, Renata Scotto, Lawrence Brownlee


Sbor
Arnold Schoenberg Chor

Dirigent
Philippe Jordan

Výtvarník
Klaus Grünberg

Režisér
Christof Loy

Výchova a vzdělávání
Natalya Sats Children's Opera Theatre

Zpěvačka
Anna Netrebko

Festival
Wexford Festival Opera

In Memoriam
Alberto Zedda

Leadership in Opera
Bernard Foccroulle

Celoživotní dílo
Renata Scotto

Zpěvák
Lawrence Brownlee

Nová produkce
Saariaho: L’amour de loin, d. Robert Lepage (Metropolitan Opera)

Nováček
Lorenzo Viotti (Conductor)

Operní společnost
Opéra de Lyon

Sponzortví
FEDORA: The European Circle of Philanthropists of Opera and Ballet

Cena čtenářů
Juan Diego Flórez

Záznam (kompletní opera)
Tchaikovsky: Pique Dame (BR Klassik)

Záznam (sólový recital)
Pretty Yende: A Journey (Sony)

Znovuobjevené dílo
Żeleński: Goplana (Warsaw National Theatre)

Světová premiéra
Thomas Adès: The Exterminating Angel (Salzburg Festival)

Mladý zpěvák
Louise Alder

Glyndebourne v příštím roce


Ještě než začne tradiční letní operní festival v jihoanglickém Glyndebourne, zveřejnili organizátoři své plány pro příští rok:

1. The Glyndebourne Opera Cup

Nová soutěž pro operní zpěváky do 28 let, která proběhne během ledna a března 2018, přičemž výběrová kola se budou konat ve Filadelfii, Berlíně a Londýně, zatímco semifinále a finále v Glyndebourne.

Vítěze, který získá 15000 Ł, bude vybírat porota o složení:
Sebastian F. Schwarz - generální ředitel Glyndebourne (Chair)
Barrie Kosky - umělecký ředitel Komische Oper Berlin
David Devan - generální ředitel a prezident Opera Philadelphia
Joan Matabosch - umělecký ředitel Teatro Real de Madrid
Sophie de Lint - umělecký ředitel Zurich Opera a designovaný ředitel Dutch National Opera
Fortunato Ortombina - umělecký ředitel Teatro La Fenice, Venice
Pål Christian Moe - konzultant Bayerische Staatsoper Munich a Glyndebourne
Maria Mot - ředitel Vocal & Opera, Intermusica

2. Glyndebourne Festival 2018



GIACOMO PUCCINI
Madama Butterfly
19. května – 18. července 2018
17 představení

Festivalový debut inscenace z Tour 2016
Dirigent: Omer Meir Wellber
Režie: Annilese Miskimmon
Orchestr: London Philharmonic Orchestra
Účinkující: Olga Busuioc (Cio-Cio-San), Joshua Guerrero (Pinkerton), Michael Sumuel (Sharpless), Elizabeth DeShong (Suzuki), Carlo Bosi/François Piolino (Goro)


RICHARD STRAUSS
Der Rosenkavalier
20. května – 26. června 2018
11 představení

Revival festivalové produkce z roku 2014
Dirigent: Robin Ticciati
Režie: Richard Jones
Orchestr: London Philharmonic Orchestra
Účinkující: Kate Royal (The Marschallin), Kate Lindsey (Octavian), Brindley Sherratt (Baron Ochs), Erin Morley (Sophie), Michael Kraus (Herr von Faninal)


GEORGE FRIDERIC HANDEL:
Giulio Cesare
10. června – 28. července 2018
12 představení

Revival festivalové produkce z roku 2005
Dirigent: William Christie
Režie: David McVicar
Orchestr: Orchestra of the Age of Enlightenment
Účinkující: Sarah Connolly (Giulio Cesare), Patricia Bardon (Cornelia), Joélle Harvey (Cleopatra), Christophe Dumaux (Tolomeo), John Moore (Achilla), Kangmin Justin Kim (Nireno)


CLAUDE DEBUSSY:
Pelléas et Mélisande
30. června – 9. srpna 2018
12 představení

Nová produkce festivalu 2018
Dirigent: Robin Ticciati
Director: Stefan Herheim
Orchestr: London Philharmonic Orchestra
Účinkující: Christina Gansch (Mélisande), John Chest (Pelléas), Christopher Purves (Golaud), Brindley Sherratt (Arkel), Karen Cargill (Geneviève)
¨

GEORGE FRIDERIC HANDEL:
Saul
19. července – 25. srpna 2018
13 představení

Revival festivalové produkce z roku 2015
Dirigent: Laurence Cummings
Režie: Barrie Kosky
Orchestr: Orchestra of the Age of Enlightenment
Účinkující: Markus Brück (Saul), Iestyn Davies (David), Allan Clayton (Jonathan), Karina Gauvin (Merab), Anna Devin (Michal)


SAMUEL BARBER
Vanessa
5. – 26. srpna 2018
10 představení

Britská premiéra
Dirigent: Jakub Hrůša
Režie: Keith Warner
Orchestr: London Philharmonic Orchestra
Účinkující: Emma Bell (Vanessa), Edgaras Montvidas (Anatol), Doris Soffel (The Old Baroness), Donnie Ray Albert (The Old Doctor)


3. Glyndebourne Tour 2018

Během 50. ročníku ve dnech 13. října až 1. prosince 2018 uvidí diváci v Glyndebourne, Milton Keynes, Canterbury, Norwich a Woking následující představení

JULES MASSENET:
Cendrillon (Cinderella)
Režie Fiona Shaw.

GIUSEPPE VERDI
La traviata
Inscenace Tom Cairnse uvedená s ohromujícím úspěchem na Festivalu 2014, tehdy s Venerou Gimadievou a Michaelem Fabiano

GLYNDEBOURNE PRESENTS
La traviata: Behind the Curtain

pátek 5. května 2017

Premiérovo řízené harakiri?

Tak dneska, tedy 4. května 2017, Babiš se Zemanem, kteří se přechodně dostali do defenzívy, protože byly spuštěny události, které nerežírují, ukázali v plné nahotě na několika frontách svůj myšlenkový aparát a nemá vůbec smysl jejich jednání rozebírat. Bylo chaotické, plné nepravd, nechutně agresivní a nedůstojné jejich funkcí. Zeman nakonec otočil ústavu tak, že se ve sporu o obsah pojmu demise prohlásil za vítěze nad Sobotkou, na kterém mu vadí nejen to, že před lety nepodpořil jeho kandidaturu na prezidenta, ale současně i to, že je přesvědčený demokrat, možná poslední v sociální demokracii, zatímco on je oportunní sběratel pochybné slávy. Babiš se současně přesouval z televize do televize i do rozhlasu zaběhl, aby hlásal, že Sobotka je lump a proti němu, který nikdy nechtěl být politikem, se kují už léta pikle, přičemž on jediný je pravda sama, čistý jak lilium a organizuje dobro pro všechny, prostě spasitel.

Pokud v sobě demokratické strany nenajdou dostatek síly spojit se a zabránit shora uvedené dvojici v dalším tažení k propojené osobní moci, kopou si hrob. To jediné, co jim po volbách zbyde, bude tancovat podle Babišovy píšťaly. Pravděpodobnost, že se nějaká dohoda podaří, je však nevelká, protože babylon nejrůznějších partiček, které do socdem kdysi natáhl kvůli hlasům Zeman, se dokáže sjednotit maximálně na nejmenším společném jmenovateli typu "přidáme 10 Kč důchodcům", "americký radar nikdy" nebo "předseda je neschopný, pryč s ním".

Sobotkovi muselo být jasné, že "teď a nebo nikdy", protože Babiš permanentní lží a demagogií sbíral body a socdem je odsouzena k říjnové volební porážce, která jeho smete a stranu rozpoltí. To byl bezpochyby hlavní důvod, proč podstoupil řízené harakiri - demisi vlády, která by vyhodila Babiše z ministerského křesla. Když to Sobotkovi nevyjde, což je pravděpodobnější, propadne se jako všichni jeho předchůdci, jen o pár měsíců dřív než kdyby seděl a čekal. Jestli z něj noví vládci udělají jen nesvéprávného blbečka nebo ho budou vláčet soudy teď nelze odhadnout. To celé by byla vnitřní věc socdem, kdyby nehrozil "nový únor 1948", tedy Zemanem tažená změna orientace státu a v důsledku toho vražení klínu do EU, po kterém tak touží Rusko.

Optimistická, leč ne příliš pravděpodobná verze by nastala, kdyby v důsledku Sobotkova řízeného harakiri Babiš získal méně než 30 % hlasů a musel vstoupit do koalice, kde by neměl výraznou většinu, a zdiskreditovaný Zeman současně nevyhrál prezidentské volby.

Jde tedy o mnohem víc než o Sobotku a měsíce, které nás čekají, budou evidentně všechno jiné jen ne nuda.

Dodatek 1.
Sobotka překvapivě i když logicky hned následující den, tedy 5. května ukázal, že se jen tak nevzdá. Oznámil, že demisi nepodá, protože by při Zemanově pokroucení ústavy nesplnila účel, a že podá návrh na odvolání ministra financí Babiše. Z reakcí politiků se zdá, že má podporu ODS a TOP 09, předseda senátu Štech dokonce mluví o ústavní žalobě na prezidenta. Prezidentův mluvčí oznámil, že návrh není platný, protože obsahuje datum, od kdy má platit. A prezident ho bude číst až v pondělí a zabývat se jím bude až po svém návratu z cesty do Číny ve dnech 11.-18. května, reálně to znamená po 22. květnu. Pokud jde o kandidáta na nového ministra financí, potom Babiš tvrdí, že ho má, Sobotka trvá na tom, že nesmí být spojen s Agrofertem. Pokud jde o kompromitující nahrávky, novinář, s nímž na nich rozmlouvá, potvrdil jejich autenticitu, což následně učinil i Babiš, který doposud tvrdil, že o nich nic neví.

bude pokračováno