Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pondělí 15. května 2017

Dvě Mé vlasti, dva světy

Kompletu šesti symfonických básní Má vlast, který hluchý Bedřich Smetana dokončil v roce 1879, patří v české hudbě zcela mimořádné místo, díky čemuž se hraje pravidelně, i když ne příliš často, minimálně však od prvních let po skončení 2. světové války každoročně zahajuje hudební festival Pražské jaro. Současně je u několika generací spojen se vzpomínkou na trapné výchovné koncerty, které dokázaly skladbu úspěšně zprofanovat.

To mimořádné místo rovněž znamená, že čas od času má provedení Mé vlasti také společensko-politické souvislosti, což dokládají i ona dvě, o nichž mluvím v názvu glosy.

První je ta Má vlast, která zazněla ve Smetanově síni v květnu 1990, v čase všeobecné euforie a pozitivních očekávání. Dirigentem byl Rafael Kubelík, bezesporná morální autorita a muzikant světového formátu, který měl za sebou mimo jiné angažmá v londýnském Royal Opera House, newyorské Metropolitan Opera či Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, který vytáhl mezi světovou špičku. Ten koncert symbolizoval obrovskou radost většiny národa z pádu komunistické vlády a naději, že se podobná zvrhlost nebude opakovat.


Jak významná je v historii Mé vlasti ručka či tlapa dějin je vidět z toho, že v roce 1950, kdy zuřivost "budování socialismu" dosáhla vrcholu soudně schváleným zavražděním Milady Horákové, zaujala místo Mé vlasti Dobiášova kantáta "Buduj vlast, posílíš mír" a koncert se hrál na počest narozenin KSČ.

Od oné Kubelíkovy Mé vlasti uplynulo 27 let, kdy nejrůznější orchestry a dirigenti předvedli své vnímání této skladby, až v letošním roce přišel další obrovský vrchol, když možná nejlepší světový orchestr - Vídeňské filharmoniky, dirigoval jeden z největších muzikantů současnosti - Daniel Barenboim. A shodou okolností nelze vyloučit, že je to v době, která bude pro Česko stejně přelomová jako rok 1990. Dlouholetý předseda představenstva filharmoniků Clemens Hellsberg řekl: Pražské jaro je symbolem nejen vysoké umělecké kvality, ale je silně spjato i se symbolismem politickým. A pro Vídeňské filharmoniky, kteří fungují na bázi demokracie a autonomie, jsou důležité obě tyto roviny." A Daniel Barenboim: "Má vlast je mimořádná hudební skladba a to z mnoha důvodů. Jedním z nich je, že je to výpověď o národu. Neznám jiné národy, které by měly podobnou skladbu jako je Má vlast. Další důležitá věc je, že Má vlast je pokaždé považována za velmi národní. A právě tento přívlastek dnes není moc populární. Nacionalismus, vlastenectví. Být vlastencem znamená být pyšný na to, co mi má země dala. A právě to cítím ve Smetanově Mé vlasti."

Daniel Barenboim je zcela mimořádná postava v hudebním světě. Vynikající klavírista, doživotní šéfdirigent a hudební ředitel Staatsoper Berlin a bývalý hudební ředitel milánské La Scaly a Chicago Symphony Orchestra žádaný všemi velkými orchestry a divadly a současně zakladatel a šéf West–Eastern Divan Orchestra s jehož politickými názory člověk nemusí vždy souhlasit, ale v každém případě jde o respekt budící osobnost.


A jeho přístup k Mé vlasti rozhodně nebyl povrchní. Od prosince hrál skladbu opakovaně se svou berlínskou Staatskapelle a Vídeňskými filharmoniky a při prvním koncertu ve Vídni pro rakouskou hudební mládež uvedl slovy každou větu. Je myslím obrovskou poklonou pro českou a nejen hudbu, že se takovéhoto projektu ujal a s celou téměř 1,5 hodiny dlouhou skladbou se seznámil tak důvěrně, že ji s naprostou samozřejmostí v 75 letech dirigoval zpaměti.


Založením West-Eastern Divan Orchestra složeného z příslušníků často nepřátelských národů Blízkého Východu a loňským otevřením berlínské hudební akademie vyjadřuje Barenboim svůj postoj ke světu. A promítneme-li si do toho slova Clemense Hellsberga pronesená před 3 roky u příležitosti koncertu Vídeňských filharmoniků v Sarajevu [1]: "Chceme vyjádřit prostřednictvím hudby hlubokou úctu k myšlence sjednocené Evropy; myšlence, která je největší mírovou vizí v historii našeho společného kontinentu." a současnou politickou vřavu ve světě, která se promítá i do aktuálních událostí v České republice, je zřejmé, že pro mnohé návštěvníky dostal koncert obsah odrážející ony politickospolečenské konotace hudby. Je proto škoda, byť je to možná příznačné, že prezidentská lóže zela opět prázdnotou. Na druhou stranu tam byli viděni předseda TOP 09 Miroslav Kalousek, pražská primátorka Adriana Krnáčová a kandidát na prezidenta České republiky Jiří Drahoš. Aspoň že tak.

Po hudební stránce byl koncert naprosto perfektní, a orchestr i dirigent byli viditelně zaujati jistou mimořádností svého vystoupení.


Pražské jaro 2017
Smetanova síň Obecního domu v Praze
12. května 2017 20.00

Bedřich Smetana: Má vlast
orchestr Vídeňských filharmoniků
dirident: Daniel Barenboim



 [1] Projev Clemense Hellsberga před koncertem v Sarajevu v červnu 2014: 
„Dámy a pánové, vážení přátelé, to co nás dnes spojuje je víc než koncert konaný v nádherné budově Vijećnice /Radnice/, symbolu Sarajeva. Město samotné, které bylo odjakživa místem setkávání Orientu se Západem, lze považovat za symbol Evropy. Program dnešního koncertu je víc než jen sled známých hudebních skladeb, ale představuje symbolickou cestu časem.

Ať už to bude ohlédnutí zpět či pohled na přítomnost, anebo výhled do budoucnosti, tak Vídeňští filharmonikové – nezávislé sdružení hudebníků s demokraticky zvolenou samosprávou – spolu s dirigentem Franzem Welserem-Möstem a se sborem Opery Národního divadla v Sarajevu, by rádi v tento den a na tomto památném místě předali velké poselství naděje: vášnivou prosbu o zachování míru a usmíření mezi národy.

Bylo tu bezpočet mohutných a zdánlivě nezničitelných říší – od dob dávných faraonů, přes Římany až k Habsburkům „nad jejichž říší slunce nikdy nezapadlo“ – které v průběhu časů a z nejrůznějších příčin zanikly a jejichž osudy mnohdy známe už jen z učebnic dějepisu a ze svědectví umění.
Skutečného umění, které je schopno odolat náporům času a různých společenských změn a které zůstává těmito změnami nedotčené a ve svém sdělení pravdivé. Umění lze považovat za nevídaný a úspěšný pokus o překonání naší lidské smrtelnosti; za dar, který nás povznáší, kultivuje, zušlechťuje, ale také nás třeba zbavuje bolesti, úzkosti a strachu. V umění máme možnost se všichni navzájem setkávat v jakési vyšší duchovní rovině, která je pro existenci člověka a pro vytváření jeho vztahu ke svému okolí zcela nenahraditelná. Platilo to vždy, platí to dnes dvojnásob. Zvláště v současnosti, kdy je člověk formován především politikou a ekonomikou, a naději přinášející hlas umění v této vřavě jaksi zaniká. Aby byl tento hlas slyšet, musí se především člověk sám ztišit.

Dnešním Vzpomínkovým koncertem chtějí Vídeňští filharmonikové vyjádřit svoji úctu k Sarajevu, k městu s jeho bohatou historií a místu setkávání rozličných kultur a náboženství. Cítíme se spjati s lidmi tohoto města, této země, této části kontinentu a chceme zde v tento symbolický den na tomto místě, zde ve Vijećnici, vyjádřit prostřednictvím hudby hlubokou úctu k myšlence sjednocené Evropy; myšlence, která je největší mírovou vizí v historii našeho společného kontinentu.“

Žádné komentáře:

Okomentovat