Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pátek 31. srpna 2018

Americká moc

Od 2. světové války až do rozpadu SSSR sdílely Spojené státy světovou dominanci se svým hlavním konkurentem v Moskvě. Přes četné lokální konflikty, ke kterým docházelo v průběhu zhruba 40 let, dávala světu jejich zhruba stejná síla geopolitickou stabilitu. Washington vydával ohromné částky a vojenskou sílu k zadržování čínsko-sovětského bloku, protože Eurasie byla pod komunistickou kontrolou.

Základním principem americké strategie v té době bylo vojenské a ekonomické zadržování. Washington nebyl schopen vojensky porazit Sovětský svaz a tato skutečnost přinutila Američany, aby vyvinuli novou strategii k jeho kontrole. Tak došlo k rozšíření vlivu USA na západ a jih Evropy, Írán a části Asie a Tichomoří. Sovětská strategie spočívala v podněcováním povstání v sousedství USA.

Když se Sovětský svaz rozpadl, rozšířil se názor, že USA se staly tak silnými, že by sotva mohly být napadeny jakoukoli jinou mocností. Je jistě pravda, že od roku 1991 existovala poprvé v historii jediná mocnost, která měla v podstatě neomezený celosvětový vojenský i ekonomický dosah. Ani římská Říše ve starověku, ani britská Říše koncem devatenáctého až počátkem dvacátého století nedosahovala toho, čím disponovaly USA.

To se však ve druhém desetiletí 20. století výrazně změnilo. USA jsou dále nesmírně silné a jsou schopny vést války na několika frontách současně, ale to není totéž, co předchozí všemocnost. Politici i analytici někdy věří, že americká moc nemá žádné omezení. Ovšem limity existují vždy a globální stát, jako jsou USA, může zůstat silný jen tím, že je pozná a respektuje.

Primární limit omezující Ameriku je stejný jako ten, který ovlivnil římské a britské říše: demografie. V Eurasii - v Asii a Evropě dohromady - jsou Američané přečísleni. Americká armáda je postavena na principu multiplikace síly: na zbraních, které mohou zničit nepřítele dříve, než ten zničí poměrně malou sílu, kterou USA nasadily. Tato strategie může být efektivní - ale existuje tolik potenciálních amerických nepřátel, že by americké útočné síly mohly být snadno ohroženy, což vytváří stav oslabení.

Rozmístění velkých amerických sil v Eurasii je tedy nereálné, kromě zvláštních případů, kdy je zapotřebí ohromující síla k získání významné bitvy (případ Iráku a Afghánistánu).

Eurasijský kontinent však také prochází hlubokými geopolitickými změnami. Při povrchním pohledu bychom mohli říci, že je pro USA snadnější zvládnout rozdělenou Eurasii, protože existuje řada regionálních mocností, které konkurují spíše jedna druhé, než monolitickou, která charakterizovala stabilnější dobu studené války.

Současná Eurasie je opravdu chaotičtější a tato nepředvídatelnost představuje výrazný zlom v tom, s čím se USA musely vypořádat v předchozích desetiletích. V předvídatelnější době studené války byla geopolitika důležitá, ale byla skrytá v demokratických a idealistických východiscích.

Moderní Eurasie se však jasně posouvá směrem k novému, obtížněji udržitelnému světovému řádu. Vezměme například nový národní bezpečnostní dokument USA, který podepsal prezident Trump. Formálně zahájil konec etických a morálních východisek v mezinárodních vztazích a oznámil návrat geopolitiky - krok založený na zkušenostech minulých generací.

Toto myšlení je dobře shrnuto v následujícím citátu z dokumentu, který uvádí zvýšené nepředvídatelnosti a konkurenci mezi různými mocnostmi v Eurasii: "Tyto soutěže vyžadují, aby Spojené státy přehodnotily politiku posledních dvou desetiletí, politiky vycházející z předpokladu, že angažovanost se svými konkurenty a jejich začlenění do mezinárodních institucí a globálního obchodu by je změnily v benigní aktéry a důvěryhodné partnery. Většinou se tento předpoklad ukázal jako nepravdivý. "

Čím více chaotická bude Eurasie, tím obtížnější bude pozice USA. Jestliže kdysi čelily pouze silnému Sovětskému svazu, nyní je to Rusko, Čína, Írán a destabilizovaný Blízký Východ.

Kromě toho se množí teroristické a kybernetické útoky zahraničních odpůrců proti USA a nutí je znovu přizpůsobovat vlastní strategii. Četné náznaky politiky USA vůči Ukrajině, Gruzii, Izraeli a Japonsku v oblasti Asie a Tichomoří ukazují, že Washington stále více chápe, že si již nemůže dovolit být přímo zapojen do řady konfliktů na celém světě, konkrétně v Eurasii. Bude to rychle vyčerpáno. Spojené státy mají proto tendenci pomalu vytvářet regionální a globální rovnováhu založenou na široké finanční a vojenské podpoře, ať už Ukrajiny a Gruzie v bývalém sovětském prostoru proti Rusku, nebo Izraele a dalších států na Středním Východě proti Íránu.

Kromě bezprostřední ruské bezpečnostní hrozby pro východní Evropu usilují Čína a Írán o změnu stávající politické rovnováhy moci ve svém bezprostředním okolí. Hospodářský vzestup Číny, spojený s vojenským rozvojem, umožňuje, aby se stala silným světovým hráčem v mezinárodní politice. Ještě důležitější je, že její strategické požadavky jsou v rozporu se strategickými požadavky USA. Peking musí zajistit získávání životně důležitých zdrojů ropy a zemního plynu, které jsou v současné době k dispozici většinou přes Malacký průliv. Ve věku americké námořní dominance je čínským imperativem přesměrovat závislost ekonomiky a přemisťovat zásobovací trasy z Malackého průlivu jinam. To je důvod, proč stojí miliardy dolarů za iniciativou "Belt and Road", která má za cíl opětovné propojení Asie a Tichomoří s Evropou prostřednictvím Ruska, Blízkého Východu, a Střední Asie. Současně rostou čínské námořní ambice, které znemožňují americkou nadvládu poblíž jejích břehů.

Vzhledem k tomu, že nadvláda oceánů je jádrem americké globální moci a čínská ekonomika je nejistá, vzájemné podezření mezi Pekingem a Washingtonem se v příštích letech a desetiletích zvýší. Z dlouhodobého hlediska je to pro USA nebezpečnější, než byla sovětská hrozba během studené války. Sověti bodovali pouze vojensky. Dnes však Čína převládá ekonomicky.

Problematický je také vzestup Íránu v posledních letech. Zeměpisná poloha země, stejně jako války v Iráku a Sýrii, přeměnily Írán na plnohodnotnou regionální mocnost s dosahem do Středozemního moře. Existují náznaky, že to není krátkodobý vývoj. Íránci úspěšně pracují na rozšíření svého vojenského vlivu podporovaného ekonomickými pobídkami.

Potenciál americké globální moci je velkým tématem, ale jedna věc je jasná: v nadcházejících letech pravděpodobně uvidíme, že Amerika bude méně zapojena do různých scén v celé Eurasii. Současně, ve srovnání se sovětským obdobím, kdy existoval pouze jeden druh nepřítele, se USA nyní potýkají s množstvím ohrožení světového řádu od mnoha konkurentů. Čína je ekonomicky a vojensky silná; Írán usiluje o vybudování společného bohatství; Rusové vyzývají Evropany. Washington nemůže vyvinout jednotnou strategii, která by neutralizovala různé druhy geopolitických konkurentů. Místo toho se USA spoléhají více na místní aktéry, aby udržely Čínu, Írán a Rusko v zálivu.

Strejda Pavel

Tátova dobrého, možná nejlepšího kamaráda jsem viděl poprvé, když mi byly čtyři roky. A hned ho bylo všude plno.

Ale po řadě. V Plzni žily po 1. světové válce dvě židovské rodiny Fischlů, jejichž předci po nejméně několik generací žili v Želkovicích u Berouna. Byli to bratři a starší z nich, obchodník Gustav Fischl, měl syna Ottu (nar. 1910). Ten byl stejně starý jako můj otec a chodili do jedné třídy plzeňského reálného gymnázia. Lahůdkářství ve Smetanových sadech zřejmě prosperovalo, jinak by na něj okolní konkurence sdružená ve “Společenstvu hostinských a výčepníků v Plzni” nezasílala úřadům trvalé stížnosti s žádostí o potrestání. Dokonce i jeden z mých dědečků v tom jel. Jak šel čas, starší dcera se vdala a Otta odešel někdy v polovině 30. let do Prahy a bydlel na Letné ve Veverkově ulici, později ve Vinařské a nakonec ve Spálené. 4. června 1940 bylo Gustavovi coby židovi lahůdkářství odebráno, prodej kávy těm, kdo ho předtím udávali, skoro nic nevynášel a podporovat ho musel Otto. V lednu 1942 byli rodiče a mladší dcera odvezeni do Terezína, v dubnu pak i Otto.

Mladší z bratrů Fischlů, Emil, měl syny Pavla (nar. 1911) a Lea (nar. 1914). V roce 1933 se rodiče přestěhovali do Prahy a s nimi i Pavel, který se v roce 1936 osamostatnil. O několik let později se z Plzně přestěhovali do Prahy i mí rodiče a začali se stýkat, tedy hlavně otec, se starými kamarády Ottou, společensky zdatným Pavlem a jejich přáteli. To trvalo až do chvíle, kdy byli  “přesídleni” transportem do ghetta.

Když skončila válka byli skoro všichni okolo mrtví. Pavlovi rodiče byli v Lodži zavražděni již počátkem roku 1942. Ottovi rodiče i Otto byli ještě v lednu převezeni do Terezína a v dubnu do dalšího ghetta ve východopolské Izbici, kde zahynuli. Zavražděna byla i Ottova manželka Anna a mladší sestra Helena.

Zůstali jen Pavel a jeho mladší bratr Leo. A také starý kamarád z Plzně a pak Prahy Míra, tedy můj otec, který se s Pavlem a jeho židovskými přáteli stýkal dokud to šlo, až mu sami začali říkat “bílý žid”. Jak se stalo, že Pavel přežil? Všichni se domnívali, že odejel v transportu a byl považován za ztraceného. Avšak po nějakém čase se mezi důvěrnými přáteli začalo mluvit o tom, že ho někdo potkal na Příkopech. Pak se po něm slehla země.

Hned po skončení války se však tátovi ozval a takhle podal svůj příběh: Do transportu sice nastoupil, ale podařilo se mu utéct. Spojil se se svou milenkou Janou Schönitzovou a s její pomocí se víc jak tři roky skrýval. Nejkrušnější čas nastal po atentátu na Heydricha, kdy Pavel trávil celé noci ve vlacích v obavách, aby při domovní prohlídce nebyl odhalen a nestal se příčinou smrti dalších lidí. Přežít celá ta léta se mu podařilo také proto, že milencem Janiny sestry byl důstojník německé okupační správy, který rodině pomáhal. Odměnou se mu stalo poválečné manželství a právo zůstat v Československu.

Pavel se okamžitě po válce s Janou oženil. Podle jeho verze našel za revoluce na ulici pásku revoluční gardy (RG), když v červnu žádal o souhlas s přejmenováním z Fischl na Fedor, uváděl, že je členem KVNB neboli komise vnitřní národní bezpečnosti, na které se RG přeměnily. Získal také krásný byt po uprchlých Němcích v Letohradské ulici. Ale poměry a metody KVNB byly pro něj neúnosné (Jiří Traxler píše o nářku znásilňovaných Němek ve sklepení úřadu ve Vodičkově ulici) a s vírou v lepší zítřky rychle založil Kino-Radio velkoobchod v Týnské ulici v Praze. Ne náhodou, v tomto oboru působil již od počátku 30. let, kdy se dokonce soudně přel se svým zaměstnavatelem o rádio, které mu zadržel, když nedostal domluvenou provizi.

A v této chvíli jsem ho poznal i já, protože s námi strávil Vánoce 1945 a filmoval průběh Štědrého večera u nás doma a přinášel pohodu.

Pak rychle po sobě zplodil dva syny a budoval svůj byznys. Jenomže přišel rok 1948, v březnu 1949 byl velkoobchod znárodněn a Pavel opět s vírou v lepší zítřky nasedl na loď a s celou rodinou odejel do Austrálie. Krátce předtím jsem se s ním šel s babičkou rozloučit k Janiným rodičům a dodnes vidím velkou bednu na schodišti, která představovala celý jejich majetek. Zůstala po něm jen velká vzorkovnice z velkoobchodu.

Dostal domek v Sydney a nějakou práci, zřejmě dost pod úrovní jeho představ a hlavně pod úrovní představ jeho ženy o životní úrovni. Zprávy o něm byly sporadické, mám dojem, že chodily přes něčí příbuzné v Anglii. V květnu 1960 bylo jejich manželství rozvedeno a Pavel zůstal sám, protože Jana odešla i se syny k muži, který naplnil její představy, a dal jim všem své jméno a snad i odešli do Spojených států.

Pavlovo zdraví reagovalo infarktem, ale ještě se nevzdal. Když se zotavil, vydal se na cestu do Evropy. Setkal jsem se s ním v červnu 1967, když uspořádal pro asi 10 starých přátel posezení v hotelu Flora, kam jsem doprovázel otce. Kromě Evžena Zamary, který kvůli ženě po roce 1948 z Prahy neodešel (a brzy ho skolil infarkt), tam byla i herečka Věra Ferbasová. Pavel se na zpáteční cestě zastavil v Izraeli, aby se setkal s Avigdorem Daganem, což nebyl nikdo jiný než Viktor Fischl z Prahy. Ten se narodil v Hradci Králové, avšak sotva patřil mezi Pavlovy blízké příbuzné, neboť jeho rodiče tam přišli z Uher. Nicméně byl to vrstevník narozený v roce 1912 a v Praze byl před válkou známý především díky své politické aktivitě. Včas odešel do Londýna, pracoval pro ministra Masaryka, po válce se vrátil, v roce 1949 opět emigroval a až do roku 1977 působil pod novým jménem jako izraelský diplomat.

Za čtyři roky přišla zpráva, že Pavel 15. října 1971 v 60 letech po dalším infarktu zemřel.

Co k tomu říct, promarněný život? To asi ne, měl přece syny i když o ně přišel. Spíš že je to další doklad toho, co všechno je v lidských silách. Dobrého i zrůdného. Židé jsou pronásledováni průběžně od zničení Jeruzaléma v 1. století n.l., což vyvrcholilo historicky největší genocidou v podobě holocaustu. Antisemitismus je u částí evropské populace stále živý a v podstatě nejen on, ale xenofobie obecně. Vedle židovských přátel mých rodičů jsem přitom poznal i cikány z našeho domu, co sice byli hluční, ale neokradli mne. Ani doktor Schmidt, ruský Němec, co utekl před Leninem a žil v Praze. Okradli mne líný ajťák, sousedovic bílý synek a čeští bezdomovci, hnusně mne podvedl jiný soused.

A různá vyhnání a exody se dějí v různých dobách a částech světa stále. V minulém století Arméni, Turci, Řekové, Češi, Němci, Poláci, o přesunech celých národů v sovětském Rusku ani nemluvě. Dnes je to Afrika, Blízký Východ, ale i Venezuela.

Je odporné, když se politici, kteří nemají dost schopností k úspěšnému řešení těchto problémů, snaží v zájmu vlastní moci sbírat body na těchto krutých událostech a štvou občany proti různosti. S tím se lze sotva smířit, je jen otázka, zda se dá něco dělat, když politici infikují nenávistí důvěřivou a nepoučenou část populace, jako spasitelé jí nabízejí ochranu.

Turecká houpačka

Je to dva roky, co jsem se věnoval událostem v Turecku. Tehdy došlo k údajnému pokusu o státní převrat  potlačený díky zprávě od ruské rozvědky, což umožnilo prezidentovi Erdoganovi zbavit se obrovského množství svých údajných nepřátel, které vyházel z práce a zčásti pozavíral a současně dál omezovat svobodu tisku a projevu. V loňském roce zorganizoval konstituční referendum, kterým si nechal schválit přechod od parlamentního systému k prezidentskému, realizovaný po letošních prezidentských volbách, čímž vyvrcholila téměř dvacetiletá Erdoganova cesta k osobní moci, kterou by bezpochyby nejraději zakončil přeměněním Turecka v lokální velmoc, jež bude určovat chod událostí na Blízkém Východě. Ostatně proč ne, ještě před 100 lety tady  byla Osmanská říše.

Byla přitom doba, kdy si lidé mysleli, že sekulární a demokratické Turecko nakonec přistoupí k Evropské unii a stane se tak součástí klubu bohatých liberálních států známých jako Západ. A ještě před pár lety bylo Turecko miláčkem investorů do rozvíjejících se ekonomik. Leč tyto dny jsou pryč. Jak se měnilo v autokracii, politicky se odklánělo od Západu, stávalo se zemí výrazněji islámskou a pouštělo se do konfliktů se spojenci v NATO.

V honbě za růstem však byla odhozena principiální ekonomická politika a vysoká rychlost růstu závisela na zahraničních půjčkách. Objem půjček v cizích měnách se v podnikové sféře od roku 2009 více než zdvojnásobil. Erdogan, který věří že vysoké úroky z úvěrů nevyléčí inflaci, ale vyvolají ji, zabránil centrální bance v reakci.

  

Oba tyto trendy se nyní spojily. Turecko je sevřeno měnovou krizí, částečně urychlenou americkými sankcemi kvůli Erdoganovu odmítnutí propustit pastora Andrew Brunsona, který je absurdně obviněn z terorizmu. Trump situaci zhoršil oznámením vyššího cla na dovoz kovů z Turecka. Lira ztratila jen v tomto měsíci 20 %  své hodnoty, což dále podněcuje inflaci a ohrožuje zdraví tureckého bankovního systému. Vztahy s Amerikou jsou proto mizerné. Erdogan obviňuje z tureckých ekonomických problémů spiknutí zahraničních nepřátel a uvalil odvetné tarify na americké automobily, alkohol a dokonce i kosmetiku.

Krize představuje tři druhy rizik: pro další rozvíjející se trhy kvůli obavám, že investoři začnou odcházet, jestliže se nákaza rozšíří; pro turecké hospodářství, které stojí na hraně hluboké recese; a pro Západ, jehož křehké vazby na Turecko by se nakonec mohly rozpadnout.

Kdy Erdogan povolí?
Začněme nejméně špatnými zprávami. Kolaps liry způsobil neklid na dalších rozvíjejících se trzích, které mohou sdílet jeden nebo více rysů tureckých, včetně nedostatečné míry úspor, velkého schodku běžného účtu, spousty dluhů v cizí měně a vysoké inflace. Jihoafrický rand padá; indická rupie dosáhla rekordně nízkého kurzu; Argentina, která již letos zažila vlastní měnovou krizi, opět zvýšila úrokové sazby. Akcie bank s významnějším podílem tureckých dlužníků poklesly.

Podmínky se staly pro rozvíjející se trhy méně přívětivými, protože zpřísnění měnové politiky v Americe posílilo dolar a současně rostou obavy o čínskou ekonomiku. Ale lavina měnových krizí se stále jeví jako nepravděpodobná, hlavně proto, že slabost Turecka je tak dramatická. Z velkých rozvíjejících se ekonomik mají dvoumístnou míru inflace pouze Argentina a Egypt a žádná nemá schodek běžného účtu tak velký, ačkoli Pákistán se mu blíží. Ostatní trhy mají větší prostor pro politické manévrování. A ti, kteří mají nejvíce podobné problémy, projevili větší ochotu při jejich řešení. Skutečnost, že centrální banka Argentiny zvýšila úrokových sazeb, je zdrojem uklidnění.

Pro země jako je Turecko existuje poměrně standardní postup, kterým se má řídit, když se ekonomika dostane do takovýchto problémů: zvýšit úrokové sazby s cílem snížit tlak na měnu a řešit inflaci a hledat nouzové financování od MMF spolu s řadou kroků přátelských k investorům. Argentina to udělala právě letos v létě a pomohlo jí to překonat svou krizi v zárodku.

Turecko zatím udělalo jen málo v boji proti požáru tím, že nabídlo pomoc bankovnímu systému, což ztížilo spekulace proti liře. A vypustilo zprávy o slibech investic od spojenců, jako je Katar, které sice poskytnou dolary, ne však důvěryhodnost. Erdoganovým odporem vůči vyšším úrokovým sazbám a skutečností, že obrácení se na MMF by vyžadovalo nějaké sklonění a přihrbení se před Amerikou, ztratilo Turecko šance předběhnout události. To by přitom mohlo přinést řízenou úpravu a zabránit chaotickému zhroucení, v němž se šíří platební neschopnost a banky se potácí.

Ja vina na Americe?
Erdogan to tak může vidět. Ale jeho autokratický styl přináší špatnou politiku. Naboural instituce, které by se mu měly postavit. Centrální banka, která by měla být nezávislá a technokratická, se podřizuje názorům neústupného vůdce. Ministerstvo financí řídí prezidentův zeť. Média, která by měla poukazovat na Erdoganovy chyby, jsou tak zastrašena, že místo toho opakují jeho konspirační teorie. Bez přístupu k objektivním informacím se mnoho Turků domnívá, že jejich problémy jsou způsobeny západním spiknutím. Nemá-li prezident Erdogan nikoho, kdo by mu oponoval, nic nebrání tomu, aby se svobodně oddával svým nejhorším pudům.

V normálních časech by západní spojenci mohli Turecku pomoci tím, že řeknou Erdoganovi ať otočí kormidlem. Ale evropské vlády se bojí ho podráždit, aby neotevřel brány a nezpůsobil tak zaplavení Evropy syrskými uprchlíky. A Trump se s tureckým vůdcem angažuje ve směšné soutěži, kde oba vytahují obchodní hrozby a vyvolávají vlastenecký hněv proti tomu druhému. Ani jeden z nich není ochotný ustoupit, protože se bojí vypadat jako ten slabší.

V krátkodobém výhledu budou krizí mnohem více trpět Turci. Mnozí již cítí jak chudnou, když ceny stoupají. Z dlouhodobého hlediska však Amerika utrpí také. Turecko je důležitým spojencem v rozhodujícím místě, které je křižovatkou mezi Evropou, Blízkým Východem a Asií. Pokud se vztahy se Západem vyvinou špatně, může se ještě více přiblížit Rusku či Číně. Prezident Trump má pravdu, když požaduje propuštění pana Brunsona, ale je špatné používat k tomu celní tarify. Systém obchodování založený na pravidlech je závislý na tom, aby žádná země nevyužívala takové tupé zbraně. A aliance NATO je podkopávána, jestliže americký prezident zbytečně podněcuje spory s popudlivými členskými státy.

Pánové Trump a Erdogan musí najít způsob, jak si zachovat tvář, aby oba mohli oznámit vítězství a vyřadit agresi. To by vytvořilo prostor pro Západ, včetně Mezinárodního měnového fondu, aby Turecku pomohl vzdálit se od propasti. Je těžké zachránit zemi, jejíž vůdce nechápe, proč má problémy. Turecko je však příliš důležité, aby mohlo být opuštěno.

čtvrtek 30. srpna 2018

České krajiny

"Krajinou mého srdce"

Když jsem psal o letošním festivalu v Litomyšli, dopracoval jsem se až k vlastenectví. Nebo spíš pojmu domov. A to jsem se dotýkal hlavně hudební složky celé akce. Snad ještě silněji se však hlas domova ozýval v Litomyšli výtvarné, jmenovitě jedné z jejích výstav, která se jmenovala Krajinou mého srdce. Tato výstava však není výjimkou. Ve čtrnáctileté historii Výtvarné Litomyšle se konalo výstav obrazů české krajiny více než 10. Pokrývají především období od romantismu až po impresionismus resp. léta působení dvou profesorů pražské akademie a tvorbu jejich malířských odchovanců. Maximilian Haushofer (1817-1881) byl profesorem krajinomalby v letech 1844 až 1866 a po dlouhé pauze přišel jeho žák Julius Mařák (1832-1899), který vedl ateliér krajinomalby od roku 1887 do své smrti v roce 1899. Zvláště Mařák a jeho škola vytvořili klíčová díla české krajinomalby. Ta se tehdy vymanila z formálního romantismu a navázala na zkušenosti Barbizonské školy včetně malování v plenéru a přijímala i podněty impresionismu a dalších uměleckých směrů, kupříkladu symbolismu.

Krajina, jejíž snad každý metr v Česku přetvořila lidská ruka, se díky tomu stala kulturním fenoménem a tvorbu českých krajinářů lze dle mého názoru vnímat jako určitou formu národní hrdosti. Ostatně o ní vypráví i hudba Smetanova a Dvořákova.

krkonošská krajina
Litomyšl hraje v tom všem poměrně významnou roli. Nejen proto, že se zde narodil Julius Mařák, ale bezprostřední blízkost Českomoravské vrchoviny, táhlé svahy, rybníky a potoky, stráně, stromy a maková pole v blízkém i širším okolí přitáhly řadu dalších malířů. Jan Slavíček v Kameničkách, František Kaván ve Vítanově, Jan Honsa v Běstovicích, ti všichni dohromady krajinu povýšili na obraz duchovna a jejich tvorba svým způsobem představovala vrchol české krajinomalby. Ostatně svědčí o tom i možná tisíce "pokleslých" kopií resp. napodobenin jejich krajin, které zdobily české domácnosti a staly se součástí estetického povědomí několika generací Čechů. Následovníci Mařákovců pak nezřídka dávali větší prostor formě než obsahu a jejich estetické normy nepronikly do kolektivního vědomí.

Josef Bárta: Před bouří (1907)
Specifikem výstavy nazvané "Krajinou mého srdce" je skutečnost, že jejích 20 exponátů není součástí státních sbírek, ale pochází ze soukromé sbírky bývalého politika Miroslava Macka, resp. jeho otce, což jim přidává jakousi osobní dimenzi, další přidanou hodnotu a celé výstavě spolu s citlivou instalací jakýsi intimní charakter.

Jeden z nejpůsobivějších obrazů výstavy - "Jeřáby u Staré Paky" Bohumila Dvořáka
posloužil i jako poutač výstavy
Generálním partnerem výtvarné Litomyšle je od svého vzniku Bohemian Heritage Fund, který je také spolupořadatelem této výstavy. Významný podíl na ní má i kurátor Michael Zachař, svého času ředitel památkové péče v Praze, který je předním českým odborníkem právě na tuto oblast a s největší pravděpodobností největším na Františka Kavána, o kterého se zajímal již od dob studií a je autorem rozsáhlé monografie z roku 2009. Takže není divu, že souvisí i s ostatními výstavami z této glosy.


Impresionismus a jeho přesahy v české malbě

A ve městě je ještě jedna výstava s podobným zaměřením. Nachází se v galerii Kroupa na Smetanově náměstí.




Majitel Galerie Kroupa je zkušený obchodník uměním, který řadu roků působil v Paříži a v rámci Výtvarné Litomyšle již představil české krajinářství 2. poloviny 19. a počátku 20. století na několika výstavách.


František Kaván - zámek Jilemnice

O pár týdnů později jsem shodou okolností navštívil zámek v podkrkonošské Jilemnici, a jednou z jeho expozic je sbírka zhruba 90 obrazů Františka Kavána (z více než 1100 ověřených jako originály), který se narodil ve Víchovské Lhotě ležící v bezprostřední blízkosti města. Co do počtu obrazů je to vlastně největší sbírka. Kaván byl také žákem Julia Mařáka a kromě motivů z blízkých Krkonoš a Podkrkonoší, maloval i krajinu Českomoravské vysočiny, kde žil řadu roků ve Vitanově nedaleko Hlinska. Ještě za studií namaloval obraz Podmrak, který byl oceněn na Světové výstavě v Paříži.Ten ovšem vlastní Národní galerie.

František Kaván: Podmrak (1894)
Dva obrazy z jilemnické sbírky:




Kaván však nebyl jen malíř, ale psal o texty, básně a znalost jazyků mu umožňovala i překládat.


František Kaván - Galerie Kooperativy Praha

 A protože náhoda přeje připraveným, tak na mne z monitoru vyskočila ještě jedna výstava a to ta nejlepší, které zde zmiňuji. Z Jilemnice se plynule přesouváme do Prahy, kde v galerii Kooperativy probíhá do 30. září výstava František Kaván - český rok v krajinách. Jejím kurátorem je Michael Zachař.


Průřezová expozice představuje 141 děl Františka Kavána a jedná se o jeho nejrozsáhlejší výstavu od roku 1941. Jsou to plátna známá i obrazy po desetiletí nedostupné či považované za ztracené, některé v nečekaných souvislostech. Kurátor výstavy Michael Zachař ukazuje obrazy větších formátů (například v porovnání s jilemnickou sbírkou), v nichž malíř postihl typické rysy českých krajů v proměnách ročních období a počasí. A které v návštěvníkovi vyvolává vědomí krásy české krajiny.

Jednotlivé sekce doprovází malířovy velkoformátové fotografie doplněné slovem. Umělec zanechal v korespondenci a vzpomínkách četná autentická svědectví o svých krajinářských štacích a úskalích plenérové tvorby. Jsou to většinou texty, dokládající schopnost vnímání a výkladu světa v jeho jednotlivostech i celku.

Na vzduchu domova (1895)
Kotel a Krkonoš I. (po 1903)
Přesýpání nálad (1929)
Domky sestřičky v Železnici (1903)
Makové pole
Na přípravě expozice Kavánových obrazů se podílela Národní galerie v Praze a několik dalších institucí, zejména shora zmíněné Krkonošské muzeum v Jilemnici.

neděle 26. srpna 2018

Říkali mu Lenny

Vždycky se rodí lidé - giganti. A je zvláštní, že většina těch, které lze dnes k této kategorii přiřadit, dělají nebo dělali muziku, což asi není náhoda. Leonard Bernstein, který se narodil 25. srpna 1918 v americkém státě Massachusetts, byl bezpochyby jedním z nich. Nebo spíš je, protože jeho muzika je slyšet stále.


Bernstein byl geniální klavírista, skladatel a dirigent, ale především mimořádný sociální komunikátor, což se projevovalo jak v jeho hudební produkci, tak i civilním životě. Jeho hudba byla jaksi naplněna poselstvími, která do značné míry souvisela s jeho židovským původem. Ať už to byla symfonie č. „Jeremiah“ (1943), č. 2 Věk úzkosti (1949),  č. 3 „Kaddish“ (1963), věnovaná památce zavražděného prezidenta Johna F. Kennedyho, Chichesterské žalmy (1965), oratorium Mše (1971) nebo komorní Serenáda podle Platónova Sympozia. Politický podtext měl muzikál/opera 1600 Pennsylvania Avenue (1976).

V rámci svého prvního vystoupení v Německu roku 1948, což někteří jiní židovští dirigenti odmítali,  hrál pro publikum 10 000 vězňů koncentračních táborů. Úzce spjat byl s Izraelem a Izraelskou filharmonií. Po ruské invazi v roce 1968 odmítl hrát v Praze, nade vší pochybnost historickou událostí byla Beethovenova Devátá hraná o Vánocích 1989 na obou stranách Berlínské zdi a pro Čechy i to, že pár měsíců před smrtí přijel do Prahy, aby nahradil zrušený koncert z roku 1969.

Ale zatímco jeho vitalita a neklid mu zřejmě zabránily napsat skutečně vrcholné dílo odpovídající jeho talentu, tam, kde byl v živém kontaktu s orchestrem a publikem, byl nepřekonatelný. Za dirigentským pultem byl hudbou prostoupen a dokázal strhnout i orchestr, který zpočátku vzdoroval (jako třeba Vídeňští filharmonici při Mahlerovi). A desítky jeho edukativních pořadů pro dospělé a hlavně pro děti, ač přes 50 let staré, mají posluchačům stále co říct, přestože jej život opustil 14. října 1990. Jeho tělo odpočívá na Green-Wood Cemetery v newyorském Brooklynu a na srdce si nechal položit partituru Mahlerovy 5. symfonie.

Ještě pár ukázek jeho mistrovství:

George Gershwin - Rhapsody in Blue, New York Philharmonic


Mahler 5. symfonie, Adagietto, Wiener Philharmoniker,


Beethovenova Devátá v Berlíně 1989:



A West Side Story mu podle mne zajistila místo v první řadě nesmrtelných. Tady je jeden z důkazů:



Pod čárou:
Samozřejmě že vím, že měl nejrůznější problémy. Třeba se sexuální orientací, alkoholem, nebo i podporou poněkud extremistických jedinců, ale proč to zdůrazňovat, když pozitiva jsou o několik řádů významnější.

pátek 24. srpna 2018

Hugův odkaz

1999 - Hugo Chavez nastoupil do úřadu prezidenta Venezuely a při návštěvě Kuby řekl: "Venezuela směřuje ke stejnému moři jako kubánský lid, moři štěstí, skutečné sociální spravedlnosti a míru ..."
2005 - Venezuelský prezident Hugo Chavez vyhlásil jako cíl své vlády socialismus 21. století a nakoupil v Rusku zbraně za 4 mld. $ včetně 100 000 samopalů Kalašnikov.
2006 - Putin daroval Chavezovi zlatý Kalašnikov.
2007 - Chavez znárodňuje ropné společnosti.
2008 - Rusko vyslalo své vojenské námořní lodě na přátelskou návštěvu Venezuely, ta mu na oplátku nabídla území pro vybudování vojenských základen.
2013 - Chavez umírá a předseda KSČM Filip prohlašuje: "Odkaz Huga Cháveze povede Venezuelu k lepší budoucnosti". Z Moskvy zní: "Nechť práce, příklady a myšlenky Huga Cháveza nás nadále inspirují a učí a jeho revoluční internacionalismus ať je studován a ctěn." Novým prezidentem Venezuely se stává Nicolás Maduro, který prohlásil, že se mu Hugo zjevil jako ptáček a vyzval ho k pokračování v jeho boji.
2016 - Vyškovští komunisté slaví Chavezovy narozeniny.
2017 - Venezuelská policie vraždí protestující občany, vláda bojuje proti hladovění doporučením pěstovat králíky, mezi 22 přáteli Venezuely v čs. parlamentu je 17 komunistů.
2018 - HDP ve Venezuele klesl na polovinu, 90 % obyvatel se nachází pod hranicí chudoby, až 4 miliony lidí již uprchly ze země. Ani k tomu není třeba válka, stačí socialismus 21. století.

Jsou lidé, kteří dnes říkají: "Jó, Hugo, to byl pašák, ale ten řidič a odborář Maduro je špatný prezident. Jako bych to už někde slyšel. Jó, Lenin, to byl pašák...

2018 - česká vláda je závislá na KSČM, podle Babiše i Hamáčka demokratické partaji, jejíhož sjezdu se zúčastnil prezident Zeman. A vesele rozdává miliardy a ve chvíli, kdy ekonomika sice šlape, ale je na prahu zpomalení, zvětšuje díru do rozpočtu.

Hugovi nejvěrnější:








středa 22. srpna 2018

Srpen, dvacátéhoprvního

50 let a ještě teď se mi vybavuje ta hloubka ponížení a bezmezný vztek a současně pohrdání těmi, kdo často ubohou češtinou vydávali lež za pravdu, tváříce se jako zachránci a vlastenci.

Ale vlastně jedno pozitivum to vše mělo. Pocity jako ty moje jistě měla spousta dalších lidí a z beztvaré naivní masy se tak zrodil homo politicus.

Když prohráli politici, bojovali studenti ve stávce, a jak hluboce to vše, co se v roce 1968 stalo, zasáhlo zejména mladé lidi, dokazuje demonstrativní upálení Jana Palacha a po něm několik dalších mladých mužů. To byla facka představitelům státu, to byl krach té jejich deklarované snahy zabránit krveprolití. Palachova smrt a jeho pohřeb vyvolaly mohutnou vlnu nesouhlasu s politickou situací, nicméně po nástupu Gustava Husáka do čela státu a násilném potlačení demonstrací 21. srpna 1969 nastoupila důsledná likvidace jakéhokoli odporu. Řada lidí proto emigrovala, většina se však tak či onak přizpůsobila. Avšak v roce 1975 byl podepsán Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která ačkoli byla iniciována SSSR, se nakonec v Československu stala impulzem pro vznik občanské iniciativy Charta 77. Jak sovětský blok ekonomicky upadal, tak i politicky degeneroval, projevy odporu rostly a ani hrubá síla už nepomáhala. Rok 1989 byl rozhodující a padala jedna komunistická moc za druhou, až se rozpadlo RVHP, Varšavská smlouva se sama rozpustila a v roce 1992 zmizel z mapy i Sovětský svaz.

Carskou říši bolševici nahradili Sovětským svazem, resp. zeměmi RVHP, a jeho pohrobek, Ruská federace, se už před řadou roků vrátil ke své imperiální touze a v posledních 10 letech k tomu využívá podobných metod jako před 50 lety. Vlastně ještě horších, protože v Gruzii tekla a na Ukrajině stále teče krev. Zemřely tisíce lidí a vše je prováděno zbaběle a zákeřně metodami převzatými od komunistické KGB, ostatně její odchovanci jsou v čele ruského státu. Také v jiných postkomunistických zemích, Česko nevyjímaje, se derou k moci lidé, kteří mají pro tento styl správy věcí veřejných z nejrůznějších důvodů slabost.

Ten pocit, který jsem měl před 50 lety, se proto občas vrací a zvláště v posledních pěti letech ho probouzí lidé jako Zeman, Babiš, Okamura a samozřejmě jejich guru Putin. Chovají se stejně jako jejich předchůdci po roce 1968. A dnešní akce u rozhlasu ukázala, že zřejmě nejsem sám. To co předvedli Babiš a Vondráček bylo slizké a falešné a ten pískot a volání hanba bylo zcela namístě, protože z celé oslavy udělali frašku a zneuctili ji.


A večerní koncert na Václavském náměstí to jen potvrdil. Zdá se, že není tak zle, jak někteří političtí matadoři naříkají, a že se rodí nové generace oněch homo politicus.


sobota 18. srpna 2018

Car v Evropě

PŘED:
Tak car z Kremlu dnes provede další pokus o průnik do Evropy. Po obědě bude uprostřed snipery obsazených vinic hostem na svatbě rakouské ministryně zahraničních věcí Karin Kneissl. Jako dar přiveze sbor 17 kozáků. (O nevěstě v Rusku píší: "Žena, která nesouhlasí nejen s atlantickou politikou, ale také s kampaní na démonizaci Putina, kterou vedou globalistické kruhy v Evropě. Karinová je nejen chytrá, ale i odvážná žena. "). Návštěva ve štýrském městečku Gamlitz však bude spíš pracovní než společenská, neboť Rakousko převzalo v červnu půlroční předsednictví Evropské unie. Ovšem pozor. Rok po poslední svatbě, které se v Evropě zúčastnil, vehnal car Mikuláš II. Rusko do světové války, která znamenala konec nejen jeho carování a posléze i jeho života, ale i Ruské říše.

A v podvečer už ho čeká Angela Merkel na zámku Meseberg u Berlína. Nejspíš nebudou pokračovat v nedávné silové přestřelce svých ministrů, kdy ruský válečník Sergej Kužugetovič Šojgu proti kritice ruského válčení v současnosti moudře vytáhl zvěrstva nacismu před více než 70 lety. Ohlášená témata jsou: Sýrie, Ukrajina, Nord Stream 2. Proti minulým několika letům jsou zde tedy dva nové okruhy. Z ruské strany půjde hlavně o to vyslat co nejsilnější poselství Trumpovi, že Evropa s Putinem nejen jedná, ale ne ve všem s Amerikou souhlasí. Prostě strčit klacek do kola atlantické spolupráce. Což Trump svými móresy umožňuje a kdo ví, jestli by se mu to nehodilo do krámu. Aspoň že to nebude v Mnichově.

Teď už jen chybí, aby si Putin přivezl z Německa nevěstu, která by přestoupila na pravoslaví, jak bylo za carů dobrým zvykem. Čechům by pak mohla doporučit, aby to udělali jako ona a navíc se učili ruštině.

PŘI:

V Rakousku
taneček Frau Kneissl s Putinovým donským kozákem
V Německu už to tak vřele nepůsobilo



A PO?:
9. listopadu - Rakouskem otřásá špionážní skandál. Plukovník armády byl agentem Ruska a ministryně zahraničí Karin Kneisslová zrušila plánovanou návštěvu Moskvy.

úterý 14. srpna 2018

Neprázdninové čtení

Honzlová autorky Zdeny Salivarové není příjemné letní počteníčko. Je to téměř surrealistický román plný projevů lidské prázdnoty a zloby, na nichž staví svou moc totalitní režimy. Tento byl komunistický a příběh se odehrává v 50. letech minulého století. Partaj, která byla tehdy osou totalitní moci, stále existuje a ničemu, který ji vybudoval, stál v jejím čele a byl Stalinovým agentem poslušně popravujícím domnělé přátele i nepřátele, dodnes oslavuje. Dnes je jejím šéfem člověk, který se ze spolupráce s nejrepresivnější částí komunistického režimu, StB, vylhal. Od minulého měsíce má tento spolek možnost ovlivňovat kroky Babišovy vlády. Ten se ostatně snaží o totéž. On i Hamáček, předseda druhé vládní strany sociální demokracie, ovšem rozhlašují že onen spolek je strana demokratické, zřejmě trapném v domnění, že se tím zbaví viny.

Přes všechno svinstvo, které autorka v knize popisuje, nelze zapomenout, že v Honzlové jsou i příklady jednání zcela opačného, které jsou o to cennější, že nebylo vynuceno lhaním, vydíráním nebo násilím. A nakonec právě ono vytváří kontinuitu lidských dějin. Jaká část lidstva se rodí ze vzteku a vyrůstá v nenávisti?

středa 8. srpna 2018

Poučení z krizového vývoje 2.

Po dlouhých přípravách vyhlašovaných týmem současného prezidenta USA Donalda Trumpa již od volební kampaně v roce 2016 a několika letmých setkáních při příležitosti jednání mezinárodních politických uskupení došlo v červenci k jeho přímému jednání s ruským Vladimírem Putinem v Helsinkách. Závěry nebyly prakticky žádné, ostatně bylo oznámeno, že zveřejňovány nebudou.

Po rozhovorech v Helsinkách vyzýval americký kongres prezidenta, aby referoval o tématech projednávaných s Putinem, při nichž byli kromě prezidentů přítomni pouze tlumočníci. Oficiální informace mluvila pouze o tom, že se jednalo o situaci v Sýrii a boji s terorismem.

Na společné tiskové konferenci v Helsinkách Trump sdělil, že nevidí žádné důkazy o zasahování Ruska do prezidentských voleb v USA. Po rozhorlené kritice pak o den později prohlásil, že se přeřekl a ve skutečnosti chtěl říct pravý opak. 

Trump také navrhl, aby Putin navštívil letos na podzim Washington, avšak zanedlouho toto pozvání odložil na dobu, kdy skončí "hon na ruské čarodějnice". Ruská strana později mluvila o pozvání Trumpa do Moskvy, aby i ona tuto možnost negovala.

Nyní informovala agentura politické žurnalistiky Politico, že z ruské strany k ní přece jen "unikly" informace. Prezident Vladimir Putin údajně předal během schůzky v Helsinkách Donaldovi Trumpovi dokument s návrhem na oboustranné snížení výzbroje. Jmenovitě v něm jde o kontrolu jaderného zbrojení a zákaz rozmisťování zbraní ve vesmíru.

Kromě toho existuje podle Politico ruský materiál "Dialog v otázce kontroly zbrojení", který údajně obsahuje to, o čem Putin jednal v Helsinkách. Mluví se tam o prodloužení platnosti smlouvy o strategických útočných zbraních, která končí v roce 2021. A také o Smlouvě o likvidaci raket středního a kratšího doletu, přičemž Rusko navrhuje přijmout opatření k zabránění incidentů při vojenské činnosti v Evropě. Bílý dům odmítl se k otázce dokumentu vyjádřit, avšak popřel, že by obdržel nějaký písemný materiál.

Podíváme-li se na to, co tak či onak uniklo, jsou to otázky, které se netýkají zájmů jedné či druhé strany, ale problémy s globálním dopadem, o kterých mohou jednat pouze země, které mají sílu ovlivnit situaci celého světa. To je ovšem pozice, kterou Rusko v osobě Putina zaujímá již více než 10 let. Chce rozhodovat o celém světě jako rovný partner bez ohledu na svou skutečnou sílu. To ostatní jsou svým způsobem vnitřní věci, do kterých ti druzí nemají co mluvit.

Tento postoj, kterým jakoby se situace měla vrátit nějakých 30-40 let zpátky, neodpovídal tehdejší a tím méně současné realitě. Je tady především Čína, která je co do ekonomické síly srovnatelná se Spojenými státy. Rusko ovšem nemluví o ekonomickém či všeobecně vojenském potenciálu, ale o jaderných zbraních, kde spolu se Spojenými státy drží jejich rozhodující část jako reziduum studené války. Nicméně v současné době má Rusko dosti blízko k Pekingu a to vytváří jednak značnou nerovnováhu a představa, že by bylo Rusko pro americko-čínské soupeření neutralizováno, je prakticky vyloučená.

Navíc je tady desetiletá zkušenost s politikou současné ruské vládní garnitury, která ať již v případě Gruzie, Ukrajiny či Sýrie hrála a hraje velmi nečistě, metodami odpovídajícími "výzbroji" spíše tajných služeb. To vytváří obrovskou bariéru nedůvěry, která je vidět zvláště na postojích  amerických demokratů, ale i mnoha republikánských kongresmanů a senátorů.

A navíc i přes zjevnou ruskou snahu získat z těchto jednání politické body, neustávají ruské ataky. Tentokrát to byl předseda vlády Dmitrij Medveděv, který před několik dny vystoupil s ostře válečnickým projevem v souvislosti s Gruzií. Vkládat tedy velké naděje v pozitivní vývoj asi není reálné, což je paradoxně příznivé z pohledu Evropy, kterou by mohl chtít Trump "geopoliticky"(1) obětovat v zájmu globální dohody. Je ovšem pravda, že struktura a úroveň ruské ekonomiky, která zdaleka ne ve všech oborech je špičková, představují při jednání typu já pán-ty pán značný hendikep.
------------------------------

(1) Ostatně i v dokumentu Národní bezpečnostní strategie z prosince 2017 se o geopolitice hovoří.


Don Giovanni a spol. v horkém létě

Letošní internetový červenec přinesl kromě již dříve komentované Salome ze Salcburku tři další přenosy ze světových operních scén.

Královská opera Londýn
Covent Garden
12. července 2018
Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni

Tvůrcem inscenace, jejíž premiéra se konala v roce 2014, je dánský režisér Kasper Holten. A to je nejen vynikající režisér, ale i organizátor, který se stal ve 27 letech roku 2000 uměleckým ředitelem Dánské královské opery a od roku 2011 pokračoval v Royal Opera House. Jak probíhala příprava premiéry ukazuje krátký dokument. Jedno představení bylo letos v červenci přenášeno do kin a uvolněno i pro internet.

Chytrá režie spolu s nápaditou scénou Es Devlin(ové) spočívající v konstrukci domu na pozadí scény, v jehož pokojích, chodbách a na schodišti se děj odehrává, vytvořily netradiční rámec inscenace. Navíc obrazy a text promítané na dům dokreslovaly děj. Klíčovými postavami byli Giovanni a Leporello v podání Mariusze Kwiecieně a Ildebrando D'Arcangela byly vynikající, pro prvního to bylo v době premiéry již šestnácté nastudování, ve kterém vystupoval. Ovšem i ostatní zpěváci předvedli vysoký standard a o žádné slabině nemůže být řeč.

Závěrečná scéna není žádná pekelná show, ale smrtelné drama opuštěného supermana s vyprázdněnou duší. Což ovšem není žádná režisérská zvůle, sám Mozart po sobě zanechal dvě verze, které se lišily mimo jiné závěrem.


Libreto: Lorenzo da Ponte
Dirigent: Marc Minkowski
Režisér: Kasper Holten
Scéna: Es Devlin
Kostýmy: Anja Vang Kragh
Světla: Bruno Poet
Choreografie: Signe Fabricius
Sbormistr: Peter Manning
Video: Luke Halls

Don Giovanni: Mariusz Kwiecień
Leporello: Ildebrando D'Arcangelo
Donna Anna: Rachel Willis-Sørensen
Don Ottavio: Pavol Breslik
Donna Elvira: Hrachuli Brassenz
Zerlina: Chen Reiss
Masetto: Anatoli Sivko
The Commendatore Wiliard W. White
Royal Opera Chorus
Orchestra of The Royal Opera House

---------------------------

Druhým z letních přenosů byla strhující Lucia z Lammermooru z Teatro Real v Madridu dne 7. července. Inscenace Davida Aldena byla premiérována před 8 lety v londýnském Coliseu (English National Opera) a následně s velkým úspěchem prezentována v řadě jiných měst (př. Göteborg, Washington, Oslo, Bonn, Toronto...). Posun děje do 19. století a s tím spojený i posun v motivaci hlavních postav představení rozhodně neuškodil, spíš naopak. Nad celým představením provedeném ve vysokém standardu vysoko čněl výkon globálních star Lisette Oropesy jako Lucie a Javiera Camareny jako Edgarda. (Mexický tenor m.j. zahajoval letošní Smetanovu Litomyšl.) Oropesa, provozující kromě zpívání také veganství a maratonský běh, je ve svých 35 letech zřejmě na vrcholu kariéry, ale v Metropolitní opeře debutovala již před 11 lety. Její evidentní předností je vedle excelentního zpěvu také mimořádně přesvědčivý herecký projev. V současné době jde z role do role po celém světě.

Záznam představení lze do 5. ledna 2019 zhlédnout na operavision.eu, resp. youtube.

Ukázky klíčových arií Lucie:





Hudba: Gaetano Donizetti
Libreto: Salvatore Cammarano
Dirigent: Daniel Oren
Režie: David Alden
Scéna: Charles Edwards
Kostýmy Brigitte Reiffenstuel
Světla: Adam Silverman
Choreografie: Maxime Braham
Sbormistr: Andrés Máspero

Obsazení:
Lucia: Lisette Oropesa
Edgardo: Javier Camarena
Enrico Ashton: Artur Rucinski
Raimondo Bidebent: Roberto Tagliavini
Lord Arturo Bucklaw: Yijie Shi
Alisa: Marina Pinchuk
Normanno: Alejandro del Cerro
Sbor Teatro Real
Orchestra Teatro Real


---------------------------

Trouble in Tahiti (Zmatek v Tahiti)
Třetí operou poskytnutou internetovému publiku letos v létě je padesátiminutová jednoaktovka Leonarda Bernsteina premiérovaná roku 1952 před 3000 diváků na festivalu Brandeis University. Je to satira na "americký sen" mladého páru v 50. letech, kterou Bernstein údajně napsal na svatební cestě. U příležitosti 100. narozenin skladatele ji nastudovala Opera North a je k dispozici na youtube.




úterý 7. srpna 2018

Poučení z krizového vývoje?

V lednu uplynulo 11 let od Putinova projevu v Mnichově, ve kterém napadl Západ a především Spojené státy a dožadoval se spolurozhodování o osudech světa, což přeloženo do nediplomatického jazyka znamená osoboval si právo veta.

A zítra uplyne 10 let od zahájení rusko-gruzínské války. Pod rouškou olympijských her.

Popisovat detaily celé akce je zbytečné, podstatná je reakce okolního světa a především evropské unie a důsledky z toho vyplývající.

Západ byl zpočátku plně na straně Gruzie. Ale velmi brzy se přístup západní byrokracie začal měnit.  Ruské peníze, ruští vlivoví agenti a nezájem na sporech s Ruskem vykonaly své. Západní politici jakoby neviděli válku a začali hledat způsob, jak se zbavit zodpovědnosti. Nejlepší bylo přenést vinu na gruzínského prezidenta Saakašvili.

Vrcholem této snahy se stal dokument připravený komisí Evropské unie vedenou zkušenou švýcarskou diplomatkou Heidi Tagliavini. Komise měla dát odpověď na otázku "kdo začal válku" a její odpověď byla následující: "podle Gruzie začali válku Rusové a podle Rusů Gruzíni. Kde je pravda nevíme."  A navíc komise prohlásila, že válka začala v okamžiku, kdy Gruzie napadla Cchinvali.

Tím komise vytvořila novou definici války. Podle ní není agresorem ta strana, která začne válku, ale ta, která se rozhodne bránit své území. Podle Tagliashvili se tak nemělo reagovat. Saakašvili neměl odpovědět, když ruské dělostřelectvo rovnalo se zemí gruzínské vesnice podél Transkavkazské magistrály, když ruské tanky obsadily Gori, když se blížily k Tbilisi. To přece dává rozum, kdyby Saakašvili neodpověděl, válka by nebyla. Jen okupace.

Komise Tagliavini nebyla sama, kdo se snažil usmířit Rusko. Nejaktivnější nebyl nikdo jiný než nově zvolený americký prezident Obama. Krátce po volebním vítězství vystoupil s projektem "restartu" vztahů s Ruskem, čímž v podstatě uznal za oprávněnou celou protiamerickou kampaň, která doprovázela rusko-gruzínskou válku, a Evropa ho za to odměnila Nobelovou cenou míru.

O 6 let později, po bombastickém vítězství ruských barev (podepřeném státem řízeným dopingem) na olympijských hrách v Soči, následovala anexe Krymu. Ukrajina poučena závěry Evropy  z války rusko-gruzínské a čerstvými doporučeními z USA se "nenechala vyprovokovat". A výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, Kreml pokračoval projektem Novorossija.

Ve všech svých válkách - v Gruzii, na Ukrajině i v Sýrii Kreml postupoval stejně. Vždy popíral vlastní účast a mluvil o jakýchsi dobrovolnících. A protože západ nereagoval, napadení ztráceli.

Otázka ovšem je, co získalo Rusko? Mají se jeho obyvatelé lépe než v roce 2007, kdy Kreml svou hybridní válku se Západem spustil? No nemají. Je Rusko bezpečnější? No není. Váží si Ruska civilizovaný svět víc než dříve? No neváží. Tak kdo vlastně vyhrál? Putin svou absolutní moc v Rusku a jeho nejbližší obrovské majetky. To není zrovna nejlepší bilance pro 140milionový národ.






sobota 4. srpna 2018

Hamlet pro letního diváka

Takže ten letní Hamlet. Není to žádná novinka, představení se hrálo již vloni. Když se chvíli hrálo a  na sv. Vítu odbyly tři čtvrtě, herci si zkontrolovali hodinky. Pak každých 15 minut a sranda pokračovala. Potom se Hamlet s Hercem vyřádili na Ofélii na doživotní dištanc od meetoo, Hamlet také sebral Poloniovi cukrátka a král křičel, že to, jak se proflákla bratrovražda, je proti němu kampaň. Úplný gejzír srandovna. Po přestávce už to vypadalo slibněji, hrobník meditoval nad exhumovanou lebkou a s Ofélií se normálně zlomila větev, jenže přišla letní bouře a dešťová přestávka. Na slibovaný inovativní konec Hamleta jsem už nečekal a zbaběle prchl.


Ani nevím, co mi na té inscenaci tak vadilo. Ale není sám příběh dost dramatický, potřebuje, aby se divák smál blbostem? Co si pak z představení odnese? Že lež a zrada je svinstvo nebo že je to vlastně všechno sranda nebo že život je vlastně taková tragikomedie? Ale protože publikum řvalo, když Hamlet mluvil jak excentrický homosexuál nebo předstíral soulož s Ofelií zezadu, jsem nejspíš konzervativní zapškloun. Opravdu nevím. 

Nicméně Hamleta jsem viděl mnohokrát a zřejmě nejvíc mne vždy zaujalo uvěřitelné herectví, kde skvělý herec sloužil představení. Tady Jaroslav Plesl exceloval, je to bezpochyby skvělý herec, ale stejně jako většina ostatních exhiboval, předváděl sebe a ne příběh. A tak herecky nejuměřenější a tím pádem i nejlepší mi připadala Lenka Vlasáková.

Příště radši budu držel prázdniny. Nebo půjdu na operu, tam hudba nezklame, i když se režisér utrhne ze řetězu sebevíc.

Král, Ofelie, Královna
Hamlet a Ofelie
2. srpna 2018
Pražský Hrad, Královská zahrada, Letní míčovna
William Shakespeare: Hamlet

Překlad: Martin Hilský
Úprava, režie: Michal Vajdička
Hudba: Michal Novinski
Scéna: Pavol Andraško
Kostýmy: Katarína Hollá
Asistentka režie: Eva Suková ml.
Produkce: Pavla Sližová

OBSAZENÍ
HAMLET                                     Jaroslav Plesl
CLAUDIUS & DUCH                Hynek Čermák
GERTRUDA                                Lenka Vlasáková
POLONIUS & LAERTES           Ladislav Hampl
OFELIE                                       Veronika Čermák Macková
HORACIO                                    Petr Vršek
ROSENCRANTZ & HROBNÍK  Vladimír Polívka
PÁN & KNĚZ & HEREC             Pavel Šimčík

Litomyšl operní a brněnská

Co bylo na letošním ročníku festivalu Smetanova Litomyšl podstatné? Nesl jméno "národní" a jako takový je spojován hned se třemi výročími: 60. ročník festivalu, 100 let od založení Československé republiky a 50 let okupace v roce 1968.


Dalo by se to chápat i jako důkaz toho, že všechno se mění. Z Rakousko-Uherska se odlouplo Československo, z něj je dnes Česko a Rusové jsou dávno pryč, ač znovu mají roupy.

Vidět celý program festivalu nelze a tak jsem absolvoval jeden víkendový balíček složený z čerstvého brněnského Fausta a Markétky, tři roky staré rovněž brněnské Její pastorkyně a koncertu dolnorakouského symfonického orchestru.

Snad nebude znakem do sebe zahleděného národoveckého staromilství, když na první místo dám úžasnou Glaserovu inscenaci Jenůfy, jež shodou okolností měla před 100 lety vídeňskou premiéru, která jí vystavila lístek na cestu do světa. Janáček po ní jásal nad kostýmy, resp. kroji. I tato inscenace má nejvýraznější výtvarnou složku v nádherně barevných stylizovaných kostýmech ve 3. jednání. A  v prvním jednání je to kouzelný podzim se 250 kg červených jablek.

Ale co je zvláště pozoruhodné je libreto, což tedy nesouvisí s režií, ale s Janáčkem, který si ho upravil podle Gabriely Preissové. Tam nejsou zbytečná slova ani nejapné scény. Obrovské lidské drama spolu s neopakovatelnou hudbou dávají inscenátorům materiál, ze kterého lze vybudovat působivé představení. A tohle takové je. Jen jeden problém, který nemohl vnímat ten, kdo nezná provedení na domácí scéně v Brně. Tam se na pozadí promítají obrazy dodávající představení ještě více autenticity, což v Litomyšli z technických důvodů nejde. A ještě jeden zážitek, tentokrát z hudby. Díky omezenému prostoru nesedí dechy za smyčci, ale vpravo od dirigenta. A protože já jsem seděl těsně nad nimi, dostalo se mi úplně nového a pozoruhodného Janáčka, kde klarinety, hoboje a flétny si předávají melodii se zpěvákem, aniž by byly tlumeny masou houslí, viol a violoncell.

I obsazení bylo perfektní, ať už šlo o externí zpěváky jako Rálik, Březina či Kusnjer nebo členy brněnského souboru jako Pavla Vykopalová nebo Jana Hrochová. Zvláště Vykopalová je naprosto spolehlivou interpretkou a právě Janáčkovy hrdinky jsou v jejím podání mimořádné nejen po pěvecké stránce, ale i hlubokým prožitím těchto tragických postav.


30. června 2018
Zámecké nádvoří Litomyšl
Národní divadlo Brno
Leoš Janáček: Její Pastorkyňa
Opera o třech dějstvích dle dramatu Gabriely Preissové
Premiéra 2. října 2015 v Janáčkově divadle

Režie - Martin Glaser
Dirigent Marko Ivanović

Stařenka Buryjovka - Jitka Zerhauová
Laca Klemeň - Jaroslav Březina
Števa Buryja - Tomáš Juhás
Kostelnička - Szilvia Rálik
Jenůfa - Pavla Vykopalová
Stárek - Ivan Kusnjer
Rychtář - Ladislav Mlejnek
Rychtářka - Jana Iskrová
Karolka -  Eva Štěrbová
Rychtářka - Jana Iskrová
Pastuchyňa - Jitka Klečanská
Barena - Jana Hrochová
Jana - Martina Králíková
Tetka - Ivona Špičková
Sólisté, sbor a orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno

-------------------------

Druhé představení je téměř novinka a nastudoval ho šéf brněnské opery a jeden z nejlepších (ne-li nejlepší) český operní režisér Jiří Heřman. Jeho poněkud nezvyklá koncepce je dána skutečností, že byla nastudována pro představení v pavilonu Výstaviště Brno s vysoce nestandardními prostorovými. parametry. Na scéně se tak může odehrávat několik příběhů současně a fantazie režiséra se může rozvinout doslova do šíře. Její koncepce je minimalistická, přesto srozumitelná. Ačkoli soubor neměl slabin, k vynikajícímu výkonu se rozezpívala Jana Šrejma Kačírková, výborní byli i Jan Šťáva a Jana Hrochová, která má bezpochyby na větší role (což ostatně pravidelně předvádí), ale je současně poctivým dělníkem souboru.

29. června 2018
Zámecké nádvoří Litomyšl
Národní divadlo Brno
Charles Gounod: Faust a Markétka

Hudební nastudování: Marko Ivanović
Dirigent: Marko Ivanović
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Lenka Polášková
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Pavel Koňárek
Choreograf: Jan Kodet
Dramaturg: Patricie Částková
Orchestr a sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno
Balet Národního divadla Brno
Premiéra 16. prosince 2017 pavilon P Výstaviště Brno

Faust – Luciano Mastro
Mefistofeles – Jan Šťáva
Markéta – Jana Šrejma Kačírková
Valentin –  Jiří Brückler
Siebel – Jana Hrochová
Wagner – Petr Karas
Marta – Veronika Hajnová Fialová
Holič – Robert Kellner

-------------------------

Brno se střídá s Ostravou (a zčásti i Prahou) při naplnění operní složky litomyšlského festivalu. Zatímco první z nich je vysoce nadprůměrnou oblastní scénou, druhé má "velkoměstštější" ambice. Ostrava systematicky pracuje na inscenaci všech Smetanových oper, aby to stihla do roku 2024, tedy 200. výročí skladatelova narození, Brno je garantem festivalu Janáček Brno, letos spojeného se 100. výročím skladatelova úmrtí. A je skvělé, že Litomyšl jim nabízí příležitost předvést se i jinde než na domácích scénách. A úplně na okraj bych rád konstatoval, že nemalou zásluhu na úspěších obou scén mají jejich dramaturgyně - brněnská Patricie Částková a ostravská Eva Mikulášková. Jejich role obvykle zůstávají divákovi skryty, ale při preludiích litomyšlských představení, skvěle moderovaných uměleckým ředitelem festivalu Vojtěchem Stříteským, je vidět, že jsou jedním z hnacích motorů nastudování.





pátek 3. srpna 2018

V širém kraji Litomyšl

Strávil jsem již třetí hudebně výtvarný víkend na festivalu v Litomyšli. Před tou první cestou jsem shodou okolností objevil prastrýce Emanuela, který zde před mnoha lety učil přírodopis na gymnáziu i na reálce, byl litomyšlským zastupitelem, založil botanickou zahradu, nadaci na podporu nemajetných studentů a strávil zde 36 let. A to ani nemluvím o tom, že později byl ve sboru pedagogů ještě jeden mladší člen rodiny. A tak se mi podařilo si Litomyšl rychle přisvojovat. Náhoda přeje připraveným.


A letos se kauza Emanuel rozrostla. Zjistil jsem, že jeho žena byla dcerou majetného vinárníka a obchodníka, který mimo jiné vlastnil 3 domy na Smetanovo náměstí. Tam hostil i tehdejší celebrity na cestách z Vídně do Prahy a pořádal plesy. Jeho dcera se díky tomu stala klíčovým zdrojem informací pro Aloise Jiráska, který se tak dostal do rodiny.


A nedaleko odtud  jsme si naposled vyprávěli své životní příběhy s bratrancem, kterého jsem pak odvezl na nádraží, on nastoupil do vlaku a už jsem ho nespatřil. Stále tam však potkávám jeho skvělé potomky.


 A o pár kilometrů dál, u Borohrádku, jsem objevil stavení, kde po dvě staletí žili předkové mé ženy a mých potomků.


A jen o dalších několik kilometrů dál jsou Častolovice, kam jsem jezdil s přáteli, koupal se v Divoké Orlici a o vlahých večerech u ní opékal kuře a popíjel víno. A také zašel do zámku, kde kastelánem byl přítel mého otce. Nebo zajel vlakem do Borohrádku či do zámecké galerie v blízkém Rychnově nad Kněžnou. Další rodinná nitka, dokonce dvojitá.

A kdysi jsem jezdil do Křižánek vzdálených od Litomyšle slabých 30 km a zažíval nádherné raně podzimní dny se zarosenými pavučinami nasvícenými šikmý podvečerním sluncem nad Vysočinou i u nedalekého pramene řeky Svratky, na jejímž břehu kvete rozrazil.

A tak se mi to osobní prolnulo s realitou kraje. A od všech těchhle lidí vedou neviditelné nitky do mého mozku a srdce, kde se spojují a kombinují.

A potom se už samy přidávají další trámoví vztahu k místu. Nedaleko odtud jsou Kameničky, kam jezdil Jan Slavíček a také jeho přítel Herbert Masaryk, který se po Janově smrti oženil s vdovou. A v Borové se Herbert nakazil tyfem, na který zemřel.

Pár kilometrů od Litomyšle je půvabná Polička Bohuslava Martinů. O něco dál na jih jsou ve Žďárských vrších Tři studně Vítězslavy Kaprálové a hudba i životní příběhy těch dvou i dnes rezonují.


V samotné Litomyšli se narodil Otakar Mařák, pracoval a žil tam Olbram Zoubek a zanechal tam po sobě sbírku svých mimořádných soch, narodil se tu Bedřich Smetana, a v neposlední řadě i duše festivalu Smetanova Litomyšl Vojtěch Stříteský.
.
Mládí je dobou, kdy člověk zkoumá, analyzuje svět kolem sebe. Když však suma informací, které takto nastřádá, dosáhne kritického objemu, jednotlivosti se navzájem propojují v často nečekaných souvislostech. A nejen já mám v téhle malé zemi těch bodů tolik, že jí obsáhnou skoro celou. Někdo tomu říká domov, který vertikálně a tvoří desítky generací. A to už nemluvím o jiných místech a jiných zemích.

A vylupuje se komplexní obraz světa a lidí v něm. Tedy pokud dřív nenastoupí stařecká demence.
To všechno se vzít nedá.

Vždy a všude jsou mocichtiví psychopati. A když se naskytne vhodná příležitost vylezou z podpalubí a vykřikují, že všechno je špatně, že oni jsou předurčeni k tomu udělat konečně ráj na zemi. Že tím uráží všechny ty desítky generací, které jsou součástí téhle sítě vztahů, činů a dědictví, prostě domova, to jim nevadí. Oni důvěřivcům namlouvají, že bude dobře. A mnozí jim v duchu Nerudova „kdo nic neví, musí všemu věřit“ tleskají.

Ale může být člověk kvůli tomu smířen s tím, že si oni lidé chtějí toto vše uzurpovat pro sebe? Že křičí vlast a lid, tváří se, že všechno bylo špatně a zneužívají přitom těch, kteří neměli to štěstí jako já, slibují jim nemožné a lžou jen proto, aby uspokojili své patologické ego?



středa 1. srpna 2018

Červen 2018: Lenárd - Nekoranec - Villaume

Pražské jaro skončilo, ale sezóna jede dál. Čas je neúprosný a jak říká veršotepec "kdo chvíli stál, již stojí opodál." Přesto se pro pořádek stručně vracím k několika červnovým koncertům:

SOČR - poslední koncert Ondreje Lenárda jako šéfdirigenta

4. června Rudolfinum
Verdi: Messa da Requiem

75letý Ondrej Lenárd ukončil se závěrem sezóny i své osmileté šéfdirigentské působení u pražského rozhlasového orchestru. Když se snažím vybavit si, co ve mně to jméno vyvolává, jsou to slova jistota, neokázalost, poctivý dělník, zahrádkář. A z koncertů se mi vybavuje před pár lety doprovázení recitálu v českokrumlovské pivovarské zahradě a předloňská monumentální Mahlerova 8. symfonie v Litomyšli.

Ondrej Lenárd
Velmi emocionální, dokonalý sbor, výborní zpěváci. Na závěr emotivního děkování se přidaly nezbytné oficiality: ministr (v demisi), ředitel rozhlasu, jak jinak než poněkud trapné.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Ondrej Lenárd, dirigent
Celine Byrne, soprán
Jana Hrochová, alt
Antonio Poli, tenor
Štefan Kocán, bas

Na Youtube jsem našel nahrávku SOČR s Ondrejem Lenárdem z roku 2013:


-----------------------------------

Petr Nekoranec 

14. června 2018
Rudolfinum
Petr Nekoranec

Hezký hlas, ale potřebuje dozrát jako operní zpěvák. Na svém účtu v MET má loňské letní koncerty v New Yorku a letošní účinkování v Cedrillon v divadle. Od podzimu bude působit v Opeře Stuttgart (Ernesto v Don Pasquale, hrabě Almaviva).




-----------------------------------

PKF - Osudová nakonec
27. června
Rudolfinum

Závěrečný koncert sezóny nepřinesl jak sdělil na začátku svého angažmá Villaume velké vokální dílo (2016 - Mendelssohn-Bartholdy: Lobgesang, 2017 - Brahms: Německé requiem), to jsme slyšeli již v lednu a bylo to Haydnovo Stvoření. Ale o pěveckou část koncertu návštěvníci ochuzeni nebyli, americký barytonista zazpíval cyklus pěti Písně o mrtvých dětech. Nejsem úplný ctitel těchto skladeb, ale zpěvák je přednesl technicky dokonale. Necítil jsem však jakési niterné zanícení, projev prostě nedosáhl stejné úrovně.

Zato Osudová byla dokonalá a koncert jí skutečně vyvrcholil. Po první symfonii, Eroice a Pastorální v předcházejících večerech důstojně uzavřela sezónu. Řekl bych že úspěšnou, a že se orchestr po jistém dramaturgickém přešlapování konečně našel.

Lucas Meachem a Emmanuel Villaume

PKF - Osudová nakonec

Richard Wagner (1813-1883): Lohengrin, předehra k 1. jednání
Gustav Mahler (1860-1911): Písně o mrtvých dětech
Ludwig van Beethoven (1770-1827): Symfonie č. 5 c moll op. 67 "Osudová"

Lucas Meachem, baryton
Emmanuel Villaume, dirigent
PKF - Prague Philharmonia