Byla přitom doba, kdy si lidé mysleli, že sekulární a demokratické Turecko nakonec přistoupí k Evropské unii a stane se tak součástí klubu bohatých liberálních států známých jako Západ. A ještě před pár lety bylo Turecko miláčkem investorů do rozvíjejících se ekonomik. Leč tyto dny jsou pryč. Jak se měnilo v autokracii, politicky se odklánělo od Západu, stávalo se zemí výrazněji islámskou a pouštělo se do konfliktů se spojenci v NATO.
V honbě za růstem však byla odhozena principiální ekonomická politika a vysoká rychlost růstu závisela na zahraničních půjčkách. Objem půjček v cizích měnách se v podnikové sféře od roku 2009 více než zdvojnásobil. Erdogan, který věří že vysoké úroky z úvěrů nevyléčí inflaci, ale vyvolají ji, zabránil centrální bance v reakci.
Oba tyto trendy se nyní spojily. Turecko je sevřeno měnovou krizí, částečně urychlenou americkými sankcemi kvůli Erdoganovu odmítnutí propustit pastora Andrew Brunsona, který je absurdně obviněn z terorizmu. Trump situaci zhoršil oznámením vyššího cla na dovoz kovů z Turecka. Lira ztratila jen v tomto měsíci 20 % své hodnoty, což dále podněcuje inflaci a ohrožuje zdraví tureckého bankovního systému. Vztahy s Amerikou jsou proto mizerné. Erdogan obviňuje z tureckých ekonomických problémů spiknutí zahraničních nepřátel a uvalil odvetné tarify na americké automobily, alkohol a dokonce i kosmetiku.
Krize představuje tři druhy rizik: pro další rozvíjející se trhy kvůli obavám, že investoři začnou odcházet, jestliže se nákaza rozšíří; pro turecké hospodářství, které stojí na hraně hluboké recese; a pro Západ, jehož křehké vazby na Turecko by se nakonec mohly rozpadnout.
Kdy Erdogan povolí?
Začněme nejméně špatnými zprávami. Kolaps liry způsobil neklid na dalších rozvíjejících se trzích, které mohou sdílet jeden nebo více rysů tureckých, včetně nedostatečné míry úspor, velkého schodku běžného účtu, spousty dluhů v cizí měně a vysoké inflace. Jihoafrický rand padá; indická rupie dosáhla rekordně nízkého kurzu; Argentina, která již letos zažila vlastní měnovou krizi, opět zvýšila úrokové sazby. Akcie bank s významnějším podílem tureckých dlužníků poklesly.
Podmínky se staly pro rozvíjející se trhy méně přívětivými, protože zpřísnění měnové politiky v Americe posílilo dolar a současně rostou obavy o čínskou ekonomiku. Ale lavina měnových krizí se stále jeví jako nepravděpodobná, hlavně proto, že slabost Turecka je tak dramatická. Z velkých rozvíjejících se ekonomik mají dvoumístnou míru inflace pouze Argentina a Egypt a žádná nemá schodek běžného účtu tak velký, ačkoli Pákistán se mu blíží. Ostatní trhy mají větší prostor pro politické manévrování. A ti, kteří mají nejvíce podobné problémy, projevili větší ochotu při jejich řešení. Skutečnost, že centrální banka Argentiny zvýšila úrokových sazeb, je zdrojem uklidnění.
Pro země jako je Turecko existuje poměrně standardní postup, kterým se má řídit, když se ekonomika dostane do takovýchto problémů: zvýšit úrokové sazby s cílem snížit tlak na měnu a řešit inflaci a hledat nouzové financování od MMF spolu s řadou kroků přátelských k investorům. Argentina to udělala právě letos v létě a pomohlo jí to překonat svou krizi v zárodku.
Turecko zatím udělalo jen málo v boji proti požáru tím, že nabídlo pomoc bankovnímu systému, což ztížilo spekulace proti liře. A vypustilo zprávy o slibech investic od spojenců, jako je Katar, které sice poskytnou dolary, ne však důvěryhodnost. Erdoganovým odporem vůči vyšším úrokovým sazbám a skutečností, že obrácení se na MMF by vyžadovalo nějaké sklonění a přihrbení se před Amerikou, ztratilo Turecko šance předběhnout události. To by přitom mohlo přinést řízenou úpravu a zabránit chaotickému zhroucení, v němž se šíří platební neschopnost a banky se potácí.
Erdogan to tak může vidět. Ale jeho autokratický styl přináší špatnou politiku. Naboural instituce, které by se mu měly postavit. Centrální banka, která by měla být nezávislá a technokratická, se podřizuje názorům neústupného vůdce. Ministerstvo financí řídí prezidentův zeť. Média, která by měla poukazovat na Erdoganovy chyby, jsou tak zastrašena, že místo toho opakují jeho konspirační teorie. Bez přístupu k objektivním informacím se mnoho Turků domnívá, že jejich problémy jsou způsobeny západním spiknutím. Nemá-li prezident Erdogan nikoho, kdo by mu oponoval, nic nebrání tomu, aby se svobodně oddával svým nejhorším pudům.
V normálních časech by západní spojenci mohli Turecku pomoci tím, že řeknou Erdoganovi ať otočí kormidlem. Ale evropské vlády se bojí ho podráždit, aby neotevřel brány a nezpůsobil tak zaplavení Evropy syrskými uprchlíky. A Trump se s tureckým vůdcem angažuje ve směšné soutěži, kde oba vytahují obchodní hrozby a vyvolávají vlastenecký hněv proti tomu druhému. Ani jeden z nich není ochotný ustoupit, protože se bojí vypadat jako ten slabší.
V krátkodobém výhledu budou krizí mnohem více trpět Turci. Mnozí již cítí jak chudnou, když ceny stoupají. Z dlouhodobého hlediska však Amerika utrpí také. Turecko je důležitým spojencem v rozhodujícím místě, které je křižovatkou mezi Evropou, Blízkým Východem a Asií. Pokud se vztahy se Západem vyvinou špatně, může se ještě více přiblížit Rusku či Číně. Prezident Trump má pravdu, když požaduje propuštění pana Brunsona, ale je špatné používat k tomu celní tarify. Systém obchodování založený na pravidlech je závislý na tom, aby žádná země nevyužívala takové tupé zbraně. A aliance NATO je podkopávána, jestliže americký prezident zbytečně podněcuje spory s popudlivými členskými státy.
Pánové Trump a Erdogan musí najít způsob, jak si zachovat tvář, aby oba mohli oznámit vítězství a vyřadit agresi. To by vytvořilo prostor pro Západ, včetně Mezinárodního měnového fondu, aby Turecku pomohl vzdálit se od propasti. Je těžké zachránit zemi, jejíž vůdce nechápe, proč má problémy. Turecko je však příliš důležité, aby mohlo být opuštěno.
Žádné komentáře:
Okomentovat