Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

úterý 30. června 2015

Tečka za sezónou

Minulý týden, přesně ve čtvrtek 25. června, se ve Smetanově síni Obecního domu v Praze odehrál závěrečný koncert 80. sezóny FOK neboli Symfonického orchestru hlavního města Prahy. Stejně jako koncert zahajovací dirigoval i tento hlavní hostující dirigent, Holanďan Jac van Steen. Na programu byla

FRANZ SCHUBERT: Symfonie č. 9 C dur „Velká“
RICHARD WAGNER:
     Mistři pěvci norimberští:
          Předehra
          monolog Hanse Sachse „Was duftet doch der Flieder“
          monolog Hanse Sachse  „Wahn! Wahn! Überall Wahn!“
     Parsifal: Hudba k proměně
     Tannhäuser:
          árie Wolframa „Blick ich umher in diesem edlen Kreise“
          árie Wolframa  „O du, mein holder Abendstern“

Začátek nádherné Schubertovy symfonie mi příliš nesedl, připadal mi příliš ostrý, jako nerozezpívaný zpěvák, ale časem si buď orchestr "sedl" nebo já se přizpůsobil. Člověk si představuje, co všechno, a jak mohl vytvořit skladatel, který má za 31 let navíc společensky velmi rušného života na kontě stejně symfonií jako jiní za celý život.

Po přestávce byl program čistě wagnerovský a orchestr zněl úplně jinak. Schuberta zahrál dobře, Wagnera se srdcem a vznešeností. Což je nejspíš zásluha (nebo vina) dirigenta. Adam Plachetka byl jako vždy výborný, jeho rozsah od barokního Händela přes Donizettiho belcanto po Wagnera je obdivuhodný a při jeho fondu se v budoucnosti může právě na Wagnerových postavách vyprofilovat. I když ty monology by asi potřebovaly projít jevištěm. Možná, že si to myslí i on, když vedle arií z Tannhausera a Mistrů pěvců bude v příštím roce zpívat ve Vídni v Lohengrinovi. Jeho kalendář je vůbec obdivuhodný - samé prvotřídní lokace: Salzburg, Houston, Chicago, New York a 6 inscenací ve Vídni! A v diskusi k tomuto koncertu na Operaplus jakýsi trouba nebo závistivec napsal, že v Česku je přeplachetkováno. :-D


Dirigent Jac van Steen má jednak skvělý humor - už zvedal taktovku, ale pak se otočil k letně naladěnému hlučícímu publiku a upozornil ho, že už je na podiu a požádal, aby si vypnulo mobilní telefony, jednak dokáže orchestr dohnat ke skvělému výkonu. Ne vždy, ale když ano, stojí to za to. Wagner v tomto koncertu nebo 2. Mahlerova symfonie do této kategorie určitě náleží.

Po prázdninách nastoupí k FOK jako šéfdirigent 35letý Fin Pietari Inkinen a bude zajímavé, jakým směrem orchestr povede. Předpoklady určitě má, jeho rating je relativně vysoký a to nejen v evropském kontextu. Zahajovací koncert v září by bylo škoda nechat si ujít, m.j. proto, že na programu bude Novosvětská a 1. houslový koncert Bohuslava Martinů s Pavlem Šporclem. Celkem bude Inkinen v příští sezóně dirigovat 6 koncertů:
16. a 17. září 2015 – Zahajovací koncert s novým šéfdirigentem
7. a 8. října 2015 – José Cura
16. a 17. prosince 2015 – Adventní koncert pro UNICEF
24. a 25. února 2016 – Pietari Inkinen & Barry Douglas
2. a 3. března 2016 – Pietari Inkinen & Daishin Kashimoto
6. a 7. dubna 2016 – Římské inspirace

Škoda, že není téměř v lidských silách stihnout ve zdraví vše, co pražská hudební tělesa ve svém předplatném nabízí.

neděle 28. června 2015

Národ je také k podpírání?

Sténání Milana Knížáka a Miloše Zemana

Kokoschka potřetí
V Praze skončila výstava Kokoschka a Praha. Je to malířova třetí výstava, kterou jsem v poslední době viděl. Kokoschka byl skutečný gigant, což bylo zřetelně vidět zvláště na výstavě vídeňské, která ukázala dokumenty i obrazy z celého Kokoschkova života. Ta pražská výstava, jejímž autorem byla ředitelka Kunstforum Ostdeutsche Galerie Regensburg, měla podobný charakter, zahrnovala však fakta z období Kokoschkova pražského období, tedy let 1934-1938. Poměrně rozsáhlá výstava vedle cca 10-15 Kokoschkových obrazů z té doby přibližuje i kulturní a kulturně-politickou atmosféru a souvislosti té doby. Zvlášť cenné je, že se podařilo pro expozici získat portrét T.G. Masaryka, který je ve sbírce Carnegie Museum of Art v Pittsburgh. Ale promítá se tam i film o Praze z roku 1938 s komentářem Jaroslava Seiferta nebo dokument o nacistickém útoku na moderní umění, jsou tam obrazy významných českých moderních umělců té doby a řada dalších informací, které vlastně doplňují a rozšiřují to, co bylo k vidění ve Vídni.


Proto překvapilo, jak nepochopitelně přízemně a úzkoprse na výstavu reagoval bývalý ředitel NG Knížák, za jehož 13letého panování se podařilo dát dohromady pouze jednu sice zajímavou, leč malou výstavu Kokoschkovy grafiky v paláci Kinských.

"Národní galerie otevřela s velkou pompou šest výstav najednou. Nejvíce mě vyděsila výstava Oskara Kokoschky. Nikdy jsem nebyl jeho velkým obdivovatelem, považuji jeho práci za průměrnou, ale to, co ukazuje NG je nejhloupější prezentace Kokoschky, kterou jsem kdy viděl. Nevypadá jako výstava v muzeu umění. Obrazy jsou nedůležité, hlavní místo na výstavě zaujímá barnumská reklama od zvětšeného maxi podpisu přes obrovité zvětšeniny většinou nedůležitých momentek až po video rámečky s téměř zbytečnými informacemi. Mezitím se krčí několik Kokoschkových obrazů z jeho nejhoršího období, poněvadž etapa pražských vedut (a vedut vůbec) patří k tomu nejslabšímu co Kokoschka udělal.

Obrazy českých autorů vystavených bez bližších souvislostí spolu s Kokoschkovými díly působí přesvědčivěji než post-impresivní pohledy na Pražský hrad.  S nostalgií jsem vzpomínal na prvorepublikové kýče Jaroslava Šetelíka, které jsem nesnášel a kupodivu jsem na ně, pod vlivem Kokoschkovy výstavy, vzpomínal s určitým dojetím. Byly to jasné politické suvenýry a nehrály si na umění.

Vystavovat dneska Oskara Kokoschku a zvlášť tuto jeho etapu není hodno vrcholového muzea umění. Současnou generaci to nezajímá. Způsob kompozice výstavy dokládá, že se NG řídí těmi nejpokleslejšími výstavními trendy v kterých je všechno důležitější než umělecké dílo. To se stává nezřetelným až skoro zbytečným. Hlavně, že se udělá velký humbuk kolem."

Ferdinand Peroutka 
Aby kondiční pohyb nebyl jen zmarněným časem, pouštím si přitom do uší rozhlasové  příběhy. Mimochodem, je úžasné, jakou informační hodnotu rozhlas nabízí, a právě o Peroutkovi lze v jeho archivu nalézt mnoho. Zrovna včera jsem poslouchal seriál z cyklu Hrdinové českého národa, celkem asi 50 minut o Peroutkovi a s Peroutkou. Peroutka byl osobním přítelem Karla Čapka, v jeho domě ve Staré Huti u Příbrami měl dokonce svůj pokoj a mluvil jménem přátel na jeho pohřbu. Půl roku po okupaci byl zadržen a strávil téměř 6 let ve vězení nebo koncentračním táboře. Po únoru 1948 emigroval, protože odmítl žít v komunistickém režimu.

V této souvislosti se prostě nemohu smířit s tím jak nehorázně a přitom nepochopitelně použil Miloš Zeman, sám bývalý komunista, což je přes všechny polehčující okolnosti znak morálního nebo mentálního selhání, jeho jméno k demonstraci vlastní slizké ješitnosti, když ho obvinil ze selhání a div ne obdivu k nacismu a Hitlerovi, což doložil výroky, které Peroutka evidentně neřekl, a celou záležitost jen dál nesmyslně rozmazává.

-----------------------

Je absurdní, že ve veřejném prostoru, dokonce na postu nejvyššího státního úředníka mohou působit postavy, jejichž jednání vykazuje psychopatologické rysy. Někdy je mi jich až líto, jsou to postavy k podpírání. Ale jak říkal Jan Werich: "Arogance je parukou k zakrytí pleše." A Peroutka by k tomu dodal: "Politika je studenou obludou, která už mnoho pohltila."

Text, která má Zeman otisknut v paměti.
KGB měla specialisty, kteří extrahovali myšlenky [1], třeba ho dokázali napojit na tiskárnu.


No, a aby blamáže nebylo dost, oznámila dnes Babišova pravá ruka v ANO a starostka Prahy 10, že našla Zemanem a jeho mluvčím Ovčáčkem tak dlouho hledaný důkaz Peroutkova tragického selhání. Šlechetná vlastenka a rozvědčice StB Kleslová však nepoznala, že jde o velmi primitivní podvrh. Je pravděpodobné, že Hrad její nález posvětí a pro blbost bude povýšena na primátorku hlavního města Prahy.

[1] Generálmajor prezidentské ochranky Boris Konstantinovič Ratnikov velel extrasensům, kteří se připojili k podvědomí M. Albrightové a zjistili, že nenávidí Slovany. https://www.youtube.com/watch?v=YXBYITaQSKY

200 let Waterloo

Jak se blížilo 200leté výročí bitvy u Waterloo a tu a tam se téma objevilo v médiích, vracela se mi otázka: je z toho nějaký závěr pro lidstvo, nebo je to jen jedna z bitev, kterých lidstvo absolvovalo stovky? Ale napadala mne jen banální vyjádření typu: "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu..." U vědomí, že svět až tak jednoduchý není, jsem došel k závěru, že o tom asi nic nevím, a začal prohrabávat zdroje. Tohle jsem našel.

SUMMARY I.
Je pravda, že vývoj světa, alespoň toho, který souvisí s Evropou a křesťanstvím, se ubírá po staletí určitým směrem, i když s mnoha zákrutami, slepými uličkami, zmatky a někdy i návraty. Obecně snad by se dalo říci, že je to vývoj od poddaného k občanovi, od monarchií k parlamentní demokracii, od násilného dobývání a ovládání jiných zemí ke kolektivní bezpečnosti. A paralelně s tímto vývojem jde rozvoj technického poznání, zatímco odpovědi na obecné otázky jsou známé mnohdy tisíce let.

VELKÁ FRANCOUZSKÁ REVOLUCE
Jedním z největších zauzlení, které vyhřezlo ve Francii, byla Velká francouzská revoluce.
Deklarace práv člověka a občana byla vydána 26. srpna 1789 francouzským Ústavodárným národním shromážděním a představovala první krok k vytvoření první francouzské ústavy. Je účelné připomenout, že byla inspirována americkou Deklarací nezávislosti z roku 1776, která naopak přejímala myšlenky francouzských osvícenců. Ta francouzská deklarace obsahovala sedmnáct bodů, které výrazně ovlivnily pojetí evropského nahlížení na tato práva. Ovšem odtud do Waterloo uplynulo 26 let, co se za tu dobu stalo?

Deklarace práv člověka
V roce 1792 vyhlásilo Zákonodárné národní shromáždění válku Rakousku, v září byla vyhlášena republika a za 5 měsíců byl popraven král. V Evropě vznikla široká protifrancouzská koalice v čele s Anglií. Její útok byl odražen a zavládl revoluční teror, kterému padly za oběť desetitisíce lidí. Nakonec byl popraven i jeho tvůrce Robespierre.

advokát, politik a novinář Maximilien Robespierre (1758-1794) 

NAPOLEON
V situaci všeobecné nestability se roku 1799 chopil moci bývalý dělostřelec nyní generál Napoleon Bonaparte. Ten porazil v roce 1797 Rakušany a dobyl sever Itálie a nyní se ve 30 letech stal prvním konzulem. Z této pozice posiloval armádu i svou moc, až ho v roce 1804 senát jmenoval císařem. Znovu obsadil Itálii a nechal se jmenovat jejím králem. Důsledkem byla britsko-rusko-rakouská koalice. Napoleon neváhal, napadl Rakousko a 2. prosince 1805 porazil vojska koalice u Slavkova. Poté následovaly další bitvy s protinapoleonskými koalicemi a po nich mírové smlouvy a byla vyhlášena blokáda Anglie.

Napoleon I. Bonaparte jako císař (169-1821)
Roztržku s ruským carem Alexandrem se 43letý Napoleon, v roce 1812 na vrcholu své moci, rozhodl řešit tažením do Ruska. To skončilo fiaskem a obrovskými ztrátami Francouzů. Za této situace vznikla nová prusko-rusko-rakouská koalice, která vyhlásila Napoleonovi válku. Prohraná bitva u Lipska v říjnu 1813 předznamenala další porážky, obsazení Paříže, Napoleonovu úplnou abdikaci v dubnu 1814 a odjezd do vyhnanství na ostrově Elba. V únoru 1814 se však vrátil do Francie, převzal moc a znovu shromáždil armádu. K rozhodující bitvě došlo 18. června 1815 u Waterloo nedaleko Bruselu, 15. července odplul Napoleon z Francie, vydal se do rukou Velké Británie a 28. července bylo rozhodnuto o jeho internaci na ostrově sv. Heleny.

Napoleonův kůn Marengo přežil císaře o 10 let

WATERLOO BYLA JEN TEČKA
Waterloo definitivně ukončilo mimořádnou kariéru Napoleona Bonaparte, jehož ambice vedly ke smrti 6 mil. lidí. Ale ještě dříve než Napoleon nevratně prohrál, začal svou práci Vídeňský kongres evropských zemí, jehož hlavní postavou byl rakouský ministr zahraničních věcí Klemens Metternich.

Hrabě Clemens von Metternich (1773-1859)
(je pravda, že byl milencem vévodkyně Zaháňské, ne však otcem Boženy Němcové)
Cílem kongresu byla restaurace stavu před Velkou Francouzskou revoluci, uspokojení územních požadavků vítězných velmocí a smluvní zajištění klidu v Evropě. Kongres skončil krátce před bitvou u Waterloo a na téměř 100 let určil hlavní obrysy Evropy. Waterloo jen udělalo tečku za jeho závěry, překreslilo mapu Evropy a bylo navíc vyvrcholením toho, co se stalo známým jako 2. stoletá válka mezi Anglií a Francií.

Proti stavu v polovině 18. století, kdy existovala jen jedna velká země s funkčním parlamentem, tady o 100 let později byly 2 další - Francie a Spojené státy. Ale v Evropě zůstávaly jakési vnitřně koloniální celky - Rakousko, Rusko a nově se zrodivší říše Německo. Přes revoluce a vzájemné válečné spory mezi Rakouskem a Itálií, Ruskem a Anglií či Německem a Francíí se základní půdorys Evropy až do krvavé 1. světové války v zásadě nezměnil.

Německý císař Vilém II. (1859-1941)
20. STOLETÍ
Po válce trvající 4 roky, jež byla zaplacena 20 miliony obětí, se rozpadl vnitřně koloniální systém Rakouska a blízkovýchodní Osmanské říše, Rusko se propadlo do bolševického teroru a zůstalo válkou poničené Německo, které po 15 letech zmatků začalo hledat rychlé řešení v teroru nacistickém. To vyústilo ve 2. světovou válku, kde Německo napřed napadlo západní Evropu a nakonec se střetlo v nelítostném boji dvou diktatur s Ruskem, resp. Sovětským svazem.

Stalin (1878-1953) a Hitler (1889-1945)
superzločinci 20. století
Po 6 letech války, která stála 60 mil. lidských životů. z toho 2/3 civilistů, opustilo Německo tuto dráhu a stalo se demokratickou evropskou zemí. Zůstalo nejzaostalejší Rusko, které vítězství ve válce využilo k vybudování třístupňového koloniálního systému s vnitřním kolonialistou RSFSR, širším koloniálním systémem SSSR a nejširším v podobě Varšavské smlouvy/RVHP, který sám sebe nazývala "tábor míru a socialismu." Tento s problémy funkční kolos nebyl schopen konkurovat demokratickému světu a na přelomu 80. a 90. let minulého století se rozpadl. Zdálo se, že i Rusko se obrací na cestu ostatních evropských zemí.

21. STOLETÍ
Jenomže prvky demokracie byly pouze naroubovány na starý režim a dřív než zapustily kořeny, dostali se k moci restaurátoři minulosti. Nezdá se být příliš reálné, že se jim podaří rozsáhlá expanze silou, ať už kterýmkoli směrem. Nemají na to dost inteligence, zdrojů, a ani spojence.

Vladimir Vladimirovič Putin (1953)
Může ovšem dojít k zapouzdření systému hluboce archaického a za určitých okolností k jeho implozi s nedozírnými, především vnitřními následky. Druhou možností, ke které se nyní Rusko upíná, je obrat na východ, k Číně. Není to vyústění dlouhodobé strategie, spíš ad hoc řešení problémů, ve které vyústila snaha vynutit si na západu nepřiměřenou pozici, sahající až k 200 let starému vídeňskému kongresu. Rizika tohoto řešení jsou však pro Rusko obrovská, zvláště proto, že Čína je 10x lidnatější než Rusko a sousedí s pustou a na suroviny bohatou ruskou Sibiří.

SUMMARY II. A POUČENÍ Z WATERLOO?
No, to se džbánem a vodou platí dál, ale:
1) Vždycky se najde člověk, který nemá dostatek vnitřních brzd na to, aby se nepokusil o získání absolutní moci
2) Vždycky se najde způsob, jak zčásti uplatit lidi a zbytek oblbnout lacinou demagogií
3) Takový úspěch je relativně krátkodobý, ale vede k válkám s obrovskými obětmi
4) Až dosud se po každé takové válce prostor pro návrat zmenšil
5) Dnes konflikt dosahuje globální úrovně, ale Čína se sotva bude vojensky angažovat ve prospěch ruské hegemonie v Evropě

A CO NAPOLEON?
Přes všechny bolesti, které způsobil, je na světě spousta věcí, které s ním souvisí, a spousta lidí, kteří diktátora obdivují. Invalidovna s jeho hrobem v Paříži. Borodinské muzeum v Moskvě, Kazaňská katedrála v Petrohradě. Památník bitvy u Slavkova, památník bitvy u Lipska i památník bitvy u Waterloo. Dům v Ponteferraio na ostrově Elba, kde trávil první vyhnanství, rodný dům v Ajaccio na Korzice a spousta dalších. Nebo Pinacoteca di Brera v Miláně, která vznikla z jezuitského paláce v době, kdy město ovládal Napoleon. A literatura a z ní odvozené filmy a opery. Především Tolstého epopej Vojna a mír, Stendhalova Kartouza parmská, Aragonův Velikonoční týden atd. Ale hlavně po něm zůstalo to, co neznamená vůbec nic. Ani slávu, ani moc, ani moudrost, ani krásu: posmrtná maska.


A POUČENÍ ZÁVĚREČNÉ:
Blbost je prahmota, z níž je vědomí lidstva formováno. Ostrovy rozumu však rostou.

středa 24. června 2015

Gergievův vzestup...

Geniální dirigent a manager Valery Gergiev (nar. 1953) není žádný troškař. Je Osetinec, je charismatický. Je generálním ředitelem, uměleckým ředitelem a šéfdirigentem petrohradského Mariinského operního divadla, jehož nová část byla projektována nejlepšími světovými architekty, je děkanem umělecké fakulty Petrohradské univerzity, předsedou všeruské společnosti sborového zpěvu... Navíc jeho sestra je ředitelem pěvecké akademie Mariinského divadla. On sám řídí několik hudebních festivalů v Rusku i v zahraničí. Stojí v čele Čajkovského soutěže v Moskvě. Je vyhledávaným dirigentem největších orchestrů a operních divadel v celém světě. Metropolitní opera pro něj v roce 1997 zřídila funkci hlavního hostujícího dirigenta, které se před několika lety vzdal. Je šéfdirigentem London Symphony Orchestra a v květnu dirigoval jeho další úspěšný open-air koncert na londýnském Trafalgar Square. Letos po prázdninách přebírá funkci šéfa Mnichovských filharmoniků. Dá se říct, že je jedním z nejmocnějším muzikantů na světě. Byl jen jeden srovnatelný - Herbert von Karajan.

mladý rebel
Hvězda Gergievovy mezinárodní kariéry začala stoupat v první polovině 90. let a z té doby se datuje jeho přátelství s jinými významnými hudebníky jako je Placido Domingo, Reneé Fleming nebo Pincas Zukerman. Také se známým TV novinářem z CBS a milovníkem klasické hudby Bobem Simonem. Je úspěšný jak v profesionálním životě, který mu umožňuje vlastnit 6 bytů včetně newyorského a deklarovat roční příjem 7 mil. $, tak i soukromém, představovaném o 28 let mladší manželkou (na jejich svatbě bylo přes 1000 hostů) a třemi dospívajícími dětmi plus nemanželskou dcerou.

90. léta Napa Valley, Kalifornie - s významnými vinaři,
v kostkované košili Placido Domingo
Royal Opera House 1999 - Charles, Netrebko, Gergiev
přátelé - Gergiev, Netrebko, Domingo, Fleming
Valery Gergiev je však současně postava politicky značně rozporuplná. Projevuje vysokou míru loajality k prezidentovi Putinovi a je jakýmsi majákem pro další lidi z branže i výkladní skříní putinského Ruska. Ta loajalita se projevuje třeba koncertem v Jižní Osetii po válce s Gruzíí, obhajobou postoje k Pussy Riot, angažováním v Putinův prospěch v prezidentských volbách, podporou Putinovy politiky vůči Krymu a Ukrajině, tedy i v případech, kde je neobjektivnost jeho postojů zřejmá. A zdá se, že je i významnou položkou státní kulturní politiky směrem do zahraničí. Sotva si lze jinak vysvětlit jeho náhlý zájem o ČF a konec konců i o post v Mnichově. Jeho kandidatura na funkci šéfdirigenta nepostrádala politickou podporu, neboť iniciátory byli Rusové Rodion Ščedrin a jeho manželka Maja Plisecká, mnichovské celebrity, které sice v Bavorsku žily od počátku 90. let, ale od Putina se jim trvale dostávalo zřetelného uznání. Plisecká od něj obdržela řadu státních vyznamenání a vloni se oba odmítli jakkoli se vyjádřit k otázce Krymu.

udílení řádů
Minulý týden poskytl Gergiev interview zkušené novinářce Natalii Šanecké (CNN, Russia Today) z internetové televize tvrain.ru. Bylo to až nedůstojné adorování Putina. Ze vzdělané a zkušené moderátorky se snažil dělat hlupáka, chvástal se interview, která s ním dělal třeba Bob Simon, a tím, že se stali přáteli. Což ovšem nebylo kvůli jeho politickým postojům, ale proto, že Simon byl (letos zemřel) velikým příznivcem klasické hudby. Nebo s Charlie Rosem, známým levicovým novinářem CBS, který v Petrohradu chápavě interviewoval Putina. Gergiev také tvrdil, že lidé ve světě ruské umělce milují jako dřív, pominul však protesty v USA, Německu a Londýně proti své osobě. Ostatně je známo, že o tom, jak na ně reagovat v Německu, se radil řadu hodin se Ščedrinem a pak vydal nepřesvědčivé prohlášení. Tvrdil také, že Američané neví nic pořádného o Ukrajině, jako kdyby 70 % ruských diváků nevědělo o světě pouze to, co jim předloží 1. kanál televize, šířící státní propagandu bez ohledu na fakta. Vysvětloval, že politici nemají právo rozhodovat o zásadních otázkách, protože jsou voleni na krátkou dobu. Což se samozřejmě netýká Putina.




Jsem přesvědčen, že není možné, aby člověk s jeho zkušenostmi, který plně využívá výhod, jež nabízí západní civilizace, ji současně vnímal tak, aby mohl bezvýhradně obhajovat Putina, který se proti ní kategoricky vymezuje. Nabízí se mi jediná odpověď, že tuto hru bere jako součást svých managerských dovedností. U řady z nás je ještě živá zkušenost z komunistického režimu, kdy profesní úspěch musel být vykoupen loajalitou k němu. Mnoho lidí si myslelo, že to ustojí, že jsou schopni to vnitřně "odhojit". Jenomže ono jde o smlouvu s ďáblem. Je to past, protože nakonec je člověk tou falší lapen a ztrácí tvář před svým okolím a konec konců i sám před sebou. Leckdo politicky korektní může říct, že politika se do umění tahat nemá. Já s tím souhlasím, ale nejsem to já, kdo ji do něj zatahuje.

A jsou příklady, které varují. Václav Talich prakticky nic neprovedl, a přesto měl po 2. světové válce problém. Stejně tak Richard Strauss a Herbert von Karajan, kteří se zdaleka neangažovali tak jako Gergiev. Ale možná že je opravdu hráč a má pocit, že mu to riziko stojí za to. Jsem schopen to pochopit, ale zdráhám se si toho vážit.

úterý 23. června 2015

Hudební drby červen 2015

  • V neděli 21. června skončila pěvecká soutěž BBC Cardiff Singer of the World a vítězkou hlavní soutěže se stala 32letá běloruská sopranistka Nadine Koutcher.
  • Rovněž v neděli 21. června vybrali členové Berlínské filharmonie jako svého budoucího šéfa dirigenta Kirilla Petrenko, narozeného v roce 1972 v Rusku, ale od roku 1990 trvale žijícího v Německu. V současné době je šéfdirigentem Bavorské státní opery v Mnichově. Petrenko nabídku akceptoval a funkci převezme za 2 roky po odchodu Simona Rattlea k London Symphony Orchestra. První kolo volby před měsícem bylo neúspěšné. 
  • V neděli 21. června po obědě se konal i open-air koncert Staatskapelle Berlin. Podium stálo před Humboldtovou univerzitou a za hlediště sloužilo velkému počtu návštěvníků Bebelovo náměstí naproti a přilehlé části uzavřené třídy Unter den Linden. Přenos byl přenášen prostřednictvím webové stránky Státní opery.

    DIRIGENT
    DANIEL BARENBOIM
    CHOREINSTUDIERUNG
    MARTIN WRIGHT
    VIOLINE
    LISA BATIASHVILI
    STAATSKAPELLE BERLIN
    STAATSOPERNCHOR
    21. JUN 2015 | 13:00 UHR
    STAATSOPER FÜR ALLE - BMW BERLIN LÄDT EIN
    Bebelplatz 
    - RICHARD WAGNER: »Einzug der Gäste« aus »Tannhäuser«
    - PETER TSCHAIKOWSKY: Violinkonzert D-Dur op. 35
    - přídavek: gruzínská lidová píseň v podání Lisy Batiashvili a orchestru
    - LUDWIG VAN BEETHOVEN: 5. Sinfonie in c-Moll op. 67  
    - přídavek: předehra Egmont (Beethoven)

    V porovnání se středeční ČF podstatně působivější a autentičtější, přestože hráli dvě náročné a dlouhé skladby.
  • V pátek 19. června přenášela medici.tv koncert z nového krásného sálu Pařížské filharmonie. Daniil Trifonov za doprovodu Orchestre Philharmonique de Radio France dirigovaného Myung-Whun Chungem podal 3. klavírní koncert Sergeje Rachmaninova ohromujícím způsobem, zcela ponořen do hudby. Po přestávce hrál orchestr Brahmsovu 2. symfonii. Líbí se mi víc než Dvořák, samozřejmě kromě Novosvětské.
  • V pátek poskytl dirigent Valery Gergiev 10minutové interview ruské IT televizi tvrain.ru (Dožď). Bylo to očekávatelně nedůstojné opěvování Putina, a krajně jednostranné opakování jeho nepravd v rádoby intelektuálním hávu.
  • Ve středu 17. června hrála Česká filharmonie na Hradčanském náměstí. 

  • Program
    Bedřich SMETANA: Tábor (na paměť 600 let od upálení Mistra Jana Husa)
    Sergej RACHMANINOV: Rapsodie na Paganiniho téma op. 43
    Aaron COPLAND: Rodeo – výběr: 3. Saturday Night Waltz a 4. Hoe Down
    George GERSHWIN: Rapsodie v modrém
    Čoro mro phral (romská tradiční)
    Mamo miri (romská tradiční)
    O del man sikhavel (autor Desiderius Dužda)
    Hej romale (romská tradiční)

    Účinkující
    Kirill GERSTEIN – klavír
    dětský sbor Čhavorenge
    Ida KELAROVÁ – sbormistryně
    Marek EBEN – moderátor
    Jiří BĚLOHLÁVEK – dirigent

    Gerstein je bezpochyby skvělý klavírista, stejně jako ČF orchestr, ale upřímně musím říct, že dramaturgie se mi nelíbila. připadalo mi to podbízivé a falešné. ČF by neměla dělat estrády.
  • V pondělí 15. června byla v Moskvě slavnostně zahájena XV. Mezinárodní Čajkovského soutěž koncertem Symfonického orchestru P.I. Čajkovského, který hrál m.j. Čajkovského Italské capriccio a doprovázel ve 2. a 3. větě Čajkovského klavírního koncertu vítěze minulé soutěže v roce 2011 a famózního klavíristu Daniila Trifonova. Dirigoval Vladimir Fedosejev.

  • V prvním kole jsem náhodně slyšel ďábelsky nadaného 19letého Američana s čínskými rodiči George Li, jehož Lisztova Campanella byla strhující. To ostatně byla už před 5 lety. Hrál také v předkole Chopinovy soutěže v dubnu. A tady je záznam z jeho vystoupení v Carnegie Hall před 8 roky, kdy mu bylo 11 let. A Mendelssohnův koncert, když mu bylo 13. A 2. Rachmaninovův koncert v patnácti. A Čajkovského koncert vloni.
  • V dubnu proběhlo předkolo 17. ročníku Mezinárodní Chopinovy klavírní soutěže ve Varšavě. Do hlavní soutěže v říjnu se kvalifikovalo 84 klavíristů. Z nich 73 vybrala 14členná jury, ve které zasedal i Ivan Klánský. Polovina vybraných je z Asie (Čína, Japonsko, Korea), jedna klavíristka je z Česka. Hlavní soutěž zahájí 1. října koncert Marthy Argerich. Čtyřkolová soutěž skončí 20. října.

sobota 20. června 2015

Jak H & Z dostali konkurenci

Člověk ve dvaceti dělá věci, kterým se o 50 let později zdráhá uvěřit. I kolem něj se dějí věci neuvěřitelné. Některé zjistí hned, některé po čase. Třeba v roce 1961 vystřelil SSSR do vesmíru Gagarina a americký prezident oznámil, že do konce desetiletí vstoupí na povrch Měsíce americký člověk. Otto Wichterle vyrobil za pomoci stavebnice Merkur první gelovou oční čočku, narodil se vrah Kájínek a zemřel dirigent Václav Talich, sovětská kolonie zvaná Německá demokratická republika postavila 165 km zdi kolem západního sektoru Berlína (u níž za necelé 2 roky pronesl ono památné "ish bin ein Bearleener" prezident JF Kennedy, který pak byl za necelých 5 měsíců zavražděn) a republika československá. kterou strana odměnila označením socialistická za to, že znárodnila všechny ševce, se sunula do ekonomické krize.

Wichterleho čočkostroj vzor 1961
A také začaly prázdniny. Jejich první měsíc jsem strávil taháním prken a trámů ve smíchovském národním podniku Dřevosklad. Denní norma tam musela být splněna do oběda, protože zbytek pracovní doby byl věnován relaxaci v hospodě. Přesčasy se obvykle nedělaly, šéf je odmítal platit. Tímto způsobem vydělanou nevelkou sumu peněz jsem vzápětí využil k poznávání světa.

1. Expedice česko-moravsko-slovenská

Bylo nás shodou okolností pět. Odvážný řidič Honza U. a jeho Volkswagen Beetle neboli brouk od strýčka z Německé republiky spolkové, snílek Jirka P. a jeho nudný bratranec a já, 20letý senior výpravy. Vybaveni lehkým oblečením a nevelkou hotovostí jsme v sobotu 5. srpna za příjemného letního počasí vyrazili na přehradu.

Takhle vypadal Volkswagen Beetle vzor 1955
Počáteční nejistota, zda jde o přehradu ve Vraném na Vltavě nebo ve Vranově na Dyji se rozplynula, jakmile jsme vyjeli z Prahy směrem na Český Brod. Je to Vranov. Za nějaké tři hodiny jsme našli dětský tábor v lese u Vojnova Městce, kde byl jedním z vedoucích můj bratr. Ten sice odejel na výlet, ale přesto nás jeho kolegové nechali tam přespat, i něco jídla jsme dostali. Pozorováním jsme zjistili, že vztahy mezi staršími frekventantkami a vedoucími opačného pohlaví zdaleka neodpovídají kodexu pionýra bránícího mír na celém světě, ale neřešili jsme to. Ráno jsme se pozdravili s bratrem a bez hlodavého pocitu závisti odjeli do Vranova.

Barokní zámek Vranov vysoko nad Dyjí
Kemp u přehrady však byl zaplněn k prasknutí lidmi, dětmi, auty, stany a psy a kiosek tamtéž byl obležen jak při fotbalovém derby Sparta-Slávie. Pragocentrickou nezkušeností podložená idea, že dál od Prahy to musí být lepší, nám vnukla řešení, a tak jsme v pondělí 7. srpna vyrazili na východ. Žádné vhodné místo jsme však nepotkali a díky tomu jsme už odpoledne obhlíželi Hviezdoslavovo náměstí, divadlo a jiné pozoruhodnosti v Bratislavě. Obhlíželi bychom možná s větší úctou, kdyby nás škola poučila, že toto město pod názvem Poczony sloužilo dlouhá léta jako hlavní město Uher. Koho by napadlo, že za pár let jeden z nás sem odjede hledat partyzány pro boj s okupantem a skončí ve Vídni, zatímco druhý z nás to vezme rovnou na západ.

Po přespání v kempu Zlaté piesky nás nastavený azimut hnal dál na východ. V Komárnu cítil můj organismus potřebu se vyprázdnit, ale v hospodě na okraji města mne napřed donutili koupit si pivo, pak ještě koupit pivo kojící cikánce a teprve potom mne pustili do kadibudky na dvorku. Pak ještě jedno pivo a pokračovali jsme přes Nitru do Zvolena. Cestou jsme se dokonce smočili v komárenském léčebném termálním koupališti, ale jsouce bez kloubových, revmatických a ženských nemocí, pokračovali jsme dál. Strašlivé horko při absenci klimatizace nepomohla řešit otevřená okénka vůbec, a polévání vodou jen částečně a krátkodobě. Útrapy jsme však snášeli s hrdě vztyčenými hlavami, vždyť téměř 30letí starci Hanzelka a Zikmund přežili i cestu přes Saharu. Do Zvolena jsme dorazili polomrtví pozdě večer, našli noclehárnu i babu, která od ní držela klíče, a zpola již spíce padli na postele.

zámek ve Zvolenu
Ve středu 9. srpna jsme si prohlédli zámek, ovšem jen zvenku neb byl zavřený, prošli se po hradbách a pohrdnuvše hledáním dalšího koupaliště jsme se upjali k zušlechťování ducha a přes Lučenec vyrazili do Slovenského krasu s komplexem krápníkových jeskyní Domica. Nebe bez mráčku bylo štěstím v neštěstí. Protože když se tam strhly lijáky a bouře, voda ze sjednocených družstevních lánů si našla snadnou cestu do podzemí, tam vykonala své záškodnické dílo a z poznávání nic nebylo. Kolem krápníků a jezírek jsme došli až k mříži, za kterou bylo spřátelené Maďarsko, kde před pár lety vlastenci věšeli zrádce, které pak krvavě pomstili hrdinové Rudé armády. Vyšli jsme také ven do polostepi, ale naděje, že najdeme dosud utajenou jeskyni, se ukázala lichá. Tak jsme se aspoň kochali nahlížením do Maďarska bez mříží.

V rezervaci jsme protiprávně přespali a ve čtvrtek 10. srpna ráno spočítali hotovost. Výsledkem bylo poněkud neradostné zjištění, že na cestu zpět rozhodně peníze nemáme. Leč každý problém má své řešení, a v tomto případě jím byla Honzova košická tetička. Cíl další etapy tedy zněl Košice. Zatímco Honza ověřoval pravdivost předpokladu, že pracující člověk mít peníze musí, my ostatní jsme obhlíželi Leninovu ulici, před Leninem Hlavní, stejně jako dnes. Připadalo nám poněkud nepochopitelné, že tak daleko od civilizace mají mohutnou gotickou katedrálu, morový sloup a ještě k tomu divadlo. Samozřejmě jsme netušili, že pár set kilometrů východněji se nachází velké kulturní město Lvov, které bylo ještě před 42 lety součástí stejného státu jako Praha a Vídeň. Ale zpátky do Košic. Potvrdilo se, že tetička peníze má a půjčí, dokonce se zatelefonovalo do Prahy, a mohli jsme otočit kormidlo směrem k západu.

soudruzi odboráři zírající na herlanský zázrak
Napřed jsme však v pátek 11. srpna ráno vyrazili do vesničky Herlany, abychom se seznámili s divem východního Slovenska - gejzírem, který jednou za 36 hodin stříká celých 25 minut do výšky až 15 metrů. Není to jev zcela přírodní, neb pod otvorem, z nějž voda stříká, je 400 m hluboký vrt, který zásobuje minerální vodou místní kúpele. Obohaceni o tuto podívanou jsme vzdali lákavou myšlenku dojet až do 50 km vzdáleného Sovětského svazu a za cíl si vytyčili Červený kláštor na polských hranicích. Cestou se nám naskytl pohled na krásnou scenerii Vysokých Tater v dáli a kopec se Spišským hradem, co by kamenem dohodil. Dojeli jsme kam to šlo a pak pěšky dorazili k strážní věži, kde jsme se uložili k odpočinku ve stínu. Ne tak matematik a básník Jiřík, jehož vynikající prospěch vždy hyzdila známka z tělocviku, který se náhle objevil na zbytku krakorců v patře. Tam to šlo, zpátky ne. Až když se zoufalé volání o pomoc rozléhalo krajem, vrátili jsme se, společně ho stáhli dolů a pokračovali do dalších kúpelí - Vyšných Ružbach, choroby nervové a deprese. Krátce před tím, než dva z nás opustili republiku definitivně, jak již uvedeno, zde naděje socialismu v Čechách, v Moskvě školený Slovák Dubček, píárovsky skákal po hlavě do bazénu. Ženy šílely. Nicméně naše přítomnost nikoho nevzrušila a tak jsme po koupeli odjeli do Červeného kláštora na hranicích s Polskem.

Řeka Dunajec se klikatí Pieninami a tvoří hranici mezi Polskem a Slovenskom
V sobotu 12. srpna ráno jsme na pltích sjeli pár kilometrů peřejí hraničního Dunajce a vypravili se na cestu do Tatranské Lomnice. Ještě předtím Honza usoudil, že očistu si zaslouží i VW. Dunajec se nám však za ekologické barbarství potrestal, protože natekl do motoru, což auto pomstilo tím, že odmítlo jet. Nakonec bylo rozjeto a my vyrazili do 50 km vzdálené Tatranské Lomnice. Kde je ten horký Žitný ostrov? V Tatrách jen nepřátelsky leje a leje.

Nějak jsme přečkali noc a ráno rada starších rozhodla, že se jede domů. Naštěstí jsme však našli, co jsme hledali. Partu přátel z pražské Univerzitní knihovny a přilehlých hospod v počtu 9 mladých mužů a 2 dívky sotva dospělé, kteří už nějaký den obývali půdu nevelkého seníku za nádražím.

Zde od nepaměti bývala slušná hospoda IV. cenové skupiny "U modré šiky"
Ranní usnesení bylo evokováno, navíc přestalo pršet, a my jsme ještě týž den, tedy v neděli 13. srpna vyrazili na výlet na Popradské pleso a Cintorín. Úplně nám přitom uniklo, že celý svět se octl v bojové pohotovosti, protože v noci začali soudruzi z NDR stavět onu Berlínskou zeď. Večer se ukázal seník jako trochu těsný, tuším, že ještě někdo přijel, takže nás bylo ke 20.

někteří z nás
(historickej, Ivošek, Honzova záda, Eva, Slávek, ?, Ivoškova budoucí žena, nudný bratranec)
Tehdy populárním procesím na Rysy po stopách VI Lenina jsme pohrdli a v pondělí 14. srpna jsme vyrazili na trasu Hrebienok, Velký vodopád, Skalnaté pleso, Velká Svišťovka, Zelené pleso a zpět. dobře 20 kilometrů s převýšením 700 m. Trochu se podezírám, že jsem si to vymyslel, ale ne, bylo to na počest a přání kamaráda Franty Oudese, který zjara zemřel. Účastníci nebyli ani zdaleka vybaveni na chůzi v horském terénu, ale všichni přežili. Jen majitelé rozšmajdaných sandálů si ještě nějaký čas dávali do pořádku nohy. Ani stravování nebylo s ohledem na nedostatek hotovosti příliš vyvážené. Hlavní zdroj energie představovaly knedlíky s omáčkou z bufetu u nádraží za 1,90 Kčs zapíjené lahvovým pivem vypůjčeným z basy za výčepem. Na horské trase pak špek, chléb, paprika a pramenitá voda.

Následující den, úterý 15. srpna, musel být nutně odpočinkový, takže přesun do Ružbach k bazénu a večer odměna v podobě cukrárny. Radostné chvíle byly zkaleny novou finanční krizí, ale i z ní jsme našli východisko. Nudný bratranec byl ponechán svému osudu, a jeho místo v autě zaujala Eva P. Její první předností byl dívčí exteriér, avšak naším cílem nebylo ji prodat, nýbrž dostat se k penězům, které měla někde na trase do Prahy deponované. To jsme si mysleli. Jak jsem ji však poznal později, bylo to nejspíš úplně jinak. Je totiž účinným hybatelem událostí a osudů (včetně svého) napříč prostorem a časem.
Po 12 dnech už bylo jen na korespondenční lístek s fešákem Tondou Novotným
A tak jsme ve středu opustili seník, Tatranskou Lomnici i Vysoké Tatry a večer skončili v kempu na Oravské přehradě. Louka byla rozbahněná a chvílemi pršelo. Postavili jsme stany a zkřehlí zimou zasedli k ohni, nenápadně se snažíce usadit se vedle dámy. Kdo vyhrál už opravdu nevím, asi nikdo. To, že ji Honza držel kolem ramen za účelem zahřátí je vítězství dosti sporné, ve stanu se mačkal s námi. Zjara se pak vdala, a my jsme si vysloužili jen role řidičů. Hybatelka. Ve čtvrtek ráno jsme zase všechno zabalili a chtěli vyrazit. Ale ouvej, z rozbahněné louky se vyklubala bažina, do které se elegantní VW zahrabal a odmítal se hnout. Nakonec pomohl traktor určený k orání družstevních lánů a my jsme vyrazili do Ostravy za Evinou tetičkou, oním tajemným zdrojem peněz a proviantu a pak na dlouhou cestu na západ a jeli a jeli.

Někde jsme přespali a probudili se do celkem příjemného rána. Byl pátek 18. srpna, den čtrnáctý. V Hradci Králové jsme za poslední peníze vymetené ze všech kapes koupili 4 housky a 6 litrů benzinu a Honza lehounce šlapaje na pedál plynu nás přibližoval ku Praze. Kdyby jezdila koňka, možná i ta by nás předjela, natož vozidla s motorem vznětovým či zážehovým. V tomto případě však byl cíl důležitější než cesta a motor díky tomu definitivně zhasl až někde u Heydrichovy zatáčky v Kobylisích. Zemská přitažlivost nás pohnala o kilometr dál, kde bydlel Jirka. Ten vybral z maminčina hrnečku v kredenci železnou zásobu na chléb a cigorku, auto sjelo ještě pár set metrů k Vltavě, přes most jsme ho přetlačili, za ním natankovali a byli jsme doma.

Zvítězili jsme, aniž by si toho kdo všiml. Leckdo by řekl, že takový Werich, který absolvoval v plusminus stejné době cestu po Itálii, viděl Davida ve Florencii. Nebo Rus Ščedrin tehdy vezl svou ženu Pliseckou na Krym a měl plné auto kanystrů s benzinem a v noci jim kradli jídlo. To je bezpochyby pravda, já jim to neberu, jenomže u tohohle jsme byli my a právě jsme se stali světáky. A navíc my jsme měli skvělého řidiče Honzu, který těch 2000 km odřídil a nezpůsobil škody ani na lidech, ani na materiálu, což oni zcela jistě neměli.

Honza jako mladík
Jirka jako docent má ovšem hlavu ještě větší
starý glosátor ve vlaku do Vídně
Svět se však nezastavil. Přicházely nové výzvy a tou zlomovou byla invaze 6000 tanků a statisíců vojáků armád Varšavské smlouvy do Československa o 7 roků později, přesně v noci ze 20. na 21. srpna 1968. Po ní opustili zemi nejen Jirka a Honza, ale i Eva a statisíce dalších a naše bezstarostné mládí definitivně skončilo. A teď, kdy nám vlasy, pokud nějaké zbyly, zešedivěly, nám bývalí podplukovníci KGB držící kormidelní kolo Ruska znovu tvrdí, že nás bránili před fašisty. Naštěstí nám nezměkly mozky, Rusko lže stejně jako tenkrát, blbá jistota.


Poznámka: Týden po návratu jsem se vydal na první expedici zahraniční, o čemž někdy příště.

úterý 16. června 2015

Hrůša lepší politiků

Dirigent Jakub Hrůša (nar. 1981) vyrostl s PKF, jejímž šéfdirigentem se stal v roce 2008, a oslavil s ní její 15. i 20. narozeniny a své třicáté. I díky tomuto tělesu se stal uznávaným a žádaným dirigentem s neuvěřitelně širokým záběrem, i díky jemu se PKF stala uznávaným a žádaným tělesem s neuvěřitelně širokým záběrem.

Navštívil jsem nebo viděl mnoho koncertů, které dirigoval, ale bezprostředně se mi vybavují tři v průběhu posledních 7 let. V září 2009 dirigoval Českou filharmonii jako mladý 27letý dirigent a Čajkovského houslový koncert hrála ještě mladší 22letá Nicola Benedetti. Úžasný kontrast mezi úctyhodným tělesem a dvěma nadšenými mladými muzikanty vyústil v neopakovatelný zážitek. O rok později dirigoval v květnu PKF, když Smetanovou Mou vlastí zahajovala Pražské jaro. Opět ten kontrast mezi ikonickou hudbou a festivalem na jedné straně a orchestrem a jeho šéfdirigentem, kteří právě vstoupili do hudebních dějin země. A nakonec právě před rokem dirigoval Dvořákovu Stabat Mater v Saint-Denis v těsném sousedství Paříže. Úžasná skladba českého genia a Pražský filharmonický sbor v úžasném prostředí staré gotické katedrály, pohřebišti francouzských králů. (Což Hrůša završil svým vlastním okouzleným vyprávěním na operaplus.cz, typicky přesahujícím úplně jinam.)

Jakub Hrůša v Saint-Denis
V neděli 14. června se Jakub Hrůša rozloučil jako šéfdirigent s orchestrem i diváky. Bylo to opět příznačné. Koncert se konal uprostřed 3denní pauzy ve šňůře 15 představení Carmen v anglickém Glyndebourne, která diriguje. Na programu byla Haydnova koncertantní symfonie pro hoboj, fagot, housle, violoncello a orchestr a po přestávce 3 koncertní předehry Antonína Dvořáka: V přírodě, Karneval a Othello. Sólisté byli z vlastních řad, všechno bylo zahráno skvěle a nebýt toho, že dirigent oznámil, že předehry budou hrát tak trochu jako symfonii, po strhujícím Karnevalu by se jistě ozval hromový potlesk a veliký jásot. Ten byl na konci i tak veliký, stejně jako vstávání, potřásání rukama, předávání květin, objímání a proslovy. A na úplný závěr orchestr svému dirigentovi zahrál konec Haydnovy symfonie "Na odchodnou", a když zůstal na podiu sám se dvěma houslisty, koncert a jedna etapa jejich existence definitivně skončily.

Přestože to bylo s PKF a Jakubem Hrůšou skvělých 7 let a orchestr má díky tomu právem nejvstřícnější publikum z pražských těles připomínající fanklub, není tak úplně na škodu, že hlavní zodpovědnost za orchestr převezme někdo jiný. Už nějaký čas mám občas pocit, že přes vrcholnou kvalitu chybí koncertům jakási euforie z hledání nového, impulz z jiné strany. Je ovšem výborné, že Hrůša zůstane s orchestrem ve spojení, protože dirigentů jeho kalibru je málo nejen doma, ale i ve světě. A je příjemné vědět, že takoví jako on nebo zpěvák Adam Plachetka zůstávají s námi přesto, že by mohli být kdekoli jinde. Je lepší poslouchat jejich hudbu a nabíjet se jí ke vztyčení vlastní hlavy, než znovu a znovu spoléhat na pomíjivé plky mluvících hlav politiků.


A9 | Rozloučení s šéfdirigentem Jakubem Hrůšou se členy orchestru (a papa Haydnem) V přírodě, životě a lásce

Orchestrální cyklus (A)
HAYDN III

Joseph Haydn
Koncertantní symfonie pro hoboj, fagot, housle, violoncello a orchestr B dur, op. 84, Hob. l:105

Antonín Dvořák
"Příroda, život a láska", cyklus tří koncertních předeher pro velký orchestr
          V přírodě op. 91, B. 168
          Karneval op. 92, B. 169
          Othello op. 93, B. 174

Účinkující:
Jakub Hrůša - dirigent
Tomáš Františ - fagot
Jan Fišer - housle
Lukáš Pospíšil - violoncello
Jan Souček - hoboj

Obama invaze do Anglie?

Ne, jen spojení příjemného s užitečným.


Letadlo se třemi generacemi ženských členů rodiny Obama-Robinson přistálo 15. června 2015 odpoledne na londýnské letišti Stansted.

Michelle Obama doprovázená matkou a oběma dcerami bude v Británii diskutovat o svých kampaních ve prospěch vzdělávání dívek a lepší podpory rodin vojáků.

Michelle Obama vystupuje s dcerami z prezidentského letadla v Londýně.
Dcery neví co s rukama, matka trochu šmaťchá, babičku radši neukázali.
V úterý se pak Michelle Obama setká s princem Harrym a v Downing Street vypije čaj s britským ministerským předsedou Davidem Cameronem a jeho ženou Samanthou.

Poté celá prezidentská delegace odletí do Itálie, aby se paní Obamová setkala s rodinami amerických vojáků sloužících v Evropě.

A nakonec všichni navštíví milánské Expo 2015. Ale ani to nebude jen tak. Americká první dáma tam poletí kvůli svému dalšímu projektu, což je podpora zdravějšího stravování dětí. Proč zrovna tam nevylo oznámeno. Mají snad jíst americké děti víc špaget? Nebo italské víc hamburgerů. V každém případě ty od McDonald´s prodávají na Piazza del Duomo přímo proti Duomo.

Jestli není lepší být na volné noze. Já, když budu mít peníze, si mohu na Expo vyrazit kdy chci. Jako že nechci. Prezidentova žena to musí kombinovat se spoustou zbytečných aktivit, aby snad proboha nevznikl dojem, že si vyrazila na rodinný výlet za peníze daňových poplatníků jen tak. Tím se ovšem cesta za peníze daňových poplatníků silně prodraží, o zdržování spousty dalších lidí od užitečné (možná) práce ani nemluvě.

pondělí 15. června 2015

Sonya Callas?

Narodila se v Bulharském Plovdivu před 33 lety, je dost pohledná a na fotografiích působí oduševnělejším dojmem než řada zavedených div. Před 5 lety vyhrála Domingovu Operalii a dnes je ve věku, kdy sopranistky spěchají k poslední etapě výstupu na vrchol kariéry. Yoncheva do toho porodila vloni 6. října syna. Ale když pár týdnů nato přišla z MET žádost, zda by nemohla zpívat v Bohémě, nešlo to odmítnout a 14. listopadu tam poprvé v životě zpívala Mimi. Peter Gelb před začátkem představení vystoupil, aby diváky ujistil, že "měli veliké štěstí, když se Sonya Yoncheva rozhodla strávit mateřskou dovolenou na prknech Metropolitní opery." A také řekl, že doufá že se stane velkou hvězdou MET a pracuje na tom, aby se objevovala vždy 2x v každé z příštích sezón. Takže hned v lednu tam zpívala Violettu a v září následuje Desdemona v nové inscenaci Otella. A letos už zpívala i  Donu Annu v Monte Carlu a Traviatu v Curychu. Rozhodně nelenoší.

Musím se ale přiznat, že jsem se k ní dostal oklikou. Když jsem v březnu viděl ve Vídeňské státní opeře Marinu Rebeku jako Violettu a rozhlížel se, zda nebude v dohledné době zpívat znovu někde poblíž, zjistil jsem, že v červnu se v Londýně v Traviatě střídá se Sonyou Yonchevou, která má zpívat krátce předtím v Praze. I když původně jsem neměl v úmyslu koncert navštívit, nyní bylo jasno.


Koncert se konal týden po skončení Pražského jara v poměrně teplý den a ani zdaleka nebyl vyprodaný. Slovanské jméno zřejmě budí a priori nedůvěru. Zbytečně. Yoncheva má nádherný, technicky bezproblémový sametový soprán, což dokázala hned jak začala zpívat, vynikající však byla zvláště v arii Pleurez mes yeux. Leč krásný zpěv sám o sobě, jak mi řekl můj vnuk, není umění. Ve druhé polovině však umění navázat kontakt z diváky předvedla v arii Mimi a především ve všech třech přídavcích. Nejprve ve valčíkové árii „O Paris, gai séjour“ z Lecocqovy operety Sto panen, v níž dívka Gabrielle, která se omylem ocitla na lodi plné nevěst pro anglické osadníky v Kanadě, vzpomíná na krásy Paříže. Pak Tostiho melancholické písni „L’ultimo bacio“, a nakonec opakované Lecocqově árii, kde však sestoupila mezi diváky a jednoho z nich donutila k tanci.


Takže nakonec zpěvačka předvedla to, co odlišuje "jen" zpěváky od umělců. A nejbližší příští vystoupení bude mít v prosinci v Berlíně jako Violetta, když dirigovat bude Daniel Barenboim.

Sonya Yoncheva (soprán)
Dirigent: Francesco Ciampa
PKF – Prague Philharmonia
11. května 2015 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
 Jules Massenet:
- Werther – předehra
- Celui dont la parole… Il est doux, il est bon (Salome) – Hérodiade (1. dějství)
- Pleurez mes yeux (Chimène) – Le Cid (3. dějství)
- Meditace z opery Thaïs
- Dis-moi que je suis belle (Thaïs) – Thaïs (2. dějství)

Giacomo Puccini:
- Ch’il bel sogno di Doretta (Magda) – Vlaštovka (1. dějství)
- Se come voi piccina (Anna) – Villi  (1. dějství)
- Intermezzo z opery Sestra Angelika
- Donde lieta uscì (Mimì) – Bohéma (3. dějství)
- Vissi d’arte (Tosca) – Tosca (2. dějství)

středa 10. června 2015

Je mecenáš Zimin zrádce a zločinec?

Velký rozruch vyvolalo nejen v Rusku rozhodnutí Ministerstva justice RF zveřejněné 25. května o zařazení fondu Dynastie mezi tzv. "cizí agenty". Zakladatel fondu prohlásil, že hodlá stáhnout z fondu prostředky, které do něj vložil.

Kdo to vlastně je? Jméno Dmitrij Borisovič Zimin rozhodně nepatří nějakému anonymnímu komsomolci, který zbohatl na privatizaci ropného a plynárenského průmyslu v 90. letech minulého století. Jeho předci patřili již za carského Ruska k nezanedbatelným osobnostem. Budovali moskevskou vodovodní síť, založili tkalcovny hedvábí a v roce 1903 dokonce soukromé operní divadlo v Moskvě. Otce Dmitrije Zimina, výzkumného pracovníka moskevské techniky stihl osud nemála vzdělaných lidí v bolševickém Rusku - v roce 1935 byl potrestán pobytem v pracovním táboře, kde vzápětí zemřel. Jeho strýc by popraven v roce 1938. Z jiné linie předků - Gučkových - pocházeli ministr prozatimní vlády nebo starosta Moskvy před 1. světovou válkou.

Dmitrij Borisovič Zimin, 82 let, zakladatel Vmpelcom a madace Dynastie
Z Dmitrije Zimina se stal také vědecký pracovník, když v roce 1957 absolvoval radiotechnickou fakultu moskevského leteckého institutu. Po ukončení vědecké aspirantury pracoval 30 let v utajovaném Radiotechnickém ústavu AV SSSR. Tam byl zástupcem hlavního konstruktéra radarového zařízení protiraketové obrany poblíž Moskvy, což je zařízení typu "amerického radaru". Počátkem 90. let však ústav s několika tisíci zaměstnanců přišel o státní financování a v roce 1991 vzniklo veliké množství firem a firmiček, z nichž přežily 2. Jednu z nich založil Zimin a když začala pracovat na systému mobilních telefonních sítí, získala obchodního partnera. Partnerství to bylo kuriozní. Ziminovi bylo 53 roků, Američanovi Augie K. Fabelovi jr. 25 a neovládali jazyky, kterými mluvil jejich partner. Přesto v roce 1992 založili akciovou společnost Vympel-komunikacii (Vimpelcom), která za 4 roky dosáhla takové úrovně organizační průzračnosti a perspektivnosti, že v roce 1996 dokázala vstoupit jako první ruská společnost na newyorskou burzu a celkem 4x emitovala akcie. Kolem roku 2000 došlo k velikému konfliktu mezi Vimpelcom a státní mocí, jejímž cílem bylo zbavit firmu licence ve prospěch jiné společnosti, spojené s tehdy nastupujícím V.V. Putinem. V květnu roku 2001, kdy společnost měla milion abonentů, odchází Zimin z pozice generálního ředitele, a stává se čestným prezidentem společnosti. Dnes má společnost 60 000 zaměstnanců po celém světě. Po odchodu z řídících funkcí prodal Zimin svůj 25% podíl za 452 mil. $ a utržené prostředky vložil do 3 oblastí: zajištěných fondů, developerských projektů a 90 % této částky šlo do neziskové nadace Dynastie, kterou založil v roce 2002.

Dynastie si jako obecný cíl vytyčila hledání a podporu talentů, jejich nápadů a projektů v oblasti přírodních a společenských věd. Prioritním směrem činnosti Fondu je rozvoj základní vědy a vzdělání v Rusku, vytvoření podmínek pro práci vědců v Rusku, popularizace vědy a osvěty. 
V čele fondu stojí správní rada nadace. Každoročně vypisuje granty, uděluje ceny a její rozpočet se pohybuje okolo 10-15 mil. $. Je jediným ruským členem řídícího výboru European Foundation Centre.

Jak již bylo řečeno, ministerstvo spravedlnosti zařadilo fond 25. května na seznam tzv. zahraničních agentů se zdůvodněním, že nadace jednak přijímá peníze ze zahraničí, jednak se angažovala v politických aktivitách, jmenovitě podpoře klubu Liberální mise, který byl na seznam zařazen v týž den, a oběma hrozí vysoká pokuta, neb se sami nepřihlásili. Na to 82letý Zimin reagoval 26. května oznámením, že fondu sice přichází peníze prostřednictvím zahraničních bank, ale jedná se o jeho soukromé peníze, které tam má uloženy. Což ostatně dělá i ruský stát. Za vniklých okolností však svou účast ve fondu ukončí. 

Již 31. května věnovala ruská TV stanice NTV v pravidelném nedělním pořadu "Mimořádné události - přehled týdne" 15 minut informacím o Dmitriji Ziminovi, jeho synovi Borisovi, fondu Dynastie a financování opozice. Moderátor uvedl pořad slovy: "Na území Ruska byl nalezen ještě jeden pečlivě zamaskovaný zahraniční agent. Ministerstvo justice odtajnilo skutečné poslání nadace Dynastie, která patří multimilionáři Dmitriji Ziminovi". Jedním z témat pořadu bylo tvrzení, že s ohledem na činnost Zimina před tím, než začal podnikat, znamená už samotný kontakt s americkým podnikatelem zradu a ohrožení státního tajemství. První 3 vstupy do diskuse na stránce pořadu jsou příznačné: "Zimin je ještě na svobodě? Kde je Ministerstvo vnitra a Prokuratura?", "Proč se s nima mazat?", "Proč je nezavřou a nezlikvidujou?" Atmosféra nepříjemně připomíná dusivá 50. a 70. léta v komunistickém Československu.

5. června poslal Výbor pro lidská práva zřízený prezidentem Putinem své negativní stanovisko k zařazení fondu na seznam Ministerstvu justice. Ministr Konovaljov to potvrdil a konstatoval, že stanovisko ministerstva se radikálně nezmění.

6. června se na Suvorově náměstí v Moskvě koná mítink vědeckých pracovníků požadující změnu zákona a odstranění paragrafu o zahraničních agentech.

8. června zasedá správní rada, která měla rozhodnout o osudu nadace, avšak konečné rozhodnutí odložila o 1 měsíc. Ve stejnou dobu odlétají Dmitrij Zimin a jeho syn Boris z Ruska. O emigraci se nemluví, ale ani o návratu.

Žanna Nemcova, novinářka, 31 let
Dne 9. června byl zveřejněn článek Žanny Němcové, dcery zavražděného politika Borise Němcova, která se rozhodla pro emigraci. V něm m.j. píše: Státem spuštěná agresivní informační kampaň je nebezpečná také tím, že může zrodit novou vlnu už nikým nekontrolovaného násilí. Lidé nakažení nenávistí, se začínají dopouštět nových násilností už z vlastní iniciativy. Tak tomu bylo na př. za velkého teroru v SSSR, kdy propagandistické kampaně proti "nepřátelům lidu" přinesly proud lživých udání a novou vlnu represí. Vzniká dojem, že proces šíření nenávisti a agrese se vymyká kontrole jejich iniciátorů. Media neodrážejí realitu, ale vytvářejí ji a státní moc je nucena brát tyto nálady v úvahu a přizpůsobovat jim svou politiku."

Je mecenáš Zimin zrádce a zločinec? Posuďte sami.

neděle 7. června 2015

2000 slov se stále opakuje

V 88 letech zemřel včera Ludvík Vaculík. Sršatý nepohodlný levicový samorost, původně komunista, kterého soudruzi z hloubi duše nenáviděli a ze svých řad vyvrhli. V červnu 1968 napsal varovný manifest 2000 slov. Stojí za to si ho připomenout v době, kdy ruské zbraně útočí na Ukrajině a Moskva vysílá signál, že to všechno, co se tehdy dělo, byly jen intriky Washingtonu, a že tanky nás přijely zachránit před fašisty. Tady jsou vybrané pasáže z onoho "fašistického" dokumentu:

Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly další špatné časy s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí ani filosofického vzdělání, kdyby aspoň byli měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími.

... Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím.  
Poměry v komunistické straně byly modelem i příčinou stejných poměrů ve státě. ...Nemohli jsme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když jsme mohli, nedalo se po nich zas nic chtít, protože nemohli ničeho dosáhnout. Ještě horší však bylo, že jsme už téměř nemohli důvěřovat ani jeden druhému. Osobní i kolektivní čest upadla... Pokazily se vztahy mezi lidmi, ztratila se radost z práce, zkrátka přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví i charakter.

...Hlavní vinou a největším klamem těchto vládců je, že svou zvůli vydávali za vůli dělnictva. Kdybychom tomu klamu chtěli věřit, museli bychom dnes dávat za vinu dělníkům úpadek našeho hospodářství, zločiny na nevinných lidech, zavedení cenzury, která zabránila, aby se o tom všem psalo, dělníci by byli vinni chybnými investicemi, ztrátami obchodu, nedostatkem bytů.  

... Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všecko ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k národní vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději.

Čas, který nastává, bude rozhodující pro mnoho let.

... naši milí odpůrci si nedopřejí letního oddechu, budou mobilizovat své zavázané lidi a budou si už teď chtít zařídit klidné svátky vánoční! Dávejme tedy pozor, co se bude dít, snažme se tomu porozumět a odpovídat... Každý si bude muset udělat své závěry, na svou odpovědnost. Společné shodné závěry je možno najít jen v diskusi, k níž je nutná svoboda slova, která je vlastně jedinou naší demokratickou vymožeností letošního roku.

...Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných politických sil, žádejme ustavení redakčních rad ze zástupců Národní fronty nebo zakládejme jiné noviny. Ustavujme výbory na obranu svobody slova... Podporujme orgány bezpečnosti, když stíhají skutečnou trestnou činnost, naší snahou není způsobit bezvládí a stav všeobecné nejistoty. Vyhýbejme se sousedským hádkám, neožírejme se v politických souvislostech. Prozrazujme fízly.

Veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly. Tváří v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to; k čemu jí dáme mandát, a své spojence můžeme ujistit, že spojenecké, přátelské a obchodní smlouvy dodržíme: Naše podrážděné výtky a neargumentovaná podezření musí jen ztěžovat postavení naší vlády, aniž nám pomohou. Rovnoprávné vztahy si beztak můžeme zajistit jedině tím, že zkvalitníme své vnitřní poměry a dovedeme obrodný proces tak daleko, že jednou ve volbách si zvolíme státníky, kteří budou mít tolik statečnosti, cti i politického umu, aby takové vztahy ustavili a udrželi. To je ostatně problém naprosto všech vlád všech menších států světa!

...Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli. Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí. V zimě se všecko dovíme.  

autor: Ludvík Vaculík, novinář

Vybraní signatáři manifestu ze dne 27.6.1968 (většina z nich to šeredně odskákala):
Beno Blachut, člen opery Národního divadla Praha
Věra Čáslavská, olympijská vítězka
Ing. Jiří Hanzelka, spisovatel
MUDr. Miroslav Holub, vědecký pracovník mikrobiologického ústavu ČSAV
Rudolf Hrušínský, herec a režisér
Jaromil Jireš, filmový režisér
Karel Kosík, filosof
Otomar Krejča, režisér
Karel Krautgartner, dirigent Tanečního orchestru Čs. rozhlasu
JUDr. Božena Pátková, advokátka, Praha
Jiří Menzel, režisér
Yvonne Přenosilová, zpěvačka
Alfréd Radok, režisér
Emil Radok, filmový režisér
Jiří Raška, olympijský vítěz
Jaroslav Seifert, básník
MUDr. Oldřich Starý, DrSc., rektor Karlovy univerzity v Praze
Jiří Suchý, herec
Jiří Šlitr, hudební skladatel
Jan Švankmajer, filmový režisér
Jiří Trnka, režisér a výtvarník
Marie Tomášová, herečka
Josef Topol, spisovatel
Jan Tříska, herec
Ludvík Vaculík, novinář a spisovatel
Jan Werich, národní umělec
Otto Wichterle, ředitel ústavu makromolekulární chemie ČSAV v Praze
Jaroslav Vojta, člen činohry Národního divadla
Emil Zátopek, olympijský vítěz
Dana Zátopová, olympijská vítězka
(Literární listy, č. 18/68, 27. 6. 1968, str. 3)

Je mrzuté, že už ho nebudu potkávat na Letné, je to jako kdyby se další kus té doby a jejího patosu odloupl jako kus ledovce, a zmizel v nenávratnu. Ale možná, že jsem zbytečný pesimista. Můj dospívající vnuk byl hluboce zasažen prolhaným dokumentem ruské televize NTV, přestože pro něj, a vlastně i pro jeho rodiče, je rok 1968 prehistorií.

čtvrtek 4. června 2015

Liverpoolské (spíš semi)finále PJ

Na závěr letošního ročníku festivalu zahrál ve Smetanově síni pražského Obecního domu Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, nejstarší hrající symfonický orchestr ve Velké Britanii. Letos už druhý takový na Pražském jaru, Petrohradská filharmonie je zase nejstarší v Rusku. K Česku má vazby, protože mezi roky 1987 a 2001 ji vedli čeští dirigenti. Nejprve Libor Pešek a po něm Petr Altrichter. A v roce 1993 orchestr Pražské jaro zahajoval, zatímco před 3 roky ho zahajoval jeho šéfdirigent.

Letos ovšem ještě před pražskými koncerty 2. a 3. června, vystoupil v pondělí 1. června v rudolfinském nokturnu ve 21:30 hodin britský klavírista Paul Lewis a zahrál 3 poslední sonáty Ludwiga van Beethovena - 109., 110. a 111. Hubený černovlasý muž celý v černém nezůstal své pověsti nic dlužen. Jsou různé způsoby participace posluchače na konečném dojmu z koncertu, pokud tedy hudbu vnímá. Většinou ji slyší a rozumem oceňuje výkon interpretů. Pak ale existují různé možnosti citového vtažení posluchače do interpretem produkované hudby. Může to být pocit krásna, který tlačí slzy do očí. Spolehlivě funguje arie Lascia ch'io pianga z Händelova Rinalda. Nebo pocit, třeba u Beethovenových symfonií nebo Dořákova Stabat Mater, že hudba stoupá vzhůru někam do nekonečna vesmíru, jindy že orchestr se vznáší... Tady jsem měl pocit, jako kdybych se já ocitl v jakémsi prostoru bez tíže, zcela obklopen hudbou.

dirigent Vasilij Petrenko a klavírista Paul Lewis
Středeční závěrečný koncert s orchestrem vedeným šéfdirigentem Vasilijem Petrenkem zahajoval právě Paul Lewis, tentokrát Brahmsovým 1. klavírním koncertem. Všichni hráli dobře, orchestr, klavírista, dirigent dirigoval, ale zůstal jsem sedět a přihlížel zvenku. Existují záznamy o dost působivějších provedení. Po přestávce hrál orchestr Dvořákovu sedmou symfonii opět dobře, a opět ne skvěle. Jestli Němci nahrazovali při zahájení Pražského jara lyriku Mé vlasti pomalým tempem, Liverpoolští v jeho závěru vsadili na fortissimo, až se sál otřásal. Ale Dvořák to v podstatě byl. Nakonec by člověk začal pochybovat o své vnímavosti, kdyby orchestr nezahrál v přídavku polonézu z Čajkovského opery Evžen Oněgin. Muzikanti ožili, dirigent také, a hráli jako vyměnění. Jako kdyby to bylo v Mariinském. Takže jestliže orchestr zjevně umí, byl problém v dirigentovi?

3. června 2015 ve 22:30 - odtroubeno
Rozhodně tedy RLSO nebyl vyvrcholením jinak celkem povedeného 70. ročníku festivalu. Ono to tak spíš vyšlo, že hrál poslední koncert, protože dnes, 4. června, už zase koncertuje v Ostravě. A tak trubači z balkónu odtroubili festival, technici naložili nástroje na cestu do Ostravy, celebrity si užily raut RWE a vedení festivalu odešlo shánět 10milionový sponzorský příspěvek pro příští ročník, aby zacelilo díru po odchodu České spořitelny k České filharmonii. Potlesk pro management ČF.

Tohle vážně projede Prašnou bránou? Zlaté 15. století. Postavili bránu sice zbytečnou,
ale s předvídavostí. Zato ve 21. století nedokázali vybudovat ani eskalátor na Veleslavíně.

pondělí 1. června 2015

Oživená hudba dob minulých

Letošní Pražské jaro věnovalo 3 večery tomu, co je obvykle nazýváno poučená interpretace staré hudby. Na rozdíl od jiných let zde nehrál český zástupce, z nichž na špici je Luksovo Collegium 1704. Ale protože se jméno tohoto souboru objevilo v letech 2000, 2005, 2007, 2009, 2011, 2013 a 2014, není důvod propadat panice, nejpozději příští rok se vrátí.

Přesto byl program tak bohatý, že ani ty 3 koncerty vynikajících souborů pozvaných ze zahraničí se nedaly stihnout.

Bach Collegium Japan, Rudolfinum, 17. května

První nastoupil japonský ansámbl, jehož koncert bohužel kolidoval s vystoupením Leningradské filharmonie, a věren svému názvu předložil návštěvníkům program sestávající výlučně z děl Johanna Sebastiana Bacha. Uměleckým vedoucím ansámblu, je dirigent Masaaki Suzuki, a dvě Bachovy kantáty zpívala česká sopranistka Hana Blažíková, která je stálým hostem souboru a na Pražském jaru vystoupila již počtvrté. Protože jsem však dal přednost Šostakovičovi, mohu říct jen z doslechu, že byli výborní.

Interpreti:
Bach Collegium Japan
Masaaki Suzuki - dirigent
Hana Blažíková - soprán

Program:
Johann Sebastian Bach: Koncert d moll pro dvoje housle, smyčce a basso continuo BWV 1043
Johann Sebastian Bach: Kantáta „Mein Herze schwimmt im Blut“ BWV 199
Johann Sebastian Bach: Alles mit Gott und nichts ohn’ ihn BWV 1127
Johann Sebastian Bach: Koncert c moll pro hoboj, housle, smyčce a basso continuo BWV 1060R
Johann Sebastian Bach: Kantáta „Jauchzet Gott in allen Landen“ BWV 51

Akademie für Alte Musik Berlin, Rudolfinum 20. května

Zatímco Japonci hráli výhradně Bacha, německý komorní orchestr Akademie für Alte Musik Berlin své vystoupení pojal také monotématicky, ale jinak. Všechny vrcholně barokní skladby večera souvisely s vodou. Z francouzské hudby zazněla slavná Tempête z Maraisovy (1656-1728) opery Alcyone, kterou doplnila Suita Le Fontaines de Versailles Michel-Richarda Delalanda (1657-1726). A potom přišli Bachovi němečtí vrstevníci, ale na rozdíl od lipského mistra světem protřelí muzikanti Georg Philipp Telemann (1681-1767) a Georg Friedrich Händel (1685-1759). Telemannova Overtura C dur TWV 55:C3 je skutečnou snahou o hudební ztvárnění vody jako takové. V dlouhých držených tónech hoboje můžeme „slyšet“ klidnou hladinu moře či vlnobití, které autor vykresluje pomocí rychle stoupajících a klesajících stupnicových běhů. Händelova slavná Vodní hudba HWV 348–350 vznikla na objednávku anglického krále Jiřího I., kterému měla sloužit jako hudební doprovod k vyjížďce po Temži. Händel vybral pestré nástrojové obsazení složené především z dechů a nápaditou formu orchestrální suity, která je směsí nejrůznějších tanců především francouzského původu. Její slavný název vznikl až o několik let později, když se spojila se dvěma dalšími díly zkomponovanými pro stejnou příležitost.

Tento koncert jsem zvládl, a jednoznačně nejsilnější zážitek představovala Vodní hudba. Z orchestru vyzařovalo zvláštní nadšení a neskrývaná radost z hudby, což je na jednu stranu s podivem, uvážíme-li, že poprvé zazněl v roce 1982, a nejeden hráč tak působí dodnes, na druhou stranu to není u orchestrů tohoto typu neobvyklé. Viz třeba dámy u prvních houslí Collegia 1704, ale i PKF nebo BFO a další.

Interpreti:
Akademie für Alte Musik Berlin
Georg Kallweit - koncertní mistr

Program:
Marin Marais: Tempête z Alcyone
Michel-Richard Delalande: Suita z Les Fontaines de Versailles
Georg Philipp Telemann: Overture C dur TWV 55:C3
Georg Friedrich Händel: Vodní hudba HWV 348–350¨

Takovéto monotematické koncerty jsou zřejmě v kurzu. Třeba klavíristka Hélène Grimaud dávala 16. května v Londýně recitál, kde všechny skladby souvisely s vodou.

Orchester Wiener Akademie, Rudolfinum 24. května

Orchestr Vídeňské Akademie s  dirigentem Martinem Haselböcksem se poněkud vymykal z toho, co je obvykle předmětem historicky poučené interpretace, protože na programu byla hudba klasicistní, resp. raně romantická. Publiku Pražského jara však už v roce 1995 předvedli Braniborské koncerty J. S. Bacha a v letech 2011 a 2013 dvě hudební dramata spojující klasickou hudbu s literární předlohou s Johnem Malkovichem v hlavní roli.

V prvé části večera přednesli spolu s houslistou Christianem Altenburgerem Beethovenův Houslový koncert D dur op. 61 z roku 1806. Provedení na mne udělalo ohromující dojem svou až nebeethovenskou lehkostí a svěžestí. Když jsem si potom pro jistotu doma pustil standardní nahrávku s Anne-Sophie Mutter, Berlínskými filharmoniky a Seiji Ozawou, připadala mi v porovnání s Vídeňskými akademiky jako staromilsky nudná a zatěžkaná.

Večer pak uzavřela Schubertova (1797-1828) Symfonie C dur D 944 zvaná „Velká“, která je skladatelovou poslední dokončenou symfonií. Schubert ji pravděpodobně komponoval v letech 1825–1826 s touhou navázat na velkolepou symfonickou tradici Ludwiga van Beethovena, kterého tolik obdivoval. Premiéry se však nedočkal – vídeňské orchestry skladbu označily za příliš obtížnou.  Po skladatelově smrti tuto symfonii znovuobjevil až Robert Schumann, díky němuž byla pod taktovkou Felixe Mendelssohna premiérována v Lipsku v roce 1839.

Je zajímavé, že obě skladby večera byly v době svého vzniku odmítnuty. Beethovenův koncert se sice dočkal premiéry v Theater an der Wien, ale pak léta ležel zapomenut, až v roce 1844 ji zahrál 12letý Joseph Joachim s orchestrem London Philharmonic Society pod taktovkou Felixe Mendelssohna.

Interpreti:
Orchester Wiener Akademie
Christian Altenburger - housle
Martin Haselböck - umělecký vedoucí

Program:
Ludwig van Beethoven: Houslový koncert D dur op. 61
Franz Schubert: Symfonie C dur D 944 „Velká“