Jak H & Z dostali konkurenci

Člověk ve dvaceti dělá věci, kterým se o 50 let později zdráhá uvěřit. I kolem něj se dějí věci neuvěřitelné. Některé zjistí hned, některé po čase. Třeba v roce 1961 vystřelil SSSR do vesmíru Gagarina a americký prezident oznámil, že do konce desetiletí vstoupí na povrch Měsíce americký člověk. Otto Wichterle vyrobil za pomoci stavebnice Merkur první gelovou oční čočku, narodil se vrah Kájínek a zemřel dirigent Václav Talich, sovětská kolonie zvaná Německá demokratická republika postavila 165 km zdi kolem západního sektoru Berlína (u níž za necelé 2 roky pronesl ono památné "ish bin ein Bearleener" prezident JF Kennedy, který pak byl za necelých 5 měsíců zavražděn) a republika československá. kterou strana odměnila označením socialistická za to, že znárodnila všechny ševce, se sunula do ekonomické krize.

Wichterleho čočkostroj vzor 1961

A také začaly prázdniny. Jejich první měsíc jsem strávil taháním prken a trámů ve smíchovském národním podniku Dřevosklad. Denní norma tam musela být splněna do oběda, protože zbytek pracovní doby byl věnován relaxaci v hospodě. Přesčasy se obvykle nedělaly, šéf je odmítal platit. Tímto způsobem vydělanou nevelkou sumu peněz jsem vzápětí využil k poznávání světa.

1. Expedice česko-moravsko-slovenská

Bylo nás shodou okolností pět. Odvážný řidič Honza U. a jeho Volkswagen Beetle neboli brouk od strýčka z Německé republiky spolkové, snílek Jirka P. a jeho nudný bratranec a já, 20letý senior výpravy. Vybaveni lehkým oblečením a nevelkou hotovostí jsme v sobotu 5. srpna za příjemného letního počasí vyrazili na přehradu.

Takhle vypadal Volkswagen Beetle vzor 1955

Počáteční nejistota, zda jde o přehradu ve Vraném na Vltavě nebo ve Vranově na Dyji se rozplynula, jakmile jsme vyjeli z Prahy směrem na Český Brod. Je to Vranov. Za nějaké tři hodiny jsme našli dětský tábor v lese u Vojnova Městce, kde byl jedním z vedoucích můj bratr. Ten sice odejel na výlet, ale přesto nás jeho kolegové nechali tam přespat, i něco jídla jsme dostali. Pozorováním jsme zjistili, že vztahy mezi staršími frekventantkami a vedoucími opačného pohlaví zdaleka neodpovídají kodexu pionýra bránícího mír na celém světě, ale neřešili jsme to. Ráno jsme se pozdravili s bratrem a bez hlodavého pocitu závisti odjeli do Vranova.

Barokní zámek Vranov vysoko nad Dyjí

Kemp u přehrady však byl zaplněn k prasknutí lidmi, dětmi, auty, stany a psy a kiosek tamtéž byl obležen jak při fotbalovém derby Sparta-Slávie. Pragocentrickou nezkušeností podložená idea, že dál od Prahy to musí být lepší, nám vnukla řešení, a tak jsme v pondělí 7. srpna vyrazili na východ. Žádné vhodné místo jsme však nepotkali a díky tomu jsme už odpoledne obhlíželi Hviezdoslavovo náměstí, divadlo a jiné pozoruhodnosti v Bratislavě. Obhlíželi bychom možná s větší úctou, kdyby nás škola poučila, že toto město pod názvem Poczony sloužilo dlouhá léta jako hlavní město Uher. Koho by napadlo, že za pár let jeden z nás sem odjede hledat partyzány pro boj s okupantem a skončí ve Vídni, zatímco druhý z nás to vezme rovnou na západ.

Po přespání v kempu Zlaté piesky nás nastavený azimut hnal dál na východ. V Komárnu cítil můj organismus potřebu se vyprázdnit, ale v hospodě na okraji města mne napřed donutili koupit si pivo, pak ještě koupit pivo kojící cikánce a teprve potom mne pustili do kadibudky na dvorku. Pak ještě jedno pivo a pokračovali jsme přes Nitru do Zvolena. Cestou jsme se dokonce smočili v komárenském léčebném termálním koupališti, ale jsouce bez kloubových, revmatických a ženských nemocí, pokračovali jsme dál. Strašlivé horko při absenci klimatizace nepomohla řešit otevřená okénka vůbec, a polévání vodou jen částečně a krátkodobě. Útrapy jsme však snášeli s hrdě vztyčenými hlavami, vždyť téměř 30letí starci Hanzelka a Zikmund přežili i cestu přes Saharu. Do Zvolena jsme dorazili polomrtví pozdě večer, našli noclehárnu i babu, která od ní držela klíče, a zpola již spíce padli na postele.

zámek ve Zvolenu

Ve středu 9. srpna jsme si prohlédli zámek, ovšem jen zvenku neb byl zavřený, prošli se po hradbách a pohrdnuvše hledáním dalšího koupaliště jsme se upjali k zušlechťování ducha a přes Lučenec vyrazili do Slovenského krasu s komplexem krápníkových jeskyní Domica. Nebe bez mráčku bylo štěstím v neštěstí. Protože když se tam strhly lijáky a bouře, voda ze sjednocených družstevních lánů si našla snadnou cestu do podzemí, tam vykonala své záškodnické dílo a z poznávání nic nebylo. Kolem krápníků a jezírek jsme došli až k mříži, za kterou bylo spřátelené Maďarsko, kde před pár lety vlastenci věšeli zrádce, které pak krvavě pomstili hrdinové Rudé armády. Vyšli jsme také ven do polostepi, ale naděje, že najdeme dosud utajenou jeskyni, se ukázala lichá. Tak jsme se aspoň kochali nahlížením do Maďarska bez mříží.

V rezervaci jsme protiprávně přespali a ve čtvrtek 10. srpna ráno spočítali hotovost. Výsledkem bylo poněkud neradostné zjištění, že na cestu zpět rozhodně peníze nemáme. Leč každý problém má své řešení, a v tomto případě jím byla Honzova košická tetička. Cíl další etapy tedy zněl Košice. Zatímco Honza ověřoval pravdivost předpokladu, že pracující člověk mít peníze musí, my ostatní jsme obhlíželi Leninovu ulici, před Leninem Hlavní, stejně jako dnes. Připadalo nám poněkud nepochopitelné, že tak daleko od civilizace mají mohutnou gotickou katedrálu, morový sloup a ještě k tomu divadlo. Samozřejmě jsme netušili, že pár set kilometrů východněji se nachází velké kulturní město Lvov, které bylo ještě před 42 lety součástí stejného státu jako Praha a Vídeň. Ale zpátky do Košic. Potvrdilo se, že tetička peníze má a půjčí, dokonce se zatelefonovalo do Prahy, a mohli jsme otočit kormidlo směrem k západu.

soudruzi odboráři zírající na herlanský zázrak

Napřed jsme však v pátek 11. srpna ráno vyrazili do vesničky Herlany, abychom se seznámili s divem východního Slovenska - gejzírem, který jednou za 36 hodin stříká celých 25 minut do výšky až 15 metrů. Není to jev zcela přírodní, neb pod otvorem, z nějž voda stříká, je 400 m hluboký vrt, který zásobuje minerální vodou místní kúpele. Obohaceni o tuto podívanou jsme vzdali lákavou myšlenku dojet až do 50 km vzdáleného Sovětského svazu a za cíl si vytyčili Červený kláštor na polských hranicích. Cestou se nám naskytl pohled na krásnou scenerii Vysokých Tater v dáli a kopec se Spišským hradem, co by kamenem dohodil. Dojeli jsme kam to šlo a pak pěšky dorazili k strážní věži, kde jsme se uložili k odpočinku ve stínu. Ne tak matematik a básník Jiřík, jehož vynikající prospěch vždy hyzdila známka z tělocviku, který se náhle objevil na zbytku krakorců v patře. Tam to šlo, zpátky ne. Až když se zoufalé volání o pomoc rozléhalo krajem, vrátili jsme se, společně ho stáhli dolů a pokračovali do dalších kúpelí - Vyšných Ružbach, choroby nervové a deprese. Krátce před tím, než dva z nás opustili republiku definitivně, jak již uvedeno, zde naděje socialismu v Čechách, v Moskvě školený Slovák Dubček, píárovsky skákal po hlavě do bazénu. Ženy šílely. Nicméně naše přítomnost nikoho nevzrušila a tak jsme po koupeli odjeli do Červeného kláštora na hranicích s Polskem.

Řeka Dunajec se klikatí Pieninami a tvoří hranici mezi Polskem a Slovenskom

V sobotu 12. srpna ráno jsme na pltích sjeli pár kilometrů peřejí hraničního Dunajce a vypravili se na cestu do Tatranské Lomnice. Ještě předtím Honza usoudil, že očistu si zaslouží i VW. Dunajec se nám však za ekologické barbarství potrestal, protože natekl do motoru, což auto pomstilo tím, že odmítlo jet. Nakonec bylo rozjeto a my vyrazili do 50 km vzdálené Tatranské Lomnice. Kde je ten horký Žitný ostrov? V Tatrách jen nepřátelsky leje a leje.

Nějak jsme přečkali noc a ráno rada starších rozhodla, že se jede domů. Naštěstí jsme však našli, co jsme hledali. Partu přátel z pražské Univerzitní knihovny a přilehlých hospod v počtu 9 mladých mužů a 2 dívky sotva dospělé, kteří už nějaký den obývali půdu nevelkého seníku za nádražím.

Zde od nepaměti bývala slušná hospoda IV. cenové skupiny "U modré šiky"

Ranní usnesení bylo evokováno, navíc přestalo pršet, a my jsme ještě týž den, tedy v neděli 13. srpna vyrazili na výlet na Popradské pleso a Cintorín. Úplně nám přitom uniklo, že celý svět se octl v bojové pohotovosti, protože v noci začali soudruzi z NDR stavět onu Berlínskou zeď. Večer se ukázal seník jako trochu těsný, tuším, že ještě někdo přijel, takže nás bylo ke 20.

někteří z nás
(historickej, Ivošek, Honzova záda, Eva, Slávek, ?, Ivoškova budoucí žena, nudný bratranec)

Tehdy populárním procesím na Rysy po stopách VI Lenina jsme pohrdli a v pondělí 14. srpna jsme vyrazili na trasu Hrebienok, Velký vodopád, Skalnaté pleso, Velká Svišťovka, Zelené pleso a zpět. dobře 20 kilometrů s převýšením 700 m. Trochu se podezírám, že jsem si to vymyslel, ale ne, bylo to na počest a přání kamaráda Franty Oudese, který zjara zemřel. Účastníci nebyli ani zdaleka vybaveni na chůzi v horském terénu, ale všichni přežili. Jen majitelé rozšmajdaných sandálů si ještě nějaký čas dávali do pořádku nohy. Ani stravování nebylo s ohledem na nedostatek hotovosti příliš vyvážené. Hlavní zdroj energie představovaly knedlíky s omáčkou z bufetu u nádraží za 1,90 Kčs zapíjené lahvovým pivem vypůjčeným z basy za výčepem. Na horské trase pak špek, chléb, paprika a pramenitá voda.

Následující den, úterý 15. srpna, musel být nutně odpočinkový, takže přesun do Ružbach k bazénu a večer odměna v podobě cukrárny. Radostné chvíle byly zkaleny novou finanční krizí, ale i z ní jsme našli východisko. Nudný bratranec byl ponechán svému osudu, a jeho místo v autě zaujala Eva P. Její první předností byl dívčí exteriér, avšak naším cílem nebylo ji prodat, nýbrž dostat se k penězům, které měla někde na trase do Prahy deponované. To jsme si mysleli. Jak jsem ji však poznal později, bylo to nejspíš úplně jinak. Je totiž účinným hybatelem událostí a osudů (včetně svého) napříč prostorem a časem.

Po 12 dnech už bylo jen na korespondenční lístek s fešákem Tondou Novotným

A tak jsme ve středu opustili seník, Tatranskou Lomnici i Vysoké Tatry a večer skončili v kempu na Oravské přehradě. Louka byla rozbahněná a chvílemi pršelo. Postavili jsme stany a zkřehlí zimou zasedli k ohni, nenápadně se snažíce usadit se vedle dámy. Kdo vyhrál už opravdu nevím, asi nikdo. To, že ji Honza držel kolem ramen za účelem zahřátí je vítězství dosti sporné, ve stanu se mačkal s námi. Zjara se pak vdala, a my jsme si vysloužili jen role řidičů. Hybatelka. Ve čtvrtek ráno jsme zase všechno zabalili a chtěli vyrazit. Ale ouvej, z rozbahněné louky se vyklubala bažina, do které se elegantní VW zahrabal a odmítal se hnout. Nakonec pomohl traktor určený k orání družstevních lánů a my jsme vyrazili do Ostravy za Evinou tetičkou, oním tajemným zdrojem peněz a proviantu a pak na dlouhou cestu na západ a jeli a jeli.

Někde jsme přespali a probudili se do celkem příjemného rána. Byl pátek 18. srpna, den čtrnáctý. V Hradci Králové jsme za poslední peníze vymetené ze všech kapes koupili 4 housky a 6 litrů benzinu a Honza lehounce šlapaje na pedál plynu nás přibližoval ku Praze. Kdyby jezdila koňka, možná i ta by nás předjela, natož vozidla s motorem vznětovým či zážehovým. V tomto případě však byl cíl důležitější než cesta a motor díky tomu definitivně zhasl až někde u Heydrichovy zatáčky v Kobylisích. Zemská přitažlivost nás pohnala o kilometr dál, kde bydlel Jirka. Ten vybral z maminčina hrnečku v kredenci železnou zásobu na chléb a cigorku, auto sjelo ještě pár set metrů k Vltavě, přes most jsme ho přetlačili, za ním natankovali a byli jsme doma.

Zvítězili jsme, aniž by si toho kdo všiml. Leckdo by řekl, že takový Werich, který absolvoval v plusminus stejné době cestu po Itálii, viděl Davida ve Florencii. Nebo Rus Ščedrin tehdy vezl svou ženu Pliseckou na Krym a měl plné auto kanystrů s benzinem a v noci jim kradli jídlo. To je bezpochyby pravda, já jim to neberu, jenomže u tohohle jsme byli my a právě jsme se stali světáky. A navíc my jsme měli skvělého řidiče Honzu, který těch 2000 km odřídil a nezpůsobil škody ani na lidech, ani na materiálu, což oni zcela jistě neměli.

Honza jako mladík

Jirka jako docent má ovšem hlavu ještě větší

starý glosátor ve vlaku do Vídně

Svět se však nezastavil. Přicházely nové výzvy a tou zlomovou byla invaze 6000 tanků a statisíců vojáků armád Varšavské smlouvy do Československa o 7 roků později, přesně v noci ze 20. na 21. srpna 1968. Po ní opustili zemi nejen Jirka a Honza, ale i Eva a statisíce dalších a naše bezstarostné mládí definitivně skončilo. A teď, kdy nám vlasy, pokud nějaké zbyly, zešedivěly, nám bývalí podplukovníci KGB držící kormidelní kolo Ruska znovu tvrdí, že nás bránili před fašisty. Naštěstí nám nezměkly mozky, Rusko lže stejně jako tenkrát, blbá jistota.


Poznámka: Týden po návratu jsem se vydal na první expedici zahraniční, o čemž někdy příště.