Gergievův vzestup...

Geniální dirigent a manager Valery Gergiev (nar. 1953) není žádný troškař. Je Osetinec, je charismatický. Je generálním ředitelem, uměleckým ředitelem a šéfdirigentem petrohradského Mariinského operního divadla, jehož nová část byla projektována nejlepšími světovými architekty, je děkanem umělecké fakulty Petrohradské univerzity, předsedou všeruské společnosti sborového zpěvu... Navíc jeho sestra je ředitelem pěvecké akademie Mariinského divadla. On sám řídí několik hudebních festivalů v Rusku i v zahraničí. Stojí v čele Čajkovského soutěže v Moskvě. Je vyhledávaným dirigentem největších orchestrů a operních divadel v celém světě. Metropolitní opera pro něj v roce 1997 zřídila funkci hlavního hostujícího dirigenta, které se před několika lety vzdal. Je šéfdirigentem London Symphony Orchestra a v květnu dirigoval jeho další úspěšný open-air koncert na londýnském Trafalgar Square. Letos po prázdninách přebírá funkci šéfa Mnichovských filharmoniků. Dá se říct, že je jedním z nejmocnějším muzikantů na světě. Byl jen jeden srovnatelný - Herbert von Karajan.

mladý rebel

Hvězda Gergievovy mezinárodní kariéry začala stoupat v první polovině 90. let a z té doby se datuje jeho přátelství s jinými významnými hudebníky jako je Placido Domingo, Reneé Fleming nebo Pincas Zukerman. Také se známým TV novinářem z CBS a milovníkem klasické hudby Bobem Simonem. Je úspěšný jak v profesionálním životě, který mu umožňuje vlastnit 6 bytů včetně newyorského a deklarovat roční příjem 7 mil. $, tak i soukromém, představovaném o 28 let mladší manželkou (na jejich svatbě bylo přes 1000 hostů) a třemi dospívajícími dětmi plus nemanželskou dcerou.

90. léta Napa Valley, Kalifornie - s významnými vinaři, v kostkované košili Placido Domingo

Royal Opera House 1999 - Charles, Netrebko, Gergiev

přátelé - Gergiev, Netrebko, Domingo, Fleming

Valery Gergiev je však současně postava politicky značně rozporuplná. Projevuje vysokou míru loajality k prezidentovi Putinovi a je jakýmsi majákem pro další lidi z branže i výkladní skříní putinského Ruska. Ta loajalita se projevuje třeba koncertem v Jižní Osetii po válce s Gruzíí, obhajobou postoje k Pussy Riot, angažováním v Putinův prospěch v prezidentských volbách, podporou Putinovy politiky vůči Krymu a Ukrajině, tedy i v případech, kde je neobjektivnost jeho postojů zřejmá. A zdá se, že je i významnou položkou státní kulturní politiky směrem do zahraničí. Sotva si lze jinak vysvětlit jeho náhlý zájem o ČF a konec konců i o post v Mnichově. Jeho kandidatura na funkci šéfdirigenta nepostrádala politickou podporu, neboť iniciátory byli Rusové Rodion Ščedrin a jeho manželka Maja Plisecká, mnichovské celebrity, které sice v Bavorsku žily od počátku 90. let, ale od Putina se jim trvale dostávalo zřetelného uznání. Plisecká od něj obdržela řadu státních vyznamenání a vloni se oba odmítli jakkoli se vyjádřit k otázce Krymu.

udílení řádů

Minulý týden poskytl Gergiev interview zkušené novinářce Natalii Šanecké (CNN, Russia Today) z internetové televize tvrain.ru. Bylo to až nedůstojné adorování Putina. Ze vzdělané a zkušené moderátorky se snažil dělat hlupáka, chvástal se interview, která s ním dělal třeba Bob Simon, a tím, že se stali přáteli. Což ovšem nebylo kvůli jeho politickým postojům, ale proto, že Simon byl (letos zemřel) velikým příznivcem klasické hudby. Nebo s Charlie Rosem, známým levicovým novinářem CBS, který v Petrohradu chápavě interviewoval Putina. Gergiev také tvrdil, že lidé ve světě ruské umělce milují jako dřív, pominul však protesty v USA, Německu a Londýně proti své osobě. Ostatně je známo, že o tom, jak na ně reagovat v Německu, se radil řadu hodin se Ščedrinem a pak vydal nepřesvědčivé prohlášení. Tvrdil také, že Američané neví nic pořádného o Ukrajině, jako kdyby 70 % ruských diváků nevědělo o světě pouze to, co jim předloží 1. kanál televize, šířící státní propagandu bez ohledu na fakta. Vysvětloval, že politici nemají právo rozhodovat o zásadních otázkách, protože jsou voleni na krátkou dobu. Což se samozřejmě netýká Putina.

Jsem přesvědčen, že není možné, aby člověk s jeho zkušenostmi, který plně využívá výhod, jež nabízí západní civilizace, ji současně vnímal tak, aby mohl bezvýhradně obhajovat Putina, který se proti ní kategoricky vymezuje. Nabízí se mi jediná odpověď, že tuto hru bere jako součást svých managerských dovedností. U řady z nás je ještě živá zkušenost z komunistického režimu, kdy profesní úspěch musel být vykoupen loajalitou k němu. Mnoho lidí si myslelo, že to ustojí, že jsou schopni to vnitřně "odhojit". Jenomže ono jde o smlouvu s ďáblem. Je to past, protože nakonec je člověk tou falší lapen a ztrácí tvář před svým okolím a konec konců i sám před sebou. Leckdo politicky korektní může říct, že politika se do umění tahat nemá. Já s tím souhlasím, ale nejsem to já, kdo ji do něj zatahuje.

A jsou příklady, které varují. Václav Talich prakticky nic neprovedl, a přesto měl po 2. světové válce problém. Stejně tak Richard Strauss a Herbert von Karajan, kteří se zdaleka neangažovali tak jako Gergiev. Ale možná že je opravdu hráč a má pocit, že mu to riziko stojí za to. Jsem schopen to pochopit, ale zdráhám se si toho vážit.