200 let Waterloo

Jak se blížilo 200leté výročí bitvy u Waterloo a tu a tam se téma objevilo v médiích, vracela se mi otázka: je z toho nějaký závěr pro lidstvo, nebo je to jen jedna z bitev, kterých lidstvo absolvovalo stovky? Ale napadala mne jen banální vyjádření typu: "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu..." U vědomí, že svět až tak jednoduchý není, jsem došel k závěru, že o tom asi nic nevím, a začal prohrabávat zdroje. Tohle jsem našel.

SUMMARY I.
Je pravda, že vývoj světa, alespoň toho, který souvisí s Evropou a křesťanstvím, se ubírá po staletí určitým směrem, i když s mnoha zákrutami, slepými uličkami, zmatky a někdy i návraty. Obecně snad by se dalo říci, že je to vývoj od poddaného k občanovi, od monarchií k parlamentní demokracii, od násilného dobývání a ovládání jiných zemí ke kolektivní bezpečnosti. A paralelně s tímto vývojem jde rozvoj technického poznání, zatímco odpovědi na obecné otázky jsou známé mnohdy tisíce let.

VELKÁ FRANCOUZSKÁ REVOLUCE
Jedním z největších zauzlení, které vyhřezlo ve Francii, byla Velká francouzská revoluce.
Deklarace práv člověka a občana byla vydána 26. srpna 1789 francouzským Ústavodárným národním shromážděním a představovala první krok k vytvoření první francouzské ústavy. Je účelné připomenout, že byla inspirována americkou Deklarací nezávislosti z roku 1776, která naopak přejímala myšlenky francouzských osvícenců. Ta francouzská deklarace obsahovala sedmnáct bodů, které výrazně ovlivnily pojetí evropského nahlížení na tato práva. Ovšem odtud do Waterloo uplynulo 26 let, co se za tu dobu stalo?

Deklarace práv člověka

V roce 1792 vyhlásilo Zákonodárné národní shromáždění válku Rakousku, v září byla vyhlášena republika a za 5 měsíců byl popraven král. V Evropě vznikla široká protifrancouzská koalice v čele s Anglií. Její útok byl odražen a zavládl revoluční teror, kterému padly za oběť desetitisíce lidí. Nakonec byl popraven i jeho tvůrce Robespierre.

advokát, politik a novinář Maximilien Robespierre (1758-1794) 

NAPOLEON
V situaci všeobecné nestability se roku 1799 chopil moci bývalý dělostřelec nyní generál Napoleon Bonaparte. Ten porazil v roce 1797 Rakušany a dobyl sever Itálie a nyní se ve 30 letech stal prvním konzulem. Z této pozice posiloval armádu i svou moc, až ho v roce 1804 senát jmenoval císařem. Znovu obsadil Itálii a nechal se jmenovat jejím králem. Důsledkem byla britsko-rusko-rakouská koalice. Napoleon neváhal, napadl Rakousko a 2. prosince 1805 porazil vojska koalice u Slavkova. Poté následovaly další bitvy s protinapoleonskými koalicemi a po nich mírové smlouvy a byla vyhlášena blokáda Anglie.

Napoleon I. Bonaparte jako císař (169-1821)

Roztržku s ruským carem Alexandrem se 43letý Napoleon, v roce 1812 na vrcholu své moci, rozhodl řešit tažením do Ruska. To skončilo fiaskem a obrovskými ztrátami Francouzů. Za této situace vznikla nová prusko-rusko-rakouská koalice, která vyhlásila Napoleonovi válku. Prohraná bitva u Lipska v říjnu 1813 předznamenala další porážky, obsazení Paříže, Napoleonovu úplnou abdikaci v dubnu 1814 a odjezd do vyhnanství na ostrově Elba. V únoru 1814 se však vrátil do Francie, převzal moc a znovu shromáždil armádu. K rozhodující bitvě došlo 18. června 1815 u Waterloo nedaleko Bruselu, 15. července odplul Napoleon z Francie, vydal se do rukou Velké Británie a 28. července bylo rozhodnuto o jeho internaci na ostrově sv. Heleny.

Napoleonův kůn Marengo přežil císaře o 10 let

WATERLOO BYLA JEN TEČKA
Waterloo definitivně ukončilo mimořádnou kariéru Napoleona Bonaparte, jehož ambice vedly ke smrti 6 mil. lidí. Ale ještě dříve než Napoleon nevratně prohrál, začal svou práci Vídeňský kongres evropských zemí, jehož hlavní postavou byl rakouský ministr zahraničních věcí Klemens Metternich.

Hrabě Clemens von Metternich (1773-1859)
(je pravda, že byl milencem vévodkyně Zaháňské, ne však otcem Boženy Němcové)

Cílem kongresu byla restaurace stavu před Velkou Francouzskou revoluci, uspokojení územních požadavků vítězných velmocí a smluvní zajištění klidu v Evropě. Kongres skončil krátce před bitvou u Waterloo a na téměř 100 let určil hlavní obrysy Evropy. Waterloo jen udělalo tečku za jeho závěry, překreslilo mapu Evropy a bylo navíc vyvrcholením toho, co se stalo známým jako 2. stoletá válka mezi Anglií a Francií.

Proti stavu v polovině 18. století, kdy existovala jen jedna velká země s funkčním parlamentem, tady o 100 let později byly 2 další - Francie a Spojené státy. Ale v Evropě zůstávaly jakési vnitřně koloniální celky - Rakousko, Rusko a nově se zrodivší říše Německo. Přes revoluce a vzájemné válečné spory mezi Rakouskem a Itálií, Ruskem a Anglií či Německem a Francíí se základní půdorys Evropy až do krvavé 1. světové války v zásadě nezměnil.

Německý císař Vilém II. (1859-1941)

20. STOLETÍ
Po válce trvající 4 roky, jež byla zaplacena 20 miliony obětí, se rozpadl vnitřně koloniální systém Rakouska a blízkovýchodní Osmanské říše, Rusko se propadlo do bolševického teroru a zůstalo válkou poničené Německo, které po 15 letech zmatků začalo hledat rychlé řešení v teroru nacistickém. To vyústilo ve 2. světovou válku, kde Německo napřed napadlo západní Evropu a nakonec se střetlo v nelítostném boji dvou diktatur s Ruskem, resp. Sovětským svazem.

Stalin (1878-1953) a Hitler (1889-1945)
superzločinci 20. století

Po 6 letech války, která stála 60 mil. lidských životů. z toho 2/3 civilistů, opustilo Německo tuto dráhu a stalo se demokratickou evropskou zemí. Zůstalo nejzaostalejší Rusko, které vítězství ve válce využilo k vybudování třístupňového koloniálního systému s vnitřním kolonialistou RSFSR, širším koloniálním systémem SSSR a nejširším v podobě Varšavské smlouvy/RVHP, který sám sebe nazývala "tábor míru a socialismu." Tento s problémy funkční kolos nebyl schopen konkurovat demokratickému světu a na přelomu 80. a 90. let minulého století se rozpadl. Zdálo se, že i Rusko se obrací na cestu ostatních evropských zemí.

21. STOLETÍ
Jenomže prvky demokracie byly pouze naroubovány na starý režim a dřív než zapustily kořeny, dostali se k moci restaurátoři minulosti. Nezdá se být příliš reálné, že se jim podaří rozsáhlá expanze silou, ať už kterýmkoli směrem. Nemají na to dost inteligence, zdrojů, a ani spojence.

Vladimir Vladimirovič Putin (1953)

Může ovšem dojít k zapouzdření systému hluboce archaického a za určitých okolností k jeho implozi s nedozírnými, především vnitřními následky. Druhou možností, ke které se nyní Rusko upíná, je obrat na východ, k Číně. Není to vyústění dlouhodobé strategie, spíš ad hoc řešení problémů, ve které vyústila snaha vynutit si na západu nepřiměřenou pozici, sahající až k 200 let starému vídeňskému kongresu. Rizika tohoto řešení jsou však pro Rusko obrovská, zvláště proto, že Čína je 10x lidnatější než Rusko a sousedí s pustou a na suroviny bohatou ruskou Sibiří.

SUMMARY II. A POUČENÍ Z WATERLOO?
No, to se džbánem a vodou platí dál, ale:
1) Vždycky se najde člověk, který nemá dostatek vnitřních brzd na to, aby se nepokusil o získání absolutní moci
2) Vždycky se najde způsob, jak zčásti uplatit lidi a zbytek oblbnout lacinou demagogií
3) Takový úspěch je relativně krátkodobý, ale vede k válkám s obrovskými obětmi
4) Až dosud se po každé takové válce prostor pro návrat zmenšil
5) Dnes konflikt dosahuje globální úrovně, ale Čína se sotva bude vojensky angažovat ve prospěch ruské hegemonie v Evropě

A CO NAPOLEON?
Přes všechny bolesti, které způsobil, je na světě spousta věcí, které s ním souvisí, a spousta lidí, kteří diktátora obdivují. Invalidovna s jeho hrobem v Paříži. Borodinské muzeum v Moskvě, Kazaňská katedrála v Petrohradě. Památník bitvy u Slavkova, památník bitvy u Lipska i památník bitvy u Waterloo. Dům v Ponteferraio na ostrově Elba, kde trávil první vyhnanství, rodný dům v Ajaccio na Korzice a spousta dalších. Nebo Pinacoteca di Brera v Miláně, která vznikla z jezuitského paláce v době, kdy město ovládal Napoleon. A literatura a z ní odvozené filmy a opery. Především Tolstého epopej Vojna a mír, Stendhalova Kartouza parmská, Aragonův Velikonoční týden atd. Ale hlavně po něm zůstalo to, co neznamená vůbec nic. Ani slávu, ani moc, ani moudrost, ani krásu: posmrtná maska.


A POUČENÍ ZÁVĚREČNÉ:
Blbost je prahmota, z níž je vědomí lidstva formováno. Ostrovy rozumu však rostou.