Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pátek 21. prosince 2012

Carmen a la Marylin

Carmen je jednou z nejoblíbenějších oper vůbec. I když po premiéře v roce 1875 jí kritika nepřijala s velkým nadšením, tvrzení, že její autor George Bizet (1838-1875) kvůli tomu zemřel ještě před derniérou je blbost. Neúspěšný jistě nebyl, když v den premiéry, což ovšem byla shoda okolností, se stal rytířem Čestné legie, a v den smrti už měl podepsanou smlouvu na produkce Carmen ve vídeňské Dvorské opeře. Je ovšem pravda, že publikum pařížské Komické opery, zvyklé na lehké Offenbachovy operety, pro vzpurnou svůdnici-nemravu a vojenského zběha moc pochopení nemělo. Potupná porážka od Německa a Pařížská komuna před pár lety byly ještě hodně živé. Do Paříže se tak vlaštovka verismu Carmen vrátila až za 8 let, ale mezi tím už začala její vítězná pouť operními metropolemi.


V posledních letech dostala relativně široká veřejnost možnost vidět několik Carmen z produkce nejznámějších operních domů. Tak La Scala umožnila přenos premiéry s Anitou Rachvelishvili, Jonasem Kaufmannem a pod taktovkou Daniela Barenboima v prosinci 2009, MET pustila o měsíc později do světa METinHD svou inscenaci s Elinou Garanča, Roberto Alagnou a Patrickem Nezet-Seguinem u dirigentského pultu, na DVD i youtube je k vidění londýnská inscenace z roku 2006 s Annou Caterinou Antonacci a opět Kaufmannem a dirigentem Antonio Pappanem. Koncertní provedení Carmen s Magdalenou Koženou, Jonasem Kaufmannem, Berlínskými filharmoniky a Simonem Rattlem z letošního dubna je na digitalconcerthall.com a konečně letos 13. prosince nabídla kina přímý přenos z pařížské Opera Bastille znovu s Antonacci, Rakušanem Nikolaiem Schukoffem a režisérem Philippem Jordanem. Pro úplnost: v Česku jsem viděl Carmen v pražském ND, ale nic se mi nevybavuje a olomouckou inscenaci neznám.



Mám-li zhodnotit 3 první, vychází z nich pro mne jednoznačně nejlépe londýnské představení, a to především díky postavě Carmen, kde Antonacci nejen pro své pěvecké kvality, ale i skvělý spontánní herecký projev, byla vynikající. Garanča, ač pěvecky možná o trochu lepší, a přestože do role dala všechno, je proti ní slečna z dobré rodiny, na které je příliš vidět, že tu živelnost jen hraje, i když skvěle. Ostatně ona sama tvrdí, že má v sobě 3 počítače, které hlídají její projev. S tím se dá sotva předvést uvěřitelná děvka. A 25letá Anita Rachvelishvili v Miláně sice hezky zpívala, ale jinak byla jak mrtvá žába, se kterou nehnulo ani to, když ji Don José před arénou dobýval silou. Určitě se však zlepšila, protože zpívá Carmen v Berlíně i MET a v La Scale i jinde přidává další role. Takže ten frigidní dojem byl možná jen režijní fígl.



Anna Caterina Antonacci - Londýn 2006
A konečně Paříž 2012. Abych se poučil, co je to moderní evropská opera, vzal jsem si k srdci doporučení některých mých oponentů a zhlédl Carmen z Opera Bastille. A pochopil jsem, kde dělají v MET chybu. Micaela se zeleným ruksakem na zádech přifrčela těch 1000 km z Navarry na bicyklu, otylý Escamillo, který jakoby stárnoucímu Elvisovi z oka vypadl, zpíval Votre toast na nákladním vagonu, kontraband přivezli pašeráci z Gibraltaru do Sevilly (200 km) přes noc na ručních vozících, a Don José nevěrnou Carmen (jako sexy platinová blondýna nápadně připomínala Marylin Monroe) nepropíchl, jak je v Americe trapným zvykem, ale uškrtil cípem svatebních šatů, které měl náhodou v kufru, co táhl k aréně s sebou. A aby lidé moc nesmutnili, do publika posílal polibky vytáhlý transvestita s odhalenými ňadry z plastu. Skoro mi vadilo, že k tomu pořád hrajou muziku toho losera Bizeta, ale snad příště... Nejvíc přitom utrpěla právě postava Carmen, která vyzněla nevýrazně a nepravděpodobně a po premiéře byla spolu s režisérem vybučena. Stala se prostě obětí režisérského divadla.


Anna Caterina Antonacci - Paříž 2012
Fakt jsem rád, že už nejsem ten provinciální zabedněnec, který s pootevřenými ústy zbožně vzhlíží k nekonečně zastaralé Metropolitní opeře, a vím, jak má vypadat umění 21. století.

středa 19. prosince 2012

Nejen mistr golfu.

63letý italský baryton Ferruccio Furlanetto prý hraje golf na profesionální úrovni. Přesto si myslím, že je dobře, když zůstal u zpívání. V listopadu 2010 byl po celém světě k vidění a slyšení jako Filip II. v přenosu Verdiho Dona Carlo z MET, v únoru letošního roku zpíval v tomtéž projektu ve Verdiho Ernani a v září jsem ho viděl živě ve videňské inscenaci opět Verdiho Sicilských nešpor. A konečně minulý týden předvedl v Rudolfinu cyklus 24 písní cyklu Winterreise D 911, které na text Wilhelma Mullera napsal Franz Schubert (1797-1828).

Ferruccio Furlanetto
Autor byl klasický rozervaný romantik, který neměl peníze ani štěstí v lásce, zato však měl výborný hlas, mimořádný hudební talent, syfilis, malou zavalitou postavu a přátele, kteří ho jako skvělého společníka vydržovali. To mu bohužel stačilo na pouhých 31 let života, který však byl z hudebního hlediska neobyčejně plodný, když uvážíme, že seznam jeho děl se blíží k číslu 1000. Jak bývalo ve Vídni zvykem, jeho otec i matka pocházeli ze severní Moravy, kde byl nedávno díky rakouské straně zřízen Schubertův památník v kapli a obnovena socha Krista na kopci u Vysoké. Obé bylo kdysi vybudováno na náklady Schubertova děda Carla, který tam vyženil statek. Děd poslal syna Franze st. do Brna, a po vystudování gymnázia do Vídně, kde se stal (řídícím) učitelem farní školy na okraji Vídně. Franz ml. získal jako zpěvák chlapeckého sboru císařské dvorní kapely stipendium a vedle návštěvy akademického gymnázia dostával i soukromé lekce od Salieriho. V 16 letech odešel do učitelskeho ústavu, spíš proto, že zmutovaný hlas ve sboru nepotřebovali než že nezvládal matematiku, a v 17 se stal jedním z pomocných učitelů u svého otce. Tam nevydržel dlouho, později byl domácím učitelem u Esterházyů a pak už jen psal a psal. I když psal všechno a hodně, jádrem jeho odkazu je nějakých 600 písní. Antonín Dvořák tvrdil, že: "... Schubert vytvořil písní novou epochu, stejně jako Bach s klavírem a Haydn s orchestrem. ... Všichni ostatní jsou jeho žáky."

Zimní cestu, 24 písní pro tenor, dokončil Schubert rok před smrtí na texty Wilhelma Müllera, který zrovna zemřel. Pokrokáři říkají, že hlady. Sbírka, ve které básník verše publikoval, byla věnována kmotrovi jeho syna Carl Maria von Weberovi, který zemřel o rok dříve. Původně Schubert předvedl písně sám, ale stačil je ještě transponovat pro baryton svého o 20 let staršího přítele a uznávaného zpěváka Johanna Michaela Vogla (Říká se, že aby si mohl v roce 1814 koupit lístek na premiéru Fidelia v Kärntnertortheater, kde Vogl zpíval, prodal Schubert své učebnice).

Cyklus byl nejrůzněji upravován, tu Lisztem jako klavírní skladby, tu jako balet či pro smyčcové kvarteto, a ve 2. polovině 20. století poměrně často nahráván. Nedávno právě Furlanettim či německou sopranistkou Christine Schafer. V příštím roce bude Winterreise zpívat ve Vídni tenorista Jonas Kaufmann, což slibuje zcela mimořádný zážitek.

Furlanetti v Praze zpíval před zdaleka ne naplněným Rudolfinem krásně klenutým a klidným barytonem, nenechal se zlákat k opernímu přednesu a sklidil zasloužený potlesk a bravo. Přesto si myslím, že by bylo škoda, kdyby se upnul k písním a zanevřel na operu. Pořadatel, Český spolek pro komorní hudbu, koncert zorganizoval 12.12.2012 a vstupné bylo více než lidové - 10 € za nejlepší místa.

sobota 15. prosince 2012

Ještě k La Scale.

Minulý týden jsem uvedl, že cena vstupenky na zahajovací premiéru v tomto milánském divadle se vyšplhá až k 1000 €. Zdá se, že jsem se ošklivě mýlil. Zrovna jsem se dočetl, že oficiální cena nejlepších sedadel byla 2400 € a za účast, tedy za místo, kde není moc vidět a slyšet je také mizerně, se zaplatilo 600 €. U řezníka se platí od kila. V opeře možná od hodiny.

neděle 9. prosince 2012

Kdo umí? Annette Dasch


Každoročně na den sv. Ambrože, to je 7. prosince, se v divadle La Scala koná slavnostní premiéra, která otevírá milánskou operní sezónu. Snad největší kulturní události Itálie se účastní prezident, vláda, diplomatický sbor a cena vstupenek šplhá k 1000 €. Letos padla volba na Wagnerova Lohengrina, což samo o sobě vyvolalo silnou negativní odezvu. Nejen, že je Merkelová nutí, aby spořili, ale ještě tahle potupa. Němec Wagner místo jejich Verdiho.

To však nebylo to nejpodstatnější. Po dlouhých zkouškách těsně před premiérou onemocněla jak představitelka hlavní ženské postavy Elsy von Brabant, tak i její cover. Ale naštěstí je umělecký ředitel Daniel Barenboim i šéfem berlínské Staatsoper, a tam je sopranistka Annette Dasch, která Elsu zpívala vloni v Bayreuthu a v Berlíně má představení až druhý den. Takže po noční domluvě v pátek 7. prosince ráno sedla s matkou a 10měsiční dcerou na letadlo a dopoledne už byla v divadle. 2 hodiny s režisérem, pár minut s dirigentem Barenboimem, který slíbil, že jí podrží a povede, zkouška a 5hodinové představení. Mezi tím v šatně kojila. Po představení, jehož byla hvězdou no. 1,  žádná slavnostní večeře. Hotel, postel a ráno do Berlína. Večer zpívá v Schillerově divadle v La Finta Gardiniera. Kdo umí, umí.


A umí ledacos: Třeba na tomhle klipu je ta Brunhilda s rohy, u klavíru je její sestra Katrin. A na TV kanále sat3 má už pátý rok svůj Annettes DaschSalon.

Annette Dasch v GaschSalonu

a tady s rodinou









pátek 7. prosince 2012

JD Florez - jaké má Praha kouzlo?

Už jsem tady o tom psal, jak jsem jel před pár měsíci letní nocí po dálnici a mezi hvězdy se z radia vlévaly koloratury Matildy di Shabran v podání JD Floreze a Olgy Peretyatko. A včera pro změnu JD Florez osobně rozvibroval po střechu nacpanou Dvořákovu síň Rudolfina.

Paris, London, Liege, Aarhus, Berlin, Roma, Wien, Salzburg, Praha, Koln. To je trasa Europa Tour 2012, kterou od května zpěvák absolvoval. Jednotlivá čísla jistě odborně rozebere někdo jiný. Bylo to 12 virtuozně podaných písní a arií skladatelů 19. a 20. století.

Co asi musí cítit zpěvák, když zazní první tóny klavíru u neohlášeného přídavku, a sál radostně zaržá, protože už ví... Atmosféra koncertu byla neuvěřitelná, v tom nadšení jako by zmizela hranice mezi podiem a hledištěm a tak jedni stále radostně tleskali, vstávali a křičeli bravo a ti druzí se stejně radostně dokola děkovali a přidávali.

Juan Diego Florez v Rudolfinu
 Po téměř 2 hodinách zpívání, skoro úplně na konci, přidal Florez devíticéčkovou arii "Ah mes amis" z Donizettiho Dcery pluku, se kterou před časem vzbudil v La Scale takový poprask, že si obecenstvo, zcela v rozporu se zvyklostmi milánské scény, vynutilo její opakování. I Rudolfinum se třáslo v základech, když mu na jejím konci zasalutoval. (Jen tak mimochodem, Pavarotti touto arií vítězně vpadl do MET 12. února 1972 a vyzpíval si 17 opon). Těch přídavků bylo celkem 5. Ale s takovým nářezem nebyl Florez v Rudolfinu jediný. Vloni v září Joseph Calleja přidával 6x a předloni Daniel Barenboim dokonce 9x Chopina. Proto tvrdím, že Rudolfinum musí mít nějaké fluidum, které interpreta nutí zpívat a hrát pořád dokola i po zavírací hodině. Nejspíš je pohání Dvořákův pracovitý duch. :-) A ten Mozartův říká já tu byl 4x, tak koukejte přijet znovu. A oni opravdu přijíždějí, přestože z toho o něco většího komorního sálu zas tak velký "vývar" očekávat nelze.

Jo, a Peretyatko, jinak též zdatná twitterka, fotografka a kamarádka počítačových expertů tady bude zjara.

A tady je ta Donizettiho arie:



čtvrtek 6. prosince 2012

Wow, že by překážka na cestě do internetové doby temna?

Vláda ČR bude schvalovat inovovanou koncepci "Digitální Česko 2.0".

Ta obsahuje m.j. následující pasáže:

...Česká republika bude garantovat, že nebude blokovat komukoliv přístup k internetu, případně přístup ke konkrétním internetovým stránkám nebo on-line službám.


…než se vytvoří v podmínkách České republiky moderní konkurenceschopné obchodní modely legální distribuce širokého digitálního obsahu přizpůsobené novým informačním a komunikačním technologiím, nelze v této souvislosti akceptovat ze strany státu represivní opatření za účelem „ochrany a zhodnocení“ autorských práv zejména kriminalizací mládeže. Vláda je přesvědčena, že dostupnost legální nabídky digitálního obsahu, a to zejména cenová dostupnost, způsobí, že nelegální soukromé pořizování rozmnoženin přijde o hlavní prvek své přitažlivosti.

      Česká republika nesmí podlehnout tlaku na účelovou změnu právní úpravy ve prospěch určité skupiny podnikatelů na úkor spotřebitelů, jejichž zájem je často ignorován a v konečném důsledku jsou považováni za potencionální podvodníky.

To zní až podezřele rozumně. Chce se věřit, že za rok-dva, se nebude schvalovat Digitální Česko 3.0, kde zvítězí majitelé licenčních práv a producenti snadných zisků, kteří v dojemné shodě s úřednictvem všeho druhu touží po svázání uživatelů internetu do kozelce a napěchování do předpisové krabice vzor 2015. Vystrčené hlavy a ruce budou osekány, a správcové západní civilizace si padnou do náručí se sjednocenými byzantskými vládci a totalitními magory.

středa 5. prosince 2012

Joyce a šťastný sen.

Ještě zpátky ke koncertu Joyce DiDonato. Po skončení turné umístila 26. listopadu na svou webovou stránku slova, která si dovoluji zhruba reprodukovat v češtině:

NAPLNĚNÍ SNU

Slova jako "šťastný", "štěstí" nebo "požehnat", ačkoli je sama často pronáším, mne poněkud znervózňují. Myslím, že mám strach, že to vytváří jakousi hierarchii kvality, nebo mne to nějakým únavným způsobem vyčleňuje. Ale přesto se k nim zbožně vracím, ač jsem si jista, že to hraničí s nudou. Tento týden jsem ukončila první část turné "Drama Queens", a ještě se snažím přesně strávit to, co se přihodilo, a ta tři slova odmítají opustit mé myšlenky.


Dostala jsem skvělou příležitost zaznamenat (v roce 2012!) velmi osobité dílo - arie z převážně temných 16. a 17. století, které dlouho spaly na zaprášených policích, a rozhodně patří k neprozkoumaným, a do kategorie zmiňované jako "nudné". (Myslím Cesti...!) A přesto jsem v Berlíně a Hannoveru a Vídni a Kansas City vdechla do těchto skrytých názvů život. Až na vzácné vyjímky to bylo poprvé v životě většiny posluchačů (možná až na Piangerò), a pouhým pozorováním se zdálo, že jsou okouzlení.



Všichni víme, jak vzrušující, hlasité exploze potlesku mohou zachvátit koncertní sál, ale myslím, že mohu s jistotou říci, že ty tiché, klidné, nehybné momenty, vzrušují nás umělce nejvíce. Pomalé, niterné, lamentující skvosty tohoto programu (Lasciami piangere, Madre Diletta abracciami), v moderní době dosud zcela neznámé, působily svým kouzlem na ty, kdo jim naslouchali poprvé. Atmosféra v sálech, jako by byla nabita elektřinou, a ať už to bylo v New Yorku nebo v Brémách, zjevně ovládla každou osobu v publiku, a znásobila sílu nás na jevišti. Bylo to kouzlo.



Ale kouzlo nastane i tehdy, když se spustí Orlandiniho nebo Handelova "taneční čísla" a po tvářích účastníků se rozlijí úsměvy, ramena tančí, a hlavy se kývají - lidé jsou lapeni euforii z pulsu, melodie a staletí starého citu.



To byl pro mne sen - cítit, že čas prostě neexistuje, velmi hmatatelný pocit, že prostřednictvím nehmotných zvukových vln se daří skutečné propojení přes staletí, přes pohlaví, politiku a geografii. Tady jsem zpívala hudbu psanou muži o stovky let staršími než já, s texty z pera stejně starých cizinců, ale které mohly být získány z mého osobního deníku z minulých let, a tady, na největších jevištích světa, jsem je odhalovala před úplně cizími lidmi. Tato představa, vtělené do oněch koncertů, stále prochází mou myslí. Upřímně nevím, jak to vysvětlit, ale je to samotná podstata toho, proč dělám to, co dělám. Absolutně věřím v nedefinovatelnou, tajemnou moc hudby změnit lidi. Viděla jsem to bezprostředně, zažila jsem to jako vděčný divák, a slyšela jsem nespočet příběhů od lidí, jejichž životy se změnily díky takovému hudebnímu zážitku.



Nazvat sama sebe šťastnou, protože jsem součástí této mystické řetězové reakce je něco, čemu prostě nemohu zabránit. (Zdálo by se také poněkud nevděčné tento výraz nepoužít.) Ale také proto, že součástí tohoto turné je vytváření skutečné komorní hudby s mimořádnými hudebníky kolem mne. V souboru 14 instrumentalistů jsou všichni soustředěni na hudbu s nejvyšším citovým nábojem, a od každého z nich se požaduje, aby hrál roli sólisty, a očekává se jeho velkorysý příspěvek k hudebnímu výtvoru. Je ŠOKUJÍCÍ stát mezi nimi a slyšet, jak se vystavují riziku, reagují na citové vzrušení, přisvojují si svobodu vyjádřit se bez otázek! Každý koncert přerostl ve svobodu a radost, a smysl udržet každý moment ŽIVÝ a SOUČASNÝ mi přinesl obrovské ponaučení. To je také jeden z nejvíce vzrušujících aspektů toho, co hudebník může udělat ~ s pomocí a inspirací ostatních vytvořit něco většího, než je jeho vlastní já.



Je smutné, že dost krutý program mi brání v kontaktech, nebo oddávání se kráse a zvukům těch úžasných měst, která nás hostí. Je třeba dělat rozhovory, podepisovat CD, nezmeškat letadla / vlaky / autobusy, ODPOČÍVAT, a všechno zaměřit na to být v perfektním stavu pro další koncert. Je to nemilosrdné, vyčerpávající, ale také naprosto povznášející. My všichni dorazíme do sálu po namáhavé cestě, ospalí a s očima jen napůl otevřenýma, a myslíme si, "Kde najdeme energii?" A pak zazní první takt - a my jsme elektrizování. Opět - síla hudby transformuje! Ale vím, že je to program, který nemohu udržet trvale (jak to dělají ti umělci, kteří jsou stále na turné?!?!)



Program bude pokračovat v Lisabonu v únoru, a budu odpočítávat dny, až znovu potkám Octavii, Oronteu, Berenice, Cleopatru - ty neuvěřitelně krásné ženy plné zmatku, strachu, moci, zranitelnosti a síly. Toto je jeden z těch projektů, o nichž vím, že se mnou zůstanou po velmi dlouhou dobu.

Teď, když mě omluvíte, je čas, abych i já ztratila hlavu ...




Joyce DiDonato a Il Complesso Barocco - NY, Carnegie Hall
Ta ženská bere práci i kritikům, copak to může někdo popsat lépe?

V únoru a březnu tedy proběhne dalších 9 koncertů. A je radostné a trochu nečekané, že tím to neskončí, protože za rok se dočká této hudební hostiny i Praha. I když webovka Joyce DiDonato o tom nemluví, paní Alena Nachtigalová už prodává lístky. 



Jo, a když skončilo turné posledním koncertem v univerzitním centru kalifornské Sonomy, nafotila ještě podzim v Napa Valley, které leží za kopcem, a připouští, že došlo i na pohár skvělého kalifornského vína. To se to fotí, když má někdo Canon EOS 7D. :-)





neděle 25. listopadu 2012

Tak já nevím, pane Bělohlávku.

Mistři muzikanti z České filharmonie se ho před 20 lety ostudně zbavili. Ověnčen taktovkou Metropolitní a Řádem Britského imperia se letos vrátil. I když na stránkách BBC Symphony Orchestra figuruje dál jako šéfdirigent, protože jeho nástupce se ujme taktovky až o příštích Proms.

Start v Praze byl mnohoslibný. První zakolísání přišlo, když na zájezd do Austrálie místo sebe poslal Jakuba Hrůšu a sdělil, že kvůli nemocem. Ale jde pochopit, že závěrečný koncert Proms si lze sotva nechat ujít. Byl opravdu radostný a velkolepý.

PROMs - Jiří Bělohlávek s Řádem Britského imperia a taktovkou
Nicola Benedetti se stradivárkami a Jiřím Bělohlávkem
Úvodní koncert sezóny České filharmonie byl dobrý, ale že by oslnil, to se dá sotva prohlásit. Pak přišla zábavná show s Markem Ebenem a orchestrem. Až tak moc veselé to zase nebylo, myšlenkově přínosné také ne, že by šlo o nějakou tradici a la Bernstein nebo Neumann se také nikdo nezmínil, takže odškrtnutá akce. Koncert 17. října byl skvělý především díky Biblickým písním v podání Jana Martiníka, který je zpíval již s Hrůšou v Austrálii. Teď přichází serie Dvořákových večerů, vždy po dvou symfoniích za večer. No proč ne, Ken-ičiro Kobajaši takhle nahrává Beethovena, a kdo jiný by měl Dvořáka nahrát než ČF, pro níž to musí být páteřní repertoár. Takže se zatím moc říct nedá. Ale ono jde stejně víc o běh na dlouhou trať a dramaturgii, než oslňující výkony. Jen mne překvapuje, že koncert 1. listopadu s Leonardem Slatkinem za dirigentským pultem oslnivý byl, a koncert Jiřího Bělohlávka s Pražskou komorní filharmonií, kterému bezprostředně předcházely 3 dvořákovské koncerty s Českou filharmonií, působil poněkud nepřipraveně.

Tak já nevím, pane Bělohlávku.

Ale jedna evidentní novinka tady je, totiž v zasedacím pořádku orchestru. Jak jsou však muzikanti stále nespokojení, tak  foukači si stěžují, že funí šmydlíkům do zad, takže nejsou slyšet a z ČF se stal smyčcový orchestr. A druhá novinka je, že po přestávce prý orchestr ladí podle komorního a na 445 Hz, zatímco před ní na 442. Těžko říct, jak moc tento rozdíl působí na posluchače, ale poznat se to dá. A obecně s vyšší frekvencí se ztrácí barva a zvuk je ostřejší, břesknější. Takže možná má ta změna ladění po přestávce zabránit usínání posluchačů.

Opravdu živá Netrebko.

Tak asi od roku 2005 má operní svět superstar - Annu Netrebko. Ne, že by předtím byla neznámá, ale Verdiho Traviata v Salzburgu ji a jejího kolegu z Mnichova Rolanda Villazona vynesla prudce vzhůru. Marketingové triky DGG z nich vytvořily hvězdný pár, který zářil do 27. června 2008, kdy Netrebko odzpívala koncert s Domingem a Villazonem v Schonbrunnu a šla se připravovat na porod. S napětím očekávaný návrat páru v lednu 2009 se nepovedl, Villazonovi odešly hlasivky přímo na scéně MET, a na řadu měsíců se odmlčel. Společně se zřejmě odmlčeli definitivně. A Netrebko zářila dál, ale vrchol byl stejně někdy v polovině desetiletí. Praze se však hvězda této velikosti úspěšně vyhýbala, i když počátkem roku 2008 natočila v Rudolfinu CD spolu s Elinou Garanča a Pražskou komorní filharmonií.

Ovšem agentura Alena Nachtigalová trpělivě sbírala skalpy jedné operní hvězdy za druhou, až nakonec v rámci projektu koncertního provedení Čajkovského Jolanty Netrebko udolala. Ta teď tvrdí, že si tento koncert na managementu vybojovala. Že by něco jako "Kdo nezpíval v Praze, není hvězda", podle vzoru "Kdo neskáče, není Čech"?

Šňůra představení je opravdu nebývalá a úctyhodná: 30.10.2012 - Lublaň, 3.11. - Stuttgart, 5.11. - Mnichov, 8.11. - Amsterdam, 11.11. - Paříž, 14.11. - Berlin, 18.11. - Frankfurt, 21.11. Norimberk, 23.11. - Praha, 27.11. - Essen, 30.11. - Vídeň. 11 představení během 1 měsíce. A ještě dvě v lednu v Barceloně. Že by kvůli Carlosovi Agelet De Saracibar Bosch, autorovi zmíněného blogu, a v "civilu" profesorovi Katalánské technické univerzity v Barceloně?

Vedle Netrebko zpívá i řada sólistů, z nichž zvláště Sergey Skorokhodov, Lucas Meachem a Vitalij Kovaljow představují světovou extratřídu.


Místo popisu pražského představení použiji zprávu z blogu anna-netrebko.blogspot.com, jehož španělský autor ví o Anně Netrebko nejspíš úplně vše. A ten píše:
Herbert (to je stálý informátor a dodavatel fotografií do blogu) navštívil představení v Praze a napsal následující poznámky: Někdy se věci povedou tak, jak se očekává. Po Norimberku jsem si myslel: Smetanova síň + pražské publikum = Nejlepší Iolanta vůbec. A vskutku to dnes večer bylo vynikající představení! Anna po něm byla velice nadšena akustikou Smetanovy síně, (což je fantastická secesní koncertní síň v Obecním domě) a říkala: "Je tak snadné tam zpívat." - To, plus publikum, které vystřelilo po posledním tónu ze sedadel, přispělo k úžasné a nezapomenutelné noci v krásném městě Praha. Před východem se nás lehce ironicky ptala, který z obleků (Jolanty) se nám líbil nejvíc... A než řekla nashledanou, zeptala se: "Kde vás zase uvidím, hoši?" - "Vídeň!" "Barcelona!" Ale bude obtížné, překonat tuto památnou noc v Praze.

Je příjemné mít možnost být u toho, protože takový zpěv působí na posluchače mnohem víc tehdy, když je slyšet naživo než při přenosech nebo ze záznamů. To pak člověk klidně zapomene na to, co dokázala za 5 let udělat z exteriéru křehké dívky, i na její výroky typu, že by mohla dělat bytového designéra (soudě podle jejího newyorského bytu - nemohla). A Netrebko? Ta jede dál a dál vyprodává sály. A protože její hlas se mění, dostává nové odstíny a posouvá se k dramatickému sopránu, dá se čekat i posun v repertoáru a téměř jistě druhý vrchol její kariéry. 

Smetana Hall, Prague 23. Nov 2012

Slovenian Philharmonic Orchestra
Slovenian Chamber Choir
Janez Podlesek, concert master
Emmanuel Villaume, conductor

Soloists
Anna Netrebko, Jolanta, blind daughter of King René
Sergey Skorokhodov, Count Vaudémont, Burgundy Knight
Lucas Meachem, Robert, Duke of Burgundy
Vitalij Kovaljow, René, Provençal king
Luka Debevec Mayer, Bertrand, manager of the manor
JunHo You, Almeric, squire of King René
Nuška Rojko, Laura, Jolantina friend
Monica Bohinec, Martha, wife of Bertrand, Jolantina nurse
Theresa Plut, Brigitte, Jolantina friend
Vassily Savenko, Ibn-Hakia, doctor



Plný pytel baroka.

Tak se mi s tím barokem nějak roztrhl pytel. Minulé pondělí jsem byl na Capelle Marianum, krásně zpívali Monteverdiho v  refektáři dominikánského kláštera (kostel sv. Jiljí), kam se ale jde z Jilské ulice, pokud se orientujete víc podle hospod, tak vchod je zrovna proti 7 andělům. Je to sálek pro cca 200 lidí, s pěknými barokními stropními a nástěnnými obrazy, domácí atmosféra byla podtržena masovým objímáním vystupujících (navzájem, ne s publikem), ovšem návštěvníci byli také sví. Dáma s výtvorem na hlavě hodným sestřenic prince Williama za mnou, rodinka se 2 podivnými obstarožními dcerami, z nichž ta s rozměry sloního mláděte mi bránila ve výhledu přede mnou, a zuřivě fotografující představení řádu v bílých hábitech vedle mne. Prostě všude je něco. Ale hlavně, že Monteverdi - i když stál u zrodu opery, zpívali jeho madrigaly - ve mně vzbuzoval pocit přítomnosti Benátek, jen si sáhnout, jestli voda je dost slaná..

No, a ve středu 7. listopadu Joyce DiDonato v Berlíně. Brilantní, vášnivá, plná energie, prostě famózní. Taková Garanča, i když exteriér má také exkluzivní a zpívá bezchybně, je proti ní studená koza. Je určitě jen pár lidí, kteří dokáží šířit nakažlivým způsobem pocit radosti z hudby na vrcholné úrovni, a ona je jedním z nich. Projekt "Drama Queens"  zahrnuje arie královen z převážně barokních oper. A protože tohle byl 3. koncert z celkem 15, které letos a příští rok plánuje, byli všichni aktéři ještě neokoralí a dá se říct, že to nemělo vůbec žádnou chybu. Kokrhel jsem v sále žádný neviděl, zuřivě fotili 2 Poláci vedle, bylo tam dost mladých lidí, ovšem mladík vedle, co měl baloňák, boty opřené o sedadlo přední řady a zuřivě četl, si v poslední chvíli všiml, že je na úplně jiném koncertě a odešel. Úspěch byl veliký, ovšem standing ovation předvedlo jen pár jedinců a troufám si tvrdit, že být to v  Praze, Rudolfinum by se třáslo v základech. K čemuž ovšem přispěl mírou nemalou i orchestr Il Complesso Barocco vedený Dmitry Sinovskym, který se Vivaldiho houslovým koncertem "pro Pisendela" protagonistce večera nebezpečně přiblížil.

Joyce DiDonato v berlínském Konzerthausu
A do třetice jsem byl o pár dní později v Rudolfinu na koncertu Adama Plachetky s Barokním orchestrem Romana Válka a sborem jeho sexy ženy Terezy, kteří zpívali a hráli Handela, ne však opery, ale oratoria. Ten Adam je český basbarytonový skvost. Když ho vloni Vídeňská státní opera nakopla do Dona Giovanniho, byli všichni paf, kde se tam někdo tak skvělý vzal. Ve 26 letech. A tenhle koncert byl jeho první projekt na CD. Zpíval výborně, i když jsou věci, kde se mi líbil ještě víc. Ovšem po arii z Rinalda v přídavku se strhla bouře, jakou jsem v tom baráku snad ještě neslyšel. Tak si jí střihnul ještě jednou. S Národním divadlem už se zřejmě rozloučil, inscenace, ve kterých zpíval, končí, ale slibuje, že tak 2x do roka se tady objeví. Jinak v příštím roce Vídeň, Chicago, Glyndebourne, berlínská Státní i Deutsche Oper...  a zítra celý svět. :-) No není to paráda?

Ale aby toho nebylo dost, tak jsem narazil na nový projekt italské mezzosopranistky Cecilie Bartoli nazvaný Mission. Ona má tak neuvěřitelnou techniku zpívání, že mám někdy pocit, že nechtě vítězí forma nad obsahem. A je to možná ještě větší hvězda než DiDonato, nebo se spíš těší větší publicitě, protože v divadlech zpívá jen výběrově a její projekty jsou po všech stránkách dokonale připravené. Ten minulý představil arie psané pro kastráty a jeho součástí byla rozsáhlá publikace o nich, ale po štacích ještě předchozího jezdil i zvláštní autobus s výstavou o legendární zpěvačce Marii Malibran (1808-1836). Ten nový projekt se týká italského skladatele Agostina Steffani (1654-1728), a protože jeho činnost měla mnoho vrstev, inspirovala Bartoli známou spisovatelku k napsání detektivního románu o jeho údajné špionáži v Německu ve prospěch papeže, který je rovněž součástí projektu. Uvedení projektu v Mnichově bylo doprovázeno ohňostrojem a rautem, kde v modelu od Armaniho narážela pivo. Do Prahy s tím přijede příští rok a bude tu potřetí během 2 let.

Padouch z MET

Otello je skutečně velká opera. Je tam veliký vojevůdce, veliký padouch, též velké sbory. Mne osobně na představení přenášeném z MET naštěstí zaujala ta velká muzika, a ze zpěváků především Falk Struckmann, kterému to ovšem ulehčil už Shakespeare, když napsal tak krásně odporného padoucha. To nechápavá Desdemona, která se plete manželovi do byznysu a tím všechno zkazí, musí spoléhat jen na svou krásu. Proto je dobré, že Renee Fleming jí ve svých 53 letech stále ještě disponuje. A navíc dokáže už jako mrtvola ležet dlouhé minuty na pořádně nepohodlném schodu. Je však škoda, že její dvě nejoceňovanější arie jsou až ve 4. jednání, kde je o všem rozhodnuto, a jen se čeká, kdy už jí konečně ten nešťastník Otello uškrtí. Celkově se dá říct, že jde o příběh dokazující škodlivost mesaliancí. Ostatně premiéra této inscenace se odehrála v také už dost vzdáleném roce 1994, kdy multikulti a víra v napravení padouchů byly na vrcholu.

Kolos Othello a ještě šťastná Desdemona
Pokud jde o placené kritiky, předháněli se především v pomlouvání Johana Bothy jako Otella, kvůli jeho nadváze. Je pravda, že zrovna povznášející pohled na něj v detailu kamery není, ale na divadle se to přece jenom ztratí. Problém je v tom, že urostlých tenorů, kteří by dokázali tento obtížný part zazpívat, je jaksi nedostatek.

25. listopadu 2012

Legenda neodchází

Jak jinak označit člověka, který se dirigentskému pultu Metropolitní opery poprvé postavil před 41 roky, a hudebním ředitelem se stal v roce 1976. Skoro každému je jasné, že jde o James Levina (*1943). S MET se ale setkal už v 8 letech, když na jejím zájezdu do Indiany viděl Netopýra a Dona Carlo. O 2 roky později viděl ve "staré" MET Gounodova Fausta. V tomtéž roce debutoval jako klavírista, když s Cincinnati Symphony Orchestra hrál Mendelssohnův klavírní koncert. Desetiletý kluk. A ve 27 letech přišla jeho zmíněná MET premiéra - Tosca. Za další 3 roky převzal taktovku od Rafaela Kubelíka a ve 35 se stal oficiálně hudebním ředitelem. Počet představení která dirigoval je téměř neuvěřitelný - 2441. A publikum tohoto charismatického člověka doslova miluje. Stačí podívat se na youtube na některý záznam, jak ho vítá u dirigentského pultu MET. Oslav 40. výročí jeho debutu v MET se vloni v květnu zůčastnilo 620 hostů a tomu odpovídaly i výdaje 2 mil. $.

James Levine 1971

Před několika lety však tohoto úžasného muzikanta začala zrazovat kostra. Bolesti spojené se zúžením míšního kanálu vyžadující chirurgické zákroky ho dočasně vyřazovalo z práce, a nešťastný pád v létě loňského roku hrozil definitivním koncem kariéry. Jako hlavní dirigent byl povolán Fabio Luisi, Levin se však místa hudebního ředitele nevzdal. Minulý týden však přišla překvapivá zpráva. Stav Jamese Levina je takový, že může nejen pokračovat v práci hudebního ředitele, ale bude i dirigovat. Ovšem úraz nezůstal bez následků - James Levine má znehybnělé dolní končetiny a pohybuje se i dirigovat bude z křesla elektrického vozíku. Před techniky tak stojí úkol, jak ho dostat do orchestřiště. Sám Levine je ale optimista a věří, že časem bude i chodit. No, přejme mu to. A hlavně sobě.

čtvrtek 25. října 2012

Ruský šanson

I když se svět globalizuje, a zvláště v populární muzice, existují specifické formy, charakteristické pro tu kterou zemi. V Rusku mezi ně patří bezpochyby šansón. Je v něm láska a smutek a kriminál a protest a tragedie.

Tragický byl osud titána a legendy ruského šansónu Vladimíra Vysockého (1938-1980), který se vydal a upil k smrti a tragický byl osud i další hvězdy, Michala Kruga (1962-2002), který byl zavražděn. A zavražděn byl i jeho vrah. Jeho "blatné" písně z prostředí kriminálů používající žargon NKVD a 10 let po autorově smrti se těší obrovské popularitě.

 Kolščik


nebo Vladimirskij central


Ovšem naprosto bleskovou kariéru udělal petrohradský herec a zpěvák Igor Rasterjajev (*1980).
První klip Kombajňori, kde se sám doprovází na knoflíkovou harmoniku byl natočen na mobilní telefon a na youtube pověšen počátkem roku 2010, a první koncert se uskutečnil na podzim téhož roku. Dnes lámou jeho klipy s téměř 20 miliony spuštění youtubové rekordy a je ruskou hvězdou první velikosti. Doufejme, že nepůjde ve šlépějích svých předchůdců a za 10 let bude živ a zdráv.
.
Kombajńori
Tenhle amatérský šot natočený na mobilu se za 3/4 r

Russkaja doroga


Labutí jezero z Londýna

Chvíli to trvalo, než se tenhle dnes snad nejpopulárnější balet prosadil. Premiérové nastudování v roce 1877 v Moskvě bylo svěřeno pražskému rodákovi Václavu Reisingerovi (později baletní mistr Národního divadla), ale tanečníkům připadala hudba netancovatelná a pravděpodobně se moc nepovedlo. Čajkovský z něj prý rozhodně nadšený nebyl. Nevydařené první nastudování se sice v Moskvě hrálo, ale přesto odradilo další zájemce. Když však Čajkovský napsal pro petrohradské Mariinské divadlo hudbu k úspěšným baletům Louskáček a Spící krasavice, bylo v roce 1894 pro slavnostní matiné rok po jeho smrti nastudováno také 2. jednání Labutího jezera. Tentokrát se úspěch dostavil, a tak bylo rozhodnuto o nastudování celého baletu s tím, že choreografii 1. a 3. jednání připraví legenda ruského baletu 77letý Francouz Marius Petipa a 2. a 4. jednání s velkým ensamblem labutí Lev Ivanov. Tato úprava se stala základem úspěchu a obrovské popularity baletu dodnes.

Daria Klimentová a Vadim Muntagirov - Labutí jezero, English National Ballet
Což jasně dokládá fakt, že v neděli 21. října bylo možno shlédnout v kinech záznam představení z Moskvy a hned v úterý 23. října přenos představení z Londýna se 37letou matkou 2 malých kluků a manželkou Simona Keenlysida Zenaidou Yanows
ky a Nemiahem Kishem v hlavních rolích.

Zenaida Yanowsky a Nemiah Kish
Pro úplnost si lze na youtube pustit záznamy z petrohradského Mariinského divadla (Ulyana Lopatkina, Danila Korsuntsev, 2006), nebo toutéž inscenací z roku 1990 s Julií Machalinou (22 let) a Igorem Zelenským (21)


Je tu ovšem i představení milánské La Scaly (Svetlana Zakharova, Roberto Bolle, 2004)


a washingtonského Amerického baletu (Gillian Murphy, Angel Corella, 2005).


Ve všech případech jde o nesmírně emotivně působivé produkce, a člověk si uvědomí, že většinu těch nádherných Čajkovského melodií zná, protože hudba ho, ať chce či ne, provází celý život. A že je to obrovský dar být schopen rozdávat čistou radost, byť za cenu sotva představitelné dřiny. 

Na rozdíl od přenosů operních představení, kde se lze setkat s řadou více či spíše méně smysluplných výhrad, se zdá, že sledování přenosů baletních představení nemá chybu. Ten londýnský byl provázen komentáři hlavních interpretů, a o přestávkách i poznámkami, které na twitter posílali diváci z celého světa. Třeba jak je nádherné dívat se v Brazilii (Argentině, Austrálii...) na to, co se zrovna odehrává v Londýně. Někdo jiný konstatoval, že to je nejkrásnější chvíle v jeho životě, a další, že je skvělé sedět doma, cpát se popkornem a sledovat piruety.

A je úžasné, jaké možnosti technika skýtá. Když Peter Gelb pootevřel před 6 lety dveře projektem MET in HD, další do dveří pořádně kopli a vidět můžeme to nejlepší, co divadla nabízí. Ovšem  nedaleko od Covent Garden je Churchillův válečný kabinet, který připomíná, že to vůbec není samozřejmost, a že zlý baron von Rothbart není jen pohádková figura.

V této souvislosti si neodpustím 2 poznámky:

1) Čajkovský navštívil v únoru 1888 Prahu, a na jeho počest zorganizovalo ND koncert z jeho děl, kde na závěr byla předvedena závěrečná část 2. jednání Labutího jezera. Koncert dirigovaný 21. února samotným Čajkovským se dočkal do dubna asi 8 repríz. Autor byl mimořádně potěšen úspěchem, což si neopoměl zapsat do deníčku jako "okamžik absolutního štěstí". A to přesto, že z prince Siegfrieda se stal Jaroslav a z jeho přítele Zdeněk. Je pravda, že se tehdy rusofilství v rámci obrozenecké tradice nosilo, ale vydávat to za první uvedení Labutího jezera v Čechách je poněkud komické. I první inscenace z roku 1907 byla silně počeštěna, z Odetty se stala Milena, do 3. jednání se vešly i české tance, a zabaletili si i Rudolf Deyl a Karel Hašler. Takže první autentická inscenace je až z roku 1922, kdy do role Odetty byla m.j. angažována 18letá ruská emigrantka Jelizaveta Nikolská. Ta se v letech 1943/44 stala dokonce šéfem baletu, což jí o rok později vyneslo urychlenou emigraci.

2) Zajímavou, a vlastně klíčovou roli v případě Petipova odkazu sehrál Nikolaj Sergejev, který byl v Mariinském divadle zodpovědný za záznam choreografií baletů a všechny materiály odvezl po roce 1917 do Evropy. To mělo za následek jednak to, že se staly základem interpretace klasických baletů, jednak zajistily Sergejevovi slušnou existenci.

středa 17. října 2012

Carmen z La Scala v roce 2009

Vrcholná událost společenské sezóny v Miláně má pevné datum. Je to zahajovací představení divadla La Scala, které se koná každoročně 7. prosince, v den svatého Ambrože, patrona města a ve 4. století místního biskupa. Za osobní shlédnutí této exkluzivní podívané zaplatíte 1700 €, nehledě na róby, šperky a parfémy. Zato se můžete pyšnit tím, že jste byli v divadle s italkým prezidentem, jeho kolegy z Gabunu a Senegalu, Marianou Berlusconi nebo milánskou starostkou, jíž manžel právě pro tuto příležitost sehnal zelené šaty od Giorgio Armani. Jinak se hlediště hemžilo pány spíše důstojnými a kráskami spíše bývalými. Jak to vypadalo na 6. balkónu vidět nebylo, i když 600 € bezdomovec také jen tak nevyhodí. Velké slávy ve městě se ovšem účastní i koně, letos se té cti dostalo 15letým holandským policejním běloušům Van Goghovi a Bellatrix.

Letošní představení možná vzbudilo nadstandardní zájem, neboť šlo o premiéru slavné opery, jejíž režie byla svěřena známé, byť poněkud extravagantní 40leté Sicilance Emmě Dante (údajně na opeře v životě nebyla) a hlavní role prakticky neznámé 25leté Gruzínce Anitě Rachvelishvili, čerstvé absolventce pěvecké akademie La Scaly. Dirigent prozradil, že je nejen talentovaná, ale zkoušela s přímo fanatickým zaujetím, takže je i zodpovědná. To, že poněkud překvapivě postoupila takto vysoko, jistě ocenila slovenská sopranistka Adriana Kučerová, která po ní "zdědila" roli Mercedes. Přípravy byly jistě veliké, v pátek 4. prosince proběhla generálka pro diváky pod 30 let a za 20 €, při níž chyběl jen Jonas Kaufmann, údajně pro lehce zvýšenou teplotu. Současně však bylo oznámeno, že v pondělí nastoupí na 100 %. Divadlo také uvolnilo trailer s ukázkami ze zkoušek.



Před představením pršelo, a jak to vypadalo před divadlem je vidět zde.





Obecenstvo se začalo sjíždět dlouho před začátkem a hledištěm zněl čilý hovor. Pak sál ztemněl, mobilní telefony byly vypnuty a nastoupil dirigent Barenboim. V košili se stojacím límcem bez kravaty a s kalhotami v pase lehce menšími než se na takovou událost sluší, zatímco pánové v orchestru měli červené kravaty. Ohlášená minuta ticha za muzikanty, kteří díky ekonomické krizi ztratili místo, se smrskla na sotva postřehnutelných pár vteřin před hymnou a pak se rozjela předehra. Dirigent, který bezchybně vedl orchestr střídáním energických gest, až erupcí, s okamžiky, kdy působil jako nezávislý pozorovatel, se před tváří kamer předvedl i jako zdatný showman, který vzdušnými polibky a jinými gesty do orchestru zpestřil přenos. Hlavními hvězdami byli bezpochyby Kaufmann a Rachveshvili. Ten první bez vyjímky dokonalý hrdina, Carmen také, i když se již ozvali kritici, že je příliš mladá, nedozrála bla bla bla... No, já si myslím, že má věk Carmen, kterou zpívá a je schopna přinést představení něco, co později nemůže. To nadšení a vášeň, neotřelost pohledu. Jsou zbytečné řeči o tom, že dobrá zpěvačka/herečka dokáže... Ne každý má dar nepřekročit po celý život 30 let jako Reneé Fleming a i když Lucie z Lammermooru v podání 59leté Sutherlandové je z pěveckého hlediska jistě vyjímečná hudební záležitost, celkově to působí až poněkud perverzně. Opera je taky divadlo od slova dívati se, nikoli diviti se. Jinak bychom si ji mohli pouštět v iPodu.

Schrott byl také vynikající, dokonce až tak, že měl člověk pocit jakési nezodpovědné ležérnosti. Jak zpíval toreadorovu píseň na plese Semperovy opery 2009, je vidět zde, a bylo to horší než v Miláně. Jen snad na okraj bych doplnil, že spokojený rodinný život s Annou Netrebko a krátký sestřih trochu změnily jeho drsný chlapský vzhled. Ale nic proti Ivanům, pokud zpívají. K Damato nemám co říct, ale skvělé byly sbory.

Celkové pojetí se nemusí líbit každému, závěrečná scéna, kde Don José než Carmen zavraždí, tak ji stačí ještě v návalu citu naturalisticky znásilnit, nemusí být po chuti každému, stejně jako zacházení s náboženskými symboly. Citlivé duše mohou skřípat zuby, i drsnější slovo utrousit. 

Ale lepší je poslouchat a dívat se.

Děkovačky po představení byly velkolepé, největší potlesk, déšť karafiátů a volání bravo sklidili Kaufmanna a Rachvelishvili, po nich Schrott a jaksi povinně Damato. Hodně za nimi pak Michele Losier jako Frasquita, pravděpodobně i díky líbezným úsměvům, které vrhala kdykoli a kdekoli během představení. Zpestřením pak bylo bučení části publika poté, co se na scéně objevila Emma Dante se svým týmem. Jako správný chlap se však ukázal Daniel Barenboim, který neváhal vytáhnout po chvíli značně rozpačitou režisérku znovu před oponu. Bučení ustoupilo do pozadí jasně přehlušeno potleskem a voláním bravo. V závěrečné oponě se na scéně objevil i celý orchestr. Lze říci, že relativně odvážný tah vyšel. Teď čeká divadlo 6 repriz a znovu až za rok. Z hvězdné sestavy však zůstane jen Rachvelishvili která potáhne představení, ale do té doby si v Miláně nezazpívá. Jsem rád, že nejsem odborník na slovo vzatý, který, aniž by vydal hlásku, považuje za svou morální povinnost před lidstvem představení strhat a aspoň některé představitele hlavních rolí zašlapat do země. Na to si dali záležet třeba operachic. Pro mne to bylo skvělé a díky RAI a organizátorům přenosu až do Slovansdkého domu v Praze jsem teoreticky ušetřil dobře 800 €.

PS: Kdo už se vypravil do Milána, a má čas, neměl by si nechat ujít galakoncert superhvězdy nejzářivější - Placido Dominga, který už ve středu 9. prosince oslaví 40 let od prvního vystoupení v La Scala. A jak jinak než zpěvem.

Americký vklad do kultury 20. století

Jazz

Jazz je pozoruhodný fenomén kultury a života vůbec ve 20. století. Vzniká v Americe, v místech, kde se střetají černošské a bělošské tradice. Na jazzu je v soustředěné formě možno pozorovat vývoj hudebního žánru ve všech detailech a v podobě dokumentovatelných faktů. Ve 30. letech dosáhne ve swingu svého vrcholu a díky rozhlasu se šíří jako lavina. Po 2. světové válce se začíná oddělovat od masové zábavy a postupně se masový zájem přesouvá k jeho odnožím, především rhytm & blues, rock and rollu a popu. 
Jazz však neumírá, jen se jeho hladina čeří menšími či většími výboji, ale určující slovo mají mimořádní jednotlivci, kteří se jakémukoliv dělení vymykají. Díky tomuto charakteru je jazz mnohem více závislý na konkrétních osobnostech, které přesahují hranice subkategorií uvnitř tohoto stylu. Tento charakter hudebního projevu však vyžaduje prolnutí hudebníka s jeho výtvorem, neboť to, co v klasické hudbě skladatel vytváří u klavíru a notového papíru, v jazzu tvoří muzikant při hraní na podiu. Tato nutnost vkládat dnes a denně celé své já do hudby je však spojena s tragickou závislostí řady těchto lidí na drogách či alkoholu.
Bezpochyby zcela klíčovou osobností jazzové hudby byla postava Louise Armstronga.
Fakt, že jazz je primárně americký fenomén dokládá i to, že pouze tam jsou jazzoví hudebníci oceňováni vysokými vyznamenáními. Čtyři z nich dostali, byť posmrtně zvláštní cenu Pulitzerovy poroty. Je to Scott Joplin (1976), George Gershwin (1998), Duke Ellington (1999) a Thelonius Monk (2006). V roce 1997 získal Pulitzerovu cena za hudbu žijící trumpetista Wynton Marsalis za skladbu "Blood on the Fields."
Druhou významnou formou ocenění jsou prestižní ceny Grammy, které uděluje americká National Academy of Recording Arts and Sciences (NARAS) za nejlepší nahrávky ve 32 oborech od mluveného slova po současnou klasickou hudbu. V oborech Jazz a Blues se každoročně udělují ceny v celkem 8 kategoriích.

Půlměsíc nad pouští a bída pod muškou samopalu

Než si začnete prohlížet Luxor, ležíci ve vnitrozemí na smyčce tvořené Nilem, musíte do ně nějak dostat.  Z celého světa letadlem, z Káhiry 700km lodí nebo nočním vlakem či 200 km od Rudého moře přes poušť po silnici.

To pak vás po čtvrté probudí telefon, nerad vstanete do chladivého ranního šera, v recepci si vezmete balíček se snídaní, chvíli tupě zíráte a typujete kdože to pojede s vámi, kdo zrovna zvědavě přijel a kdo nerad odjíždí až nakonec vlezete do autobusu. Ten začne kroužit kolem poušti vyrvaných probouzejících se osad, mešit nabízejících smíření s Alláhem, smetišť a hotelů, kde nabírá další rozespalé tváře. Když za nějakých 1 1/2 hodiny skončí pobřežní piruety a dorazí do Safagy, je skoro plný.

Safaga je přístavní město na pobřeží Rudého moře, které m.j. využívali Spojenci za 2. světové války. S vnitrozemím je spojena silnicí a železnicí. Železnice je určena pouze pro nákladní dopravu a existuje projekt, podle kterého by její kapacita byla zvýšena na 7000 t/den (2x 3500 t/den) a Safaga by sloužila jako terminál pro vnitrozemskou těžbu fosfátů. Druhý projekt počítá s dopravou osob při prodloužení do Hurgády.

Na okraji Safagy je velké, zdí obehnané parkoviště, kde se shromažďují autobusy s turisty cestujícícmi do Luxoru. Přístup k němu je střežen muži v černých uniformách se samopaly. Celá kolona asi 50 autobusů se dá do pohybu po 7 hodině ranní a po průjezdu prvním kontrolních místem a se sluncem v zádech se začne jako had plížit pouští.

Asi po hodině jízdy je zastávka v motorestu. Mezi hlukem a zápachem naftových motorů se pohybují Egypťané s velbloudy, berberské ženy s kůzlaty, žebraví kluci. Bakšiš chtějí všichni. A také se tam prodává coca-cola a káva a šátky a tísíce cetek. Ale hlavně jsou tam čisté toalety. Po krátké přestávce se pokračuje v jízdě. Po obou stranách silnice jsou holé skály, vpravo se objevuje železnice, čas od času se zjeví střežené oplocené místo, kde se krčí něco zeleně a na strážních věžičkách trčí zpoza ocelových štítů hlavně samopalů. Zřejmě přečerpávací stanice. Nafty? Vody? Možná. Po asi 2,5 hod. jízdy se objeví kousek zeleně a další a pak víc a nakonec kanály a lidská obydlí. A za nimi třtinová pole lemovaná kolejničkami pro miniaturní vláčky, kterými je tento produkt svážen. A vesnice s barabiznami, zírajícími muži, velbloudy a smetišti, na kterých si hrají ušmudlané a toulaví psi děti. Ženy, jako by nebyly. Nejvýš sem tam stařena. Z nemálo barabizen však ční antény na příjem satelitní televize.

 A pak konečně Luxor. Kdysi však Théby, centrum říše, které však mnozí znají jen z poetické pomůcky pro zapamatování lanthanidů: "Laciné ceny prasat nedovolily Prometheovi smésti Evropu, když Théby dýchaly horkou erotickou tmou ibyšku lučního." Kdo by zapomněl.

Hurghada - aneb luxus na smetišti

Když chce být zhýčkaný Středoevropan i v zimě v teple, nemusí zrovna zalézat za kamna. Může odcestovat do teplých krajů. Ti bohatší jezdí na Srí Lanku a do Thajska, ještě bohatší  do Dominikánské republiky či na Grenadu, sociální romantici a pošetilí salónní komunisté na Kubu, angličtí koloniální důstojníci na Kanárské ostrovy a chudí do Egypta. A protože v Šarm aš-Šajch řádili teroristé zcela nedávno, volba je prostá. Zbývá jen Hurgháda.
V Praze je koncem února na nule a první přiblížení k Africe je skrz okénko letadla za nímž je pouhých 50 st. C. Minus.
Hnědou Západní poušť s pahorkatinami vystřídá úzký zelený pruh Nilu a za ním znovu poušť, tentokrát Východní.



V ní se najednou objeví nepochopitelně ohraničené pozemky, pak silnice táhnoucí se jako nit pískem, až nakonec letadlo přistává na pouštním letišti Hurgáda. Pilotem ohlášená písečná bouře se naštěstí jeví jen jako silný vítr, který odnáší klobouky, a zamlžený obzor. Žádné skřípání zubů, ani písek v očích, 25 st. C je tak akorát příjemných.

Letiště

Všude něco chybí a jak se ukáže, je to podstata země. Možná islámu. A to i přesto, že kontrol a kontrol kontrol je sdostatek. Vízum údajně za 15 $ možná 30, stálo 45. Proč? Údajně proto, že organizátor akce, aby se vyhnul obtěžování klientů personálem, vybírá jakési institucionalizovaný bakšiš, který pak rozděluje mezi ty, kdo na něj mají nárok. Těžko říct kdo to je, na řidiče autobusu společnosti jež peníze inkasuje se při výletu vybírá zvlášť. Ale zpátky na letiště. Venku je teplo, vítr a autobus. Cestou z letiště zarazí dvojitý plot z ostnatého drátu v poušti, který vypadá jak pozůstatek nějaké války, ale  nejspíš vymezuje jen  jeho plochu. Nedokončená silnice se střídá s rozestavěnými objekty. Nakonec hotel.


Hurghada

Egyptsky al-Ghurdaga, kdysi nevelká rybářská osada založená na počátku 20. století, dnes představuje to větší ze dvou velkých egyptských turistických center na pobřeží Rudého moře. Druhým je Šarm aš-Šajch ležící o něco severněji na jižním vrcholu obráceného trojúhelníku Sinajského poloostrova. Koncem 80. let, kdy zde byly 2 hotely, začali američtí, evropští i arabští investoři s výstavbou a dodnes je celá oblast Hurghady jedno velké staveniště s desítkami hotelů a hotelových komplexů a dalšími desítkami nedokončených staveb, novými silnicemi s obvykle chybějícími středovými pruhy a chodníky v zárodku, kde lze vidět vše od průhledů do slum připomínajících domácností, přes elegantní kolonády, obchodní domy i krámky se vším možným i nemožným, lidi klanící se Alláhovi v 5 hodin ráno v otevřené mešitě, malé šedivé paneláky, vilky, až po luxusní hotely. Oblast Hurghady má okolo 60000 obyvatel, z nichž asi 10000 jsou "ilegálové" z oblasti Nilu.

Ačkoli je dnes Hurgada díky letišti centrem, rozsáhlá rekreční oblast začíná nějakých 30 km severně od ní a sahá až k přístavu Safaga, který leží o 60 km jižněji a je výchozím bodem pro cestu pouští do Luxoru. Hranice se Súdánem leží o více než 400 km dále na jih.

Je s podivem, že tenhle zdánlivý chaos je schopen obsloužit oněch 20 - 30000 turistů denně. V roce 2004 jich oblast navštívil 1 mil., před 5 lety polovina, za 5 let dvojnásobek. Protože poušt dosahuje až k pobřeží, všechno se musí dovážet ze vzdálenosti stovek kilometrů od Nilu, či letecky a lodí. Užitková voda pro hotelové kohoutky se ale vyrábí na místě reverzní osmózou, takže je měkká a nepitná. I elektrická energie je místní, buď z generátorů poháněných parou z plynových kotlů nebo z větrných elektrárem. Jeden MW = 10 vrtulí o průměru 20 m. Malé oázy rozmístěné v pravidelných intervalech podél silnice do Luxoru a chráněné ozbrojenou ostrahou  naznačují, že i voda se transportuje pouští.

Hotel

Sunrise Palacio je vlajkovou lodí společnosti SUNRISE Resorts & Nile Cruises, která vznikla v roce 2002 jako joint venture mezi německou cestovní kanceláří Thomas Cook a místní Blue Sky Group. Vedle 7 hotelů v oblasti Rudého moře s cca 3000 pokojů disponuje 5 obytnými loděmi plujícími po Nilu a jejich domovským přístavem v Luxoru, stejně jako orientální restaurací Habiba tamtéž. Další 3 hotely jsou ve výstavbě, stejně jako lodě pro Nil, resp. Asuánské přehradní jezero.

Hotel leží v severní části Hurgady na okraji laguny dlouhé asi 200 a široké 50 m. V čele je vysoká, v přízemí prosklená vstupní hala s barevnou prosklenou kopulí, recepcí, lobby barem a směnárnou. Její ochoz v 1 patře přístupný schodištěm z haly hostí kuželník a internetovou kavárnu s počítači a připojením umožňujícím telefonování (15 EL/30 min.) . Druhý ochoz je vybaven jako místo pro schůzky větších skupin lidí. Po stranách k hale přiléhají 4. patrové segmenty s hotelovými pokoji v patrech. Přízemí vpravo zabírá restaurace a několik obchodů (šperky, suvenýry, sportovní potřeby.. ). V levé části je taneční sál s barem, italská restaurace a dětský koutek. Středem haly se vychází k venkovní kavárně za níž je bazén s barem a pláž.

Po stranách laguny jsou hlavní třípodlažní obytné objekty s centrální chodbou a dvoulůžkovými pokoji z jejichž balkonů je výhled jednak na otevřené moře, jednak do laguny. Pokoje jsou vybaveny koupelnou, klimatizací, chladničkou, televizorem, telefonem a malým trezorem. Z balkonů přizemních pokojů je přímý přístup k moři.  Na konci pravého křídla je oddělená rezidence s prezidentským apartmá, vlevo je fitcentrum a potápěčské centrum, přístaviště výletních lodí a v samostatném objektu rybí restaurace.

Samotná laguna je široká asi 50 m a hluboká až 7 m. Moře vlevo za lagunou je dobrých 100 m od břehu mělké po kolena a na druhém konci široké zátoky je stará část města.

Z malého parkoviště před hotelem se vyjde do uličky lemované vlevo obchůdky se suvenýry a po 100 m je hlídaná brána jíž se vyjde na poběžní silnici. Vpravo je další hotel, naproti několik dalších hotelů, silnice je klasicky nedokončená a na okraji stojí pár místních taxi.

Ostrovy 

Poblíž Hurgady leží v moři Hurgadské souostroví tvořené 22 různě velkými neobydlenými ostrovy a spooustou malých ostrůvků o celkové rozloze 150000 ha, které se táhnou od vyústění Suezského zálivu k jihu. Největší Shadwan zaujímá plochu 56 km2. Mnohé z nich mají sopečné jádro obklopené korálovými partiemi a dosahují nadmořské výšky až 300 m. Typický tvar ostrovů jsou skalnaté severovýchodní přehy a pozvolně se sklánějící písečné pláže na jihozápadě. Na  ostrovech je největší hnízdiště racka bělookého na světě.

Cesta domů

Je příjemná, když už sedíte v letadle, ještě lépe přistáváte. Ostatní je nepříjemné. V Hurghadě jste nejprve vystresován opakovaným upozorňováním na zákaz vývozu egyptských peněz  a korálů, v druhém případě s pokutou 500-1000 USD a úhradou nákladů spojených se zpožděním letadla. Uváděn je i barvitý příběh turisty zákaz nerespektujícího. Pak projdete kontrolami, ke kterým zřejmě nedospělo uvolnění protiteroristických opatření, takže sbírají i miniaturní nůžtičky, ale jsou ochotny o tom diskutovat, jako v Anglii vyplníte registrační kartu a projdete do haly s free-shop obchody, kavárničkou s lehce pobryndanými stolky, prodejem suvenýrů atd. Turistky z maloměsta shání za poslední peníze co nejlacinější symboly Egypta dokazující, že tam byly. Jsou tam i záchody s kategoricky znějícím nápisem "Neplaťte žádný bakšiš. Nikomu." Nic netušící cestovatel tak vstoupí do kabinky, lehce se pozastaví nad vymontovaným zámkem, vykoná svou potřebu, ale ouha. Po papíru ani památky. Když v tom se právě včas pootevřou dveře, jen co se ruka protáhne a na konci černého rukávu vám nabídne papír ke koupi. Orientální důmyslnost nezná mezí.

Pak už jen nastoupíte do letadla, za oknem vidíte vzdalující se šedobéžovou poušť s vyschlými řečišti, po hodině krabičky pyramid v Gize, Káhiru a pak pobřeží s poli, kanály a spoustou zelených kruhů zavlažovaných ploch. A dál moře, Krétu s vrcholky hor pokrytými sněhem, zase moře, ostrovy a ostrůvky, Peloponéský polostrov a pak už jen oblaka. Střídavě si zapínáte a rozepínáte pásy, jak se blíží či vzdalují turbulence, ale nevzrušujete se, protože pohledná kopilotka bezstarostně žertuje s šéfem kabiny, nekupujete nabízené cigarety, zahlédnete Budapešť s Dunajem jak na dlani a za chvíli zasněžené Čechy. Obloukem přes Labe na sever od Prahy, vlevo Stromovka a konec cesty, Ruzyně. Všeho všudy 4,5 hodiny, přesně podle kapitánovy informace na začátku letu. Venku pošmourno a o 25 stupňů méně než ráno v Hurghadě. Kromě nahlédnutí do pasu vás nikdo nekontroluje, teprve teď oceníte výhodu civilizované země. Jak dlouho ještě, když arabský svět má takový reprodukční potenciál?

Populačně explodující stín slávy dávno minulé

Egypt leží v severovýchodní části Afriky a na Sinajském poloostrově považovaném za součást Asie. Na severu je ohraničen  Středozemním mořem, na východě mořem Rudým, resp. Akabským zálivem. Dále má společnou hranici s Lybií na východě, Somálskem na jihu, pásmem Gazy a Izraelem na severovýchodě.


Páteří země je největší řeka světa Nil dlouhá 6500 km, který protéká od jihu na sever a rozděluje zbytek Egypta na východní a západní poušť.

Rozloha země je 1001450 km2, z toho 96% představuje poušť a pouhých 2,6% orná půda, převážně v údolí a deltě Nilu.

Počet obyvatel prudce roste. Zatímco v roce 1960 jich bylo 27 mil., v polovině roku 2005 téměř 3x tolik, přesně 77,5 mil. Z toho 37% jsou děti do 15 let. Země je však velmi chudá a HDP dosahuje jen málo přes 1000 USD per capita.

Hlavním městem je Káhira ležící na jižním okraji delty Nilu. Káhira, arabsky Al-Káhira ("Vítězná"), je kulturním centrem arabského světa a nejlidnatější město afrického kontinentu. Káhira sama má 7,6 mil. obyvatel (2004), v káhirské aglomeraci  žije 15,9 mil. obyvatel.

200 km severozápadně od Káhiry, na západním okraji nilské delty,  leží na pobřeží Středozemního moře největší přístav a se 3,4 mil. obyvatel druhé největší město Egypta Alexandrie. Ta je pojmenována po Alexandru Velikém, který město po dobytí Egypta v roce 332 před Kr. založil a když o rok později zemřel, byl zde pohřben v monumentálním mauzoleu. Jako sídlo králů z rodu Ptolemaiovců se Alexandrie stala rychle jedním z největších měst helénské civilizace. V době největšího rozkvětu měla přes 500000, možná milion obyvatel. Poslední panovník z rodu Ptolemaiovců, královna Kleopatra, si v Alexandrii vzala spolu s manželem Markem Antoniem život poté, co  byla poražena armádou budoucího císaře Octaviana. Na ostrově Faró byl vybudován 110 m vysoký maják označený jako jeden z t.zv. sedmi divů světa, který byl zničen při zemětřesení roku 1326, a ve městě byla i slavná Alexandrijská knihovna se 700000 papyrových svitků, součást vrcholné vědecké a vzdělávací instituce Múseion, kde m.j. působili Archimedes a Euklidés. Ta zčásti shořela při obléhání města Juliem Cesarem v roce 48 př. Kristem. Koncem 4. století se stal Museion obětí pronásledování pohanů, jichž byl baštou. Tomu ovšem koncem 3. století předcházelo krvavé pronásledování křesťanů, jichž bylo v Alexandrii pobito na 140 tisíc. Definitivně knihovna zanikla po roce 642, kdy město přešlo pod islámskou správu a založením Káhiry jako hlavního arabského města ztratilo význam. V roce 1798, kdy dobyl zemi Napoleon Bonaparte to nebyla víc než rybářská vesnice a teprve v 19. století, kdy z něj král  Muhammad Alli učinil hlavní město, začal se její význam obnovovat. V 90. letech minulého století byla pod patronátem UNESCO vybudována nová Alexandrijská knihovna, otevřená pro veřejnost v roce 2001. Nejprve byly uloženy korán a bible a mezi prvními byl i manuál k programu Microsoft Excel 2000. Je poněkud absurdní připomínkou otázky po smyslu stavby za 217 mil. USD v chudé zemi s 50% negramotností. As 120 km západně od Alexandrie leží el Alamein, kde v roce 1942 probíhaly urputné boje mezi německými vojsky pod velením Rommela a spojeneckými pod vedením Mongomeryho v jedné z nejdůležitějších bitev II. světové války, při níž padlo na 80000 vojáků.

Egypt je ohromnou pokladnicí tisíciletých architektonických památek proti nimž středoevropské památky jsou téměř moderní architektura, o Americe ani nemluvě. Z posledních 150 let pak stojí za to připomenout Suezský průplav a Asuánskou přehradu.

Suezský průplav propojuje Středozemní a Rudé moře a dnes je 172 km dlouhý, 13 m hluboký a 80-180 m široký. Byl dokončen v roce 1869 a pracovalo na něm až 25000 dělníků. Cestu do Indie zkrátil o 11200 km.


Asuánská přehradní nádrž je zdrojem energie a zcela změnila charakter Nilu a života na něm.



Dějiny Egypta

4000 – 3200 př. n. l. - předdynastická doba, používání mědi, rozvoj řemesel
3200 - 2780 př. n. l. - archaická doba, 1.-2. dynastie, hlavním městem se stal Memfis, faraón Meni sjednotil Horní a Dolní Egypt
2780 – 2052 př. n. l. - Stará říše, 3.-10. dynastie, výstavba pyramid
2052 – 1567 př. n. l. - Střední říše, 11. – 17. dynastie, hlavním městem jsou Théby, během 15. a 16. dynastie vpád Hyksósů z Přední Asie
1567 – 1085 př. n. l. - Nová říše, 18. – 20. dynastie, kulturní rozkvět země, Egypt velmocí, ovládá přední Asii až k Eufratu, Faraón Achnaton se přemisťuje do hlavního města Amarny, nový jediný bůh Aton – sluneční kotouč, Tutanchamon se vrací zpět do Théb a k původnímu kultu, za Ramsesse II., který vládl 67 let, uzavřen mír s Chetity, za jeho nástupců stejného jména se říše pomalu rozpadá
1085 – 715 př. n. l. - 21. – 24. dynastie, rozdělení říše na jižní a severní, odtržení zahraničních provincií
715 –330 př. n. l. - 25. – 30. dynastie, Egypt se stal na téměř dvě století perskou provincií, roku 332 př. n. l. dobytí Egypta Alexandrem Velikým
330 př. n. l. – 30 př. n. l. - řecká doba, vláda Ptolemaiovců, Kleopatra spáchá sebevraždu a ukončuje vládu své dynastie
30 př. n. l. – 395 n. l. - římská doba, Egypt římskou provincií
395 n. l. – 641 n. l. - Byzantská doba, byzantská nadvláda nad Egyptem, křesťanství – koptové
641 - Arabsko-islámské dobytí Egypta Amr Ibn al-Ásem pro kalífa v Mekce
642 – 969 n. l. - zemí islámskou, pod guvernéry kalífů v Damašku a Bagdádu, Ibn Tulún vyhlašuje nezávislost na Bagdádu
                                  969 n. l. – 1171 n. l. - vláda fátimovců, založení Káhiry
1171 – 1250 n. l. - dynastie Ajjúbovců, sultán Saladín, stavba Citadely v islámské Káhiře
1250 – 1517 n. l. - vláda mameluků, konečné vítězství nad křižáky
1517 – 1798 - součást Osmanské říše – vysoká míra autonomie
1798 –1801 - vpád Napoleona do Egypta
1805 – 1848 - Mohammad Alí se stává egyptským chedívem, Egypt se otevírá Evropě 
1848 – 1892 - stavba Suezského průplavu (otevřen v r. 1869), generál Arábí Paša bojuje proti rostoucí evropské nadvládě (1882 Britská okupace)
1892 – 1922 - oficiálně vyhlášen britský protektorát (18.12.1914)
1922 – 1952 - britský vliv trvá, přestože 28. 2. 1922 byla vyhlášena nezávislost Egyptského království, vládnou králové Fúad a Farúk (převrat donutil krále Fárúka 26. 7. 1952 k abdikaci)
18. 6. 1953 - zrušena monarchie, vyhlášena republika
1954 - Gamál Abd el-Násir prezidentem, zestátnění Suezského kanálu
1956 - první válka na Blízském východě s Izraelem, Velkou Británií a Francií
1967 - 2. válka na Blízském východě, Egypt ztrácí Sinaj
                          1970 - smrt prezidenta Násira, nástupcem je Anvar Sadat
11. 9. 1971 - vyhlášena Ústava
1973 - 3. válka na Blízském východě, Egypt dobývá izraelskou linii Bar-Lev na Sinaji
1979 - dohody v Camp David
1981 - zavraždění prezidenta Sadata, prezidentem zvolen Muhammad Husní Mubarak  
                          1982 - úplné stažení Izraelců ze Sinaje
1987 - druhé volební období Husní Mubaraka


       Král Ismail daroval roku 1879 tři obelisky New Yorku, Londýnu a Paříži. Stály v Alexandrii vedle t.zv. Cesarea, kteé nechala postavit královna Kleopatra na počest Marka Antonia. Obelisky z 15. století před Kristem sem nechali přemístit Římané v roce 12.  

      Oficiální název: Egyptská arabská republika
      Hlavní město: Káhira
      Rozloha: 1001450 km2
      Počet obyvatel: 74718797
      Hustota zalidnění: 64 lidí na km2
      Státní zřízení: republika pluralitního typu s jednokomorovým shromážděním
      Časové Pásmo: GMT + 2 h (+ 3 h v létě)
      Státní svátek: 23. červenec, 28. února
      Měna: egyptská libra (EGP) =100 piastrů
      Úřední jazyk: arabština
      Rozloha vodní plochy: 600 km2
      Rozloha pevniny: 995450 km2
      Délka hranic: 2665 km
      Délka pobřeží: 2450 km
      Sousedící země: Súdán, Libye, Izrael
      Průměrná délka života muže: 68
      Průměrný věk ženy: 73
      Etnické skupiny: Beduini, Berbeři, Řeci, Armenci, Italové, Francouzi,
      Náboženská příslušnost: muslimové 94%
      Hrubý domácí produkt na osobu: 1380
      Průmyslová odvětví: textilní, potravinářský průmysl
      Zemědělství: pěstování obilnin, zeleniny, brambor, luštěnin, citrusů, datlí, banánů, manga, oliv, bavlníku, chov skotu, buvolů, ovcí, koz, velbloudů, drůbeže, rybolov
      Přírodní zdroje: rybolov, zemní plyn, železná ruda, fosfáty, sůl, vápenec
      Nejvyšší hora: Džebel Katherína - 2.637 m n. m
      Nejnižší bod: Qattara Depression - 133 m n. m
      Nejdelší řeka: Nil (v zemi 1600 km)
      Největší město: Káhira (7.750.000 obyvatel)
      Železnice v km: 5105 km
      Silnice v km: 64000 km
      Přístaviště: Alexandria, Al Ghardaqah, Aswan, Asyut, Bur Safajah, Damietta, Marsa Matruh, Port Said, Suez
      Plnoletost: od 18 let