Labutí jezero z Londýna

Chvíli to trvalo, než se tenhle dnes snad nejpopulárnější balet prosadil. Premiérové nastudování v roce 1877 v Moskvě bylo svěřeno pražskému rodákovi Václavu Reisingerovi (později baletní mistr Národního divadla), ale tanečníkům připadala hudba netancovatelná a pravděpodobně se moc nepovedlo. Čajkovský z něj prý rozhodně nadšený nebyl. Nevydařené první nastudování se sice v Moskvě hrálo, ale přesto odradilo další zájemce. Když však Čajkovský napsal pro petrohradské Mariinské divadlo hudbu k úspěšným baletům Louskáček a Spící krasavice, bylo v roce 1894 pro slavnostní matiné rok po jeho smrti nastudováno také 2. jednání Labutího jezera. Tentokrát se úspěch dostavil, a tak bylo rozhodnuto o nastudování celého baletu s tím, že choreografii 1. a 3. jednání připraví legenda ruského baletu 77letý Francouz Marius Petipa a 2. a 4. jednání s velkým ensamblem labutí Lev Ivanov. Tato úprava se stala základem úspěchu a obrovské popularity baletu dodnes.

Daria Klimentová a Vadim Muntagirov - Labutí jezero, English National Ballet

Což jasně dokládá fakt, že v neděli 21. října bylo možno shlédnout v kinech záznam představení z Moskvy a hned v úterý 23. října přenos představení z Londýna se 37letou matkou 2 malých kluků a manželkou Simona Keenlysida Zenaidou Yanows

ky a Nemiahem Kishem v hlavních rolích.

Zenaida Yanowsky a Nemiah Kish

Pro úplnost si lze na youtube pustit záznamy z petrohradského Mariinského divadla (Ulyana Lopatkina, Danila Korsuntsev, 2006), nebo toutéž inscenací z roku 1990 s Julií Machalinou (22 let) a Igorem Zelenským (21)

Je tu ovšem i představení milánské La Scaly (Svetlana Zakharova, Roberto Bolle, 2004)

a washingtonského Amerického baletu (Gillian Murphy, Angel Corella, 2005).

Ve všech případech jde o nesmírně emotivně působivé produkce, a člověk si uvědomí, že většinu těch nádherných Čajkovského melodií zná, protože hudba ho, ať chce či ne, provází celý život. A že je to obrovský dar být schopen rozdávat čistou radost, byť za cenu sotva představitelné dřiny. 

Na rozdíl od přenosů operních představení, kde se lze setkat s řadou více či spíše méně smysluplných výhrad, se zdá, že sledování přenosů baletních představení nemá chybu. Ten londýnský byl provázen komentáři hlavních interpretů, a o přestávkách i poznámkami, které na twitter posílali diváci z celého světa. Třeba jak je nádherné dívat se v Brazilii (Argentině, Austrálii...) na to, co se zrovna odehrává v Londýně. Někdo jiný konstatoval, že to je nejkrásnější chvíle v jeho životě, a další, že je skvělé sedět doma, cpát se popkornem a sledovat piruety.

A je úžasné, jaké možnosti technika skýtá. Když Peter Gelb pootevřel před 6 lety dveře projektem MET in HD, další do dveří pořádně kopli a vidět můžeme to nejlepší, co divadla nabízí. Ovšem  nedaleko od Covent Garden je Churchillův válečný kabinet, který připomíná, že to vůbec není samozřejmost, a že zlý baron von Rothbart není jen pohádková figura.

V této souvislosti si neodpustím 2 poznámky:

1) Čajkovský navštívil v únoru 1888 Prahu, a na jeho počest zorganizovalo ND koncert z jeho děl, kde na závěr byla předvedena závěrečná část 2. jednání Labutího jezera. Koncert dirigovaný 21. února samotným Čajkovským se dočkal do dubna asi 8 repríz. Autor byl mimořádně potěšen úspěchem, což si neopoměl zapsat do deníčku jako "okamžik absolutního štěstí". A to přesto, že z prince Siegfrieda se stal Jaroslav a z jeho přítele Zdeněk. Je pravda, že se tehdy rusofilství v rámci obrozenecké tradice nosilo, ale vydávat to za první uvedení Labutího jezera v Čechách je poněkud komické. I první inscenace z roku 1907 byla silně počeštěna, z Odetty se stala Milena, do 3. jednání se vešly i české tance, a zabaletili si i Rudolf Deyl a Karel Hašler. Takže první autentická inscenace je až z roku 1922, kdy do role Odetty byla m.j. angažována 18letá ruská emigrantka Jelizaveta Nikolská. Ta se v letech 1943/44 stala dokonce šéfem baletu, což jí o rok později vyneslo urychlenou emigraci.

2) Zajímavou, a vlastně klíčovou roli v případě Petipova odkazu sehrál Nikolaj Sergejev, který byl v Mariinském divadle zodpovědný za záznam choreografií baletů a všechny materiály odvezl po roce 1917 do Evropy. To mělo za následek jednak to, že se staly základem interpretace klasických baletů, jednak zajistily Sergejevovi slušnou existenci.