Luksovo Národní divadlo

Psal se rok 1710. Třicetiletá válka byla více jak 60letou minulostí a velmoci se mydlily "jen" o španělské dědictví. Éra Ludvíka XIV. se chýlila ke konci, zato August Silný plodil v Sasku a Polsku další a další ze svých skoro 400 potomků, zatímco jeho kamarád v neřesti Petr Veliký založil Petrohrad a vybojoval nad Švédem Karlem XII. severovýchod Evropy. Z muzikantů byl ve Francii Lully dávno mrtev a Rameau byl teprve na začátku cesty ke slávě, mrtvý byl i Angličan Purcell a nikdo za ním, Alessandro Scarlatti působil pouze v Itálii a mladý Benátčan Vivaldi se teprve chystal napsat první operu. J.S. Bachovi v Německu bylo 25 let a ještě se dostával nahoru, ale stejně starý Georg Friedrich Händel už tam byl.

zvěčnělý Georg Friedrich Händel na náměstí v Halle

A ověnčen úspěchy v Itálii a Německu se vydal do Anglie a tam na objednávku za 2 týdny nebo možná dva měsíce zčásti zkompiloval ze svých starších oper, zčásti nově napsal svou pravděpodobně nejzdařilejší operu Rinaldo, která v únoru 1711 ohromila Londýn. Takže není divu, že Händel tam posléze přesídlil a stal se jedním z monumentů evropské hudby. A nejen barokní. Jako námět posloužil 130 let starý poem "Osvobozený Jeruzalém" italského básníka Torquatto Tasso, pojednávající o bojích mezi muslimy a křesťany při I. křížové výpravě (1095-99).

Jak se v 18. století rychle měnil styl hudby a vkus publika, upadla opera do zapomnění, ze kterého byla probuzena až po 1. světové válce. Snad první provedení spatřilo světlo světa na pražské konzervatoři, kde byla zkrácená opera provedena v roce 1923. Sporadicky se pak objevovala na různých scénách, ale průlomová byla až inscenace uvedená v roce 1984 v Metropolitní opeře s Marilyn Horne v roli Rinalda a Samuelem Rameyem jako Argante. Mimochodem Ramey je ročník 1942 a ještě před 4 roky v MET zpíval. Od té doby se začal Rinaldo objevovat relativně často na operních scénách a v roce 2009 nastudoval operu Josef Luks s Collegiem 1704 v režii Francouzky Louise Moaty na Národním divadle při příležitosti 250. výročí Handelova úmrtí. Vedle Prahy viděli o rok později představení i diváci v Caen, Luxembourgu a Rennes. V roce 2011 pak "pražský" Rinaldo zahajoval sezonu v královském divadle ve Versailles a v červnu téhož roku uvedla záznam z Caen i stanice TV Mezzo. Do Prahy se opera v několika představeních vrátila ještě v sezonách 2009/10, 10/11 a 11/12 a ke dvěma letos v červnu, zřejmě posledním vůbec.

V prvních provedeních i na evropském turné zářila jako Rinaldo argentinská mezzosopranistka Mariana Rewerski.

Cara sposa" arie Rinalda z 1. jednání   - Mariana Rewerski

Určitě nejznámější z celé opery je arie nešťastné Almireny z 2. jednání: „Lascia chi'o pianga“, kterou zpívala Kateřina Kněžíková. Tato arie je ozdobou repertoáru všech světových hvězd, z nichž pro mne je nejlepší ta, kterou nazpívala Joyce DiDonato. Jenomže i méně mistrovská provedení mají obrovskou sílu, když jsou zasazena do kontextu děje.

Já sám jsem viděl inscenaci letos potřetí a je skvělé, že nejenže nenudí, ale pokaždé v ní člověk objeví něco nového. Proti předcházejícím létům se však hrálo v poněkud obměněném obsazení. Adam Plachetka zrovna zpívá Guglielma v La Scale, Jan Martiník má závazky ve Staatsoper Berlín, Mariana Rewerski je kdesi v Argentině a Kateřina Kněžíková kojí. A tak v hlavní roli letošního revivalu se představíla britská pěvkyně Diana Moore, jako Almirena americko-izraelská sopranistka Tehila Nini Goldsteinová a dále Marie Fajtová, Stanislava Jirků, Markéta Cukrová, Tobias Berndt a David Nykl. Orchestr Collegium 1704 samozřejmě řídil jeho umělecký vedoucí Václav Luks.

živý Václav Luks (vpravo) na Piz Buin

Je skvělé, že po tomto úspěchu spolupráce Václava Lukse a Collegia 1704 s Národním divadlem pokračuje. V květnu loňského roku, byť s velkými problémy, ale přece jen, se podařilo uskutečnit premiéru opery Josefa Myslivečka Olimpiade z roku 1733 v režii Ursel Hermannové. Premiéru dokonce navštívil ředitel La Scaly Lissner. Po představeních v Caen, Dijonu a Luxembourgu a polokoncertním provedení ve vídeňském Theater an der Wien získala inscenace nominaci na prestižní cenu International Opera Awards v kategorii znovuobjevených děl. A je příjemné, že v říjnu tohoto roku se ve 3 představeních vrátí do Stavovského divadla.

Z tohoto úhlu pohledu nahlíženo, považuji nářek nad Národním divadlem za poněkud přehnaný.

To snad ne, pane Gergieve.

Slyšel jsem ho nejednou, skoro mnohokrát, dá se říct. Něco živě, něco přímé přenosy, něco ze záznamu. A myslím, že jsem o něm psal vloni po otevření nového Mariinského divadla a potom po koncertu v Brně, kdy s Londýnským symfonickým orchestrem předvedl strhující Berliozovu Fantastickou symfonii. Ano, řeč je o generálním řediteli Mariinského divadla v Sankt Peterburgu a šéfdirigentovi London Symphony Orchestra, 61letém Valery Gergievovi. Původem Osetinci a příteli VV Putina.

Již loni na podzim se objevila zpráva, že tako superstar bude v červnu 2014 dirigovat 2 koncerty České filharmonie v Itálii. A když se později ukázalo, že bude dirigovat i v Praze, nebyl důvod váhat. Koncert se konal v pátek 13. června v Rudolfinu a na programu byla:

     Čajkovský: Suita z baletu Labutí jezero
     Rachmaninov: Koncert pro klavír a orchestr č. 2
     Musorgskij: Obrázky z výstavy

Celkový dojem? Čajkovskij standard, Rachmaninov slabé, Musorgskij skvělé.

Soudím, že vzhledem k tomu, že předcházející večer Valery Gergiev dirigoval v Petrohradu Pikovou dámu, dostal se domů někdy k půlnoci a ráno v 6:30 už musel být na letišti. Do Prahy přiletěl před polednem, transport, hotel atd. a v 19:30 koncert, takže proběhla jen rychlá odpolední zkouška.

odpolední zkouška

A to se tvrdě podepsalo na souhře 28leté jihokorejské klavíristky Yeol Eum Sol ověnčené cenami z nejprestižnějších soutěží, orchestru a dirigenta, který pro jistotu nedirigoval zpaměti.

Yeol Eum Sol

Nechtělo se mi věřit tomu, že to bylo mizerné, tak jsem si přehrál koncert s Kissinem, a bylo. Obrázky z výstavy byly úplným opakem, Gergiev dirigoval zpaměti, bylo vidět, že orchestr perfektně vede, a výsledek byl skvělý.

Kartinky 

Další den, v sobotu 14. června hráli stejný koncert ve stejné sestavě na festivalu v italské Ravenně a údajně výborně. Takže shrnu-li to, pražský návštěvník absolvoval veřejnou generálku za 100 €. Trochu zbytečné mrhání pověstí dirigenta i orchestru. Méně je někdy více.

Ovšem Gergiev se hned v neděli vracel do Petrohradu, kde večer dirigoval Verdiho Dona Carlo v rámci festivalu Bílé noci. Nahlédnutím do programu lze zjistit, že Mariinské divadlo dnes představuje vrcholnou uměleckou instituci světové úrovně. I to se v totalitních státech stane.

Barenboim, Barenboim, Barenboim.

Je to pár týdnů, co jsem tady psal o mimořádném klavírním recitálu Daniela Barenboima (72) a Marthy Argerich (73). Jenomže Barenboim má v sobě nějaký motor, který ho žene vpřed a nahoru, takže za ty 2 měsíce se udály minimálně 3 pozoruhodné věci s ním spojené.

Ta první bylo představení nového labelu Peral Music, který ve spolupráci s Universal Music Group (UMG) nabízí nahrávky Daniela Barenboima se Staatskapelle Berlin a West-Eastern Divan Orchestra v digitální podobě pro iTunes. První projekt, který je již z části k dispozici, je nahrávka symfonií Antona Brucknera se Staatskapelle. Mimochodem peral je španělský výraz pro jidiš slovo barenboim, což je česky hrušeň. Projekt byl představen 30. dubna v prodejně Apple na berlínské třídě Kurfürstendamm.

Druhá událost je Barenboim-Said Academy, jejíž plány byly zpřesněny na tiskové konferenci 6. května. Tato instituce navazuje na myšlenku, která stála za zrodem Barenboimova orchestru a do vínku dostala velikou budovu za divadlem Unter den Linden, která byla postavena v 50. letech a sloužila jako skladiště Státní opery. Město Berlin ji akademii pronajalo na 99 let za symbolické 1 € ročně a do konce příštího roku má být přestavěna podle projektu, který zdarma připravil Frank Gehry. Náklad 34 mil. € bude pokryt jednak 20 mil. dotací německé vlády, jednak ze soukromých zdrojů.

maketa Gehryho koncertního sálu pro 640 návštěvníků v Barenboim-Said Academy.

A tou třetí událostí byl koncert 18. června ve velkém sále Berlínské filharmonie při příležitosti 50. výročí prvního Barenboimova vystoupení s tímto orchestrem. Přenos prostřednictvím Digital Concert Hall šel nejen do počítačů, ale i do zhruba 160 kinosálů po celé Evropě. V Praze to bylo kino Atlas. Koncert měl zajímavou dramaturgii, nejprve zazněla skladba Charlese Ivese Nezodpovězená otázka, na kterou bez pauzy navázaly Metamorfózy pro 23 sólových nástrojů Richarda Strausse. Ta slavnostní část přišla po přestávce a byl to Klavírní koncert č. 1 d moll Johannesa Brahmse. K tomu se dá sotva co dodat. Snad jen konstatovat, že Barenboim zůstal věren svému stylu, kdy od nejjemnějších pianissim přechází k až dřevorubeckým forte, která vystřelují z nástroje salvy emocí, a když dirigent s orchestrem bedlivě sledují jeho hru, je zážitek z jeho koncertů mimořádně silný. Což je u precizních a soustředěných Berlínských filharmoniků vedených romantickým čarodějem Simonem Rattlem standard. Po koncertu se dirigent ujal mikrofonu a konstatoval, že Barenboim není pro filharmonii a filharmoniky host, ale člen rodiny. Z chování všech to bylo vidět.

Nabízí se otázka, co pohání ten Barenboimův motor, kde se v něm bere ta síla, aby celý ten vějíř aktivit zvládal. Spolupracovník orchestru, který přenosem provázel, konstatoval, že energii bere z kubánských doutníků.

A bezpochyby alespoň jeden musel vykouřit, protože hned následující den, ve čtvrtek 19. června, dirigoval Daniel Barenboim premiéru nového nastudování Mozartovy opery Cosi fan tutte v milánské La Scale.

Země hluboce kulturní? Vlastně ano.

Dostal jsem včera dopoledne mail ze SNG, jehož pisatel konstatuje rozdíl mezi charakterem našich kulturních zájmů a pro sebe si je vysvětluje osobní historií. Ale odpoledne jsem v autě poslouchal pořad ČRo 2, kde člověk, který emigroval v polovině 80. let do Kanady a působí tam jako profesor matematiky, muzikant a herec řekl na dotaz moderátorky Jitky Novotné, jak by charakterizoval Česko cizinci: "Jako zemi hluboce kulturní, s hlubokou tradicí, jejíž občané cítí sounáležitost k místu a společným dějinám." A shodou náhod jsem se večer dostal k hodinovému dokumentu BBC "Mozart in Prague: Rolando Villazon on Don Giovanni".

Ten dokument se točil v zimě v Praze a ona kulturní tradice je vlastně jeho základem, protože bez ní by ani nešel vyrobit. Zkuste si poslechnout, co říká Villazon, když vstoupí na scénu Stavovského divadla:

Jistě, někdo musel napsat scénář, ale měl by člověk jako Villazon zapotřebí říkat něco, s čím nesouhlasí? A není to jen město a budova Stavovského divadla, co onu kulturní kontinuitu dokládá. Jsou to i odborníci prof. Helena Kazarová z DAMU, stavební historik Jiří Bláha, zpěváci Svatopluk Sem, Alžběta Poláčková, Jan Martiník, orchestr Collegium 1704, sbor Collegium Vocale s dirigentem Václavem Luksem nebo třeba barrandovské ateliéry. A onu kulturní tradici nedokládá jen tento dokument. V Mozarthaus ve Vídni je Praze věnována významná část expozice, v muzeu pařížské opery v Palais Garnier je alespoň maketa scény Dona Giovanniho ve Stavovském divadle.

Je škoda, že se tohle všechno v Praze bere jako samozřejmost. Že Národní divadlo provozuje dosti ostudnou inscenaci Dona Giovanniho a Bertramka je jakousi zchudlou příbuznou pražského kulturního života. Ale nezoufejme, ona je ta tradice vidět jinde, třeba v počtu operních scén, které žijí přes trvalý nedostatek financí, nebo v tom, že 2. září se otevře představením Prodané nevěsty nové divadlo v Plzni.

Nové divadlo v Plzni

PS: Ten dokument BBC není na youtube ani třeba na vimeo k dispozici. Ale pokud někdo bude chtít, jistě ho někde na webu najde uložený.

Hudba kveten

V pátek 2. května poslední koncert řady B České filharmonie. I když šlo o 3. provedení v řadě, výkon byl dobrý. Standardně skvělý byl i Pražský filharmonický sbor, sólisté Ruth Ziesak, Daniel Behle a Daniel Kotlinski.


Haydn: Zrození (1798) - psáno pro Anglii na objednávku z roku 1794, 66letý Haydn text přeložil do němčiny a zkrátil ze 3 hodinů  Úžasná oslava života. . Připomínka


10. května přenos Rossiniho Popelky z MET. Positivní Fabio Luigi, skvělá Joyce DiDonato, famózní JD Florez. Inscenace z roku 1997 je inspirovaná obrazy René Magrita.

Gioachino Rossini:
La Cenerentola

Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Cesare Lievi
Scéna a kostýmy: Maurizio Balò
Světelný design: Gigi Saccomandi
Choreograf: Daniela Schiavone
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 16. října 1997 The Metropolitan Opera New York

Premiérové obsazení
Angelina................Cecilia Bartoli
Prince Ramiro...........Ramón Vargas
Dandini.................Alessandro Corbelli [Debut]


Obsazení Met: Live in HD 10. 5. 2014
Angelina – Joyce DiDonato
Don Ramiro – Juan Diego Flórez
Dandini – Pietro Spagnoli
Don Magnifico – Alessandro Corbelli
Alidoro – Luca Pisaroni


čtvrtek 15. května Smetanova síň
Symfonický orchestr Českého rozhlasu

Petr Altrichter - dirigent
Roman Patočka - housle
Maria Kobielska - soprán
Jaroslav Březina - tenor
Svatopluk Sem - baryton
Kühnův smíšený sbor
Marek Vorlíček - sbormistr
Lydie Härtelová - harfa
Aleš Bárta - varhany

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky, meziaktní hudba
Leoš Janáček: Šumařovo dítě, balada pro orchestr
Adam Skoumal: Houslový koncert (světová premiéra)
---
Leoš Janáček: Otče náš
Antonín Dvořák: Te Deum

Liška Bystrouška špatně (výtah z meziher, který nedělal Janáček); Skoumal - spousta nápadů, ale všechno takové syrové, nesetřesené, ale celkem dobré a poslouchatelné, rozhodně víc než třeba Mařatkovy experimenty. Standardní Altrichter, sbor skvělý, špatný Březina, výborný Sem. Strašně dlouhé


neděle 18. května Rudolfinum
Freiburger Barockorchester

Soubor, který je ověnčen cenami ECHO Classical Music Award 2013, ECHO Classical Music Award 2012, Gramophone Award 2012, Edison Classical Music Award 2012, Gramophone Award 2011, Germany’s ECHO Classical Music Award 2011 a Cenou německých hudebních kritiků 2009 přijíždí do Prahy s nadmíru atraktivním programem: Bachovo Braniborskými koncerty.

„Six Concerts avec plusieurs instruments“ (Šest koncertů pro vícero nástrojů) bylo na „Braniborské“ přejmenováno až v 19. století Bachovo životopiscem a badatelem Philippem Spittou. Skladatel je v roce 1721 věnoval braniborskému markraběti Christianu Ludwigovi, který práci na koncertech inicioval. Každý z koncertů má jiné nástrojové obsazení, což nahrává právě členům freiburského orchestru. Aby si totiž hráči tohoto tělesa udrželi vysokou technickou a uměleckou kvalitu, jsou velmi často postaveni samotným orchestrem do role sólistů. Ne jinak to bude i v případě pražského provedení.

Motto hráčů Freiburger Barockorchester zní již po 25 let takto: hrát skladbu tak živým a expresivním způsobem, jak je jen možné. Kultivovaná a zároveň strhující hra tohoto ansámblu, který se právem řadí k absolutní světové špičce, je právě oním typickým znakem pro „Freiburgers“.

Johann Sebastian Bach: Braniborský koncert č. 1 F dur, BWV 1046 - špatně
Johann Sebastian Bach: Braniborský koncert č. 5 D dur, BWV 1050
Johann Sebastian Bach: Orchestrální suita C dur, BWV 1066
Johann Sebastian Bach: Braniborský koncert č. 3 G dur, BWV 1048
Johann Sebastian Bach: Braniborský koncert č. 4 G dur, BWV 1049


středa 21. května Rudolfinum
Mahler Chamber Orchestra
Leif Ove Andsnes - klavír / dirigent
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek - sbormistr

Igor Stravinskij: Dumbarton Oaks
Olivier Messiaen: O sacrum convivium
Ludwig van Beethoven: Chorální fantasie c moll, op. 80
Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert č. 5 Es dur, op. 73 „Císařský“

Dramaturgie - koncert gradoval až k úžasnému provedení Císařského koncertu - kvůli tomu stojí za to vyslechnout i věci třeba méně dobré. Bylo to kompaktní, jeden celek, ne klavírista a orchestr. Publikum nebylo snobské, spíš milovníci, Andsnes skvělý, jinak akorát sebevědomý - živá nahrávka koncertu pro Sony (vloni byl nemocný). Jak v sobě tu muziku zachytit? Když hrají, cítím co přijde, ale vybavit si to nedokážu.

neděle 25. května Rudolfinum

Claudio Monteverdi
Concerto: Settimo libro dei madrigali

Les Arts Florrisants

Stylově skvělá interpretace Monteverdiho madrigalů. Ovšem vzhledem k tomu, že se vlastně jedná o písničky postavené na textu, je jejich celovečerní provedení v rozsahu téměř 3 hodin těžko stravitelné, zvláště když textu není rozumět a na jeho čtení není dost světla.

Pět let po vydání Šesté knihy madrigalů publikoval Claudio Monteverdi v roce 1619 knihu Sedmou. Sedmá kniha madrigalů je opravdu velmi zvláštní svazek. Sám Monteverdi ji nazval Concerto, tedy Koncert. Vše v této rozsáhlé kolekci hovoří operním jazykem. Široké linky, kaleidoskop různých melodických kombinací, ke kterým se Monteverdi libovolně vrací, aniž by respektoval nějaké zvláštní řazení. Stejně jako v Korunovaci Poppey, která se v roce 1643 vyvíjela a měnila podle společností, které ji hrály, i madrigaly procházely změnou dle možností a schopností hráčů a míst, kde se prováděly.

Paul Agnew se rozhodl změnit pořadí jednotlivých částí, aby do provedení vnesl dynamiku a rozmanitost. Spíše než soubor madrigalů nabízí kolekci duet, trií a doprovázených recitativů. Výběr zahrnuje také balet Tirsi e Clori. Stmelujícím prvkem jsou pak pro Paula Agnewa texty, které v sobě mají jistou smyslnost. Polibky, rty a píseň jsou opakovány až s jakousi posedlostí. Vedle vokální linky hraje důležitou roli také instrumentální složka, která navíc ke continuu, které se objevuje již v 5. a 6. knize madrigalů, přidává housle a flétny. Sedmá kniha se tak stává jakýmsi honosným prologem k monumentální knize Osmé z roku 1638.

Za účelem provedení tohoto kolosálního díla, které začíná sinfonií a končí baletem, se Paul Agnew, zpěvák a hlavní hybná síla tohoto projektu, rozhodl dát své umělecké inspiraci skutečně svobodný prostor. Nepočítá s žádnou speciální scénografií, ale se spíše náhodnou akcí kolem každé části. Rozděleni do dvou skupin, které dále tvoří vždy dva hráči continua v jakémsi stálém dialogu, rozehrávají pak mezi sebou zpěváci hru barev a světel.

Caen, Paříž, Drážďany, Praha a Antwerpy přivítají v květnu tento ambiciózní projekt. Kompletní provedení všech knih madrigalů Claudia Monteverdiho vyjde na CD v edici Les Arts Florisssants.

Interpreti:
Miriam Allan - soprán
Mhairi Lawson - soprán
Lucile Richardot - alt
Paul Agnew - tenor
Zachary Wilder - tenor
Lisandro Abadie - bas

LES ARTS FLORISSANTS
Tami Troman - housle
Benjamin Scherer - housle
Samantha Montgomery - viola
Jean-Luc Thonnerieux - viola
Joseph Carver - violone
Atsushi Sakai - viola da gamba
Sébastien Marq - zobcová flétna
Michelle Tellier - zobcová flétna
Massimo Moscardo - basová loutna
Thomas Dunford - basová loutna
Marie Van Rhijn - cembalo
Florian Carré - cembalo


úterý 27. května
Julia Fischer Quartet

Vynikající 30letá houslistka a klavíristka je rezidenční umělkyní Pražského jara 2014. Ve 21 letech si koupila vlastní housle místo stradivárek, matka Němka od Košic studovala v Praze, dcera je profesorem na Hudební akademii v Mnichově a má 2 děti. Každá skladba jiná, každá skvělá. Beethoven - melodické a formálně dokonalé.

Při svém debutu v sezóně 2011/2012 vzbudilo v Německu senzaci. Kvarteto ve složení Julia Fischer, žák Yehudi Menuhina Alexander Sitkovetsky, umělec Sony Classical Nils Mönkemeyer a cellista Tonhalle-Orchester Zürich Benjamin Nyffenegger ani ničím jiným než senzací být nemůže. Český debut a Julia Fischer ve dvojroli!

Mimořádná houslistka Julia Fischer hraje komorní hudbu se svými hudebními přáteli tak dlouho a tak intenzivně, že se rozhodla před několika lety založit u Starnberg See nedaleko svého rodného města Mnichova komorní festival „Julia Fischer und Freunde“. Právě tam se také roku 2010 zrodila myšlenka založit vlastní smyčcové kvarteto. V následující sezoně 2011–12 měl soubor pod názvem Julia Fischer Quartet koncertní debut v Německu a vzbudil senzaci. Do Česka nyní přijíždějí vůbec poprvé.

„Pohybuje se v hudbě se zanícením a vášní, kterou slýcháváme jen velmi zřídka“, řekla o svém generačním vrstevníkovi Alexandru Sitkovetském Julia Fischer. Poprvé se potkali na juniorské Menuhinově houslové soutěži v roce 1995, kterou Julia suverénně vyhrála. Oběma bylo 11 let. Dnes patří britský houslista pocházející ze slavné ruské hudební rodiny Sitkovetských k nepřehlednutelným umělcům mezinárodní scény. V tomto „autentickém“ složení se Julia Fischer Quartet představil na Pražském jaru poprvé.

Návraty houslistky Julie Fischer jsou pokaždé svrchovanou hudební událostí. Klavíristka Julia Fischer však dosud v České republice nevystoupila. Její oficiální pianistický debut se odehrál famózním způsobem, když 1. ledna 2008 provedla v Alte Oper Frankfurt s Junge Deutsche Philharmonie pod taktovkou Matthiase Pintschera Griegův klavírní koncert a na tomtéž večeru přednesla ještě Houslový koncert č. 3 Saint-Saënse. Záznam z tohoto koncertu vydala společnost Decca na DVD v roce 2010.

Program:
Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet c moll, op. 18/4
Bohuslav Martinů: Smyčcový kvartet č. 5, H 268
Antonín Dvořák: Klavírní kvintet A dur, op. 81


JULIA FISCHER QUARTET
Julia Fischer – housle
Alexander Sitkovetsky – housle
Nils Mönkemeyer – viola
Benjamin Nyffenegger – violoncello

Andreas Janke, housle
Julia Fischer – klavír

sobota 31. května

Collegium 1704 + Josef Luks + Simona Houda-Šaturová