Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

neděle 29. června 2014

Luksovo Národní divadlo

Psal se rok 1710. Třicetiletá válka byla více jak 60letou minulostí a velmoci se mydlily "jen" o španělské dědictví. Éra Ludvíka XIV. se chýlila ke konci, zato August Silný plodil v Sasku a Polsku další a další ze svých skoro 400 potomků, zatímco jeho kamarád v neřesti Petr Veliký založil Petrohrad a vybojoval nad Švédem Karlem XII. severovýchod Evropy. Z muzikantů byl ve Francii Lully dávno mrtev a Rameau byl teprve na začátku cesty ke slávě, mrtvý byl i Angličan Purcell a nikdo za ním, Alessandro Scarlatti působil pouze v Itálii a mladý Benátčan Vivaldi se teprve chystal napsat první operu. J.S. Bachovi v Německu bylo 25 let a ještě se dostával nahoru, ale stejně starý Georg Friedrich Händel už tam byl.

zvěčnělý Georg Friedrich Händel na náměstí v Halle
A ověnčen úspěchy v Itálii a Německu se vydal do Anglie a tam na objednávku za 2 týdny nebo možná dva měsíce zčásti zkompiloval ze svých starších oper, zčásti nově napsal svou pravděpodobně nejzdařilejší operu Rinaldo, která v únoru 1711 ohromila Londýn. Takže není divu, že Händel tam posléze přesídlil a stal se jedním z monumentů evropské hudby. A nejen barokní. Jako námět posloužil 130 let starý poem "Osvobozený Jeruzalém" italského básníka Torquatto Tasso, pojednávající o bojích mezi muslimy a křesťany při I. křížové výpravě (1095-99).

Jak se v 18. století rychle měnil styl hudby a vkus publika, upadla opera do zapomnění, ze kterého byla probuzena až po 1. světové válce. Snad první provedení spatřilo světlo světa na pražské konzervatoři, kde byla zkrácená opera provedena v roce 1923. Sporadicky se pak objevovala na různých scénách, ale průlomová byla až inscenace uvedená v roce 1984 v Metropolitní opeře s Marilyn Horne v roli Rinalda a Samuelem Rameyem jako Argante. Mimochodem Ramey je ročník 1942 a ještě před 4 roky v MET zpíval. Od té doby se začal Rinaldo objevovat relativně často na operních scénách a v roce 2009 nastudoval operu Josef Luks s Collegiem 1704 v režii Francouzky Louise Moaty na Národním divadle při příležitosti 250. výročí Handelova úmrtí. Vedle Prahy viděli o rok později představení i diváci v Caen, Luxembourgu a Rennes. V roce 2011 pak "pražský" Rinaldo zahajoval sezonu v královském divadle ve Versailles a v červnu téhož roku uvedla záznam z Caen i stanice TV Mezzo. Do Prahy se opera v několika představeních vrátila ještě v sezonách 2009/10, 10/11 a 11/12 a ke dvěma letos v červnu, zřejmě posledním vůbec.

V prvních provedeních i na evropském turné zářila jako Rinaldo argentinská mezzosopranistka Mariana Rewerski.


Cara sposa" arie Rinalda z 1. jednání   - Mariana Rewerski

Určitě nejznámější z celé opery je arie nešťastné Almireny z 2. jednání: „Lascia chi'o pianga“, kterou zpívala Kateřina Kněžíková. Tato arie je ozdobou repertoáru všech světových hvězd, z nichž pro mne je nejlepší ta, kterou nazpívala Joyce DiDonato. Jenomže i méně mistrovská provedení mají obrovskou sílu, když jsou zasazena do kontextu děje.


Já sám jsem viděl inscenaci letos potřetí a je skvělé, že nejenže nenudí, ale pokaždé v ní člověk objeví něco nového. Proti předcházejícím létům se však hrálo v poněkud obměněném obsazení. Adam Plachetka zrovna zpívá Guglielma v La Scale, Jan Martiník má závazky ve Staatsoper Berlín, Mariana Rewerski je kdesi v Argentině a Kateřina Kněžíková kojí. A tak v hlavní roli letošního revivalu se představíla britská pěvkyně Diana Moore, jako Almirena americko-izraelská sopranistka Tehila Nini Goldsteinová a dále Marie Fajtová, Stanislava Jirků, Markéta Cukrová, Tobias Berndt a David Nykl. Orchestr Collegium 1704 samozřejmě řídil jeho umělecký vedoucí Václav Luks.

živý Václav Luks (vpravo) na Piz Buin
Je skvělé, že po tomto úspěchu spolupráce Václava Lukse a Collegia 1704 s Národním divadlem pokračuje. V květnu loňského roku, byť s velkými problémy, ale přece jen, se podařilo uskutečnit premiéru opery Josefa Myslivečka Olimpiade z roku 1733 v režii Ursel Hermannové. Premiéru dokonce navštívil ředitel La Scaly Lissner. Po představeních v Caen, Dijonu a Luxembourgu a polokoncertním provedení ve vídeňském Theater an der Wien získala inscenace nominaci na prestižní cenu International Opera Awards v kategorii znovuobjevených děl. A je příjemné, že v říjnu tohoto roku se ve 3 představeních vrátí do Stavovského divadla.

Z tohoto úhlu pohledu nahlíženo, považuji nářek nad Národním divadlem za poněkud přehnaný.

pondělí 23. června 2014

To snad ne, pane Gergieve.

Slyšel jsem ho nejednou, skoro mnohokrát, dá se říct. Něco živě, něco přímé přenosy, něco ze záznamu. A myslím, že jsem o něm psal vloni po otevření nového Mariinského divadla a potom po koncertu v Brně, kdy s Londýnským symfonickým orchestrem předvedl strhující Berliozovu Fantastickou symfonii. Ano, řeč je o generálním řediteli Mariinského divadla v Sankt Peterburgu a šéfdirigentovi London Symphony Orchestra, 61letém Valery Gergievovi. Původem Osetinci a příteli VV Putina.

Již loni na podzim se objevila zpráva, že tako superstar bude v červnu 2014 dirigovat 2 koncerty České filharmonie v Itálii. A když se později ukázalo, že bude dirigovat i v Praze, nebyl důvod váhat. Koncert se konal v pátek 13. června v Rudolfinu a na programu byla:

     Čajkovský: Suita z baletu Labutí jezero
     Rachmaninov: Koncert pro klavír a orchestr č. 2
     Musorgskij: Obrázky z výstavy

Celkový dojem? Čajkovskij standard, Rachmaninov slabé, Musorgskij skvělé.

Soudím, že vzhledem k tomu, že předcházející večer Valery Gergiev dirigoval v Petrohradu Pikovou dámu, dostal se domů někdy k půlnoci a ráno v 6:30 už musel být na letišti. Do Prahy přiletěl před polednem, transport, hotel atd. a v 19:30 koncert, takže proběhla jen rychlá odpolední zkouška.

odpolední zkouška
A to se tvrdě podepsalo na souhře 28leté jihokorejské klavíristky Yeol Eum Sol ověnčené cenami z nejprestižnějších soutěží, orchestru a dirigenta, který pro jistotu nedirigoval zpaměti.

Yeol Eum Sol
Nechtělo se mi věřit tomu, že to bylo mizerné, tak jsem si přehrál koncert s Kisinem, a bylo. Obrázky z výstavy byly úplným opakem, Gergiev dirigoval zpaměti, bylo vidět, že orchestr perfektně vede, a výsledek byl skvělý.

Kartinky 
Další den, v sobotu 14. června hráli stejný koncert ve stejné sestavě na festivalu v italské Ravenně a údajně výborně. Takže shrnu-li to, pražský návštěvník absolvoval veřejnou generálku za 100 €. Trochu zbytečné mrhání pověstí dirigenta i orchestru. Méně je někdy více.

Ovšem Gergiev se hned v neděli vracel do Petrohradu, kde večer dirigoval Verdiho Dona Carlo v rámci festivalu Bílé noci. Nahlédnutím do programu lze zjistit, že Mariinské divadlo dnes představuje vrcholnou uměleckou instituci světové úrovně. I to se v totalitních státech stane.

Barenboim, Barenboim, Barenboim.

Je to pár týdnů, co jsem tady psal o mimořádném klavírním recitálu Daniela Barenboima (72) a Marthy Argerich (73). Jenomže Barenboim má v sobě nějaký motor, který ho žene vpřed a nahoru, takže za ty 2 měsíce se udály minimálně 3 pozoruhodné věci s ním spojené.

Ta první bylo představení nového labelu Peral Music, který ve spolupráci s Universal Music Group (UMG) nabízí nahrávky Daniela Barenboima se Staatskapelle Berlin a West-Eastern Divan Orchestra v digitální podobě pro iTunes. První projekt, který je již z části k dispozici, je nahrávka symfonií Antona Brucknera se Staatskapelle. Mimochodem peral je španělský výraz pro jidiš slovo barenboim, což je česky hrušeň. Projekt byl představen 30. dubna v prodejně Apple na berlínské třídě Kurfürstendamm.



Druhá událost je Barenboim-Said Academy, jejíž plány byly zpřesněny na tiskové konferenci 6. května. Tato instituce navazuje na myšlenku, která stála za zrodem Barenboimova orchestru a do vínku dostala velikou budovu za divadlem Unter den Linden, která byla postavena v 50. letech a sloužila jako skladiště Státní opery. Město Berlin ji akademii pronajalo na 99 let za symbolické 1 € ročně a do konce příštího roku má být přestavěna podle projektu, který zdarma připravil Frank Gehry. Náklad 34 mil. € bude pokryt jednak 20 mil. dotací německé vlády, jednak ze soukromých zdrojů.

maketa Gehryho koncertního sálu pro 640 návštěvníků v Barenboim-Said Academy.
A tou třetí událostí byl koncert 18. června ve velkém sále Berlínské filharmonie při příležitosti 50. výročí prvního Barenboimova vystoupení s tímto orchestrem. Přenos prostřednictvím Digital Concert Hall šel nejen do počítačů, ale i do zhruba 160 kinosálů po celé Evropě. V Praze to bylo kino Atlas. Koncert měl zajímavou dramaturgii, nejprve zazněla skladba Charlese Ivese Nezodpovězená otázka, na kterou bez pauzy navázaly Metamorfózy pro 23 sólových nástrojů Richarda Strausse. Ta slavnostní část přišla po přestávce a byl to Klavírní koncert č. 1 d moll Johannesa Brahmse. K tomu se dá sotva co dodat. Snad jen konstatovat, že Barenboim zůstal věren svému stylu, kdy od nejjemnějších pianissim přechází k až dřevorubeckým forte, která vystřelují z nástroje salvy emocí, a když dirigent s orchestrem bedlivě sledují jeho hru, je zážitek z jeho koncertů mimořádně silný. Což je u precizních a soustředěných Berlínských filharmoniků vedených romantickým čarodějem Simonem Rattlem standard. Po koncertu se dirigent ujal mikrofonu a konstatoval, že Barenboim není pro filharmonii a filharmoniky host, ale člen rodiny. Z chování všech to bylo vidět.


Nabízí se otázka, co pohání ten Barenboimův motor, kde se v něm bere ta síla, aby celý ten vějíř aktivit zvládal. Spolupracovník orchestru, který přenosem provázel, konstatoval, že energii bere z kubánských doutníků.

A bezpochyby alespoň jeden musel vykouřit, protože hned následující den, ve čtvrtek 19. června, dirigoval Daniel Barenboim premiéru nového nastudování Mozartovy opery Cosi fan tutte v milánské La Scale.

Země hluboce kulturní? Vlastně ano.

Dostal jsem včera dopoledne mail ze SNG, jehož pisatel konstatuje rozdíl mezi charakterem našich kulturních zájmů a pro sebe si je vysvětluje osobní historií. Ale odpoledne jsem v autě poslouchal pořad ČRo 2, kde člověk, který emigroval v polovině 80. let do Kanady a působí tam jako profesor matematiky, muzikant a herec řekl na dotaz moderátorky Jitky Novotné, jak by charakterizoval Česko cizinci: "Jako zemi hluboce kulturní, s hlubokou tradicí, jejíž občané cítí sounáležitost k místu a společným dějinám." A shodou náhod jsem se večer dostal k hodinovému dokumentu BBC "Mozart in Prague: Rolando Villazon on Don Giovanni".

Ten dokument se točil v zimě v Praze a ona kulturní tradice je vlastně jeho základem, protože bez ní by ani nešel vyrobit. Zkuste si poslechnout, co říká Villazon, když vstoupí na scénu Stavovského divadla:


Jistě, někdo musel napsat scénář, ale měl by člověk jako Villazon zapotřebí říkat něco, s čím nesouhlasí? A není to jen město a budova Stavovského divadla, co onu kulturní kontinuitu dokládá. Jsou to i odborníci prof. Helena Kazarová z DAMU, stavební historik Jiří Bláha, zpěváci Svatopluk Sem, Alžběta Poláčková, Jan Martiník, orchestr Collegium 1704, sbor Collegium Vocale s dirigentem Václavem Luksem nebo třeba barrandovské ateliéry. A onu kulturní tradici nedokládá jen tento dokument. V Mozarthaus ve Vídni je Praze věnována významná část expozice, v muzeu pařížské opery v Palais Garnier je alespoň maketa scény Dona Giovanniho ve Stavovském divadle.

Je škoda, že se tohle všechno v Praze bere jako samozřejmost. Že Národní divadlo provozuje dosti ostudnou inscenaci Dona Giovanniho a Bertramka je jakousi zchudlou příbuznou pražského kulturního života. Ale nezoufejme, ona je ta tradice vidět jinde, třeba v počtu operních scén, které žijí přes trvalý nedostatek financí, nebo v tom, že 2. září se otevře představením Prodané nevěsty nové divadlo v Plzni.

Lidé si mohli o víkendu prohlédnout prostory Nového divadla v Plzni.
Nové divadlo v Plzni
PS: Ten dokument BBC není na youtube ani třeba na vimeo k dispozici. Ale pokud někdo bude chtít, jistě ho někde na webu najde uložený.