Ten dokument se točil v zimě v Praze a ona kulturní tradice je vlastně jeho základem, protože bez ní by ani nešel vyrobit. Zkuste si poslechnout, co říká Villazon, když vstoupí na scénu Stavovského divadla:
Jistě, někdo musel napsat scénář, ale měl by člověk jako Villazon zapotřebí říkat něco, s čím nesouhlasí? A není to jen město a budova Stavovského divadla, co onu kulturní kontinuitu dokládá. Jsou to i odborníci prof. Helena Kazarová z DAMU, stavební historik Jiří Bláha, zpěváci Svatopluk Sem, Alžběta Poláčková, Jan Martiník, orchestr Collegium 1704, sbor Collegium Vocale s dirigentem Václavem Luksem nebo třeba barrandovské ateliéry. A onu kulturní tradici nedokládá jen tento dokument. V Mozarthaus ve Vídni je Praze věnována významná část expozice, v muzeu pařížské opery v Palais Garnier je alespoň maketa scény Dona Giovanniho ve Stavovském divadle.
Je škoda, že se tohle všechno v Praze bere jako samozřejmost. Že Národní divadlo provozuje dosti ostudnou inscenaci Dona Giovanniho a Bertramka je jakousi zchudlou příbuznou pražského kulturního života. Ale nezoufejme, ona je ta tradice vidět jinde, třeba v počtu operních scén, které žijí přes trvalý nedostatek financí, nebo v tom, že 2. září se otevře představením Prodané nevěsty nové divadlo v Plzni.
Nové divadlo v Plzni |
Žádné komentáře:
Okomentovat