Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

středa 31. října 2018

O demokracii v Česku

V roce 1918 vznikl stát Československo, po roce 1992 se ustavila Česká republika.

Stát je obvykle definován jako instituce disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony. Je vymezen státní mocí, lidem a územím a zahrnuje ozbrojené síly, státní byrokracii, soudy a bezpečnostní sbory. To ovšem splňují nejrůznější typy státu, takže určující je, jakým způsobem se vládne.

Ústava České republiky v preambuli upřesňuje, že: "...jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií.

Takže demokratický. Což je opět odpověď jen částečná, protože forem demokracie existuje řada. Snad nejblíže mému chápání demokracie je pojetí britského filosofa, ekonoma a politického učence Johna Stuarta Milla. Stručně řečeno jde o liberální demokracii, která vychází z vlády veškerého lidu při zachování silného postavení významných menšin.

Vždycky je však důležité, kdo onu demokracii prakticky naplňuje. Československý parlament to potvrdil zákonem zvaným Lex Masaryk z roku 1930, který říká: „T. G. Masaryk zasloužil se o stát“.

A TGM se k otázkám demokracie vyjádřil možná nejpregnantnějí 28. října 1928, kdy v parlamentu řekl toto:

Náš politický úkol je vybudovat republiku demokratickou. Mluví a píše se v celém světě o krizi demokracie, o krizi parlamentarismu. Oč běží, co se v Evropě po světové válce politicky děje?
Světová válka stala se pronikavou revolucí, pokračující ve veliké politické přeměně, započaté revolucemi XVIII. století. Urychlil se všude přechod od aristokratismu a monarchismu absolutistického přes monarchism konstituční k demokratismu. Stručně vysloveno: vláda jednoho se vystřídává vládou všech...

Vláda všech nad všemi, to, že každý občan může opakovat sebevědomé slovo francouzského despoty: "stát jsem já" nebo skromněji já také jsem státem - to je problém demokracie. Monarchism se vyvíjel mnohá tisíciletí - demokracie teprve od konce XVIII. století, a proto moderní demokracie jsou nehotové a vlastně jenom pokusy o demokracii. Proto není divu, že mnozí vychovanci a stoupenci starého monarchistického režimu, jenž svým aristokratismem udržoval klid a nadpráví aristokracie, brojí proti demokratismu, usilujícímu o nutné přeměny společenského řádu stálou reformou a v krajním případě i revolucí. Proto tu a tam proveden návrat k absolutismu, k diktatuře. Také u nás našli se jednotlivci a frakce stran, které si zahrávaly s převratem a diktaturou; ubohost a fiasko těchto pokusů smím přijímat za důkaz, že rozhodná a rozhodující většina našeho občanstva v absolutism a jeho diktatuře již nevěří... Tedy: je-li demokracie vládou všech nad všemi, za daných kulturních poměrů nezbytně to znamená, že všeobecným právem volebním do vlády a do parlamentu se dostávají stručně řečeno laikové, neboť v demokracii je parlament lidem volený zřídlem vší státní moci. Nemluvím proti tomu, neboť to je údělem, podstatou demokracie...

Jsem demokrat z přesvědčení a přijímám dané potíže demokratismu; není státní formy bez slabosti, to právě tkví ve věci. Naše nesnáze prýští z vysokého požadavku demokracie, žádající občanstvo v pravdě politicky vzdělané, voličstvo uvědomělé - muže i ženy...

Chtěl bych také upozornit na možnost užívat znaků ve výborech parlamentních; páni poslancové se nemusí za to stydět, neboť demokracie sama v sobě chová ten dualism, o němž mluvím...

Vůbec naše ústava a prvé zákony, koncipované, formulované a kodifikované v nutném chvatu, mají dost neurčitosti a přímo vad a chyb. Mimo to všecky zákony jsou vlastně rámcové a jsou určeny pro svou dobu a pro zvláštní poměry - doplňování, opravování, revize zákonů je proto přirozeným požadavkem. Ale je zdravým úsilím neměnit zákonů kvapně a v chvilkové náladě - zákony se vžívají jen trváním. ...

Demokracie není pouze formou státní, nýbrž také methodou všeho veřejného a soukromého života, je názorem na život; podstata demokracie je shoda lidí, jejich mírné obcování, láska, lidskost. Úspěšná politika, domácí i zahraniční, uvědomělé politické vedení předpokládá souhlasnost občanů v hlavních názorech a v hlavním směru politického počínání. Stát není jen mechanismem, politika není jen dovednou správní a diplomatickou technikou, stát je spolčením občanů na rozumových a mravních základech...

Opravdové demokracii nestačí instituce, ona potřebuje lidí, lidí živých, tedy lidí věřících v poslání svého státu a národu, lidí spojených ideou; naší demokracii nestačí pouze technické školení úřednictva a vojska, naše demokracie je mravním úkolem životním nejen úředníků a vojáků, nýbrž všech rozmyslných občanů a občanek a v prvé řadě zástupců občanstva, jeho vůdců. Naše demokracie musí být zárukou a ochranou všeho kulturního snažení v oboru technickém a hospodářském, v oboru věd a umění, mravnosti a náboženství... Proto naše demokracie musí být stálou reformou, stálou revolucí, ale revolucí hlav a srdcí!

Přeskočíme-li dlouhých 60 let, z nichž téměř 50 nemělo s demokracií mnoho společného a 30 byla země okupována, pak po roce 1989 nastoupil nový pokus o demokracii, nepopiratelnou autoritou se stal Václav Havel a v roce 2012 schválil parlament "Lex Havel" ve znění: "Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii." A schválil ho téměř jednomyslně, vlastně tím oslavil jeho chápání demokracie, přestože pohled jednotlivých poslanců a parlamentních stran na ni i na něj nebyl ani zdaleka tak jednotný. Vždyť on sám byl aktivním podporovatelem občanské společnosti, tedy v podstatě liberální demokracie. Jeho zásadními odpůrci přitom byli předsedové ODS a ČSSD Klaus a Zeman, kteří povolební smlouvou "O vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřené mezi ČSSD a ODS" z roku 1998, zvanou také Opoziční smlouva, posunuli liberální charakter demokracie k rozdělení moci mezi dvě strany, což se pokusili v roce 2000 dlouhodobě legalizovat novým volebním zákonem. Této zásadní změně volebního systému, která měla silné učinit ještě silnějšími a slabé ještě slabšími, Václav Havel jako prezident zabránil návrhem k Ústavnímu soudu, který jeho námitky potvrdil. Odtud se táhne přátelství a spolupráce obou zmíněných politiků, kteří se po Havlovi stali prezidenty země, a jejich společná a nepříliš skrývaná nepřízeň k Havlovi. Václav Klaus dodnes útočí na občanské aktivity a Miloš Zeman dokonce opojen opakovaným zvolením do prezidentského úřadu letos v lednu prohlásil: "Pražská kavárna, což je takové společenství sebe se utvrzujících lidí, kteří v životě příliš mnoho nedokázali, teď asi, pokud nebude chtít pět let fňukat, že neprošel její kandidát, bude muset zavřít ústa. Zdůrazňuji, zavřít ústa. Já jsem pověstný originálním překladem anglických výrazů. Nicméně výraz 'Shut up' (česky drž hubu) je natolik přeložitelný zdvořile i méně zdvořile, že ponechávám na každém, pro jaký překlad se rozhodnou." Jinak řečeno: já jsem dokázal vyhrát a těch 49 % občanů, kteří mne nevolili, atˇ drží hubu, tohle je můj stát.

Z jiného úhlu, ale v podstatě stejným směrem se dnes snaží ovlivnit charakter demokracie v Česku i předseda vlády Andrej Babiš, který chce v zájmu "řízení státu jako firmy" omezit sílu sněmovny, kterou považuje za žvanírnu, a zrušit senát. Pro nejbližší dva roky a pravděpodobně i později mu v tom brání právě existence, respektive složení Senátu. Je otázka, zda a jak do té doby dozrají ve státotvorné politiky reprezentanti polistopadové generace ve straně Piráti, případně v Čižinského hnutí.

Když to shrneme, tak stoletá bitva o charakter demokracie a tím i charakter Českého státu pokračuje a nezdá se, že by byla prohraná. Avšak lepší než nářek nad fígly starých technologů moci, ať už v jakýchkoli barvách, je podporovat liberální proud, který vytváří zřejmě největší prostor pro uplatnění jednotlivce jako předpoklad pro naplnění jeho lidských práv.

Má to ale háček. Aby takovéto pojetí demokracie a státu fungovalo, musí být většina srozuměna s tím, že k úspěchu je třeba být aktivní. Není-li to vnímáno jako samozřejmost, nechá se ona většina snadno přesvědčit, že je pohodlnější přenechat iniciativu a moc někomu jinému a odevzdat se jeho vůli. O to víc je třeba burcovat ke konsensu liberálnímu. K tomu ovšem nestačí jen kritizovat, ale je třeba ukazovat cestu, což vyžaduje lidi schopné, přesvědčené a ochotné nebát se a nekrást, tedy takové, jakými byli třeba Masaryk nebo Havel. A ti nejsou samozřejmostí nikde, natož v zemi, která je malá, její demokracie je křehká a o její ovlivňování usiluje nepříliš vzdálená velmoc, kde slovo liberál má nádech nadávky. Přesto pohled zpátky a také na dnešní české spojence v okruhu západní civilizace, kde demokracie má mnohem hlubší kořeny, může být zdrojem historického optimismu.


úterý 30. října 2018

Hospodská Minnie a Jonas Kaufmann

Již třetí letošní přenos z Metropolitní opery se konal 27. října a byla to "americká" opera Giacoma Pucciniho La Fanciulla del West, česky Dívka ze západu. Ale trochu k historii.

Psal se rok 1910. Metropolitní opera se začínala otřepávat z lítého konkurenčního boje s Manhattan Opera, ve kterém zvítězila mimo jiné i díky tomu, že uplatila neskutečnou částkou 1,2 mil. dolarů jejího provozovatele, aby opustil New York a 10 let se nevracel.

Tři roky před tím, v roce 1907 se v Metropolitní odehrály dvě úspěšné premiéry oper Giacoma Puccini (Manon Lescaut a Madame Butterfly) za účasti autora, takže není divu, že nový ředitel divadla u něj v následujícím roce objednal další, jejíž uvedení by divadlu přineslo jak americkou, tak i světovou premiéru. A byl proto zvolen i americký námět vycházející z divadelní hry The Girl of the Golden West, která se už třetí rok hrála na Broadway. Operu Puccini dokončil v roce 1910 a byla napsána "na tělo" velké hvězdě Enrico Carusovi a Emě Destinové, která vtrhla do Metropolitní koncem roku 1908 a za dva roky měla za sebou mnoho desítek úspěšných představení včetně Prodané nevěsty nastudované v roce 2009 Gustavem Mahlerem.

Opera měla úspěch, ale zřejmě ne tak veliký, jak se očekávalo. Skladatel v ní pozměnil svůj styl, reagoval na impresionismus, dokonce se ozvaly i náznaky jazzu, a sám ji považoval za svou nejlepší. Ale obecenstvo zřejmě čekalo něco ve stylu jeho starších srdceryvných kusů, kde Puccini nechal své hrdinky tragicky zemřít. Nicméně přesto se do začátku roku hrála 24x, převážně s Destinovou a Carusem.

Ema Destinová zachraňující před šibenicí Ramireze - Carusa
při premiéře 10. prosince 1910
Od roku 1911 se pak opera začala hrát i v Evropě, ale ač celkem úspěšná, popularity Bohémy, Tosky, či Butterfly nedosáhla.

V Metropolitní opeře se dočkala dalšího nastudování v roce 1929 s další českou zpěvačkou Mariou Jeritza v hlavní roli, následující v roce 1961 s Leontyne Price či Renatou Tebaldi a zatím poslední v roce 1991, kde vystupovali mimo jiných Deborah Voigt, Placido Domingo nebo Marcello Giordani.

Letošní revival přivesl na jeviště především Jonase Kaufmanna, který se po svém posledním agažmá v roce 2014 (Werther) se potýkal se zdravotními i osobními problémy a vystoupení v MET několikrát zrušil. V roli láskou napraveného ničemy vystoupil již před 5 lety ve Vídni, kde milující hospodskou Minnie, zpívala Nina Stemme. Ta se dnes ve svých 55 letech orientuje na méně mladistvé role a nahradila ji u v MET nahradila Eva-Maria Westbroek, která po úspěšném debutu před 10 lety v Royal Opera House získala publikum i v Amsterodamu, Frankfurtu, Vídni i Miláně. S Kaufmannem se na jevišti setkává opakovaně, velký úspěch slavili například ve Valkýře a Andrea Chienierovi. Třetí hlavní rolí je šerif  Rack Rance, Johnsonův sok v lásce. Žejlko Lučič v roli sice debutuje, ale jinak je osvědčeným "ničemou".

Eva-Maria Westbroek jako Minnie (1. jednání)
Příběh je celkem prostý, nepolíbená hospodská Minnie je za "zlaté horečky" v Kalifornii předmětem touhy zlatokopů popíjejících v baru a největší nároky si činí šerif. Vtom se však objeví cizinec, do kterého se panenská hospodská okamžitě zamiluje, což je vzájemné. Druhé jednání už se odehrává v jejím srubu, kde láska propukne a dojde až k políbení, leč přijde šerif Rance, před nímž se cizinec schová. Rance varuje Minnie, že se tam potlouká vyvrhel Ramirez a při té příležitosti se jí pokouší zmocnit. Odmítnut odejde a po něm i Dick - Ramirez. Ozve se střelba, postřelený Dick se vrátí a je ukryt na půdě, načež dorazí i šerif. Krev kapající ze stropu Dicka prozradí, avšak Minnie přesvědčí šerifa, aby si o něj zahráli poker. Pomocí falešných karet ho Minnie vyhraje. Ve 3. jednání se chystá poprava uzdraveného Dicka chyceného zlatokopy, on však vznese poslední přání, aby se Minnie nedozvěděla jak potupně skončil. Když už má oprátku na krku, Minnie pomocí pušky a zpěvu přesvědčí chlapy, aby toho nechali a dovolili jí s Dickem odejít za štěstím, což se stane. Opona.

Inscenace odpovídá tomu, že vznikla v roce 1991. Je důsledně realistická včetně zelených stromů a padajícího sněhu, dřevěných baráků zlatokopecké vesnice i živých koní, což s sebou nese dvě nekonečné přestávky nezbytné pro přestavbu scény. Bohužel i první jednání se vleče, než je divák uveden do příběhu. Ani zpěváci nenastoupili ve vrcholné formě, včetně Kaufmanna. Po přestávce se jako mávnutím proutkem vše usadilo a ve svižném tempu s jednou další přestávkou dospělo představení ke šťastnému konci.

2. jednání - Minnie a Dick s biblí v ruce a vášní v srdci
Až na zmíněné kiksy v 1. jednání byly pěvecké výkony výborné, ale mám-li být upřímný, Kaufmann se choval spíš jako student než všeho schopný dobrodruh. Naštěstí v rozhodujících situacích zafungovala chemie a scény Minnie s Dickem byly uvěřitelné. Skvělí byli i Željko Lučić coby šerif a Sonora Todda Simpsona.

3. jednání Dickovo poslední přání

V Česku je Děvče ze západu vzácné a v pražském Národním divadle se hrála jediná inscenace v letech 2007-8.

27. října 2018
Metropolitní opera New York
přímý přenos

Giacomo Puccini
La Fanciulla del West

Režie: Giancarlo del Monaco
Scéna a kostýmy: Michael Scott
Světla: Gil Wechsler
Režie revivalu: Gregory Keller

Účinkující:
Dirigent: Marco Armiliato

Eva-Maria Westbroek - MINNIE
Jonas Kaufmann - DICK JOHNSON
Željko Lučić - JACK RANCE
Carlo Bosi - NICK
Michael Todd Simpson - SONORA
Matthew Rose - ASHBY
Oren Gradus - JAKE WALLACE


sobota 27. října 2018

Generační obměna je nutná

Tak jsem se seznámil s novými radními a jsem na rozpacích. Primátorovou hlavni zkušeností je protestní akce, největším problémem Krnáčové je podle něj nedostatečná medializace a s tím chce kočírovat 70mld. rozpočet? A nejeden další radní je na tom možná ještě hůř. A proti této partě s dobrou vůlí stojí 22 městských částí s horou úředníků, 2500 úředníků magistrátu, další borci z podniků patřících městu a dav často "nezištných" našeptavačů (poradců, asistentů, lobbistů, kmotrů...). To je velmi setrvačný kolos. Uvážíme-li, že takhle to nejspíš chodí už léta, je na tom Praha vlastně docela dobře. Čižinský s Vyhnánkem tvrdí, že to zvládli v Praze 7 a že to dají, problém je ovšem řádově větší než Praha 7, Piráti si také věří. Fakt je, že Piráti a Čižinského parta jsou mladší a většinou vzdělanější a motivovanější (třeba co se školek týče) než byli jejich předchůdci, kteří nezřídka představovali ještě první polistopadovou generaci. Uvidíme, generační obměna je v každém případě nezbytná. A nejen generační, do problémů by mělo být zasvěceno co nejvíc lidí.

Nicméně sotva si lze dělat přehnané naděje, pár měsíců jim bude trvat než se rozkoukají, schvalovací procesy také zaberou nějaký čas a pak mají 2 - 2,5 roku než začne nové kolo volebního klání. A nejsou jen vleklé bolesti jako dopravní okruh, doprava na letiště nebo dostavba metra či stavba městského okruhu za trojským vyústěním tunelu Blanka. Navíc se bezpochyby objeví problémy nečekané jako třeba v Praze 7 jen za poslední rok Trojská lávka, Libeňský most a do třetice most v Bubenské.

Ale třeba se opravdu blýská na lepší časy. „Bylo by chybné celý prostor znovu zakonzervovat obnovou stávajícího stavu. Vltavská potřebuje nové řešení, které obnoví obyčejný městský obytný prostor, ve kterém chodci nebudu nuceni překonávat důmyslný systém nor a podchodů. Dopravní problém by se měl řešit rychlým provizorním řešením. Zároveň pak budeme pokračovat v projektové přípravě výsledného řešení, které zahrne budovu filharmonie a jejího předprostoru,“ říká bývalý ředitel Institutu plánování a rozvoje Prahy Petr Hlaváček (TOP 09), který bude mít nově na starosti územní rozvoj. Praha sobě k tomu vydala prohlášení o úspěchu a Piráti to prezentují jako výsledek spolupráce. Nepřehání to s tou sebechválou? Vždyť tohle je jen malý krůček.

A jako první úkol chce primátor kromě personálií provést inventuru městského majetku a zkontrolovat, jestli někdo nemá moc výhodnou smlouvu. To je jistě užitečné, ale nejsou věci, které by měly mít větší prioritu?


středa 24. října 2018

S islámem divno hrát

Zdá se, že Saudové trumfli GRU, jistě jen dočasně. Je skoro komické, jak je vražda Džamála Chášukdžího, ke které mělo dojít na saudskoarabském konzulátu v Istanbulu, opřádána horou bezvýznamných informací.

Protože ten člověk, i když byl v mládí novinářem a od loňska psal občas sloupky do Washington Post, byl mužem mnoha tváří a ta sloupkařská byla spíš maskou, která jen sotva mohla vysvětlit jeho luxusní život. Byl kdysi spojkou Saudů na bin Ládina, je (vlastně byl) de facto hlavou Muslimského bratrstva v SA a tím nepřítelem korunního prince Muhammada bin Salmána, vloni získal promptně americkou zelenou kartu a založil v USA islámistickou politickou stranu (jistěže demokratickou, to je nejlepší cesta k moci), před pár týdny mu korunní princ nabídl funkci svého poradce a než nevratně odešel na saudský konzulát v Istanbulu, své snoubence dal telefon na člověka blízkého Erdoganovi, s nímž se v letošním roce několikrát sešel. Na příležitostného sloupkaře hrál hodně vysokou hru o islám (jinak by všechna ta rizika postrádala smysl) a nedocenil zvrácenost, se kterou jsou jeho protihráči ochotni bránit své zájmy.

Faktem je, že to všechno je součástí velice delikátní hry o Blízký Východ, kde v banku leží sázky, a nejsou to jen ropa a zbraně, jak těch největších hráčů - USA, Číny a Ruska, tak i lokálních jako Írán, Izrael, Turecko a Saudská Arábie. Existuje čert, který by se v tom vyznal?

úterý 23. října 2018

Vzkříšení a 7. symfonie kontra Berio

Sergej Byčkov se před Českou filharmonii postavil jako šéf  již v koncertu ke 100. výročí republiky, ale zahajovací koncert proběhl až o týden později a zazněla v něm jediná skladba, 2. symfonie Gustava Mahlera c moll "Vzkřišení".

O díle samotném jsem shodou okolností referoval již třikrát. V roce 2014 s ním v Obecním domě zahájil sezónu FOK s dirigentem Jac van Steenem, v téže sezóně o půl roku později ho Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií představili v Rudolfinu a konečně letos na Pražském jaru Iván Fisher a Budapest Festival Orchestra. Řekl bych, že všechna provedení, včetně toho Byčkovova, byla na takové úrovni, že vyzdvihovat to či ono a naopak postrádá smysl. Střídaly se v nich brněnský Fialův sbor a Vasilkův PFS. A zpěvačky v obou letošních produkcích byly stejné. Jediná viditelná změna spočívala v tom, že pro rozsáhlý aparát se Byčkovovi podařilo prosadit rozšíření jeviště na úkor první řady sedadel, což výkon nijak zvlášť neovlivnilo. Prostě na tomto pilíři přelomové pozdně romantické hudby a současně osobním vyznáním skladatelovy víry ve věčný život si nikdo nedovolí zklamat a v jistém smyslu ani nemůže, na to je Mahlerova hudba příliš mocná. A přes všechen filosofický text a podtext skladby je to především hudba, co oslovuje nadšené a okouzlené posluchače. Hudba, která kromě mimořádných osobních dispozic skladatele čerpá z multikulturního prostředí, ve kterém se celý život pohyboval, a jež je zdrojem jak jeho lyričnosti na straně jedné, tak i ironie na straně druhé. Díky tomu je pro mne největším skladatelem 20. století. A Sergej Byčkov má předpoklady větší než kdo jiný pro to, aby tento skladatelův svět s nadhledem přinesl až k posluchači. A je skvělou zprávou, že s ČF nahraje komplet Mahlerových symfonií, které se tak stanou jednou z jeho charakteristických tváří.



11. října 2018
Dvořákova síň, Praha
Česká filharmonie
Zahajovací koncert

Program
Gustav Mahler
Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“

Interpreti
Christiane Karg - soprán
Elisabeth Kulman - mezzosoprán
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek - sbormistr
Semjon Byčkov - dirigent
Česká filharmonie

------------------

Třetí koncert byl abonentní a na programu byly dvě hodně odlišné symfonie.

Tou první byla Sinfonia Luciana Beri, objednaná New York Philharmony ke 125. výročí její existence a premiérovaná v roce 1968 a druhá verze z roku 1970 rozšířená o pátou větu byla věnovaná Leonardu Bernsteinovi, který ji dirigoval. Byčkov udržoval se skladatelem přátelské vztahy a symfonii nastudoval v roce 1990 s Orchestre de Paris. Jde o velmi neortodoxní skladbu pro orchestr a 8 hlasů, které nejen zpívají, recitují, ale i mluví a vydávají nejrůznější zvuky. Orchestrální part obsahuje mimo jiné umně upravené citace různých klasických skladeb. Je to působivé a lze to respektovat, ale pochybuji, že jediný poslech oslovil většinou nepřipravené posluchače úměrně potlesku. Pro mne je to práce, která se pohybuje na konci cesty zvané hudba, to co je dál by se mělo nazývat jinak. Skladba je náročná především pro dirigenta, aby ji udržel pohromadě.

Pokud jde o Dvořákovu symfonii, Byčkovova interpretace mi připadá jako jedna z nejlepších, které jsem slyšel. Ucho je sice zvyklé na více laskajících smyčců, ale Byčkovovo pojetí, pro někoho možná poněkud technicistní, jakoby otevírá krásné staré balení a překvapivě hudbu posouvá k modernímu světu.

Semjon Byčkov a London Voices
Protože obě skladby byly poměrně krátké, zbyl prostor pro hned tři poněkud nezvyklé přídavky. Brahmsův Uherský tanec a dva Slovanské tance.

17. října 2018
Dvořákova síň, Praha
Česká filharmonie
Abonentní koncert A 1

Program
Luciano Berio: Sinfonia pro 8 hlasů a orchestr
Antonín Dvořák: Symfonie č. 7 d moll op. 70

Interpreti
Semjon Byčkov - dirigent
London Voices
Česká filharmonie

Abych vše shrnul, z těch prvních šéfovských počinů Sergeje Byčkova zůstal nejsilnější dojem z Mahlera, ona je to také skladba ze všech největší, zatímco ty z druhého koncertu byly v tomto smyslu srovnatelné. Nicméně z nezvykle vážných tváří nastupujících muzikantů jsem měl dojem jistého napětí, což ovšem mohl být i odraz zodpovědnosti.

------------------

Příznačné však je, že někteří hudební kritici mají výhrady. Ne sice prvoplánové, ale závažné. Česká filharmonie zní podle nich pod Byčkovem jinak, chybí měkké, české, zpívající smyčce a dramaturgie také není to pravé... Podobné trapné kvílení se ozvalo, když vloni přijel do Stavovského divadla Placido Domingo. Některé specialistky dokonce vyjádřily pochybnost, zda vůbec umí dirigovat. Jenomže Byčkova chtěl orchestr i vedení filharmonie, patří mezi světovou dirigentskou špičku, široko daleko nebyl nikdo jeho formátu a on sám tvrdí, že nabídku přijal právě kvůli specifické hře orchestru. A ten ho přivítal taktovkou ve tvaru klíče s textem: „Mistře, jsme rádi, že Vás tu máme. Vítejte v naší rodině!“ Kdyby měl orchestr znít jako za Talicha, Neumanna nebo Bělohlávka, mohl se vzít nějaký béčkový dirigent, který by se to naučil podle youtube, orchestr už to umí a mohli s tím jezdit po českých luzích a hájích a bylo by. Mahlera takoví mudrlanti nakonec vyštvali z Vídně, naštěstí stačil dát divadlo do pořádku. Mimochodem, stejný styl používají zrádní politici, kteří svou malost zakrývají snahou rozbít náš vztah s Evropskou unií.

Nyní jede orchestr k 16 koncertům v Anglii (24. října), Spojených státech včetně dvou vystoupení v Carnegie Hall a koncem listopadu v Rakousku, kde bude skladby představené v říjnu v Rudolfinu hrát. Pokud by snad za oněmi kritickými hlasy bylo víc než jen kritikův mindrák z vlastní nemohoucnosti, problémy jistě ke konci roku vyplují na povrch.

Nicméně pokud jde o Českou filharmonii, smysluplnější je těšit se na skvělý program prvního koncertu orchestrální B řady s dirigentem Jakubem Hrůšou těsně před Vánoci.

Jak jsme budovali republiku

Verze mých vnuků.

Můj prapradědeček se jmenoval Alois. Pocházel z vlastenecké rodiny, jeho tatínek měl hospodu u Žižky. On sám jezdil na kole, byl od mládí Sokol a stal se až místostarostou Sokola v Plzni. Byl také direktorem první úplně české pojišťovny Slavia. Revoluce v roce 1918 ze nezúčastnil, protože o žádné nevěděl.

Sokolové pořádali veliké slavnosti, kde cvičila spousta lidí, a říkalo se jim slety. Na slet v roce 1932 přijeli také Sokolové z amerického Chicaga. Připluli lodí do Hamburku a odtud pokračovali do Prahy vlakem. Když přijeli na plzeňské nádraží, slavnostně je uvítal můj prapradědeček. A aby si pamatovali, kde to bylo, pohostil je pravým plzeňským pivem. Všichni volali „Na zdar“ a Američani odjeli směr Beroun.

A takhle pradědeček Alois vypadal, vlevo je praprababička:


Můj druhý prapradědeček se jmenoval Vojtěch, byl mlynář a za první světové války škodil císaři a pomáhal národu tím, že lidem prodával na černo lacinou mouku, aby neměli hlad. Kvůli tomu se přel s úřady o každou korunu daní, aby sám nehladověl když bylo málo vody, což bylo pořád. Kamarádil se s panem farářem Baarem a hlasitě zpíval v kostele. Když hasiči udělali v obci sbor, stal se jeho vlasteneckým náčelníkem a koupil mu stříkačku. Měl taky syna v Americe, který mu pomáhal. Další tři synové byli ve válce a taky neměli rádi císaře, ale nedostali se do legií, protože byli vysoko v horách. Pak vznikla republika a Vojtěch byl velikým fandou Sokola. A tak když Sokolové odjížděli do Prahy na slet, uspořádali kolem mlýna slavnostní průvod s prápory, protože jim zaplatil cestu. Přijel i americký syn, ten si ale cestu platil sám.

Tohle je Vojtěch a jeho tři synové s mlýnem v zádech. Ten fešák vpravo je můj pradědeček:


I můj pradědeček budoval republiku. Ve své lékárně schovával za nacistů sokolský prápor, holiči, co v ulici stříhal lidi, říkal pane Bukvaj, buďte s těma řečma opatrnej, někdo vás uslyší a skončíte v kriminále. Pan Koza nebyl opatrnej. Taky jsme na záchodě krmili šiškama zakázanou husu. A když byla v roce 1945 proti nacistům revoluce, pradědeček obětoval na její vítězství demižón lihu, který byl na dvoře. Zjistil to až po revoluci. Pak přišli komunisti a v čudu bylo všechno. Špiritus i se sudem, Sokol a taky holič, protože z pana Kozy se stal zasloužilý odbojář.

demižón na líh
Můj dědeček zprvu nebudoval, byl od malička podezřelý živel. Když byl atentát na německého velitele Heydricha, šla s ním zrovna jeho babička na procházku a padlo na něj podezření, že v kočárku něco skrývá. Musel z něj být vyzvednut, aby se zjistilo co, ale nic. Jen co se naučil chodit, potrestal Němce tím, že jednomu, velkému asi tak jako on, sebral vzácné jablko.

dědečkův odbojový kočárek
potrestaný okupant
Škodlivých návyků se však zbavil a když viděl zdarma 20x film o bílém zlatu Kazachstánu, stal se pionýrem. Nakonec všechno dobře dopadlo a přišel Havel.

Můj táta i starší bráchové už nebojovali, ti přišli k hotovému a pořád se jim něco nelíbí.

neděle 21. října 2018

Perpetuum mobile zn. Barenboim

Hudební legenda Daniel Barenboim (76) kromě toho, že hraje a diriguje, má zřejmě potřebu dávat věci do souvislostí tak, aby získávaly vyšší smysl. Před téměř 20 lety založil s vyšším posláním West–Eastern Divan Orchestra, je to pár let, co spustil internetové hudební vydavatelství a label Peral, vloni zahájila činnost Akademie navazující na zmíněný orchestr, ostatně i Mé vlasti přiřkl jakousi vyšší, ani v Česku nevnímanou hodnotu. V letošním roce zahájil svůj nový projekt, cyklus Beethovenových klavírních sonát, jež má v úmyslu odehrát v několika recitálových šňůrách všechny (a jak jinak než zpaměti) tak, aby vše skončilo v roce Beethovenových 250. narozenin, tedy 2020. Začal v neděli v rakouském Štýrském Hradci (1), v pondělí pokračoval v Praze a hrál jakoby ponořen do sebe, tak jsem se také ponořil, ale pomlouvali mne, že jsem spal. Nesmysl, ani já, ani Barenboim, i když ten na rozdíl od 7 přídavků Chopina před 8 lety tentokrát zavřel víko a konec. Někdo řekne, stáří. Jenomže on v příštích 6 týdnech diriguje a hraje 22x sám, resp. se 4 orchestry na 4 kontinentech. Chybí jen Afrika a Antarktida. Vskutku parádní ubývání sil.

Takže už chybí jen dodat, co hrál. Začal ranými sonátami z let 1794-95, které připsal asi hlavnímu ze svých učitelů, Franzi Josefu Haydnovi. Vrcholem večera ovšem byla bezpochyby sonáta č. 29 zvaná Hammerklavier z pozdního skladatelova období (1816-18), jež je možná z těch 32 skladeb nejnáročnější a svou stavbou i délkou okolo 50 minut připomíná spíš symfonii. Takhle nahrál před časem její 4. větu:


Není bez zajímavosti, že rozdíly mezi ranými a pozdními skladbami pro klavír neurčovalo jen zrání skladatelé, ale i rychle se zdokonalující konstrukce tohoto nástroje a z ní vyplývající zvukové a výrazové možnosti, což se ostatně odráží i v názvu 29. sonáty.

Její pražské provedení ale znělo mnohem majestátněji než ukázka, která vznikla kolem roku 2003. Možná i proto, že Barenboim si přivezl do Prahy svůj další hudební projekt, totiž klavír, který vznikl ve spolupráci s belgickým stavitelem pian Chris Maenem a firmou Steinway. Ten mistr představil v Royal Concert Hall v roce 2015.


A tady na něj hrál a děkoval se v Praze:




15. října 2018
Dvořákova síň, Rudolfinum
Daniel Barenboim - recitál

Program
LUDWIG VAN BEETHOVEN (1770–1827)
Sonáta pro klavír f moll, op. 2 č. 1
Sonáta pro klavír Es dur, op. 3 č. 3
          přestávka
Sonáta pro klavír č. 29 B dur, op. 106 ("Große Sonate für das Hammerklavier“)

----------------------

(1) Tento štýrský koncert byl organizátory označen jako "Koncert pro lidská práva" s mottem: "Žádná kultura bez lidských práv a žádná lidská práva bez kultury" s tím, že je věnován myšlence a obsahu Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. prosince 1948. Referendum na Valném shromáždění OSN bylo reakcí na katastrofu dvou světových válek v první polovině 20. století, říká se v komentáři viceprezidenta Štýrského hudebního spolku.

"Lidská práva by měla být duchovním, kulturním a politickým vodítkem k formování budoucího světa. I dnes platí, že svět by nemusel být takový, jaký je, kdyby měřítkem našeho jednání byla lidská práva. Zásady lidských práv neplatí jen pro "velkou politiku". Nejen globální ideje, ale i místní záležitosti jsou projevem doby. Lidé, kteří nesou zodpovědnost - ať žijí kdekoli - by neměli jen přihlížet, ale rozhodovat se v duchu lidských práv," pokračuje pan Alfred Stingl.

Zní to trochu nadneseně, ale bez respektování těchto aspektů existence lidstva, by se svět mohl vrátit k barbarství, které je světu imanentní.


sobota 20. října 2018

Berlínský svět

Berlín je město, do kterého kdykoli přijedete, můžete čekat událost. Ani tentokrát nezklamal.

REÁLNÝ SVĚT?
Už na berlínském hlavním nádraží mne vtáhla putovní výstava fotografíí World Press Photo 2017. Je sice otázka, zda výběr představuje skutečný svět nebo jen efektní obrázky extrémních momentů a kuriozit, ale i tak jsou mementem pro bezstarostné optimisty. A ten reálný svět je stejně pro každého člověka jiný, protože ho vnímá přes lupu tvořenou vlastními životními zážitky a nasvícený jedinečnými zkušenostmi.

Muž ve Venezuele vzplál při střetu policie s demonstranty proti vládě Chávézova
následníka Madura, který přivedl zemi ke krachu

HOTELY
Mám jednu takovou zkušenost a nevím, čím to je, že speciálně v Berlíně opakovaně narážím na ruské hotely. Je pravda, že jsou levnější, ale ve Vídni, Paříži i jinde na jih od Dunaje a západ od Odry a Nisy i za Kanálem se mi to nestává. Mají svá specifika. Většinou jsou lehce až středně omšelé a na nějaký ten detail se nehledí. Ulomila se bílá dlaždice pod umyvadlem? Ničevó, spraví to stříbrná lepící páska, hlavně že teče voda. A schází se tam ruskojazyční lidé, kteří u recepce klábosí a klevetí. Ale jinak je tam čisto, korektní chování je zvykem a berou platbu kartou. Tedy většinou.


LIDSKÁ PRÁVA
V sobotu po obědě zalil Leipziger Strasse hluk jiný než obvykle projíždějících a čile troubících osobních automobilů. Pohled z okna ukázal mohutný skandující průvod lidí s transparenty a vlajkami, který se valil od Alexanderplatz k Potsdamer Platz a dál kolem Brandenburger Tor k Siegessäule neboli Vítěznému sloupu. Byla to demonstrace pod hesle "Berlín proti nacismu" a účastnilo se jí podle jedněch 150 000 lidí, podle jiných ještě o 100 000 víc.



V každém případě dav proudil téměř 3 hodiny a jeho velikost překvapila i organizátory. Pouhých 280 km vzdušnou čarou od Prahy, kde předseda vlády, který přesídlil ze Slovenska, odmítá pustit do země byť i jediného sirotka ze Sýrie a prezident by evidentně uvítal konečné řešení cikánské otázky. Kdo ten český establishment tak zkurvil?


SVĚTLA NOCI
"Světlo je život, světlo je energie, světlo mluví všemi jazyky a spojuje lidi", tvrdí Birgit Zander, zakladatelka festivalu světel, který již 14 let rozsvěcí a rozpohybuje v říjnu berlínské pamětihodnosti. A nejen berlínské.

Takhle rozzáří třeba Bebelplatz v centru města s berlínskou státní operou, katedrálou sv. Hedviky, hotelem de Rome, starou knihovnou a na druhé straně ležící Humboldtovou universitou. A tahle světla jsou zrovna tady víc než na místě, protože na tomto náměstí byly za nacismu spáleny desetitisíce nežádoucích knih. A přitom mne napadá, že někdy v 50. letech nám na školním výletě ve Zlaté Koruně vyprávěli, že takhle nějak se tam v zájmu pokroku likvidovala klášterní knihovna.




Přívětivá tvář spolkového ministerstva financí


TRADICE
Když jedete na chvíli do Berlína, obvykle si nevyberete za svůj cíl Historické muzeum. Ani já ne, ale tentokrát jsem vstoupil alespoň do rozlehlé vstupní haly a stálo to za to. Samozřejmě jsem pak nahlédl do Wikipedie a zjistil toto: začátkem 18. století byla nedaleko berlínského zámku postavena tato rozlehlá barokní budova zvaná Zeughaus neboli zbrojnice, konkrétně dělostřelecká. Ta sice neodolala zubu času, zvláště pak válečnému, ale byla obnovena a dnes je nejstarším objektem na Unter den Linden. Jak šel čas, bylo tam ledacos. Muzeum pruských dějin a válečné slávy za císařství, výstava německých úspěchů v 1. světové válce za nacistů, Muzeum německých dějin ve světle marxleninismu za komunistů a nyní Deutsche Historische Museum. Do sbírek jsem nešel, ale ledacos napovídají plastiky ve vstupní hale. Centrální je socha Vítězství, která kdysi zdobila Sál vládců.

 

A pak třeba socha antického bojovníka, generála Kurta Kryštofa hraběte ze Schwerinu, co umřel v boji u Prahy roku 1767, model památníku "Bismarck, hrdina Německa" z roku 1896, alegorie Síla a další alegorie Vojenská věda a pak dvě sochy skoro současné:

Lenin vlevo a Wehrmacht vpravo
Jeden je z toho chvíli na rozpacích. Je to pýcha nebo varování? Nebo prostě konstatování, že takhle to bylo a tím pádem sem patří i ten Lenin?


UMĚNÍ
O pár metrů dál leží na ostrově Museuminsel houf galerií a muzeí shromažďujících obrovské umělecké bohatství obrazů, soch i kusů staveb od antiky až skoro do současnosti. A vedle toho vyrůstá na nábřeží řeky Sprévy o víkendu Kunstmarkt.

  

 A to tak, že se postaví mnoho desítek stánků a rozjede se trh s uměním i "uměním" nebo třeba grilovanými klobásami.


Jak dalece do koncepce trhu zapadá umění ruskojazyčného skořápkáře a jeho kompliců mi není tak docela jasné.

 

Spíš je to jen drobný byznys postavený na lidské hlouposti.


VELKÝ BYZNYS


Ten je samozřejmě všudypřítomný, ale někde ho dokáží polidštit, takže v obchodním centru Mall of Berlin, kde se setkáte s kde čím od superpanenských olivových olejů z Itálie, německých trik Made in Bangladesh až po kabelku za 3000 €, narazíte také na tohle:

Neexistuje cesta k míru, mír je cesta 
A o kus dál zase podobná deska s textem: "Lidé celé zeměkoule se dívají na Berlín, kde padla zeď, sjednotil se kontinent a běh dějin prokázal, že žádná výzva není příliš velká pro svět, který stojí pospolu." (Obama)

Uvědomuji si, že díky hodnotové zvrácenosti vrcholných představitelů českého státu současnosti jsem nakloněn věřit tomu, že vidět svět aspoň jedním okem z této perspektivy je zločin proti lidskosti.


KOLA
Berlín je placka a na takové se jeden s radostí přesouvá z místa na místo pomocí bicyklu, třeba i s celou rodinou. A není to problém hlavně proto, že chodníky i ulice jsou široké a jsou na nich pruhy vyhrazené pro cyklisty, kteří ani neomezují, ani neohrožují chodce.




LIDI
Informátor na nádraží. Tak tohle se mi stalo jen v Berlíně, zato dvakrát. Prostě ke mně přišel člověk a ptal se, jestli nepotřebuji poradit. Poprvé jsem byl trochu na rozpacích, vůbec jsem nechápal, že po mně nic chce. A nebyl to žádný zřízenec, jen dobrovolník.


POČASÍ
Tentokrát bylo i počasí událost, protože 23 st. C uprostřed Evropy a října není přes pokračující globální oteplování zcela běžné. Takhle pak vypadá Dóm s límcem zlátnoucích stromů a spoustou lehce oděných vyznavačů léta.



Tak tohle jsem zažil během 50 hodin od 12. do 14. října 2018 minus 16 hodin spánku, 6 hodin lelkování a internetování v pokoji a 6 hodin v divadle a koncertní síni, o čemž jinde.


středa 17. října 2018

Hrůša - vzrušující cesta do Berlína

Jakub Hrůša je jedním z party mladých muzikantů, dnes něco kolem 35 let, které jsem začal vnímat jako naděje před o něco víc než 10 lety. Jan Martiník zpívá již řadu let v Berlíně, Adam Plachetka se přes Vídeň dopracoval do Metropolitní opery, skvělá je i jeho žena Kateřina Kněžíková, ale nejdál z nich je dnes bezpochyby dirigent Jakub Hrůša.

V jihoanglickém operním Glyndebourne, Vídeňské státní opeře, londýnském Royal Opera House i v Paříži nastudovává a diriguje opery. Je šéfem státního symfonického orchestru v bavorském Bamberku, hlavním hostující dirigentem České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra. V roce 2015 dirigoval ze symfonických TOP10 Royal Concertgebouw Orchestra, v posledních dvou letech expandoval do Spojených států k dirigování velkých symfonických orchestrů (Chicago - Má vlast, Cleveland - Sukův Asrael atd.) a letos v září se dopracoval k možná nejvyšší štaci symfonické hudby - Berlínským filharmonikům v Berlínské filharmonii. Tam je béčkovým muzikantům vstup zakázán a i řadoví orchestrální hráči představují špičkové sólisty. Jestliže Hrůša říká, že konkurenci řešit nemusí, není to žádné vychloubání, ale pouhý fakt charakterizující postavení dirigenta, který se přiblížil k vrcholu. Nebo ho dosáhl.

Jak se rodila dramaturgie berlínského koncertu není úplně jasné, Hrůša zřejmě chtěl hrát svou "osudovou" symfonii - Asrael, se kterou slavil v dubnu velký úspěch v Clevelandu, tu si však pro sebe vyhradil nový šéf filharmoniků Kyril Petrenko, který skladbu před 16 lety sám nahrál. Nakonec se program ustálil na třech skladbách českých skladatelů. V úvodu to byla symfonická báseň Antonína Dvořáka Zlatý kolovrat, asi nejhranější ze čtyř skladeb podložených baladami K.J. Erbena (další jsou Vodník, Polednice a Holoubek) z konce 19. století. Následoval první houslový koncert Bohuslava Martinů z roku 1933, který byl dlouho považován za ztracený a premiérován byl až o 40 let později Josefem Sukem s Chicago Symphony Orchestra a Georgem Solti. Po přestávce následoval vrchol koncertu, rapsodie Taras Bulba, kterou Leoš Janáček složil v průběhu 1. světové války a vychází ze stejnojmenné novely Nikolaje Gogola. Tedy druhá programní skladba večera. Janáček byl rusofil a tak vybral odpovídající text, kde Taras vyslovuje proroctví: "Přijde čas, kdy z ruské země vzejde car, a na světě nebude síla, která by se  mu nepodvolila!" To dnes nejsou zrovna nejvítanější slova, ale ona jednak nezazní a především kvalitní hudba má svůj jazyk, který slova nepotřebuje.

Uvedené složení večera lze vnímat z různých úhlů. Jednak jde o tři špičkové skladatele představující různé hudební styly, přestože všichni tvořili na přelomu 19. a na počátku 20. století a současně to byli reprezentanti tří významných regionů Česka. Dvořák - Praha a okolí a v jeho hudbě je to slyšet. Přes přátelství s Brahmsem a Čajkovským je orientován na anglofonní svět, je významně oceňován v Anglii a také Spojených státech. Martinů - Vysočina, Paříž a také Amerika a konečně Janáček - Brno a Lašsko, a také v jeho hudbě je kraj obtisknut, stejně jako vřelý vztah k Rusku.

Hrůša sám se v jakémsi rozhovoru zamýšlel nad interpretací a nad tím, jak v takových situacích, do které se dostal, zachovat identitu orchestru i svou, což je předpoklad špičkového výkonu. Je jasné, že pokud jde o repertoár, který orchestr zná a má ho nějak osvojený, dirigent má jen výjimečně šanci jeho hru změnit.

Dvořák nebyl pro orchestr neznámý a i když Zlatý kolovrat hrál v minulých letech pouze dvakrát, orchestr zněl "dvořákovsky". Řekl bych spíš, že díky dirigentovi. V případě Janáčka zřejmě Hrůša během dvou zkoušek dokázal svou představu na orchestr převést a provedení vyznělo přesvědčivě. A pokud jde o Martinů, výhodou bezpochyby bylo, že houslista je zjevně publikem oblíbený a skladbu spolu s Hrůšou již dříve hrál. Přesto bych řekl, že Dvořák a Janáček vyvolali hlubší dojem.


Vztah orchestru a dirigenta byl obdivuhodně vstřícný, což do značné míry vyplývá z dirigentovy povahy a zkušenosti. Takže ona cesta do Berlína byla veskrze vítězná. Tedy jeho i moje. A věřím, že to nebude dlouho trvat a zajedu si tam poslechnout v jeho podání i skladby jiné než české provenience.


A pokud jde o Asraele, toho bude hrát Hrůša v tomto týdnu v Mnichově se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, dalším členem symfonické Top10, který během dlouhého šéfování (1861-1979) přivedl mezi světovou špičku Rafael Kubelík. A bude vysílán 19. října na stanici BR-Clasic.

A protože svět je malý, předvedou v Praze ještě v této sezóně Zimmermann a Hrůša houslový koncert s Českou filharmonií, stejně jako sir Simon Rattle Zlatý kolovrat. A pokud by chtěl někdo slyšet živě Tarase Bulbu, tak již 5. listopadu ho bude hrát SOČR v Rudolfinu v rámci inauguračního koncertu nového šéfdirigenta  Alexandra Liebreicha.


Berliner Philharmonie
12. října 2018

Berliner Philharmoniker
Jakub Hrůša Dirigent
Frank Peter Zimmermann Housle

Program:
Antonín Dvořák
Das goldene Spinnrad op. 109

Bohuslav Martinů
Konzert für Violine und Orchester Nr. 1

Leoš Janáček
Taras Bulba, Rhapsodie für Orchester


čtvrtek 11. října 2018

100 let republiky - jak se lámou epochy

Ze školní kroniky 1918

VIII. válečná půjčka č. 1299, 10. června 1918: Agitací učitelstva upsáno v obci 6100 K

Projev loyality ke dni 17. srpna 1918: Oslava Nejvyšších narozenin Jeho Veličenstva císaře a krále Karla I.
Budova školní, kostel a obecní úřad ozdobeny prapory říšských a zemských barev, sbor učitelský a korporace aúčastnily se slavných služeb Božích s Te Deum, a ku konci zapěny 4 sloky hymny rakouské... Prosíme Všemohoucího, aby žehnal jeho veličenstvu a sílil Ho v Jeho těžkých vladařských pracích.

Školní rok 1918-19 zahájen byl dne 16. září 1918 slavnými službami Božími, po kterých zapěna byla Rakouská národní hymna. Po návratu do školy promluveno k žactvu, při čemž kladeno mu zvláště na srdce zachovati vždy lásku a oddanost k nejmilostivějšímu císaři a králi Našemu.

Provolání Národního Výboru z 28. října 1918!
... Dne 28. října 1918 český národ svrhl rakouské okovy a podřídil se Národnímu výboru, jenž převzal zatímní vládu.
... Naši osvoboditelé Masaryk a Wilson nesmí býti zklamáni ve svém přesvědčení, že dobyli svobody lidu, který dovede sám sobě vládnouti.

Dne 5. listopadu 1918 před zahájením vyučování shromáždilo se žactvo ke slavnostní promluvě řídícího učitele, ve které poučeno bylo o zřízení státu československého a o povinnosti býti vděčným budovatelům jeho. Zároveň se žactvu připomenulo, že škola byla vždy chloubou českého národa a žactvo se vyzývá, by zůstalo pamětlivo hesla Národního výboru: "Všichni ihned do práce!" V důsledku hesla tohoto přikročeno ihned k vyučování.

Vynesení okr. školní rady č. 2748 z 8.12. 1918: Obraz císařův a rakouskouherská hymna buďtež ze všech školních knih odstraněny.

Vynesení okr. školní rady č. 2763 z 14. prosince 1918: Budiž vykořeněn jed, který nalévala do duše české mládeže bývalá vídeňská a maďarská správa. Československý národ dosáhl své samostatnosti. Učitelstvo bedlivě bude pracovati, by mládež ve školách byla vedena směrem pokrokovým, moderním, by tak z ní byli vychováni řádní a svobodní občané.

Dne 19. prosince 1918 zasláno 85 K na českou zemskou komisi do Prahy ve prospěch dětí po padlých legionářích

Pro všechny třídy portréty presidenta Masaryka opatřeny (po 15 K bez rámce)

Spravedlivý president Severoamerických států Wilson uznal též právo Čechů a zřízení samostatného státu učinil podmínkou mírového jednání. Český národ bude vždy vzpomínati velké služby, kterou Wilson mu prokázal v nejtěžší době utrpení.

Stav žactva dne 31. prosince 1918
Počet dítek povinných                                     188
Hluchoněmých neb k návštěvě neschopných      0

úterý 9. října 2018

Voloďovy trable i po 20 letech

Před 20 lety, v červenci roku 1998 se V.V. Putin stal šéfem FSB, dříve nesoucí název KGB.

Od té doby urazil dlouhou politickou dráhu předsedy ruské vlády a prezidenta země, provázenou systematickým upevňováním osobní moci. Nedávno se v Rusku volili gubernátoři a Putinova strana Jednotné Rusku v nich nezískalo zdaleka tolik hlasů, kolik se očekávalo. Což v podstatě koreluje s výsledky průzkumu veřejného mínění, kde zaznamenal významnou ztrátu jak prezident, tak jeho hnutí.

Míra důvěry podle Levada-centrum (1600 respondentů) - listopad 2017/červen 2018/září 2018
     prezident Putin                                                                       59 %            48 %            39%
     předseda vlády Medveděv                                                     11 %                                   9 %
     ministr ZV Lavrov                                                                  19 %                                 10 %
     ministr obrany Šojgu                                                              23 %                                 15 %       

Putin se tak po téměř 20 letech vrací na začátek kariéry ve vrcholných politických funkcích, což není dvakrát povzbudivé.

Navíc je ruská společnost podle 65 % respondentů Fondu veřejného mínění nespravedlivá a převládající názor (zejména mezi mladými) je, že její struktura je méně spravedlivá než západní. Před rokem převládal opak.

Putin podobnou situaci v minulosti řešil klasickým ukázáním na vnějšího "nepřítele" a následující vojenskou akcí. Stalo se tak v případě Čečenska 2000, Gruzie v roce 2008 i Ukrajiny o 6 let později. Koho však může napadnout dnes? Na základě vylhaného obrazu sestřelení ruského výzvědného letadla syrskou raketou sice vyhrotil vztah s Izraelem, ale není pravděpodobné, že by se odvážil jít s ním a tím vlastně s celým Západem do přímé vojenské konfrontace. Zbývá mu tak buď věřit, že se situace samovolně změní k lepšímu nebo přejít k dalšímu utužení režimu s předvídatelným rizikem růstu protestních nálad, alespoň u části společnosti.

Nejracionálnější variantou by zřejmě bylo "upustit páru" napětí provedením reforem, které by umožnily odstartovat ekonomický růst. Jejich hlavním architektem je Alexej Kudrin, liberální, avšak loajální ekonom a politik. Byl Putinovým ministrem financí v letech 2000-2011, v posledních dvou letech vypracovával bůh ví kolikátý už návrh reforem a od letošního května je uklizen jako předseda nejvyšší kontrolní instituce RF, účetního dvora (sčotnaja palata). Jsou ovšem i další architekti reforem. A všechno podstatné nakonec stejně vychází z prezidentské administrativy. Zda bylo taktické začít důchodovou reformou je diskutabilní, ale Kreml se pro tento postup rozhodl. Reforma, která se tak nesmí nazývat, protože reformy jsou u lidu neoblíbené, byla vládou schválena a vyhlášena krátce po jejím ustavení a na pozadí ruské euforie z fotbalového MS v červnu 2018. Vlna odporu, do jejíhož čela se chtěl postavit opoziční politik Alexej Navalnyj (jehož jméno odmítá Putin vyslovit) přesto trvá, i když byl zákon minulý týden po absolvování schvalovacího rituálu v parlamentu podepsán prezidentem. Vzhledem k tomu, že průměrný věk dožití ruských mužů je cca 67 let a věk odchodu do důchodu postupně vzroste na 65 let, není to pro pro ně zrovna nejlepší zpráva.

Navalnyj však sedí již třetí měsíc v kriminále a jeho spolupracovníci jsou rovněž perzekvováni, takže to vypadá spíš na to utahování šroubů.

A do toho květnové zveřejnění závěrů komise vyšetřující sestřelení letadla MH17 nad Ukrajinou v roce 2014, červencové obvinění 12 Rusů z narušování amerických voleb, zpackané červencové setkání s Trumpem v Helsinkách, které kromě pocitu trapnosti nic pozitivního nepřineslo, záříjové zveřejnění detailů pokusu o vraždu bývalého agenta Skripala, a postupné rozkrývání špionážních aktivit ruské vojenské rozvědky. Nejen kauzy Skripal, ale i dalších amerických dobrodružství ruských hackerů, podobného trapasu v Belgii a dalších zaplavují media a nutí ruské pohlaváry lhát a lhát a lhát. Aspoň oni to považují za smysluplné.

Počátkem tohoto tisíciletí Putin sliboval ruskému národu, že za pár let doženou ekonomicky Portugalsko. Ovšem dnes už více než 10 let Rusko přešlapuje na místě. Kde je Portugalsko a kde Rusko? Pochybnou osobní výhodou takovýchto lidí je, že si dokážou i nezdar přeložit jako úspěch. Dokonce o tom přesvědčí i spoustu dalších lidí. Já však tu dobu, do níž Putinov vstupoval ještě se stopami mládí a dnes se dostal do předsíně stáří, vnímám jako nezdar osobní filosofie člověka, který místo křesťanského humanismu v sobě nese krutost bolševického nihilismu.

V neděli se V.V. Putin dožil 66 let. Život řady jeho odpůrců naopak ukončila nestandardní smrt, ti šťastnější skončili v kriminále. Smutná bilabce.

VIVA LA LIBERTA



neděle 7. října 2018

Praha - a je to?

Tak máme po pražských volbách. Socani to odnesli nejvíc, tramvaje zdarma je nevytrhly. A Semelová s Okamurou by si měli hledat jiné hřiště. Protestní Babišova one man show s desítkami milionů na gulášky a umaštěným managerem s mobilem na šéfa určená spodnímu patru společnosti utrpěla ne-úspěch, což znamená, že významná část společnosti, která je výš, se od něj po změně orientace ANO odvrátila, včetně jeho lidí v Evropském parlamentu a bývalých ministrů. A ti, co zblajzli guláš a bramboráky si místo voleb otevřeli doma lahváče a koukali na Novu. Partaj názorově vlaje od průzkumu k průzkumu a příště se asi bude její majitel fotit rovnou s bezdomovci. To vše ukazuje to také na limity a rizika rychlokvašených politických uskupení hnaných vůlí jednoho člověka.

Do jisté míry to platí i o Praha sobě starosty, tuplovaného zastupitele a poslance Čižinského, který chce konat dobro s partou kamarádů a obdivovatelů bez solidní organizace a explicitně definovaného ideového ukotvení na němž stojí stavba státu. Pro ně by ho měl nejspíš zajistit někdo jiný. Ale jak je vidět z posledních let, i když je ona kotva založena v ústavě, existuje nemalý zájem tu skálu podminovat a proto jeho střežení k vrcholové politice patří. A pražská politika k ní bezpochyby náleží. Navíc brání kotrmelcům, jaký absolvovalo ANO. A pirátská strana má sice stanovy, ty však v první řadě odráží jejich odpor proti autorským právům a z něj vycházející pojetí svobody a demokracie, zato slovo ústava se v nich najít nedá.

Vrátím-li se ještě k sociální demokracii, pak dnešní situace je ovoce stromu více jak 20 let starého, který zasadil Miloš Zeman, když se dral k moci. Partajní křídla, která se vytvořila díky náboru systémem "ber, kde ber" jsou natolik nekompatibilní, že po každém nezdaru se vlády ujme nová parta, která tu předcházející likviduje. To se stalo i po loňských parlamentních volbách, kdy na všechny funkce rezignoval bývalý předseda Sobotka a do úzkého vedení se prodrali jednodušší okresní politici jako Zimola a Foldyna. A spolu s tím, že ANO přebralo onu část voličů (a to až překvapivě významnou), kteří očekávali v prvé řadě hmotný prospěch nebo aspoň ty gulášky, i když mnozí nakonec nevolili nikoho, sociální demokracii klesla k úplnému dnu a tvrzení předsedy Hamáčka, že se od něj odrazili, je spíš "přání otcem myšlenky". A cesta zpátky, pokud existuje, bude dlouhá a trnitá a kdo ví, jestli to nebudou cesty dvě.

Na druhé straně spektra se nachází ODS, která sahá od Klause juniora po zásadové demokraty jako Miroslava Němcová, a protože zátěž myšlenkových pochodů Klause seniora na ní stále leží, občas ustřeluje do poloh obtížně akceptovatelných, ať už jsou to projevy nevraživého euroskepticismu, dusivého nacionalismu a xenofobie. Obecně je to však hlavní výrazně pravicová strana, která dokázala překonat atentát spáchaný na ní před 5 lety, ke kterému ovšem sama dost pomohla.

A jako poslední jsem si nechal kdysi poměrně významnou TOP09, která je sice ideově zřetelně čitelná a do jisté míry blízká ODS, ale po odchodu Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska do pozadí jí chybí výrazná osobnost v čele, což dokumentuje i to, že stávající předseda do strany vstoupil až když bylo jasné, že bude zvolen. Obávám se, že půjde-li to tak dál, brzo už bude nevolitelná. Ostatně není jediná, kdo je sama o sobě na hraně volitelnosti, STAN a Lidovci na tom nejsou o mnoho lépe. V pražských volbách společně uspěli. Zřejmě by jim i nadále slušelo, kdyby se zbavili malicherného snění o minulé slávě a vytvořili jeden demokratický politický blok.

To není žádná extra bilance, v každém případě je však vrcholně pozitivní skutečnost, že z pražského "parlamentu" zmizeli komunisté, Okamura i Zelení.

Tahle situace vedla k rozdělení sil mezi pět volebních subjektů - politickou stranu ODS, sdružené politické strany v čele s TOP a STAN, Babišovo protestní hnutí-státotvornou stranu ANO, politicky nevykvašené společenství Piráti a partu spravedlivých bratrů Čižinských téměř rovným dílem. K vytvoření vlády pro hlavní město se však musí spojit tři z nich, přičemž koaliční potenciál ANO se zdá být nejmenší. V tuto chvíli to vypadá na nesourodý slepenec Piráti, Čižinští a Pospíšilův blok. Jak bude fungovat, když vůdcovské ambice Pirátů se začnou křížit s Čižinského potřebou řídit a třetí do party bude vřít vnitřní nespokojeností ví jen bůh. Poněkud smysluplnější trojice ODS, Čižinští a Pospíšil naráží na osobní animozity a hrdost "Jendy" Čižinského. Ať už to bude jakkoli, mají čtyři roky na to, aby dokázali, že z jejich volebních slibů nezůstala jen nesplněná přání. Tak mnoho zdaru

středa 3. října 2018

Mozart na Provázku

Divadlo (Husa) na provázku je mladé 50 let. Ke svému překvapení jsem zjistil, že o něm vím kdeco, aniž bych ho znal. Balada pro banditu v různých podobách s písněmi, které okupují uši. Brněnští vlčáci Bartoška, Donutil, Heřmánek, Polívka, kteří vtrhli v 70. letech do Prahy, vyryli do ní stopu a dodnes jsou hlasitě slyšet. A Iva Bittová, která vtrhla do světa, Milan Uhde, dramatik a politik, Miloš Štědroň skladatel, pedagog, glosátor, Petr Oslzlý, rektor JAMU, Vladimír Morávek, šílený režisér, jehož Kouzelnou flétnu ve Stavovském divadle jsem nedokázal dokoukat. To všechno jsou lidé, kteří jsou spojeni s tímto divadlem, které kromě na provázku bylo léta spíš na hraně.

Vitka, kterou bych rád viděl, protože Martinů, Mucha a ona - brněnská slečna Vítězslava Kaprálová, trojka, která se utkala v Paříži, mi už dlouho nemizí z paměti, tak tohle provázkové divadlo mi v Praze uniklo. Za poznáním jsem proto vyrazil do Brna, kde jsem viděl představení Amadea, poctu Miloši Formanovi v režii Vladimíra Morávka, sudu prachu plného fantazie. Pozdě, ale přece. A nelitoval jsem ani chvíli. Divoká koláž akcí a hudebních nápadů není ani tak o Mozartovi a Salierim jako spíš o průměrnosti, která poháněna ctižádostí a závistí vede až k lidské tragedii. Prostě o tom, co kolem sebe vidíme denně, ovšem v provedení "všední den". V divadle na brněnském Zelňáku to naopak byl neuvěřitelný gejzír absolutního divadla prováděného herecky i pěvecky perfektně disponovaným mladým souborem doplněným otcem a synem Donutilovými. A to všechno podbarveno především Mozartovým Requiem.
Krásná Simona Zmrzlá jako Konstance
a Miroslav Donutil jako Salieri coby svůdník
Morávek o hře navíc říká: „Základní paradox naší existence je, že od té doby, co si Evropa řekla: ´Bůh není, díky, je dovoleno vše, mohu cokoli´, od té chvíle si člověk může sám něco přikázat, sám odpustit, sám se úkolovat, ale není vlastně vůči čemu se definovat, vůči komu se uklidnit a vůči komu cítit pokoru. A v tom je geniální dramatický oblouk této hry. Salieri je člověk, který se ze zoufalství rozhodne být parchantem, zvítězí ve všech okolnostech té partie, kromě toho, že na závěr zjistí, že není šťasten ani trochu a že je ubožák.“
Miroslav Donutil jako Salieri a Martin Donutil jako Mozart
Chápu však, že udržovat soubor trvale v takových otáčkách je vyčerpávající, takže divadlo nakonec Morávka vypudilo.

Ukázku lze vidět v archivu České televize


Divadlo Husa na provázku
Peter Shaffer (překlad Martin Hilský)
AMADEUS tj. Milovaný Bohem
26. září 2018

Úprava a režie: Vladimír Morávek
Dramaturgie: Lucie Němečková
Scéna: Svatopluk Sládeček
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Hudba: Petr Hromádka
Korepetice: David Janík
Pohybová spolupráce: Leona Qaša Kvasnicová
Inspice: Kateřina Miklínová
Premiéry: 14.,15. a 17. března 2014

Osoby a obsazení: 
Antonio Salieri MIROSLAV DONUTIL
Tereza Salieriová, jeho žena RŮŽENA DVOŘÁKOVÁ
Wolfgang Amadeus Mozart MARTIN DONUTIL
Konstance Weberová, jeho žena SIMONA ZMRZLÁ
Josef II., rakouský císař ROBERT MIKLUŠ
Hrabě Johann Kilian von Strack, císařský komoří PAVEL ZATLOUKAL
Baronka Waldstädtenová NICOLE MALÁČOVÁ
Baron Gottfried van Swieten, prefekt VLADIMÍR HAUSER
Hraběnka von Rosenberg, mondéna IVANA HLOUŽKOVÁ
1. Větříček ("Venticelli"), donašeč MILAN HOLENDA
2. Větříček ("Venticelli"), donašeč ONDŘEJ KOKORSKÝ
3. Větříček ("Venticelli"), donašeč ADAM MAŠURA
4. Větříček ("Venticelli"), donašeč DALIBOR BUŠ
Salieriho kuchař, 87 let ROBERT MIKLUŠ
Salieriho komorník, 89 let ADAM MAŠURA
Kateřina Cavalieri, Mozartova žačka, velice talentovaná TEREZA MAREČKOVÁ
Královna noci ANDREA HORSKÁ
Muž u piána DAVID JANÍK
Zázračné dítě, 10 let MARTIN SOVA