Malostranské srdce Prahy

Nemusím romány. Protože nepotřebuji románové životy. Jsem si jist, že skutečné životy, které prošly a procházejí kolem mne, jsou mnohem cennější.

Malostranská mostecká věž

Součástí mého vlastního života se stala také spousta míst, ale kdybych měl říct jedno, které mne nejvíc oslovilo, na které mám nejvíc vzpomínek, pak to je zcela určitě Malá Strana. Některé se dají vyprávět, některé radši ne.

Malá Strana, to je nepatrný kousek země v pražském podhradí, přesně 1,37 km2 s asi 5400 obyvatel, což představuje méně než 0,3 % rozlohy města a něco málo přes 0,4 % jeho obyvatel. Když se díváte shora od Strahovského kláštera, je to řeka domů s prejzovými střechami, které se valí rozšiřujícím se úžlabím mezi hradčanským ostrohem vlevo a Petřínem vpravo jako ledovec k Vltavě. A když sejdete dolů na Kampu a k Čertovce, jsou to malé české Benátky. A když stoupáte po zámeckých schodech nahoru jako byste šli po římských Španělských schodech k Trinità dei Monti nebo Nerudovkou jako uličkami pařížského Montmartru na Place du Tertre. A naopak. Ostatně všiml si toho i 22letý Guillaume Apollinaire, když si v březnu 1902 udělal do Prahy dvoudenní výlet z Drážďan, kde působil jako domácí učitel:

Tím starým světem přec jsi znaven na konec 

Pastýřko Eiffelko jak bečí stádo mostů dnes...

A ty couváš ve vlastním životě pomalu 

Jda na Hradčany nahoru a poslouchaje k večeru 

Jak v hospodách české písně zpívají...

Jsi sám jitro přichází 

Mlékaři zvoní bandaskami v ulicích 

Noc se vzdaluje jako míšenka přesličná...

A ty piješ ten líh palčivý jako života bol 

Tvého života jejž piješ jako alkohol ...

(Guillaume Apollinaire: Pásmo)

Malostranské náměstí

Naše vzájemné seznamování sice začalo mým zklamáním, protože krásně tajemného malostranského Mikuláše a anděla z pohádky jsem jako kluk při dobrodružné výpravě v prosincové plískanici nepotkal, ale časem jsem tam nacházel spoustu jiných věcí. Nejen znovu a znovu objevovaných a obdivovaných památek a zahrad jako Valdštejnská, Vrtbovská, Vojanovy sady, Kampa či zahrady pod Hradem, ale i hromadu hospod a vináren: U Tří pštrosů, U Patrona, U malířů, Vrtbovská, Makarská, Jadran, U Kocoura, U Schnellů, U Glaubiců, U Mecenáše, Malostranská kavárna, U Tří zlatých trojek, U Dvou slunců, U Palcátu, U krále Brabantského, U dvou srdcí, U tří zlatých hvězd, U Bonaparta, Rubín, Baráčnická rychta, U tří housliček, pivnice u sv. Tomáše, Valdštejnská hospoda... A také lidi v nich a nejen v nich. Na Újezdě bydlela tátova teta a jeho bratranec, profesor na Nerudově gymnáziu Láďa Novotný a v Karmelitské Schönitzovi, tchánové tátova nejlepšího kamaráda "strejdy Pavla" a v Mostecké dělal domovníka ing. arch. Jirka Dušek, vídával jsem tam Jana Zrzavého s hůlčičkou a Zdeňka Štěpánka s pivem u Pštrosů, v Rubínu jsem chodil do divadla v podzemí a v Malostranské besedě poprvé viděl divadlo Járy Cimrmana... v Makarské jsem se poznali s mou ženu, u Mikuláše se ženil můj bratr, ve Vrtbovské zahradě se vdávala má dcera, do gymnázia v Josefské chodil vnuk Matěj, který také hrál a zpíval v kostele u sv. Tomáše nebo na Kampě... V Profesním domě jsem dělal za jedna zkoušku z diferenciálního a integrálního počtu, z terasy Šternberského paláce si prohlížel Malostranské náměstí, přebíral jakousi cenu ve Valdštejnském paláci a poslouchal tam koncerty, navštívil koncerty a divadlo v Lichtenštejnském paláci, stejně jako koncerty na Ledeburských terasách, užíval si na recepci v Kaiserštejnském paláci, kde svého času žila Ema Destinová, žádal kdysi dávno o francouzské vízum v Nostickém paláci, absolvoval spoustu výstav ve Valdštejnské jízdárně, Hartigovském paláci a také v Sovových mlýnech či Českém muzeu hudby... a spoustu detailů jsem jistě zapomněl. A mnohokrát jsem tam chodil a jen tak si to prohlížel. Jen zírám, co všechno z Malé Strany ke mně patří.

Valdštejnská zahrada

A teď se mi dostala do ruky kniha, která vypraví nebo jen zmiňuje snad stovky příběhů lidí s touto částí Prahy nějak spojených. Napsal ji Dan Hrubý a jmenuje se "Pražské příběhy - na cestě Malou Stranou." A tam je spousta dalších míst a lidí, o které se mi Malá Strana rozrostla. některé jsem neznal, některé ano, a díky té knize o nich vím víc. Beethoven, Mucha, Werich a Voskovec, Štěpánek, Zrzavý, prof. Dvořák, Brejchová, Kačírková, prof. Kotalík, Chytilová, bratři Čapkové, Scheinpflugová, Seifert, Holan, Aškenázy... Ti všichni a spousta dalších se tam mihnou v palácích a domech, které zůstávají. To se nedá vyjmenovat, to se musí přečíst. Jen se ptám, do jaké míry mě nebo kohokoliv jiného může formovat důvěrné spojení s takovouto lokalitou plnou tajemství a osudů lidí, které tam přibývají jako generace vrstvící se na židovském hřbitově. Liším se tím bohatstvím od těch, kteří celý život strávili v zapadlé vísce na okraji Evropy? Můžu jim mít vůbec za zlé, že milují třeba Putina? Sluší se odpovědět. Za zlé snad ne, ale bránit se jejich světu je nezbytné.

Třikrát ČF, třikrát jinak

Řekl bych, že v tomto měsíci si Česká filharmonie užila hraní do sytosti. Když její jedna část s dirigentem Petrem Altrichterem (po několika transkripcích "Peter al terry Kurt") ještě 1. ledna hrála klasický český repertoár při novoročním koncertu

ve skoro 9000 km vzdáleném 11milionovém jihočínském Kantonu, druhá část hrála v Rudolfinu německo-španělsko-americký repertoár s Jakubem Hrůšou. A o tři dny později ti nejlepší hráli s Jiřím Bělohlávkem při slavnostní koncertu ke 120. výročí orchestru reprízu toho prvního koncertu vůbec.

K tomu ještě koncert cyklu Objevy s dirigentem Alexandrem Shelley a nahrávání. A jako vrchol 3x3 abonentní koncerty. Celkem 13 koncertů plus zkoušky plus nahrávání.

Pro mne je zajímavé srovnání těch tří velkých abonentních koncertů, protože se během 3 týdnů vystřídali 3 dirigenti formátu, který není ani zdaleka běžný. Český šéfdirigent Jiří Bělohlávek a dva Rusové. Nebo přesněji jeden ruský Žid a druhý ruský Osetinec, jejichž narození odděloval snad půlrok, prošli stejným petrohradským učilištěm a zakotvili každý na jiné myšlenkové polokouli. Jeden - Semjon Bychkov - je občanem Spojených států ("Chtěl jsem být svobodný, ne lhát", říká), druhý - Valery Gergiev - je občanem Ruské federace, nejvlivnějším muzikantem v Rusku, zapřisáhlým příznivcem prezidenta Putina a ve Spojených státech má jen byt za milion dolarů.

Zatímco o koncertech prvních dvou již tady byla řeč, poslední koncert byl očekáván snad s největším zájmem, protože jako sólista na něm vystoupil v houslovém koncertu D dur Ludwiga van Beethovena koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček. Ve druhé části večera pak zaznělo Stravinského Svěcení jara. Obě skladby byly zahrány skvěle jak sólistou, tak i orchestrem.

Zajímavé je však porovnat u oněch 3 koncertů dojem ze vztahu dirigent - orchestr. V případě Jiřího Bělohlávka bylo cítit, že orchestr chce, že mu záleží na tom, jak zahraje. A hrál skvěle a srdcem. Ne vždy tomu tak je, ne vždy si tak sednou, ne vždy orchestr "chce". V případě Bychkova, a jen opakuji, co jsem řekl dříve, je to sázka na jistotu, cítíte že k sobě mají blízko. Dirigent dokáže orchestr vtáhnout do svých kruhů a on ze sebe vydá to nejlepší, i kdyby nechtěl. A v případě Gergieva bvl výkon vrcholně profesionální, avšak mezi ním a orchestrem jako kdyby zela mezera. Svěcení jara proto bylo technicky naprosto dokonalé, ale to hlavní, vášně, z něj nevyzařovaly. Jako kdyby se orchestr dirigentovi dokonale přizpůsobil, ale jejich světy přesto zůstaly vzdáleny.

Podstatné je však to, že šlo o  tři výjimečné večery plné skvělé hudby, které si ještě před pár lety bylo sotva možné představit. A k nim patří i ten předcházející, vánoční abonentní večer s Manfredem Honeckem a Simonou Houda Šaturovou a bezpochyby bude patřit i následující, francouzský impresionistický s Kirillem Gersteinem a Jiřím Bělohlávkem. Prostě "Tam se svět hne, kam se napře síla."

Jen s tou druhou polovinou Tyršova hesla si momentálně nejsem zcela jist. "Ve zdravém těle zdravý duch." Buď není zdravé tělo, nebo to neplatí beze zbytku. To se ale netýká České filharmonie.

Hořák Dvořák

Někdy v polovině 60. let byl nesmírně populární televizní osobností profesor dějin umění Václav Vilém Štech, tehdy osmdesátník, který asi v 8 půlhodinových dokumentech vyprávěl o českých dějinách. O Praze, O Žižkově, O řece a městě, O Vyšehradě, O Pražském hradě, O svatém Václavu, Tváří v tvář. A tenhle pán měl na Akademii výtvarných umění na počátku 50. let asistenta, který kráčel v jeho šlépějích. Známý model Jožo Mrázek Hořický o něm říkal "František Dvořák, české kultury hořák" (a mladí umělci provolávali "Ať nám žije navždycky, Jožo Mrázek Hořický"). Ten navázal na svého bývalého šéfa a představil v televizi Královskou cestu, Karlův most, Hrad, Národní divadlo, moderní malíře a jeho rukama prošli studenti FAMU a univerzit v Praze a Olomouci, zahájil řadu výstav a napsal pěknou hromádku knih.

duben 2010 - Benátky

Také jsem o tomhle člověku slyšel vyprávění připomínající báje od různých lidí, kteří prošli FAMU, až jsem ho v roce 2010 na jeho i svá stará kolena poznal osobně při cestách za památkami a do galerií Benátek a také Conegliana a Trevisa a potom ještě do Německa a Holandska za Rembrandtem, a také do Vídně, Drážďan a Míšně, i v Praze. Vlastně z jeho tradičních štací chyběl jen pařížský Louvre.

září 2010 - Míšeň

Tenkrát jsem někomu napsal: "...byl průvodcem po Benátkách vrcholné renesance profesor František Dvořák, umění hořák. Sám renesanční postava, vysoký, vzpřímený, s bílou kšticí a červeným motýlkem, přítel Františka Tichého a Jana Zrzavého, ale především neuvěřitelně bohatá databáze informací, které desítky let vtloukal do hlav svých studentů a vpisoval do svých knih. A dodnes každý týden tráví 3 hodiny “U tygra” v partě pohrobků Bohumila Hrabala, a 2x měsíčně perlí ve společnosti kolem Adolfa Borna. A stěžuje si na nedostatek času, protože se mu vleče dokončení Špálovy monografie a píše knihu o Benátkách. Mimo jiné. A tenhle člověk, který měl mezi účastníky i své bývalé žáky, tam u nějakého můstku přes kanál řekl jedné z těch žákyň-důchodkyň, ale současně i do interkomunikačního systému: ´Já se tě Helenko přidržím, víš, já cítím, že po té devadesátce nějak chátrám.´ Přitom ty devadesátiny oslavil před dvěma týdny."

duben 2011 - Vídeň

Ty Benátky byly snad nejpůsobivější. Chodili jsem městem, kde v San Trovaso vytáhl důstojného pána od oběda, aby nám ukázal pár Tintorettů, před kostelem San Sebastiano potkal známého bohemistu a následoval dlouhý výklad o italské bohemistice, a u baziliky Santi Giovanni e Paolo se u jezdecké sochy dostal přes Myslbeka, který se tam prý učil jak udělat tu zvednutou přední nohu, až k Národnímu divadlu. Ostatně v Benátkách byl jako doma, protože mnoho dovolených strávil tak, že odhaloval tajemství tohoto města, zatímco jeho žena se slunila na pláži. A po dlouhém dni, do kterého z jeho vyprávění znovu vstoupil Jan Zrzavý i Karel Hynek Mácha, který přišel do Benátek pěšky a přespával tam někde na lodi u nábřeží Riva degli Schiavoni, si sedl v Caffè Florian na San Marco ke čtvrtce vína a vplul do bezčasí vzpomínání.

červen 2011 - Kolín nad Rýnem

červen 2011 - Delft

A že svými příběhy doslova žil, o tom svědčí způsob, jak vyprávěl třeba o námluvách 18leté Elišky Přemyslovny, kterou krásnou, moudrou, vzdělanou a vznešenou a v nádherných šatech, jež si sama ušila, přivezli ukázat císaři do Frankfurtu a ten byl tak okouzlen, že jí dal za muže rovnou svého syna Jana Lucemburského. A jak se pak mladý pár na podzim vrátil do Čech a nechtěli je pustit do Prahy, až přišli řezníci, rozbili bránu svými sekerami a on se musel hodně sklonit, aby tou malou dírou prošel... "No, to jsem asi trochu přehnal," suše poznamenal. A Národní divadlo je nejkrásnější v Evropě, copak mají někde tak nádherné obrazy?

listopad 2011 - Drážďany

A miloval hudbu, vyprávěl jak doma poslouchá komorní muziku, že nevynechá žádnou operní premiéru v Národním, a ve Vídni jsem seděl vedle něj při představení, kde Češi z vídeňské Omladiny hráli a zpívali My fair Lady a pozoroval jakou měl radost, že kluk z fabriky a úřednice udržují češtinu, radost o to větší, že ten spolek vedla jeho sestřenice, která zmínila i to, jak jim pomohl Dvořákův syn, tenkrát ředitel brněnského Národního divadla.

A navíc byl "pan profesor" kantor tělem a duší. Nejen že byl dokonale připravený a měl všechno drobným písmem napsané na osmerkách papíru, ale před příjezdem na místo vysvětlil o co půjde, včetně širších souvislostí. Pak následoval výklad na místě, cestou do hotelu všechno přehledně zopakoval a celkový souhrn udělal ještě cestou do Čech. A protože některé účastníky znal ještě jako své studenty, zkoušel je, ač věkem zralé až přezrálé, zda jim poznatky uvízly v paměti. A ve vídeňském Kunsthistorisches Museum po polední přestávce konstatoval: "Dámy, já jsem vám dal volno, abyste studovaly římské hlavy, a vy jste ten čas promarnily pitím kávy!" Málem nedostaly zápočet.

Četl jsem kdesi, že znalecké posudky prof. Dvořáka nebyly vždy úplně čisté, jedna mladá kunsthistorička, které jsem o svých cestách vyprávěl, také pozvedla obočí, a sám jsem byl svědkem toho, že jeho informace nebyly v detailech vždy up-to-date, jenomže to je svým způsobem druhořadé. Přál bych každému slyšet jeho doslova vášnivý, snad půlhodinový výklad před Rembrandtovou "Noční hlídkou" v Rijksmuseu, kam se sbíhali i hlídači a další návštěvníci a zastavili tak provoz muzea, přestože nerozuměli ani slovu. Dar takhle hořet pro krásné věci je hodně vzácný. A člověka, kterého ten plamen ožehne, pak třeba méně bolí pomíjivé problémy a svět je pro něj lepším místem k životu. A když i ten zahoří, mohou společně přispět třeba k polidštění opice. Prostě jak to říkal Mrázek Hořický: "Dvořák, české kultury hořák."

Klobouk dolů, pane profesore.

František Dvořák se narodil 17. dubna 1920 a zemřel 9. listopadu 2015.

---------------------------------------------------

Poznámka: A hluboká úklona před paní Dagmar Halamíčkovou neboli CK Salve Tour, která tohle všechno dokázala zorganizovat.

Izraelská plynová bomba?

Když jsem byl před 6 lety v Izraeli, v němém úžasu a úctě jsem zíral na židovské, římské a křesťanské pamětihodnosti a ani jsem netušil, že ve hře je ohromné množství zemního plynu a pod povrchem se rodí dramatická změna. Izrael, do té doby zcela závislý na dovozu energetických zdrojů, stál na prahu doby plynové.

O naleziště surovin se odjakživa vedly spory ústící občas ve války. Blízký Východ je toho zářným příkladem. Součástí tamějších nalezišť je i t.zv. Levantinská pánev na východním konci Středozemního moře, která je o to zajímavější, že zahrnuje území a pobřežní vody Izraele, Gazy, Západního břehu, Libanonu a Sýrie, a může skrývat zásoby až 1450 miliard m3 plynu a 1,7 miliardy barelů ropy. Je ovšem třeba říct, že prokázané světové zásoby zemního plynu dosahují objemu 187 000 mld. m3 (2013) a celková roční těžba je vyšší než 3 000 mld. m3. A současně, že podle prognóz tzv. Římského klubu ze 70. let minulého století by dnes měly být veškeré zásoby vyčerpány,

Obecně platí, že do vzdálenosti 200 mil od pobřeží si mohou přímořské státy nárokovat Exclusive Economic Zones (EEZ), pokud k sobě mají blíže, jako na příklad Kypr a Izrael, potom hranice EEZ leží uprostřed. Ve východním Středomoří je ovšem situace dostatečně složitá, uvážíme-li, že na pobřežním pásmu širokém zhruba 600 km se nachází 6 států (Egypt, Izrael, Palestinský stát/Gaza, Libanon, Sýrie a Turecko) a 250 km od pobřeží leží ještě rozdělený Kypr.

Od konce 20. století byla v Levantinském bazénu provedena řada průzkumných vrtů, které odhalily vydatná ložiska zemního plynu v EEC Izraele, Egypta a Kypru. Tady je přehled izraelských:

Ložisko	objeveno	zásoba (mld. m3)	zahájení těžby
Leviathan	02/2010	450	2019?
Tamar	12/2009	240	03/2013
Karish	2013	51
Mari B	2000	43	2004
Tanin	2012	31
Shimpson	2012	15,6
Dalit	2009	14	2013
Dolphin	2011	2,3
Noa	1999	1,3	2012
Pinnacles		1,3
Zdroje známé dnes		cca 850
Odhadované zdroje		cca 600
celkem		1450

Projekt Yam Tethys
Yam Tethys se týká prvních dvou menších ložisek zemního plynu Mari B a Noa a jde o joint venture mezi dvěma izraelskými společnostmi Delek Drilling (25%) a Avner (23%)  a americkou společností Noble Energy. Byly odhaleny na přelomu tisíciletí a odstartovaly novou éru. Navíc plyn z nich je vysoké kvality a obsahuje 99,9 % methanu. Dodávky plynu z nich začaly v roce 2004 a hlavními smluvními partnery byly IEC (Israeli Electric Corporation) a ICL (Israel Chemicals, Ltd.). Zařízení Mari B je schopné dodávat až 17 mil. m3 plynu/den, v průměru dodává ročně 3 - 3,5 mld. m3.

Tamar
V září 2010 oznámil Noble, že pole Tamar bylo zahájena práce na zprovoznění těžby při předpokládaných nákladech 3 mld. $. V březnu 2012 podepsali partneři Tamar 15letou smlouvu o hodnotě 14 mld. $ s Israel Electric Corporation na dodávku 42 mld. m3 zemního plynu s opcí navýšení až na 23 mld. $. Celkem mělo konzorcium podepsány smlouvy na dodávky 133 mld. m3 plynu o hodnotě 32 mld. $.

První komerční dodávka se uskutečnila 1. dubna 2013 při počáteční kapacitě 24 mil. m3/den, resp. 10 mld. m3/rok. V současné době se připravuje rozšíření o polovinu.

Leviathan
Americká společnost Noble Energy a izraelské Delek, Avner a Ratio Leviathan měly zahájit těžbu v této lokalitě vzdálené asi 80 km severně od Haify v letošním roce, přičemž předpokládané náklady se pohybují na úrovni 6,5 mld. $. To zpočátku omezovaly spory o to, zda má být povolen export izraelského plynu, které byly posléze vyřešeny rozhodnutím vlády potvrzeným nejvyšším soudem, že až 40 % plynu smí být vyvezeno. V listopadu 2015 bylo sice podepsáno "letter of intent" mezi provozovateli Leviathana a egyptskou firmou Dolphinus, která by mohla být základem pro prodej až 4 mld. m3 plynu ročně po dobu 10-15 let. Naděje však zchlazuje skutečnost, že v srpnu 2015 odhalila italská firma ENI ložisko Zohr ležící v egyptském sektoru Středozemního moře nedaleko Leviathanu, jehož odhadovaná kapacita je 850 m3 a je největší v oblasti. Další překážkou je zmíněný výsledek arbitráže z prosince 2015. V této obtížné situaci však došlo k roztržce mezi Ruskem a Tureckem, která rezultovala m.j. v to, že podle posledních zpráv je na spadnutí smlouva mezi Tureckem a Izraelem o obnovení diplomatických styků, jejíž součástí je i ujednání o dodávkách zemního plynu do Turecka. O rozvoj těžby v Leviathanu projevil v roce 2012 zájem i ruský Gazprom, přednost však dostala australská firma Wooodside, která z joint venture vystoupila v květnu 2012 a otázka vstupu Gazpromu je tak dnes znovu otevřená. Putin za to údajně v listopadu nabízel záruku, že izraelská těžba nebude poškozena Hamasem nebo Hizballáhem.

Daniel
V neděli 17. ledna oznámily společnosti Isramco Negev a Modiin Energy, které vlastní licenci na průzum oblastí Daniel East a Daniel West v jižní části izraelské zóny levantinského bazénu., že výsledky ukazují na zásoby plynu srovnatelné s oblastí Tamar.

Základní problém těžby plynu v izraelských vodách tedy spočívá v tom, že zprovoznění ložisek ležících několik kilometrů pod mořskou hladinou znamená mnohamiliardové náklady, jejichž rozumná návratnost vyžaduje určitý minimální roční objem prodeje. Dnešní izraelská spotřeba je okolo 10 mld. m3/rok, za 10 let se předpokládá vzestup zhruba na dvojnásobek a v roce 2040 na přibližně 27 mld. m3. Přitom rozhodující podíl představuje spotřeba pro výrobu elektrické energie, která však má za 25 let klesnout z dnešních 73 % na 64 %.

plynový terminál v Ašdodu

ODBYT A DISTRIBUCE PLYNU

A) Izrael
V současné době existuje pouze jedna linie podmořského potrubí, kterým je plyn transportován z lokality Tamar, kde byla těžba zahájena v roce 2013, na pevninu. U přístavu Ašdod ho přejímá státní podnik Israel Natural Gas Lines (Natgaz) a distribuuje prostřednictvím 430 km potrubí po celé zemi. Zjevné bezpečnostní riziko by podle expertů měly odstranit minimálně 2 další linie podmořského potrubí.

Transport zemního plynu z Egypta umožnilo vybudování 100 km podmořského potrubí o kapacitě 9 mld. m3 plynu/rok v únoru 2008, které provozuje East Mediterranean Gas Company (EMG). Izrael zahájil dovoz v roce 2009, kdy nakoupil z Egypta 1,7 mld. m3, v následujících letech pak 2,1 a 0,72 m3. V roce 2012 egyptská strana smlouvu, která předpokládala dodávky až do roku 2028, ukončila a potrubí je dnes mimo provoz. Israel Electric Corporation, klíčový výrobce elektrické energie v zemi, vyvolala arbitrážní řízení a v prosinci 2015 rozhodli arbitři Mezinárodní obchodní komory o penále ve výši 1,79 mld. $, které mají 2 egyptské společnosti IEC zaplatit.

Proto byl v Hadeře v roce 2013 vybudován terminál pro příjem kapalného plynu s maximální kapacitou 14 mil. m3/den, a roční 2,5 mld. m3, který je však používán pouze jako rezerva pro případ výpadku dodávek plynu potrubím z Tamary. Vzhledem k tomu, že zahájení těžby v Leviathanu plánované na rok 2016 se prodlouží minimálně o 3 roky, uvažuje zřejmě ministerstvo energetiky o možnosti vybudování druhého terminálu

B) Zahraničí
Zahájení těžby plynu z ložisek ležících několik kilometrů pod hladinou moře je nákladná záležitost. Proto zcela klíčovou roli pro zprovoznění ložiska Leviathan hraje prodej plynu mimo Izrael. I když poptávka existuje, prodej závisí na technické proveditelnosti dodávek na straně jedné a na mezinárodně politických poměrech na straně druhé. Ve hře jsou jednak dodávky do sousedních zemí Jordánska a Egypty, jednak do Turecka a přes něj případně dál do Evropy, ať už potrubím položeným podél pobřeží nebo přes Kypr.

Na stole je smlouva  mezi konzorciem provozujícím Tamar a egyptským holdingem Dolphinus z března 2015 na dodávku 5 mld. m3 plynu během 3 let. V listopadu byl objem zvýšen až na 4 mld. m3 ročně. Zda se smlouva naplní je ovšem otázka, neboť plynovod z Al-Arish do delty Nilu vede oblastí vysokého rizika teroristických útoků, ale rozhodující je, zda se podaří vyřešit egyptsko-izraelský konflikt, který vyvolal prosincový výsledek shora zmíněné arbitráže. Navíc loňský objev největšího ložiska plynu v Levantinském bazénu, které se nachází v egyptském pásmu, pravděpodobně vylučuje dlouhodobou perspektivu odbytu izraelského plynu do Egypta.

V Jordánsku jsou ve hře jednak dodávky společnostem Arab Potash a Jordan Bromine s provozy nedaleko Mrtvého moře, které jsou celkem reálné díky kanadskému spolumajiteli a vzdálenosti od politických center země. A potom jsou to dodávky pro státní podnik NEPCO (National Electric Company of Jordan). Jordánská vláda sice v září 2014 podepsala Letter of Intent na dodávku 45 mld. m3 plynu o hodnotě 14 mld. $ z Leviathanu během 15 let počínaje rokem 2017, ale setkala se s tvrdým odporem parlamentu. Aktivisté prohlašují pod heslem "Plyn od nepřítele je okupace", že se jedná o plyn ukradený Palestincům, a podpis smlouvy není příliš pravděpodobný, přestože by řešila kritickou situaci Jordánska, které má k dispozici trasu z Egypta trvale ohroženou teroristy z Al-Kajdá nebo z Iráku přes území ovládané Islámským státem.

Sjednocení Kypru by mohlo sehrát významnou roli při přeměně ostrova na regionální transportní uzel zemního plynu. Kyperský plyn by se pak mohl dostat do Turecka a přes něj do Evropy a stejně by mohl být přes Kypr transportován plyn z velkých ložisek v Egyptě a Izraeli. I když kyperský prezident Nicos Anastasiades varoval na letošním lednovém fóru v Davosu před nepřiměřeným optimismem, spolu vůdcem kyperských Turků Mustafou Akinci bezprecedentně vyzvali mezinárodní společenství k podpoře urovnání kyperského konfliktu.

Jako hlavní potenciální odběratel se jeví Evropa, která cití potřebu diverzifikovat systém dodavatelů. V případě kapalného plynu pak připadají v úvahu i asijské trhy.

Transportní systém je evidentně slabinou celého projektu a přitahuje tak mezinárodní pozornost. Přitom významnou roli sehrává soupeření Ruska a Turecka. První se uchytil v oblasti ruský Gazprom, který má zájem o vybudování zkapalňovací kapacity a realizaci potrubního spojení mezi ložisky, Kyprem a Řeckem.

Tato varianta však předpokládá vybudování nějakých 1000 km potrubí mezi ložisky, Kyprem, Krétou a pevninským Řeckem, kde hloubka moře dosahuje místy až 2000 m. Izrael nabídl EU, aby se na tomto projektu podílela, otázka však zůstala otevřená.

Turecku ve vstupu do tohoto byznysu doposud bránily přerušené diplomatické styky s Izraelem (po útoku na loď Marmar v roce 2010). Po prudkém zhoršení vztahů mezi Tureckem a Ruskem po sestřelení ruského bombardéru 24. listopadu 2015 bylo urychleno jednání o urovnání sporů a podle posledních informací je podpis smlouvy na spadnutí, a jeho součástí je i ujednání o dodávkách izraelského plynu do Turecka. To se zdá být nejsnazší cestou, jak dostat plyn do Evropy, protože předpokládá vybudování pouze 500 km potrubí v mělkých vodách podél pobřeží a napojení na budovaný Trans-Anatolian Natural Gas Pipeline (TANAP) nebo přes sjednocený Kypr.

VÝHLED
Po řadě let jednání a přešlapování se může stát letošní rok rozhodujícím pro budoucnost těžby zemního plynu ve východním Středomoří. V tuto chvíli jsou otevřené otázky sjednocení Kypru, ukončení diplomatické roztržky mezi Izraelem a Tureckem, vývoje vztahů izraelsko-egyptských poté, co arbitráž zatížila Egypt penále ve výši téměř 2 mld. $, a především otázka konfliktu Turecko-Rusko. A pochopitelně otázka Sýrie. To celé je hra s příliš mnoha neznámými a jen velký optimista může očekávat, že všechno dopadne dobře a izraelská plynová bomba dostane zelenou už letos.

Popelka s hokejkou

Když bylo mladíkovi Rossinimu 23 let, stal se šéfem dvou neapolských operních divadel -  Teatro di San Carlo a Teatro del Fondo, což ho mimo jiné zavazovalo napsat každoročné operu pro každé z nich. A následovala smršť: 20. února 1816, Řím, Teatro Argentina premiéra Il barbiere di Siviglia, 26. září v Teatro dei Fiorentini Teatro (San Carlo zrovna vyhořelo) premiéra La gazzetta, 4. prosince v Teatro del Fondo v Neapoli premiéra Otello a konečně 25. ledna 1817 premiéra Cenerentola v římském Teatro Valle. Skutečný annus mirabilis - zázračný rok.

webová stránka ND spojuje inscenaci s tímto sympatickým obrázkem,

ale na scéně nic ani vzdáleně podobného vidět není

Je dobře, že do 200. výročí tohoto šťastného Rossiniho období se pražské Národní divadlo rozhodlo k provedení poslední jmenované opery, po Lazebníkovi jeho druhé nejoblíbenější.

Po návštěvě 2. premiéry v pátek 22. ledna 2016 však musím konstatovat, že inscenace nepatří co do režisérského pojetí k těm nadprůměrným. Inovativní přístup spočívající v umístění bydliště Dona Magnifico a jeho tří dcer do kontejneru nedodal inscenaci žádný impulz k intenzivnějšímu prožitku. Představení začíná tím, že Popelka povalující se na zahrádce umístěné na střeše rodinného kontejneru se zvedne a začne zalévat kytičky. Je to prostě romantická dívka. Původně zchudlý šlechtic Don Magnifico spící v lehátku na verandě kontejneru se probere, na sobě má hokejový dres s českou vlajkou a vyzbrojen hokejkou, pukem a kolečkovými bruslemi začne hrát s dcerami hokej. Ty se proberou krátce předtím v kontejnerovém pelechu a pro zvýšení legrace má Clorinda pořádně přicpaná prsa a Thisbe zadek. V tomto duchu "veliké srandy" pak probíhá i zbytek představení. Je tam i auto, což je dnes v opeře celkem běžné, ale zřídka se spustí shůry velká limuzína jako deus ex machina. Mám dojem, že jsem tu charakteristiku už někde použil, totiž že představení hýřilo nápady, ale postrádalo myšlenku. Ale určitě se skvěle bavili zpěváci i část publika. Přísný asketický pán malého vzrůstu a s motýlkem, typický vředař, se ženou ani jednou nezatleskali a zhnuseni o přestávce odešli. Z druhé strany seděl obtloustlý přemoudřelý mladý intelektuál s dlouhými vlasy a vousy, který své partnerce jasně vysvětlil, jak je to mizerná inscenace, ona však přesto nadšeně tleskala dál, a čtyři anglicky mluvící návštěvníci středního věku a ve svetrech za mnou tleskali stále a volali "bravi".

Maďarská režisérka představení Enikő Eszenyi je vizuálně poměrně sympatická 55letá divadelní a filmová herečka, činoherní režisérka, zpěvačka tanga a ředitelka divadla. Jako režisérka působila i v zahraničí, v Praze inscenovala Mnoho povyku za nic ve Stavovském divadle (1999) a v Divadle Bez zábradlí hru I. Örkényho Rodina Tótů (2003). Inscenaci Popelky, která byla jejím operním debutem, charakterizovala jako hodně moderní. Mně osobně modernost typu pozdní hippies zrovna dvakrát nesedí.

Kateřina Hebelková jako Popelka

Na druhou stranu všechny 3 ženské role byly zpívány s chutí a neměly zjevné chyby, spíše naopak. Potrhlé sestry zpívaly Marie Fajtová a Stanislava Jirků, o nichž mluvit je nošení dříví do lesa. Angelinu zpívala Kateřina Hebelková, 37letá mezzosopranistka rodem z Jihlavy, která přes 1. místo na Dvořákově soutěži 2008 zpívá převážně v německy mluvících zemích a Popelka je její první inscenace v Česku. Možná proto, že kromě zpěvačky je i matka a rodinu má v Linci, kde byla 8 let v angažmá. Její výkon byl překvapivě dobrý, zralý hlas znělý v celém rozsahu, což zvláště v dolní části rejstříku není zcela obvyklé, a herecky opravdový. Snad jedině jistá a nejspíš zbytečná opatrnost po nádechu před nasazením forte ve vysokých polohách vyvolávala dojem mírné nejistoty. Docela rád bych ji slyšel v Carmen nebo Marii Stuartovně.

Také hlavní mužské role byly obsazeny výborně. Jiří Sulženko, působící obvykle poněkud usedlým dojmem, se projevil jako slušně zpívající komediant a Martin Šrejma zpíval tenorový part Dona Ramiro suverénně, ať už jako svůj komorník v ocvokovaném křiváku, či jako on sám v bleděmodrém kostýmu. Jen jednou nebo dvakrát jsem měl dojem, že tam napálil zvuk o malý kousek vedle, ale kdo to teď rozsoudí.

Orchestr hrál spolehlivě, nešel přes zpěváky, i když občas bylo jeho forte na můj vkus až příliš hřmotné, a to neslyším na 100 %. Na závěr šla spousta opon, většina sólistů dostala kytku, jen Popelka zůstala popelkou a dostala jen jeden květ, nikdo nebučel, ozývalo se i bravo a vůbec to byla radostná tečka za večerem.

Shrnuto a podtrženo, pokud máte rádi operu, nejste alergičtí na režisérské modernizace a netrváte na tom, že když na konci není aspoň jedna mrtvola, není to hodno vaší návštěvy, klidně si do Stavovského divadla zajděte. Navíc ten pocit, že na světě není jiné divadlo, kde by Mozart premiéroval svou operu, je pro vnímavého diváka povznášející. Jen s tím ohlášeným přejmenováním Stavovského divadla na Mozartovo bych snad počkal, ono není od věci mít svou hrdost, konec konců ty české stavy si mistra objednaly.

... A pak jsem si náhodou pustil na medici.tv novoroční koncert ze Šanghaje. Gatti, Peretjatko, Verdi. Trochu jiná muzika, ale to lidské vyzařování, stejně jako vůně monitorem neprojde. Zatím.

Gioacchino Rossini:
Popelka (La Cenerentola)
Stavovské divadlo, 22.ledna 2016 (2. premiéra)

Autor libreta: Jacopo Ferretti
Hudební nastudování: Jan Kučera
Dirigent: Jan Kučera
Režie: Enikő Eszenyi
Scéna: Kentaur
Kostýmy: Bianca Imelda Jeremias
Pohybová spolupráce: Tamás Juronics
Světelný design: Csontos Balázs
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Beno Blachut

Angelina – Popelka     Kateřina Hebelková
Don Ramiro                Martin Šrejma
Dandini                       Jiří Brückler   
Don Magnifico           Jiří Sulženko   
Clorinda                      Marie Fajtová   
Tisbe                           Stanislava Jirků   
Alidoro                       Ivo Hrachovec

Bychkov a Jansen

Koncert ČF ve středu 13. ledna 2016  s Jiřím Bělohlávkem za dirigentským pultem byl skvělý. Ale koncert o týden později s houslistkou Janine Jansen a dirigentem Sergejem Bychkovem byl mimořádný. Mám dojem, že Bychkov má něco, čemu muzikanti nemohou odolat. Nebo jinak, s Bělohlávkem jsou skvělí, když chtějí. S Bychkovem to jde mimo ně. Oni musí být svělí, i kdyby nechtěli. Již Romeo a Julie pečlivě vybudované na klasickém příběhu dával jasně znát, že půjde o veliký večer. A Bruchův houslový koncert, který byl vrcholem večera, to jednoznačně potvrdil.

Janine Jansen a Semjon Bychkov

Po přestávce se vyměnili koncertní mistři a nastoupil Josef Špaček, ale ani on nedokázal povznést 3. Čajkovského symfonii na úroveň první části večera. A řekl bych, že by to nedokázal ani větší trhák, než jakým je skladatelova nejméně hraná symfonie. Ovšem když mají Bychkov a Česká filharmonie společně nahrát všechny Čajkovského symfonie, musí  i tuto. Ostatně ono to, že se nehraje neznamená, že není dobrá. Je to Čajkovský, je sice poněkud rozháraná, má krásné pasáže a pátá věta (ano, má jich 5) byla nakonec strhující.

Mimochodem, Bychkov působí i na katedře dirigování londýnské Royal Academy of Music a díky svému internacionálnímu curriculum vitae je asi oprávněn říci to, co zaznělo v jeho rozhovoru pro ČT: "Hlavní poslání vážné hudby je neuvěřitelně důležité a zároveň velmi obtížné.Protože tato hudba už v životě společnosti nemá takové postavení jako v 18., 19. nebo na začátku 20. století. V dnešním světě je ale důležitá stejně, a já mám pocit, že snad ještě víc, protože kolem nás je tolik násilí, tolik bolesti, tolik nejistoty a tolik otázek jak žít na této planetě společně dál, A vážná hudba se k těmhle věcem vyslovuje tak, jak to žádné jiné medium nedokáže."

Rudolfinum, Praha
20. ledna 2016

Česká filharmonie
Janine JANSEN – housle
Semjon BYČKOV – dirigent

Program
Petr Iljič ČAJKOVSKIJ: Romeo a Julie, předehra – fantazie
Max BRUCH: Houslový koncert č. 1 g moll op. 26
Petr Iljič ČAJKOVSKIJ: Symfonie č. 3 D dur op. 29 „Polská“

Kauza Litvinenko

 

 Presented to Parliament pursuant to Section 26 of the Inquiries Act 2005
Ordered by the House of Commons to be printed on 21 January 2016 

Part 10: Summary of conclusions

10.1 Alexander Litvinenko was born in Voronezh, Russia on 4 December 1962. He was
an officer in the Committee for State Security (KGB) and latterly the Federal Security
Service (FSB). He was dismissed in 1998 after he made public allegations of illegal
activity within the FSB.

10.2 Mr Litvinenko left Russia in 2000. He arrived in the UK with his wife and son on
1 November 2000. Mr Litvinenko was granted asylum in 2001 and became a British
citizen in October 2006.

10.3 In 2006 Mr Litvinenko was living with his family at 140 Osier Crescent, Muswell
Hill, London. He was a journalist and author. He also undertook investigatory work,
including preparing due diligence reports on Russian individuals and companies.

10.4 On the evening of 1 November 2006, the sixth anniversary of his arrival in the UK,
Mr Litvinenko fell ill. He was admitted to Barnet General Hospital on 3 November,
and was subsequently transferred to University College Hospital in central London
on 17 November. His condition declined. He became unconscious on 23 November.
At 8.51pm Mr Litvinenko suffered a cardiac arrest. Resuscitation was commenced
but terminated when it became clear that he would not regain spontaneous cardiac
output. Mr Litvinenko was pronounced dead at 9.21pm on 23 November 2006.

10.5 Throughout the time that Mr Litvinenko was in hospital, the doctors had been unable
successfully to diagnose his condition. In fact, the cause of his illness only became
clear several hours before his death when tests on samples of his blood and urine
sent to the Atomic Weapons Establishment at Aldermaston confirmed the presence in
his body of extremely high levels of the radioactive isotope polonium 210. Subsequent
examination of Mr Litvinenko’s body and detailed testing of samples taken from it
confirmed that he had died as a result of being poisoned with polonium 210.

10.6 As to the medical cause of Mr Litvinenko’s death, I am sure of the following matters:
a. Mr Litvinenko died at 9.21pm on 23 November 2006 in University College Hospital,
having suffered a cardiac arrest from which medical professionals were unable
to resuscitate him
b. The cardiac arrest was the result of an acute radiation syndrome from which
Mr Litvinenko was suffering
c. The acute radiation syndrome was caused by Mr Litvinenko ingesting
approximately 4.4Gbq of polonium 210 on 1 November 2006

10.7 There is abundant evidence that Mr Litvinenko met Andrey Lugovoy and his associate
Dmitri Kovtun for tea at the Pine Bar of the Millennium Hotel in Mayfair during the
afternoon of 1 November 2006. The forensic evidence shows that the Pine Bar was
heavily contaminated with polonium 210. The highest readings were taken from
the table where Mr Litvinenko was sitting and from the inside of one of the teapots.
No comparable levels of contamination were found in any of the other places that
Mr Litvinenko visited that day.

10.8 I am sure that Mr Litvinenko ingested the fatal dose of polonium 210 whilst drinking
tea in the Pine Bar of the Millennium Hotel during the afternoon of 1 November 2006.
                                                         

 10.9 I have carefully considered the possibility that Mr Litvinenko ingested the fatal
dose of polonium 210 as the result of an accident. I have also considered whether
Mr Litvinenko might have taken the poison deliberately, in order to commit suicide.

10.10 I am sure that Mr Litvinenko did not ingest the polonium 210 either by accident or to
commit suicide. I am sure, rather, that he was deliberately poisoned by others.

10.11 I am sure that Mr Lugovoy and Mr Kovtun placed the polonium 210 in the teapot at
the Pine Bar on 1 November 2006. I am also sure that they did this with the intention
of poisoning Mr Litvinenko.

10.12 I am sure that the two men had made an earlier attempt to poison Mr Litvinenko, also
using polonium 210, at the Erinys meeting on 16 October 2006.

10.13 I am sure that Mr Lugovoy and Mr Kovtun knew that they were using a deadly poison
(as opposed, for example, to a truth drug or a sleeping draught), and that they intended
to kill Mr Litvinenko. I do not believe, however, that they knew precisely what the
chemical that they were handling was, or the nature of all its properties.

10.14 I am sure that Mr Lugovoy and Mr Kovtun were acting on behalf of others when they
poisoned Mr Litvinenko.

10.15 When Mr Lugovoy poisoned Mr Litvinenko, it is probable that he did so under the
direction of the FSB. I would add that I regard that as a strong probability. I have found
that Mr Kovtun also took part in the poisoning. I conclude therefore that he was also
acting under FSB direction, possibly indirectly through Mr Lugovoy but probably to his
knowledge.

10.16 The FSB operation to kill Mr Litvinenko was probably approved by Mr Patrushev and
also by President Putin.
---------------------------------------------------
Úplná zpráva v angličtině je ke stažení zde

Omezovač IQ - Debility Booster

Vraťme se o šestadvacet let zpátky, do šťastného roku 1990, kdy celá Evropa žila nadějemi na svou budoucnost. Vítězila idea svobodného občana. A vraťme se zpátky do dneška, kdy se šíří jako lavina myšlenka všemocného státu v rukách nikomu nezodpovědných vládců. Člověk se smrskává na příležitostného voliče a plátce daně. Musím se přiznat, že při svém bloudění po sociálních sítích a provozování vlastního blogu občas mnohým lidem nerozumím. Tohle mi otevřelo oči. Zdá se, že jejich oblíbené politické strany nejsou napojeny na penězovody, ale na Happy Life Pharmaceuticals. Vzhůru do blbosti!

Zveřejnil(a) Alena Pavelková dne 10. září 2014

Sleepthiker London