Třikrát ČF, třikrát jinak

Řekl bych, že v tomto měsíci si Česká filharmonie užila hraní do sytosti. Když její jedna část s dirigentem Petrem Altrichterem (po několika transkripcích "Peter al terry Kurt") ještě 1. ledna hrála klasický český repertoár při novoročním koncertu

ve skoro 9000 km vzdáleném 11milionovém jihočínském Kantonu, druhá část hrála v Rudolfinu německo-španělsko-americký repertoár s Jakubem Hrůšou. A o tři dny později ti nejlepší hráli s Jiřím Bělohlávkem při slavnostní koncertu ke 120. výročí orchestru reprízu toho prvního koncertu vůbec.

K tomu ještě koncert cyklu Objevy s dirigentem Alexandrem Shelley a nahrávání. A jako vrchol 3x3 abonentní koncerty. Celkem 13 koncertů plus zkoušky plus nahrávání.

Pro mne je zajímavé srovnání těch tří velkých abonentních koncertů, protože se během 3 týdnů vystřídali 3 dirigenti formátu, který není ani zdaleka běžný. Český šéfdirigent Jiří Bělohlávek a dva Rusové. Nebo přesněji jeden ruský Žid a druhý ruský Osetinec, jejichž narození odděloval snad půlrok, prošli stejným petrohradským učilištěm a zakotvili každý na jiné myšlenkové polokouli. Jeden - Semjon Bychkov - je občanem Spojených států ("Chtěl jsem být svobodný, ne lhát", říká), druhý - Valery Gergiev - je občanem Ruské federace, nejvlivnějším muzikantem v Rusku, zapřisáhlým příznivcem prezidenta Putina a ve Spojených státech má jen byt za milion dolarů.

Zatímco o koncertech prvních dvou již tady byla řeč, poslední koncert byl očekáván snad s největším zájmem, protože jako sólista na něm vystoupil v houslovém koncertu D dur Ludwiga van Beethovena koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček. Ve druhé části večera pak zaznělo Stravinského Svěcení jara. Obě skladby byly zahrány skvěle jak sólistou, tak i orchestrem.

Zajímavé je však porovnat u oněch 3 koncertů dojem ze vztahu dirigent - orchestr. V případě Jiřího Bělohlávka bylo cítit, že orchestr chce, že mu záleží na tom, jak zahraje. A hrál skvěle a srdcem. Ne vždy tomu tak je, ne vždy si tak sednou, ne vždy orchestr "chce". V případě Bychkova, a jen opakuji, co jsem řekl dříve, je to sázka na jistotu, cítíte že k sobě mají blízko. Dirigent dokáže orchestr vtáhnout do svých kruhů a on ze sebe vydá to nejlepší, i kdyby nechtěl. A v případě Gergieva bvl výkon vrcholně profesionální, avšak mezi ním a orchestrem jako kdyby zela mezera. Svěcení jara proto bylo technicky naprosto dokonalé, ale to hlavní, vášně, z něj nevyzařovaly. Jako kdyby se orchestr dirigentovi dokonale přizpůsobil, ale jejich světy přesto zůstaly vzdáleny.

Podstatné je však to, že šlo o  tři výjimečné večery plné skvělé hudby, které si ještě před pár lety bylo sotva možné představit. A k nim patří i ten předcházející, vánoční abonentní večer s Manfredem Honeckem a Simonou Houda Šaturovou a bezpochyby bude patřit i následující, francouzský impresionistický s Kirillem Gersteinem a Jiřím Bělohlávkem. Prostě "Tam se svět hne, kam se napře síla."

Jen s tou druhou polovinou Tyršova hesla si momentálně nejsem zcela jist. "Ve zdravém těle zdravý duch." Buď není zdravé tělo, nebo to neplatí beze zbytku. To se ale netýká České filharmonie.