Malostranské srdce Prahy

Nemusím romány. Protože nepotřebuji románové životy. Jsem si jist, že skutečné životy, které prošly a procházejí kolem mne, jsou mnohem cennější.

Malostranská mostecká věž

Součástí mého vlastního života se stala také spousta míst, ale kdybych měl říct jedno, které mne nejvíc oslovilo, na které mám nejvíc vzpomínek, pak to je zcela určitě Malá Strana. Některé se dají vyprávět, některé radši ne.

Malá Strana, to je nepatrný kousek země v pražském podhradí, přesně 1,37 km2 s asi 5400 obyvatel, což představuje méně než 0,3 % rozlohy města a něco málo přes 0,4 % jeho obyvatel. Když se díváte shora od Strahovského kláštera, je to řeka domů s prejzovými střechami, které se valí rozšiřujícím se úžlabím mezi hradčanským ostrohem vlevo a Petřínem vpravo jako ledovec k Vltavě. A když sejdete dolů na Kampu a k Čertovce, jsou to malé české Benátky. A když stoupáte po zámeckých schodech nahoru jako byste šli po římských Španělských schodech k Trinità dei Monti nebo Nerudovkou jako uličkami pařížského Montmartru na Place du Tertre. A naopak. Ostatně všiml si toho i 22letý Guillaume Apollinaire, když si v březnu 1902 udělal do Prahy dvoudenní výlet z Drážďan, kde působil jako domácí učitel:

Tím starým světem přec jsi znaven na konec 

Pastýřko Eiffelko jak bečí stádo mostů dnes...

A ty couváš ve vlastním životě pomalu 

Jda na Hradčany nahoru a poslouchaje k večeru 

Jak v hospodách české písně zpívají...

Jsi sám jitro přichází 

Mlékaři zvoní bandaskami v ulicích 

Noc se vzdaluje jako míšenka přesličná...

A ty piješ ten líh palčivý jako života bol 

Tvého života jejž piješ jako alkohol ...

(Guillaume Apollinaire: Pásmo)

Malostranské náměstí

Naše vzájemné seznamování sice začalo mým zklamáním, protože krásně tajemného malostranského Mikuláše a anděla z pohádky jsem jako kluk při dobrodružné výpravě v prosincové plískanici nepotkal, ale časem jsem tam nacházel spoustu jiných věcí. Nejen znovu a znovu objevovaných a obdivovaných památek a zahrad jako Valdštejnská, Vrtbovská, Vojanovy sady, Kampa či zahrady pod Hradem, ale i hromadu hospod a vináren: U Tří pštrosů, U Patrona, U malířů, Vrtbovská, Makarská, Jadran, U Kocoura, U Schnellů, U Glaubiců, U Mecenáše, Malostranská kavárna, U Tří zlatých trojek, U Dvou slunců, U Palcátu, U krále Brabantského, U dvou srdcí, U tří zlatých hvězd, U Bonaparta, Rubín, Baráčnická rychta, U tří housliček, pivnice u sv. Tomáše, Valdštejnská hospoda... A také lidi v nich a nejen v nich. Na Újezdě bydlela tátova teta a jeho bratranec, profesor na Nerudově gymnáziu Láďa Novotný a v Karmelitské Schönitzovi, tchánové tátova nejlepšího kamaráda "strejdy Pavla" a v Mostecké dělal domovníka ing. arch. Jirka Dušek, vídával jsem tam Jana Zrzavého s hůlčičkou a Zdeňka Štěpánka s pivem u Pštrosů, v Rubínu jsem chodil do divadla v podzemí a v Malostranské besedě poprvé viděl divadlo Járy Cimrmana... v Makarské jsem se poznali s mou ženu, u Mikuláše se ženil můj bratr, ve Vrtbovské zahradě se vdávala má dcera, do gymnázia v Josefské chodil vnuk Matěj, který také hrál a zpíval v kostele u sv. Tomáše nebo na Kampě... V Profesním domě jsem dělal za jedna zkoušku z diferenciálního a integrálního počtu, z terasy Šternberského paláce si prohlížel Malostranské náměstí, přebíral jakousi cenu ve Valdštejnském paláci a poslouchal tam koncerty, navštívil koncerty a divadlo v Lichtenštejnském paláci, stejně jako koncerty na Ledeburských terasách, užíval si na recepci v Kaiserštejnském paláci, kde svého času žila Ema Destinová, žádal kdysi dávno o francouzské vízum v Nostickém paláci, absolvoval spoustu výstav ve Valdštejnské jízdárně, Hartigovském paláci a také v Sovových mlýnech či Českém muzeu hudby... a spoustu detailů jsem jistě zapomněl. A mnohokrát jsem tam chodil a jen tak si to prohlížel. Jen zírám, co všechno z Malé Strany ke mně patří.

Valdštejnská zahrada

A teď se mi dostala do ruky kniha, která vypraví nebo jen zmiňuje snad stovky příběhů lidí s touto částí Prahy nějak spojených. Napsal ji Dan Hrubý a jmenuje se "Pražské příběhy - na cestě Malou Stranou." A tam je spousta dalších míst a lidí, o které se mi Malá Strana rozrostla. některé jsem neznal, některé ano, a díky té knize o nich vím víc. Beethoven, Mucha, Werich a Voskovec, Štěpánek, Zrzavý, prof. Dvořák, Brejchová, Kačírková, prof. Kotalík, Chytilová, bratři Čapkové, Scheinpflugová, Seifert, Holan, Aškenázy... Ti všichni a spousta dalších se tam mihnou v palácích a domech, které zůstávají. To se nedá vyjmenovat, to se musí přečíst. Jen se ptám, do jaké míry mě nebo kohokoliv jiného může formovat důvěrné spojení s takovouto lokalitou plnou tajemství a osudů lidí, které tam přibývají jako generace vrstvící se na židovském hřbitově. Liším se tím bohatstvím od těch, kteří celý život strávili v zapadlé vísce na okraji Evropy? Můžu jim mít vůbec za zlé, že milují třeba Putina? Sluší se odpovědět. Za zlé snad ne, ale bránit se jejich světu je nezbytné.