Přijel jsem o Vánocích do Berlína a poprvé po létech, vlastně vůbec poprvé jsem neměl pocit, že jsem v cizině. Prostě jsem v Evropě. O to ostřeji vnímám protievropské tažení tuzemských populistických politiků na jedné straně, a na druhé i skvrny na tváři Německa. A necítím se ani lepší, ani horší než jeho občané, spíš na úrovni trochu jiné ekonomicko-sociální vrstvy než doma.
Německu trvalo 200 let od Bedřicha Velikého a dvě ničivé války celosvětového rozsahu v závěru, než zjistilo, že agrese a geopolitika nejsou, alespoň v Evropě ne, ta nejspolehlivější cesta k velikosti. Překlopení v demokracii a toleranci, které nezbytně následovalo, jde dnes v Německu tak daleko, že jsou respektovány i krajní názory a životní styly. Třeba bezdomovci na stanici S-Bahn Zoologischer Garten se povalují zabaleni v dekách spolu se psy u zdi, popíjí pivo, na chodníku leží miska na dary obklopená plyšovými medvídky a nikdo je neomezuje. O kousek dál celé dny sedí se zkříženýma nohama na chodníku ne nejmladší muž oblečený do ocvočkované kůže s třásněmi a čte řecké klasiky. A v noci obsadí tito lidé lavičky na zastávkách v přilehlých ulicich a nikdo je nevyhazuje.
Jedním z oněch projevů tolerance je zřejmě vztah k cizincům, včetně utečenců z Blízkého Východu. Lidí jiné barvy pleti a rasy je tam spousta, ale projevují se maximálně v S-Bahn, kde zahrají, vyberou pár mincí a jdou dál. Jsou i jinde, třeba kolem Museuminsel hrají na harmoniky. Některé z těchto věcí jsou jaksi za hranou vnímání demokracie v Česku. Ale za několik cest do Německa v posledních měsících jsem neviděl zjevné problémy vyplývající z aktuálního přílivu přesídlenců. Pokud mi někteří lidé vadili a byli mi nepříjemní, byli bílí.
Ano, je to tak, že ona nesmírná obecně lidská a zvláště antisemitská katastrofa, která Německo postihla ve 30. a 40. letech minulého století, je i 70 let po smetení nacionálně socialistické tyranie zdrojem katarze v podobě demokracie, lidských práv a respektování jinakosti. V berlínském Charlottenburg-Wilmersdorfu jsou na Steinplatz dva pomníky: obětem národního socialismu a obětem stalinismu. Tím, že v druhém případě je problém zúžen jen na stalinismus, nemůže překvapit, že v zemi jsou ulice, aleje a náměstí Marxe či Engelse, sem tam také Leninplatz. Ale na druhé straně by se sotva mohlo stát jinde v Evropě, že ze 4 významných berlínských hudebních těles stojí v čele Berliner Philharmonie (Angličan Simon Rattle a po něm přijde Kirill Petrenko narozený v Rusku), Staatskapelle (multinacionální Daniel Barenboim), Konzerthaus (Maďar Iván Fisher), Radio Symphony Orchestra Berlin (Rus Vladimir Jurowsky). A v čele lipského Gewandhaus Orchester Ital Riccardo Chailly a tak dále. A v čele Mnichovských filharmoniků Putinův přítel Valery Gergiev.
Tohle všechno je doklad ne slabosti, ale síly a sebevědomí německé populace. V porovnání s tím se Česko potýká 100 let po vytvoření vlastního moderního státu s problémem, jak se dívat na jinakost. A v podstatě vadí jakákoli. a země se jiných lidí systematicky zbavuje a bojí se je přijmout. Tu Němců, jindy Rakušanů, Židů či katolíků. Vietnamci neplatí daně, hlásá ministr financí. Pro prezidenta jsou uprchlíci ze Sýrie nemakačenkové a teroristé. Nakonec jsme se zbavili i Slováků a tak někteří zavilí "vlastenci" nadávají aspoň přes hranice a zuby nehty se brání čemukoli cizímu. Mnozí se bojí i Evropské unie a chtěli by uzavřít v zájmu národa hranice. Trochu to připomíná ono: "Jednak tomu nerozumím, a jednak mě to uráží." Přitom jistotu a sebevědomí z ní plynoucí získává jedinec i společenství ne z obcházení problémů a zasouvání pod koberec, ale v důsledku jejich vyřešení. Což zahnání do lágrů a ghett, vyhnání nebo vybití rozhodně není, Po takovém "řešení" zůstává buď falešné sebevědomí nebo stud.
A podíváme-li se dál na východ, situace je ještě horší. Jak dlouho a s jakými obětmi to bude trvat Rusku, než se jejich hysterická křeč provázející slovo Rusko, jež je vydávána za sebevědomí, ale současně omezuje ty, kdo se liší, dostane do podobné roviny jako v Německu. Jak se chce Rusko s takovouto děsivou zátěží sblížit s Německem a Evropou na rovnoprávné bázi? Budou muset podstoupit další porážku, aby pochopili, že tudy cesta nevede?
A na ty německé skvrny si musím udělat čas někdy příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat