Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

čtvrtek 28. února 2013

Když slyším Mozart, dostávám vztek...

Nemůžeme ztrácet naději v lidstvo, když víme, že Mozart byl člověk.
Albert Einstein

Když obejdete vídeňský chrám sv. Štěpána a projdete průchodem za ním, vstoupíte do Domgasse, kde v čísle 5 žil od roku 1784 do roku 1787 Wolfgang Amadeus Mozart, podle mnohých největší muzikant všech dob. Je to jediný zachovaný z řady objektů, kde Mozart od příchodu do Vídně v březnu 1781 žil, a v jeho 4 podlažích je umístěno Mozartovo muzeum, které slovem, obrazem i zvukem vypráví Mozartův vídeňský a také pražský příběh, a stojí za to ho stručně převyprávět.

Domgasse 5 - Mozarthaus

V té době byl 25letý Mozart zaměstnancem salzburského arcibiskupa hraběte Colloreda. S jeho štábem přijel do Vídně na oslavu korunovace Josefa II., jehož matka Marie Terezie v listopadu zemřela. Musel to být zaměstnanec obtížný, protože byl ověnčen slávou z mnichovské premiéry Idomenea před pár týdny. A když dostal od hraběnky Thunové nabídku na koncertování v přítomnosti císaře, navíc za odměnu odpovídající 1/2 jeho ročního platu u arcibiskupa, a ten mu to nepovolil, začal tanec, který skončil Mozartovým květnovým vyhazovem. On sám tvrdil, že byl doslova nakopnut do... A co mladý muž udělal? Požádal o krátký, tak týdenní azyl vdovu Weberovou, o ruku jejíž dcery Aloisie se před 4 lety v Mannheimu ucházel. Bydlela v centru u Petrského chrámu a měla celkem 4 dcery, z nich ty mladší žily s ní. Jenže uplynul měsíc, pak léto a Mozart se nejen neměl k odchodu, ale navíc se začal dvořit 19leté Konstanci. Co udělala stará Weberová? Vyhodila ho, ale nedopadl daleko. Usídlil se za rohem na Graben a s Konstancí neskončil. Naopak, po slavné premiéře císařem objednané první německé opery Únosu ze serailu v Burgtheater dne 16. července, za který obdržel trojnásobek bývalého ročního platu, se láska rozhořela naplno a Konstance se k hrůze matky (případně na její pokyn) k Mozartovi nastěhovala. Začal zmatek, ve kterém otec Mozart nechtěl dát souhlas k svatbě, syn mu psal, že když už si s ní začal, nemůže couvnout, matka Weberová hrozila policií, a to celé nakonec skončilo svatbou 4. srpna. Ani ne za 2 měsíce byla Konstance v jiném stavu.

Konstance Mozart, rozená von Weber
To je jeden pohled, ale podívejme se na dobu, která byla naprosto převratná. Nedávno byl vynalezen parní stroj, byl objeven kyslík, a horkovzdušný balon, před pár lety (1776) byla přijata Deklarace nezávislosti severoamerických kolonií, krátce předtím byla vydána francouzská Encyklopedie a schylovalo se k francouzské revoluci (1789). A v Habsburské říši přišly s Josefem II. toleranční patent a zrušení nevolnictví (1781). A v tomto období kvasu přichází Mozart z poklidného Salzburku do Vídně, po Londýně a Paříži největšího města Evropy. Stal se nezávislým hudebníkem bez stálého platu, takže psal jako o závod 6 stran not denně, osobně a ve vlastní režii dával koncerty, dokonce abonentní, učil, byl senzací metropole. Seznamoval se s dalšími významnými lidmi, vědci, osvícenci. Jeho příjmy rostly a tak, když bylo na cestě 2 dítě, najal si luxusní byt o 7 místnostech těsně vedle dómu. Sám dává i domácí koncerty a dokonce se mu podaří přimět k návštěvě otce, který se ještě nesmířil s tím, že se špatně oženil a nemá stálé místo u dvora. Jeho odpor však byl nakonec zlomen, když při návštěvě Vídně počátkem roku 1785 mu sám velký Haydn řekl, že ani osobně, ani podle jména nezná lepšího muzikanta než je jeho syn. Ten mu pak připsal 6 svých kvartetů. A psal dál a stále tempem, nad kterým rozum zůstává stát, zvláště s ohledem na náročný životní styl. Všechny vlivy, které bystrý Mozart vstřebával, vedly k tomu, že se jednak stal v roce 1785 členem zednářské lóže, jednak že jeho další opera byla jaksi společensky angažovaná. Cesta Figarovy svatby na jeviště v roce 1876 nebyla snadná, a prosadil ji vlastně dvorní básník Lorenzo da Ponte, libretista a člověk s pozoruhodným životním příběhem. Její přijetí ve Vídni nebylo tak nadšené, jak Mozart očekával, o to větší ohlas měla v Praze. Stejně tak Don Giovanni, který měl v Praze premiéru hned v následujícím roce.


A o 4 roky později ještě korunovační opera La clemenza di Tito. To bylo počátkem září 1791 a koncem měsíce proběhla premiéra Kouzelné flétny v divadle An der Wien. Pak už zbývá jen nedokončené requiem, při jehož psaní v prosinci 1791 Mozart umírá. Konstanci je 29 let a tone v dluzích. K tomuto příběhu je asi třeba říci, že Mozart nebyl zdaleka ideální člověk. Byl marnivý, zřejmě nemírně pil a chronický nedostatek peněz při příjmech na úrovni dvorního rady prý nebyl důsledkem zmíněných neřestí, ale jeho hráčské vášně. A příčina jeho smrti je a asi zůstane neznámá. Jednou z variant je i nepovedená samoléčba pohlavní choroby.

Jenomže tohle všechno zůstává pod hladinou a nad ní vystupuje obrovské dílo. A tohle všechno a spoustu dalších souvislostí se člověk dozví za 2 hodiny ve vynikající expozici Mozarthausu.

V konfrontaci s tím se stává ještě nepochopitelnější impotence Prahy, která má jediné divadlo na světě, kde se odehrály premiéry dokonce 2 Mozartových oper, kde Mozart dirigoval a která má Bertramku, kde při svém pražském pobytu nějakou dobu žil a skládal. Ta se jen zřídka probouzí ze spánku pod pečlivým dohledem senilního představenstva Mozartovy obce, a divadlo se zmůže jen na ostudnou inscenaci Dona Giovanniho a jeho budova je tvrzí činoherců zaštítěných Tylem a národněobrozeneckými klišé. Je opravdu věčná škoda, že česká politické elita nedokáže na post ministra kultury, jenž, když už musí být, by měl iniciovat změny k lepšímu, vygenerovat schopnější lidi než dentistu se zkušeností v provozu hokejového klubu nebo učitelku mateřské školy. Vážně mám vztek.

úterý 26. února 2013

Životní eskapády Maxe Ernsta

Jestliže hudební život v Praze je relativně bohatý na kvalitní události (až na chřadnoucí operu), v oblasti výtvarného umění je Praha polomrtvá. Zvláště v porovnání s Vídní, kde, když trochu šlápnete na plyn, jste autem za 3 hodiny. Nejaktivnější institucí je tam bezpochyby galerie Albertina, která návštěvníkům pravidelně nabízí pohledy do dílen nejvýznamnějších malířů od vzdálené minulosti až do současnosti. Za posledních 5 let to byla kupříkladu jména: Kokoschka, Klee, van Gogh, Warhol, Picasso, Michelangelo, Kentridge, Roy Lichtenstein, Magritte, Klimt, a také Rembrandtova doba, impresionismus, surrealismus nebo "Císař Maxmilian I. a umění Durerovy doby."

Koncem ledna 2013 proběhla vernisáž výstavy 180 artefaktů z dílny jedné z klíčových postav surrealistického malířství - Maxe Ernsta (1891-1976). Tento mnohavrstevný tvůrce měl zřejmě neutuchající potřebu nalézat něco nového, která ho okolo roku 1920 přivedla ke kolážím, od nichž se odvíjí jeho cesta k surrealismu. Ono hledání ovšem zahrnovalo i oblast citovou, kde se jeho náruč otevírala možná víc než často. Obojí se spojilo v příběhu obrazu, který je symbolem výstavy.


V roce 1912 se ve švýcarském Clavanel potkali 17letý Pařížan a básník Paul Eluard a o rok starší Ruska Elena Dimitrievna Diakonova přezdívaná Gala (nar. 1894). Oba si tam léčili tuberkulózu. V roce 1917, když měl Eluard dovolenou z fronty, se v Paříži vzali a o rok později se narodila dcerka Cecile, kterou však Gala promptně předala do péče tchyni. V roce 1920 se nastěhovali do malého bytu v 11-3 Rue Chaussée, v Saint-Brice-sous-Foret na předměstí Paříže, kde se pak scházela skupina přátel v čele s Andre Bretonem a Louisem Aragonem.

Max Ernst (*1891) získal ještě před válkou klasické vzdělání na univerzitě v Bonnu a začal malovat. V roce 1918 se oženil s kunsthistoričkou a novinářkou Luisou Strausovou, žili v Kolíně n.R. a o 2 roky později se jim narodil syn Hans-Ulrich, zvaný Jimmi. V létě 1919 přijel Ernst do Mnichova, aby navštívil Paula Klee. Při této příležitosti viděl v knihkupectví časopis s reprodukcemi Giorgio de Chirico a pod jejich vlivem založil spolu s Hansem Arpem kolínskou dadaistickou skupinu. Ernst začal tvořit koláže, které poslal v roce 1921 do Paříže Eluardovi. Skupině jeho přátel připomínaly "automatické psaní", které bylo základem dadaismu a uspořádali jejich výstavu, k níž napsal úvodní slovo Breton. Protože však Ernst nemohl získat francouzské vstupní vízum, setkal se se svými francouzskými obdivovateli v Tyrolsku a Kolíně n.R. Eluard přitom získal 2 Ernstovy obrazy a 11 koláží určených k ilustraci jeho knihy poezie Repetitions, která vyšla v roce 1922. Odtud se datuje jejich celoživotní přátelství. Současně s tím však bleskla jiskra i mezi Ernstem a Eluardovo ženou.

A bleskla tak výrazně, že ještě v roce 1921 maluje Ernst realistický portrét Galy, který nazývá "Neklid mé sestry", což nebylo zcela nepravdivé, protože s Eluardem si byli blízcí jako bratři.


V září 1922 pak udeří hrom, když Ernst přijíždí na Eluardův pas do Paříže navštívít Eluarda a Galu, ale zůstává u nich jako třetí vrchol trojúhelníku. Žena s 2letým synem uvízla v Německu, kam se Ernst natrvalo už nikdy nevrátí. Ve Francii se živí všelijak, maluje v noci. Eluard jako surrealista opovrhuje majetnickým vztahem v manželství a tak to tiše trpí. Ještě v roce 1922 Ernst namaloval obraz "Na schůzce přátel", kde kromě 14 surrealistických spojenců je i Gala, Rafael, Dostojevský a De Chirico.

Schůzka přátel (1922)
V následujícím roce pak namaluje výmluvný obraz La belle gardiniere představující akt Galy.

 Krásná zahradnice (1923)
Ve stejném roce vznikají i další obrazy, jako Prohlídka koně, resp. Pieta nebo revoluce v noci.

 Horse inspection (1923)
Pieta or Revolution by Night (1923)
V listopadu 1923 se všichni tři přestěhovali do nedalekého Eaubonne, vzdáleného asi 15 km od centra Paříže, a Ernst vyzdobil interiér domu 15 nástěnnými obrazy.

Ovšem v březnu 1924 Eluard záhadně zmizel a byl dokonce považován za mrtvého. Leč nebyl. Ernstovi se podařilo prodat do Německa několik obrazů a po pár měsících vyrazil spolu s Galou na východ a Eluarda zastihli v Saigonu. Co se tam stalo těžko říct, výsledkem však bylo, že Gala se vrátila s Eluardem do Eaubonne a Ernst přijel za 3 měsíce sám, pořídil si v Paříži ateliér a stal se "řádným" členem surrealistického uskupení, které mezi tím založil Breton. Ozvěnami vztahu s Galou jsou 2 obrazy Viditelná žena z následujícího roku.




Tou hlavní viditelnou pozůstalostí vztahu je však obraz "At the First Clear World" , který je jedním z těch, kterými vyzdobil dům v Eaubonne. Další obyvatelé obrazy přelepili a Ernst je po více než 45 letech sejmul, přenesl na plátno a restauroval. A toto je obraz, který je symbolem výstavy.

Max Ernst: "At the First Clear World" (1923)
Pro úplnost uvádím, že vztah Eluarda a Galy nakonec stejně zkrachoval. V roce 1929 přijeli společně do Španělska za Salvatorem Dali, ale do Francie se vrátil jen Eluard. Po několika letech se rozvedli a v roce 1934 se 30letý Dalí se 40letou Galou oženil. Ernstovo manželství s Louise bylo poškozeno nevratně, v roce 1933 se Luisa jako židovka stala předmětem pozornosti nacistů, prchla do Paříže, později na jih, ale nakonec se dostala do sběrného tábora pro francouzské židy u Paříže a předposledním transportem odjela už po spojenecké invazi do Osvětimi, kde její stopy mizí.

Ernst žil ve Francii, vášnivě tvořil a vymýšlel nové techniky a po jeho boku se vystřídala řada partnerek, přestože byl od roku 1927 znovu ženatý. V roce 1938 opustil surrealistické kruhy, aby vyjádřil solidaritu s Eluardem, který z nich byl Bretonem byl vyloučen pro opěvování stalinismu. Po vypuknutí války byl jako Němec zatčen francouzskou policií a po obsazení Francie Německem znovu, tentokrát gestapem. Nakonec unikl a přes Marseille a Portugalsko a za pomoci Peggy Guggenheimové, která od něj již v roce 1938 koupila řadu obrazů, se dostal do Spojených států, kde se se svou ochránkyní v roce 1942 oženil, když cestou opustil svou o 26 let mladší partnerku, anglickou malířku Leonoru Carrington.

Surrealism and Painting (1942)
Ani třetí Ernstovo manželství však netrvalo dlouho. Ještě v tomtéž roce se seznámil s americkou malířkou Dorotheou Tanning (*1910), kterou roku 1946 pojal za svou 4. zákonitou manželku, v roce 1948 se stal americkým občanem a v roce 1953 se společně přestěhovali do Francie. Ernstův styl se v Evropě zklidnil a namaloval obrazy jako "Zde umírají kardinálové" (1962)


nebo "Zrod galaxie" (1969)




Za vyjádření láskyplného vztahu k Francii i své poslední ženě, se kterou žil 30 let až do své smrti v roce 1976, lze považovat obraz "Zahrada Francie" z roku 1962.


Kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli tomuhle se vyplatí do Vídně zajet, a výstavu si za odpoledne párkrát projít. A to nemluvím o tom, že podzimní výstava v Albertině představí Henri Matisse a fauvismus, tedy to, co surrealismu předcházelo. A že o kousek dál, v Budapešti, právě skončila velká výstava Cézanna, který zase předcházel fauvismu. Ach jo, ta Praha.







pondělí 25. února 2013

Bartoli, Bartoli...


Theater an der Wien přidal další trofej do svého portfolia. V únoru uvádí Rossiniho komedie Le Comte Ory  a hlavními magnety představení jsou Lawrence Brownlee jako Comte Ory a především Cecilia Bartoli jako Adéle. Návštěvníci prvních 3 z celkem 6 představení byli možná zklamáni, protože Bartoli je pro virózu vypustila a do projektu "naskočila" až v sobotu 23. února. Ovšem divadlo zajistilo skvělou náhradu. Byla jí 27letá jihoafrická sopranistka Pretty Yende, vítězka Operalie 2011 a dalších špičkových soutěží, která po loňském debutu v milánské La Scale sklidila veliké ovace v Metropolitní opeře,


kde roli Adély zpívala vedle Juana Diego Floreze v lednu a na počátku února místo Niny Machaidze.

Le Comte Ory je předposlední Rossiniho operou, premiéru měla v Paříži roku 1828 (poslední Vilém Tell o rok později) a nezanedbatelná část hudby je převzata z Cesty do Říma, která vznikla o 3 roky dříve. Původní děj je zasazen do doby křižáckých válek kolem roku 1200 a jedná se o jednoduchý příběh mladého hraběte Ory, který v převleku za poustevníka a později za jeptišku chce dobýt srdce nebo aspoň tělo komtesy Adély a po serii více či méně komických situací kus končí návratem mužů z křižáckého tažení a svůdníkovým fiaskem. Zkušená a úspěšná režisérská dvojice Moshe Leser a Patrice Caurier, která spolupracuje již 30 roků, děj přenesla do Francie někdy na počátku 60. let s obrazem de Gaulla na stěně, televizorem v rohu, karavanem jako poustevníkovým doupětem a komtesou v něčem jako VW brouk nebo Citroen 2CV . V podstatě jde o parodii parodie naplněnou jednoduchou komikou a erotikou, končící scénou a la gruppensex, přičemž publikum spolehlivě reaguje na ty nejjednodušší vtipy. Tato režie s Cecilií Bartoli v hlavní roli však není původní, premiéru měla před 2 roky v Curychu.

Úspěch takovéto opery stojí a padá s výkonem zpěváků, kteří byli skutečně skvělí. Vedle shora uvedených je třeba za jiné jmenovat Pietra Spagnoli, který m.j. zpíval Figara s Joyce diDonata na invalidním vozíku jako Rosinou před 4 lety v ROH. Ovšem pěvecký živel a přírodní úkaz Cecilia Bartoli bude vyčnívat v jakékoli konstelaci. K úspěchu představení nepochybně přispěl i skvělý Ensemble Matheus pod taktovkou Jean-Christopha Spinosy, jejichž přesná interpretace ve spojení s dobovými nástroji vytváří skvělý prostor pro uplatnění zpěváků. Orchestr m.j. doprovázel Bartoli na jejím prvním pražském koncertu v roce 2011.

Představení v sobotu 23. února mělo velký úspěch a děkovačka byla možná z popudu Bartoli doplněna přídavkem, což je v opeře jev dosti neobvyklý. Ale spíš to byl režijní záměr.

děkovačka - uprostřed zleva Bartoli, Spinosi, Brownlee, zcela vlevo v noční košili Spagnoli

Na okraj zmínka o divadle. Na břehu řeky Vídeňky (již 100 let je zapuštěna pod povrch rušné ulice) stálo již v době Mozartově a uskutečnila se v něm premiéra jeho Kouzelné flétny. Producent, libretista a představitel Papagena Emanuel Schikaneder pak počátkem 19. století otevřel divadlo nové, kde jistou dobu žil Ludwig van Beethoven a uskutečnila se tam premiéra Fidelia a některých jeho symfonií. Koncem století pak i premiéry nejznámějších Straussových a Lehárových operet. Dnes je to moderní operní divadlo stagionového typu se svěží dramaturgií, vedle Staatsoper a Volksoper třetí velká vídeňská operní scéna.



historický vstup do divadla - Papagenator


   


interiér divadla




středa 20. února 2013

Chvála Praze

Před časem jsem během 5 dní v Praze slyšel dvě monumentální deváté symfonie. Závěrečné výpovědi dvou obrů, které jakoby předznamenávají epochu. První tu svou dirigoval, ale neslyšel, a tak udával tempo i když orchestr nehrál a obecenstvo tleskalo, druhá byla uvedena po autorově smrti. Ano, byli to Ludwig van Beethoven v roce 1824 a o necelých 90 let později Gustav Mahler. Jeden přináší dokonalou formu a současně naději, pro jistotu vyjádřenou i slovy, že svět má svůj pořádek. Druhý onu formu rozvolňuje, je na pomyslné hraně mezi klasickým řádem a formální svobodou, a i když nevyzařuje jen smutek a konec, jak se někteří vykladači umění snaží vnutit posluchačům, prvoplánový optimismus z jeho 9. symfonie rozhodně nečiší.

Jan Zrzavý k stáru prohlásil: "... shledávám, že smysl a cíl života, nejvyšší moudrost a pravda jest: Krása, Krása, Krása! Pod všemi formami, pod všemi jmény! Ona je oním Královstvím božím, které je v nás, které máme hledati". A to je to, co obě uvedené skladby spojuje. Bohužel se zdá, že to co přichází dnes, o další století později, je ve většině případů jen rozvolněná forma, která s řádem a krásou nemá mnoho společného.

Ale aby to nevyznělo moc pesimisticky, a abych vysvětlil titulek. Praha je hudební Meccou, a nejen  postkomunistických zemí. Ony dva koncerty České filharmonie a Českého národního symfonického orchestru nejsou náhodou. Naopak jsou dny, kdy hudbymilovný občan neví, kam dřív, protože nabídka 6 pražských symfonických těles, dvou divadelních orchestrů, 2 souborů historické hudby a řady komorních těles i skvělých sólistů plus hostujících hudebníků a zpěváků je pozoruhodně široká.

Nezbývá než doufat, že to není jen do dneška přesahující reziduum ideálů onoho 19. století, a že platnost tvrzení pana Robejška není absolutní: "Krize současnosti, ať v ekonomice nebo v přesahu do mezinárodní politiky, lze popsat jako spontánní zjednodušování systémů. Neznamenají nic jiného, než že složitost struktur sloužících k dosahování ekonomických cílů přesahuje úroveň, kterou jsou lidé schopni myšlenkově obsáhnout a organizačně zvládnout. 

      Nezvládnutelné systémy jsou dysfunkční jako golemové bez kontroly. Manažeři a politici se sice pořád ještě snaží vtěsnat globalizaci do standardizovaných norem a institucí. Dnešní krize jsou však formou jejich spontánního rozpadu a tím i nedobrovolnou redukcí nepřiměřených ambicí na úroveň, která odpovídá lidským schopnostem. Globalizaci střídá fragmentace."

pondělí 18. února 2013

Opereta semper viva?

Opereta je intelektuály a snoby opovrhovaný útvar, který si však stále zachovává svou přitažlivost díky nenáročnému textu, který na rozdíl od opery nepředstírá, že řeší lidské osudy, a má krásné chytlavé melodie. Zato mluvené pasáže jsou jen pro silné nátury.

Nevím, zda jde o nějakou renesanci tohoto žánru, ale v loňském roce byla operetě věnována velká výstava ve vídeňském divadelním muzeu, doslova za rohem od Státní opery. Odtud se přesunula do Mnichova. Zřejmě nejhranější je Die Lustige Witwe neboli Veselá vdova od Franze Lehára, kterou má na repertoáru nejedno solidní kamenné divadlo a Lippen Schweigen si s radostí střihnou i superstar. Třeba Bryn Terfel a Diana Damrau:



A Dein ist mein ganzes Herz z Lehárovy Země úsměvů v podání trojhvězdí Domingo, Netrebko a Villazon si pustilo přes 1,2 mil. youtube fandů, přičemž citlivým náturám tekly slzy jako hráchy.



Ani Pavarotti nezůstal moc pozadu.

I když žánr se zrodil za 2. císařství v Paříži, a dodnes se dá vidět Hervého Mam´zelle Nittouche nebo Offenbachův Orfeus v podsvětí či Krásná Helena, pravé slávy dosáhly operety v Rakousko-Uhersku. Straussův Die Fledermaus je stále na repertoáru solidních divadel a na gala koncertech je slyšet předehra, třeba v podání Vídeňských filharmoniků a Herberta von Karajana, stejně jako předehra k Lehké kavalerii Franze von Suppé.

Ovšem protože Rakousko-Uhersko byla mnohonárodnostní říše, uplatnili se i Češi, třeba Dvořákův žák Oskar Nedbal (Polská krev, Vinobraní), jinak violista Českého kvarteta, skladatel a významný evropský dirigent. Ale především Maďaři Franz Lehár (viz shora) a Emmerich Kalmán (na př. Čardášová princezna, Hraběnka Marica). Mimochodem Lehár se narodil v Komárnu a i on byl žákem Antonína Dvořáka.

Tolik to, co jsem vyčetl. Shodou okolností jsem se však osobně dostal na 2 operetní představení ve Vídni a Budapešti.

Ve Vídni hraje operety Volksoper, což je součást divadelního holdingu, do kterého patří i Staatsoper. Program je pestrý a v této sezóně sahá od Rigoletta přes Carmen, Prodanou nevěstu a Rusalku až k 6 klasickým operetám, mezi nimi Kálmánově "Čardášové princezně". Tu jsem viděl sice již vloni, ale bylo to k oslavě 70. narozenin jakéhosi Sándora Nemetha. Říkal jsem si fajn, až to skončí, přivedou staříka, ale šeredně jsem se zmýlil. Ten "stařík" hrál, zpíval a tancoval jednu z hlavních rolí, jejímž vrcholem je ohnivý čardáš, který 3x zopakoval. Našel jsem sice jen ukázku zhruba 10 let starou, ale horší to nebylo. A když, tak ne o moc.

Sandor Nemeth je ten menší zpěvák, který mluví maďarsky

V Budapešti hráli shodou okolností také operetu maďarského skladatele - Cikánskou lásku Franze Lehára. Ale i když se divadlo jmenuje "Operety" a před ním sedí na lavičce Emerich Kalmán z bronzu, na programu mají operety pouze dvě. Proti klasickému pojetí ve Vídní bylo představení pojato spíše jako parodie, ale cikánské melodie a skvělí zpěváci a tanečníci se za výkony rozhodně stydět nemusí. Takže aspoň jedna ukázka:

 Die Zigeunerliebe neboli Cigányszerelem, česky Cikánska láska v Budapešti

Kdybych to shrnul, každý den, i každý měsíc vidět operetu je asi silný tabák. Ale jednou za rok, proč ne. A do Vídně je to přece jenom blíž a druhá výhoda je, že většinou se tam nemluví maďarsky.

Dočkáme se Rigoletta ze 21. století?

Včera večer proběhl další přímý přenos z newyorské MET do kin po celém světě, tentokrát Verdiho Rigoletto, jehož příběh je notoricky známý. Chlípný vévoda svede dceru svého hrbatého šaška, kterého prokleje jakýsi šlechtic, svedení jehož dcery byl šašek nápomocen. (V nejprogresivnějších režiích je to hodně naturalisticky předvedeno) Zhrzený šašek si jako mstu objedná vévodovu vraždu, ale všechno se zvrtne a obětí se v rámci prokletí stává šaškova dcera. Děj je umísťován do různých míst. Předloha Viktora Huga se odehrává ve Francii, Verdi měl různé verze, až mu prošla Mantova, kde vévodův rod dávno vymřel, před časem byl přenesen do New Yorku 50. let. Tentokrát se odehrává v Las Vegas 60. let a chlípníkem je Frank Sinatra. Příště by to mohlo být třeba v Moskvě 70. let se zvrhlíkem Brežněvem.

V zásadě to nevadí, operní libreta jsou stejně vesměs nesmyslná, i když je fakt, že přenesením děje téměř do současnosti ta blbost jaksi více vyniká, což všeznalí kritici obvykle hází na krk režiséra. Pokud ovšem režisér udělá představení klasické, schytá to za nedostatek invence a beznadějný konzervativismus. Ale dívenka vedle mne i tak slzela, a evidentně kvůli příběhu. Podstatná je však stejně muzika a její interpretace. No, a jak bývá v MET disponující největším rozpočtem na světě zvykem, v tomto ohledu jde o sázku na jistotu. Jeden operní hit za druhým byl prezentován hvězdami toho nejvyššího kalibru, Zdálo se, že skoro všech 4000 návštěvníků hlasitě aplaudovalo a volalo bravo po řadě z nich, zvláště po šaškových, tedy Rigolettových ariích, které zpíval Srb Želko Lucic, a ariích jeho dcery Gildy, kterou zpívala Diana Damrau, 41letá rodačka z Bavorska. Úplně největší jásot nastal, když zpívali společně. Nutno dodat, že ovace byly zcela na místě. Navíc vilného vévodu zpíval Polák Beczala, vraha Slovák Kocán a jeho sestru šlapku Běloruska Volkova. Na Čechy se zase nedostalo.

Diana Damrau však přinesla ještě jedno zpestření navíc. O přestávce, kdy průvodce představením, tentokrát diva Renée Fleming, zpovídá lidi kolem jeviště, se k ní přibatolil 16 měsíční syn a společně mávali dědečkům a babičkám v Evropě, zatímco mladší syn, teprve 4měsíční, tiše vrněl v šatně a čekal, až ho matka přiběhne nakojit. Díky tomu také nebyla Gilda éterická panenská, ale spíš "heavy mum", což sama přiznala.


Prostě krásné představení se vším všudy. 

sobota 16. února 2013

Luks je frajer

Václav Luks je opravdu frajer. Dokázal kolem sebe shromáždit skvělé muzikanty hrající na historické nástroje a zpěváky, vsadil na J.D. Zelenku a přeshraniční spojení se saskými Drážďanami a prosadil se v evropské konkurenci tak, že je se svými nastudováními vokálních děl i oper opakovaně zván na prestižní festivaly barokní hudby a evropské divadelní scény, včetně versaillského královského divadla. A nejnověji nahrál i perlu barokní muziky, Bachovu mši h moll.

Toto vše opět potvrdil v pátek 15. února, kde ke spolupráci přizval rakouskou sopránistku Nicolu Proksch a majitele krásného basu Jana Martiníka. Vystoupení nese ovšem kolektivního ducha, takže sólisté, pokud nezpívají sóla, se připojují k 10člennému sboru Collegium Vocale 1704.

Na programu byly 2 kantáty J.S. Bacha, sinfonia a miserere J.D. Zelenky a adagio a fuga Bachova nejstaršího syna Wilhelma Friedemanna. Zelenka byl sice vrstevník J.S. Bacha, ale s jeho synem ho spojovaly Drážďany, kde oba působili, i když první v katolickém prostředí a druhý v evangelickém. Kdybych měl něco z programu vyzvednout, pak nejspíš kantátu Liebster Jesu, mein Verlangen (BWV 32)  se sopránovým sólem doprovázeným hobojem a basovým doprovázeným sólo houslemi. 29letý Martiník imponuje svým měkkým a pohyblivým basem, který mu přinesl nejen slavné vítězství ve velšském Cardiiffu před 4 roky, ale i angažmá nejprve v berlínské Komische Oper a od loňska ve Staatsoper Unter den Linden.

A co je na koncertech Collegium 1704 ještě pozoruhodné, jsou neobyčejně poučené programy, které nejspíš píše Luks osobně. A pak vstřícné publikum, které se skvěle doplňuje s nadšeným projevem hudebníků, zvláště když se koncert koná v intimním prostředí kostela Šimona a Judy. To je ostatně na hudbě možná nejcennější, ta společná radost živých muzikantů a živých posluchačů z její krásy. Tedy pokud nejde o kus atonálního zvukového experimentu, kde si člověk říká: a proč tady vůbec jsem? Co mi ovšem vadí, jsou starší dámy předbíhající u šatny. Zřejmě návyk z front na maso v dobách budování socialismu. Za to ale Václav Luks nemůže.