Životní eskapády Maxe Ernsta

Jestliže hudební život v Praze je relativně bohatý na kvalitní události (až na chřadnoucí operu), v oblasti výtvarného umění je Praha polomrtvá. Zvláště v porovnání s Vídní, kde, když trochu šlápnete na plyn, jste autem za 3 hodiny. Nejaktivnější institucí je tam bezpochyby galerie Albertina, která návštěvníkům pravidelně nabízí pohledy do dílen nejvýznamnějších malířů od vzdálené minulosti až do současnosti. Za posledních 5 let to byla kupříkladu jména: Kokoschka, Klee, van Gogh, Warhol, Picasso, Michelangelo, Kentridge, Roy Lichtenstein, Magritte, Klimt, a také Rembrandtova doba, impresionismus, surrealismus nebo "Císař Maxmilian I. a umění Durerovy doby."

Koncem ledna 2013 proběhla vernisáž výstavy 180 artefaktů z dílny jedné z klíčových postav surrealistického malířství - Maxe Ernsta (1891-1976). Tento mnohavrstevný tvůrce měl zřejmě neutuchající potřebu nalézat něco nového, která ho okolo roku 1920 přivedla ke kolážím, od nichž se odvíjí jeho cesta k surrealismu. Ono hledání ovšem zahrnovalo i oblast citovou, kde se jeho náruč otevírala možná víc než často. Obojí se spojilo v příběhu obrazu, který je symbolem výstavy.

V roce 1912 se ve švýcarském Clavanel potkali 17letý Pařížan a básník Paul Eluard a o rok starší Ruska Elena Dimitrievna Diakonova přezdívaná Gala (nar. 1894). Oba si tam léčili tuberkulózu. V roce 1917, když měl Eluard dovolenou z fronty, se v Paříži vzali a o rok později se narodila dcerka Cecile, kterou však Gala promptně předala do péče tchyni. V roce 1920 se nastěhovali do malého bytu v 11-3 Rue Chaussée, v Saint-Brice-sous-Foret na předměstí Paříže, kde se pak scházela skupina přátel v čele s Andre Bretonem a Louisem Aragonem.

Max Ernst (*1891) získal ještě před válkou klasické vzdělání na univerzitě v Bonnu a začal malovat. V roce 1918 se oženil s kunsthistoričkou a novinářkou Luisou Strausovou, žili v Kolíně n.R. a o 2 roky později se jim narodil syn Hans-Ulrich, zvaný Jimmi. V létě 1919 přijel Ernst do Mnichova, aby navštívil Paula Klee. Při této příležitosti viděl v knihkupectví časopis s reprodukcemi Giorgio de Chirico a pod jejich vlivem založil spolu s Hansem Arpem kolínskou dadaistickou skupinu. Ernst začal tvořit koláže, které poslal v roce 1921 do Paříže Eluardovi. Skupině jeho přátel připomínaly "automatické psaní", které bylo základem dadaismu a uspořádali jejich výstavu, k níž napsal úvodní slovo Breton. Protože však Ernst nemohl získat francouzské vstupní vízum, setkal se se svými francouzskými obdivovateli v Tyrolsku a Kolíně n.R. Eluard přitom získal 2 Ernstovy obrazy a 11 koláží určených k ilustraci jeho knihy poezie Repetitions, která vyšla v roce 1922. Odtud se datuje jejich celoživotní přátelství. Současně s tím však bleskla jiskra i mezi Ernstem a Eluardovo ženou.

A bleskla tak výrazně, že ještě v roce 1921 maluje Ernst realistický portrét Galy, který nazývá "Neklid mé sestry", což nebylo zcela nepravdivé, protože s Eluardem si byli blízcí jako bratři.

V září 1922 pak udeří hrom, když Ernst přijíždí na Eluardův pas do Paříže navštívít Eluarda a Galu, ale zůstává u nich jako třetí vrchol trojúhelníku. Žena s 2letým synem uvízla v Německu, kam se Ernst natrvalo už nikdy nevrátí. Ve Francii se živí všelijak, maluje v noci. Eluard jako surrealista opovrhuje majetnickým vztahem v manželství a tak to tiše trpí. Ještě v roce 1922 Ernst namaloval obraz "Na schůzce přátel", kde kromě 14 surrealistických spojenců je i Gala, Rafael, Dostojevský a De Chirico.

Schůzka přátel (1922)

V následujícím roce pak namaluje výmluvný obraz La belle gardiniere představující akt Galy.

 Krásná zahradnice (1923)

Ve stejném roce vznikají i další obrazy, jako Prohlídka koně, resp. Pieta nebo revoluce v noci.

 Horse inspection (1923)

Pieta or Revolution by Night (1923)

V listopadu 1923 se všichni tři přestěhovali do nedalekého Eaubonne, vzdáleného asi 15 km od centra Paříže, a Ernst vyzdobil interiér domu 15 nástěnnými obrazy.

Ovšem v březnu 1924 Eluard záhadně zmizel a byl dokonce považován za mrtvého. Leč nebyl. Ernstovi se podařilo prodat do Německa několik obrazů a po pár měsících vyrazil spolu s Galou na východ a Eluarda zastihli v Saigonu. Co se tam stalo těžko říct, výsledkem však bylo, že Gala se vrátila s Eluardem do Eaubonne a Ernst přijel za 3 měsíce sám, pořídil si v Paříži ateliér a stal se "řádným" členem surrealistického uskupení, které mezi tím založil Breton. Ozvěnami vztahu s Galou jsou 2 obrazy Viditelná žena z následujícího roku.

Tou hlavní viditelnou pozůstalostí vztahu je však obraz "At the First Clear World" , který je jedním z těch, kterými vyzdobil dům v Eaubonne. Další obyvatelé obrazy přelepili a Ernst je po více než 45 letech sejmul, přenesl na plátno a restauroval. A toto je obraz, který je symbolem výstavy.

Max Ernst: "At the First Clear World" (1923)

Pro úplnost uvádím, že vztah Eluarda a Galy nakonec stejně zkrachoval. V roce 1929 přijeli společně do Španělska za Salvatorem Dali, ale do Francie se vrátil jen Eluard. Po několika letech se rozvedli a v roce 1934 se třicetiletý Dalí se čtyřicetiletou Galou oženil. Ernstovo manželství s Louise bylo poškozeno nevratně, ta se navíc po roce 1933 stala jako židovka předmětem pozornosti nacistů, prchla do Paříže, později na jih, ale nakonec se dostala do sběrného tábora pro francouzské židy u Paříže a předposledním transportem, už po spojenecké invazi, byla odvezena do Osvětimi, kde její stopy mizí.

Ernst žil ve Francii, vášnivě tvořil a vymýšlel nové techniky a po jeho boku se vystřídala řada partnerek, přestože byl od roku 1927 znovu ženatý. V roce 1938 opustil surrealistické kruhy, aby vyjádřil solidaritu s Eluardem, který z nich byl Bretonem vyloučen pro opěvování stalinismu. Po vypuknutí války byl jako Němec zatčen francouzskou policií a po obsazení Francie Německem znovu, tentokrát gestapem. Nakonec unikl a přes Marseille a Portugalsko a za pomoci Peggy Guggenheimové (1898-1979), která od něj již v roce 1938 koupila řadu obrazů, se dostal do Spojených států, kde se se svou ochránkyní v roce 1942 oženil, když cestou opustil svou o 26 let mladší partnerku, anglickou malířku Leonoru Carrington.

Surrealism and Painting (1942)

Ani třetí Ernstovo manželství však netrvalo dlouho. Ještě v tomtéž roce se seznámil s americkou malířkou Dorotheou Tanning (*1910), kterou roku 1946 pojal za svou 4. zákonitou manželku, v roce 1948 se stal americkým občanem a v roce 1953 se společně přestěhovali do Francie. Ernstův styl se v Evropě zklidnil a namaloval obrazy jako "Zde umírají kardinálové" (1962)

nebo "Zrod galaxie" (1969)

Za vyjádření láskyplného vztahu k Francii i své poslední ženě, se kterou žil 30 let až do své smrti v roce 1976, lze považovat obraz "Zahrada Francie" z roku 1962.

Kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli tomuhle se vyplatí do Vídně zajet, a výstavu si za odpoledne párkrát projít. A to nemluvím o tom, že podzimní výstava v Albertině představí Henri Matisse a fauvismus, tedy to, co surrealismu předcházelo. A že o kousek dál, v Budapešti, právě skončila velká výstava Cézanna, který zase předcházel fauvismu. Ach jo, ta naše zlatá Praha stověžatá.