Bartoli, Bartoli...

Theater an der Wien přidal další trofej do svého portfolia. V únoru uvádí Rossiniho komedie Le Comte Ory  a hlavními magnety představení jsou Lawrence Brownlee jako Comte Ory a především Cecilia Bartoli jako Adéle. Návštěvníci prvních 3 z celkem 6 představení byli možná zklamáni, protože Bartoli je pro virózu vypustila a do projektu "naskočila" až v sobotu 23. února. Ovšem divadlo zajistilo skvělou náhradu. Byla jí 27letá jihoafrická sopranistka Pretty Yende, vítězka Operalie 2011 a dalších špičkových soutěží, která po loňském debutu v milánské La Scale sklidila veliké ovace v Metropolitní opeře,

kde roli Adély zpívala vedle Juana Diego Floreze v lednu a na počátku února místo Niny Machaidze.

Le Comte Ory je předposlední Rossiniho operou, premiéru měla v Paříži roku 1828 (poslední Vilém Tell o rok později) a nezanedbatelná část hudby je převzata z Cesty do Říma, která vznikla o 3 roky dříve. Původní děj je zasazen do doby křižáckých válek kolem roku 1200 a jedná se o jednoduchý příběh mladého hraběte Ory, který v převleku za poustevníka a později za jeptišku chce dobýt srdce nebo aspoň tělo komtesy Adély a po serii více či méně komických situací kus končí návratem mužů z křižáckého tažení a svůdníkovým fiaskem. Zkušená a úspěšná režisérská dvojice Moshe Leser a Patrice Caurier, která spolupracuje již 30 roků, děj přenesla do Francie někdy na počátku 60. let s obrazem de Gaulla na stěně, televizorem v rohu, karavanem jako poustevníkovým doupětem a komtesou v něčem jako VW brouk nebo Citroen 2CV . V podstatě jde o parodii parodie naplněnou jednoduchou komikou a erotikou, končící scénou a la gruppensex, přičemž publikum spolehlivě reaguje na ty nejjednodušší vtipy. Tato režie s Cecilií Bartoli v hlavní roli však není původní, premiéru měla před 2 roky v Curychu.

Úspěch takovéto opery stojí a padá s výkonem zpěváků, kteří byli skutečně skvělí. Vedle shora uvedených je třeba za jiné jmenovat Pietra Spagnoli, který m.j. zpíval Figara s Joyce diDonata na invalidním vozíku jako Rosinou před 4 lety v ROH. Ovšem pěvecký živel a přírodní úkaz Cecilia Bartoli bude vyčnívat v jakékoli konstelaci. K úspěchu představení nepochybně přispěl i skvělý Ensemble Matheus pod taktovkou Jean-Christopha Spinosy, jejichž přesná interpretace ve spojení s dobovými nástroji vytváří skvělý prostor pro uplatnění zpěváků. Orchestr m.j. doprovázel Bartoli na jejím prvním pražském koncertu v roce 2011.

Představení v sobotu 23. února mělo velký úspěch a děkovačka byla možná z popudu Bartoli doplněna přídavkem, což je v opeře jev dosti neobvyklý. Ale spíš to byl režijní záměr.

děkovačka - uprostřed zleva Bartoli, Spinosi, Brownlee, zcela vlevo v noční košili Spagnoli

Na okraj zmínka o divadle. Na břehu řeky Vídeňky (již 100 let je zapuštěna pod povrch rušné ulice) stálo již v době Mozartově a uskutečnila se v něm premiéra jeho Kouzelné flétny. Producent, libretista a představitel Papagena Emanuel Schikaneder pak počátkem 19. století otevřel divadlo nové, kde jistou dobu žil Ludwig van Beethoven a uskutečnila se tam premiéra Fidelia a některých jeho symfonií. Koncem století pak i premiéry nejznámějších Straussových a Lehárových operet. Dnes je to moderní operní divadlo stagionového typu se svěží dramaturgií, vedle Staatsoper a Volksoper třetí velká vídeňská operní scéna.

historický vstup do divadla - Papagenator

   

interiér divadla