Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

čtvrtek 31. října 2019

Collegium, Luks, Handel - Vzkříšení

Georg Friedrich Händel se proslavil především vokálními díly, která vznikla poté, co se usadil v Anglii. Nicméně základem jeho fenomenálního úspěchu byly skladby, které vytvořil v Itálii, kam přišel jako geniální mládenec a přidrzlý muzikant na podzim 1706 a počátkem roku 1707 se objevil v Římě. Za pár měsíců se už dávalo jeho oratorium Il trionfo del Tempo e del Disinganno na text a v paláci kardinála Pamphilliho. V něm se mimo jiné poprvé objevuje slavná árie Lascia la spina. Ovšem Händel byl luterán a tak se bezpochyby komfortněji cítil ve službách svého nejoblíbenějšího mecenáše v Římě, světského knížete Francesca Marii Ruspoliho. A  právě v jeho paláci zaznělo La Resurrezione čili Vzkříšení napsané pro masopustní slavnosti v Římě roku 1708, kdy tomuto mladíkovi bylo 23 let.

Odpověď na otázku, proč nenapsal rovnou operu, je celkem jednoduchá: po skandálním průběhu  masopustního festivalu v roce 1667 bylo její provádění v Papežském státě omezeno, v roce 1703 dokonce zakázáno úplně. Zákaz osobně inicioval papež Klement XI. který byl hlavou církve od roku 1700. Osobně operu odsuzoval jako nemravnost, ale k tomuto kroku přispěla i válka o španělské dědictví, která se týkala mimo jiné i království neapolského, a ničivé zemětřesení v roce 1703. Papež byl ovšem osoba uměnímilovná a podporoval jiné vokální produkce - oratoria, a to nejen slovem, ale i finančně. A římská elita, představovaná mezi jinými kardinály, jeho přání respektovala.

Premiéra se konala na Boží Hod velikonoční roku 1708, velký sál byl bohatě vyzdoben a v orchestru sedělo téměř 50 muzikantů, což byl počet tehdy naprosto nevídaný. Provedení mělo veliký kladný ohlas až na to, že papež si vyžádal, aby v pondělní repríze nezpívala Magdalénu žena.

Senzační úspěch byl utvrzen tím, že v průběhu léta téhož roku napsal Händel pro Ruspoliho každý týden jednu kantátu, celkem 15. To otevíralo skladateli další dveře a tak byl koncem roku 1709 přijat v Benátské republice, která papežské prudérnosti nepodlehla a Händel pro ni napsal opera Agrippina. 
Autorem libreta byl kardinál Vincenzo Grimani, který v Benátkách provozoval operní divadlo Teatro S Giovanni Grisostomo, a krátce předtím byl jmenován místokrálem neapolským.




Toto je koncert z roku 2009, o rok později vyrobila Česká televize záznam koncertu s poněkud jinými sólisty v Ostravě.

Říjnové provedení má předchozím úvodem naznačenou takovou pověst, že pokud by se mělo něco zdůrazňovat, musely by to být nedostatky a ty se i díky excelentnímu obsazení neobjevily.


Rudolfinum, Praha, Česká republika
24. 10. 2019 – 19.30 h

G. F. Händel — La Resurrezione HWV 47

Julia Lezhneva | Anděl
Raffaella Milanesi | Maddalena
Francesca Ascioti | Cleofa
Topi Lehtipuu | San Giovanni
Luigi De Donato | Lucifer

Collegium 1704
Václav Luks | dirigent



sobota 26. října 2019

Rusko - změna strategie?

Zdá se, že Rusko přichází a jakousi novou zahraničněpolitickou strategií, jejíž obrysy se ukázaly během návštěvy Vladimíra Putina (VVP) ve Francii ve Fort Bregancon v srpnu, kde o tom diskutovali s prezidentem Emmanuelem Macronem.

TO HLAVNÍ

VVP by pravděpodobně chtěl odejít z úřadu jako přítel Západu. Jím původně byl a skutečně chtěl, aby Rusko vstoupilo do NATO a nijak zvlášť se s tím netajil. Potom však se události začaly vyvíjet jinak. Napřed ho podráždily barevné revoluce a pak další věci, které považoval za podraz ze strany Západu. Přelom nastal někdy v roce 2014, kdy se Putin cítil jako zavržený milenec a jako každý takový potřeboval upoutat pozornost své lásky řadou excentrických kousků, mezi něž patří anexe Krymu a všechny ty hybridní války od Donbasu až po kybernetické útoky na Spojené státy. Tím chtěl dokázat Západu, že by se s ním měl přátelit. A když to nejde po staru z čisté laskavosti a vzájemných sympatií, znamená to, že přátelství musí přivolat síla. Nicméně po 20 letech vládnutí ho bezpochyby zneklidňuje jeho historická role, pozitivní stopa, kterou chce zanechat v dějinách.

A vypadá to, že se věc daří. Pro obnovení spojenectví je dnes Macron, americký prezident Donald Trump a italské vedení. Je pravda, že Putinův nejlepší přítel Matteo Salvini, zřejmě proto, že na volební kampaň své strany v Lize od něj dostal 60 milionů eur, ztratil post místopředsedy vlády i ministra vnitra, ale další síly včetně ministerského předsedy ve vládě zůstaly.



Navíc došlo k výměně zajatců mezi Ukrajinou a Ruskem a ve Washingtonu byl uvolněn bezpečnostní poradce John Bolton, který byl  kategorickým odpůrcem smiřování s Ruskem.

A ne bezvýznamná je role ruských oligarchů, pro které je současný stav mimořádně nepříznivý.

ČÍNA

Koncepce, která je uložena spíš v Putinově hlavě než na papíře, je zřejmě  následující. Zaprvé se Rusko vzdá přátelství s Čínou. Ono ve skutečnosti stejně existuje pouze ve slovech propagandistů Kremlu, protože Rusko má v čínských očích hodnotu zlámané grešle. 

Je pochopitelné, že šéf Gazpromu mluví o tom, jak je Čína pro Rusko důležitá. Ovšem jeho prací je klást potrubí a Gazprom buduje plynovod "Síla Sibiře." To, že se nikdy nemůže vyplatit, protože Čína jediným odběratelem má být Čína a ta bude diktovat cenu, ho netrápí, to je problém Kremlu. Navíc je střednědobá tendence ceny zemního plynu klesající v důsledku rostoucí nabídky z USA, Kataru či Norska a vývoje technologie pro jeho transport v kapalném stavu. 

Přátelství nebylo a není hlavně proto, že Číňani neberou Rusko vážně. Samozřejmě že potřebují ruské dřevo a prostor pro přesídlení jisté části svých občanů, ale o strategické partnerství jim nejde. Navíc Čína není supervelmoc, protože nenabízí žádné následováníhodné vzory: ani politické, ani humanitární, ani technologické. Naopak sama je jejich importérem, včetně technologií. A to, že Čína bez západních technologií nemůže existovat, dokládá drama kolem Huawei či amerických sankcí. 

A tak i když se Putin přátelství s Čínou nevzdává, podepisuje mírovou smlouvu s Japonskem a možná jí předá dva ostrovy.

POSTSOVĚTSKÝ PROSTOR

Současně se VVP snaží řešit zmražené problémy i na postsovětském prostoru a v první řadě v Podněstří. Moldavu i Podněstří navštívil ruský ministr obrany Sergej Šojgu a mluví se o odsunu ruské armády, to znamená, že Podněstří splyne s Moldavou.

A jsou tady části Doněcké a Luganské oblasti. Tento problém je složitější, protože nejde jen o politickou vůli Moskvy a Kyjeva nebo dokonce západní garance. Je to otázka nenávisti mezi lidmi, protože válka přinesla 13 000 obětí a bude trvat nejméně jednu generaci než tyto oblasti budou mentálně schopny reintegrace.  Ovšem podle nedávných průzkumů je již dnes nadpoloviční většina tamějších respondentů považuje za součást Ukrajiny. Úspěch ovšem závisí na tom, kdo zvítězí v příštích prezidentských volbách. Demokraté přívrženci obnovení vztahů s Ruskem nejsou. 

Pokud se to podaří, budou sankce vůči Rusku zrušeny a Krym zůstane mimo rámec jednání a nikdo jeho anexi de jure neuzná. Odstranění sankcí však umožní jeho určitou obnovu.

NEJISTOTY

Takové řešení však sotva uspokojí ty strany, které s napětím a obavami sledují jednání Ruska. Jsou to především Německo Angely Merkel a celá východní Evropa včetně Pobaltí. Tedy země, které byly Ruskem formálně nebo fakticky okupovány. A to tím spíš, že Putinova hybridní taktika tyto obavy zřetelně stimulovala. 

Zůstává otázka Kavkazu, především Abcházie a Jižní Osetie, které mohou jako polouznané státy existovat nekonečně dlouho, přestože jejich úpadek je alarmující a obrat vlastními silami je nereálný. Jejich naděje je v příchodu zahraničních investorů, což předpokládá změnu klimatu v Rusku a především ekonomickou liberalizaci. Tu si však lze v podmínkách totální korupce jen těžko představit.

-------------------------------

Toto jsou zhruba názory ruského komentátora a politologa Stanislava Belkovského, který patřil na počátku Putinova vládnutí k jeho lidem, ale postupně se z něj stal jeho ostrý odpůrce. Tento text je však relativně smířlivý a nabízí se myšlenka, že za určitých okolností by mohl zaujmout loajálnější pozici. A nebyl by sám. Xenia Sobčak, kdysi také výrazná kritička, ze svých postojů vůči státu výrazně slevila a přijala dokonce post ve státní televizi. To může být shoda okolností, ale také signál širšího smíření jisté části opozice v Rusku. Ovšem smysl to může dát pouze v případě, že vstřícný bude i postoj Spojených států, což kriticky závisí na prezidentských volbách, které proběhnou za rok. Nechme se překvapit. 

úterý 15. října 2019

Dva Smetanové

Opery Bedřicha Smetany jsou drahocenné národní kulturní dědictví, akorát se na ně moc nechodí. Nejspíš proto, že se neumí inscenovat. Z oněch osmi kompletních oper, které Smetana za 20 let od návratu do Prahy napsal, mají tři "národní" podtext (Braniboři v Čechách, Libuše a Dalibor), ostatní jsou více méně milostné příběhy různé dramatické síly. Asi takhle:

počet inscenací/představení Smetanových oper v ČR za posledních 15 let
Braniboři v Čechách (1863)
Prodaná nevěsta (1866)     62/358
Dalibor (1868)
Libuše (1872)                      16/40 
Dvě vdovy (1874)
Hubička (1876)                   10/39
Tajemství (1878)                 10/69
Čertova stěna (1882)            5/35
Viola (1884)
-----------------------------------------
celkem 541 představení

Evidentně nad všemi vyčnívá Prodaná nevěsta, která je bezpochyby tou nejnárodnější operou vůbec, přičemž pro našince je příznačné, že zvítězil mazaný fígl. Proto nepřekvapuje, že je na repertoáru všech tří  Národních divadel v Čechách a na Moravě.

V Praze se hraje 11 let stará Prodaná nevěsta tehdy mladé režisérky Magdaleny Švecové (která nahradila Nekvasilovu inscenaci z doby, kdy divadlu šéfoval), loňskou dost rozpačitou a nesourodou Libuši generálního ředitele Buriana a letošní Nekvasilův Dalibor. Toho hráli též na letošní Smetanovo Litomyšli.

Druhé Národní divadlo v Brně, kde operu vede bývalý šéf opery ND Praha Jiří Heřman, má na repertoáru jeho loňskou ironizující Libuši a Prodanou nevěstu Ondřeje Havelky z roku 2006.

A konečně třetí Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě, jemuž šéfuje další bývalý šéf opery Národního divadla v Praze Jiří Nekvasil. To v poledních letech hrálo čtyři Smetanovy opery, dvě z nich na festivalu v Litomyšli. A jako jediné se chystá odehrát ke 200. výročí Smetanových narozenin v roce 2024 všech osm jeho oper.

Čímž se dostávám k jádru sdělení. V minulém měsíci jsem navštívil asi nejstarší Smetanovu inscenaci, totiž brněnskou Prodanou nevěstu a letošního pražského Dalibora. A co mne hlavně napadlo je ono otřelé "všechno závisí na lidech."

Ondřej Havelka je muž mnoha profesí a opery neinscenuje často, ale možná proto nesklouzávají do rutiny a dosahují nadprůměru, a jeho Prodaná nevěsta taková opravdu je. A to přesto, že Jeník není traktorista a Mařenka dívka pokleslých mravů. Navíc Jeník - Aleš Briscein, Mařenka - Jana Šrejma Kačírková i Kecal - Jan Šťáva byli výborní a sotva někomu vadilo, že vše se odehrálo o masopustu. Bylo to radostné a srozumitelné a hudba je krásná, i když je to jen hra se zpěvy a tanci. To je tedy ta nejstarší dostupná inscenace Smetanovy opery v Čechách.

Nejmladší inscenaci, Dalibora, představil v ND Praha Jiří Nekvasil před prázdninami. Ani on ve spolupráci s tvůrcem scény Danielem Dvořákem nezvolil násilnou aktualizaci, kde divák neví, zda má věřit tomu, co slyší nebo co vidí. Pár zpestřujících prvků - Vladislav II. se na scénu snese i se zlatým trůnem jako deus ex machina, všechny stráže jsou v plechových brněních s bodci na kolenou a lehce oděné dívky pobíhající tu a tam po scéně - sice trochu překvapí, ale nevyvedou z míry, leč přesto to bylo nějak ploché. Nicméně některé role byly obsazeny dokonale, například Jitka. V červnu jsem viděl Lady Macbeth Mcenského újezdu, kterou režíroval rovněž Jiří Nekvasil a bylo to úžasně udělané a působivé. Naopak Braniboři v Čechách před pár lety na mne působily podobně jako Dalibor. Tak nevím, je to ve Smetanovi přímo nebo má režisér nějaký blok. Pak ještě zbývá možnost, že to je lehce ironizující nepochopený nadhled. 

Čemu ovšem nemohu věřit je, že nemáme inscenátory ani interprety schopné zvládnout Smetanu. A jen těžko je někdo může teď hned vyčarovat, což tvrdí někteří přemoudřelí kritici. A je také omyl, že obecenstvo vyžaduje nové přístupy. Do Šárky přijdou tisíce lidí a přesto Jeník nevozí hnůj traktorem.





neděle 13. října 2019

Itálie 1 - Cesta

Je to pár let, co jsem našel na půdě čtyři zaprášené notesy popsané sotva čitelným textem. S překvapením jsem zjistil, že jsou to válečné zápisky mého dědy Vojtěcha, který strávil více než čtyři roky na jihoevropských bojištích 1. světové války a pak ještě další měsíce jako voják československé armády v Českých Budějovicích, takže domů se vrátil právě před sto lety. Řekl bych, že je mnoho desítek let nikdo nečetl, pokud vůbec někdy někdo. Trvalo mi dlouho, než jsem text rozluštil, ale nechci ho tady reprodukovat, jen tu a tam trochu ocitovat. Štěstí chtělo, že jsem měl možnost některá z těch míst letos navštívit a o tom se pokusím napsat zprávu.

Tou první italskou štací byla Gorizia na italsko-slovinské hranici, ale první den jsme zůstali na rakouském území. Z Prahy přes Linec a kolem Salcburku, za kterým se dálnice vnoří do hornaté krajiny. Pár kilometrů vpravo je za kopci Německo a v něm obec Berchtesgaden s Hitlerovým Orlím hnízdem, které mu soukmenovci za dnešních 3,5 mld. Kč pořídili k narozeninám. On tam však byl jen párkrát, protože výšky mu nedělaly dobře. To ale předbíhám dobu, tohle je až ta další válka.

Hitlerovo Orlí hnízdo (1824 m.n.m.) se 124 m dlouhou výtahovou šachtou
O kus dál vlevo se dá projet nádhernou horskou krajinou s lyžařskými osadami k Halštatskému jezeru a dál k Bad Ischl. Toto místo má k naší cestě o dost bližší vztah, neboť se tam nachází vila, kterou dostal císař František Josef I. jako svatební dar od maminky. A 60 let po oné svatbě zde císař podepsal memorandum, jímž svým národům objasnil, proč budou s proradnými Srby válčit ze čest Rakousko-Uherska, a děda Vojtěch rukoval už 27. července 1914.


Teď je ovšem neděle 18. srpna 2019, jedeme po dálnici a proti nám se valí auta, která po snídaní vyrazila od moře.


440 kilometrů od Prahy sjíždíme doprava podél řeky Salzach do údolí, jež je součástí okresu Sankt Johann im Pongau. Není to však žádné zastrčené údolíčko v horách, ale slušně rozvinutá oblast s menšími továrnami, velkými showroomy s nablýskanými auty, supermarkety, čerpacími stanicemi a zařízeními pro turisty na úpatích hor, která začíná desetitisícovým městem Bischofshofen. Je to ten Bischofshofen, nad kterým se každoročně odehrává jeden ze skokanských závodů Turné čtyř můstků. 

Bischofshofen, v roce 1970 tady vyhrál Jiří Raška z Frenštátu pod Radhoštěm
Údolí pak podle řeky směřuje ke Kaprunu, Zell am See a také Kitzbühelu ve stejnojmenných Alpách. Když se však za okresním městem Sankt Johann im Pongau zahne vlevo, vjede se do Gasteinského údolí v alpském masivu Vysoký Taur. A skoro na jeho konci leží obec Bad Gastein.

Ovšem i Bad Gastein je město byť menší, zato má lázně, vodopád v centru a jeden hotel vedle druhého, rozložené na prudkých svazích jako amfiteátr. Obec byla vyhledávanou rekreační oblastí zvláště před 1. světovou válkou, ve 2. polovině minulého století poněkud ztratila svůj glanc, což neznamená, že nějak upadá. Vyrostla tam řada moderních hotelů, nákupní centrum, elegantní nádraží a v samotném centru u vodopádu 10 pater garáží pro 400 automobilů. Ovšem ta nejstarší část okolo vodopádu, která pamatuje krále, císaře a vůbec elitu počátku minulého století, se teprve rekonstruuje. A lepší klientela těch klasických honosných hotelů nosí burku.

Hotel Bellevue se nachází ve svahu a vodopád uprostřed města:


A protože vedle na Straubingerplatz se rekonstruuje starý hotel Badeschloss, kde měl své patro dokonce i samotný Franz Joseph, město věří, že ze starých příběhů povstane nová sláva.


"Ze starých příběhů povstane nová sláva"


K čemuž mu napomáhej i další odlesk dávné slávy - Franz Schubert a Johann Strauss syn.

  

V samotném městě ovšem nejsou, snad kromě hotelových wellness, turisticky a sportovně zajímavá místa, za těmi se musí kousek dál. Jedním z nich je vedlejší údolí Kötschachtal, kam po silničce klikatící se mezi domy ve svahu, která je tak akorát pro větší osobní auto, se klidně kodrcá i městský autobus. Po chvíli vás zastaví konečná a krásným údolím proti proudu potoka Kötchachbach projdete dva kilometry kolem horských stavení, seníků, otevřeného ateliéru sochaře vytvářejícího dřevěné plastiky i okolo ohrady s deseti lamami každá jiné barvy až k občerstvovně Restaurant-Cafe Himmelwandhütte






Tady pohodlná cesta končí a je odtud parádní výhled na uzávěru údolí - masiv Vysokého Tauru s Böcksteinkogel v popředí. Tam někde končí Salcbursko a za hřebenem začínají Korutany.


Ovšem náš cíl leží ještě dál v Itálii a my se po noci v hotelu, jehož chodby jsou vyzdobeny obrazy inspirujícími slabší nátury k návštěvě baru, potřebujeme dostat do Villachu.                                                                                     

Z Bad Gasteinu se tudíž musíme vrátit těch 50 km do Bischofshofenu, tam najet na dálnici a projet do Korutan.

Vlastně nemusíme, neboť když se jede z Bad Gasteinu ještě pár kilometrů dál, dojede se na nádražní rampu v Böcksteinu, kde sice končí silnice, ale začíná železniční tunel. Tam je možné auto navagonovat, usednout do osobního vagonu a za 17 euro a 12 minut projet osmikilometrový tunel do korutanského Mallnitz na jižním úpatí Tauru. Po dalších 50 km se najede na dálnici směr Udinu.

My jsme se však přesto vrátili, za Seeboden vstoupili do údolí Drávy, projeli kolem rakouského Villachu a italského Udine a druhý den cesty po poledni dorazili do Gorizie na italsko-slovinské hranici.


Itálie 2 - Gorizia

Takže je pondělí a jsme v Gorizii. Dnes skoro nejvýchodnější části Itálie, od roku 1500 spadalo hrabství, jehož centrem město bylo, pod Habsburky, posléze se stalo součástí Rakousko-Uherské říše. Protože jsme tady kvůli dědovi Vojtěchovi a 1. světové válce, nechme ho o ní mluvit.

VELKÁ VÁLKA

Dnem 23. května 1915, kdy Itálie vyhlásila R-U válku, stala se celá 20 km široká oblast od Gorizie pod horami po Montefalcone u moře bojištěm, protože o 30 km dál je přístav Terst a otevírá se tam volná cesta na sever k Lublani. Ostatní severní výstupy ze země vesměs prochází horami a byly tak nepříliš výhodné pro invazi do Rakouska.

A koncem měsíce sem dorazila jednotka dědy Vojtěcha, desátníka 23. domobraneckého dělostřeleckého pluku, která původně směřovala zpátky na srbskou frontu, kde v prosinci 1914 vojska starého mocnáře utrpěla místo očekávaného rozhodného vítězství ostudnou porážku. Po třech týdnech za frontovou linií byl odeslán na Monte Santo a 23. června zahájili Italové 1. sočskou ofenzívu.

26. června 1915, sobota
Děsná střelba celý týden na náš klášter. Je úplně rozbit a zbořen, museli jsme se odstěhovat do sklepa, kde jsou naše telefony. Tak utekl týden, že jsem ani nemohl psáti poznámky. Dnes, v sobotu 26. to zde zranilo 2 vojíny.
29. června 1915, Petra a Pavla, úterý
Večer opět o 9 hodině u Plave Angriff, který byl v půl hodině odražen, pak ticho, ráno dělostřelba. Vstal jsem v 7 hodin, kafe žádné a chléb také ne. Sedím na Monte Santu a vzpomínám na domov o hladu. Jest to zde smutné, vůbec v tom sklepě. Ve 2 hodiny padl pod schrapnel kanonier Drozd Bat. 1. Děsná kanonáda Italů. U baterie 2 u Gorice 2 muži mrtví, jeden kadet mrtev, leutenant nohu pryč, jedno dělo úplně zničeno.

18. července zahájena 2. italská ofenzíva

18. července 1915 
Velký Angriff na celé frontě. Silný dělostřelecký boj o Ma… a infanteria. Zraněn obrst Korner v jízdě autem, v Gorici druhý den zemřel, v 9 hodin měl pohřeb. Pan hejtman Pexidr obdržel záslužný kříž.
19. července 1915
Opět střelba na Monte Santo. Silné dělostřelecké boje. Gorica, Gradiško a Podigora silné boje, Taliáni nemohou se dostati dopředu a mají silné ztráty.
20. července 1915
Střelba od 3 hodin ráno trvá dál, stále víc a víc taliánského dělostřelectva sem přichází. Na Monte Sabotino Angriff. Od Monfalcone až po Kru. Krásně vidíme dnes při západu slunce horu Triglav. Při výstřelu explodoval granát v rouře u baterie I/18 a zranila 4 vojíny a jeden je mrtev, takže z naší divize je pouze jedno dělo. Sestřelen italský eroplán.
21. července 1915
Dne 21.7. jsem byl dvakrát v Gargana a Britofu, nastyd jsem a doufal, že dostanu zápal plic, ale za dva dny mně bylo opět lépe.
25. července 1915
Dnes rok války. Bolí mě hrozně celá půlka hlavy, snad opět reumatismus, ani nemohu jíst. Dnes je sv. Anny.
28. července 1915
Poslední dělo Batterie I/18 jest zničeno. Explodoval ekrasit v rouře a roztrhla se. Celá naše divize je bez děla. 

18. října zahájena 3. italská ofenzíva

18. října 1915, pondělí
Počala silná offensiva celé italské armády. Celý týden hřměla děla těžkého kalibru. Tak bylo bombardováno Monte Santo 30cm dělem. Následky byly hrozné, vše se řítilo a bořilo, byli jsme posádka 21 mužů, živých mrtvol. Nebylo místo, kde bychom se ukryli a taky celý týden se nic nevařilo, vždy jen něco v noci.
24. října 1915
To trvalo celý týden. V neděli 24. schováni jsme všichni ve sklepě a tu opět přijde rána do té budovy. Tlakem vzduchu se silné dveře rozlétnou, u kterých sedím skrčen. Odletěl jsem i s dveřmi na 10 kroků. Pak jsme se odstěhovali do skal. To je ta neděle, je to hrozné, cit již  není žádný.

10. listopadu zahájena 4. italská ofenzíva

1. prosince 1915
Přišel 9. sbor z Ruska na Doberdo a ke Görzu. Též 102. Regiment. Včera při cestě dolů stříleli Taliáni na cestu, kterou jsme chodili a tak střely dopadaly do naší blízkosti. Dnes mlha, ale opět silné Angriff na Sabotině a Oslavii.
2. prosince 1915
Od rána prší. Dnes v noci odražen silný Angriff na Zogavě, as ½ hodiny před námi. Když Taliáni dorazili k ostnatým drátům, byli postříleni a ostatní zajati. Zažiji hrozné okamžiky při cestě do Gargana, neb rána za ranou dopadala v blízkosti. Co tu strachu a vzpomínek v těchto dobách a takový trest trvá již od 18. října 1915.

Tohle trvalo až do března 1916, kdy byla jednotka odeslána na bojiště v Tyrolsku, kde se připravovala další ofenzíva, tentokrát rakousko-uherská. Zpátky ke Gorizii přišli v srpnu, v samém závěru 6. italské ofenzívy, při níž Italové konečně dobyli město.

14. září byla zahájena 7. italská ofenzíva

14. a 15. září 1916 počali Taliáni ofenzívu, denně hřmí děla, po dva dny boj hrozný, neutuchající.
17. září 1916
Byl raněn Oberleutnant Kašpar střepinou granátu. Prorazila mu zcela prsa, urazila kus plic a střepina prošla zády ven. Odvezli jej do Reifenberg, kde o jeho životě se pochybuje.
18. září 1916
Střelba trochu polevila. Denně se v noci dováží munice. Prudké boje na Krasu, na našem levém křídle. Večer o osmé hodině je děsné to jen poslouchat. Útok odražen.
20. září 1916 - Útoky utichly.
21. září 1916 - Pouze dělostřelba, Italové dostali pouze kus našich zákopů u Mirna.
22. září 1916 - Obrlt. Kašpar zemřel a má pohřeb 24. září v Reichenbence.
25. září 1916
Dne 25. granát zabil jednoho koně a druhému urazil obě zadní nohy. Koně se odvezli do Heidenschaftu na buřty.
Tak takhle asi vypadala ta léta bojů za císaře pána a jeho rodinu až do 11. sočské bitvy v září 1917. Náklady? Statisíce mrtvých a raněných z národů různých. Ještě víc tam zařvalo koňů.

V říjnu R-U a německé jednotky zaútočily od Caporetta a díky zvrhlému použití bojových plynů donutily Italy k ústupu, který 18. listopadu zastavila nějakých 30 km od Benátek až řeka Piava. Pro Gorizii tím válka skončila.

říjen/listopad 1917 - tmavě modrá čára je linie fronty před útokem,
bleděmodrá linie na Piavě; 30 km od Benátek
A teď zpátky k dnešku.

GORIZIA DNES

Po 1. světové válce ji získali za odměnu Italové. Ty o 25 let později vyhnali slovinští partyzáni, je vytlačili Němci, po nich přišla jugoslávská armáda, pak americko-britská okupační správa a až v roce 1947 bylo město rozděleno a Slovinsko ke své menší části vybudovalo město Nova Goricia. Dva kritické kopce (Sveta Gora/Monte Santo a Škabriel/San Gabriel) připadly Slovinsku, Sabotin je rozdělen mezi Slovinsko a Itálii.

v popředí Gorizia od jihu, za ní vlevo hřeben Sabotin a za ním Sveta Gora
vpravo hrad, za nímž vykukuje Škabriel
Provinční město, na první pohled klidné, je se 35 tisíci obyvatel velké asi jako Kolín. V obrovské kontrastu s lidmi přeplněnými turisticky exponovanými místy je toto takřka poloprázdné. Na hlavním náměstí stojí kostel a nad ním hrad.

srpen 2019: na Vítězném náměstí ve 3 odpoledne skoro nikdo není
1916: zajatci na tomtéž náměstí, trochu rozstříleném
a kavárna Vítězství ve stejný čas
jezuitský kostel sv. Ignáce z Loyoly na náměstí
V době našeho pobytu nebylo až tak strašné horko, ale siestu zřejmě místní dodržují důsledně. A tak z restaurace odešel po druhé hodině personál a obsluhy se ujal sám majitel. (Tak mne napadá, že jindy a jinde v Itálii držely siestu i veřejné záchodky.) A pozdě odpoledne jsme přijeli k našemu dočasnému sídlu na pravém břehu Soči, kde kopečky jsou pokryty vinicemi bez ohledu na to, k jaké zemi ta která stráň patří.


Ostatně nedaleko odtud je obec Prosecco, pravlast jedné z mírně pěnivých chloub Itálie. A mezi těmi kopečky se kroutí silničky, na kterých nepoznáte, zda jste v Itálii nebo ve Slovinsku. Lidi tam mluví italsky i slovinsky a v nouzi vystačíte i s angličtinou.


Majitelé vilky, kde jsme bydleli, byli italsko-slovinský pár a na podestě schodiště stála sádrová hlava Davida od Michelangela, který celý a z mramoru stojí už víc než 500 let na  Palazzo Vecchio ve Florencii.

Jestli existuje nějaké místo, které je důkazem smysluplnosti Evropské unie, pak to není Brusel, ale tenhle trochu zapadlý kout evropského kontinentu. Divím se poddaným britské královny, že jsou ochotni připustit, aby jim zpovykaní nezodpovědní politici podobnou možnost vzali.


HRAD

Jestliže je někde hrad, je povinností cestovatele ho navštívit. U těch slavných středověkých sídel mocných platí pro motorizované návštěvníky obvykle ono "dále od hradu dále," ne tak v Gorizii. Tam autem vjedete rovnou do středověku a dokonce zdarma. Hradní expozice obvykle nenavštěvuji, protože jsou jednak informačně málo přínosné a navíc i to málo obvykle do týdne spolehlivě vyprchá.  


Ani zde jsem se svým zásadám nezpronevěřil, ale brouzdání po hradním areálu mi přineslo zaprvé informaci, že na jednom z vedlejších nádvoří nacisté popravili mnoho desítek partyzánů bez ohledu na národnost. Tripadviser se naopak omezuje na tvrzení, že na hradě jsou pokoje zařízené k reprodukci života. Tak nevím, špatný překlad? A za druhé jsem objevil muzeum Velké války s podrobnou dokumentací toho, jak se lidé navzájem vraždili. Stranou nezůstali ani civilisté. Ti byli upozorňováni jednak na to, že mají držet hubu, čímž urychlí vítězství a také na to, že nejlépe investují své peníze do války. Svatá prostoto!


Odměnou za hory mrtvol v šílené válce jsou pak generálské hrudníky s vysokým leskem. Tento generál například koncem října a počátkem listopadu 1918 na Piavě slavně na hlavu porazil armádu zhroutivšího se R-U mocnářství, kdy nepřátelé se vrhali do zajetí po statisících, a na jeho pomyslné pažbě přibylo 120 000 zářezů. To, že někteří byli "jen" zraněni, není polehčující okolnost. Za odměnu se stal senátorem, maršálem, král ho povýšil do šlechtického stavu jako vévodu Vítězství a Mussolini ho jmenoval ministrem války. Je ovšem třeba přiznat, že Italové na sebe vázali miliony nepřátelských vojáků.

Armando Diaz, 1861-1928

MONTE SANTO

Čas už nám poskytl prostor jen pro jednu akci a to návštěvu kopce Sveta Gora. A pokud jste četli trochu pozorně přecházející řádky, tak je i vám jasné, že toto je ta akce nejdůležitější, protože právě tam si děd Vojtěch užíval slasti války naplno.

Jak už jsem jednou poznamenal, severně od Gorizie jsou tři vrchy. Sabotin, Sveta Gora (Monte Santo) a Škabriel (Monte San Gabriel). Jsou jako vrcholy trojúhelníku o straně okolo 2 km a mezi nimi protéká řeka Soča. Na Monte Santo stojí františkánský klášter a kostel z 1. poloviny 16. století, na San Gabriel vybudovali Rakušané pevnost, kilometry zákopů a provrtali ji tunely, stejně tak byl zákopy znetvořen Sabotin. O tyto kopce sváděly italské a rakousko-uherské jednotky přes dva roky líté boje. V roce 1915 Italové na padrť rozstříleli montesantský klášter a kostel, v roce 1916 se zmocnili Sabotina a o rok později vytlačili Rakušany z trosek Monte Santa. O 100 let později to zní směšně, protože dnes by byly vojenské objekty na kterémkoli z těchto míst zlikvidovány v čase nepřevyšujícím jednotky minut.

Italové útočili ze západu, tedy zleva
 


Svatý František přivolává mír pro všechny.
Nahoru se můžete dostat pěšky, viděl jsem tam i cyklistu, ale nejpohodlnější je tam jet autem. Necelé 3 km jízdy strmým svahem s nepříliš chráněnou krajnicí, se zatáčkami do protisměru a stoupáním až 30 % (to není překlep) je hezký adrenalinový zážitek. Jeden majitel karavanu při návratu odmítl jet dál. Cestou je vidět jeskyně, které si vojáci vykopali do skály jako úkryt a když vyjedete nahoru, dýchne na vás zvláštní klid. Najdete tam chrám jako nový, hřbitov vojáků i františkánských mnichů, a krásné vyhlídky do kraje. Pro poutníky je zčásti opraven poutnický dům, o který slovinské hotely a restaurace maršála Tita moc nedbaly. A pro návštěvníky lidových i církevních slavnosti je tam k dispozici velká restaurace, v úterý jako naschvál zavřená. Víc než všechny historické stavby však na mne zapůsobila pozoruhodná moderní socha svatého Františka. Možná je to jeho skoro 900 let starým textem nazývaným Píseň tvorstva, kde mimo jiné říká:

Chválen buď, můj Pane, mnou a všemi stvořeními,
a především panem bratrem sluncem,
jenž přináší den a jímž nás osvěcuješ;
krásný je a září velikou se skvěje,
Nejvyšší, a tvoje světlo vyjadřuje. 

Což je asi tak všechno, co jsem chtěl o etapě Gorizia říci. Nastupovat, před námi Valsugano.


Itálie 1 - cesta
Itálie 2 - Gorizie
Itálie 3 - Valsugana
Itálie 4 - Norimberk



Italie 3 - Valsugana

Čtvrtý den cesty jsme opustili Gorizii a vyrazili do údolí Valsugana, dalšího bojiště Velké války. Z kopečků jsme sjeli do roviny a po perfektních a neustále rozšiřovaných italských dálnicích dorazili až ke Coneglianu, centru významné vinařské oblasti. Dá se říct, že jsme se z pravlasti prosecca přesunuli do jeho současné domoviny. Jeho králem je Prosecco Conegliano Valdobbiadene Superiore DOCG a kopcovitá krajina s vinicemi okolo měst Conegliano a Valdobbiadene na úpatí Dolomit byla v letošním roce zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Ještě o kus dál jsme najeli na trasu bývalé Via Claudia Augusta, "dálnice," kterou stavěli Římané, aby upgradovali cestu pro pěší směřující ze severní Itálie do Německa na pořádnou římskou silnici. Dokončena byla ve 40. letech prvního století našeho letopočtu za vlády Claudia Augusta a mohla po ní jezdit dvoustopá vozidla.

Dnes po její trase vede místy poněkud zašlá silnice dálničního typu do údolí řeky Brenta, kde v okolí měst a obcí Borgo Valsugana, Levico Terme a Tenne přežil děd Vojtěch v březnu až srpnu 1916 pět válečných  měsíců.

VELKÁ VÁLKA V ALPÁCH
Již v předchozí části jsem konstatoval, že 23. května 1915 Itálie vyhlásila Rakousku válku a přidala se na stranu Dohody tvořené Francií, Británií a Ruskem. Přestože Italové byli do té doby spojenci Rakouska-Uherska, jejich vztahy nebyly už delší dobu nejlepší a především R-U vybudovalo ve vysokých polohách v Dolomitech rozsáhlý systém hraničních opevnění, což posléze učinili i Italové. Po vyhlášení války v květnu 1915 se bojovalo především na sočské frontě, ale Rakušané se přesto rozhodli podniknout v Dolomitech ofenzívu s označením Strafexpedition, česky Trestná výprava. Proto tam také stáhli část jednotek ze sočské fronty a mezi nimi byl i Vojtěch. Ofenzíva byla zpočátku mimořádně úspěšná a Rakušané optimisticky tvrdili, že Vánoce stráví v Benátkách ve společnosti vína, žen a zpěvu. Ale zhruba po měsíci se postup zastavil, neboť R-U nedokázalo v hornatém terénu dostatečně rychle přisouvat materiál a nové lidi, což se Italům dařilo lépe, ale ani jejich naděje se nenaplnily a ústup Rakušanů v podstatě nešel za linii před útokem. Na obou stranách padlo v Dolomitech od června 1915 do listopadu 1918 na 180 000 mužů. Ovšem v boji to byla jen 1/3 z nich, mezi ostatními příčinami byly nejvýznamnější laviny, v nichž přišlo o život mladých 60 000 mužů. Jedním z opatření R-U vojenské správy po vyhlášení války byl odsun většiny civilních obyvatel z frontové oblasti. Údajně to bylo okolo 100 000 lidí, část z nich skončila na Moravě.

situace na frontě u Asiaga; zeleně vyznačena trasa Via Emilia Augusta

JAK VIDĚL VÁLKU V ÚDOLÍ VALSUGANA VOJTĚCH

12. března 1916, neděle
V neděli o 12. hodině jsme dojeli do Lavisu (pozn. stanice před městem Trento, což je totéž co Trident), kde se vyvagonovalo. Hrozné hory všude. Jelo se do Tridentu, kde jsme stáli za deště do 5 hodin a menažírovalo se. Jelo se dál přes rozkošné kraje horské do Perginu, kde jsme stáli po celou noc venku na dešti. Jest to pěkné italské město. Ráno v 8 hodin jelo se dál, stále do vrchu. Všude samé vinice. Cesta špatná, horská a úzká. U Pergingu se strhla cesta a my jsme nemohli jet dál. Celé poledne se na tom pilně pracovalo a o čtvrté jsme dojeli do Tenna, vesnice na vrchu při krásném jezeru v Alpách. Zde byla menáž, koně jsou po domech. Celý den do večera bylo plno práce. Spal jsem v maštali při koních. To bylo v úterý.
9. dubna 1916, neděle
Italové bombardují velkou vesnici Caldonazzo při jezeře. Já jsem na blízkém vrchu a pozoruji účinek každé rány. Odpoledne je vesnice v ohni, hoří asi 5 budov a střelba tam neutichá. Večer pozoruji, jak celá vesnice hoří plamenem a celé údolí je v záři. Taliáni střílí tam šrapnelama, toť hrozný účinek války, tak se ničí a hubí majetek. Druhý den ráno vystupují husté mraky dýmu.
16. dubna 1916, neděle
Dnes počala od nás velká kanonáda na Italy, doufám, že naší střelbě neodolají. Jest to počátek naší ofenzívy Valsugánskem proti městu Borgo. V noci o 11. hodině přišel rozkaz zapřáhnout 30 povozů a odvážet raněné. V ½ 12 jsem je vypravil, jel kaprál Bogna. Tak to vypadá po takové bitvě, jako byla ta dnešní.
8. května 1916
Připravuje se velká ofenzíva. Denně práce dost a tudíž mnohdy zapomenu i moje poznámky vyplniti.
14. května 1916
V neděli večer jsem šel k panu hejtmanovi na Beobachtung. Plná cesta tam trvala 8 hodin přes kopce, pouze jedna hora zabrala 4 hodiny cesty. Sešel jsem se tam též s Tomáškem, byl právě na …?
15. května 1916
Dne 15ho byl na naší Batterie jeden mrtvý – kpl. Strodl a 2 těžce raněný – kpl. Mráček a vst. Wagner. Byl jsem pak dvakrát v Levicu a nemocnici pro věci. Jeden však mrtvý a ty druhé odvezli do Perginy. Děsná kanonáda od 14. ráno trvá celý den a noc.
16. května 1916
Večer Angriff Infanterie. Naši zabrali dva vrchy, zajmuli 300 Taliánů a nějaká děla. Den sv. Jána byl hrozný, boj na život a na smrt. 11. regiment byl právě ve svahu a tudíž to bude mít pěkné. Vzpomínám mnoho na Tomáška, zdali chudák ony těžké chvíle přežije.
10. června 1916
Kopala se ve skále místa, kde bychom se před střelbou schovali a při práci té odešel na věky jeden muž z naší patroly. Já právě stojím u telefonu na 4 kroky od něho, Polák s Kučerou vrtali díru na trhání dynamitem. Tu v blízkosti zahřmí exploze granátu a střepiny sviští přes naše hlavy. Jeho zasáhla střepina do krku a on beze slova skácel se k zemi. Krev mu ušla všechna. Já mu zavřel víčka na očích a chudáka jsme odnesli a pochovali v tichosti ve stínu lesa na Civeronu.
1. července 1916
Všichni jsme seděli jeden vedle druhého v dekunku, který jsme v tu noc předtím dostavěli. Tam jsme ve strachu a v očekávání naší poslední chvíle přestáli těch 6 hodin. Nad námi explodovaly sta šrapnelů a zem rozrývalo 100 granátů a šťastně jsme to přestáli.
3. července 1916
Sedím v pokoji krásné villy, která je od italského i našeho vojska úplně vydrancovaná, nábytek rozbit a vše zničeno, z okna skulinou koukám na italské pozice. Stále dopadají v blízkosti granáty a šrapnely. Vařil bych si kafe, ale ani to nemohu, nelze udělat oheň.
4. července 1916
Vesnice Strigno jest celá v plamenech, zapálena naší dělostřelbou. Obrovský požár, z budovy kasáren, kde mají Taliáni skladiště, valí se hrozný dým.
7. července 1916
Nyní hrajou u Batterie na gramofon a já to slyším jsa vzdálen přes hodinu od nich v telefonu velice dobře a tak máme také trochu muzikálního požitku. A též naslouchá aufklavier na Švarmu, který je ještě o hodinu dál než já na Civaronu.
12. července 1916
Stojíme za švarmlinií u potoka Gigio (Ceggio). Dnes Batterie střílela 14 ran. Vedle stojící dům jsme rozebrali úplně, celé podlahy, trámy, inu vše co bylo ze dřeva na stavbu dekunku.
16. července 1916
Celé odpoledne hoří vesnice Castelnuovo plným plamenem a husté dýmy se valí do výše. O sedmé hodině opět naši zapálili vesnici Ivonka, as ½ hodiny od předchozí vzdálenou. Jsou to obrovské ohně. V úterý opět zapálili Taliáni velkou vesnici Telvu, ze které ještě dýmy vystupují.
24. července 1916
Večer střílela naše Batterie, dostali jsme však od Taliánů pěknou oplátku. Po celou hodinu nás zasypávali granáty, takže kolem našich děl už je díra na díře, nic se však nestalo. Jenom jsme se krčili v Dekungu a čekali na Volltrefu, což by byla jistá smrt.

8. srpna 1916 - odjezd na Goricko. 


TENNA

Vojtěchova jednotka přišla  do vesnice Tenna 12. března 1916 ve 4 hodiny odpoledne a tam si pár týdnů děda užíval. Takhle o svém pobytu v obci psal:

14. března 1916, úterý
Ve středu našel jsem si byt as ¼ hodiny od vesnice, kde jsou ubytováni Reitpferden a já jsem při nich. Rozhled z mého okna je krásný. Kolem obrovské hory, dole údolí a rovina Lagertal s pohledem na jezera, velké zvané Lagardské. Dům kde bydlím je úplně prázdný, lid je vystěhovaný a tak mám vše, co pro sebe potřebuji.
16. března 1916
Jak jsem si vždy přál spatřit ty tyrolské země, tak nyní, uprostřed těch krásných vinic a té krásy přírody, nic mě přec netěší.
29. března 1916, středa
Jsme nyní tři na bytě: jeden Maďar, Němec a já Čech. Jsme jako břichomluvci, neboť večer když lehnem, tak nám každému kručí v břiše, že se tomu musíme ještě ke všemu smát. A já říkám, že se perou střeva se žaludkem.
31. března 1916
Dnes je překrásný den, slunce praží. Dohromady nic se nedělá, já celé odpoledne se vyhřívám na svahu stráně – vinice.
6.-8. dubna 1916
Postavili jsme si boudu na spaní, neb je to lepší venku jak v cimře. Zařídili jsme se dobře, pracovali jsme na to dva, já a Deisinger. Velké okno, dveře jak od tesaře.
18. dubna 1916, úterý
Chladné počasí, mnoho práce není. Stavíme kuželník na poli vedle našeho Lágru. Pro Unterofizier. Tak trochu při tom pracuji.
19. dubna 1916
Dnes jsme hráli odpoledne kuželky.
22. dubna 1916, Bílá sobota
Venku prší jen se leje a já v dřevěné boudě se krčím, neb i voda skrze střechu prosakuje. Takové jest moje vzkříšení, kdy každý se aspoň trochu těší, ale co máme my ubozí dělat.  Musíme snášet ono břímě bezohledné války a nikdež ani malá jiskřička naděje. Vedle spí moji dva kamarádi krčíce se pod dekami a chrápou a poblíž si prozpěvuje maďarské písně vojín, co má službu u koní. A mezi to se mísí dupot koní, kteří hladem nevědí co dělat a hryžou dřevěné žlaby. Dnes byli potrestáni tři vojáci, že byli v noci krást brambory v jednom domě. Každý dostal 10 dní přísného arestu a denně 6 hodin špangle. Byli tři a ještě se nechali zavřít ve sklepě od civila. On pak šel pro patrolu a ta je odvedla. Tak to je, koupit se nic nedá a krást se nesmí.
23. dubna 1916, Boží hod velikonoční
Ani nevím, jak bych měl trochu dnešního dne sobě na budoucí čas zvěčniti.  Krátce a hladce den snad nejhorší ze všech dosavadních svátků. Ráno jak obyčejně černá brynda s posledním kouskem chleba. Dopoledne nedobrovolný půst. V poledne polévka, která zasmrádala špatným masem a rýže. Od rána prší jen se lije a na horách padá sníh. Odpoledne hned jsem si lehl, neb kde mám býti, všude zima a do boudy nám prší. Ležel jsem pod dekou a klepal zimou do večera. Došel pro kafe (neb musíme pro menáž chodit čtvrt hodiny cesty do vesnice.) 
26. dubna 1916, středa
Slunný den. V noci se dosti střílelo. Zdálo se mi již o míru, což nám sděloval pan hejtman o rozkazu. Ráno se probudím a poslouchám, zdali uslyším rány z děl, těch jsem slyšel dost a dost a tudíž můj sen ani dost málo se nevyplnil. Udělal jsem před naší dřevěnou vilou zahrádku, obložil drnem, který se krásně zelená, zem zkypřil a nasázel tam pomněnky, fialky a kapradiní a mezi to brambory, tak s tím mám trochu práci a těší mě denně to zalévati. Ten den je velice dlouhý a smutný, nic nikde kolkolem, jen hory, stromy a na větších horách sněhu metry.

Tenna dnes

Tenna je vesnice s 900 obyvatel na jižním konci 3 km dlouhého hřebene mezi jezery Lago di Caldonazzo a menším Lago di Levico. Ten je v nejvyšších místech asi o 150 m vyšší než hladina jezera. Na zemědělské půdě za vsí jsou vinice a jabloňové sady.

Tenna - radnice
Tenna - kostel
A tady někde bych typoval, že na Bílou sobotu 1916 tři hladoví R-U vojáci kradli ze sklepa brambory a nechali se chytit, za což byli exemplárně potrestáni.



A tam nahoře, pod borovým lesem Alberé, si Vojtěch postavil svou přechodnou "vilu" ze dřeva a se zahrádkou, na kterou vysázel pomněnky a kapradiní, maloval si a smutně vzpomínal "jakpak je dnes u nás doma."




A protože jsme ve válce, tak nesmíme zapomenout na pevnost, na jejíž odvrácené straně byly pozice pro šest děl, která mohla kontrolovat nejen Caldonazzo dole v údolí, ale i přístupové trasy k Monte Vezzeno a náhorní planině Lavarone, kde se usilovně bojovalo a byl tam zraněn dědův mladší bratr, jednoroční dobrovolník infanterie Tomášek.


LEVICO TERME

30. března 1916
Stojíme za Levicem v horské úžlabině v lese do velkého kopce. Mají se tam dobře, vína tolik, že to ani nestačí píti, také jsem tam vypil as litr. Oni jej rekvírují v Levicu neb tam jsou ho plné sklepy a lid je všechen pryč.
10. dubna 1916
Večer o ½ 8 hodině za šera odešel jsem s 28 muži do Feuerstellungu za Levicem, nesli jsme tam zbraně. Taliáni stříleli šrapnely na silnici a museli jsme jíti jednotlivě. Šťastně jsme se tam dostali, zpět jsme přišli v 11 hodin. Celá cesta z Tenna do Levica až na Panarotta (hora 2000 m vysoká) je stromy maskýrovaná. Naše děla stojí mezi Busa Grande a Panarotta.

Město Levico leží na umělém jezeře stejného jména a svou slávu získalo díky léčivým pramenům, známým již v 17. století. Jezdila sem, nebo tady aspoň byla císařovna Sissi a zcela určitě si zde v květnu 1909 léčila pocuchané nervy manželka Gustava Mahlera Alma. Ten trávil dny o něco severněji v Toblachu, kde v dřevěném domečku psal svou 10. symfonii a občas za ní přijížděl. Nervy si Alma léčila i o rok později v Tobelbad u Štýrského Hradce, tam už ale Mahlera nepotřebovala, objevila Gropia. Dnes je Levico plně v provozu, řekl bych, že spíše s tuzemskou klientelou a v okolí jsou krásné lyžařské terény.

Levico - radnice
Levico - kostel
Levico - výzdoba ulic
Levico - lázně
První válka dala městu zabrat, mnoho objektů zůstalo v troskách a dlouho se vzpamatovávalo. Za 2. světové války tam sice fronta nevedla, ale díky tomu, že hostilo velení nacistického námořnictva, dostal lázeňský dům smrtelný zásah.

Řeč už byla o pevnosti Tenna. Podobná stála ve výši asi 600 m n.m. nad Levico, resp. nad Levickým jezerem.

pevnost Colle delle Benne
Na samotném začátku války pak byla vybudována další pevnost, Forte Busa Granda přímo nad Levicem ve výšce 1500 m n.m. Vedle těchto stabilních zařízení však byly během bojů dělostřelecké pozice i v jiných vysoko položených místech. 

pohled z Forte Busa do údolí
Ty tři zmíněné pevnosti tvoří t.zv. pevnostní uzávěr Tenna. Já bych k nim přidal ještě pozorovací a spojovací pevnost na Cima Vezzena, 1400 m nad údolím naproti Levicu. Z ní bylo vidět daleko, ale současně byla i zdálky viditelným cílem italského dělostřelectva a během války utrpěla rozsáhlé škody. Tam se také setkal v předvečer útoku Vojtěch s bratrem Tomášem.

Nahoře, na samém vrcholu skály Cima Vezzena je pozorovatelna 
Vojtěchova jednotka během R-U ofenzívy 1916 postoupila až za další město Borgo Valsugana, kde si užili hodně horké chvíle a po odtroubení ofenzívy se počátkem srpna vrátili do Gorizie. A v prvních dnech května 1918 tudy projížděl ještě jednou, když se od Feltre přesouval na poslední štaci - průsmyk Stelvio.

Dnes celá oblast vzkvétá, stopami války před 100 lety zůstávají jen ony pevnosti, které lidé zčásti použili jako zdroj stavebního materiálu a později Mussolini jako zdroj železa. Ale i tak jsou svědky nesmyslného válečného šílenství, které vlastně zůstalo nepotrestáno. Rozpadly se sice říše, ale císař František Josef I. zemřel dva roky po zahájení války a německý císař Vilém II. dožil v nizozemském exilu jako sympatizant Adolfa Hitlera, aniž byl souzen. Místo něj bylo krutými válečnými reparacemi potrestáno Německo. Nejsem si jist, že lidstvo je poučitelné.

No a my jsme strávili v tomto bohulibém kraji dva dny, viděli ještě pár zajímavých míst, a v pátek se vydali k poslednímu etapovému městu.