Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

sobota 12. října 2019

Itálie 4 - Norimberk

PASSO DELLO STELVIO

Ale ano, postřehl jsem, že Norimberk Itálie není. To bylo tak. Via Claudia Augusta vede od Levico do Trenta, Merana a tam zahýbá na západ do údolí Adiže a pokračuje do Německa. Náš záměr byl navštívit poslední dědečkovu prvněsvětovoválečnou štaci, totiž průsmyk Stelvio, kam se odbočí ve Spondignu vlevo a po 28 km jízdy a zdolání převýšení 2000 m po silnici se 60 zatáčkami dorazí na vrchol ve výšce 2757 m. Tam za 1. světové války probíhala hranice mezi Itálií a Rakousko-Uherskem a jen 200 m odtud na sever byl a stále je výběžek území švýcarského. Přes něj se navzájem ostřelovali Italové s Rakušany, kteří byli pod vrcholem. Italové na západním svahu, Rakušané na východním. V posledních měsících války tam byl i děda Vojtěch a tohle si poznamenal:

19. května 1918
Abmarsch. Ráno se vagonovalo, odjezd v 9.30 z Tridentu přes Boze, Meran. Vyložilo se ve Spondinig Prad v 11 v noci.
5. června 1918
Ráno v 6 hodin z Lichtenbergu, do Trafoie v 11 hodin. Stále do kopců. Počal padat sníh a napadlo ho as 30 cm. Ve 3 hod. na Franzenhüte (cca 20 km). Zde samý sníh a led.
6. června 1918
Dnes slunno. Děla se tahala kus po kuse do hor. Velká práce, děsné hory a sněhu na metry.
7. června 1918 - Sníh co napadl taje. Dnes se dotáhlo do Stellung druhé dělo.
8. června 1918 - Menáž mizerná, ani maso, jen polévka z vody a polenta.

Je vidět, že války už měl plné zuby a pěkně ty zprávy flákal. Tady také strávil zbývající 4 měsíce do konce války, které musely být klidné už proto, že Italové připravovali odvetu na Piavě. A odtud se po rakouské kapitulaci přesunul do Českých Budějovic, kde se začala formovat armáda československá. Začátkem roku 1919 dostal dovolenou a později byl definitivně demobilizován a po téměř pěti letech se vrátil domů do Zdic. Milující tatínek a manžel. Bylo mu 37 let, z malých holčiček se staly školačky a z ženušky sebevědomá úspěšná obchodnice. Jedna z prvních věcí, které udělal, byla, že zajel do Prahy a u firmy A. Storch syn si koupil Ottův slovník naučný za Kč 1600, což nebyly úplně malé peníze. A dobře udělal, já jsem ho používal až do internetového věku. Ostatně knihy nakupoval i z italské fronty a nechal si je posílat domů. A kromě zážitků mu zůstalo i to, že když slyšel velkou ránu, padl rychle k zemi.

Dnes leží rakouská hranice o nějakých 40 km dál na sever a průsmyk tak ztratil strategický význam. Silnice je v provozu od června do září a ani to nedává jistotu klidné jízdy. Viz obrázek.

zimní úkryt R-U vojáků ve sněhové jeskyni na Stelviu za 1. světové války
Giro d´Italia, červen 1964 - Aldo Moser se probíjí na vrchol
Slavný automobilový závodník Stirling Moss se na ní neudržel, borci z Top Gear ji ocenili jako boží, v jazyce normálních lidí ďábelskou, a v létě se po ní dokonce běhá maratón. Experti tvrdí, že patří k deseti nejnebezpečnějším silnicím vůbec.


Takže toto byl náš páteční cíl. Původně. Jenomže míru nebezpečnosti jsme nakonec nemohli posoudit, neboť až tam jsme naštěstí nedojeli. Nahoře byla zima, mlha a pršelo a tak jsme přišli nejen o až příliš adrenalinový zážitek, ale i o hrad Lichtenberg v údolí. Ten sice dostal Pankraz Khuen roku 1503 od císaře Maxmiliana I. za věrné služby, ale zas tak velká ztráta to pro nás nebyla, zřícenina je zřícenina.
(26. května 1918 Lichtenberg. Odpoledne jsem šel procházkou ke zřícenině hradu Khuenů. Vystavěný byl před 700 lety. Pak jsem šel do hor, kde jsem si koupil 3 vajíčka za 2 K. Byl jsem tam v kostele. Hřbitov mne zajímal, kde byly malé hroby.)

Takže jsme nikam neodbočovali a jeli z Trenta přes Bolzano rovnou na Brenner. 



Tam jsme si koupili preclík za pět eur, prohlédli něco jako muzeum, poučili se jak se kácí les a pokračovali na Innsbruck v Rakousku, kde jsme projeli kolem dalších velkých můstků, jež navrhla slavná irácko-britská architektka Zahou Hadid, vyšplhali se sympatickou silnicí do olympijského Seefeldu, který letos hostil mistrovství světa v klasickém lyžování a pokračovali nádherným krajem mezi alpskými loukami posetými dřevěnými seníky, nad nimiž trčely hory vedené Zugspitze.


Někde tam byla i hranice rakousko-německá a dál Garmisch-Partenkirchen s v pořadí třetími můstky onoho legendárního závodu čtyř můstků. Čtvrté v Oberstdorfu nebyly na programu. Na Straussovu vilu, kterou skladatel v Garmischi postavil z výnosu poněkud zvrácené, leč o to vyhledávanější opery Salome, ale opět nezbyl čas, tak aspoň fotka slona u cesty.

slon v Garmischi
Nic nepřipomínalo, že jsme v zemi, jejíž fyzickým handicapem deprivovaný císař byl iniciátorem první světové války. Stařičký mocnář z Hofburgu sotva. Po dálnici jsme pak frčeli dál kolem věže BMW a olympijského stadionu v Mnichově, kde se v roce 1938 upekla dohoda, jíž Francie s Anglií předaly dalšímu deprivantovi Hitlerovi Československo v bláhové naději, že zachrání mír. Nemohli jinak, protože tuto bitvu prohráli svou nedůsledností, nezodpovědností a bláhovostí v předcházejících čtyřech letech, což se jim v následujících sedmi letech krutě vymstilo. A v pátek odpoledne jsme dorazili do Norimberku, kde byly před pouhými 84 roky přijaty zákon o říšských vlajkách, zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti a zákon o zdravém manželství. Po prohrané druhé válce tam skončili u Norimberského tribunálu spoluvrazi onoho šíleného kaprála, který zbaběle spáchal tuplovanou sebevraždu. To ovšem není o Německu, ale o mozku minimálně části tvorů druhu Homo sapiens. Ostatně spoluvítězem se stal další cynický deprivant s chromou pazourou, který zavraždil miliony svých spoluobčanů.

Takhle blízko je od míru k válce, od práva ke zločinu, od demokracie k tyranii. Stačí jen podat prst.

Tím máme to špatné z krku a vraťme se k Norimberku dnešnímu.

NORIMBERK

Norimberk, též Nürnberg je zhruba 1000 let staré město severně od středu Bavorska. Konaly se tam sněmy Svaté říše římské a byl i její metropolí. Českým zemím dal norimberské městské právo a Václava IV., který se narodil na místním císařském hradě (1361). Jeho otec Karel IV. tam již předtím založil kostel ke cti P. Marie – Frauenkirche, který stavěl mladíček Petr Parléř a následník v něm byl s velkou slávou pokřtěn. Ve výzdobě nebylo zapomenuto ani na sv. Václava a Ludmilu. Ostatně v Karlových dobách byla součástí Českého království Česká Falc, která sousedila s Norimberkem a pár kilometrů od něj v Laufu stál hrad, který byl Karlovou soukromou rezidencí. Ve vší úctě k pupku světa Praze.

Centrum půlmilionového Norimberku je obehnáno autentickými hradbami, středem protéká řeka Pegnitz, zatímco kanál spojující Mohan/Rýn a Dunaj město obtéká, a od jihu poblíž nádraží až na hrad na severu  projdete vycházkovým krokem za půl hodiny. A přitom uvidíte spoustu pamětihodností.

Jsou tam například tři pozoruhodné kostely - sv. Lorenz:


již zmíněný Frauenkirche s orlojem, kde okolo sedícího císaře obíhají elektoři


a ke svatbě připravený Seebalduskirche



Mezi pamětihodnosti patří také několik krásných fontán, z nichž mne nejvíc zaujala Loď bláznů. Klasická, od starověku známá alegorie, která k lodi bez kapitána řízené blázny mimo jiné přirovnává demokracii.

Lod bláznů, věčné téma lidstva
Na trase je i Německé muzeum či mohutná radnice, v jejíž veliké hospodě mluví česky, ale potkáváme především nejrůznější unikátní lidi. Štěstím zářící kypré nevěsty vedoucí si domů oddané střízlíky, vyznavače kuriózních církví, hledače klidné existence z cizokrajných zemí, rezignované bezdomovce, pouliční muzikanty i úplně obyčejné občany.


Když jsme vystoupali na hrad a prošli jím na západ, viděli jsme v hradebním příkopu chaloupku se zahrádkou a zvířátky v ní a hned vedle bránu, kterou jsme znovu vstoupili do města. Ta brána se jmenuje Tiergärtnertor a prostranství za ní je malebné.



ALBRECHT DURER (1472 - 1528)

A přímo proti vám stojí dům malíře, grafika a vůbec všeuměla Albrechta Dürera s jeho muzeem. A protože to byla osobnost skutečně významná, kolem je ještě ledacos další Dürerovo. Třeba Dürer Hotel, Albrecht Dürer Strasse, Zum Albrecht Dürer Haus, Albrecht Dürer Stube, hospoda Dürer Hase, Albrecht Dürer Platz nebo Durerův pomník neboli Denkmal. Kdo to má? Ještě že je 490 let po smrti, živý by z toho zpychnul.


Na rozdíl od hradů muzea navštěvuji a tohle opravdu stojí za to. Protože Albrecht Dürer patří k tomu nejlepšímu, co lidstvo zplodilo. Nepocházel z chudých poměrů a nebyl chudák. To mu umožnilo, aby sbíral zkušenosti nejen v Německu, ale i v dnešním Holandsku a především v Itálii. A z Itálie hlavně v Benátkách, pro jejichž německou komunitu namaloval Růžencovou slavnost, která dnes visí v pražské Národní galerii díky císaři Rudolfovi, kterému ho z Itálie o 100 let později přinesli zabalený v koberci čtyři pěší nosiči.

Růžencová slavnost, 1506 (NG Praha)
Dürerovým sponzorem byl o sto let dříve císař a šílenec moci Maxmilian I. z rodu Habsburků, který mu udělil doživotní rentu respektovanou i následníky. Za to vytvořil jeho parádní portrét.

Maxmilian I., 1519 (KHM Wien)
V muzeu je poněkud kuriózní obrazárna představující "originální" kopie Mistrových majstrštyků.

Adam a Eva, 1507 (Prado)
Autoportrét, 1493 (Louvre)
A řada dalších. Stalo se tak proto, že bavorští vladaři sídlící v Mnichově postupně Dürerovy obrazy z Norimberských vymámili, takže těm nezbylo než si nechat jinými mistry namalovat jejich kopie. Což znamená, že jeho popularita byla tak veliká, že stálo za to malovat kopie kopií. Byl však i vynikajícím kreslířem a rytcem a také vědcem, který vydal knihy nejen o malířství, ale třeba i učebnici matematiky.

Z pohledu současného světa, ale i obecněji jsou zajímavé jeho ilustrace k Lodi bláznů. Protiváhou mohou sloužit kresby Triumfální oblouk a Triumfální kočár, které vytvořil pro Maxmiliana I.

V muzeu však nejsou jen kopie obrazů, ale i ukázky grafik, kterých vytvořil řádově víc než obrazů, také kultury bydlení v jeho době i jeho pracovních postupů a také průniky do dalších oborů. Jeho osobnost bezpochyby naplňuje označení renesanční člověk.

Návštěva muzea byla nejen inspirující, ale i dobrým úvodem k podzimní návštěvě veliké výstavy Durerovy grafiky ve vídeňské Albertině.

A protože je neděle a do Prahy asi tak 3 hodiny jízdy, končím své rozjímání, jede se domů. I když expedice byla úspěšná, všude dobře, doma nejlíp.

A poučení: O co více schopností se dostalo člověku v porovnání s ostatními živočichy, o to větší dokáže být hovado. Kde by mohlo lidstvo být, kdyby člověk nebyl člověkem. 

Účastníci zájezdu: Zdenka, Bára, Michal a autor - víceméně dospělí, Max 4 roky, Olík 1 rok.


.

1 komentář:

  1. Také jsme byli v Norimberku s manželem na motorkách. Díky tomu že jsme praskly moto penu, tak jsme tyhle místa také mohli shlídnout nádhera :)

    OdpovědětSmazat