Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

sobota 26. října 2019

Rusko - změna strategie?

Zdá se, že Rusko přichází a jakousi novou zahraničněpolitickou strategií, jejíž obrysy se ukázaly během návštěvy Vladimíra Putina (VVP) ve Francii ve Fort Bregancon v srpnu, kde o tom diskutovali s prezidentem Emmanuelem Macronem.

TO HLAVNÍ

VVP by pravděpodobně chtěl odejít z úřadu jako přítel Západu. Jím původně byl a skutečně chtěl, aby Rusko vstoupilo do NATO a nijak zvlášť se s tím netajil. Potom však se události začaly vyvíjet jinak. Napřed ho podráždily barevné revoluce a pak další věci, které považoval za podraz ze strany Západu. Přelom nastal někdy v roce 2014, kdy se Putin cítil jako zavržený milenec a jako každý takový potřeboval upoutat pozornost své lásky řadou excentrických kousků, mezi něž patří anexe Krymu a všechny ty hybridní války od Donbasu až po kybernetické útoky na Spojené státy. Tím chtěl dokázat Západu, že by se s ním měl přátelit. A když to nejde po staru z čisté laskavosti a vzájemných sympatií, znamená to, že přátelství musí přivolat síla. Nicméně po 20 letech vládnutí ho bezpochyby zneklidňuje jeho historická role, pozitivní stopa, kterou chce zanechat v dějinách.

A vypadá to, že se věc daří. Pro obnovení spojenectví je dnes Macron, americký prezident Donald Trump a italské vedení. Je pravda, že Putinův nejlepší přítel Matteo Salvini, zřejmě proto, že na volební kampaň své strany v Lize od něj dostal 60 milionů eur, ztratil post místopředsedy vlády i ministra vnitra, ale další síly včetně ministerského předsedy ve vládě zůstaly.



Navíc došlo k výměně zajatců mezi Ukrajinou a Ruskem a ve Washingtonu byl uvolněn bezpečnostní poradce John Bolton, který byl  kategorickým odpůrcem smiřování s Ruskem.

A ne bezvýznamná je role ruských oligarchů, pro které je současný stav mimořádně nepříznivý.

ČÍNA

Koncepce, která je uložena spíš v Putinově hlavě než na papíře, je zřejmě  následující. Zaprvé se Rusko vzdá přátelství s Čínou. Ono ve skutečnosti stejně existuje pouze ve slovech propagandistů Kremlu, protože Rusko má v čínských očích hodnotu zlámané grešle. 

Je pochopitelné, že šéf Gazpromu mluví o tom, jak je Čína pro Rusko důležitá. Ovšem jeho prací je klást potrubí a Gazprom buduje plynovod "Síla Sibiře." To, že se nikdy nemůže vyplatit, protože Čína jediným odběratelem má být Čína a ta bude diktovat cenu, ho netrápí, to je problém Kremlu. Navíc je střednědobá tendence ceny zemního plynu klesající v důsledku rostoucí nabídky z USA, Kataru či Norska a vývoje technologie pro jeho transport v kapalném stavu. 

Přátelství nebylo a není hlavně proto, že Číňani neberou Rusko vážně. Samozřejmě že potřebují ruské dřevo a prostor pro přesídlení jisté části svých občanů, ale o strategické partnerství jim nejde. Navíc Čína není supervelmoc, protože nenabízí žádné následováníhodné vzory: ani politické, ani humanitární, ani technologické. Naopak sama je jejich importérem, včetně technologií. A to, že Čína bez západních technologií nemůže existovat, dokládá drama kolem Huawei či amerických sankcí. 

A tak i když se Putin přátelství s Čínou nevzdává, podepisuje mírovou smlouvu s Japonskem a možná jí předá dva ostrovy.

POSTSOVĚTSKÝ PROSTOR

Současně se VVP snaží řešit zmražené problémy i na postsovětském prostoru a v první řadě v Podněstří. Moldavu i Podněstří navštívil ruský ministr obrany Sergej Šojgu a mluví se o odsunu ruské armády, to znamená, že Podněstří splyne s Moldavou.

A jsou tady části Doněcké a Luganské oblasti. Tento problém je složitější, protože nejde jen o politickou vůli Moskvy a Kyjeva nebo dokonce západní garance. Je to otázka nenávisti mezi lidmi, protože válka přinesla 13 000 obětí a bude trvat nejméně jednu generaci než tyto oblasti budou mentálně schopny reintegrace.  Ovšem podle nedávných průzkumů je již dnes nadpoloviční většina tamějších respondentů považuje za součást Ukrajiny. Úspěch ovšem závisí na tom, kdo zvítězí v příštích prezidentských volbách. Demokraté přívrženci obnovení vztahů s Ruskem nejsou. 

Pokud se to podaří, budou sankce vůči Rusku zrušeny a Krym zůstane mimo rámec jednání a nikdo jeho anexi de jure neuzná. Odstranění sankcí však umožní jeho určitou obnovu.

NEJISTOTY

Takové řešení však sotva uspokojí ty strany, které s napětím a obavami sledují jednání Ruska. Jsou to především Německo Angely Merkel a celá východní Evropa včetně Pobaltí. Tedy země, které byly Ruskem formálně nebo fakticky okupovány. A to tím spíš, že Putinova hybridní taktika tyto obavy zřetelně stimulovala. 

Zůstává otázka Kavkazu, především Abcházie a Jižní Osetie, které mohou jako polouznané státy existovat nekonečně dlouho, přestože jejich úpadek je alarmující a obrat vlastními silami je nereálný. Jejich naděje je v příchodu zahraničních investorů, což předpokládá změnu klimatu v Rusku a především ekonomickou liberalizaci. Tu si však lze v podmínkách totální korupce jen těžko představit.

-------------------------------

Toto jsou zhruba názory ruského komentátora a politologa Stanislava Belkovského, který patřil na počátku Putinova vládnutí k jeho lidem, ale postupně se z něj stal jeho ostrý odpůrce. Tento text je však relativně smířlivý a nabízí se myšlenka, že za určitých okolností by mohl zaujmout loajálnější pozici. A nebyl by sám. Xenia Sobčak, kdysi také výrazná kritička, ze svých postojů vůči státu výrazně slevila a přijala dokonce post ve státní televizi. To může být shoda okolností, ale také signál širšího smíření jisté části opozice v Rusku. Ovšem smysl to může dát pouze v případě, že vstřícný bude i postoj Spojených států, což kriticky závisí na prezidentských volbách, které proběhnou za rok. Nechme se překvapit. 

Žádné komentáře:

Okomentovat