Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pondělí 25. března 2013

Fantom opery

Pražský příznivec opery musí závidět občanům zemí, kde jazyk byl odedávna nezpochybnitelnou součástí národní identity a elity se za něj nestyděly. Ono to u nás stále vypadá tak, že Národní divadlo nepřináší kulturu jako součást národního povědomí, ale táhne dál tu obrozeneckou káru (ač činoherci často mluví jako prasata a mydlí bezpohlavní TV seriály), kde opera, jakkoli se chvástáme tím, že Mozarta "jeho Pražané milovali", je popelkou, a první vlaštovka, letos 150letí Braniboři v Čechách, se na Národním ani nehraje. Navíc si nevíme rady s tím, že Praha byla také německé město, takže samostatné operní divadlo v budově bývalého německého divadla je něco nepatřičného, až tak, že bylo 2x udušeno v náruči divadla Národního. Z téhož důvodu se zřejmě tají, že ve Stavovském, ovšem německém, dirigoval rok Mahler. I taková Litva se 3 mil. obyvatel přitom má Národní operu a balet. A tak se nelze divit, že jsme svědky specifického české politika, jehož výsledkem je, že o opeře rozhodují v lepším případě lidé od činohry a pokud vyrostli schopní manažeři a tvůrci opery, prchají za hranice.



Ale nezoufejme zcela, opera je politikum i tam, kde se jí věnuje péče z úrovně nejvyšší. Třeba ve Francii, kde Ludvík XIV. založil Académie Royale de musique už v roce 1669, tedy nějakých 70 let po předvedení první opery ve Florencii. A jak to vypadá v Paříži dnes? Pařížská opera a balet mají k dispozici 2 divadla. To první - palác Garnier nechal v roce 1861 postavit Napoleon III., údajně poté, co na něj byl v jiném divadle spáchán atentát. Když však tento jednak synovec a jednak nevlastní vnuk Ludvíka Napoleona ostudně prohrál válku s Pruskem, stavba "jeho" divadla se zastavila. A nebýt toho, že stávající sídlo opery roku 1873 úspěšně vyhořelo, kdo ví, jak by to dopadlo. Takhle dostal architekt Garnier znovu zelenou, takže 5. ledna 1875 bylo divadlo slavnostně otevřeno.


Od 80. let minulého století slouží Pařížské národní opeře nová budova, Opera Bastille na náměstí Bastilly, která byla vybudována jako reprezentační projekt prvního socialistického prezidenta Mitteranda. Stojí na místě bývalého nádraží a slavnostně byla otevřena ke 200. výročí pádu Bastilly 13. července 1989. Tomu ovšem předcházel veliký skandál vyvolaný tím, že socialistický předseda správní rady opery Pierre Bergé zrušil smlouvu s dirigentem Danielem Barenboimem jako uměleckým ředitelem v podstatě proto, že byla uzavřena v době vlády pravice. Jenomže tento šéf módního domu Yves Saint Laurent jaksi nepočítal s tím, že mu odmítnou spolupráci všichni významní evropští dirigenti Karajanem počínaje. Až po čase sehnal neznámého Korejce, který byl při následující změně vlády samozřejmě vyměněn.


A v Berlíně Bedřich Veliký nejenže nechal postavit operu na Unter den Linden, sotva v roce 1740 dosedl na trůn, ale sám dokonce psal libreta. Dnes probíhá v divadle rozsáhlá rekonstrukce. A mimochodem, za dobře míněnou, leč nepříliš citlivě prezentovanou snahu o změnu řízení 3 berlínských operních scén, padl nedávno berlínský starosta.


A že nejlepší postavení má opera tam, kde jí totalitní či autoritativní vládce/systém chce dokázat svou legitimitu, dokládá zvláště moskevské Velké divadlo provozující operu a především balet (činoherní je Malé), které bylo nedávno rekonstruováno nákladem větším než 1 mld. $, z čehož nezanedbaletná část byla obětována na oltář korupce. Ovšem vypjatá pozornost shůry vztahům uvnitř divadla zjevně nesvědčí. Což dokumentuje obrovský skandál, který byl vyvolám lednovým útokem na šéfa baletu, který přitom téměř ztratil zrak. Baletní soubor, ve snaze nepřipustit ztrátu prestiže scény, dokonce napsal dopis prezidentovi, kde ho ujišťuje, že iniciativa k útoku rozhodně nevycházela z divadla, i když jeden z předních tanečníků přiznává, že útok objednal. Ovšem známý tanečník a choreograf Alexej Ratmansky, který býval i šéfem baletu Velkého divadla, v souvislosti s tím prohlásil, že je to žumpa bez etiky, a bývalá primabalerina Voločkova tvrdí, že vedení divadla poskytuje tanečnice jako ozdobu večírků i nocí mocných. A aby toho nebylo dost, tak jednoho ze sólistů opery nedávno zavřeli pro okrádání bližních.


Když toto shrneme a vrátíme se domů, je zřejmé, že o tuto součást národní identity musí pečovat politická elita. Je bohužel smutným faktem, že jak vlevo, tak i vpravo je vídět pouze pohrdavý nezájem. Za pomalu 1/4 století sotva jeden, dva ministři kultury byli schopni se jakž takž angažovat, a účast prezidenta či předsedy vlády na vrcholných kulturních akcích je více než sporadická. Možná před 30 lety, ještě za bolševika, když se znovu otevíralo 100leté Národní divadlo po rekonstrukci, tam byli všichni. Tehdy však tito prověření borci ukradli na památku vše, co šlo odšroubovat. Zřejmě v duchu hesla "Národ sobě." Což je ostatně také blud, protože nebýt Vidně, dodnes by nejspíš stálo jen to Prozatímní bez topení, šaten a záchodů. To není nářek, to je vztek. Zaplať pánbůh, že nejsme jen Češi, ale i Evropané.

pátek 22. března 2013

Vznášející se Chagall

Jel jsem kdysi autobusem po dálnici z běloruského Minsku do Evropy. Po krajině se válela ranní mlha, ze které se náhle vynořil koník. A po chvíli babka na bedýnce, která prodávala bůh ví co. A nakonec jak bárky vyplouvaly pouťové vozy. Bílé labutě, barevní draci. Chagall, říkám si. Kde jinde by se měl narodit Mark Chagall (1887-1985) než v této zemi.

A teď jsem přijel do Paříže a plánovaný Chagall v Opera Garnier přerostl ve výstavu v Museé du Luxembourg, dole v Lucemburských zahradách, kde je od února do července instalováno 80 chronologicky uspořádaných maleb a kreseb v expozici nazvané "Chagall mezi válkou a mírem". Ty optimisticky laděné jsou na konci.



Válka (1943)
Tanec (1951)
Téma války a židovské perzekuce se ho osobně dotýkalo, zažil protižidovské pogromy, počátkem 30. let se vrátil s mimořádně silnými dojmy z Palestiny, kam odjel pro inspiraci k ilustracím bible, a vinu za smrt své první ženy v roce 1943 připisoval válce.

Chagall však byl solitér, který vstřebal nejen kulturu židovského štetlu v běloruském Vitebsku, ale i metropole carského Ruska. Bolševické Rusko zažil v provinciálním Vitebsku, kde dělal komisaře pro kulturu a vybudoval uměleckou školu, i v Moskvě, kde byl scénáristou židovského divadla. Ale především evropskou kulturu a moderní umělecké směry ve Francii i kulturu Spojených států, aby nakonec zakotvil v jižní Francii.

Byl to muž, který si do Francie přivedl židovskou ženu z běloruské vesnice, po její smrti žil 7 let s o 28 let mladší anglickou intelektuálkou a pak zbytek života s ukrajinskou židovkou a londýnskou modistkou, se kterou se po 6 letech rozvedl, aby se vzápětí vzali za pro ni příznivějších podmínek.

Ale Chagall byl především univerzální a nenapodobitelný výtvarník, který svou pestrou a bohatou životní zkušenost vtělil do 105 ilustrací Starého zákona ("Bibli jsem neviděl, já ji snil"), na kterých pracoval 25 let

Abraham a 3 andělé (1954-67)

 a monumentálních nástěnných obrazů a barevných oken. A nebylo jich málo:
  • nástěnné obrazy židovského komorního divadla v Moskvě (1921)
  • okna Abbell synagogy v Hadassah Medical Center v Jeruzalémě (1962)
  • strop hlediště Pařížské opery (1963)
  • okna kostela Všech svatých, Tudeley, UK (1963-78)
  • okna katedrály v Métách (1964)
  • okno v budově OSN v New Yorku (1964)
  • okna kostela v Pocantico Hills, Ny, USA (1964 a později)
  • nástěnné malby v Metropolitní opeře v New Yorku (1966)
  • okna katedrály Fraumunster v Curychu (1967)
  • okna katedrály v Remeši (1974)
  • 21 m dlouhá nástěnná mozaika "4 roční období" v Chicagu (1974)
  • "Americká okna" v Art Institute of Chicago (1977)
  • okna katedrály v Mohuči (1978)
Americké okno - část (1987)
O Spojených státech řekl: "Žil jsem tady v Americe během nelidské války, ve které se ztrácelo samotné lidství... Viděl jsem rytmus života. Viděl jsem Ameriku bojující spolu se spojenci... bohatství, které rozdávala, aby pomohla lidem, kteří museli trpět následkem války... Mám rád Ameriku a Američany... lidé jsou tam přátelští. Je to mladá země s přednostmi a nedostatky mládí. Milovat lidi jako oni přináší radost... Především mne ohromuje velikost této země a svoboda, kterou jí to dává."

okno z Abbell Synagogue (1962)
A při otevření Abbell synagogy řekl: "Toto je můj skromný dar židovskému lidu, který vždy snil o biblické lásce, přátelství a míru mezi všemi lidmi. Je to můj dar národu, který zde žil před tisíci let mezi jinými semitskými národy." 6. února 1962

pondělí 18. března 2013

Nejsem blázen, jsem surrealista.

Říkal umělecký všeuměl Salvator Dali (1904-1989). Byl trochu cvok, i když tvrdil, že “Jediný rozdíl mezi mnou a šílencem je, že já nejsem šílenec". Jenomže když je někdo pár desítek let po smrti, toto všechno je zasuté v mozcích pamětníků, kterých navíc ubývá, a vidět je jen to, co je na obrazech, filmech, plastikách, knihách či instalacích. Což se samozřejmě netýká jen Dalího, ale i dalších tvůrců.

Současná Dalího retrospektivní výstava se koná od listopadu v pařížském muzeu moderního umění Pompidou Centre a až 25. března skončí, přesune se do Madridu.

Pompidou Centre


Je 11:00 a brána se otevřela pro návštěvníky se vstupenkami zakoupenými předem.
Předcházející Dalího výstava v Pompidou Centre se uskutečnila při příležitosti jeho 85. narozenin a navštívilo ji 900 000 diváků. A výstavu Clauda Moneta v Grand Palais v roce 2010 dokonce 920 000 návštěvníků.

Zatímco Monet je duší Francie a jeho dům se zahradou a jezírky v Giverny je poutním místem, Dalího výstava je proto tak přitažlivá, že ukazuje nejrozpoutanější imaginaci, kterou Dalí vládl nebo spíš ona ovládala jeho. Naprostou svobodu v mezích surrealistického vidění světa a neskrývanou sexualitu, to vše zabalené do dokonalého malířského řemesla..

Záběr z Andaluského psa: mravenci se hrnou z díry v dlani
Dalího vstup do pařížského hájemství surrealistů zajistil krátký film Louise Bunuela Andaluský pes, na kterém spolupracoval. Průvodcem mu tam byl o 10 let starší krajan - Katalánec a zavedený surrealista Joan Miró. A od surrealisty Eluarda zase Dalí převzal kromě názorů i jeho ženu Galu, která byla od roku 1929 jeho můzou, inspirací, tyranem i andělem strážným. Jak vidno z obrázku pořízeného o 2 roky později, nikoho to moc netrápilo. Magritte, který k té pařížské partě patřil také, měl naopak se svými soudruhy kvůli spořádané domácnosti dokonce jisté problémy. Což komicky koresponduje s tím, že nejeden surrealista se stal na své ženě dříve či později závislým.

Dalí,Gala,Paul and Nusch Eluard at Port Lligat, 1931
via bib.ub.edu
Dalí + Gala, Paul + Nusch Eluard (1931)
Konec 20. a 30. léta představovala vrchol Dalího tvůrčích schopností. Z té doby jsou také jeho nejslavnější obrazy a plastiky.

Veliký masturbátor (1929)
Stálost paměti (1931)
Částečná halucinace - 6 přízraků Lenina na pianě (1931)
Afrodisiakální telefon (1936) - Retrospektiva ženy (1933)
Venuše Milóská se šuplátky (1936)
Jak se vytrácí negativní pohledy na Dalího jako člověka, ustupují do pozadí i sofistikované výklady jeho obrazů z per a úst kunsthistoriků. Kolik procent návštěvníků zkoumá, co znamenají ty červené kapesní hodinky s mravenci? Ostatně co dneska víme o náboženské symbolice skryté v obdivovaných obrazech ze 16. století? A tak u Dalího nakonec zůstává pocit nespoutané fantazie a humoru a mistrovského stětce. Jsem naprosto přesvědčen, že podobný pocit srandy musel zažívat i autor.

Je ovšem třeba vidět i to, že na rozdíl od ostatních surrealistů Dalí nejen, že nebyl marxista, ale pro reakční názory byl v roce 1934 z hnutí dokonce vyloučen. Na což reagoval prohlášením: "Rozdíl mezi surrealisty a mnou je v tom, že já jsem surrealista."

Instalace: Pokoj Mae West podle obrazu Obličej Mae West (hollywoodský sexsymbol 30. let).
Na sofa ve tvaru jejích rtů Glosátor osobně
V roce 1940 odešel Dalí do USA, kde se rozvinul do až renesanční šířky. Pracoval pro Hollywood, vydal autobiografii, psal libreta, navrhoval kostýmy a scény pro balet, tvořil šperky, vstoupil do reklamního průmyslu, ilustroval klasickou literaturu atd. Po 8 letech se vrátil do Evropy, usadil se ve Španělsku a pak působil střidavě na obou kontinentech. Pro levici všech barev to byl špatný umělec, neboť tím podporoval Franca. Navíc na rozdíl od mnoha "seriózních" umělců vydělával obrovské peníze. A to levicový svět neodpouští, pokud ovšem nejste komunista a obránce míru jako Picasso.

A takhle tvůrčí jedinec, který žije a pracuje desítky let v rychle se měnícím světě, však sotva zůstane u jednoho stylu projevu. Jeho pozdější práce proto mají k surrealismu hodně daleko.

Fantastická cesta inspirovaná stejnojmenným filmem (1966) s Raquel Welch,
hollywoodským sexsymbolem 60. let. V roce 2007 prodáno za 1,141 mil. $.
Autoportrét (1972)
Upomínka na operu-poem, kde Dalí je bůh,
Brigitte Bardot artyčok a Kateřina Veliká s Marilyn Monroe dělají stiptýz.
Co se mne týče, já bych asi přesto zůstal u těch 30. let století i autora, kdy svou fantazii čerpal spíše z "vnitřních zdrojů."

Jak se do výstavy vstupuje stylizovaným vejcem, tak se z ní vystupuje mozkem. Neodbytně se mi přitom vrací název divadelní hry "Má hlava je včelín." A na závěr ještě jeden citát z Dalího: "Já neberu drogy. Já jsem droga."

Jo, a kdo by výstavu nestihl ani v Madridu, existuje Dalí Museum v St. Petersburg, Florida a Dalí-Theatre Museum v katalánském Figueras. Nebo si může koupit jednu z nesčetných publikací.

Dalí, kam se člověk podívá.
Takových pultů je v shopu nejméně 5. Včetně Dalí pro děti.

čtvrtek 14. března 2013

Op art? Sofistikované řemeslo.

Jsou to čtverečky a jiné úhelníky a kolečka rafinovaně poskládané a vybarvené, působí to efektně, vyvolává dojem pohybu a trojrozměrného prostoru, ale že by to bylo umění? Nebo ano, je, asi stejně jako Malevičova Bílá na bílé. Nebo jako je 273 sekund ticha Johna Cage hudba a šachy jsou sport. To všechno je sice dokonalé, ale jsou to slepé uličky vývoje určitých uměleckých směrů myšlenkově dovedených ad absurdum, které něco říkají pouze informovanému konzumentovi, ale krásy a duše - jako v Noční hlídce nebo Osudové - v nich není ani zbla.

Hlavní postavou v "oboru" op art je Viktor Vasarely. V jihomaďarské Peczi roku 1906 narozený Maďar, který vyrůstal v Piešťanech, dospíval v Budapešti a žil ve Francii. Dlouho se živil jako výtvarník a "kreativec" v reklamě, sem tam namaloval obraz, který bylo možné přiřadit k některému směru moderního malířství, ale svou parketu našel až v 50. letech, kdy sepsal Žlutý manifest a svůj tvůrčí postup zapatentoval. A rozjel seriovou výrobu umění. V roce 1963 představil svá díla veřejnosti pod názvem Folklore planetaire.


 Vasarely byl fascinován tím, jak lze lidské oko oklamat použitím jednoduchých geometrických forem, principů a obrazců. Vytvářel optické iluze a dodával statickým plátnům dojem pohybu. Jeho práce byly vždy abstraktní a spoléhaly na manipulaci s vizuálními podněty.V roce 1965 pak byl na výstavě v Museum of Modern Art v New Yorku označen za otce op artu.

Díky tomu, že podstatou díla byl projekt a asistenti mohli obrazy vyrábět ve velkých seriích, nic nebránilo tomu, aby již v roce 1970 otevřel své muzeum v provensálském zámku Gordes, jemuž věnoval 500 svých obrazů. Rok po jeho smrti bylo muzeum zrušeno.

A protože si padl do oka s dobou a vládou, bylo mu umožněno vybudovat v Aix-en-Provence víceúčelový objekt pro Vasarelyho nadaci, ve které je umístěno 44 monumentálních exponátů. Zahájení v roce 1976 se účastnili předseda vlády i ministr kultury.

Vasarelyho nadace v Aix-en-Provence; 16 modulů 14 m širokých na ploše 87 x 40 m
Další exponáty byly umístěny v pařížském Centre Pompidou. V témže roce bylo otevřeno i další Vasarelyho muzeum v jeho rodném městě Pecs, kam umístil 400 svých obrazů.

obraz z klasické serie "Zebry" (30. léta) ze sbírky muzea v Pecsi
A konečně v roce 1987 vzniklo čtvrté muzeum, tentokrát v Budapešti, dotované rovněž 400 obrazů.




Vasarelyho muzeum - Budapest, Obuda, Zichyho palác - trochu sněžilo
Vasarely zemřel ve Francii v roce 1997. A po jeho smrti nastal bratrovražedný boj o dědictví. Ale vraťme se ještě zpátky. Vasarely měl 2 syny - malíře Jean-Pierra a lékaře Andre. Jean-Pierrova druhá manželka Michèle Taburno je praktická žena, a snadno se proto stala v roce 1995 ředitelkou Vasarelyho nadace a po tchánově smrti měla v rukou majetek o hodnotě cca 70 mil. $. Už tehdy, ale především po smrti Jean-Pierra v roce 2002 nastal tvrdý boj mezi ní a jejím nevlastním synem Pierrem o správu dědictví. Nekonečné soudní spory doprovázené skandálními obviněními, likvidací muzea v Gorges, zadržením Taburno policií v USA a chátráním objektu nadace v Aix-en-Provence sice nejsou definitivně u konce, ale ředitelem nadace je dnes Vasarelyho vnuk Pierre, objekt je prohlášen za národní kulturní památku a začíná se opravovat. Ale nepředbíhejme událostem. V tomto roce je totiž oblast Marseille-Provence vyhlášena Evropským hlavním městem kultury a to se hodně, rádo a velkoryse slibuje.


A jen tak na okraj. Ke 100. výročí narození Viktora Vasarely uspořádalo Muzeum v Pecsi spolu s Vasarelyho nadací putovní výstava 95 obrazů, která v roce 2007 dorazila do Česka. Ne však do Národní galerie, jak by mohl někdo naivně předpokládat, ale do Muzea moderního umění v Olomouci. Praha tiše mlčela, pan Knížák měl asi jiné starosti. Co kdyby se rozkřiklo, že největším umělcem 2. poloviny 20. století není on sám.

Reklama na městském autobusu lákající na Vasarelyho výstavu v Olomouci

úterý 12. března 2013

K čemu je dobrá volba prezidenta.

Pokud volí prezidenta parlament, je to pro většinu lidí jakási vysoká hra, která se jich týká pouze vzdáleně, prostě záležitost těch pánů v parlamentu. A i prezident je vzdálená, poněkud mytická bytost.

Jenomže první přímá volba ukázala, že se to najednou týká každého, a že každý musí zaujmout stanovisko.  Ať už tím, že se musí rozhodnout, zda volit či nikoli nebo tím, že si nějakého kandidáta přece jen vybere. A ti kandidáti, chtějí-li uspět, se nemohou vyhnout tomu, aby promluvili o tom, kdo jsou a co chtějí. Někdo věří na slušnost, někdo radši vsadí na lži o těch druhých a pomluvy a také nesplnitelné sliby, co zní vábně jak lákání Sirén.

Pro část voličů, která není ochotna věřit nepravdám, se v případě zvolení kandidáta s tak říkajíc cinknutými kartami, stává prezident faktem, ale nikoli ctěnou osobností, nýbrž nejvyšším úředníkem, na jehož provoz přispívají. Ti ostatní zčásti procitnou až zjistí, že dolních 10 milionů je podvod, a že vybudovat socialismus švédského typu je blbost a za pouhých 5 let úplná, ostatně předseda vlády k tomu má mnohem větší příležitost, ale ani on nemá šanci. A příště budou tihle optimisté možná obezřetnější.

A pak jsou tady novináři, zvláště ti, kteří v průběhu kampaně zaujímali jasně kritický postoj ke zvítězivšímu kandidátovi. Někteří z nich cítí potřebu začít s čistým stolem, a najednou říkají ano, neměl jsem ho rád, ale teď je to přece prezident, musíme si ho vážit. Nesmysl. Musím si nějak extra vážit pražských radních? Sotva. Já prostě bych měl vzít na vědomí, že ten člověk na tom postě je, a to je vše. Mám si ho vážit proto, že neplive na podlahu? Ostatně ještě nezačal, a už vyhrožoval, a právě novinářům. Ty, co podlehli autocenzůře nelituji, vybrali si sami, i když se třeba jmenují Neff nebo Šídlo a věří, že jsou demokrati.

Proč jsme 400 let "trpěli"?

Někdy v červenci loňského roku jsem tady psal o renesanci, jak se ze všech stran valí výstavy jejích italských mistrů a přišel podzim a proběhly 2 výstavy ve dvou středoevropských zemích, které ten jižní proud obrátili k severu.

Ta první výstava se odehrála, v kutnohorském GASKu, a druhá ve vídeňské Albertině. Pro běžného českého návštěvníka jsou to výstavy obrazoborecké. Čechy, jak se to vtlouká do dětských hlaviček snad už od mateřské školy, měly být hrdou zemí husitů, jejichž pravda vítězí i proti všem. Jakýsi vedlejší produkt výstavy je však poznání, že Čechy konce 15. století byly zbídačenou zemí zdevastovanou husitským pleněním, s upadlou těžbou stříbra v Kutné Hoře a prázdnými cestami, neboť obchodní karavany na trase západ-východ se Čechám vyhýbaly horem přes dnešní Polsko, či dolem přes Rakousko. Ladislavu Jagellonskému (1456-1516), který nastoupil na český trůn roku 1471, zůstaly dluhy a 4 královské hrady, zatímco o 50 let dříve jich bylo 67. Když se po 19 letech stal i králem uherským, přesídlil natrvalo do Budína.

Nicméně i přesto, výstava se týká především umění, vznikala řada nádherných artefaktů, z nichž některé zdobí výstavu, jejíž středoevropský rozměr zdůrazňuje fakt, že z Kutné Hory se přesune do Varšavy a poté do Postupimi. Byla zde jak díla významných renesančních umělců Durera a Cranachů staršího a mladšího, ale i ve středověkém pojetí umění anonymních autorů.

Druhá výstava byla otevřena ve vídeňské Albertině a její centrální osobou je Vladislavův vrstevník Maxmilian I. (1459-1519). Evidentně sebestředný fantasta, obklopující se nádherou a posedlý touhou zanechat po sobě nesmazatelnou stopu v dějinách lidstva.


A. Durer: Maxmilian I.
K tomu mu mělo napomoci i umění a proto vznikly Durerova Triumfální brána (192 dřevořezeb znázorňujících jeho významné činy, složené 3,7 x 3 m) a nedokončený Triumfální průvod, který i tak představoval 139 dřevěných desek a iluminované grafiky z nich (celkem 54 m) vydal roku 1526 jeho vnuk Ferdinand. Posmrtně byla Durerem dokončena také další serie 8 dřevořezů Triumfální kočár (2,4 x 0,5 m).

Tito dva pánové - Vladislav a Maxmilián - nejenže mezi sebou po smrti Matyáše Korvína (1490) bojovali o uherskou korunu, ale především roku 1506 a pak znovu 1515 uzavřeli pro Čechy významnou smlouvu. Podle ní se syn a dcera Vladislava měli oženit s vnukem a vnučkou Ferdinanda a vzájemně po sobě přebírat trůny. A skutečně se tak stalo, Ludvík Jagellonský se roku 1522 stal manželem Marie Habsburské a Anna Jagellonská byla vdána roku 1521 za Ferdinanda I. Habsburského. A když se 20letý Ludvík roku 1526 utopil kdesi u Moháče po prohrané bitvě s Turky, stal se českým králem 23letý Ferdinand, a dál už to známe, "400 let jsme trpěli", i když si ho nakonec jako krále české stavy zvolily samy.

Ale pro českou pýchu jsou tady ještě 2 ťafky. Zatímco v Kutné Hoře byla deska vztahující se ke svatební dohodě mezi Vladislavem a Ferdinandem prezentována div ne jako středobod Triumfální brány, ve skutečnosti je to jen jedna, poměrně obtížně dohledatelná deska ze 192. A navíc, pokud je řeč o korunách, Vladislav je důsledně, snad s jednou výjimkou, zmiňován pouze jako král uherský. Takže možná bychom se měli spíš starat o to, aby se o nás mluvilo dobře v budoucnosti, než se stále zhlížet v nejisté minulosti.

pondělí 11. března 2013

Rusové - Němci. 1000 let.

Rusko má zvláštní zahraniční politiku. Na jednu stranu si počíná jako nevychovaný spratek, na druhou se snaží prezentovat svou kulturnost. A protože tím hlavním evropským partrnerem je Německo, soustřeďuje své úsilí především tam.

 

Jednou z velkých akcí tohoto druhu byla i výstava, která v létě proběhla v Moskvě a poté se přesunula do Berlína. Jmenovala se "Russen und Deutsche - 1000 Jahre Kunst, Geschichte und Kultur" a byla k vidění od 6. října 2012 do 13. ledna 2013 ve 2. patře Neues Museum. Hlavním sponzorem výstavy byla německá energetická společnost E.ON, která je největším evropským obchodním partnerem páteře ruské ekonomiky - Gazpromu. Shodou okolností krátce před vernisáží v Moskvě uzavřely tyto 2 společnosti novou dlouhodobou obchodní smlouvu. Na projektu se podílelo ministerstvo kultury RF, Pruský fond kulturního vlastnictví a Státní historické muzeum v Moskvě.


Na výstavě bylo asi 600 exponátů dokumentujících rusko-německé vztahy a německé stopy v Rusku, jakož i ruské v Německu. Značná pozornost byla věnována především Novgorodskému knížectví, kde byla již ve 12. století část města Novgorod osídlena asi 200 německých obchodníků a jejich pracovníků. Ti zajišťovali dovoz především kožešin a medu z oblasti dnešního Ruska. Vládci města nezávisle na Kyjevě přijali křesťanství.

dřevoryt z Nikolaikirche ve Stralsundu (cca 1360) s námětem z Novgorodu

Pozitivně jsou hodnoceny rusko-německé vztahy v 18. století (souběžná výstava o Friedrich II. v Postupimi je však přiliš pozitivně neviděla), kdy do carské dynastie prostřednictvím sňatků vstupovali členové německých rodů, což pokračovalo i v 19. století. Ze 20. století byly zdůrazněny počiny kulturní avantgardy, zbytek byl prezentován otevřeně, ale opatrně.



Výstava mne však utvrdila v názoru, že čím dál od Moskvy, tím lépe. Nejlépe na západ. Je to 1000 let, co Rusové dodávají západu suroviny výměnou za kvalitní zboží a know-how. Objeví-li se však potíže, vládcové lidu sdělí, že nejlepší je být vlastencem a pozvané cizince začnou obírat o majetek a vyhánět. Tak to bylo za Ivana, za Stalina, i za Putina. Výstava sahá až do dneška, takže dokumentuje i to, že po skončení války studené odešlo z Ruska do Německa 2 miliony občanů, kteří mohli prokázat německé předky, a 100 000 ruských židů.

O patro níž než byla tahle výstava, je umístěna busta zasmušilého Heinricha Schliemanna. No, aby nesmutnil, když Trojský poklad, který vykopal, trochu ukradl Turkům a posléze daroval Německu, je i přes "nové" vztahy už 2/3 století skryt hluboko v ruských depozitářích a Duma si odhlasovala, že je to jejich rodinné stříbro. Proto se také neobjevily v Berlíně některé exponáty, které byly vystaveny v létě v Moskvě. Prostě ten Petrohradský dialog občanských společností má své limity, ostatně o jaké občanské společnosti v Rusku asi tak může jít? Protože však ve vztazích obou zemí jsou klíčové obchodní zájmy, dialog se vede, a výstavy jsou organizovány.



pátek 8. března 2013

Místo, kde psal Beethoven své hity

Proti vídeňské univerzitě jsou zbytky hradeb chránících kdysi město před Turky a na Molker Bastei stojí Pasqualatiho dům, v jehož 4. patře bydlel od podzimu roku 1804 víc než 10 let Ludwig van Beethoven. Dnes je tam jeden ze 3 Beethovenových vídeňských bytů - muzeí spravovaných Muzeem města Vídně a dům vypadá takto:



Před rokem 1860 na něj byl úplně jiný pohled, je to ten žlutý dům vpravo. A brána nedaleko je Skotská neboli Schottentor. Před ní bývala zelená příroda.


V tomto bytě napsal Beethoven m.j. operu Fidelio a také symfonie: čtvrtou, pátou a sedmou. Pátá symfonie je pravděpodobně nejznámější vůbec a její premiéra se uskutečnila 22. prosince 1808 v rámci poněkud skandálního 4hodinového Beethovenova koncertu v Theater an der Wien, kdy nahluchlý Beethoven křičel na muzikanty, ti odmítali hrát a on vyhrožoval, že opustí Vídeň.

Divadlo na Vídeňce - Papagenator,kterou se na počátku 19. století vstupovalo do divadla
5. symfonie začíná takhle:
A ty 4 tóny: ta ta ta tá, nebo také tečka - tečka - tečka - čárka, znamenají v Morseově abecedě V jako vítězství a za 2. světové války byly znělkou BBC. Beethovenův tajemník a životopisec Schindler tvrdil, že skladatel sám mu řekl, že "tak osud klepe na dveře". Je sice dost pochybné, že tomu tak bylo, leč odsud pochází název Osudová symfonie. Nahrávka 1. věty Allegro con brio také letí vesmírem v sondě Voyager jako ukázka výdobytků lidstva. Vnímají však jiné civilizace zvuky o frekvenci 16 až 20000 Hz jako pozemšťané?

Ovšem pro mne nejkrásnější částí skladby je 4. věta - Allegro. Nemám rád meditování o myšlenkách v hudbě, ta má svůj vlastní jazyk a na každého působí jinak. Ale když tuhle hudbu člověk poslouchá, bezděčně se napřimuje a rostou mu křídla, někomu běhá mráz po zádech, někomu jen tiše stékají slzy, ale spí málokdo. Tady je několik ukázek:

Legenda, 85letý Arturo Toscanini, diriguje NBC Orchestra v Carnegie Hall v roce 1952.:



Druhá legenda - 29letý Gustavo Dudamel diriguje v roce 2010 Orquesta Sinfonica CAF de Jovenes Latinoamericanos, složený ze 258 hudebníků ve věku 16 - 24 let.



A mág Daniel Barenboim diriguje svůj East-Western Divan Orchestra při BBC Proms 2012



Proč to všechno vlastně říkám? Ony 2 vídeňské objekty jsem navštívil nedávno, a tak jsem nemohl nenavštívit ve čtvrtek 7. března koncert FOK s dirigentem Petrem Vronským, který 5. symfonii hrál ve Smetanově síni. Jen abych se utvrdil v tom, že živá hudba se záznamem nahradit nedá. Zvlášť, když vzadu nad orchestrem ční perkusista Sváťa Čech jr., z jehož výrazu tváře i hluchý pochopí, jaká je to krása.

PS: Tohle je sice Dudamel z jiného soudku, ale stojí za to.

První konzul nebo císař?

Tak Chavezova mrtvola se bude balzamovat, řekl jeho zástupce na zemi Nicolás Maduro. "Národu a světu chci říci, že jsme rozhodli o nabalzámování těla našeho velitele. Takže zůstane navěky v muzeu, kde si ho lidé budou moct prohlédnout - stejně jako Ho Či Mina, Lenina nebo Mao Ce-tunga." A sjíždějí se hosté, a ne ledajací, třeba Ahmadinedžád a Lukašenko.

Truchlící Lukašenko s Koljou, designovaným nemanželským následníkem běloruského trůnu

A aby si to lid užil, státní smutek bude prodloužen o další týden. Nejspíš ale nejde ani tak o smutek, jako o kalkul. Do 30 dnů mají proběhnout volby, ve smutku se volebně neagituje, leč zastupující prezident a kandidát vůdcem naznačený bude z titulu smutku v televizi pořád. Že ruský prezident vyjádřil nebožtíkovi obdiv nemůže překvapit. Že je však zarmoucen britský ministr zahraničních věcí, tak to ano. Má snad k Chavezovým pozůstalým bližší vztah než k těm 2 lidem, co na světě umírají každou sekundu? Zaplať pánbůh, že už nemáme nabalzamovaného Gottwalda, a Klaus, který měl tak hezky našlápnuto na "Otce vlasti 2", si to nakonec všechno zkazil. Snad se nedočkáme toho, že se jednou bude balzamovat doživotní první konzul Zeman.

čtvrtek 7. března 2013

Hvězdy, které už září.

Na světě opery je snad nejlépe vidět, jak čas utíká, a přitom není čeho litovat, protože jak na jednom konci hvězdy ze scény odcházejí, na druhém se někdy okolo třicítky nasouvají nové.

Jednu bylo možné vidět v neděli 3. března v pražské Smetanově síni. Ruska Olga Peretyatko se představila v roce 2007 jako 27letá na Operalii a ve finále skončila druhá. Potom se objevila na youtube serie klipů z jejího absolventského koncertu o 2 roky později a to už byla hvězda jasná a dál stoupala na koloraturním nebi.

Olga Peretyatko jako Gilda s Leo Nuccim v roli Rigoletta

Někdy v prosinci jsem se zmínil o jejím letním vystoupení v Rossiniho Matildě di Shabran v Pesaru po boku J.D. Floreze. V létě stála v Baden-Badenu vedle Rolando Villazona v jeho režii Elixíru lásky, v prosinci tam zpívala s Hampsonem a Villazonem v silvestrovském gakakoncertu a teď byla v Praze. Byla skvělá, ale když poslouchám její arie a porovnávám je s tím, co je k vidění a slyšení na youtube, je určitě škoda, že Praha nemá operní inscenace takové úrovně, aby tam bylo možné takovéto zpěváky pozvat. Ale třeba ji ukáže MET ve svých přenosech, v příštím roce tam zpívá Elvíru v Puritánech.

Druhou hvězdou je Isabel Leonard. V roce 2007 jako 25letá zpívala v MET Stefana (Romeo a Julie), o 2 roky později Dorabellu v nádherné salzburské inscenaci Cosi fan tutte.

Isabel Leonard/Dorabella je ta bruneta balancující na zábradlí.

Pak porodila syna, vloni udělala div ne hlavní postavu z cherubína v glyndebournské Figarově svatbě a k tomu průběžně zpívá v MET a jinde.

A pak jsou tu 2 zpěvačky, které už člověk bere na špici jako samozřejmost. Gruzínka Nino Machaidze, zítra 30letá, se uvedla v roce 2008 v Salzburgu jako Julie vedle Villazona a její pozice na vrcholu je od té doby samozřejmostí.

Leo Nucci tentokrát s Nino Machaidze

Ale především je to Danielle De Niese, které bude v dubnu sice už 34 let, ale od 19 se pohybuje na nejlepších světových operních scénách.

Danielle de Niese

Ale nejen tyhle čtyři, z nichž jen Isabel Leonard jsme neviděli v Praze, představují mladou krev světové operní scény. Mezi mladou špičku patří třeba Ukrajinka Oksana Dyka (Tosca v La Scala, Kníže Igor v MET), další Gruzínka Anita Rachvelishvili, kterou Daniel Barenboim v prosinci 2009 obsadíl jako čerstvou 25letou absolventku akademie La Scala do premiéry Carmen vedle Jonase Kaufmanna, za rok ji zpívala v MET a předvedla se v dalších 6 rolích, Běloruska Oksana Volkova (Magdaléna v Rigoletto, MET), Američanka Susanne Philips, vítězka Operalie 2005, 30letá Němka Anna Prohaska nebo Lotyška Kristine Opolais (Rusalka z Mnichova, v příští sezóně Madamme Butterfly v MET).

Všechny tyhle mladé ženy skvěle zpívají, jsou inteligentní a vzdělané a většinou dobře vypadají na scéně i mimo ní. Jenomže čím víc jich člověk slyší, tím víc si uvědomuje, že existuje ještě další rovina mistrovství, kterou zpěvák vtáhne posluchače do svého světa a z koncertu se stane gejzír radosti a vášně, které přenese na publikum. On k tomu nepotřebuje příběh a režiséra, ten dar je v něm a tento zážitek spolehlivě přivede diváky znovu do koncertní síně nebo arény. Ale těch je málo, já bych tuto značku kvality dal Rolando Villazonovi, Cecilii Bartoli a Joyce DiDonato a po pražském koncertu kupodivu i J.D. Florezovi.