Pražský příznivec opery musí závidět občanům zemí, kde jazyk byl odedávna nezpochybnitelnou součástí národní identity a elity se za něj nestyděly. Ono to u nás stále vypadá tak, že Národní divadlo nepřináší kulturu jako součást národního povědomí, ale táhne dál tu obrozeneckou káru (ač činoherci často mluví jako prasata a mydlí bezpohlavní TV seriály), kde opera, jakkoli se chvástáme tím, že Mozarta "jeho Pražané milovali", je popelkou, a první vlaštovka, letos 150letí Braniboři v Čechách, se na Národním ani nehraje. Navíc si nevíme rady s tím, že Praha byla také německé město, takže samostatné operní divadlo v budově bývalého německého divadla je něco nepatřičného, až tak, že bylo 2x udušeno v náruči divadla Národního. Z téhož důvodu se zřejmě tají, že ve Stavovském, ovšem německém, dirigoval rok Mahler. I taková Litva se 3 mil. obyvatel přitom má Národní operu a balet. A tak se nelze divit, že jsme svědky specifického české politika, jehož výsledkem je, že o opeře rozhodují v lepším případě lidé od činohry a pokud vyrostli schopní manažeři a tvůrci opery, prchají za hranice.
Ale nezoufejme zcela, opera je politikum i tam, kde se jí věnuje péče z úrovně nejvyšší. Třeba ve Francii, kde Ludvík XIV. založil Académie Royale de musique už v roce 1669, tedy nějakých 70 let po předvedení první opery ve Florencii. A jak to vypadá v Paříži dnes? Pařížská opera a balet mají k dispozici 2 divadla. To první - palác Garnier nechal v roce 1861 postavit Napoleon III., údajně poté, co na něj byl v jiném divadle spáchán atentát. Když však tento jednak synovec a jednak nevlastní vnuk Ludvíka Napoleona ostudně prohrál válku s Pruskem, stavba "jeho" divadla se zastavila. A nebýt toho, že stávající sídlo opery roku 1873 úspěšně vyhořelo, kdo ví, jak by to dopadlo. Takhle dostal architekt Garnier znovu zelenou, takže 5. ledna 1875 bylo divadlo slavnostně otevřeno.
Od 80. let minulého století slouží Pařížské národní opeře nová budova, Opera Bastille na náměstí Bastilly, která byla vybudována jako reprezentační projekt prvního socialistického prezidenta Mitteranda. Stojí na místě bývalého nádraží a slavnostně byla otevřena ke 200. výročí pádu Bastilly 13. července 1989. Tomu ovšem předcházel veliký skandál vyvolaný tím, že socialistický předseda správní rady opery Pierre Bergé zrušil smlouvu s dirigentem Danielem Barenboimem jako uměleckým ředitelem v podstatě proto, že byla uzavřena v době vlády pravice. Jenomže tento šéf módního domu Yves Saint Laurent jaksi nepočítal s tím, že mu odmítnou spolupráci všichni významní evropští dirigenti Karajanem počínaje. Až po čase sehnal neznámého Korejce, který byl při následující změně vlády samozřejmě vyměněn.
A v Berlíně Bedřich Veliký nejenže nechal postavit operu na Unter den Linden, sotva v roce 1740 dosedl na trůn, ale sám dokonce psal libreta. Dnes probíhá v divadle rozsáhlá rekonstrukce. A mimochodem, za dobře míněnou, leč nepříliš citlivě prezentovanou snahu o změnu řízení 3 berlínských operních scén, padl nedávno berlínský starosta.
A že nejlepší postavení má opera tam, kde jí totalitní či autoritativní vládce/systém chce dokázat svou legitimitu, dokládá zvláště moskevské Velké divadlo provozující operu a především balet (činoherní je Malé), které bylo nedávno rekonstruováno nákladem větším než 1 mld. $, z čehož nezanedbaletná část byla obětována na oltář korupce. Ovšem vypjatá pozornost shůry vztahům uvnitř divadla zjevně nesvědčí. Což dokumentuje obrovský skandál, který byl vyvolám lednovým útokem na šéfa baletu, který přitom téměř ztratil zrak. Baletní soubor, ve snaze nepřipustit ztrátu prestiže scény, dokonce napsal dopis prezidentovi, kde ho ujišťuje, že iniciativa k útoku rozhodně nevycházela z divadla, i když jeden z předních tanečníků přiznává, že útok objednal. Ovšem známý tanečník a choreograf Alexej Ratmansky, který býval i šéfem baletu Velkého divadla, v souvislosti s tím prohlásil, že je to žumpa bez etiky, a bývalá primabalerina Voločkova tvrdí, že vedení divadla poskytuje tanečnice jako ozdobu večírků i nocí mocných. A aby toho nebylo dost, tak jednoho ze sólistů opery nedávno zavřeli pro okrádání bližních.
Když toto shrneme a vrátíme se domů, je zřejmé, že o tuto součást národní identity musí pečovat politická elita. Je bohužel smutným faktem, že jak vlevo, tak i vpravo je vídět pouze pohrdavý nezájem. Za pomalu 1/4 století sotva jeden, dva ministři kultury byli schopni se jakž takž angažovat, a účast prezidenta či předsedy vlády na vrcholných kulturních akcích je více než sporadická. Možná před 30 lety, ještě za bolševika, když se znovu otevíralo 100leté Národní divadlo po rekonstrukci, tam byli všichni. Tehdy však tito prověření borci ukradli na památku vše, co šlo odšroubovat. Zřejmě v duchu hesla "Národ sobě." Což je ostatně také blud, protože nebýt Vidně, dodnes by nejspíš stálo jen to Prozatímní bez topení, šaten a záchodů. To není nářek, to je vztek. Zaplať pánbůh, že nejsme jen Češi, ale i Evropané.
Žádné komentáře:
Okomentovat